Ale to bych asi chtela moc. Toto nabizeji LN:
Asi jsem venovala zbytecne mnoho dusevni energie na rozbor banality, ale
uz me otravuje, jak primitivne media ovlivnuji verejnost.
Na urcite vyroky
jsem obzvlaste alergicka. Napr. "Je treba naucit se s tim zit."
Ciste a spinave penize neexistuji. Je treba naucit se s tim zit.
Kriminalita a korupce jsou dani za demokracii. Je treba naucit se s tim
zit.
Zabiti lide jsou nazyvani vedlejsimi skodami. Je treba naucit se s tim
zit.
Iluzivni bezprostrednost a neiluzivni banalita celebrit. Je treba
naucit se s tim zit.
Neni treba resit problemy. Je treba naucit se s nimi zit.
Nesnasim sentiment,
pateticka slova a klise, a proto je zpochybnuji. Ale vlastne jen vyzaduji
na novinarce z LN zpusob prezentace, na ktery jsem zvykla z BL.
Premiér a média
Vedra, bouře a klimatické excesy snáší každý jinak. Například v Moskvě jsou podle ČTK hadi agresivnější a útočnější než jindy. Plazi řádí v lesích, na zahrádkách a na travnatých plážích, hlásí agenturní zpravodajka.
V Praze předseda vlády zase napadl novináře, byť vlastně nebyl zas o tolik agresivnější a útočnější, než jsme si v posledních týdnech zvykli. Českému rozhlasu řekl, že političtí a ekonomičtí novináři lžou a že jsou z valné části amatéry. Těmi on hluboce pohrdá a nemá důvod se vlichocovat do přízně žurnalistů.
Vinnetou by řekl, že Miloš Zeman nejen vykopal válečnou sekeru, ale už se i pomaloval válečnými barvami. Protože mu média nejsou nakloněna, spílá jim. Což je na celé té věci nejsmutnější: muž zakládající si na svém nadhledu, a vtipu nadává jak kolotočář.
Ptáme-li se, proč se chová právě takto, nabízí se jedna odpověď: ví, že i kdyby se namazal na chleba, média na svou stranu nedostane. Vzdal úsilí přesvědčit je o kvalitách svých a své vlády a začal útočit. Je to reakce politika nedůstojná. Je to taktika zoufalcova.
Advokát Choděra v televizi na otázku, zda se proti takovému osočování novináři mohou bránit odpověděl, že jelikož je premiér napadá neosobně, může se bránit jen jejich profesní organizace.
Není to tak docela pravda. Aroganci se lze poměrně úspěšně bránit ignorováním dotyčného, a to i premiéra. Jeden francouzský novinář mi vyprávěl o jednom českém premiérovi, který se u příležitosti jakéhosi proslovu choval povýšeně. Druhý den noviny referovaly pouze o tom, že ten pán měl elegantní ponožky. Což , pravda, by ovšem v tomto případě bylo nutno pojednat jinak.
Poznámka JČ: Premiér Zeman jistě spílá novinářům z vlastních, účelově politických důvodů. Jaroslav Veis má pravdu, když píše, že "je to reakce politika nedůstojná; je to taktika zoufalcova". Je také pravda, že česká vláda nevládně příliš kompetentně, je zablokována neblahou opoziční smlouvou s ODS a není dosud schopna reagovat na katastrofální propad českého hospodářství.
Potíž ovšem je, že české novinářství je nekvalitní - vidí to každý, kdo je schopen číst. Místo hněvivé reakce novinářů vůči Zemanovi asi měl jeho výrok vyvolat diskusi o tom, co by se na práci novinářů dalo zlepšit. Je toho však někdo v českém prostředí schopen?
Nestrašnější věcí, nejzávažnějším problémem v malém českém rybníku bez ostřejší (tedy mezinárodní) konkurence, kterou vylučuje exotičnost českého jazykového společenství je, když se chválí nekriticky chválí druhořadost a kal se vydává za zlato - protože jsme všichni kamarádi, nemusíme na sebe pohlížet kriticky, a proč bychom tedy pohodlně laťku kvality neumístili co nejníž? Je to cesta do pekel, protože bez ostře kritické, kompetentní analýzy všech oblastí společenského a hospodářského života se země neobejde.
Myslím tedy, že není vhodnou reakcí na útoky pana premiéra začít ho ujišťovat, že s českým novinářstvím je všechno v naprostém pořádku.
