Svobodná Evropa: požehnání nebo prokletí?
Byla americká rozhlasová stanice poslem svobody nebo spíš kukaččím vejcem nestability?
Tento důležitý článek vyšel v pátečním vydání, v důsledku technického nedopatření, se zpřeházenými částmi odstavců. Vydáváme ho proto znovu ve správné verzi a autorovi se omlouváme.
Svobodná Evropa: požehnání nebo prokletí?
Byla americká rozhlasová stanice poslem svobody nebo spíš kukaččím vejcem nestability?
Ten typ pořadu se stal už tradicí. Do televizního nebo rozhlasového studia pozvou zástupce české komunistické strany, takto Padoucha, a proti němu usedne příslušný počet Rozhněvaných Spravedlivých Mužů (které, vzácněji, doplní i Rozhněvaná Spravedlivá Žena), a započne klání, která sice nemá pevná pravidla, má však své ustálené rituály a nepochybný výsledek. Rozhněvaní mužové používají stále týchž argumentů: se železnou pravidelností se dozvídáme, že Padouch a jeho spolubratří po čtyřicet let týrali Rozhněvané způsobem tak trýznivým, že nyní - rozuměj v nejlepším z možných světů - nemají sebemenší právo vyslovit a obhajovat svoje názory (a je-li jim to umožněno, je tomu tak jen díky shovívavosti a ušlechtilosti Rozhěvaných Spravedlivých). Pomiňme fakt, že se nezřídka ukáže, že zatímco Padouch trávil dobu trýznění kdesi ve výzkumném ústavu, aniž mohl o čemkoli rozhodovat, Rozhněvaný úpěl v redakci komunistického nebo mládežnického tisku a byl nelidskými metodami nucen psát články oslavující moudrost komunistické strany, a podívejme se finesy onoho představení, neboť, jak tomu často bývá, ďábel vězí v detailu.
Jedním z pravidelných argumentů, které se v oné postkomunistické koridě objevují, je tvrzení, že komunistická strana měla po čtyřicet let informační monopol, neboli, řečeno vznešeněji, monopol na pravdu. Jenže - bylo tomu skutečně tak? Třebaže si komunisté přáli, aby obyvatelé, zbavení po převzetí moci v roce 1948 občanských práv, byli odkázáni výhradně na informační zdroje ovládané a kontrolované propagandistickou mašinérií strany, v praxi tohoto stavu nikdy nedosáhli. O co obtížnější bylo dostat se k nezávislým informacím, o to většího kreditu tyto alternativní informační zdroje požívaly, a tak po celá 50. a 60. léta - proti vůli a ke značné nelibosti komunistické strany - existovala větší či menší informační pluralita.
Tento stav se změnil po 21. srpnu 1968. Krajní absurdita poinvazní situace, spolu s čistkami, které proběhly počátkem 70. let v redakcích, vedla k tomu, že komunisté na jakoukoli racionální a smysluplnou argumentaci resignovali a jejich informační zdroje nadobro pozbyly věrohodnosti: protože moc strany stála a padala s přítomností sovětských vojsk, byly propagandistické explikace jen povinnou úlitbou moskevskému božstvu. Ani sami aparátníci už nemohli předpokládat, že obyvatelstvo bude brát jejich argumenty vážně. Boj se “štvavými" vysílačkami a “podvratnými" tiskovinami, který probíhal od poloviny 50. let, skončil, a to zdrcující porážkou komunistické propagandy.
O monopolu na pravdu se dá hovořit až někdy od roku 1971, jenže v opačném gardu, než by se líbilo výše zmíněným rozhněvaným televizním diskutérům. Informace ze Západu, zejména ze Svobodné Evropy a dalších rozhlasových stanic, jejichž příjem byl nejdostupnější a nejméně nebezpečný, protože nezanechával žádné hmotné stopy, nenacházel v 70. a 80. letech argumentační protiváhu; věřit v té době v komunismus, který prezentoval normalizační Husákův režim, by bylo známkou vážné poruchy vnímání reality.
