Včera schválený návrh doznal podle mluvčího vlády pouze drobných úprav. Sice je neupřesnil, ale zmíněné právo na odpověď žádná drobnost není a v předloze, která půjde do sněmovny, ho tedy s největší pravděpodobností najdeme.
Pokud bude přijat, ke každému kritickému článku, ať už kritickému k politikům, k firmě anebo výkonu fotbalového týmu můžeme očekávat odpověď potrefeného.
Jednou bude mít spisovatel pocit, že jeho čest byla dotčena recenzentem jeho knihy. Fotbalista bude odpovídat na urážlivé konstatování, že ze dvou metrů netrefil branku. Firma, obviněná z výroby špatného výrobku bude vzápětí sdělovat, které její výrobky jsou naopak vcelku kvalitní. No a politici, kteří mají pocit, že by se něco mělo udělat s tím tiskem, nám v odpovědi na informaci, jak v této zemi popírali svobodu slova odpoví dlouhými citacemi ze svých stanov.
Podle Jana Jiráka může vést obava ze zahlcení žádostmi o otištění odpovědí k tomu, že média nebudou nepohodlné informace raději přinášet.
Je zde otázka, zda právě ono umlčení kritiky není to, co mají na mysli ti politici, kteří říkají, že by se s tím tiskem mělo něco udělat.
Unie vydavatelů hovoří o zavádění předběžné cenzury a šéfredaktoři spoléhají na to, že ve Sněmovně zvítězí zdravý rozum. To ovšem vůbec není jisté. Právě politici mohou toužit po právu na odpověď, anebo po tom, aby se o nich nepsalo. A mimochodem přesně s těmi politiky by měl něco dělat nezávislý tisk.
Mediálním expertem proti své vůli
Včera ráno, tj. 26.května jsem si otevřel MF DNES a se zájmem jsem si přečetl diskusi o tiskovém zákonu. Možná, že bych měl být hrdý na to, že se v ní objevilo moje jméno s přízviskem "mediální expert". Přiznám se, že moc rád nejsem.
Expert je někdo, jehož znalost je nade vší pochybnost a názor téměř normotvorný. Já se však necítím být expertem. Pokud se vměšuji do diskusí, pak jedině proto, abych přinesl JEDEN Z MOŽNÝCH NÁHLEDŮ na problematiku.
Speciálně u médií a mediální politiky se obvykle konečné stanovisko skládá ze syntézy podobných náhledů, protože o tom, jaká média jsou, jaké je chceme mít, jak tento PROSTŘEDEK (ano, je to jenom médium, zprostředkovatel, prostředek, který držíme my lidé v ruce) bude v daném sociálním kontextu využíván, by neměli rozhodovat jednotlivci, ať už se jmenují Vladimír Železný nebo Milan Šmíd nebo Jan Čulík nebo Pavel Dostál nebo Ivan Langer, ale konsensuální názor vzešlý z procesu demokratické diskuse, jehož vůdčí linií by měl být veřejný zájem, do něhož se zájmy partikulární mohou promítnout, ale neměly by v něm převládat.
Já osobně vidím potíže, které provázejí přijímání tiskového zákona již celých devět let, v tom, že se v něm srážejí zhruba tři partikulární zájmy. Existuje tu zájem novinářů získat privilegované postavení a speciální ochranu při získávání informací (Syndikát novinářů).
Existuje tu zájem vydavatelů, který podporují i novináři, oslabit svoji odpovědnost za otištěný obsah tím, že se tak vehementně a často i demagogicky útočí na zajištění práva na odpověď (Unie vydavatelů).
A pak je tu zájem vládnoucích politických sil (vláda, strany), které se stále nezbavily jakéhosi patronského postoje k masovým médiím (jsme demokraticky zvolení, naše legitimita je nesporná, odpovídáme i za vás, za média), a které by cestu k potrestání zlobivých svěřenců (médií) chtěly mít co nejjednodušší.
A to nemluvím o zájmu některých právníků a soudců, kteří zákon kritizují proto, že by ho nejraději měli nalinkován způsobem "odsud až potud ano", "odsud až potud ne", což na jedné straně by bylo pro právníky velice pohodlné, nemuseli by namáhat hlavu a brát na svá bedra osobní odpovědnost, ale na druhou stranu je to ta nejlepší cesta do pekel, protože v médiích půjde vždy také o otázku míry a daných konrétních a neopakovatelných souvislostí.
Jediné východisko vidím v tom, že při diskusi dojde k vybalancování všech těchto zájmů nikoli nějakým mechanickým kompromisem, ale dohodou o tom, co je podstatné, důležité, prioritní pro nás v této době i pro budoucnost, řekněme, pětadvaceti let.
Jestliže si určíme, že svoboda tisku bude mít tu nejvyšší prioritu, protože její zpětnovazební funkce je nezastupitelná právě v době rozvíjení základů politické demokracie, pak by měly zmizet ze zákona navrhované sankce, které by k omezení této svobody mohly být zneužity. A to i za cenu toho, že budeme muset existenci extrémů a protidemokratických projevů v masmédiích do jisté míry tolerovat a v boji proti nim volit obtížnější a zdlouhavější cestu.
Jestliže si postavíme prioritu ochrany lidských práv jednotlivce, pak bychom měli akceptovat také to, že právo na tiskovou opravu, případně dodatečné sdělení (což svým způsobem tvoří vlastně právo na odpově' podle chápání legislativy EU), je jedním z důležitých specifických nástrojů obrany a nápravy proti specifické povaze mediálního útoku na jednotlivce a poškození jeho osobnostních práv.
A v podobných úvahách by se dalo pokračovat. Při tom zdůrazňuji - to jsou úvahy obecného rámce, přičemž je na politicích, právnících a legislativních odbornících, aby zvážili, do jaké míry a v jaké formě by se měly nebo mohly promítnou do konečných verzí paragrafů zákona. Aby to dobře fungovalo.
Účastníci takové diskuse by se však měli zbavit pocitu, že jenom oni nejlépe vědí, co je ve veřejném zájmu a co náš tiskový zákon potřebuje.
Konec konců tahle maxima se týká i "mediálních expertů". (Ještě před deseti lety mělo adjektivum "mediální" pouze jeden význam: "středový, prostřední".)
A ještě poznámku k tomu "expertství". Skutečně k němu přicházím jak slepý k houslím, neboť ve věci tiskového zákona se vyvinulo z jedné emailové korespondence mezi Prahou a Glasgow následujícím způsobem:
Šmíd: Já už nemám, co bych ke sporu CET 21 vs. CME dodal, vše co jsem věděl, jsem publikoval, v Britských listech, v Hospodářských novinách. A kromě toho, z dlouhodobého hlediska jsou tady důležitější věci, než nějaké Železného soukromé bitvy, do kterých se snaží vtahovat veřejnost. Například na média se žene pohroma v podobě nové legislativy.
Čulík: To mne zajímá. Řekněte mi, o co jde, rád bych o tom pohovořil v Scheinfeldu.
Šmíd: Já osobně ten největší průšvih vidím v sankcích nově dodaného paragrafu 20 do návrhu tiskového zákona.
