Překážky při realizací mírového plánu
Výňatky z pořadu Svět o tomto víkendu, který vysílala v neděli 6. června ve 13 hodin rozhlasová stanice BBC Radio 4.
V neděli se konaly rozhovory mezi jugoslávskými vojenskými veliteli a veliteli NATO v Makedonii, na letecké základně nedaleko města Kumanovo, o stažení srbských jednotek z Kosova.
NATO opakovaně konstatovalo, že při vyjednávání nejde o zásadní otázky, ale jen o vyjasnění podrobností. Avšak podle nepotvrzených zpráv ze západních diplomatických kruhů se vyskytly při jednání problémy ohledně dosti zásadních otázek. Zaprvé mají Srbové potíž s tím, že NATO požaduje, aby se srbské jednotky stáhly 25 km za hranici Kosova a Srbska, aby vznikla nárazníková zóna a jednotky NATO by nebyly zasáhnutelné srbským dělostřelectvem. Od Srbů se také požaduje, aby před odchodem očistili terén od min. Srbové si stěžují, že by to trvalo příliš dlouho. Take poukazují na to, že je zničena většina jejich zásob pohonných hmot, a tak se nemohou odsunout z Kosova do sedmi dnů, jak to požaduje NATO.
Britský premiér Tony Blair znovu zdůraznil, že Srbsko nemá budoucnost, pokud mu bude nadále vládnout Slobodan Miloševič. Blair uvedl, že Británie učiní všechno, co je v jejích silách, aby byli váleční zločinci potrestáni. Navzdory vyjednávání mezi NATO a jugoslávskou armádou pokračovaly v noci ze soboty na neděli letecké údery.
400 letadel se účastnilo leteckých úderů, zaměřených na jugoslávskou armádu v Kosovu. Podle NATO pokračuje i jugoslávská armáda ve vojenské činnosti. Jugoslávské dělostřelectvo ostřeluje Albánii ve snaze útočit na postavení KLA.
James Cox: Navzdory oněm zprávách o potížích na poslední chvíli
při vyjednávání o Kosovu bylo zjevné, a možná i pochopitelné, že v hlavních městech NATO vládla v neděli triumfální atmosféra, zejména v Londýně, kde byl Tony Blair vždycky jedním z nejostřejších představitelů Severoatlantického společenství. Rozhovory o tom, jak se mají z Kosova stáhnout srbské jednotky, pokračují mezi srbskými a západními generály, ale je to v podstatě jen otázka logistiky. NATO dosáhlo svého cíle. Slobodan Miloševič je zdiskreditován i u srbského obyvatelstva a ani jeden voják NATO nezahynul v boji.
Jakmile se stáhnou srbská armáda a srbské polovojenské jednotky, začne repatriace uprchlíků. V rozhovoru v televizi BBC v pořadu Breakfast with Frost uvedl v neděli ráno premiér Tony Blair, že doufá, že se uprchlíci budou moci vrátit domů co nejdříve:
Tony Blair: "Jakmile bude nyní tato dohoda konkretizována a realizována, doufám, že bychom mohli začít repatriovat uprchlíky během několika týdnů. Nevím, kdy bude proces dokončen, protože budou existovat obrovské problémy. Někteří lidé budou potřebovat čas, aby si na ten proces zvykli. Také musíme zajistit v Kosovu bezpečnost. Musíme odstranit miny. Musíme vytvořit pro lidi pořádnou infrastrukturu. Takže nevím, kdy to skončí, ale myslím, že by měl proces repatriace začít během několika týdnů."
James Cox: Ale ať už je časový plán návratu domů pro lidi, kteří přišli o příbytky i o veškerý majetek, jakýkoliv, bezpochyby budou někteří z nich stále ještě nervózní, pokud zůstane Slobodan Miloševič u moci. Blair konstatoval, že existuje mnoho dobrých důvodů, aby se ho Srbové zbavili:
Tony Blair: " Myslím, že Srbsko nemá s Miloševičem žádnou budoucnost. Nemám pochybnosti o tom, že to je člověk, který zdevastoval tu zemi, přivodil tam hospodářskou katastrofu, učinil Srbsko párijským státem ve světě. Musí být v zájmu lidí v Srbsku, aby Miloševič odešel."
James Cox: Ale válka ještě neskončila. Letadla NATO pokračovala v bombardování, ale neútočila na srbskou infrastrukturu a zaměřovala se na zbývající srbské jednotky v Kosovu.
Mark Laity, Brusel: Od podepsání dohody nezasahuje NATO v podstatě městské oblasti v Srbsku. Během posledních dvou nocí se ani už nebombardují nečinné srbské jednotky v Kosovu, jen ty jednotky, které jsou nadále vojensky aktivní.
Pokud se dostanou rozhovory do potíží - a to, jak se zdá, se právě děje - a Srbové se začnou vykrucovat a začnou podvádět - sílí všeobecný dojem, že to nyní činí, prezident Ahtisaari už telefonoval prezidentu Miloševičovi v této věci dvakrát - pak se bude rozhodovat, zda znovu letecké údery zintenzívnit, aby se Srbům připomenulo, proč mírovou dohodu podepsali.
James Cox: Takže bombardování zůstává pořád ještě alternativou?
Mark Laity, Brusel: Ano, protože většina lidí v NATO je přesvědčena, že jakmile přestane být vyvíjen na Miloševiče velký tlak, okamžitě začne podvádět. Dnešek to skutečně potvrzuje. Právě proto nebyly letecké údery dosud zastaveny a i když budou zastaveny, budou pouze suspendovány, protože vládne všeobecné mínění, že jakmile bude bombardování zastaveno, prezident Miloševič udělá zásadní podraz.
James Cox: Miku Williamsi v Bělehradě, kolik vědí toho Srbové o míře ponížení pana Miloševiče? Kolik vědí například o tomto vojenském vyjednávání a o přípravě odsunu srbských jednotek z Kosova?
Mike Williams, Bělehrad: Tyto zprávy začínají pomalu pronikat na veřejnost. Ale úřady tady pořád občanům lžou. Alespoň se o to snaží. Nemluví se o jednání, které probíhá v Makedonii, zdůrazňují, že územní celistvost Jugoslávie byla při tvrdých jednáních zajištěna a také hovoří o vítězství, v tom smyslu, že bude hrát určitou roli OSN. Skoro vůbec se nemluví o tom, že desetitisíce vojáků NATO, v první řadě Britové a Američané, brzo vstoupí do Kosova.
James Cox: Existuje vůči panu Miloševičovi resentiment? V počáteční etapě války jeho podpora vzrostla. Uvědomují si lidé nyní, že jejich vedoucí představitel je ochromen?
Mike Williams: Asi ano. Jeden muž mi tady včera řekl, že tohle nebyla jeho válka, že tu válku vedl Miloševič a že i když občané Srbska utrpěli drtivou porážku, obává se, že prezident Miloševič vlastně vyhrál. Sílí vůči němu opozice a dlouho už se hovoří o tom, že jakmile skončí bombardování, začnou Miloševičovy problémy. Ale problém je, že bude-li svržen, jeden z možných nástupců je tisíckrát horší než Miloševič. Radikální strana je tu velmi silná a mohla by získat podporu, pokud vznikne nacionalistická reakce. Miloševičův nacionalismus je pragmatický, není ideologický. Jsem si jist, že Miloševič se bude prezentovat jako umírněná postava, jediný člověk, dostatečně silný na to, aby zkrotil ultranacionalisty. Co se týče demokratické opozice, ta byla oslabena bombardováním. Teď začíná chápat, že je teď na ní, aby se zbavila prezidenta Miloševiče a že nebudou k dispozici peníze zvnějšku na rekonstrukci Srbska, dokud Miloševič nebude rezignovat. Ale někteří z nich říkají, že demokratický model je nyní v Srbsku zdiskreditován. Jeden zdejší opoziční představitel, odvážný člověk, Zoran Živkovič, obviňuje Miloševiče z toho, že konflikt vyvolal, a Západ z toho, že se mu nepodařilo najít alternativní řešení. To je tady převažující názor.