Nelze patrně vyčítat Svobodné Evropě, nejvyhraněnějšímu z těchto alternativních médií, že vysílala to, co vysílala: chceme-li podnítit vzpouru vězňů (a to, jako v případě obyvatel Československa, vězňů nevinně odsouzených), budeme je zásobovat spíš informacemi o krásách života na svobodě a o možnostech, jak se dostat z vězení, než abychom se zmiňovali o obtížích nastávající resocializace nebo o tom, že “na svobodě" zuří hospodářská krize a většina z nich tam nenajde práci. Svobodná Evropa měla pro obsah svého vysílání dobrý důvod: protože však toto vysílání neprobíhalo v prostředí názorové plurality a neexistoval k němu demokratický korektiv, jsou následky jejího dvacet let trvajícího informačního monopolu překvapivě silné a projevují se dodnes.
Je pozoruhodné, jakého vlivu a prestiže dosáhlo Radio Svobodná Evropa (RFE), v 70. a 80. letech nejvýznamnější nekomunistické médium v českém a slovenském jazyce. Tuto stanici poslouchali téměř všichni; vysílání RFE názorově zformovalo celou jednu generaci. Někteří politologové, zabývající se situací ve střední Evropě, hovoří v souvislosti s Českou republikou - poněkud přezíravě - o tzv. Respekt generation. Jde však o nesprávný termín. Daleko přesnější a obecnější by bylo hovořit o RFE generation; s jistým zjednodušením se dá říci, že týdeník Respekt je pouhou kopií Svobodné Evropy přenesenou do podmínek svobody tisku.
Vliv Svobodné Evropy byl a doposud je takový, že kritika jejího vysílání v dnešní České republice patří mezi nejpřísnější tabu, a redaktoři stanice jsou v mnoha médiích (ČT, LN, Týden a samozřejmě Respekt) dosud uctíváni jako polobozi, nezpochybnitelné autority, zvěstovatelé vyšší pravdy. Postavit se redaktorovi RFE v politické otázce je jistou cestou k mediálnímu nebytí. Česká společnost se dosud nedopracovala k takovému stupni sebereflexe, aby byla schopna pohlédnout bez emocí na to, jakých informací se jí vlastně za normalizace dostávalo. Mýtus RFE nebyl nikdy zpochybněn a zdá se dokonce, že moc a vliv této rozhlasové stanice v posledních letech roste; pro mnohé posluchače zůstává RFE majákem v mlze narůstající společenské nejistoty.
Deformace skutečnosti ve vysílání Radia Svobodná Evropa způsobila nebo spolupodmínila řadu posttotalitních problémů, a dá se předpokládat, že česká společnost nebude schopna své obtíže překonat bez toho, aniž by tyto deformace reflektovala a kriticky analyzovala. Předkládaný článek se pokouší být příspěvkem na této cestě. Hledá vztah mezi tehdejšími deformacemi a současnými problémy, aniž by si přitom činil si nárok na úplnost a aniž by aspiroval na jiné než čistě analytické závěry.
Klíčovou roli ve vysílání RFE hrálo zjednodušené, idylické líčení západního světa a západního způsobu života. Za jedinou legitimní kladnou hodnotu se vydávala abstraktní svoboda, prezentovaná jako stav absolutního štěstí. Není možné žít dobře v komunismu a není možné žít špatně ve svobodné společnosti. Důsledkem tohoto mýtu je, že změnu režimu v roce 1989 přijala československá společnost zcela nekriticky, jako přechod od systému nekonečně špatného k systému nekonečně dobrému. Občanská iniciativa není potřebná, stačí odstranit z rozhodujících pozic komunisty, nahradit je nekomunisty a společnost se rozběhne jako dobře promazaný stroj. Skutečnost ukázala, že recept RFE selhal. V řadě případů nahradil neschopného komunistu ještě neschopnější nekomunista a výsledkem je dnešní stav inkompetence státní správy, nevymahatelnosti práva a rozkladu společenské stavby, jenž si v mnoha směrech nezadá s kolapsem režimu na konci 80. let.
Bipolární vidění světa mělo další pozoruhodné důsledky. Protože občané západních zemí žili v nejlepším z možných světů, byl jakýkoli protest, ve formě stávek, bouří nebo pouhého “levicového" světového názoru, nejen nesprávný, ale i nemorální, zhusta podnícený nekalými rejdy komunistických tajných služeb. Mýtus o amorálnosti levicovosti se projevil v nejrůznějších podobách, od primitivních honů na tzv. kryptokomunisty počátkem 90. let po loňskou kampaň proti Janu Kavanovi, jemuž bylo vytýkáno, že prý se na konci 70. let nedistancoval od pacifistických skupin, které “přece byly financovány KGB". Možnost, že se názor těchto skupin shodoval s Kavanovým autentickým přesvědčením a příslušné skupiny se svými vazbami na komunistické ústředí nechlubily, bipolární optika Kavanových kritiků nepřipouštěla.