Čulík:Tak mi to pošlete.
Šmíd: posílá znění paragrafů a z voleje a bez přípravy přičiní osobní názor a komentář.
Čulík: zapracovává e-mail včetně Šmídova improvizovaného komentáře do svého referátu.
Milan Kruml:prezentuje publikovaný e-mail v Britských listech jako názor "mediálního experta".
Mediální expert byl na světě a v průběhu dne se na něj obrátilo hned několik rozhlasových stanic o názor.
Přitom poměrně nedávno, 28. dubna 1998, se na Právnické fakultě UK konalo kolokvium o tiskovém právu, kde seděli skuteční právní experti a odborníci, ale nikdo z médií nebyl přítomen a o diskusi neinformoval.
Takže prosím, pane kolego Krumle, příště žádný mediální expert, stačí MŠ, katedra žurnalistiky FSV UK.
Předem děkuje,
Milan Šmíd
Potěšení ze zabíjení
Je to "fantasticky uspokojující", byla to "nejšťastnější chvíle mého života", bylo to jako "nejlepší sex, který jsem kdy zažil". Nová kontroverzní kniha tvrdí, že není pravda, že vojáci nenávidí válku, ale naopak pociťují intenzívní potěšení ze zabíjení.
Britská autorka dr. Joanna Bourková z Birkbeck College na Londýnské univerzitě vydala novou knihu: An intimate history of killing: Face to Face Killing in Twentieth Century Warfare. (Intimní historie zabíjení: Zabíjení tváří v tvář ve válkách dvacátého století.) V knize Bourková argumentuje, jak informuje deník Guardian, že u mnoha vojáků vyvolává zabíjení vysoce příjemné pocity.
Jak autorka předpokládala, její kniha vyvolala ostrou kritiku od některých recenzentů a zároveň také od asociací válečných veteránů - i když jednotliví staří vojáci její názor podpořili.
Bourke se nepovažuje za vojenského historika, ale za "kulturního historika armády". Začala se zabývat vojenskými záležitostmi ve své předposlední knize Dismembering the Male: Men's Bodies, Britain and the Great War (Rozřezávání mužů: mužská těla, Británie a první světová válka). Zkoumala v ní různé odškodné, které bylo vyplaceno mužům, bojujícím v první světové válce za různé části těla, o něž přišli. Při studiu rozsáhlých sbírek dopisů a deníků z fronty, které vlastní londýnské Imperial War Museum, byla překvapena, když v nich znovu a znovu četla o tom, že vojákům působilo zabíjení nesmírně příjemné pocity.
Ve stovkách dopisů, odeslaných milovaným doma z fronty obou světových válek i z Vietnamu četla Bourková jednoznačná fakta. Nic příjemně nevzruší víc, než když vrazíte bajonet do těla jiného člověka.
"Jednoho dne se mi podařilo přímo zasáhnout nepřátelský tábor, viděl jsem jak do vzduchu letí těla a části těl a slyšel jsou zoufalý řev zraněných a utíkajících," napsal jeden důstojník, který velel dělostřelecké jednotce. "Musím si přiznat, že to byla nejšťastnější chvíle mého života."
Jiný voják přiznal, že když poprvé vrazil bajonet do těla německého vojáka, bylo to "fantasticky uspokojující". Z Vietnamu psal jiný voják o "pocitu moci, jak se díval přes mušku své zbraně na někoho a říkal si, "Senzace, tohohle člověka můžu provrtat."
Ochota přiznat se, že zabíjení vyvolává extatické pocity, kterou najdeme v dopisech matkám, manželkám a milenkám, rychle mizí, jakmile se vojáci vrátili z fronty. Na otázku "Kolik lidí jsi ve válce zabil, tatínku?" vojáci málokdy odpovídali. V mnoha případech byli zasaženi pocitem viny.
Mnoho historií moderního válečnictví se soustřeďuje na teror, špínu, hrůzy a stress, navzdory drtivým důkazům, že zabíjení vyvolávalo u mužů extázi.
Málokteré zdroje jsou bohatší než vojenské archívy. Bourková vybrala deníky a dopisy od 300 mužů z každé války. "Jinak je opravdu složité získat deníky a dopisy z minulosti od jiných lidí než od příslušníků nejvyšších vrstev," konstatuje. "Dělnická třída píše dopisy jedině, když jsou její příslušníci ve válce."
Jestliže zabíjení ve válce skutečně vyvolává u vojáků extázi, proč se o tom dosud nemluvilo? Je mnoho důvodů, argumentuje Bourková. "Nikdo nechce podporovat válku. Je pro nás znepokojující přiznat, že u obyčejných lidí vyvolává extrémní násilí proti jiným lidským bytostem pocity extrémní příjemnosti a extáze. Taky existuje názor, že kdyby se to přiznalo, devalvovalo by to motivy pro vedení války a zabíjení."
Proti knize Bourkové velmi protestovaly celé organizace válečných veteránů. Zároveň jí však napsala celá řada jednotlivých bývalých vojáků, kteří její názory potvrdili.
Na jedné pohlednici jí píše jeden bývalý kapitán, který bojoval v korejské válce, že celou věc popsala velmi přesně: vzpomínal, jak "fantastické" to bylo zklikvidovat nepřítele a dodal: "Pak se obrovsky masturbovalo."
Kniha Intimate History of Killing už dostala jednu cenu, Fraenkelovu cenu za soudobé dějiny, ale kritika některých vojenských historiků je ostrá. Anthony Beevor namítá, že teze Bourkové je zformulována "extrémně feministicky". Její analýza je neadekvátní, protože autorka nebere v úvahu nejsilnější válečný instinkt - totiž strach. "Většina válek dokazuje, že největší exploze a největší násilí způsobuje touha o přežití a potlačování strachu. Kniha Bourkové není objektivním historickým dílem."
Proč tedy vyvolávat takovéto černé síly? Co může být pozitivním důsledkem toho, že osvětlujeme otázky, jimž se lidé v dobách míru instinktivně vyhýbají?
"Je to tabu," konstatuje Bourková. "Není příjemné na to myslet a mě to překvapilo, když jsem to zjistila. Jsem však přesvědčena, že má hodnotu o tom hovořit otevřeně. Zaprvé, jako historik jsem přesvědčena, že má hodnotu snažit se pochopit, co se stalo v minulosti a jak lidé reagovali na významné události."
Také chce trochu pozměnit postoje vůči minulým válkám. "Pro mě je to upřímně řečeno znepokojující, když pořád mluvíme o tom, jak nás zabíjeli, ti zatracení Němci, a že my jsme sami jim nic nedělali."
Bourková je přesvědčena, že civilisté doma často projevovali daleko krvežíznivé postoje vůči nepříteli než lidé na frontové linii, kteří většinou sympatizovali s vojáky ve stejné situaci jako byli oni. Její kapitola o ženách dokazuje, že i ony chtěly velmi intenzívně zabíjet nepřítele, zejména v protiletecké obraně.
