Povídání pro Petru a Ivana
aneb
Jak mediální rady o nezávislost přicházejí
Bylo, nebylo. V jedné zemi, jež zvala se ještě Československem, padl vládce zlý, který svůj lid utiskoval a chtěl, aby lid jenom jeho jedinou pravdu vzýval. Někteří dnes říkají, že zas tak zlý ten vládce nebyl, protože všem, kteří se mu klaněli, nebo alespoň rebélií se neúčastnili, jakés takés dobré bydlo zajistil. Ovšem jsou zas takoví, kteří tvrdí - a já se k nim přikláním -, že to dobré bydlo vůbec dobrým bydlem nebylo, to jenom ten vládce se snažil všem namluvit, že vládcem dobrým je a nad něho není. Aby tohle mohl tvrdit, a jinému názoru se sluchu nedopřálo, všechna masová sdělovadla přísně kontroloval, aby nic jiného, než to, co on sám chtěl, sdělovati nemohla.
A potom přišla ta chvíle, kdy lid se zlému vládci vzepřel a nastala svoboda. Každý si mohl říkat, co chtěl, a trestán za to nebyl a masová sdělovadla rovněž sdělovala to, co kolem sebe pozorovala a viděla, a ne to, co vládce přikázal.
A ukázalo se, že na tom světě ne jedna jediná pravda vládne, ale že lidé na věci různé názory mívají, a že je dobré, když si své pravdy porovnají, a někdy se i poškorpí a pohádají, a mají-li dobrou vůli, společná východiska hledat mohou. Neboť takový je svět, ve kterém se dobře lidem žije, když každý s tou svoji pravdou na trh přijíti může a vyzkoušet si může, zda tu jeho pravdu si lidé kupovati budou.
Jenomže potíž byla v tom, že zatímco tržiště sdělovadel tištěných dosti široké je, že se na něj vejdou skoro všichni, co noviny a magacíny tisknou a vydávají, pak tržiště sdělovadel elektronických velice malé je, protože ne všichni, kteří by vysílati chtěli, se na něj vejdou. Tak už je to bohužel zařízeno, že fyzika nám nedovolí tolik rozhlasů a televizí vzduchem vysílati, kolik se nám zlíbí, ale jenom tolik, kolik se jich vejde na to, čemu inženýři kmitočtové spektrum říkají.
A tak v té zemi, do které svoboda konečně zavítala, disputace začly, jak to udělat, aby i na tom malém tržišti rozhlasů a televizí nikdo zkrátka nepřišel, a čas od času tam svoji pravdu zjeviti mohl, a také aby ten, kdo na tržiště zvané kmitočtové spektrum vstup povolen mít bude, aby zboží pro všechny nabízel, a ne jenom to, co jemu prodávat se hodí.
A pak lidé světa znalí navrhli, že by bylo dobré, kdyby stejně, jak to i v civilizované cizině chodí, jakýs dopravní strážník zřízen byl, který by provoz na tržišti podle demokraticky dohodnutých pravidel řídil, a že by bylo také dobré, aby ten strážník uznalý a spravedlivý byl a také na vládcích nezávislý byl, aby už nikdy kterýkoli vládce - dobrý či zlý - si z něj biřice udělati nemohl.
A tak poslanci, kteří mezitím svobodnou volbou od lidu vybráni byli, dohodli pravidla o tom, kdo a kdy se na tržiště rozhlasu a televize dostane a jak se tam chovati musí, a ustavili Federální radu pro rozhlasové a televizní vysílání jako orgán, který svobodu projevu na elektronických masových sdělovadlech hájiti měl a na dodržováním pravidel bděl.
Tato Federální rada o devíti členech, kteří po třech ze tří parlamentů (federálního, českého a slovenského) voleni byli, řídila se jen tím, co zákon jí ukládal a také svým nejčistším svědomím a nikdo ji jako celek odvolati nemohl. To jenom jeden každý člen odvolán mohl býti, pokud by po šest měsíců ničehož nekonal anebo pokud úmyslného trestného činu by se dopustil. A tak ta Federální rada nezávislá na vládcích a politickém klání byla a dobré to bylo.
A protože ta Federální rada jen pro federální, československé záležitosti byla, a protože zvláště národ slovenský svá vlastní rozhlasová a televizní sdělovadla míti chtěl, na které by slovenský a nikoli nějaký federální strážník dohlížel, tak vznikly i rady národní, a to nejen slovenská, ale i česká rada pro rozhlasové a televizní vysílání. A dobré to bylo a všichni spokojeni byli až do chvíle, kdy čeští a slovenští bratři se rozhodli, že pro ně lepší bude, když sami na svých vlastních rolích, české a slovenské, a ne už na společné roli československé, hospodařiti budou....
A tady končí, milá Petro a milý Ivane, pohádka o nezávislých radách pro rozhlasové a televizní vysílání v bývalém Československu, a začíná literatura faktu o tom, jak Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání o svoji nezávislost přišla.
Zrekapitulujme si fakta. S koncem roku 1992 Federální rada pro R a TV vysílání zaniká a Rada ČR pro R a TV vysílání (RČRRTV) se stává hlavním a jediným orgánem státní správy ve věci vysílání v nové České republice. Zatímco devět členů Federální rady bylo nominováno ze tří zdrojů, devítičlennou RČRRTV volí jeden jediný orgán - Poslanecká sněmovna. (Vzniklo to tak, že se na přelomu let 1991 a 1992 spěchalo a neexistoval politický konsensus, který by byl schopen navrhnout jiný způsob nominace.)
A právě tenhle způsob volby členů RČRRTV se stal prvním a hlavním potenciálním nástrojem závislého napojení Rady na parlament, tudíž i na politické strany a v konečném důsledku i na jejich okamžité partikulární zájmy.
Rovněž druhá převodní páka, kterou parlament mohl působit na Radu, byla zabudována již v zakládajícím zákonu české Rady č. 103/92, byť v původním znění se tento nástroj dal použít jen ve výjimečných situacích. Zákon 103/92 totiž nejen pečlivě opsal téměř veškerá ustanovení ze zákona federálního 468/91, ale přidal si k nim také klauzuli odvolatelnosti RČRRTV jako celku.
Parlament mohl celou Radu odvolat v případě "nesplní-li Rada povinnost podle § 2 odst.2", přičemž zmíněný odstavec 2 pravil, že "Rada je povinna předkládat ČNR zprávu o vysílání a o své činnosti, a to nejméně jednou ročně nebo vždy, když o to ČNR požádá." Řečeno jinými slovy: odvolat Radu by bylo možné jedině tehdy, kdyby odmítla parlamentu skládat účty.