Srbové si pomalu začínají uvědomovat, že v Kosovu budou desetitisíce vojáků NATO a že bude po dlouhá léta rozhodovat mezinárodní společenství o tom, jaké budou poměry v Kosovu. Tak místní srbské sdělovací prostředky v neděli ráno informovaly, že Srbsko nebylo bombardováno. Pak dodaly, že určité množství bomb bylo svrženo na Kosovo. Nyní už tedy dělají rozdíl mezi Srbskem a Kosovem. Před dvěma a půl měsíci bylo Kosovo považováno za přímou součást Srbska.
George Robertson: Kosovo bude demokratickou součástí demokratické Jugoslávie
Vysíláno v neděli 6. června jako součást pořadu Svět o tomto víkendu na stanici BBC Radio Four.
James Cox: Co byste řekl, pane Robertsone, na argument, že NATO jednalo jako násilník proti Srbsku, v podstatně bezmocnému protivníkovi?
George Robertson, britský ministr obrany: To je nesmysl. Srbsko bylo vysoce militarizovanou zemí. Zahájilo etnické očišťování dávno předtím, než jsme přikročili k vojenskému zásahu. Zahájilo ho loni. Když jsme loni v říjnu pohrozili vojenskou silou, etnické očišťování bylo zastaveno a 250 000 osob, vyhnaných z domovů na území Kosova, mohlo žít, jinak by bývali zemřeli v horách. Ale nakonec se hrozba silou musela proměnit v užití síly, když Miloševič znovu zahájil etnické očišťování a využíval diplomacie jako kamufláže pro genocidní násilí proti Albáncům v Kosovu.
James Cox: Pane Robertsone, jak jsem už v tomto pořadu uznal, ukázalo se, že jste měli pravdu, a že salónní vojenští strategové se mýlili. Dokonce i John Keegan, známý vojenský editor listu Telegraph, dnes uznává, že letecké údery vedly k vítězství v této válce, jak jste vždycky tvrdili, že se stane. Ale to má dopad na budoucí vojenské plánování, že?
George Robertson: Ano, ale nejen to. Nebyla to jen letecká kampaň. Bylo vždy plánováno, že bude podpořena pozemními vojáky, jakmile letecké údery splní svůj účel. Ale myslím, že pro nás v Evropě to znamená, že musíme učinit víc ve vlastním zájmu a musíme mít více pružných, použitelných jednotek, pokud máme v budoucnosti řešit takovéto problémy. Chci ale také zdůraznit, že tím, že jsme nyní zaujali nekompromisní stanovisko, že jsme rovnou řekli, že nebudeme tolerovat etnické očišťování, a že nezůstaneme v nečinnosti, když bylo zahájeno násilí, přispěli jsme podstatně k tomu, že v budoucnosti nebude po světě užíváno takovéhoto násilí.
James Cox: Vysoké komisařství OSN dnes varovalo, že uprchlíci nemohou být repatriováni, dokud nebude stoprocentně jasné, že nebudou obtěžováni. Ale jak si můžeme být jisti, že bude Kosovo řádně vojensky očištěno a nebudou se nikde skrývat polovojenské bandy? Kdy bude bezpečné?
George Robertson: Budeme to muset hodnotit postupně. Lidé samotní budou rozhodovat. Se stejnou rozhodností, s jakou jsme vedli letecké údery, zajistíme, aby se uprchlíci mohli vrátit, a jejich země musí být v bezpečí. Bude to mnohonárodnostní operace, jakou jsme provedli v jiné situaci v Bosně. Ale budeme tam muset být přítomni jako mezinárodní armáda, aby lidé měli i v budoucnosti bezpečnost.
James Cox: A co se stane s Kosovskou osvobozeneckou armádou? Protože ti budou tvrdit, že byli součástí vítězství. Byla to pozemní armáda leteckých úderů NATO a teď se nevzdají. Bojovali se srbskými jednotkami. A teď jsou problémem, že?
George Robertson: Ne, vedení Kosovské osvobozenecké armády, které jednalo naprosto vzorně během celého tohoto období od Rambouillet a které se samo v Rambouilet vzdalo svých dlouhodobých cílů nezávislosti Kosova, nemluvě o jejich širších cílech, které někteří z nich dříve prosazovali, jsem přesvědčen, že toto vedení KLA je ochotno hrát odpovědnou roli při budoucí rekonstrukci pustiny, jíž je nyní Kosovo, ochotno vytvořit občanskou společnost a nakonec se obrátit na občany uprostřed toho, co, doufám, bude tou dobou demokratická federální republika Jugoslávie, která bude schopna normálně žít.
Srbové se vykrucují a nechtějí realizovat mírový plán NATO
Naděje, že by mohlo být bombardování NATO vbrzku ukončeno, v sobotu poněkud ustoupily, napsal týdeník Sunday Telegraph, protože srbští generálové, vyjednávající s činiteli NATO nedaleko makedonsko-kosovské hranice rozhovory pod různými záminkami zdržují a vykrucují se.
Naprosto zjevné pokusy oddálit realizaci mírových podmínek co nejdéle vedly k tomu, že ukončení leteckých úderů, původně plánované na neděli, muselo být odloženo.
Vyjednávání mělo začít v Makedonii v sobotu v 9 hodin dopoledne, ale jeho zahájení bylo zdrženo o dvě hodiny, protože Srbové porušili původní dohodu a namítali proti dohodnutému místu vyjednávání.
Jakmile byla jednání zahájena, bylo zjevné, že se bělehradská delegace bude vykrucovat a bude se hádat o každou řádku dokumentu.
"Tohle bude trvat celé dlouhé hodiny," konstatoval jeden činitel NATO před restaurací Evropa 93, kde se dohadování konalo, přestože mohl být dokument podepsán za deset minut.
Teoreticky se o mírovém plánu nemělo jednat. V praxi však musel vyjednavač NATO, generál Mike Jackson, několikrát opustit vyjednávací místnost a telefonovat šéfům NATO v Bruselu ohledně dalších srbských požadavků.
NATO v sobotu odmítlo vyloučit referendum o nezávislosti Kosova, přestože dohoda, kterou v minulých dnech podepsal Miloševič, se o tom nezmiňuje.
Podle zpráv prý pálí srbské jednotky mrtvoly svých zavražděných obětí, aby před příchodem vyšetřovatelů válečných zločinů zahladili stopy po masakrování, napsal týdeník Observer.
Tři různé na sobě nezávislé zdroje informovaly informovali reportéry Observeru, že viděli kouř nad doly Trepca - které ovládá finančník, blízký Slobodanu Miloševičovi. Tam prý Srbové pálí už dva měsíce mrtvoly, a to údajnou rychlostí 100 mrtvol denně. Mrtvoly jsou přiváženy náklaďáky, jsou páleny v tavírně a popel se hází do neupoužívaných šachet.
Třetí svědek konstatoval, že za posledních několik dní bylo spáleno 700 mrtvol.
Podle týdeníku Sunday Times přesunul před půl rokem syn Slobodana Miloševiče 5 miliónů německých marek ze Srbska do bank v Jihoafrické republice v přípravě na útěk ze Srbska. Podle západních diplomatických zdrojů přesunul tyto peníze Marko Miloševič do Jihoafrické republiky ze Srbska osobně. Miloševičova rodina se také dotazovala na víza a potřebné očkování pro Jihoafrickou republiku.
Podle dohadů v Bělehradě prý byly přesunuty další finanční zdroje pro Miloševiče do Jihoafrické republiky přes Kypr. Některé jugoslávské banky mají pobočky na Kypru, kde fungují mimo sankce OSN. Odcházející jihoafrický prezident Nelson Mandela nepřímo nabídl Miloševičovi asyl, když uvedl, že by Jihoafrická republika neměla Miloševičovi zakazovat vstup do země. Činitelé jihoafrické vlády však posléze rezolutně popřeli, že by jejich země přijala Miloševiče.