Ještě temnější jsou důkazy o britských a amerických zvěrstvech. "V obou světových válkách jsme spáchali spousty zvěrstv," konstatuje Bourková, "zejména při zabíjení válečných zajatců". Taky docházelo k znásilňování žen, i když to je obtížnější zdokumentovat. V dopisech a v denících z obou světových válek se muži zmiňují o tom, že jejich kolegové vojáci znásilňovaly ženy, a to vždycky kriticky. Ve Vietnamu přiznali někteří vojáci, že sami znásilňovali ženy. Dělali to všichni a kdyby se tomu chtěl nějaký voják vyhnout, riskoval by ostrakizaci.
Při líčení extaze ze zabíjení používají muži bojující za druhé světové války a ve Vietnamu často sexuální metafory. "Bylo to jako nejlepší sex, jaký jsem kdy zažil," nebo "Měl jsem erekci" - to se vyskytuje často.
Bourke však varuje před přílišným srovnáváním sexu a zabíjení. "Jsou to lidé, kteří se snaží komunikovat velmi mocný zážitek a neexistují přiměřené výrazy, jak ho popsat. Jedním způsobem, jak to popsat milence nebo manželce, bylo využít výrazů ze sexu."
"Když jsem začínala jsem práci na tomto tématu, byla jsem daleko více ochotna soudit, než když jsem práci ukončila," konstatuje Bourková. "Myslela jsem si zpočátku, že zjišťuju něco o jakési skupině zvrhlíků, lidí, odlišných ode mne a mých přátel, a tak tomu zjevně není.
Vidět válku a sami sebe tak, jací skutečně jsme - dosti odporné bytosti - je dobře."
Oficiální reakce na česko-řeckou iniciativu se teprve čekají, ale z neoficiálních reakcí je zřejmé, že ohlas bude jako na něco, co navrhují Česko a Řecko, tedy vlažný.
S větším porozuměním než Jan Kavan a jeho řecký resortní kolega se zřejmě setká senátor Michael Žantovský.
S jeho názorem, že jde o mrtvé dítě české diplomacie souhlasil předseda zahraničního výboru Polského Sejmu Czeslaw Bielecki. Ten konstatoval, že přerušení náletů proto, aby se počkalo na reakci Miloševiče, je skutečně potrat, přerušení útoků by podle něj znamenalo ustupovat teroristovi.
Důležité je, že text iniciativy obsahuje klíčovou větu o tom, že Česká republika a Řecko dávají možnost nového přístupu pouze "k úvaze".
Nebude-li tedy návrh přijat, nic se nestane.
Text totiž obsahuje i ubezpečení, že naše vláda schvaluje postup Aliance ohledně situace v Kosovu a za zásadní považuje zachování jednoty NATO. Pokud jde o ten postup, Nato nehledá způsob jak se s Miloševičem domluvit, ale způsob jak ho porazit.
V tomto smyslu je sice česko-řecká iniciativa obtížně použitelná, ale na druhé straně nelze souhlasit s tvrzením, že Jan Kavan podráží Javieru Solanovi nohy. K tomu mu totiž chybí politická váha.
Text mírové iniciativy naší a řecké vlády je asi nejlepší číst pohledem lidí, kteří byli vyhnáni ze svých domovů kvůli svému etnickému původu. Ti v něm asi budou hledat věty o tom, že lidé kteří jim zapálili dům jim postaví nový a lidé kteří vraždili dostanou doživotí.
To ovšem Jan Kavan a jeho řecký protějšek z nepochopitelných důvodů zapomněli dát k úvaze. Janu Kavanovi pak k úvaze lze doporučit, zda by nechtěl využít své kontakty v Londýně a příští mírovou iniciativu připravit raději společně s Británií.
Menší nesouvislé rozjímání nad českým rasismem
Jako noční můra kolem českých hlav létá nařčení z rasismu a jiné laškovnosti tohoto zrna.
Odmyslíme-li si určité procento kreténů hledících skrze kůži na kůži, kterých je kdekoli na světě asi zhruba obdobně - v procentuální úrovni (statistické procento úchylky...), existují určité situace a sociálně - psychologické jevy, které jsou jen nesnadno uchopitelné.
Otázka českého rasismu do ní patří v první řadě. Jan Čulík vzpomenul ve středečních BL v souvislosti s výzkumem veřejného mínění kolik lidí si v Českozemi myslí, že je zde rasimus, jednu drobnost: "Mám na univerzitě v Glasgow studentku češtiny, která má arabského otce. V Praze strávila rok a stávala se terčem četných verbálních útoků lidí v ulicích či v tramvaji, kde na ni lidi volali "Ty špinavá cikánko!" Pokud zjistili, že je z Británie, tak se naopak rozplývali nadšením."
Nejen policajtská historie
Trocha "rasistické" historie: Oblasti Ústí nad Labem a Teplicka. Po roce 1990 zde s uvolněním poměrů byla bezpečnostní situace tak mizerná, že v určitém okamžiku, rozmezí let 1991 a 1992 se večer dokonce báli lidé chodit v Ústí i po hlavním Mírovém náměstí. Byla proto zřízena městská policie. Několik let její hlavní činností bylo postupné vytlačování "divných živlů" ze středu města, což stručně řečeno byly většinou skupinky romské mládeže (i té již dost odrostlejší...).
Současně s tím se "pacifikovaly" problémové oblasti - např. Předlice, Trmice, ale i části Krásného Března, na hranici čtvrti Předlice a středu města to byla ulice Na nivách, kde jednu uliční frontu činžáků romské obyvatelstvo vybydlelo tak, že z toho byl v lednu jelen i humanista Uhl a je (po verdiktu statika) jen na zbourání (ne Uhl, ale domy).
Tam byla skutečná minighetta, která se pomalu rozpouštěla rozstěhováním (protože obyvatelé byty vybydleli...), odstěhováním některých na Slovensko apod. Romské komunity se postupně uklidňovaly a pozvolna přecházely takřka do normálního režimu života.
Dnes již není pravda, že do Trmic se musela jednou na večer sjet kvůli incidentu takřka celá pohotovost městských policistů, byli povoláni i "záložníci" a psovodi s hafany. Městští strážníci klidně čekali co bude dál. Nebylo nic, protože i ti největší grázlové museli pochopit, že již jsou bez šance a údobí veřejného bince končí.
Takto se řešila otázka občanské bezpečnosti a jistoty a dnes již v Ústí nejsou nebezpečné čtvrti, ale jen pár odlehlých ulic, které nemají nejlepší pověst.
Práce městské policie byla ohromná, ale především mravenčí a trpělivá. Vždyť městští strážníci chodili a chodí vyučovat (v uniformách) i základy občanského jednání a práva na školy kde bylo větší procento romských dětí a vstupovali s nimi do přímého kontaktu jako lidé.
Ale zároveň s tím zde byl a je druhý aspekt - strach a odstup ostatních obyvatel města od rómského obyvatelstva. A cikánští starousedlíci hořce vzdychali jak jim "ti, co přišli ze Slovenska" udělali svým chováním peklo na zemi, protože lidé se teď bojí všech...
Proto bych nemluvil o rasismu, ale o sníženém prahu tolerance, což je jev daleko lépe léčitelný - léčba je zdánlivě jednoduchá: pozitivní zkušeností, tedy v rámci naprosto běžného soužití, ale trvá to léta, jako každý samočistící proces živený pozitivní zkušeností.