Nicméně tohle latentní nebezpečí odvolání RČRRTV se stalo zcela aktuálním a reálným v okamžiku, kdy československé federaci zbývalo už jen několik dnů života - bylo to 22. prosince 1992. Tehdy ČNR přijala zákon č. 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, kterým novelizovala téměř všechny "vysílací" zákony jednak z toho důvodu, že bylo třeba řešit záležitosti související se zánikem federace, ale také proto, že nová vládnoucí koalice vzešlá z voleb v červnu 1992 měla poněkud jiné představy o vysílacím systému, než vlády předchozí, a tato novela byla příležitostí, jak tyto představy rychle uskutečnit.
A tak zatímco se bouřlivě diskutovalo o tom, zdali má ČT dostat jeden nebo dva programy, komu budou patřit archivy ČST, co udělat s bývalým programem OK3 nebo jak vytvořit konkurenční zpravodajství na druhém programu ČT, vystoupil poslanec Jaroslav Soural (nevím, zda tehdy ještě KSČM nebo už Levý Blok) s návrhem nenápadné změny § 5, odst. 4, kam měl být dodán další důvod k možnému odvolání RČRRTV: "nebo pokud Česká národní rada neschválí závěrečný účet Rady nebo opětovně neschválí zprávu o činnosti Rady".
Důvod? Poslanec Soural to řekl takto: "Tento návrh se jeví možná jako nevýznamný v textu společné zprávy, ale myslím, že na rozdíl od původního návrhu zákona i předkládání zprávy o činnosti Rady může být příležitostí, kdy posoudit politiku tohoto orgánu, kdy posoudit, zda vykonává svou funkci uloženou zákonem správně a dobře."
Jak se ukázalo, ten návrh měl k nějaké bezvýznamnosti daleko. Naopak. Otevřel cestu k možnému "převolení" celé RČRRTV kdykoliv, kdy se proti ní v parlamentu utvořila dostatečně silná koalice - na kvalitě činnosti RČRRTV nebo její zprávy v podstatě vůbec nemuselo záležet. Stačilo jenom dvakrát hlasovat proti zprávě, i kdyby ta zpráva byla sebelepší. Tím se závislost RČRRTV na parlamentu a na okamžitém rozložení politických sil zpečetila.
Jen pro zajímavost, návrh poslance Sourala byl schválen velkou většinou 125 hlasů, proti hlasovali pouze dva poslanci, a Souralova formulace v návrhu zákona zůstala, i když se později zákon ještě jednou předělával. O tom, že poslanci věděli, co činí, svědčí i výrok poslance Koronthályho těsně před hlasováním o Souralově dodatku:
"Tento návrh jsme velmi zvažovali a nedospěli jsme k jednoznačnému názoru. Na jedné straně je to opět další způsob, jak nějakým způsobem Radu kontrolovat a eventuálně vyvíjet na ni nátlak podle toho, v jakém složení se právě sněmovna nalézá, neboť Rada je volena na jiné volební období než sněmovna. Na druhé straně ovšem je pravda, že nějakým způsobem by Rada kontrolována být měla a mohla. Domnívám se, že každý z nás bude vědět, jak má hlasovat."
Ano, poslanci to věděli a jak se ukázalo, jejich přesvědčení, že poslanci znají všechno nejlépe a že parlament musí mít Radu pod přísnou kontrolou, šlo napříč politickým spektrem od krajní levice až po krajní pravici.
Další osudy RČRRTV jsou známé.
Únor 1993 - udělení licence CET-21 (TV NOVA).
Jaro 1993 - zpráva RČRRTV dvakrát neschválena, nicméně nerozhodné hlasování dne 22. května 1993 (88 hlasů pro, 88 hlasů proti) ve věci odvolání celé Rady prodloužilo Radě život o jeden rok.
27.5. 1993 - kontroverzní předseda RČRRTV Daniel Korte podává demisi, údajně proto, aby "zachránil" Radu
Jaro 1994 - konflikty PSP a RČRRTV se vyhrocují ve věci udělení středovlnné rozhlasové licence radiu ECHO
9.7.1994 - zpráva Rady podruhé neschválena, celá RČRRTV odvolána, tři bývalí členové jsou však zvoleni znovu (týden před svým odvoláním přijímá Rada řadu závažných rozhodnutí ve věci TV Premiéra - satelitní licence, schválení změny vlastníka).
Podzim 1995 - RČRRTV marně připomínkuje novelu přijatou později jako zákon č. 301/95, kterou se dereguluje vysílání dodatečným rušením licenčních podmínek.
Celý rok 1996 - tahanice o rušení podmínek vyplývající ze zákona č. 301/95, Stálá komise PSP pro masmédia úkoluje RČRRTV svými rozhodnutími, Rada nakonec tyto úkoly (např. zrušení podmínek pro TV NOVA) splňuje.
Rok 1997 - nekontrolovatelné majetkové přesuny u hlavních televizních stanic TV NOVA a PRIMA TV vedou Stálou komisi PSP pro masmédia ke změně postoje k TV NOVA, a také k uvolnění tlaku na rozhodování Rady, která je nicméně obviňována z toho, že zavinila situaci hrozícího monopolu v oblasti komerční TV.
Prosinec 1997 - k devíti současným členům Rady jsou "dovoleni" čtyři další členové z řad kandidátů opozičních stran na základě politické dohody při novelizaci zákona o poplatcích (ze 4 kandidátů ČSSD, jednoho kandidáta KSČM a jednoho republikána zvoleni 4 kandidáti ČSSD).
Rok 1998 - po červnových předčasných volbách opět tlak politických stran zesiluje.
Jak z uvedeného vyplývá, RČRRTV jako celek byla zatím odvolána jen jednou, v roce 1994. Později to už asi nebylo zapotřebí. Ačkoli Rada i nadále často poslancům oponovala, když přišlo k lámání chleba, její členové si zřejmě velice dobře uvědomili, komu za svůj chlebíček vděčí. Zatímco volba původní Rady v roce 1992 byla volbou víceméně nepolitickou, rozhodovala u ní osobnost kandidáta, ne jeho stranická příslušnost, pak v roce 1994 a zvláště pak při volbě roku 1997 se stali kandidáti už vyslovenými exponenty navrhujících stran.
Tím se završil vývoj, který začal u Federální rady požadavkem: "FR má devět členů z řad odborníků, osobností a představitelů veřejného života..." a přes formulaci RČRRTV "Rada má devět členů. Členy Rady volí a odvolává PSP, a to tak, aby v Radě byly zastoupeny různé názorové proudy..." se dostal do stavu, kde členství v Radě je výslednicí jednoduchých politických kalkulací.
Smutný to konec. A proč to všechno připomínám a dedikuji Petře a Ivanovi?
Jednak proto, aby se ohlédli dozadu a znovu si uvědomili, jak nekoncepční a kontraproduktivní jsou účelové politické zásahy do práce médií a orgánů pověřených výkonem mediální politiky.