Miloševič mlčí
Toto je úryvek z článku Roberta Fiska v Bělehradu. Vyšel v neděli 6. června v týdeníku Independent on Sunday
Ani jednou během leteckých úderů NATO proti Jugoslávii se neobjevil Slobodan Miloševič na veřejnosti. Nevyšel do ulic Bělehradu. Nenavštívil žádné nemocnice a nepromluvil k žádným vojákům. Mlčel. A nyní, v zóně příšeří mezi válkou a hospodářskou katastrofou, mlčí dál.
Připravil se na nejhorší. Podle těch, kdo tvrdí, že vědí o jeho finančních záležitostech, bylo Miloševičovo rodinné jmění převedeno z Jugoslávie jinam dávno předtím, než zahájilo NATO své bombardování, přesunul je přes Kypr a Libanon do konta v šanghajské zóně volného obchodu za pomoci prezidentova osobního bankéře Borky Vučice, šéfa jugoslávské bankéřské asociace.
A jeho rozhodnutí přijmout "mírové" podmínky od NATO bylo přijato 28. května, týden před ukončením války. To byl ten den, kdy Viktor Černomyrdin přicestoval do Bělehradu na deset hodin vyjednávání s Miloševičem a odjel - i když jeho slova byla tehdy víceméně ignorována - "velmi potěšen" výsledky. Prezident poslal Mirko Mirjanoviče, srbského premiéra, naproti Černomyrdinovi na surčinské letiště a v automobilu cestou do paláce Běli Dvor se bývalý ruský premiér zeptal Mirjanoviče, proč jsou Srbové tak "tvrdohlaví". Mirjanovič otázce porozuměl, ale řekl: "O všem rozhoduje šéf."
Když se o tom zmínil Černomyrdin Miloševičovi, ten se rozčílil a nedovolil Mirjanovičovi, aby už Černomyrdina doprovázel na letiště zpět.
Ale "šéf" se mezitím rozhodl přijmout požadavky NATO, pokud nebude NATu dovoleno, aby vstoupilo do Srbska. Bylo to jeden den poté, co mezinárodní válečný tribunál v Haagu zveřejnil svou žalobu vůči srbskému vedoucímu představiteli.
A podle těch, kteří ho znají, utrpěl Miloševič další šok - před třemi týdny ho ranila menší mrtvice a ochrnula mu levá ruka. Skutečně na videozáznamu setkání Miloševiče s Černomyrdinem 28. května zdraví Miloševič Černomyrdina podáním pravé ruky a nikoliv tím, jak míval ve zvyku, že hostovu ruku vzal do obou svých rukou. Jeho levá ruka mu visela u těla.
Miloševič už přirozeně věděl, že se jeho země vrací bombardováním do devatenáctého století. Právě dokončená hospodářská studie v Bělehradě ukazuje, že do 21. května poklesl roční příjem na jednoho obyvatele v Srbsku z 1000 dolarů na 450 - což se rovná přibližně bohatství Burkina Faso. Obával se také Miloševič, že v důsledku ofenzívy NATO okupují západní vojáci Bělehrad?
Jeden opoziční editor v Bělehradě je přesvědčen, že obžaloba z válečných zločinů, vznesená proti Miloševičovi prokurátorkou Louise Arbourovou, přesvědčila Miloševiče válku ukončit. "Rozhodl se, že nemá jinou šanci. Buď zůstane šéfem v Srbsku a přijde o Kosovo, anebo dojde k pozemní invazi, západní vojska okupují Bělehrad a on bude poslán k soudu do Haagu." řekl. "Měl 24 hodin na to si to rozmyslet. Věděl, že NATO se chystá rozhodnout o pozemní invazi a to znamenalo okupaci celé země a pro něho by to byl konec. Udělal to, co dělá vždycky: přijal nejhorší rozhodnutí v nejhorší situaci."
Válka končí, strach však trvá
Tento článek zpravodaje BBC Johna Simpsona otiskl týdeník Sunday Telegraph v neděli 6. června 1999
Bomby možná přestanou za několik hodin padat, toto je ale země, která nepociťuje nic jiného než prázdnotu ohledně přítomnosti a depresi ohledně budoucnosti.
Ulicemi nejezdí žádná troubící auta. Nikdo nemává vlajkami. Nikdo se neraduje v ulicích. Noviny a televize věrně píší to, co jim nařizuje vláda: že Srbsko vyhrálo pozoruhodné vítězství, že dále vládne nad Kosovem, že je srbská armáda neporažena. Všichni vědí, že je to lež.
Tato země by mohla zažít strašlivé časy, stejně tak špatné, jako všechny ty hrůzy, které byly vnuceny ostatním částem bývalé Jugoslávie jménem srbského nacionalismu, pokud prezidenta Miloševiče rychle nenahradí silná, ale umírněná politická síla. Potíž je, že Miloševič se lehce nevzdá, silné politické síly v Srbsku nejsou umírněné a umírněné politické síly nejsou silné.
A tak lidi dál žijí mechanicky svým životem, jako by se nic nestalo. Sedí v kavárnách v ulicích a čtou Politiku a Blic a sami dospívají k vlastním závěrům ohledně tohoto pozoruhodného "vítězství", které vyhrál jejich prezident. Brzo bude donucen zrušit mimořádný stav a více nezávislých novin a rozhlasových stanic začne informovat o něčem trochu bližším realitě. To bude pro pana Miloševiče nebezpečná doba.
Už se jeho systém kontroly rozkládá. Důstojníci, kteří cenzurují naše televizní reportáže v Armádním tiskovém středisku - slušní lidé, jimž je trapné muset dělat tuto práci - přestali vystříhávat kritiku srbského prezidenta.
Ale jak prezident Miloševič slábne, jeho političtí oponenti jsou také chabí. Skoro žádný zdejší politik neměl odvahu - bývalý armádní generál Vuk Obradovič z malé sociálně demokratické strany je zářnou výjimkou - promluvit proti němu v době války v Bělehradě.
Jiní, jako Zoran Djindič, útočili na prezidenta Miloševiče z černohorského bezpečí, zatímco jeho kolegové se zoufale snažili se od něho odtáhnout. Nepředpověditelný a chaotický Vuk Draškovič, tvrdý nacionalista s ryzími demokratickými instinkty, byl v Miloševičově vládě, než válka začala, a pravděpodobně by do ní vstoupil znovu.
Pak zůstává divoký Vojislav Šešelj, šéf extrémně nacionalistické Radikální strany a náměstek premiéra v srbské vládě, který vede v útocích na Miloševiče, že se vzdal ultimatu NATO. Pokud Šešelj odejde z vlády, bude v opozici velmi nebezpečný.
Během krátké debaty v srbském parlamentě ve čtvrtek, během níž byly přijaty požadavky NATO, Šešelj zakřičel "Zrádče!" na Vuka Draškoviče a pokusil se na něho zaútočit. Šešelj a jeho stoupenci jsou lidé, kteří lehce používají násilí - jeho jméno bylo napsáno na dveřích a zdech desítek domů v Chorvatsku a v Bosně, kde byli lidé povražděni či etnicky očištěni v předchozích Miloševičových válkách.
Seriózní lidé tu už hovoří o nebezpečí občanské války. Je to možná příliš alarmistické - ale materiál je k dispozici a také je tu hodně tvrdých mužů, kteří jsou ochotni konflikt zahájit. Prezident Miloševič možná bude tyto obavy podporovat, aby vytvořil dojem, že on je jediný, kdo dokáže zemi udržet pohromadě.
Pokud propustí Šešelje a přiměje Draškoviče, aby vstoupil do umírněnější vládní koalice, lidé možná dají přednost tomu před hrozbou otevřeného násilí v ulicích. Bylo by to pro Miloševiče typické řešení.
Faktem je, že propaganda z Bílého domu a z Downing Street ohledně Miloševiče byla nesprávná. Miloševič spáchal mnoho zla a naprosto si zaslouží být postaven před soud v Haagu, ale není to ani Hitler, ani Stalin našich dnů. Spíše je poněkud staromódní figurou, takovou, jíž američtí novináři nazývají "strongman".