Neméně závažné bylo, že Svobodná Evropa vydávala (a dosud vydává) sama sebe za etalon žurnalistické kvality. V její redakci pracovali propagandisté, kteří natolik podlehli vlastní propagandě, že se začali považovat za nezávislé žurnalisty. Když byla v nedávné televizní debatě Antonína Přidala redaktorka RFE dotázána na omezení, kterým Svobodná Evropa v době normalizace podléhala, zareagovala popuzeně: Žádná, samozřejmě! Byli jsme úplně normální svobodní novináři, směli jsme hovořit, o čem jsme chtěli.
Oč méně se česká média se snažila po změně poměrů podobat normalizačnímu komunistickému tisku, o to víc se chtěla podobat Svobodné Evropě a tím snaživěji kopírovala její chyby. Fixní ideou postkomunistického novináře se stalo, že média musejí být angažovaná, že musejí napomáhat společenskému vývoji žádoucím směrem, že novinář je od toho, aby “bojoval za pravdu" tak, jak to dělala Svobodná Evropa. Protože tito novináři byli vesměs profesně vybaveni z redakcí komunistického tisku, vznikla komická, pitoreskní syntéza, a i když bojovní žurnalisté první generace, které představují ultranaivista Jiří Leschtina nebo schizofrenik Ondřej Neff, redaktor normalizační Mladé fronty a nelítostný nepřítel všech komunistů v jedné osobě, se zkompromitovali natolik, že nyní pozvolna ustupují do pozadí, zároveň se již šikují kohorty válečníků nových, kteří se prostředky stejně primitivními chystají bojovat za “občanskou společnost"; jak se zdá, éra angažovaného žurnalismu ve stylu RFE není v České republice zdaleka u konce.
Skutečnost vysílání Svobodné Evropy byla samozřejmě zcela jiná. RFE se programově vyhýbala řadě kontroverzních témat, zejména těch, jež se týkala fungování demokratické společnosti, a své popisy skutečnosti zjednodušovala a modelovala podle propagandistického zadání. To mělo mimo jiné za následek, že RFE ve svých posluchačích vytvořila očekávání jakéhosi automatismu, s nímž se po pádu totalitního režimu obnoví ideální stav věcí. Pokud se to nedařilo, příčiny musely být ideologické: jedinou možnou léčbou bylo pak logicky více antikomunismu. Paradoxně se tak ještě jednou, v menším měřítku, zopakovala padesátá léta. V nové společnosti se stal nejdůležitějším kvalifikačním předpokladem deklarovaný (či spíše deklamativní) antikomunismus. Je ministr vnitra entuziastický diletant bez odborného vzdělání a organizačních schopností? Nevadí - hlavně, že je to prověřený antikomunistický kádr, to vyvolá v obyvatelstvu pocit bezpečí.
Divadlo, které národu v 90. letech sehrála tzv. občanská pravice a nad nímž okolní svět jen němě žasl, by bylo stěží možné, kdyby společnost nebyla po předchozích dvacet let systematicky zpracovávána nezpochybnitelnou propagandou Radia Svobodná Evropa. Bude zajímavé sledovat další vývoj postavení RFE v české společnosti, jak dlouho se stanice udrží na piedestalu virtuální dokonalosti a zůstane mimo pole přípustné kritiky ze strany ostatních médií. Není pochyb o tom, že pro mnohé příslušníky "generace Svobodné Evropy" bude bolestné rozejít se s jednoduchostí a přímočarostí ideologické stavby, která se kdysi stala jejich politologickým katechismem. Za nejpravděpodobnější variantu autor tohoto článku považuje, že pod tlakem komplikující se reality bude nepříjemná vzpomínka na RFE vytěsněna z národního podvědomí a tak, jako je nyní tabu Svobodnou Evropu kritizovat, bude za dalších deset nebo patnáct let nepřípustné vůbec se o ní zmínit. Fenomén Svobodné Evropy tak postupně upadne v zapomnění, aniž by kdy byl analyzován - k velké škodě české společnosti.