Potkám souseda, pozdravíme se, usmějeme se, prohodíme pár slov a jdeme dál a nenapadne mě ani vnímat, že je Rom, protože není Romem, ale prostě člověkem.
Ale potkám někoho jiného a zpozorním, protože je Rom, kterého neznám.
Je to rasismus? Jen pomalu odeznívající, před několika lety potřebná, obranná reakce, bezděčná kontrola situace. Není to ani žádná přecitlivělost, fóbie. Kdybych se bál, tak jsem před pár lety nepronásledoval tři mladíky, kteří do krve zkopali a okradli staršího chlapíka. Skončili v policejních autech a já jsem si šel dát po té honičce pivo.
Vyhánění čerta ďáblem
V tomto nesouvislém povídání ze života nechci říci nic jiného, než že není nic horšího než jednoduché nálepky, jak to vidíme ze strany Uhla, bohužel v případě Matiční i od prezidenta Havla a od různých humanistických teoretiků.
Že 72 procent českých občanů nepovažuje rozhodnutí vybudovat v ústecké Matiční ulici zeď oddělující tamní neplatiče od majitelů rodinných domů za projev rasové nesnášenlivosti, s tím souvisí. Opačný názor zastává 28 procent lidí. Zjistilo to Středisko empirických výzkumů (viz středeční BL).
Podle 73 procent respondentů by se do problému neměla plést vláda a řešení by mělo zůstat na místní samosprávě, do kompetencí vlády náleží pouze podle 27 procent dotázaných občanů.
Není nic horšího než vyhánění čerta ďáblem jako v Matiční situaci. Na Ústecku protiplotová hysterie vzbudila svou antireálností hluboký odpor a romská hnutí ztratila bez tak malou důvěru.
A lidé pracující na Ústecku v multikulturních a romsky orientovaných programech s rozčarováním zjistili, že se mohou spoléhat především na sebe, protože romská problematika se zde naprosto zpolitizovala a spolupráce s těmito (pragocentrickými) kruhy by jejich práci spíše uškodila.
Vždyť tažení proti plotozdi v Matiční ulici již nabývá rysů hysterie.
Vietnamský fenomén
Místo P.S. malou připomínku. Že se nejedná o rasismus, ale o jiný typ problému je viditelné i z bezproblémového soužití Vietnamců a Čechů. Žijí vedle sebe, přitom odlišnost od romských obyvatel ČR je u Vietnamců daleko větší. Svůj domov mají kdesi daleko, jsou zde skutečnými cizinci, kteří si zde zvykli a zvolili si polouzavřený a přesto obecně přístupný způsob života. A spolužití funguje na běžné úrovni.
Poznámka JČ: Obviňte mě z idealistické politické korektnosti, domnívám se však, že nepřítomnost rasismu znamená, že i když vidím Roma nebo příslušníka jiné etnické menšiny, o níž vím, že někteří její příslušníci kradou, či jsou známi násilím, atd., nedávám mu svou případnou ostražitost či odpor vůči němu najevo, i když ho neznám, neboť je velmi dobře možné, že to není násilník ani zloděj, a je neférové mu tuto vlastnost automaticky přičítat jen na základě barvy jeho kůže. Vím, je to těžké, vyžaduje to aktivní úsilí. Ale jinak se bude vzájemná nenávist jen šířit. - Mimochodem, tentýž přístup se doporučuje i vůči menšinám v jiných zemích - snad si nemyslíte, že třeba černošská menšina ve Spojených státech je bezproblémová?
Matiční a nová kultovní tradice?
Představitelé samosprávy v Ústí nad Labem již jen bezmocně hledí na nejnovější mediální hity týkající se Matiční ulice. Zatím co jsem u nich viděl v dřívějším období bojovnost, se kterou obhajovali, že nejsou blbci a rasisti, dnes spíše hledají vůli k tomu, aby vydrželi a nerezignovali.
Jsou v tak absurdní situaci, že absurdnější snad být nemůže. Člen vládní rady pro lidská práva Karel Holomek v pondělních Lidových novinách říkal, že
řešení plotu v Matiční by mělo být věcí samosprávy.
"Chyba ale je, že to neřešila kdysi dávno. A jestliže to chce řešit takovýmto pokleslým způsobem, jakým je stavba plotu, pak musí existovat páky, které tomu zabrání. Situace v Matiční je důsledkem absence komunikace a špatné sociální práce. A vinni jsou tam taky trošku i tamní Romové."
Taková prohlášení vzbuzují v Ústí u radních hořké úsměvy, protože od roku 1994 se radnice snaží s lidmi z Matiční komunikovat. Plot či plotozeď byla poslední možností, právě proto, že komunikace nevedla nikam.
Sociální práce, pokud má výsledky, je spoluprací obou stran. A také je otázka co vše se dá dělat, když není pro nekvalifikované a málo kvalifikované lidi práce. Radní nechtěli nic než, aby byly v Matiční dodržovány běžné normy lidského chování, nic více.
Pan Holomek by doporučil komunitě v Matiční - "aby si zvolili reprezentaci. Člověka, který bude jejich mluvčím a který systematicky začne komunikovat s radnicí, navrhovat jí konkrétní řešení, která jsou za dané situace možná, a bude radnici tlačit k tomu, aby plnila svoje povinnosti. On jako mluvčí zaručí, že Romové, řečeno velmi stručně, přijmou pravidla hry."
Radní si mohou jen sami pro sebe (protože to předtím říkali mnohokrát) zamumlat: vždyť po celá ta léta jsme nechtěli nic jiného, než aby se s nimi dalo jednat!
Reprezentace má podle pana Holomka radnici tlačit k tomu, aby plnila svoje povinnosti. Holomek přehlédl, že problém je opačný: radnice se snažila, aby lidé v Matiční plnili nejzákladnější povinnosti, protože radnice své plnila.
Na otázku, zda romská reprezentace udělala maximum pro to, aby se situace v Matiční nedostala tak daleko, odpovídá pan Holomek: "Snad mohla udělat víc. Mohla více komunikovat s ústeckou radnicí i s místními Romy. Tam cítím jistý zádrhel, ale tak důrazně bych to netvrdil."
Při slově "snad", "jistý zádrhel", "tak důrazně bych to netvrdil" mezi lidmi, kteří znají problémy v Matiční prostupuje dnes především bezmoc.
Jsou svědky nové kultovní tradice, protože plotozeď se stala již místem kultu odtrženého od reality. Studium dokumentů a znalost místního prostředí člověka přivádí jen ke skepsi, zda realita má v politice nějaký smysl, protože současná medializace plotozdi v Matiční je směsí jakéhosi kultu, který je záhodno popsat a definovat a současně účelovou politickou hrou.
Za současným směšným kolotočem, kdy nad běžnou věcí, která je pouze v působnosti samosprávy, rokuje vláda, stojí i nedostatek důvěry a schopnosti argumentace proti lidem, kteří to možná myslí dobře, ale bez poctivé znalosti reálné situace jsou jen nechtěným kladivem na čarodějnice.