Spojené státy a Velká Británie podporovaly mnohé takovéto politiky a během let jim i prodávaly zbraně, od střední Ameriky po Chile, Írán, Indonésii a Egypt. "Strongman" nezakazuje opozici: zastrašuje ji, umlčuje ji úplatky a podvádí ji. Falšuje volby, tak jako je Miloševič zfalšoval před dvěma lety, a kupuje si kritiky, tak, jak si koupil Vuka Draškoviče.
Rozdíl mezi Miloševičem a regionálními šéfy, s nimiž Washington a Londýn nyní souhlasí, není velký. Chorvatský prezident Tudjman sám zorganizoval svého času hodně etnického očišťování a prezident Izetbegovič z Bosny-Hercegoviny dovolil svým jednotkám, aby během obléhání Sarajeva střílely na vlastní civilisty, aby vyvolal sympatie Západu. A takovéto odporné postavy jsou nyní považovány Západem za kladné politiky a dostanou spoustu amerických a evropských peněz. Protože v současnosti je to tak, že reparace platí vítěz, nikoliv poražený.
Před dvěma měsíci stačilo informovat v britské televizi o tom, jaké mají názory normální lidé v Bělehradu, aby to vyvolalo obvinění od anonymních lokajů v NATO a v britském ministerstvu obrany, že zastávám prosrbské postoje. Být prosrbský znamenalo pomáhat prezidentu Miloševičovi. Neznám žádného britského, amerického, francouzského či německého novináře zde v Bělehradě, který by byl něco takového ochoten učinit.
Avšak zážitky války v Bělehradě nás všechny přiměly k pocitům sympatie vůči lidem v této zemi, stejně tak, jako když jsme byli v Záhřebu během chorvatské války se Srbskem, nás to přimělo k sympatiím vůči Chorvatům, a když jsme byli v Sarajevu, přimělo nás to k sympatiím vůči Bosňanům.
Nyní, když skončil další konflikt, mám pocit intenzívních sympatií vůči zdejším lidem - zejména oněm 78 procentům srbského obyvatelstva, kteří hlasovali při posledních volbách proti prezidentu Miloševičovi. Unesl je všechny do války, která se nedala vyhrát, proti zemím, které na celém světě nejvíce obdivují. Srbové nejsou za všech okolností lidmi, kteří by vzbuzovali sympatie, ale nezasloužili si dostat se do situace, v jaké jsou o nynějším víkendu.
V nemocnici, kde mi před čtrnácti týdny operovali poraněnou nohu, jsem ležel v pátek na vozíku a díval jsem se na chirurga jak se dívá na vynikající výsledky své operace, provedené v obtížných podmínkách. Když manipuloval mým kolenem, zeptal jsem se ho, co si myslí o tom, že už nebude bombardování.
Podíval se z okna na krásný červnový den a na chvíli mi připadlo, že má slzy v očích. "Nevím, jestli mám cítit ulehčení, anebo být v depresi," řekl.
Důvodů k depresi tady bude ještě mnoho, než se život vrátí k normálu.
Pane Blaire, už nikdy takto neriskujte
Tuto analýzu napsal vojenský editor listu Sunday Telegraph John Keegan. Vyšla v neděli 6. června.
Existují určitá data v historii válek, která označují skutečné body obratu. 20. listopad 1917 je jedním takovým datem, kdy ukázal tank v Cambrai, že tradiční převaha pěchoty, jízdy a dělostřelectva na bitevním poli byla svržena. 11. listopad 1940 je jiným takovým datem, kdy potopení italské flotily u Taranta ukázalo, že letadlová loď a její letadla zlikvidovala dlouhodobou převahu bitevních křižníků. Dalším datem je 3. červen 1999, kdy prokázala kapitulace prezidenta Miloševiče, že lze vyhrát válku pouze prostřednictvím leteckých úderů.
(...)
Noví odborníci na letecké bombardování budou nyní posloucháni s velkou pozorností, při přípravě příštích mírových operací. Ještě je nutno učinit mnoho práce, než bude teorie leteckých úderů plně včleněna do diplomacie a do strategie ochrany světového pořádku. Dosud nevíme, jak letecké údery zapůsobily, jak přiměly Miloševiče přijmout podmínky, které odmítl o deset týdnů předtím. Bude nutno znovu podrobně analyzovat strategii bombardování a možná bude trvat analýza roky, než si vlády řádně uvědomí, čeho bylo docíleno a proč bombardování vedlo k úspěchu.
Nicméně letectva vyhrála a mají právo na veškerou chválu, které se jim dostane a mohou se těšit z posíleného statutu ve strategické vojenské struktuře, a ten si vydobyly jedině vlastním soustředěným úsilím.
Toto všechno lze říci bez výhrad a pochybovači, mezi něž jsem patřil, by to měli velkomyslně přiznat. Už nyní někteří kritikové války propadají nepočestnému revizionismu a argumentují, že toto nebylo strategické vítězství a že Miloševič kapituloval před hrozbou pozemní invaze anebo v důsledku tradiční diplomacie, tentokráte prováděné Rusy a Finy.
K tomu se dá říci jen to, že tradiční diplomacie nefungovala před 24. březnem 1999, kdy bylo bombardování zahájeno, a vyslání pozemních vojsk by ještě trvalo mnoho týdnů od momentu, kdy Miloševič kapituloval. Revizionisté nemají pravdu. Tuto válku vyhrály letecké údery.
Nicméně, aniž bychom nechtěli být velkomyslní, provádění této války lze kritizovat. První věcí je tempo. Ve skutečnosti došlo vlastně k dvěma válkám, první trvala měsíc, druhá šest týdnů. V první válce NATO - a uvědomme si, že "NATO" vlastně znamená letectvo USA a letadlové lodi Spojených států, které podniklo 90 procent náletů a také odpálily všechny střely Tomahawk - provádělo pouze jen asi 80 bombardovacích letů denně, což nestačilo k ochromení srbské bojechtivosti, ani k tomu, aby Bělehrad zastavil vyhánění kosovského obyvatelstva. Právě během tohoto prvního měsíce byl donucen téměř milión Albánců opustit své domovy.
V druhé válce NATO podstatně zvýšilo počet bombardovacích letů a nakonec létalo 600 bombardovacích letadel denně. Teprve systematické ničení srbské energetické sítě a zdrojů paliva přimělo vládu vážně se zabývat mírovými podmínkami. Kdyby začala válka hned od počátku intenzívním tempem, mohla skončit do měsíce. V tom je poučení pro příští války - polovičatá řešení nefungují.
Je také důležité poučit se z toho, jak vést při tomto druhu války public relations. I nadále se mi jeví "prezentace" války jako ubohá. Mluvčí NATO Jamie Shea nebyl osobností, která by byla schopna učinit dojem na veřejnost v zemích NATO, která byla nejednotná a potřebovala více inspirace, než jí bylo dáno. V důsledku toho nebylo zřejmé, že velitel NATO v Evropě, generál Wesley Clark, který byl nespravedlivě kritizován, vedl válku k vítězství - víme to teprve teď.
NATO mělo projevovat daleko menší trpělivost s nedůvěrou novinářů, mělo vystupovat daleko sebevědoměji a daleko otevřeněji mělo veřejnost seznamovat s fakty. Otevřené informace o škodách nepoškozují vlastní válečnou stranu, když nepřítel nemůže proti ní zasáhnout a když vlastní strana vítězí.
A nakonec, musí se poučit i premiér. Premiér je politickým hrdinou této války a jako takový si zaslouží, aby to bylo uznáno. Jako jediný z 19 šéfů států NATO od samého začátku války zdůrazňoval, že je tato válka správná a nutná a nikdy od toho neustoupil. Jeho důraz na nutnost vést tuto válku byl zásadní důležitosti. Správně si uvědomil, že pokud NATO neprovede tuto operaci až do úplného a úspěšného konce, pověst aliance i samotných Spojených států bude ostře poškozena. Potenciální pachatelé zločinů v Evropě budou povzbuzeni, aby se znovu postavili proti autoritě NATO. Potenciální pachatelé zločinů na celém světě budou povzbuzeni, aby zpochybňovali celý pojem nového světového pořádku, jehož jsou Spojené státy zárukou. I autorita OSN, by byla nebezpečně oslabena.