Osamělý malý muž
(Vzdálený portrét Vladimíra Železného)
Vedle Kosova a Slobodana Miloševiče jsou v České republice stěžejními objekty zájmu veřejnosti i
médií televize Nova a Vladimír Železný.
Na papíře to vypadá jako takřka nepřijatelné srovnání. Kdyby však tutéž větu řekl do kamery
(namátkou) Martin Severa v televizních zprávách, znělo by to zcela přirozeně. Takovou tvář i
schopnost působit dal nejsledovanějšímu českému masovému médiu Vladimír Železný, bezesporu
jedna z nejpozoruhodnějších postav první transformační dekády.
Následující řádky si nečiní nárok analyzovat Železného v celé úplnosti nebo se pokoušet mapovat
jeho život. Všímají si několika aspektů, které zůstávají ve většině textů na téma Nova či Železný
stranou, překryty popisem spleti finančních vztahů a spekulací o politických aspiracích
nejsledovanějšího ředitele v této zemi.
David a Goliáš
Čtvrtý odstavec knížky Štvanice - Tu televizi nedáme (nakl. Knihcentrum, Praha 1999), napsané a
vydané během několika dnů poté, co byl Železný odvolán z funkce ředitele České nezávislé televizní
společnosti (ČNTS), začíná takto: Stál jsem na ochozu se svou drobnou postavou žokeje a lidi čekali
co jim řeknu. Není to jediný moment textu, kdy autor dává najevo, že fyzicky není Rambo. Jen o pár
stránek dál připomene, že jeho protivník, prezident společnosti CME Fred Klinkhammer, jehož on má
údajně ohrožovat, je naopak robustní chlap. V Cannes zase vzpomíná před setkáním s americkými
soupeři v boji o nejúspěšnější televizi v českých dějinách na Napoleona, který se v nedalekém zálivu
Juan vylodil, aby znovu ovládl Paříž.
Nelze se tak ubránit dojmu, že nejde o spontánní a věcné vyjádření, nýbrž že jsme vybízeni, abychom
sledovali zápas o to, kdo ovládne nejvlivnější masové médium v zemi jako souboj českého Davida
s americkým Goliášem. Je to chytrý tah. Stranit na pohled slabšímu a menšímu ze soupeřů, zvlášť,
je-li nespravedlivě napaden, je výrazně většinový postoj. Goliášovi může přát jen recesista nebo
opravdu patologický jedinec.
Dozvíme-li se tak hned na počátku, kdo vystupuje v které roli, dostává se nám zároveň i návodu
poznat, kdo v té hře reprezentuje dobro a kdo zlo, kdo právo a kdo arogantní sílu zámořského žoku
peněz, kdo bystrý intelekt, kdo tupé svaly. Vůbec tu nejde o fyzické parametry aktérů příběhu. Jen o
další verzi dnes tak oblíbeného žánru, eufemisticky nazývaného virtuální realita. Nutno uznat, že
pokud jde o jeho náměty, scénáře, režii i produkci, je Vladimír Železný prvotřídní odborník. Patrně
zdaleka nejlepší v této zemi.
Nova - nebo Nebula?
Leštěná mosazná tabulka vedle vchodu do domu číslo 17 v Jungmannově ulici v Praze sděluje na
první řádce, že uvnitř sídlí Nova. Na druhé řádce, písmeny mnohem subtilnějšími, stojí slova Česká
nezávislá televizní společnost. Člověk neznalý souvislostí se snadno může domnívat, že v domě sídlí
jediná firma (Nova), která sama sebe blíže určuje jako českou nezávislou televizní společnost, což je
vlastně pravda. Ano Nova je česká a nezávislá.
Nebo si může říct, že uvnitř nalezne firmy dvě, a to je také pravda. Ta první se ovšem nejmenuje
Nova, nýbrž CET 21, v domě má jen televizní odbavovací pracoviště a vlastně sídlí přes ulici v domě
číslo 16. Druhá firma, která dům vlastní, je pak Česká nezávislá televizní společnost (ČNTS).
Novou se vlastně stávají až obě firmy dohromady. Tedy stávaly. Od 19.dubna, kdy byl Železný
odvolán z funkce ředitele ČNTS, je to velmi podmíněné. Hledáme-li odpověď, co tedy vlastně je
Nova, je docela dobře možné, že nejpřesněji odpověděl Vladimír Železný, když reportérům MF Dnes
řekl, že Nova je on (20.4.1999).