Takovým kladivem je např.
Ženevský Výbor pro odstranění rasové diskriminace (CERD) očekává, že česká vláda zajistí řešení problému Matiční ulice. Jaké je řešení? V případě Matiční se jednalo a jedná pouze o to, že by zde měla existovat obecná mezilidská slušnost. Problém plotozdi je důsledkem.
Možná by bylo zajímavé, kdybychom mohli slyšet v BL přímé názory romské strany, osob žijících v Matiční ulici.
Politikaření na pražské radnici
Po vzniku samostatného Klubu US v pražském zastupitelstvu neměl náš klub KDU ČSL, ODA a DEU zastoupení ve finanční komisi (FK). Na jednání klubu bylo proto dohodnuto, že požádáme Radu ZHMP o rozšíření FK o našeho zástupce.
Vzhledem k tomu, že se profesionálně věnuji ekonomickému a finančnímu poradenství, byl jsem za klub navržen do FK já.
Návrh byl 25. března 1999 předán náměstkovi Paroubkovi.
Delší dobu se nic nedělo, načež nám bylo náměstkem Paroubkem neoficiálně sděleno, že moje kandidatura se nelíbí ODS a zda bychom neměli jiný návrh.
Trvali jsme na našem původním návrhu, a tak náměstek Paroubek tento návrh předložil jako tisk 3125 dne 18.5.99 do rady.
Výsledkem je usnesení č. 521, kterým byl do FK jmenován předseda našeho klubu MUDr. Marián Hošek, aniž to bylo projednáno s naším klubem či dr. Hoškem samotným.
Je to první případ v tomto volebním období, kdy rada nevyhověla návrhu klubu na členství v komisi, a co víc - za člena jmenovala někoho bez jeho vědomí a bez vědomí klubu!
Je mi velkou ctí, že jsem pro ODS natolik nebezpečný, že nesmím být ani řadovým členem FK coby poradního orgánu Rady ZHMP.
Na druhou stranu to ovšem dokazuje, že politické praktiky se za 10 let od revoluce příliš nezměnily.
Zatímco dříve stačil konflikt s domovnicí z uličního výboru KSČ k zaražení "kariéry", dnes je tomu obdobně při konfliktu s Místním sdružením ODS.
Na černou listinu ODS jsem se totiž dostal tak, že jsem:
a) Objevil jméno předsedy klánovické ODS na seznamu agentů StB
b) Nahlas protestoval proti zadávání obecních zakázek v Klánovicích starostou ODS bez výběrových řízení.
A tak budeme mít ve finanční komisi lékaře a ve zdravotní třeba pro změnu ekonomy. Jen když budou politicky spolehliví.....
25.5.1999
ing. Petr Šafránek, v.r.
člen ZHMP
Můj syn chodil na výtečnou soukromou školu
Drahy Michale Zemlicko,
nazev vaseho prispevku do BL z 25/5 "Ceske soukrome skoly jsou spatne"
me opravdu upoutal: ten pan musi mit dobre informace, ktere mi unikly,
ackoli se o skoly povrchne zajimam. Po precteni jsem zklaman.
Zapominate, stejne jako pan Nemecek, s nimz polemizujete, ze soukroma
skola jeste neimplikuje experimenty, ani alternativni pristupy. Nehodlam
diskutovat o experimentech, je to mnohem prostsi, nebot jde predevsim o
kvalitu, a ta se samozrejme bude lisit pripad od pripadu. Proto je vase
nekompromisni odsouzeni, odpustte, nesmyslne a zavadejici.
Dovolte obdobnou demagogii: ceske soukrome skoly jsou vytecne a statni
spatne. To zni trochu jako pitomost, ze. Nicmene je toto me tvrzeni
rovnez zalozeno na osobni zkusenosti: muj starsi syn prave odmaturoval
na prazskem soukromem osmiletem gymnasiu (Gymnasium Jaroslava Seiferta (GJS), Vysocany), mladsi syn je o dva roky nize tamtez.
Jiste me a mou zenu nebude podezirat, ze jsme detem jako zbohatlici
"zaplatili vzdelani", kdyz vam sdelim, ze jsem asi pred peti lety presel
z Akademie ved CR na Karlovu univerzitu, a ze moje zena pracuje na
polovicni uvazek ve vyzkumnem ustavu. Presto jsme radi platili za dve
deti skolne, nekolikanasobne prevysujici navrhovane a neschvalene skolne
na ceskych univerzitach, protoze jsme PLATILI ZA KVALITU, kterou ve
statnim skolstvi v prve polovine 90 let nemohli dostat. (Uprimne receno
si nejsem jist, ze by ji dnes dostali, ale ted uz se po techto
informacich nepidim.)
Vazeny pane, neumite si predstavit, jakou ulevu pro nas znamenal jejich
prechod ze sparu statniho (post)komunistickeho skolstvi na tuto, nemohu
si pomoci, vytecnou skolu! Oba synove pritom nekolik let dojizdeli denne
skoro tri hodiny, presto byli ve skole spokojeni. Ten starsi se v
polovine letnich prazdnin po prime TESIL DO SKOLY.
Nebudu snaset argumenty, vy jste jich take prilis neprinesl. Je jiste
mozne je hledat napriklad v uspesnosti vstupu na univerzity apod, ale od
toho jsou nepochybne povolanejsi a lepe informovani kolegove. (Zrovna
GJS se pysni velmi dobrym skore - prestoze je to soukroma skola!) Takze
dovolte nekolik dalsich osobnich dojmu a poznamek na vysvetleni, proc
jsme se soukromou skolou navysost spokojeni.
Na GJS tehdy prijimacimi zkouskami uspesne proslo cca 10% zajemcu. Jiste
se nelze divit, ze kvalita vyuky a celkova uroven skoly tomu odpovidaly
- ne vsichi studenti soukromych ceskych skol patri k te hloupejsi ci
neschopnejsi casti populace, jak vy rozkosne vyvozujete hned v prvem
odstavci vaseho prispevku v BL.
Atmosferu v GJS charakterizuje, ze se muj syn rozhodl neprejit na
posledni roky na English College v Praze, ackoli tam byl prijat. Nechtel
se vzdat sve skoly, prestoze mohl mit nejen vyuku v anglictine, ale
jiste i snazsi vstup na zahranicni univerzity.
Oba synove navstevovali jeden skolni rok beznou statni skolu v Anglii
(ve veku 13 a 15 let). Byli spokojeni, maji prima vzpominky a ne spatnou
anglictinu. Jejich "spatna, protoze soukroma" skola v Praze vsak byla
akademicky na mnohem vyssi urovni.
Obavam se, ze mame malo ucitelu (patrne muzete dosadit kteroukoli
profesi), kteri jsou srovnatelni se zapadnim standardem. A, odpustte,
prinejmensim v prvni polovine 90 let sli prave ti lepsi ucitele na
(dobre:-)) ceske soukrome skoly. Nebojte se proto tolik o uroven
osobnosti vychazejicich z (dobrych) ceskych soukromych skol!