Všechna tato nebezpečí byla odvrácena především v důsledku odvážného postoje britského premiéra. Prezident Clinton mu nyní vděčí ještě více než předtím, než válka začala. Jsem rád, že jsem během války napsal, že se chová premiér Blair odvážně. Jsem také rád, že jsem napsal, že strašlivě riskuje. A to z tohoto důvodu: jestliže komunita nezávislých vojenských analytiků, k níž patřím, pochybovala téměř až do poslední minuty, že letecké údery mohou být samy o sobě úspěšné, pak neměl premiér, který není vojenským odborníkem, racionální důvod tak stoprocentně podporovat opačný názor.
Nikdo nepochybuje o jeho morálním přesvědčení. Kdyby však NATO nevyhrálo - a zvítězilo navzdory konvenčním vědomostem, navzdory historickým důkazům a zvítězilo jen zoufale těsně - Británie a její premiér by byli charakterizováni tím, že dovolili, aby jejich emoce přemohly jejich racionální uvažování.
Úspěšné vykonávání moci je v konečném důsledku chladná a vypočítavá záležitost. Morální zásady by měly být stavěny proti racionálnímu uvažování jen ve skutečně výjimečných situacích. Kosovo možná takovou výjimečnou situací bylo. Pane premiére, prosím, už nikdy příště takto neriskujte.
Válka o Kosovo se vedla kvůli Osvětimi. Stejně ale to chápe jen půl světa
Tento článek Neala Aschersona vyšel v neděli 5. června v týdeníku Observer.
Poslední evropská válka století končí. Byla to válka o Kosovo, v Kosovu nebo nad Kosovem? Tyto otázky zodpoví historie a zpětná analýza. Ale - a tak je tomu s většinou válek - kosovský konflikt nekončí tam, kde podle původních odhadů měl. V březnu, když začalo bombardování, bylo cílem zastavit srbská zvěrstva a vyhánění albánské kosovské většiny. V červnu, když se připravuje ukončení bombardování, bylo téměř celé albánské obyvatelstvo vyhnáno. Jestliže se kosovští Albánci nyní vrátí, srbská menšina zcela jistě uprchne před jejich pomstou. Takže mnohonárodnostní struktura Kosova už nebude rekonstruována. Krajinu po bitvě je vždycky obtížné rozpoznat.
Odlišovalo se to od všech jiných válek v historii, skládalo se to jen z leteckého bombardování, které trvalo 72 dnů. Pak přijal prezident Miloševič podmínky NATO, které byly jen mírně rozmělněny. Ti, kdo tvrdili, že jen letecké údery přimějí Miloševiče ke kapitulaci, bez použití pozemních vojsk, nyní mohou triumfovat - ale možná také dojdou k závažnějším závěrům. Budou asi tvrdit - "Můžeme to udělat znovu! Samotné letectvo může být pro svět policistou!" Diskrétněji a nechutněji by mohli poukázat na počet mrtvých. Počet přímých mrtvých na straně NATO - nula. Mrtví na druhé straně, včetně mrtvých, usmrcených chybnými zásahy: možná 3000 vojáků a 1500 civilistů. Donutit zločinecký stát bombardováním ke kapitulaci za cenu méně než 10 000 mrtvých - není to "přijatelná míra násilí?"
Ale ono to nebylo tak jednoduché. Hordy generálů a státníků, kteří varovali, že bude nutno využít pozemních jednotek v bojových podmínkách, se ještě nemusejí omlouvat.
Nejvíce přesvědčivá verze událostí z minulého týdne je ta, že Maarti Ahtisaari, za Evropskou unii, přesvědčil Slobodana Miloševiče, že si věc prezident Clinton rozmyslel a připravuje pozemní invazi do Kosova. Jinými slovy, nebylo to bombardování, ale důvěryhodná hrozba ozbrojených pozemních divizí, která vedla k vítězství.
Vyplývá z toho, že obdobná hrozba, učiněná před dvěma měsíci, mohla mít tentýž výsledek a ušetřila by mnoho životů. Válka s nulovými ztrátami na jedné straně zůstává fantazií.
Nejhorší věcí na kosovské válce bylo to, že všichni ji pořád předvídali. Ruský spisovatel Ilja Erenburg napsal, že válka neskočí najednou na jeviště - přichází do divadla brzo a čeká v kulisách. To bylo pravda, co se týče Kosova. Téměř dvacet let poukazují novináři píšící o Kosovu na to, že vztahy mezi Albánci a Srby v Kosovu degenerují směrem ke krvavé lázni, která ohrozí mír celého regionu. Nikdo to nepopíral a nikdo proti tomu nic nedělal. Evropa a Spojené státy, aliance mezi Západem a Východem, OSN, všichni šli po dobře značené silnici k této válce a nakonec dorazili k cíli.
Jakmile začalo bombardování, začaly se ozývat protesty. Někteří lidé byli proti válce, protože pořád doufali v diplomatické řešení - anebo si mysleli, že by mohly fungovat diplomatické sankce.
Někteří lidé, v Rusku či v Řecku pociťovali solidaritu se Srby jako se Slovany nebo ortodoxními křesťany, anebo (jako Číňané nebo Rusové) si pěstovali podezření z období studené války, že NATO zůstává nástrojem pravicového amerického imperialismu. Ale podkladem těchto protestů bylo daleko větší nedorozumění.
Západ, vedený Spojenými státy, si vytvořil překvapivou novou filozofii zahraniční politiky. Proměnil obranu lidských práv v mezinárodní povinnost. A ospravedlnil tím zasahování do vnitřních záležitostí jednotlivých států, pokud nutno, tak silou.
Tato doktrína se poprvé objevila během studené války jako součást "helsinského procesu" poukazování na porušování lidských práv v sovětském bloku. Ale stala se přímou součástí západní zahraniční politiky teprve až dlouho po rozkladu Sovětského svazu. Právě v tomto období začaly "státy, které selhaly" propadat etnickému masakrování, hladovění a bojům mezi válečnými magnáty, v Africe i v bývalé Jugoslávii.
Potíž je, že ostatní svět, včetně Ruska, dosud ještě nepochopil tento přístup. Pro většinu států je ozbrojená intervence v jiné zemi nejhorším možným zločinem proti světovému pořádku, jak byl definován po druhé světové válce.
Nikdo nehájil to, co dělá Miloševič, ale alespoň (to se říkalo) "si to dělá na vlastním území".
Stalin a Hitler měli spoustu údajně vysoce morálních důvodů, proč vyslat taky a bombardéry přes hranice do jiných zemí. Je nutno se ptát nikoliv "Jak vznešené jsou vaše zásady" ale "Jaké výhody z toho budete mít vy?"
Pokud je priorita ochrany lidských práv nadřazena právní suverenitě států, pak - z tradičního hlediska diplomacie - není nikdo v bezpečí.
Toto zpoždění ve vnímání skutečnosti lze překonat, ale bude to trvat určitou dobu. Různé politické kultury reagovaly na obrovský zločin, páchaný proti Kosovcům, dramaticky odlišnými způsoby, podle toho, jak to rezonovalo v kolektivní paměti jejich společnosti.
Jak na to poukázal novinář John Lloyd, Rusové - stejně jako mnozí jiní - nejsou příliš postiženi "osvětimským impulsem": retrospektivním pocitem viny, který zatěžuje západní veřejné mínění.
V případě Kosova byl totiž západní postoj "není možné dovolit, aby se tohle dělo" zcela autentický. V tomto smyslu umožnily válku o Kosovo fotografie z roku 1992 z koncentračního tábora Omarška v Bosně - byly to záběry nové nacistické rakoviny, kvetoucí v "naší" Evropě.