Filigránská práce s fakty, jejich posouvání a zejména jen částečné odhalování v duchu staré
moudrosti, podle níž dobře poodhalený kotník může způsobit víc než razantně předhozená porce
totální nahoty, je jedním z konstrukčních prvků, z nichž Vladimír Železný budoval televizi Nova i
svou pozici v ní a tedy i obraz sebe samotného ve veřejném mínění. Nepochybně říkal vždy pravdu,
byť bez nároku na její úplnost či celistvost. Tak, aby to co nejvíc odpovídalo cílům, jichž chtěl
dosáhnout.
Tabulka na domě číslo 17 je němou metaforou podstaty problému i rafinovanosti, s níž se v něm
Vladimír Železný od počátku pohybuje. Podstatným rysem jeho taktiky je neustálé balancování na
pomezí exaktní přesnosti, jež je podvědomě spojované s korektností a seriózností a na druhé straně
všudypřítomné neurčitosti a mlhavosti. To vše vyjadřováno formálně přesnými pojmy, zasazovanými
do nepřesných vztahů.
Budeme-li se chtít držet Železného oblíbené astronomické terminologie, můžeme říci, že symbolem
jeho impéria je jak nova (hvězda, která po neměnném období náhle svou jasnost mnohonásobně
zvýší), tak nebula (kosmický útvar vyhlížející jako mlhavý oblak - tedy mlhovina). Jedno přitom
samozřejmě nevylučuje druhé - ba naopak, jedno bez druhého by bylo jen velmi těžko uskutečnitelné.
Intelektuál, párek a Picasso
Spor mezi americkými reprezentanty společnosti CME a statečným českým ředitelem je sice razantní,
velmi podstatný, avšak také velmi nový - ještě donedávna vypadalo jejich přátelství stejně nerozborné
jako to mezi ČSSR a CCCP. Mnohem starší je jeho spor s českými - řečeno Železného terminologií -
intelektuály. Železný takto označuje skupinu lidí, kteří jsou převážně profesně spjati s kulturou a
s médii a kteří se na toto téma pokud možno vtipně, přesně a nekompromisně vyjadřují.
Od chvíle, kdy tito lidé pochopili, že skutečné vysílání Novy se bude od projektu CET 21 lišit víc než
sudové víno z nálevny na rohu od ošetřovaného žernoseckého z vinotéky, začali mu dávat najevo, co
si o Nově i jeho působení v ní myslí. Úmyslně neříkám, že na něho začali útočit. Útočí ten, kdo o
něco bojuje a kdo se domnívá, že má šanci tento boj vyhrát. Tito lidé ale prostě sdělovali, že jako
stěžejní osoba projektu hlásal něco jiného, než co začal okamžitě provozovat, že se jim jeho způsob
televize nelíbí, že jej považují za pokleslý a zesměšňovali jeho prohřešky.
Ani jeden z nich nikdy neměl nejmenší možnost nějak ovlivnit osudy televize Nova, její sledovanost,
příjmy, vztahy mezi majiteli licence a investory, skladbu programu, nic. Prostě jen říkali a psali, co si
myslí o tom, co viděli. Kde Železný viděl svou láhev zpola, ne-li zcela plnou, oni ji viděli zpola, ne-li
úplně prázdnou. Přesto Železný vždy považoval za nutné na jejich názory reagovat, dokonce si
pamatovat, kterému se co nelíbilo.
Mám pro takové chování jediné vysvětlení: Železnému nešlo a nejde ani tak o to, aby intelektuály
přesvědčil, že má pravdu, nýbrž o jejich uznání nebo alespoň toleranci. Hnětlo a hněte ho, že
souhlasně nekývají, když říká, že komerční televize nemůže mít jinou podobu, než jakou jí vtiskl, a že
se mu posmívají, místo aby uznali jeho manažerské kvality a ocenili jeho působení na jiném, třeba
charitativním poli.
Právě způsob, jímž trval na jediném, jím prosazovaném typu komerční televize (zaměřeném na nejnižší
společný jmenovatel náročnosti, tudíž na největší sledovanost a nejvyšší následný zisk z prodeje
reklamy) jej nutně od intelektuálů odděloval, ač se sám za intelektuála považuje. Britský autor A.P. Herbert jednou ironicky definoval intelektuála jako člověka, který jí párek, ale myslí při tom na
Picassa. Viděno Herbertovou optikou, Vladimír Železný produkuje párky, ale taky při tom myslí na
Picassa. Produkuje je tak úspěšně, že na Picassa nemusí jen myslet.