(Autor je internetový novinář)
Pecina šlape po Svobodné Evropě
Celá léta totality jsem poslouchal Rádio Svobodná Evropa. Byly to zprávy, komentáře, úvahy, kulturní pořady, hudba, atd. ze Západu, byly to nezkreslené a necenzurované informace, byl to pohled ze svobodného světa na nesvobodou zem. Ten, kdo zažil 50. léta a kdo prožil normalizaci ví, jakou cenu mělo takové vysílání. Jakou cenu měla pravda pro občana v zadrátované a lží prolezlé zemi. Rozhodně to nebyl příjemný a ničím nerušený poslech. Naopak, bolševik zuřil, poslech zakazoval a usilovně rušil. Zvláště po srpnu 68 musel člověk hodně točit knoflíkem krátkovlnného přijímače, aby zaslechl alespoň úryvky. Sláva Volný, Karel Jezdinský, Lída Rakušanová, Karel Kryl, abych jmenoval alespoň některé. Vzpomenu i estébáka Minaříka (dodnes nepotrestaného), který měl vysilač srovnat se zemí. Že se Rádio Svobodná Evropa podílelo na pádu bolševika, o tom není pochyb.
Ve slušné společnosti je zvykem tomu, kdo pomohl, poděkovat. Nevím, kam jsem se dostal při čtení článku T. Peciny v pátečních BL. Ve snaze o nejapnou analýzu nejenže autor neděkuje, ale podsouvá čtenáři myšlenku, že RSE je spíše kukaččím vejcem nestability, že RSE je prokletím, neboť může za naše současné problémy (např. za to, že někde neschopného komunistu nehradili ještě neschopnějším nekomunistou).
To, co následuje jako rozbor, je lež urážející nejen všechny bývalé i současné pracovníky a posluchače RES, ale i většinu českých žurnalistů. Nebudu rozebírat jednotlivé nesmysly. Pecina, který se podepsal jako internetový novinář, se neovládl ani natolik, aby nezmínil svou nenávist vůči J. Leschtinovi a O. Neffovi, kteří s RSE nemají nic společného.
Je to smutné čtení o tom, jak hluboko může člověk klesnout. Je mi milejší mělký článek Karla V., který se poctivě snaží o nápravu a zlepšení situace, nežli "analýza" podkopávající pilíř demokracie. Komunisté možná zatleskají a Jan Čulík zaplatí. Ostatní si odplivnou. Jisto je, že RSE bude dál žít, protože jejího vysílání je stále zapotřebí.
Petr Jánský
Petr Jánský potvrdil pravdivost Pecinova článku
Jan Čulík
Je docela úsměvným paradoxem, že Petr Jánský v dnešním svém článku v Britských listech, v němž odmítá kritiku černobílé prezentace Západu a světa Svobodnou Evropou za komunismu, kterou napsal Tomáš Pecina, docela přesvědčivě potvrdil Pecinovu argumentaci. Jánský totiž zareagoval úplně přesně jako indoktrinovaný produkt "generace Svobodné Evropy" a tím poskytl pro článek Tomáše Peciny vítaný konkrétní příklad.
Aby nebylo mýlky: i já jsem poslouchal Svobodnou Evropu za komunismu dlouhá, celá léta, a v devadesátých letech jsem pak pro ni velmi intenzívně pět let pracoval. Svobodná Evropa jistě v sedmdesátých a osmdesátých letech o mnoho set procent převyšovala informacemi, které poskytovala, i svou profesionalitou, bláboly českých komunistických režimních médií.
Kvalitu českých domácích sdělovacích prostředků převyšovala jistě i nejméně do první poloviny devadesátých let a pokud má stále vazby na informační zázemí mateřské stanice RFE/RL (málokdo totiž ví, že nynější česká Svobodná Evropa nemá už s mateřskou stanicí RFE/RL příliš mnoho společného), budou některé aspekty jejího vysílání jistě dodnes lepší než přístup mnohých domácích českých sdělovacích prostředků.
Potíž je však, že to nestačí. Při vší své zásluze, při tom všem, co Svobodná Evropa učinila pro informovanost lidí v Československu za komunismu, oněch "vězňů" v komunistickém režimu, přesně platí argument Tomáše Peciny: Svobodná Evropa neinformovala dostatečně plasticky o strukturovanosti demokracie na Západě, ani o tom, že demokratické zřízení je nedokonalé a je nutno neustále usilovat o jeho zlepšování, jinak se rozloží.