Pokud se podaří plně realizovat nynější dohodu o Kosovo, bylo by mnoho důvodů k jásání. Vyhnaní Kosovci se vrátí domů, Miloševič je ponížen, nebezpečí širší balkánské války bylo pro tuto chvíli zažehnáno. NATO zachránilo svou pověst a svou důvěryhodnost a získalo čas na to, aby zlepšilo svou efektivnost jako ručitel spravedlnosti. Mnoho koaličních vlád v Evropské uni - zejména německá rudozelená koalice - bylo ušetřeno rozhodnutí, která mohla vést k rozkolu v nich. K otevřenému konfliktu mezi Ruskem a Západem nedošlo a je možné, že Rusko bude velmi rádo plným a loajálním partnerem v neoficiálním protektorátu OSN v Kosovu.
Avšak vyhánění a bombardovací válka zničily mnoho věcí tak, že se už nedají spravit. Jednak byly zlikvidovány některé počestné iluze. Co zbývá z naděje, že akce NATO v Kosovu nám přiblíží Evropu, v níž by mohli dohromady v míru žít lidé z různých kultur?
To byl ideál, který hájilo mnoho Bosňanů a cizinců v obléhaném Sarajevu. Avšak v Kosovu nemají albánsky mluvící Kosovci vůbec v úmyslu sdílet svou zemi se Srby. Po těchto strašlivých zážitcích vidí bezpečí jen ve vytvoření národního státu, anebo ve struktuře, která se mu bude velmi přibližovat.
Co se týče srbské menšiny, někteří jejíž příslušníci pomáhali svým albánským sousedům, jak jen mohli, několik nadcházejících týdnů ukáže, jaký bude její osud. Po odchodu srbských jednotek je velmi nepravděpodobné, že srbská menšina bude čekat a zkoušet, jestli jí prokáže KLA milosrdenství. Další uprchlíci zaplní silnice do Srbska, bude více prázdných domů. Mezinárodní jednotky, až dorazí do Kosova, bude muset komunity oddělovat a nikoliv sjednocovat.
Tím to nutně nemusí skončit. Avšak jestliže se staré mnohoetnické komunity rozdělí, je nutno respektovat jejich přání žít odděleně. Až později, až se znovu naučí si navzájem důvěřovat, se znovu pomalu začnou přibližovat.
Návrh dohody z Bělehradu z minulého týdne hovoří absurdně, že Kosovo bude mít "podstatnou autonomii v rámci Federální republiky Jugoslávie". Skutečností je, že nezávislost, pod dohledem OSN, je jediným narovnáním, které odpovídá potřebám a faktům. "Mezinárodní společenství" vytvořilo bombardováním nový národ. A nakonec to bude muset přiznat.
Kosovo: Jak došlo k dohodě v Stalinově dače
Denik Guardian v sobotu 5. června informoval tímto článkem o tom, jak přesně vznikala dohoda, která byla posléze předložena Miloševičovi.
Na venkově nedaleko Moskvy, kde byly nahrazeny uzavřené postranní silnice a stráže KGB, které hlídaly bezpečí bývalé komunistické elity, tvrdě vyhlížejícími soukromými tělesnými strážci nových zbohatlíků, má dosud jedna vila těžká zelená kovová vrata z minulosti, jsou tam rozmístěny speciální vojenské jednotky a má děsivou pověst z minulosti.
Těmito vraty do Stalinova letního sídla v Kuncevu přijely ve čtvrtek minulý týden dvě kolony limuzín. Jednou přicestoval náměstek americké ministryně zahraničních věcí Strobe Talbott, muž, který se intenzívně zajímá o ruskou historii už od té doby, co v základní škole napsal esej o Puškinovi a o ruské duši, muž, který jako postgraduální student v Oxfordu v roce 1969 přeložil do angličtiny tajné paměti Nikity Chruščova.
V druhé koloně limuzín seděl finský prezident Martti Ahtisaari, zvláštní velvyslanec Evropské unie pro Kosovo. Uvnitř Stalinovy vily už čekal jeden miliardář. Viktora Černomyrdina, bývalého ruského premiéra a bývalého ředitele státního energetického podniku Gazprom vybral Bors Jelcin jako ruského vyjednavače.
Černomyrdin uvedl oba hosty do malé místnosti, kde byly u stolu tři židle, a když ostatní usedli, přidal ke stolu ještě čtvrtou židli. "Ta je pro Miloševiče," uvedl. "O čemkoliv tady budeme mluvit, nesmíme zapomínat, že on je toho také součástí."
Pro Talbotta to byl podivný pocit, jak mluvil svou plynnou ruštinou v místnosti, kde přebýval Stalinův duch a kde prázdná židle symbolizovala nejbližšího evropského Stalinova nástupce. O dva dny předtím byl Talbott oficiálně informován, že bude Miloševič obžalován v Haagu jako válečný zločinec.
"Pořád jsme se obraceli během rozhovorů k té prázdné židli a ptali jsme se," 'Co by udělal? Jak by reagoval?'" svěřil se Talbott, když se následujícího dne vrátil do ústředí NATO v Bruselu.
Toho dne se, jak se zdálo, rozhovory ve Stalinově vile vůbec nepohnuly. Teprve nyní se ukazuje, že bylo jednání toho dne nesmírně důležité, neboť přesvědčilo Černomyrdina o dvou skutečnostech.
Zaprvé mu začalo být jasné, že Američané a NATO nesleví ze svých podmínek. "Požadujeme, a z toho neslevíme, aby všichni Srbové, nebo skoro všichni, museli odejít z Kosova. A budou muset být nahrazeni mezinárodními mírovými sbory, které budou mít jasnou velící strukturu NATO a NATO bude jádrem těchto mezinárodních sborů," zdůraznil Talbott. "To je všechno. V této věci nebudou žádné kompromisy.. S Bělehradem se nebude vyjednávat. S Miloševičem hovoříme jen jediným jazykem - bombardováním."
Druhou věcí, kterou si Černomyrdin uvědomil, bylo že se Rusku nepodaří rozdělit NATO, že neexistují rozpory mezi Evropou a Spojenými státy, kterých by Rusko mohlo využít.
To Černomyrdina překvapilo, předpokládal od finského prezidenta Ahtisaariho měkčí přístup. Finsko bylo okupováno Ruskem po celé devatenácté století , v roce 1939 ho napadl Stalin a naučilo se hrát hru neutrality geniálním způsobem. Finsko je jednou ze čtyř členských zemí EU, která není členskou zemí NATO a Rusko očekávalo, že Finsko zaujme postoj pro kompromis.
Ale Ahtisaari nebyl příliš neutrální. Je blízkým přítelem Talbottova příbuzného Dereka Shearera, který působil jako americký velvyslanec ve Finsku. A Ahtisaari se narodil ve Vyborgu, když to ještě bylo finské hraniční město, před tím, než uprchl jako chlapec s rodiči před Stalinovou invazí v roce 1939 a stali se uprchlíky.
Ahtisaari je diplomat veterán, který pracoval v OSN a strávil 11 let tím, že vyjednával se vzdorným režimem, založeným na apartheidu a přivedl k úspěchu rozhovory o nezávislosti Namibie, které vyjednalo OSN. Ahtisaari je také veterán při vyjednávání Evropské unie a OSN před sedmi lety v Chorvatsku. Nyní ho vybral německý kancléř Gerhard Schroeder, aby se stal zvláštním velvyslancem Euvropské unie. Schroeder očekával, že rozhovory budou pokračovat až do července, kdy Finsko má převzít od Německa rotující předsednictví Evropské unie.
Ve Stalinově vile měl Černomyrdin tři návrhy, o nichž konstatoval, že by stačily k tomu aby přesvědčily Miloševiče k přijetí mírových podmínek, které přijali ministří zahraničních věcí skupiny G8 v Bonnu.
Zaprvé, ruská vojska by měla hlídat severní zónu Kosova, kde žije většina Srbů. Talbott odmítl: to by hrozilo, že dojde k rozdělení Kosova, a to by bylo proti principům G8.
Zadruhé, Rusové se sice domnívali, že se jim podaří přesvědčit Miloševiče, aby přijal alespoň některá vojska NATO, ale měla by pocházet z Řecka a z Portugalska, které se neúčastnily na bombardování, dále by měla do Kosova vejít neutrální vojska z Finska a ze Švédska. Přítomnost britských či amerických jednotek by pro Miloševiče byla nepřijatelná.