Svým způsobem se dá říct, že Železný soustavně dělá, co může, aby ho obdivovali ti, kterými vnitřně
pohrdá, s nimiž nemá společný vkus ani zájmy, totiž obyvatelé jeho planety Nova, a aby jím zároveň
opovrhovali ti, mezi které se sám počítá a o jejichž uznání stojí. Jen málokterá životní role je méně
vděčná a méně hektická než tato.
Vypovídá o tom zejména trojice rozsáhlých rozhovorů, které poskytl ještě před propuknutím sporu
s CME postupně časopisům Xantypa a Playboy a deníku Právo, stejně jako jeho knížka Štvanice.
Intelektuál Železný tu vždy prezentuje svou verzi intelektuála (stejně jako jindy svou verzi komerční
televize) jako jedinou autentickou a žádá její legitimizaci. Je to verze notně osekaná. Důraz klade na
kreativitu, vzdělání a profesionalitu a eliminuje odpovědnost jinou než vůči finančním tokům. Potíž je
ovšem v tom, že pro intelektuála je rozměr odpovědnosti obecně klíčový, že samotná kreativita,
vzdělání a vynikající paměť nestačí. Nezvládne-li intelektuál kritérium odpovědnosti, chybí-li mu nebo
naopak, nechá-li si ji přerůst přes hlavu a dojde k závěru, že na svých plecích nese odpovědnost za
celé lidstvo, začíná mít jednak problémy sám se sebou, jednak začínají mít ostatní lidé problémy s
ním.
Čuba druhé generace
Schopnost zareagovat na stav vnějšího prostředí a jednat přiměřeně je jednou z největších Železného
předností. Byl z nemnoha lidí v této zemi, kteří si okamžitě uvědomili, jak obrovská příležitost se po
roce 1989 v této zemi otevřela pro média a zejména pro televizi. Byl jediný, kdo této příležitosti
dokázal dokonale využít.
Ač větší profesionál než kdo jiný, o vedení České televize (jiná tehdy v zemi nebyla) se začal ucházet
až po vyhlášení konkursu na jejího generálního ředitele. V hlasování rady ČT dostal o jediný hlas
méně než Ivo Mathé.
Představme si, že by hlasování dopadlo obráceně. Ani Ivo Mathé by nejspíš nepochyboval o tom, že
Železný by byl vynikajícím ředitelem veřejnoprávní televize. A že by se stejně působivou směsí
demagogie a logiky, s níž dnes prosazuje, aby ČT neměla ani ten nejmenší podíl na reklamním trhu,
bojoval o to, aby tento podíl byl co nejvyšší. Že by stejně vehementně sobotu co sobotu promlouval
k národu - tentokrát z veřejnoprávní obrazovky - a přesvědčoval o právech menšinového diváka.
Tuto příležitost nedostal - a sáhl po první další, která se naskytla. Verzí toho, kdo stvořil onen
vítězný projekt CET 21, na jehož konci byla licence, je několik. Je to však celkem jedno. Podstatné
je, že Železný tento projekt obhájil, a že potom obhájil vše, co si s ním usmyslil udělat a začal
budovat, ač v prostředí zdaleka ne příznivě nakloněném, vlastní celistvé impérium.
Do jisté míry tím připomíná dnes už zapomínaného Františka Čubu a jeho Agrokombinát Slušovice.
Oba stavěli na dokonalé schopnosti analyzovat prostředí, v němž působí a přesně odhadnout míru
balancování na hranicích tolerance. V případě Čubově to byla tolerance rozkládajícího se totalitního
režimu, v případě Železného tolerance transformujícího se nového ekonomického a právního systému.
Je možné klást si otázku, zda by byli stejně úspěšní v systémech stabilních, jejich toleranční rozpětí je
zákonitě mnohem užší. Pokud jde o Čubu, lze konstatovat, že jeho impérium náraz přechodu do jiného
prostředí nepřežilo. V případě Železného jsme možná svědky podobného procesu, byť v druhé
generaci nemusí náraz změny prostředí zdaleka vyvolat tytéž efekty.