Pisete, ze vam pripada krajne nevhodne zvysovat prispevek jakymkoliv
soukromym skolam (znate totiz jednu (ci vice) tech spatnych). Take mne
pripada nevhodne prispivat na jakekoliv SPATNE SKOLY. Pochopitelne, v
mem pohledu jsou to prave ty statni, proto navrhuji odebrat prispevek
vsem statnim skolam. Mam totiz osobni zkusenost s tou, kam chodily me
deti :-)
Mohl byste mi, prosim, vysvetlit, proc by se mym detem, jsem-li danovy
poplatnik, nemelo dostat ze statniho rozpoctu stejne financni podpory na
studium at jsou na statni ci soukrome skole?
Jan Boháč
Poznámka JČ: Michal Žemlička si v následném mailu stěžoval, že titulek jeho příspěvku, který byl redakční, je příliš razantní a obsah článku prý zkresluje. Nabídl jsem, že ho změním, pokud autor navrhne jiný, jasný a srozumitelný titulek, zatím však s dobrou alternativou nepřišel. Titulek musí vyjadřovat jasně, o co v článku jde. Díky. JČ.
Soukromé školy by se dotovat neměly
S myslenkou "stejne dotace stejnemu typu skol bez ohledu na zrizovatele" se
nemohu ztotoznit. Duvodu je nekolik:
a) rovina "vize": drtiva vetsina obcanu Ceske republiky se asi shodne
na vuli k soucasne existenci soukromeho i statniho skolstvi.
Jak ale
konkretne by cilovy stav mel vypadat?
Ja jsem presvecen o tom, ze cilem
liberala je predstava "co nejvetsi svoboda na státu, co nejmensi naroky na
statni prispevky".
Jedine vzajemna vyvazenost techto dvou aspektu se da
nazva skutecnou svobodou, skutecnou nezavislosti. A tak stejne jako v
oblasti rodinneho zivota je mym idealem predstava rodiny s vlastnim pravem
volit vychovne metody i s vlastni odpovednosti za zajisteni materialnich
prostredku pro rodinu (tj. bez statnich socialnich prispevku), tak i v
oblasti opravdu NESTATNIHO skolstvi je idealem škola, na jedne strane si
volici svobodne organizaci a formu studia, a na druhe strane nezavisla na
prispevcich ze statniho rozpoctu.
Soucasny legislativni navrh Marese a
Bartose je krokem smerem pryc od teto vize; krokem, ktery podle meho nazoru
ve svych dusledcich tzv. nestatni skoly jeste vice ke státu pripoutava;
demotivuje je od usilovani o vlastni ekonomickou sobestacnost.
b) rovina "funkce státu": navrh je zalozen na predpokladu, ze u
verejnych sluzeb ma obcan pravo na stejnou podporu z verejnych prostredku
bez ohledu na to, jak nakladnou formu si zvoli. Tak to ale prece neni,
protoze bud by pak stat prisel na buben, nebo by byla omezena svoboda volby
obcana.
Funkce státu podle meho nazoru spociva v tom, ze zajistuje urcity
minimalni zaklad verejnych sluzeb v dane kvalite a dane vysi nakladu - a
obcan ma svobodu vyuzit tuto sluzbu nebo svou potrebu zajistovat jinak,
soukrome, ale s tim, ze jeho rozhodovaci svoboda znamena zrici se prispevku
státu.
Kdyby to tak nebylo, pak nevim, co by napr. branilo bezpecnostnim
agenturam pozadovat od státu resp. obcí prispevek na vlastni cinnost,
adekvatni dotacim státu pro Ceskou nebo mestskou policii (protoze i
zajistovani bezpecnosti osob a majetku je verejnou sluzbou).
A podobnych
dalsich analogii by se jiste naslo vice - dotovana verejna doprava
(tramvaje, autobusy) vs. soukroma doprava vlastnimi auty apod.
Da se prece
pouzit stejny argument: platim dane + stat z dani prispiva na verejnou
dopravu =proc mam krome placeni dani jeste plne hradit nedotovany provoz
sveho auta, kterym jezdim do prace?
(Je to prece pouze o neco kvalitnejsi
zajisteni stejne potreby, a kvalita je pravem, nikoliv vysadou, jak vystizne
rika jeden soucasny reklamni slogan).
Ergo: tim, ze me stat nedotuje muj
benzin, zatimco z mych dani prispiva na dopravu metrem mych sousedu,
projevuje se v nem nespravedlnost, totalita, levicactvi, rovnostarstvi, a ja
jako liberal musim proti nemu bojovat....?
c) rovina praktická: v dnesni situaci, kdy resort skolstvi ma tak
hluboko do kapsy, znamena navrh dalsi snizeni rozpoctu na verejne skolstvi,
dalsi odchody ucitelu, dalsi snizeni kvality verejneho skolstvi.
Jako otec
tri deti, z nichz prvni nastupuje do skoly pristi rok, toto nemohu prijmout
bez znepokojeni. Mohl bych tomu snad rozumet v pripade, pokud by existoval
mechanismus, kterym bude zarucena hospodarnost verejnych vydaju - tj. pokud
bude moci skolsky urad nebo jiny regulacni organ plnomocne rici: tolik a
tolik skol je maximum na tento obvod, na toto uzemi, dalsi škola se zde
neuzivi a proto nebude existovat (samozrejme, pri zachovani bezplatneho
pristupu deti do skoly - podle listiny lidskych prav a svobod). Takovy
regulacni organ ale zadny navrh nepredpoklada.
d) rovina konkurencni: v duvodove zprave k navrhu se mluvi o podminkach
pro konkurenci. Nemyslim si, ze je v pripade skolstvi vhodne mluvit o
konkurenci (protoze kdo je zakaznikem? obcane nebo stat?), ale budiz.
Navrh
znamena naopak znevyhodneni statnich skol v teto konkurenci.
Rovna
konkurence by totiz v pripade stejnych dotaci od státu znamenala i stejne
pravo na vybirani prispevku od rodicu, coz je zase v rozporu s vyse zminenou
listinou lidskych prav a svobod.
A uz davno jsme opustili naivni myslenku,
ze vybrane skolne bude slouzit jen k investicnim, nikoliv provoznim vydajum
soukromych skol.
Myslim si, ze ti, kteri zastavaji liberalni princip odpovednosti obcana za
sebe samotneho a na myslence limitovaneho (nikoliv extenzivniho) pojeti prav
a povinnosti státu, by meli podobne tendence z nichz navrh vychazi,
odmitnout.
Hynek Krátký, Praha 6
Otázky pro anketu o Kosovu byly špatné
Pane Čulíku,
zdá se mi, že se Vám podotázky, které kladete čtenářům BL ohledně jejich
názoru na intervenci NATO v Jugoslávii, příliš nepovedly.
Ptát se zda někdo odsuzuje/neodsuzuje masakrování a vyhánění Albánců je
silně zavádějící. Očekáváte snad, že někdo odpoví, že s masakry souhlasí?
Navíc masakrování Albánců je pro novináře zatím údajné, alespoň do té doby
než se prokáže. Pokud jde o exodus Albánců, měl byste se spíš ptát, zda
si čtenáři myslí, že k němu akce NATO přispěla/nepřispěla.