"Na to zapomeňte," řekl Talbott. Jednotky NATO jsou součástí jediného velení, bez rozlišování jednotlivých států. Ale tento Clintonův někdejší spolustudent, který s ním bydlel v Oxfordu ve stejném pokoji, si povšiml, že Rusko poprvé přijalo zásadu, že do Kosova musejí být vyslána vojska NATO. To muselo být řečeno s Miloševičovým souhlasem.
Černomyrdin pak pronesl hrozbu, která byla zaobalena do apelu. Současná doba je kritickou chvílí pro vztah Ruska k Západu. Černomyrdin si zoufale přeje parnerství a dobrou hospodářskou vůli Západu, ale zklamání z ruského experimentu s kapitalismem a bombardování NATO vrací Rusko zpět k postojům trvalého nepřátelství vůči Západu. Toto je poslední šance - jestliže se tito tři muži nedokážou dohodnout , pak bude muset Černomyrdin z rozhovorů odejít, Rusko, se přestane pokoušet v tomto konfliktu o mírové vyjednávání a v Rusku se dostanou k moci protizápadní elementy. Stojí za to Miloševič?
Černomyrdin se pak obrátil na Fina a řekl, že přijaté jednotky NATO budou muset být součástí mírových sborů spolu s ruskými jednotkami. Ale musí existovat mandát OSN - přece jako bývalý diplomat OSN s tím Ahtisaari souhlasí?
Samozřejmě, odpověděl Fin. Ale z praktického hlediska má jen NATO vojska, logistiku a velící strukutry, které mohou vytvořit účinné mírové sbory a zorganizovat návrat uprchlíků.
Černoymrdin letěl pak sám do Bělehradu, krátce se předtím zastavil u Jelcina a řekl mu, že Evropská unie ani NATO nejsou ochotny změnit své postoje. Ale došlo k dvěma zásadním posunům, řekl Černomyrdin. zaprvé, Talbott přijal, že určitá srbská vojska mohou zůstat v Kosovu na ochranu srbských klášterů a památníků. Zadruhé, Fin i Američan přijali "podstatnou roli" pro ruská vojska.
V Bělehradě, kde bylo Černomyrdinovi řečeno, že byl Miloševič krátce v nemocnici - nebylo jasné, jestli utrpěl mrtvici nebo infarkt - sdělil Černomyrdin Miloševičovi, že tyto dva západní "ústupky" by mohly stačit k získání dohody ohledně podmínek G 8. Souhlasí Miloševič?
Miloševič a Černomyrdin se navzájem nijak zvlášť nemilují. Jelcin nikdy Miloševičovi nezapomněl, že rychle uznal v roce 1991 ruské spiklence, kteří se pokusili o puč ve snaze svrhnout Gorbačova. A Miloševič neměl důvěru v prozápadního Černomyrdina od té doby, co ruský vyjednavač po bombardování čínského velvyslanectví zrušil svou cestu do Bělehradu, namísto toho cestoval do Pekingu a pak se vrátil do Moskvy a jednal s Talbottem.
"Černomyrdin jenom chce, aby se Rusko zavděčilo Západu. Takže každá bomba NATO, která na nás padá, má na sobě ruské razítko," řekl ironicky Goran Matič, mocný ministr v Miloševičově vládě.
Avšak Miloševič, poté, co varoval, že jednání se bude muset konat na tajném místě v jachtařském klubu v Bělehradě, aby se vyhnulo bombardování NATO, souhlasil s dohodou podle podmínek skupiny G8. Američané jsou přesvědčeni, že to učinil proto, že z fronty přicházely velmi špatné zprávy.
Kosovská osvobozenecká armáda, která už otevřela jednu silnici do Kosova z Albánie do oblasti v Kosovu, kterou ovládá, začínala získávat kontrolu nad druhou silnicí, na jihu, směřující k městu Prizren. Srbská 125. motorizovaná brigáda, poškozená leteckými údery NATO, nebyla schopna KLA zastavit. Srbské tanky a zbraně byly zničeny leteckými údery, jakmile se daly do pohybu. Tou dobou, kdy Černomyrdin přijel do Bělehradu, Miloševič konečně pochopil, co dokáže celá armáda 1200 letadel udělat jeho vojskům v Kosovu.
Ale když Černomyrdin zatelefonoval Talbottovi a Ahtisaarimu a řekl jim, že Miloševič souhlasil s podmínkami skupiny G8, odpověděli mu, že to nestačí. Miloševič pořád ještě trval na tom, že si v Kosovu zanechá 10 000 srbských vojáků a odmítal britská nebo americká vojska.
V tu chvíli do věci vstoupil Jelcin. V neděli 30. května zavolal Černomyrdina na schůzku se svým novým premiérem, Sergejem Štěpašinem, a řekl, že chce dohodu za nejlepších podmínek, jaké NATO nabídne, pokud to bude znamenat rychlé ukončení bombardování.
Černomyrdin zorganizoval další schůzku v Bonnu. Schůzka, jíž se účastnil i Maarti Ahtisaari, se konala v Bonnu do čtyř hodin do rána. Všechno důležité bylo dohodnuto - Srbové se budou muset stáhnout, bude se do Kosova moci vrátit symbolický počet několika stovek Srbů pro styčné účely, byl dohodnut mandát OSN, byla dohodnuta převaha vojsk NATO mezi mírovými sbory - avšak došlo k jedné věci, kterou Rusové odmítli přijmout. Ruští vojenští poradci a Černomyrdin odmítli přijmout velení NATO.
Černomyrdin se pokusil o kompromis a navrhl neutrálního velitele mírových sborů. finského generála, který by působil pod mandátem OSN.
"Pojeďte se mnou zítra do Bělehradu a tento plán Miloševičovi předložíme. Jsem si jist, že to bude znamenat ukončení války," řekl Černomyrdin Ahtisaarimu. "Tohle je to gesto, které Miloševič potřebuje, aby přijal principy, které jsme schválili na schůzce G8. Tohle je jediný způsob, jak přijme vojska NATO."
Ahtisaari odmítl. Američané takovou dohodu nepřijmou a ani ji nepřijmou evropští spojenci v NATO. Evropská unie oficiálně vyhlásila, že mise NATO a bombardování byly "nutné a oprávněné" a nebude teď svůj názor měnit.
Talbott se zmínil o jedné konečné a velmi výmluvné věci. Prezident Clinton zorganizoval na příští den schůzku s šéfy armády. Mělo se na ní jednat o tom, jak provést pozemní invazi.
Ve čtyři hodiny v ráno ve středu 2. června bylo vyjednávání přerušeno a když pokračovalo v 9. 15, Černomyrdinovi se nepodařilo telefonicky sehnat Jelcina, a tak se rozhodl riskovat a jednat bez jeho autorizace. Odmítl protesty ruských generálů, kteří byli v jeho delegaci, a přijal návrh prezidenta Ahtisaariho, aby se otázka velení mírovým sborům ponechala na pozdější jednání mezi NATO a Ruskem, a do dohody včlenili toto jako dodatek.
Tak vznikla dostatečně společná pozice, s níž Rus i Fin mohli cestovat do Bělehradu. Talbott pak informoval Bílý dům a NATO, že se mu zdá, že bude možné získat podmínečný souhlas od Miloševiče - nebo že dojde k tomu, že ruští generálové přesvědčí Jelcina, aby odebral Černomyrdinovi mandát.
Ruské letadlo a finské letadlo z Bonnu do Bělehradu měla zpoždění kvůli náletu NATO. Když přistála, oba vyjednavači byli okamžitě odvezeni na schůzku s Miloševičem. Ahtisaari Miloševičovi přečetl podmínky. Toto je jediná nabídka dohody, jaká existuje, zdůraznil. Nemám pravomoc to nijak měnit, dodal. Máte volbu buď ty podmínky přijmout teď, anebo se vystavit dalšímu bombardování - a možná i pozemní invazi - a přijmout je až potom.