Na rozdíl od Čuby může mnohem otevřeněji projevit svou sílu a prostředí v zájmu svého impéria
ovlivňovat. Zcela zřetelně to formuloval v už zmiňovaném rozhovoru pro Xantypu (březen 1999), kde
varoval, že Nova může vyvinout před referendem o přístupu k Evropské unii takový tlak, o jakém se
ona (on) rozhodne. Důvodem nemusí být vůbec zájem obecný, nýbrž velmi soukromý - například
Evropskou unií prosazované kvóty evropských pořadů ve vysílání, které se mohou odrazit v nižší
sledovanosti. Ten rozhovor se jmenoval hyperbolicky Nepřítel lidu. Nelze tak zcela vyloučit, že
jednoho dne se tato nadsázka může stát prostým popisem skutečnosti. A to i přesto, že podle
průzkumů veřejného mínění bude jeho k osamělosti odsouzeným oblíbencem.
Křeček nebyl vyloučen pro pískání na Havla
Vážený pan
Tomáš Pecina
V Praze dne 29. června 1999
Vážený pane Pecino,
děkuji za Vaše připomínky k mému vystoupení i ke zdůvodnění návrhu na vyloučení pana Křečka ze Syndikátu novinářů ČR. Stejně jako Vy považuji členství těch novinářů, kteří se před listopadem 1989 podíleli na udržování totalitní moci v Syndikátu novinářů za sporné. Co mě uklidňuje, je fakt, že "nejkřiklavější" případy - tedy ti s pozitivním lustračním osvědčením dnes členy Syndikátu nejsou. Co se týče starších členů, těch, kdo v totalitním režimu žili a dnes jsou členy Syndikátu, musím konstatovat, že se tak stalo na základě rehabilitačního procesu, který se počátkem 90. let v Syndikátu odehrál a vedl jej dr. Kašpar. Takto byly rehabilitovány stovky novinářů v totalitě naopak utlačovaných. Neznamená to, že dnes není mezi členy Syndikátu žádný novinář, který se na podpoře totalitního režimu podílel. Pokud Syndikát dostane podnět, ze kterého vyplyne podíl takového člena na podpoře diktatury, bude se tímto podnětem zabývat. Osobně toto považuji za věc zásadní stejně jako obecné zhodnocení činnosti novinářů za komunismu. Tato sebereflexe stále ještě učiněna nebyla a novináři nepřiznali svůj podíl viny, což je podle mě špatně. Bohužel to žejmě souvisí s celkovou polistopadovou atmosférou ve společnosti, s nevůlí přiznat vinu a poučit se.
K panu Křečkovi: Pan Křeček nebyl ze Syndikátu novinářů ČR vyloučn pro pískání během projevu Václava Havla ke vstupu ČR do NATO.
S díky za dopis a v úctě
syndik Syndikátu novinářů ČR
Poznámka Tomáše Peciny: To je, obávám se, nepochopení situace, svědčící o naprostém nedostatku kritické sebereflexe na straně paní Válové. Nesouhlasím v nejmenším s názorem pana Křečka, že převracet policejní auta a házet po policistech zápalnými bombami je "aktivní sebeobranou", a nemyslím si, že by americké velvyslanectví bylo "legitimním cílem" útoku jakýchkoli demonstrantů, nicméně pokud začnu třídit názory na správné a chybné a podle toho určovat, kdo smí a nesmí být novinářem, v ničem se nebudu lišit od komunistických aparátníků, leda snad ve znaménku.
Ostatně soudím, že odpoví-li paní Válová Mezinárodní federaci novinářů ve smyslu, že Jan Křeček nebyl vyloučen, protože pískal na Hradě, ale protože "schvaloval" - nikoliv atentát na Heydricha, nýbrž útok na americkou ambasádu, bude to reakce nikoli nepodobná výroku Antona Špelce "Cásař pán není vůl, císař pán je korunovanej," a celá aféra tím získá dimenzi autenticky českého švejkovství.
Jazyková poznámka JČ: Papír s hlavičkou, na kterým je psán tento dopis, má i anglické záhlaví. "Syndikát novinářů ČR" je tam přeložen jako "Syndicate of journalists of the Czech Republic". Potíž je, že flexivní jazyk (jazyk s pády) jako čeština často užívá celé řady po sobě následujících genitivů (tvarů podstatných jmen v druhém pádu). To je ale pro neflexívní jazyk nepřijatelné - vytvoříte dlouhou řadu slov, mezi nimiž bude samé "of ... of ... of" - je to nakonec nesrozumitelné. Proto bych doporučoval název Syndikátu překládat buď jako Syndicate of Czech Journalists, anebo jako Syndicate of Journalists in the Czech Republic.