A také proto, že se k mým uším donesly zvěsti o neschválení výroční zprávu Rady České televize, a také spekulace o tom, jak si prý někteří poslanci už brousí zuby na to, že tu zprávu ještě jednou zakousnou, čímž by otevřeli cestu k převolení Rady České televize, a cesta opozičněsmluvním partnerům do veřejnoprávního média by tak mohla být docela slušně umetená.
Leč Petro a Ivane, nezapomeňte, že Rada České televize - RČT - je něco jiného než RČRRTV. (Historie RČT by rovněž vydala na slušně dlouhý článek.)
Tak za prvé, Rada České televize je orgánem kontrolním, nikoli správním (přestože se mnozí dodneška domnívají, že úkolem RČT je řídit ředitele ČT).
A za druhé, jsou tady rozdíly i v zákonech, které možná někteří poslanci přehlédli. Věřím, že už i k Vašim uším se doneslo že PSP může odvolat RČT pouze tehdy, "neplní-li Rada opakovaně své povinnosti," (což se Vám bude těžko dokazovat) anebo "konstatuje-li PSP v průběhu šesti měsíců svými usneseními opakovaně, že Česká televize neplní své poslání podle §2 tohoto zákona."
Takže milá Petro a vážený Ivane, Vaší politické práci s médii zdar. Nebudete to mít lehké.
Váš
(který stále doufá a také nevylučuje možnost, že se stal obětí dezinformací a že všechny pověsti o opozičních dohodách týkajících se veřejnoprávních médií, o jednání ve shodě, a šeptanda o nějakém odvolávání mediálních rad, že to všechno jsou jenom výmysly a sprosté pomluvy Vašich názorových protivníků nebo těch, co chtějí za každou cenu kalit vodu)
§2 zákona o ČT zní: "Česká televize poskytuje službu veřejnosti České republiky tvorbou a šířením televizních programů na celém území České republiky. Jejím posláním je poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů, rozvíjet kulturní identitu českého národa a národnostních a etnických menšin v České republice, zprostředkovávat ekologické informace, sloužit vzdělávání, výchově mladé generace a přispívat k zábavě diváků."
Poznámka JČ: Podle zpráv se nedávno v jedné veřejné debatě vyjadřovali poslanci o obou Radách jako o orgánech českého parlamentu. A mají vlastně pravdu - vždyť ony to orgány parlamentu vlastně jsou. Kde je jejich nezávislost?
Svobodná Evropa: požehnání nebo prokletí?
Byla americká rozhlasová stanice poslem svobody nebo spíš kukaččím vejcem nestability?
(Třetí pokus o bezchybné zveřejnění zásadního článku.)
Ten typ pořadu se stal už tradicí. Do televizního nebo rozhlasového studia pozvou zástupce české komunistické strany, takto Padoucha, a proti němu usedne příslušný počet Rozhněvaných Spravedlivých Mužů (které, vzácněji, doplní i Rozhněvaná Spravedlivá Žena), a započne klání, která sice nemá pevná pravidla, má však své ustálené rituály a nepochybný výsledek. Rozhněvaní mužové používají stále týchž argumentů: se železnou pravidelností se dozvídáme, že Padouch a jeho spolubratří po čtyřicet let týrali Rozhněvané způsobem tak trýznivým, že nyní - rozuměj v nejlepším z možných světů - nemají sebemenší právo vyslovit a obhajovat svoje názory (a je-li jim to umožněno, je tomu tak jen díky shovívavosti a ušlechtilosti Rozhěvaných Spravedlivých). Pomiňme fakt, že se nezřídka ukáže, že zatímco Padouch trávil dobu trýznění kdesi ve výzkumném ústavu, aniž mohl o čemkoli rozhodovat, Rozhněvaný úpěl v redakci komunistického nebo mládežnického tisku a byl nelidskými metodami nucen psát články oslavující moudrost komunistické strany, a podívejme se finesy onoho představení, neboť, jak tomu často bývá, ďábel vězí v detailu.
Jedním z pravidelných argumentů, které se v oné postkomunistické koridě objevují, je tvrzení, že komunistická strana měla po čtyřicet let informační monopol, neboli, řečeno vznešeněji, monopol na pravdu. Jenže - bylo tomu skutečně tak? Třebaže si komunisté přáli, aby obyvatelé, zbavení po převzetí moci v roce 1948 občanských práv, byli odkázáni výhradně na informační zdroje ovládané a kontrolované propagandistickou mašinérií strany, v praxi tohoto stavu nikdy nedosáhli. O co obtížnější bylo dostat se k nezávislým informacím, o to většího kreditu tyto alternativní informační zdroje požívaly, a tak po celá 50. a 60. léta - proti vůli a ke značné nelibosti komunistické strany - existovala větší či menší informační pluralita.
Tento stav se změnil po 21. srpnu 1968. Krajní absurdita poinvazní situace, spolu s čistkami, které proběhly počátkem 70. let v redakcích, vedla k tomu, že komunisté na jakoukoli racionální a smysluplnou argumentaci resignovali a jejich informační zdroje nadobro pozbyly věrohodnosti: protože moc strany stála a padala s přítomností sovětských vojsk, byly propagandistické explikace jen povinnou úlitbou moskevskému božstvu. Ani sami aparátníci už nemohli předpokládat, že obyvatelstvo bude brát jejich argumenty vážně. Boj se “štvavými" vysílačkami a “podvratnými" tiskovinami, který probíhal od poloviny 50. let, skončil, a to zdrcující porážkou komunistické propagandy.
O monopolu na pravdu se dá hovořit až někdy od roku 1971, jenže v opačném gardu, než by se líbilo výše zmíněným rozhněvaným televizním diskutérům. Informace ze Západu, zejména ze Svobodné Evropy a dalších rozhlasových stanic, jejichž příjem byl nejdostupnější a nejméně nebezpečný, protože nezanechával žádné hmotné stopy, nenacházel v 70. a 80. letech argumentační protiváhu; věřit v té době v komunismus, který prezentoval normalizační Husákův režim, by bylo známkou vážné poruchy vnímání reality.
Nelze patrně vyčítat Svobodné Evropě, nejvyhraněnějšímu z těchto alternativních médií, že vysílala to, co vysílala: chceme-li podnítit vzpouru vězňů (a to, jako v případě obyvatel Československa, vězňů nevinně odsouzených), budeme je zásobovat spíš informacemi o krásách života na svobodě a o možnostech, jak se dostat z vězení, než abychom se zmiňovali o obtížích nastávající resocializace nebo o tom, že “na svobodě" zuří hospodářská krize a většina z nich tam nenajde práci. Svobodná Evropa měla pro obsah svého vysílání dobrý důvod: protože však toto vysílání neprobíhalo v prostředí názorové plurality a neexistoval k němu demokratický korektiv, jsou následky jejího dvacet let trvajícího informačního monopolu překvapivě silné a projevují se dodnes.