Otázku, která se týká toho, zda je nutné dodržovat státní suverenitu v
případě vraždění páchaného státními úřady, ať se v zemi děje co se děje, by
bylo zajímavé doplnit tím, zda si čtenář myslí, že situace v Kosovu
ospravedlnila nejen Rambouilletské ultimatum (místo skutečného
vyjednávání), ale i devastaci Srbska a Kosova, která bude mít dlouhodobý
dopad na tamní obyvatelstvo a samozřejmě i na vztahy všech menšin v
Jugoslávii. Taktéž jste se mohl ptát, zda v případě, že čtenář, který s
touto akcí souhlasí, očekává, že NATO přinutí svoje členy, aby přestalo
terorizovat vlastní menšiny.
Třetí otázka - mají-li mít Albánci, jichž je v Kosovu většina, právo
vytvořit si z Kosova demokraticky vlastní zemi nebo musejí poslouchat
Miloševiče - je rovněž zavádějící. Takové právo totiž vůbec nesouvisí s
tím, kdo je kde shodou okolností zrovna u moci a navíc není universálně
uznáváno. President Clinton je například Kosovu odpírá - alespoň pokud vím
- a trvá na tom, že Kosovo by mělo zůstat součástí Srbska (demokracie sem,
demokracie tam - je to přece zájem NATO).
Překvapuje mě, že zcela opomíjíte dopad války na Srby, ať již v Kosovu nebo
v Srbsku, stejně jako na albánskou a maďarskou menšinu v Srbsku.
Mohl jste se rovněž ptát, jaké zdroje informací čtenáři mají (co vědí o
Rambouillet, o Kosovu atd).
Jiří Jírovec
Proti válce, kterou vede NATO
Odpověď Petru Vařekovi
Pravda je obykle nerozlišitelná od dobře secvičené lži.
Josef Škvorecký v knize Dvě vraždy v mém dvojím
životě
Samozřejmě, Petr Vařeka má pravdu, když
tvrdí ,
že je těžké přesvědčit (v případě Kosova) kohokoli o čemkoli. A je hodně
takových, kteří, stejně jako on, vyjadřují svůj názor "kvůli sobě" s
vědomím, že nemohou zasáhnout dál než mimo okruh pár tisíc polarizovaných
čtenářů.
Stejně jako on se i já snažím se hledat pravdu respektive něco, čemu bych
mohl jakž takž věřit. Pokud jde o Kosovo, on nalézá ve zdůvodněních NATO
pravdu, já v nich vidím (často nedobře) secvičenou lež.
Nelišíme v názoru, že konflikty jako je kosovský (kurdský a další) je třeba
řešit, ale v tom, jak.
Petr Vařeka píše: "Proč se NATO neangažovalo třeba v Turecku, kde dochází k
násilí proti Kurdům? Nevím. Myslím si však, že je třeba nutné zabývat se
především násilím, které máme tak říkajíc před svým prahem. Pochopíme-li,
co se děje na Balkáně, máme šanci porozumnět utrpení lidí jinde ve světě,
ať již je to třeba v Indonesii, či Alžíru."
To je pravda. Zkusme to obrátit. Je všobecně známé, že Turecko je
významným strategickým partnerem USA a že právě proto je ticho po pěšině.
Zájmy na Balkánu jsou jiné a tak je tam válka. Lidské utrpení v tom nehraje
roli, ledaže se dá pro podporu vlastních zájmů nějak využít.
Když se to politikům hodí, mluví o genocidě, když ne, tak nad ní mávnou
rukou (viz Rwanda). OSN (to znamená především stálí členové RB) zametlo
informace o připravované genocidě pod koberec, protože mocným tohoto světa
se tam nechtělo zasahovat. Co taky ve Rwandě?
V souvislosti s Kosovem se rovněž začalo mluvit o genocidě - a to v
okamžiku, kdy bylo zřejmé, že pár raket jugoslávskou vládu nepřesvědčí, aby
se vzdala. Bylo totiž nutné najít zdůvodnění pro pokračující útok proti
suverénnímu státu.
Tento propagandistický trik poskytl takměř neomezené možnosti manipulace s
veřejným míněním. A kdo by v takovém okamžiku pátral po tom, co se
skutečně v Kosovu dělo, kdo by se pozastavoval nad tím, že jde o naplnění
úsloví zloděj volá, chyťte zloděje.
Dovolím si malý příklad. Policejního ředitele, který by rvačku v londýnském
baru likvidoval ničením palíren hanebné whisky ve Skotsku, by nepochybně
každý považoval za pablba. NATO dělá v Kosovu to samé a tak vskutku
nevidím důvod, proč bych měl jejho představitele považovat za geniusy.
Policajt, který místo na palírny vlítne do baru musí být ovšem nestranný.
Jen tak má autoritu s níž situaci nejen uklidňuje, ale posléze i označuje
viníky pravým jménem.
Pokud jde o NATO, domnívám se, že nikdy nestranné nebylo, právě kvůli svým
geopolitickým zájmům. Proto někteří jeho představitelé podporovali
odtržení Chorvatska a Slovinska, proto se neměří stejným metrem politikům
odpovědným za etnické čistění.
Vláda USA, která je jinak velmi háklivá na terorismus (=násilí druhých),
se najednou netají oficiálními kontakty s KLA (či UCK) - ministryně
Albrightová se dokonce nechá zvěčnit při telefonátu s představitelem této
organizace, kterou severoamerické sdělovací prostředky běžně označují za
teroristickou. A na druhé straně hlásá doktrinu "uštědření lekce
Miloševičovi", najde-li se vhodná záminka.
Co dělá president malého státu, nad nímž taková hrozba visí od roku 1993 a
na jehož území operuje "osvobozenecká" armáda tolerovaná, když ne přímo
podporovaná státy NATO? No kličkuje, co mu jiného zbývá.
Po ukončení konfliktu v Bosně měli politikové několik let na to, aby si
nějak přebrali, kam vedou roznícené vášně. Jestliže jediné řešení, které
jejich mozky dokázaly vyprodukovat, znamenalo další násilí, pak nevidím nic
nabubřelého v tom, když napíšu, že jde o mozky choré.
Petr Vařeka považuje za "zvláště nechutné", že zpochybňuji násilí na
albánských ženách. Není to pravda - toliko jsem poukázal na to, jak
propaganda výpovědi těchto žen využívá. A jak rychle se vytrácí dodatek o
tom, že jde o zprávy nepotvrzené.
Pokud jde o Miloševiče, nemám pro něj "zvláštní pochopení", stejně jako je
nemám pro představitele NATO. Po šedesáti dnech války si nemají co
vyčítat.
Petr Vařeka mi rovněž vyčítá zášť vůči euroamerické civilizaci. Nemám nic
proti civilizaci ať již s jakýmkoli přívlastkem. Zaráží mě ale její
primitivnost a propagace násilí. A pak sdělovacími prostředky
manifestovaná nadřazenost Američanů nad vším ostatním.
Děsí mě, když se válka presentuje jako Nintendo - tedy jako hra v níž si
vojáci konečně "prásknou" s ostrými. Nějaká politika - ta je nezajímá, je
to přece jejich job.