Ale vážnější, směšná, (jeden anglický mluvčí řekl, "negramotná") je chyba pod tím. O Syndikátu se totiž v hlavičce na dopisním papíru anglicky praví: "The member of the International Federation of Journalists". To česky znamená "Jediný člen Mezinárodní federace novinářů". (Existuje i poněkud vulgárnější interpretace této poněkud nešťastné formulace, ale lidi by mě mohli obvinit, že mám "smutty mind", že za vším hned hledám sprosťárny). Správná verze přirozeně zní : "A member of the International Federation of Journalists."
Pouze nemohu pochopit, co ma zneuziti novinarskeho prukazu (nezurnalistickou cinnosti) spolecneho s podminkami clenstvi v Syndikatu na zaklade minule zurnalisticke cinnosti?
Křeček není oběť
Pan Pecina ve svém dopise Mezinárodní novinářské organizaci vyjadřuje obavy o stav naší novinářské obce. Rozhodně tyto
obavy sdílím, ovšem pokud je opírá o cokoli jiného, než o případ pana Křečka. Jak jsem si všiml, nejen pan Pecina, ale
řada lidí považuje pana Křečka za oběť, která dokazuje, že v tomto státě neexistuje demokracie. Možná, že v tomto státě
opravdu neexistuje demokracie, nebo je velmi pošramocená. Nechci se o tom ani přít, ani polemizovat. Pan Křeček a jeho
příběh tuto skutečnost ovšem ani nedokazuje, ani nepopírá.
Pan Křeček je, alespoň podle mého mínění, nevychovaný nezdvořák. To je samozřejmě subjektivní hodnocení a rozhodně i
v případě, že by s ním byl obecný souhlas, nejedná se o důvod k nějakému postihu. Nelíbí se mi, že pouze na základě toho,
že se neumí chovat, proslaví se natolik, že dostane prostor ve zpravodajském pořadu veřejnoprávní televize, k obhajování
tohoto chování. Oprávněnost a vhodnost tohoto posoudili jiní a zřejmě usoudili, že je to nutné. Kdybychom ovšem chtěli za
každou cenu nějakým způsobem zaškatulkovat jeho čin, mohli bychom jej nazvat zneužitím pravomoci.
Co se stalo? Pan Křeček vyjádřil svůj odpor k našemu vstupu do NATO hlasitým pískotem a pálením vlaječky NATO v
prostorách Pražského hradu v okamžiku, kdy prezident tohoto státu podpisem stvrzoval náš vstup do aliance. Jistě
nemůžeme předpokládat, že všichni lidé v republice souhlasí s naším členstvím. Jistě řada lidí vyjadřovala i veřejně svůj
nesouhlas. Potíž je v tom, že pan Křeček tak nečinil na ulici, demonstraci, či nějakém veřejném shromáždění, ale na akci,
na kterou bohužel nemohl přijít kdokoli. On tak učinil na akci a v objektu, kam se mohl dostat pouze omezený počet těch,
kteří se mohou prokázat legitimací novináře. Znamená to tedy, že neprotestoval jako obyčejný občan, jak sám tvrdil. Jako
obyčejný občan by totiž mohl protestovat například na hradním nádvoří, ovšem ne v místnosti, kde Václav Havel
podepisoval příslušné dokumenty.
Neviděl jsem odůvodnění Syndikátu novinářů ke zrušení členství pana Křečka v této organizaci. Předpokládám ale, že
Syndikát je formuloval tak, že pan Křeček zneužil v dané chvíli výhod, které mu novinářský průkaz poskytuje a jelikož si
nepřeje, aby se toto zneužití opakovalo, průkaz mu odebral. Tuto skutečnost nepovažuji za ohrožení demokracie, pouze za
vyjádření určitého práva určité organizace, v níž je členství dobrovolné. Mimoto pan Křeček si může zažádat o členství v
jiné organizaci obdobného charakteru.
Závěrem mohu pouze konstatovat, že je mi dvojnásob smutno. Jednak z toho, že každou, tedy i touto zmínkou, je osoba
pana Křečka popularizována a především z toho, že snaha o dodržení určitých pravidel je obecně chápána jako princip
nedemokratický.