Je pozoruhodné, jakého vlivu a prestiže dosáhlo Radio Svobodná Evropa (RFE), v 70. a 80. letech nejvýznamnější nekomunistické médium v českém a slovenském jazyce. Tuto stanici poslouchali téměř všichni; vysílání RFE názorově zformovalo celou jednu generaci. Někteří politologové, zabývající se situací ve střední Evropě, hovoří v souvislosti s Českou republikou - poněkud přezíravě - o tzv. Respekt generation. Jde však o nesprávný termín. Daleko přesnější a obecnější by bylo hovořit o RFE generation; s jistým zjednodušením se dá říci, že týdeník Respekt je pouhou kopií Svobodné Evropy přenesenou do podmínek svobody tisku.
Vliv Svobodné Evropy byl a doposud je takový, že kritika jejího vysílání v dnešní České republice patří mezi nejpřísnější tabu, a redaktoři stanice jsou v mnoha médiích (ČT, LN, Týden a samozřejmě Respekt) dosud uctíváni jako polobozi, nezpochybnitelné autority, zvěstovatelé vyšší pravdy. Postavit se redaktorovi RFE v politické otázce je jistou cestou k mediálnímu nebytí. Česká společnost se dosud nedopracovala k takovému stupni sebereflexe, aby byla schopna pohlédnout bez emocí na to, jakých informací se jí vlastně za normalizace dostávalo. Mýtus RFE nebyl nikdy zpochybněn a zdá se dokonce, že moc a vliv této rozhlasové stanice v posledních letech roste; pro mnohé posluchače zůstává RFE majákem v mlze narůstající společenské nejistoty.
Deformace skutečnosti ve vysílání Radia Svobodná Evropa způsobila nebo spolupodmínila řadu posttotalitních problémů, a dá se předpokládat, že česká společnost nebude schopna své obtíže překonat bez toho, aniž by tyto deformace reflektovala a kriticky analyzovala. Předkládaný článek se pokouší být příspěvkem na této cestě. Hledá vztah mezi tehdejšími deformacemi a současnými problémy, aniž by si přitom činil si nárok na úplnost a aniž by aspiroval na jiné než čistě analytické závěry.
Klíčovou roli ve vysílání RFE hrálo zjednodušené, idylické líčení západního světa a západního způsobu života. Za jedinou legitimní kladnou hodnotu se vydávala abstraktní svoboda, prezentovaná jako stav absolutního štěstí. Není možné žít dobře v komunismu a není možné žít špatně ve svobodné společnosti. Důsledkem tohoto mýtu je, že změnu režimu v roce 1989 přijala československá společnost zcela nekriticky, jako přechod od systému nekonečně špatného k systému nekonečně dobrému. Občanská iniciativa není potřebná, stačí odstranit z rozhodujících pozic komunisty, nahradit je nekomunisty a společnost se rozběhne jako dobře promazaný stroj. Skutečnost ukázala, že recept RFE selhal. V řadě případů nahradil neschopného komunistu ještě neschopnější nekomunista a výsledkem je dnešní stav inkompetence státní správy, nevymahatelnosti práva a rozkladu společenské stavby, jenž si v mnoha směrech nezadá s kolapsem režimu na konci 80. let.
Bipolární vidění světa mělo další pozoruhodné důsledky. Protože občané západních zemí žili v nejlepším z možných světů, byl jakýkoli protest, ve formě stávek, bouří nebo pouhého “levicového" světového názoru, nejen nesprávný, ale i nemorální, zhusta podnícený nekalými rejdy komunistických tajných služeb. Mýtus o amorálnosti levicovosti se projevil v nejrůznějších podobách, od primitivních honů na tzv. kryptokomunisty počátkem 90. let po loňskou kampaň proti Janu Kavanovi, jemuž bylo vytýkáno, že prý se na konci 70. let nedistancoval od pacifistických skupin, které “přece byly financovány KGB". Možnost, že se názor těchto skupin shodoval s Kavanovým autentickým přesvědčením a příslušné skupiny se svými vazbami na komunistické ústředí nechlubily, bipolární optika Kavanových kritiků nepřipouštěla.
Neméně závažné bylo, že Svobodná Evropa vydávala (a dosud vydává) sama sebe za etalon žurnalistické kvality. V její redakci pracovali propagandisté, kteří natolik podlehli vlastní propagandě, že se začali považovat za nezávislé žurnalisty. Když byla v nedávné televizní debatě Antonína Přidala redaktorka RFE dotázána na omezení, kterým Svobodná Evropa v době normalizace podléhala, zareagovala popuzeně: Žádná, samozřejmě! Byli jsme úplně normální svobodní novináři, směli jsme hovořit, o čem jsme chtěli.
Oč méně se česká média se snažila po změně poměrů podobat normalizačnímu komunistickému tisku, o to víc se chtěla podobat Svobodné Evropě a tím snaživěji kopírovala její chyby. Fixní ideou postkomunistického novináře se stalo, že média musejí být angažovaná, že musejí napomáhat společenskému vývoji žádoucím směrem, že novinář je od toho, aby “bojoval za pravdu" tak, jak to dělala Svobodná Evropa. Protože tito novináři byli vesměs profesně vybaveni z redakcí komunistického tisku, vznikla komická, pitoreskní syntéza, a i když bojovní žurnalisté první generace, které představují ultranaivista Jiří Leschtina nebo schizofrenik Ondřej Neff, redaktor normalizační Mladé fronty a nelítostný nepřítel všech komunistů v jedné osobě, se zkompromitovali natolik, že nyní pozvolna ustupují do pozadí, zároveň se již šikují kohorty válečníků nových, kteří se prostředky stejně primitivními chystají bojovat za “občanskou společnost"; jak se zdá, éra angažovaného žurnalismu ve stylu RFE není v České republice zdaleka u konce.
Skutečnost vysílání Svobodné Evropy byla samozřejmě zcela jiná. RFE se programově vyhýbala řadě kontroverzních témat, zejména těch, jež se týkala fungování demokratické společnosti, a své popisy skutečnosti zjednodušovala a modelovala podle propagandistického zadání. To mělo mimo jiné za následek, že RFE ve svých posluchačích vytvořila očekávání jakéhosi automatismu, s nímž se po pádu totalitního režimu obnoví ideální stav věcí. Pokud se to nedařilo, příčiny musely být ideologické: jedinou možnou léčbou bylo pak logicky více antikomunismu. Paradoxně se tak ještě jednou, v menším měřítku, zopakovala padesátá léta. V nové společnosti se stal nejdůležitějším kvalifikačním předpokladem deklarovaný (či spíše deklamativní) antikomunismus. Je ministr vnitra entuziastický diletant bez odborného vzdělání a organizačních schopností? Nevadí - hlavně, že je to prověřený antikomunistický kádr, to vyvolá v obyvatelstvu pocit bezpečí.