Jiří Jírovec
PS Viděl jsem nedávno ukázku kvérgrifu, který musejí zvládnout adepti
námořního pěšáctví. To se nejdřív srazí nepřítel pažbou pušky na zem (se
stromu a podobně). Po úderu stejnou pomůckou na ohryzek končí cvik
uražením nepřítelova nosu směrem zdola nahoru. Musí na to být nějaký
předpis ohledně úhlu pušky a místa jejího dopadu, protože instruktor ječící
povely na nováčky byl spokojen až po třetí ráně pod nos.
Po téhle ukázce vojenského kumštu (tak civilizovaného, že se mu učí i
emancipované ženy), jsem si tuplem říkal, že bylo povinností politiků
zvládnout situaci tak, aby se zabíjení nedostalo do rukou neškolených
barbarů.
Poznámka JČ: K leteckým úderům došlo pokud vím v důsledku rozsáhlých Miloševičových příprav na vyhánění albánských Kosovců z domovů a na genocidu. Vyhánění začalo už loni na podzim.
Ministerstvo životního prostředí a ochrana vzácných druhů zvířat
Před časem se olomoucká sdružení Děti Země, Sagittaria a
Sluňákov obrátila dopisem na ministra zemědělství Jana Fencla,
aby ho upozornila na některé problémy při ochraně vzácných druhů
živočichů. Jednalo se o vydání tzv. myslivecké vyhlášky a přijetí
výhrad k Úmluvě o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních
stanovišť (Bernská konvence).
Odpovědí na tento dopis byl ministrem pověřen jeho náměstek
Pavel Rybníček. Přestože s některými pasážemi jeho dopisu
souhlasíme, považovali jsme za nutné reagovat na některá tvrzení
opět dopisem.
Myslivecká vyhláška stanovila doby lovu pro některé zvláště
chráněné druhy živočichů (medvěd, vlk, rys, vydra, los, tetřívek,
jestřáb, kormorán, výr, koroptev, sluka). Pan Rybníček toto
ustanovení obhajuje nutností regulačních zásahů "z důvodu
chovatelských záležiostí, ochrany lesních společenstev,
zemědělské produkce, chovu ryb, vyváženosti vzájemných
mezidruhových vztahů s ostatními živočichy, důvodů zajištění
bezpečnosti a zdraví občanů či provedení veterinárních opatření
apod." V uvedených důvodech jsme však nenalezli nic, co by
ospravedlňovalo regulační zásah u tetřívka, sluky i dalších
jmenovaných druhů. Proto jsme pana náměstka požádali
o konkretizaci důvodů, které vedly k zařazení každého z nich do
myslivecké vyhlášky se stanovením doby lovu.
Vyhláška také umožnila odstřel káně lesní i rousné, pokud
opakovaně útočí na domácí drůbež a holuby. Z údajů ministerstva
zemědělství vyplývá, že v loňském roce bylo v ČR oficiálně
zastřeleno 260 kání, které by v souladu s vyhláškou měly být
potravně specializovány na drůbež a holuby. Pro takovou
specializaci však neexistují vědecké podklady. Hlavní potravou
kání jsou totiž hlodavci, zejména hraboš polní, který by jinak
napáchal v zemědělství značné škody. Proto jsme pana náměstka
vyzvali k předložení odborných studií, které by dokázaly
jeho tvrzení o potravní specializaci kání na drůbež a holuby.
Nemůžeme také souhlasit s tím, že "šíření kání se stává
závažným problémem ve vztahu k ostatním druhům živočichů ve volné
přírodě," jak konstatuje pan Rybníček ve své odpovědi. Proto jsme
ho opět požádali, aby své tvrzení doložil konkrétními vědeckými
studiemi. Dokud se tak nestane, budeme nuceni i nadále považovat
podobná obvinění dravých ptáků za "mysliveckou latinu".
O případné odpovědi pana náměstka Rybníčka budeme veřejnost
opět informovat.
Za Děti Země Olomouc
Jiří Řehounek
Za Sdružení Sagittaria
Mgr. Vlastimil Rybka
Za Sdružení Sluňákov
Mgr. Michal Bartoš
KONTAKT: Děti Země Olomouc, Šmeralova 6, 771 11 Olomouc
e-mail: cmelak@miracle.upol.cz
Děti Země nesouhlasí se zrušením vyhlášky o ochraně veřejné zeleně
Prazsti radni a posleze Zastupitelstvo hl. m. Prahy budou rozhodovat o
osudu deseti vyhlasek vydanych mezi lety 1960 - 1990. Je mezi nimi i
Vyhlaska NVHM Prahy c. 2/1981 Sb. NVP, o zrizovani, udrzbe a ochrane
verejne zelene v hlavnim meste Praze. S jejim zrusenim zasadne
nesouhlasi jak Deti Zeme, tak dalsi ekologicke organizace (napriklad
Sdruzeni na ochranu zivotniho prostredi anebo obcanske sdruzeni
Kralovske Vinohrady).
Zrusenim teto vyhlasky zanikne legislativni norma branici v omezovani
ploch verejne zelene - jeden z paragrafu ve vyhlasce totiz stanovuje,
ze celkova plocha parku, lesnich porostu a historickych zahrad nesmi
byt zmensovana ve prospech jakekoli jine funkce mesta.
Ze dvou na sobe nezavisle provedenych pravniho rozboru vyplyva, ze
tuto vyhlasku neni nutne rusit. Jeji existence je opodstatnena
ustanovenimi zakonu o obcich (c. 367/1990 Sb.) a o ochrane prirody a
krajiny (c. 114/1992 Sb.).
"Domnivame se, ze duvod ke zruseni vyhlasky chranici zelen v Praze
muze byt jiny nezli dostat litere zakona. Zelen totiz prekazi vystavbe
novych kancelarskych budov anebo luxusnich bytu. Povolovanim takovych
projektu casto dochazi k porusovani vyhlasky. Je mozne, ze za snahou
zrusit ji mohou stat zajmy stavebnich firem podilejicich se na techto
projektech," uvedl pochybnosti o cistych umyslech navrhu na zruseni
vyhlasky o ochrane zelene predseda Deti Zeme RNDr. Jindrich Petrlik.
Podle pravniho rozboru Dr. Petra Kuzvarta navic neni mozne tuto
vyhlasku zrusit pouze na zaklade rozhodnuti Rady a Zastupitelstva hl.
m. Prahy, ale jeji zruseni musi byt projednano i s mestskymi castmi.
Na procesu ruseni zminene vyhlasky je podezrele i to, ze nikdo (zadna
z opravnenych instituci - napriklad Vlada CR) nepoukazoval na jeji
nezakonnost ani neinicioval jeji zruseni. Proto je podle Deti Zeme
namiste otazka, co vede navrhovatele (prazske radni) k tomu, aby ji
zrusili, kdyz neexistuje zadna jina stejne ucinna nahrada pravni normy
chranici zelen ve meste?
Pomozte branit zakon c. 114/92 Sb. o ochrane
prirody a krajiny - vice informaci na
http://www.ecn.cz/detizeme - Uplne novinky pod
dopisem proti oklesteni kompetenci MZP CR