Miloševič se zeptal na dvě věci. Bude Kosovo pod správou OSN a ne pod správou NATO? Pod správou OSN, řekl Ahtisaari, ale NATO bude mít operační velení. Druhou otázkou bylo, jestli text z Rambouillet, který Bělehrad odmítl jako "diktát", ještě pořád platí. Dohodu z Rambouillet nahradily podmínky G8, řekl Ahtisaari a Miloševič se v křesle posadil dozadu a napolo se usmál.
A to bylo všechno. Víc otázek nebylo, nedošlo k žádnému jednání. O otázce žaloby pro válečné zločiny se vůbec nehovořilo.
Vyčerpaný Ahtisaari šel spát a řekl, že ať už se Srbové rozhodnou jakkoliv, musí to být brzo. Uvedl, že odjede nejpozději v 16 hodin následujícího dne.
Miloševič toho večera jednal s poradci a srbskými politiky, kteří souhlasili, aby bylo svoláno na příští den mimořádné zasedání srbského parlamentu. V tu chvíli si Ahtisaari uvědomil, že skutečně o něco jde: Miloševič pro sebe zorganizoval politický štít, ať už dohodu parlament přijme nebo odmítne, rozhodnutí bude parlamentu, nikoliv Miloševiče.
Mocné bombardování
Tento článek Jonathana Eyala, ředitele londýnského ústavu strategických studií, vyšel v sobotu 5. června v deníku Guardian.
Na papíře se zdá být triumf NATO na Balkáně úplný. Rozplynuly se jugoslávské naděje, že si buzde Jugoslávie moci podržet alespoň část kosovského území. Rozplynuly se sny prezidenta Miloševiče o etnicky "očištěné" provincii. Západ to nestálo skoro žádné lidské oběti a podařilo se mu vnutit svou vůli nejen vládci v Bělehradu, ale i ruské vládě. Ale jásání by bylo předčasné.
Prvním úkolem pro Miloševiče je úkol přežít. Paradoxně, pokud trvala konfrontace s NATO, Miloševič vládl neomezeně: žádný srbský politik nechtěl získat moc jen proto, aby pak musel předat Kosovo Západu. Ale když je tato provincie nyní v podstatě ztracena, Miloševič se octne ze všech stran pod tlakem.
Armáda ho bude považovat za velitele, který selhal. Nacionalisté ho označí za zrádce a demokratická opozice poukáže na to, že pokud zůstane Miloševič u moci, Srbsko nemá šanci, aby se dostalo z mezinárodní izolace.
MIloševič se zatím dostal skoro ze všech obtížných situací. Snažil se ze sebe svrhnout vlastní osobní odpovědnost tím, že požádal parlament, aby hlasoval o mírové dohodě. Tato taktika byla pro něho kontraproduktivní. Parlament sice dohodu přijal, ale jen malou většinou a jen poté, co srbská Radikální strana, skládající se z nacionalistů extrémnějších, než je Miloševič, hněvivě odešla z parlamentu.
Parlamentní jednání však nikdy dosud nerozhodovalo o mocenských bojích v v Bělehradě. Po dobu více než deseti let přežil Miloševič tím, že stavěl armádu proti tajné policii, a prozápadní opoziční politiky proti nacionalistickým horkým hlavám. Tato hra nyní skončila. Miloševič se dostal k moci tím, že využíval kosovského problému: nakonec to bude právě Kosovo, které ho pohřbí.
Teoreticky nečelí NATO žádným takovým problémům. Jak se zdá Severoatlantické společenství dokázalo ve všech ohledech svým kritikům, že neměli pravdu. Politický konsensus mezi 19 členskými zeměmi NATO, o němž se původně usuzovalo, že je křehký, vydržel i během nejhorších chyb při leteckých úderech. Vojenské ztráty aliance jsou naprosto minimální a humanitární principy, o nichž NATO tvrdilo, že je prosazuje, byly potvrzeny a ospravedlněny. Pravda, Miloševič se hned tak neobjeví před mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny. Ale žádný představitel Severoatlantického společenství s ním nevyjednával ani neučinil žádné kompromisy.
Rusové byli donuceni přijmout podmínky NATO. A Čína, i když se stále hněvá v důsledku náhodného zničení jejího velvyslanectví v Bělehradě, nevytvořila žádné další problémy.
Avšak aliance čelí problémům při realizaci této dohody. Největší potíž je ta, že pozemní jednotky, které mají vstoupit do Kosova, musejí to učinit rychle, částečně proto, aby bylo zabráněno Kosovské osvobozenecké armádě, aby Kosovo ovládla. Interní a často násilné boje mezi vedoucími představiteli kosovských Albánců, jedna z nejméně zdokumentovaných kapitol této války, se brzo stanou pro Severoatlantické společenství velmi důležitým faktorem. Je pozoruhodné, že ačkoliv NATO požaduje právo udržovat v Kosovu pořádek už dva měsíce, potřebné jednotky nebyly zatím shromážděny. Horší je, že NATO bude potřebovat více než oněch přibližně 50 000 vojáků, nyní plánovaných pro Kosovo. Další vojska budou zapotřebí pro zajištění stability v sousední Makedonii a Albánii. Pokud NATO nevytvoří potřebné jednotky rychle, může se stát, že se bude pokusit proniknout do provincie, kde si budou různé ozbrojené tlupy navzájem vyřizovat své účty a zbývající etničtí Srbové budou zmasakrováni, což by těžko byly příznivé podmínky pro trvalé mírové narovnání.
I bude-li rychle vytvořena tato armáda a budou-li vyřešeny obrovské logistické problémy návratu téměř jednoho miliónu uprchlíků, existuje ještě širší problém velící struktury NATO pro Kosovo. Západ předpokládá, že celá armáda, v níž budou i vojska z některých nečlenských zemí NATO, bude fungovat pod jednotným velením.
Teoreticky to znamená, že Rusové nebudou moci mít vlastní sektor v Kosovu a provincie bude zachována jako celek. Ale těžko je věřit, že by ruští generálové prostě přijímali rozkazy od velitelů NATO, a i kdyby to byli ochotni učinit, většina ruské vojenské výzbroje a komunikací není kompatibilní se zařízením Severoatlantického společenství.
Může se tedy stát, že ruské jednotky budou sice působit po boku jednotek NATO, nicméně budou Rusové rozmístěni v jedné části provincie. Pokude to stane, uprchlíci se tam odmítnou vrátit a k rozdělení Kosova tedy přece jen dojde.
To, že z právního hlediska má Jugoslávie stále jurisdikci nad Kosovem a že hlavní západní vlády nemají s Bělehradem diplomatické styky, umožní Moskvě vyjednávat s Miloševičem. Rusko nemá zájem o Kosovo, ale chce si ponechat určitý vliv nad Jugoslávii a chce být přítomno na Balkáně. Pokud budou Rusové klíčovým faktorem pro udržování jugoslávské suverenity nad Kosovem, pak každý vedoucí představitel, který nahradí Miloševiče, bude i nadále spoléhat v budoucnosti na podporu Moskvy.
Avšak největší chybou, jakou by NATO mohlo učinit, by bylo se domnívat, že Miloševičova porážka znamená triumf pro strategii leteckých útoků a že je nyní tuto strategii možno použít proti každému diktátorovi. Letecké údery byly zahájeny proto, aby se zabránilo humanitární katastrofě. Pak byly ospravedlněny jako mechanismus pro zvrácení humanitární katastrofy, které se NATu nepodařilo zabránit.
Miloševič kapituloval nikoliv proto, že letecké údery byly účinné, ale proto, že si uvědomil, že toto bombardování je nejnižší společný jmenovatel, na němž založily země NATO svůj konsensus, a že Západ může v bombardování pokračovat donekonečna a nezaznamenat skoro žádné ztráty na životech. Toto, spolu se seriózními přípravami pozemní invaze, donutilo Bělehrad přijmout podmínky. Technika házení pár bomb na lidi ze vzduchu nebyla tím ospravedlněna.