Divadlo, které národu v 90. letech sehrála tzv. občanská pravice a nad nímž okolní svět jen němě žasl, by bylo stěží možné, kdyby společnost nebyla po předchozích dvacet let systematicky zpracovávána nezpochybnitelnou propagandou Radia Svobodná Evropa. Bude zajímavé sledovat další vývoj postavení RFE v české společnosti, jak dlouho se stanice udrží na piedestalu virtuální dokonalosti a zůstane mimo pole přípustné kritiky ze strany ostatních médií. Není pochyb o tom, že pro mnohé příslušníky "generace Svobodné Evropy" bude bolestné rozejít se s jednoduchostí a přímočarostí ideologické stavby, která se kdysi stala jejich politologickým katechismem. Za nejpravděpodobnější variantu autor tohoto článku považuje, že pod tlakem komplikující se reality bude nepříjemná vzpomínka na RFE vytěsněna z národního podvědomí a tak, jako je nyní tabu Svobodnou Evropu kritizovat, bude za dalších deset nebo patnáct let nepřípustné vůbec se o ní zmínit. Fenomén Svobodné Evropy tak postupně upadne v zapomnění, aniž by kdy byl analyzován - k velké škodě české společnosti.
(Autor je internetový novinář)
Pan Grebeníček
Reaguji na poznámku pana Čulíka k mému článku ohledně pana poslance
Grebeníčka.
Demokracie? Ano, souhlasím.
Justice? Ano, souhlasím.
Presumpce neviny? Ano, souhlasím.
Děti nenesou vinu za činy svých rodičů? Ano, souhlasím.
To vše však platí v demokratické společnosti. Zde je tomu poněkud jinak.
Žijeme v zemi, kde žije milion bývalých komunistů a tři-čtyři miliony jejich
přímých příbuzných. Žije zde několik desítek tisíc nepotrestaných agentů StB
a KGB a statisíce jejich donašečů. Tomu odpovídá i procentuální složení
členů všech politických stran, parlamentu a ostatních státních institucí.
Po revoluci se řada komunistů od partaje distancovala. Bohužel, další velká
jejich skupina však snů o socialistickém ráji nezanechala a snaží se všemi
silami o zvrat poměrů. Demokracie nejen že není vybudována, ale je čím dál
tím víc ohrožována. Za současné hospodářské krize loví komunisté zcela
nepokrytě v kalných vodách. Za této situace musí nutně platit, že každý má
právo hájit sebe, svou rodinu a budoucnost svých dětí všemi prostředky.
Právě v době falešných lustračních osvědčení a rozlézaní se komunistických
mafií mají občané právo se hájit všemi (i nedemokratickými) prostředky, aby
nedopadli jako v roce 1948.
Otec pana Grebeníčka mlátil lidi při výsleších ve věznici v Uherském
Hradišti. Existují očití svědkové a jsou známy oběti. To, že nebyl souzen a
odsouzen je zaviněno současným stavem justice. V ní dosud sedí řada těch,
kteří ty zmlácené odsoudili do kriminálu a proto nemají zájem na
rehabilitaci tehdejších obětí a potrestání tehdejších viníků. Mnoho
postižených již nežije. Lidé to ví. Dělí se pouze na ty, kteří o tom chtějí
mluvit a ty druhé. Za dnešní situace justice je nutná presumpce viny
takových lidí, jako je pan Grebeníček starší. Ať veřejně případ od případu
popíše, jak se v těch letech choval, ať se dovolá svědků, kteří mu dokáží,
že nikoho při výslýchání nemlátil a nikomu neublížil. Když mě dokáže
přesvědčit, já mu uvěřím. Do té doby je pro mě darebák.
Pan Grebeníček mladší vede partaj, která tuto zemi čtyřicet let systematicky
ničila. Deptala, zavírala a věšela její obyvatele. Mnoha lidem zničila
životy i tím, že je okradla o majetky, znemožnila jim svobodně žít a
pracovat. Mnozí nevystudovali školy, které mohli vystudovat. Další byli
nuceni emigrovat, ztratili občanství, příbuzné, známé.
Tím, že pan Grebeníček vede partaj, která nám chce opět zadrátovat hranice
ostnatým drátem, postavit gulagy a vrhnout nás do bídy a nevzdělanosti, tím
se de facto přihlásil k činům svého otce a nese za ně minimálně morální
odpovědnost.
Pan poslanec Grebeníček pobírá plat i z mých daní. Z těchto peněz vyvíjí
činnost proti nám všem. Ve svém důsledku ohrožuje tato činnost mě, mou
rodinu, mé děti. Mě to není jedno a kladu mu proto ty otázky, které jsem mu
položil. Já budu jeden z těch, kteří se alespoň pokusí, aby takoví lidé,
jako on, z parlamentu odešli, protože si myslíme, že tam nemají co
pohledávat.
12.5.1999
Karel V.
Daně a veřejné finance
Daně v naší zemi jsou obecně příliš vysoké. Nikdo neuvažuje tak, že tvůrci
daní, tj. podniky byly po léta vysávány, odváděly 95% zisku do státní kasy a
neměly možnost investovat. Teoretičtí makroekonomové na naše podmínky šmahem
aplikovali světové daně. Stát přerozděloval a rozhazoval plnými hrstmi.
Tento stav trvá dodnes. Výsledek známe. Další podstatnou chybou bylo předání
podniků původním papalášům, jejich dětem nebo papalášům ve státních bankách.
Ti se snažili pouze je vytunelovat - a jim se to podařilo.
Vznikající živnostníci a malé firmy byly zatíženy stejnými nebo většími
daněmi jako rozvinuté firmy v západní Evropě. Jen malé procento těchto nově
vznikajících firem bylo schopno se za tak těžkých podmínek rozvíjet. Jejich
majitelé si většinou zpočátku nabrali úvěry a nyní nemají na jejich
splacení. To srazilo na kolena banky a potíže mají i velcí výrobci -
nekupují se auta, nábytek apod. Začala krize.
Pokud se podíváme na úspěšně se rozvíjející země, vždy zjistíme, že na
počátku růstu se nejrychleji rozvíjely malé a střední firmy. Ty jsou krví
ekonomiky a dojnou krávou státu a jeho daňového systému. Pokud nefungují
malé a střední firmy, tak mohou odboráři, železničáři, učitelé, lékaři a
horníci požadovat co chtějí. Nic nedostanou, protože nikdo na to dnes
nevydělá. Výsledek bude ten, že všichni dostanou ještě méně.
Stát si myslel, že rychlou privatizací velkých podniků získá stabilní příjem
a že může rozhazovat. Vybudovali jsme státní aparát odpovídající americkým
poměrům. Vykašlali jsme se na malé firmy a živnostníky. Při současných
celosvětových ekonomických potížích jsou i velké firmy podstatně závislé na
tom našem trhu. Ten se však nezvedne dříve, dokud se nezvednou malé a
střední firmy a živnostníci, pokud nebudou investovat a nakupovat. Navíc je
třeba počítat s tím, že na rozdíl od malých firem dokážou ty velké,
zahraniční, odlévat částečně svůj zisk bez zdanění do zahraničí.
Stát dnes naoko šetří na všem. Nešetří však na státní správě. Plnými hrstmi
rozhazuje peníze na platy úředníků. Naše státní správa je neefektivní,
přebujelá a zkorumpovaná. Na úřadech je mnohonásobně více zaměstnanců, než
je nezbytně potřeba. Státní správa neodpovídá zpustošené a zbídačené
ekonomice. Stát neefektivně investuje, podporuje vytunelované podniky a
banky.
Pokud chceme alespoň zastavit pád s perspektivou pomalého obratu k růstu
nezbude nic jiného, než drasticky omezit státní výdaje např. zastavením
podpory vytunelovaných pohrobků socialismu všeho druhu, redukcí dvou policií
na jednu poloviční s polovinou aut, (policisté mají nohy a umí chodit!),
omezením rozpočtu ministerstev, parlamentu, zrušením senátu, snížením počtu
zaměstnanců státní správy na polovinu a více, zmrazením jejich platů,
prodejem nadbytečných budov nebo jejich pronájmem. Dále je možné výdaje
snížit krátkodobým snížením stavů armády apod. Příjmy z chybějících daní lze
krátkodobě saturovat další privatizací a prodejem všeho státního - podniků,
bank, budov, půdy, lesů apod. Uvažujme, že malé firmy jsou před krachem,
nemají trhy, mají zastaralé nebo žádné výrobní prostředky. Pracovní morálka
a produktivita práce jsou ve srovnání se světem nízké. Děláme na koleně,
holýma rukama. Nejsme schopni konkurovat. Výnosy daní budou podstatně nižší
než se očekává. Pokud promeškáme ještě tuto poslední šanci, budeme za chvíli
bez války tam, kde je dnes Jugoslávie.
Pokud z toho chceme nějak vybřednout, musí být prostředky získané škrty a
úsporami státních výdajů z velké části použity na razantní snížení daní
malým a středním firmám, na podporu podnikání a vzniku nových firem. Snížení
daní je jediná možnost, jak dnes mohou malé firmy získat přímé peníze a
investovat je. To pak následně přinese toužebně očekávaný pozvolný růst.
Nebude to hned. Podle mě půjde o období 3-5 let. V tomto období se nejprve
musí malé a střední firmy hospodářsky vzpamatovat, vybavit se na úroveň
obvyklou ve světě, získat trhy a stabilizovat se na nich. V této přechodné
době se musí stát chovat velmi restriktivně hlavně vůči sobě. Prosperita
nepřijde sama, ale je vždy výsledkem dlohodobějšího úsilí a odříkání.
Amerika dnes sbírá smetanu po opatřeních Ronalda Reagana a Británie po
opatřeních baronky Thatcherové. Tehdy šlo zejména o podstatnou podporu
malého a středního podnikání. Podobně lze závidět tempo hospodářského
rozvoje Irsku s jeho 11% daní. Kde na všechny výdaje ten jejich stát bere?
12.5.1999
Karel V.
Poznámka JČ: Příčinou vysokých daní v ČR je do značné míry to, že Václav Klaus rozdal státní podniky, které tvořily úspory českých občanů na stáří, a obrovskou důchodovou pohledávku uvalil na dlouhá léta do budoucnosti na lidi v produktivním věku, kteří musejí platit na důchody starších občanů zvýšenými daněmi. Viz tato adresa.
Vaření z vody Jana Čulíka - jak akademik dělá bubliny
Pane Čulíku,
nepište o údajné "onanii" ve scénce květnové Dvaadvacítky, jestliže jste vystřiženou scénu neviděl. Vaše další úvahy jsou potom nutně zmatečné.
Oceňuji Vaši otevřenost, jestliže jste publikoval ve Vašich Britských listech můj nikoliv emocionální, ale ve srovnání s Vaším výlevem můj věcný příspěvek do Vašeho Fóra, přestože můj příspěvek je vůči Vám nelichotivý.
S pozdravem
Martin Vadas
Vaření z vody Jana Čulíka - jak akademik dělá bubliny
O emocionálním a předpojatém charakteru hodnocení Janem Čulíkem nikdy neviděného pořadu "Dvaadvacítka" si pozorný čtenář Britských listů mohl udělat své závěry v Bouřích ve sklenici vody část I a II.
Ověřování informací z více zdrojů!
Konečně nám tento z "nejprofesionálnějších novinářů" prozradil i prameny svého poznání - zpráva ČTK. Bohužel už nám neřekl nic o tom, jak si tyto agenturní zprávy ověřoval, aby mohl autoritativně prohlásit, že ". . . Česká televize vystřihla scénku, simulující onanii." (zvýraznil M.V.) z pořadu, který je podle Neználka Čulíka "jen" v uvozovkách satirický.
Nevím, jak si počínají muži v Británii, ale nejsem si jist, zda o scénce v květnové Dvaadvacítce lze říci, že "simuluje onanii". Domnívám se, že tuto vulgarizaci si stvořila některá média včetně ČTK (např. MFDnes tak údajně učinila na základě telefonického vyprávění šéfredaktora Šámala) a jiní na slovo vzatí profesionálové v oboru médií z této zdánlivě snadno pochopitelné představy čerpají a vlastní fantazií dotvářejí legendu - mediální bublinky.
Možná je všechno jinak
Záměr autorů nastavit zrcátko maloměšťácké blbosti dospělého světa (reprezentovaného upjatou učitelkou, ředitelem, rodiči, kteří magickou hru s gestem přijímají také, a nakonec i soudci), který z klukovsky rošťáckého gesta, jehož význam si takový klučina ani neuvědomuje, udělá aféru školní, rodičovskou, příbuzenskou, soudní a nakonec i mediální (to je ta část, kterou diváci díky cenzorům v ČT neviděli), se mimořádně zdařil. Nakonec nejen ve fiktivní scénce s nadsázkou, ale i ve skutečnosti se podařilo, že tento svět dospělých (tentokrát svět česko-televizních cenzorů a mediátorů Čulíkova typu) dává téměř bezděčnému dětskému gestu (z klukovské frajeřiny před holkama a celou třídou) nový konkrétní obsah, který si žije dál svým vlastním mediálním životem dokonce v Glasgow na stránkách Britských listů ho nevidomý Čulík šíří dál jako jeho "simulování onanie".
Náhradní a nepřípadné téma - integrita
Postupně si taťka-učitel otupuje hrot svého ostří (jen za tu drzost se stále ještě odmítá chlapsky omluvit) a nostalgicky se vrací ke svému obehranému tématu: Jan Čulík ve středu a v pátek si vycucal z prstu téma integrity novináře. Z výšin University v Glasgow ukázal opět vztyčeným prstem do Prahy a znovu nám vyjevil své obavy o integritu autorů televizních zábavně satirických pořadů "Dvaadvacítka" pánů Krause, Ornesta a Vadase (v abecedním pořadí), aby se ukázalo, že učitel z Glasgow - podobně jako cenzory vystřižený moderátor ve Daadvacítce - je od pasu dolů nahý i se svou jen domnělou integritou a profesionalitou.
Konečně nám Jan Čulík mimoděk prozradil, jak dalece integrální byl jeho vlastní postoj k zamýšlené spolupráci s panem budoucím šéfredaktorem Kytkou při jednání (škemrání ?, doprošování se ?, jánabráchismu ?, žebronění ?. . .) o zakoupení satelitního přijímače.
Buďme na "mezinárodní" úrovni - ale všichni !
Čulík je bojovný chlapík a píše: "Hledisko "mezinárodní" je jediné možné. Jiná měřítka neexistují. Nebo nám snad dává to, že vysíláme "jenom" pro české publikum, právo druhořadosti?" Druhořadým pisálkem je ten, kdo píše aniž si ověří o čem. Profesionální novinář mezinárodních měřítek by předem svého spisku požádal o možnost shlédnutí dotčeného pořadu, korespondence, trestních oznámení apod. Ne tak Čulík, který nejdříve vybublá, aby se později uchýlil k vlastním s původním podnětem nesouvisejícím tématům.
Nedovolávejte se svých práv - originální příspěvek k budování právního státu !
Čulík dále fabuluje: "Příliš často se však v ČR ozývají tvůrci nedokonalých pořadů a charakterizují to, že jim někdo do pořadu zasáhl, jako cenzuru". Odkud ví jakýsi Čulík, který pořad je nedokonalý? Který z nedokonalých pořadů sám viděl? Učitel národů z Glasgow nemá ponětí, jak zdevastovaná a zastrašená je většina kolegů z českých médií, jak vzájemně provázaná jsou tisková a elektronická média v ČR. Proto se ptám Čulíka: Proč nikdo v Čechách nekritizuje např. normalizační procesy v údajně veřejnoprávní televizi? Kdo se kdy ozval?
Má-li na mysli rok starý protest Jana Krause, Jiřího Ornesta a Martina Vadase proti zákazu natáčet scénku v parlamentním foyer - v prostorách, kde kancléř Kynštetr tehdy běžně povoloval natáčení soukromých hudebních videoklipů, privátních akcí poslanců apod. Nevím o nikom, kdo jiný z "tvůrců nedokonalých pořadů" by se ozval. V České televizi vládne atmosféra strachu a byrokratické arogance. Je nepřijatelné mít vlastní názor. Takhle podobně před třiceti lety nastupovala normalizace v Československé televizi - tehdejším orgánu ÚV KSČ!
Jánabráchismus a Čulíkova vlastní identita
Čulík sám o sobě píše: "O cenzuře Čulíkův článek ve včerejších BL nebyl - JČ nemůže určit (dnes nemůže určit, ačkoliv právě včera si dal dokonce drzost do titulku vedle mého jména), zda v tomto případě skutečně došlo nebo nedošlo k cenzuře. S drzostí sobě vlastní Jan Čulík pokračuje i dnes: "Martin Vadas a jeho kolegové si nemohou stěžovat, neboť zahrnuli činitele zpravodajství do jánabráchismu a tím porušili svou integritu". Natvrdlý Čulík stále ještě nepochopil, že o to tu opravdu nejde. Zřejmě je v zajetí vlastní ztráty integrity ještě z dob, kdy vedl svá jednání o satelitních přijímačích s budoucími objekty svých pseudokritických výlevů.
Integrita tvůrce může spočívat ve skutečné osobnosti, která se bude domáhat zákony předepsaného práva, i když to nebude právě teď hned okamžitě výhodné nebo dokonce ani účinné. Naopak takový integrální postoj může člověka v Čechách vystavit riziku ztráty pracovní příležitosti, jak mě a mé kolegy upozorňují šeptem kolegové z médií . . . A může ho vystavit i nezaslouženým (např. Čulíkovským) pomluvám.
Práva a zodpovědnost editorů a producentů
Učitelské exkursy do struktury rozhodovacích procesů editorů a šéfredaktorů v nějaké britské televizi jsou roztomilé. I v České televizi existuje vnitřní řád, který vymezuje pravomoci zaměstnanců ČT, ale učitel Čulík stále nedokáže pochopit, že v případě zásahu do květnové Dvaadvacítky se tak dělo až dlouho poté, co oprávněný producent(-ka) převzal-a celistvé dílo od najatých tvůrců s tím, že ho schválila do vysílání! Stalo se tak již 9. dubna 1999. Nejpozději tímto okamžikem povinnosti tvůrců vůči ČT vyplývající z jejich smlouvy skončily.
Malicherné bouře ve sklenici vody
Malicherné "upozornění" pana Šámala na nebezpečí znesvěcení dekorace zpravodajství a silné paže ostatních pomocníků neznalých zákona z lůna Puchalského televize jen obnažily jejich vlastní spadlé kalhoty. Když se novinářka MFDnes ptala pana Šámala proč se neobrátil na někoho z tvůrců Dvaadvacítky s lidsky pochopitelnou prosbou - např. hrozí mi pokuta, pomozte mi? Odpověděl jí: Co bych se s nima bavil! Tady cítím sám jisté zklamání.
Čulíkovská střelba od pasu a šéfredaktor Šámal
Loni v květnu po jmenování Zdeňka Šámala šéfredaktorem RZ ČT opět pan Čulík bez znalosti jeho profesionálních předpokladů pro výkon funkce šéfredaktora a ještě bez možnosti poznání jeho pozdějších chybných kroků, střílel do čerstvého šéfredaktora hlava nehlava a hloupými emocionálními výpady polepil Šámala nálepkami jako člověka kvalifikovaného na Východě (v Moskvě) a pod. Předlistopadovou kvalifikaci a stranickou příslušnost pana Kytky nám Čulík v samém rozčilení zamlčel.
Hájil jsem tehdy Šámala na základě mé osobní zkušenosti. Když jsem v roce 1992 jako šéfredaktor Redakce zpravodajství ČST na sklonku federace vyzval mladého redaktora, zda by si troufl na moderování zpravodajsko-publicistického pořadu Události a komentáře na F1, bylo mi sympatické, když mi pan Šámal tehdy odmítl s odkazem na své malé zkušenosti. Řekl mi tehdy, že by nechtěl vyrůst příliš rychle . . . Tato v RZ ČST neobvyklá skromnost mi nebyla provozně příliš příjemná ("nebyli lidi" poté, kdy vstoupil v platnost lustrační zákon - i po listopadu byli na zahraniční stáže vysíláni stávající nebo bývalí komunisté anebo spolupracovníci bývalé Státní bezpečnosti . . .), ale přijal jsem jeho argument jako uvážlivé rozhodnutí.
Jen zmínka o Šámalově zpravodajství dnes
Dnes nerozumím tomu, kam ten chlapec vyrostl, kam zahodil tu skromnost, pokoru a přiměřenost. Proč často jedná nebo nechává jednat své pobočníky s bezpříkladnou arogancí.
Proč v jádru malicherné spory řeší nepřiměřenou silou. Proč připouští namísto přinášení zpráv vlastní generování událostí jeho redakcí - např. zprávy o událostech, které se nikdy neudály?
Diváci si možná vzpomenou na:
Události ČT 1999-02-23: Bratři Mašínové se mohou beztrestně vrátit do České republiky.
Koncem loňského roku soud rozhodl, že všechny jejich činy jsou promlčené a nic jim od státní moci nehrozí. Tento verdikt už nabyl právní moci. Po více než 40 letech se tak uzavřela jedna z kapitol protikomunistického odboje. Podle našich informací se ale zatím oba bratři do České republiky nechystají.
Říkám: Naštěstí neuvěřili ČT
Přestože redakce byla ihned po vysílání upozorněna, že v minulosti ani koncem loňského roku žádný soud v ČR ani jinde o této věci nejednal, natož aby rozhodl, Šámalův tým ponechal svoji kachnu bez opravy, ČTK převzala bez ověření zprávu ČT a inspirovala Bohumila Doležala a další v LN a jinde k fantasmagorickým komentářovým úvahám jen na základě veřejnoprávní bubliny.
Doporučení Čulíkovi - zajímejte se raději o skutečná témata - např. Zprávy Rady České televize
Nemá-li akademik Čulík o čem psát, doporučuji jeho pozornosti zprávy o činnosti Rady ČT, která je rukojmím své odvážné volby, a snad proto není sto plnit svoji zákonnou povinnost kontroly činnosti České televize. Její zpráva o činnosti za rok 1997 je zpřístupněna veřejnosti (jejíž zájmy údajně zastupuje) teprve po roce a čtvrt - v dubnu 1999 společně s částí zprávy za rok 1998 - bez zájmu sdělovacích prostředků!
Ve zprávě není ani zmínka o tom, co zmínil pan Jaroslav Růžička na valné hromadě FITESu 15.02.1999, který v průběhu roku 1998 telefonoval do sekretariátu Rady, že má zájem o zápisy z jednání Rady. Dostalo se mu odpovědi, že nedostane nic. Když se pídil, jakouže právní normou je toto upraveno, dostalo se mu odpovědi, že žádnou, že se tak usnesla rada veřejnoprávní televize sama!
Do zprávy ani programu jednání Rady se nedostaly některé kritické stížnosti na ředitele, ačkoliv je její povinností ze zákona zabývat se takovými podněty.
Ani zmínka o střetu zájmů při organizaci tzv. výběrových řízení v ČT, kde například ve výběrové komisi sedí největší soukromý dodavatel ČT, aby si vybral svého budoucího zadavatele - producenta ČT. Ani zmínka o zkušenosti Mgr. Čestmíra Kopeckého, v minulosti nejúspěšnějšího producenta ČT, který se také zúčastnil jednoho takového konkursu a svoji zkušenost zmínil ve veřejně dostupném deníku MFDnes. Ke 30.dubnu 1999 tento bezpochyby úspěšný producent otrávený současným managementem opustil ČT. Rada zřejmě tleská, čím méně kvalifikovaných osobností bude působit uvnitř ČT, tím lépe bude moci tuto televizi v rozporu se zákonem řídit.
Ve zprávách není ani zmínka o nárůstu pracovníků v byrokratickém aparátu České televize. Radu nezajímá ani rozplizlost a rozmělnění pravomocí a odpovědností, kdy zodpovědnost konkrétních osob - producentů apod. se rozpustila do kolektivní nezodpovědnosti různých panelů a hospodských grémií.
V obou zprávách je čtenář zaplaven mnoha slovy o věcech, které si sama Rada uložila nad rámec svých povinností ze zákona. Rada se věnuje a vyčerpává zejména povrchně strejcovským hodnocením několika jednotlivých pořadů.
Rada přitom tupě kývá např. na tzv. Etický panel České televize, který je orgánem pro posvěcování problematických rozhodnutí ředitele. Údajně "nezávislý" panel je totálně závislý na řediteli, který ho vybírá, z velké části ze svých vlastních zaměstnanců a spolupracovníků, jmenuje ho, monopolně ho úkoluje a monopolně ho zásobuje informacemi. Takzvaně nezávislým osobnostem již nezbývá nic jiného než pořádat ředitelovy chlebíčky a zvedat ruce pro ředitelem předpřipravená usnesení. Ani zmínka o tom jaké nezávislé informace si Etický panel ČT pro své odstřely konkrétních osob obstaral, ani zmínky o tom, koho z ředitelem napadených osob oslovil a vyslechl! Chucpe.
Mnoho zdaru novináři z Glasgow.
Poznámka JČ: K zkresleným informacím.
Jan Čulík nežádal Českou televizi o přijímací satelitní zařízení. Iniciativa na založení mezinárodního panelu, sledujícího změny ve vysílání zpravodajství České televize, nevyšla od Jana Čulíka, ale od loni v březnu jmenovaného šéfa zpravodajství České televize Ivana Kytky.
Neetická je účelová připomínka, že Ivan Kytka byl před listopadem 1989 jako pracovník České tiskové kanceláře po určitou dobu členem komunistické strany.
Nejsem stranický sekerník a hodnotím lidi podle toho, co umějí, podle jejich zkušeností, vzdělání a inteligence a nikoliv podle někdejší stranické příslušnosti. (Myslím, že jste se nikdy nedočetli v Britských listech, že by na někoho útočily z titulu jeho stranické příslušnosti.)
To, co jsem napsal v předchozích dvou příspěvcích o nedostatku integrity pana Vadase v souvislosti s jeho nynější stížností, platí.
Myslím si, že je možno Britské listy obviňovat z celé řady nedostatků, těžko však z toho, že by se příliš málo zabývaly za poslední rok situací v České televizi.
Vítáme, že pan Vadas nastoluje celou řadu problémů, vznikající v souvislosti s postupující podřízeností České televize politikům a parlamentu. To je znepokojující vývoj a Britské listy rády poskytnou své stránky komukoliv, kdo se k tomu bude ochoten kompetentně a objektivně vyjádřit.