Pecina má pravdu, když si všímá toho, že Svobodná Evropa pokud možno nezdůrazňovala sporné rysy západních demokracií, i když by bývalo velmi plodné právě ukazovat, jakými způsoby se západní demokracie dokážou pružně vyrovnat s vážnými problémy.
Už při poslechu Svobodné Evropy za komunismu jako obyvatel Británie mi často připadalo, že Svobodná Evropa například zbytečně "zbožšťuje" západní politiky - staví je na piedestal nezměrné autority - jako by z nich starosvětským středoevropským způsobem dělala samé tatíčky masaryky. Všichni víte, jak ostře a neuctivě zacházejí západní sdělovací prostředky s politiky ve svých zemích, se svými volenými zástupci. To Svobodná Evropa málo reflektovala ještě v devadesátých letech. Zejména přeuctivě se vyjadřovala o amerických politicích. (Jakpak se asi v minulých měsících vyrovnala s aférou prezidenta Clintona a Moniky Lewinské? I když možná dobře, protože Clinton není pro některé propagandisty české RSE dostatečně pravicový.)
Jednou začátkem devadesátých let se americkému prezidentu Bushovi udělalo špatně při jakési zahraniční recepci, zezelenal a místo projevu spadl pod stůl. Bylo to ve zprávách většiny západních sdělovacích prostředků - musel jsem se smát, když mi zmínku o tom velmi eufemisticky proškrtala a pozměnila v "Čtení ze západního tisku" vedoucí redaktorka Olga Valeská-Kopecká.
Jindy byla v jakémsi mém příspěvku napsaném na základě amerických zdrojů zmínka o tom, že ještě v první polovině tohoto století se dost často ve Spojených státech vyskytoval - v jižních státech - rasismus. Olga Valeská přepsala v příspěvku dvacáté na devatenácté století. Zásadně nesnášela jakékoliv kritické zmínky o katolické církvi či o sexu. Příspěvek o tom, že Mao Ce Tung měl za komunismu harém (zjistili to na základě svědectví jeho osobního lékaře reportéři BBC a natočili o tom dokumentární film, jehož vysílání vedlo k tomu, že čínské úřady přiměly televizního magnáta Ruperta Murdocha, aby přestal na svém asijském satelitu Star vysílat okruh BBC World do Číny) se podařilo odvysílat jen proto, že Olga Kopecká byla na dovolené.
Ale to je jen pár, narychlo sepsaných poznámek. Cenzurních příkladů by bylo mnoho. V Britských listech od 1. listopadu 1996 naleznete asi desítku příspěvků, které byly potlačeny Svobodnou Evropou v roce 1995, každý si může udělat obrázek sám.
Konec konců i Karel Kryl, kterého Petr Jánský spojuje se samotným jménem Svobodné Evropy, se dostal s Olgou Kopeckou do otevřeného konfliktu a v důsledky cenzury ze Svobodné Evropy odešel.
Potíže s cenzurou měl i Karel Jezdinský: telefonoval jsem mu do Ameriky někdy v druhé polovině roku 1995 a při zmínce o Olze Valeské reagoval: "Á, cenzura!" Svěřil se mi, nevěřil jsem svým uším: : "Já píšu ty své komentáře z Ameriky tak, aby v nich byla co největší paralela k české politice a doufám, to co nemohu říct otevřeně, že si lidé uvědomí, že to říkám mezi řádky."
Jen se zeptejte Jiřího Peheho, jakým způsobem mu cenzurovala příspěvky právě Olga Kopecká v první polovině devadesátých let a proč rozvázal spolupráci s touto stanicí.
Zajímavě psal o Svobodné Evropě v časopise Listy č. 1/1996 (str. 86-87) dlouholetý redaktor této stanice Milan Schulz. Konstatuje nepřímo, že Svobodná Evropa byla nástrojem propagandy americké zahraniční politiky:
"Svobodná Evropa jako americký podnik docela přirozené kopírovala proměny americké zahraniční politiky. Ja McCarthyho se jistě kladl důraz na ostřejší vyjadřování než za Kennedyho nebo za Cartra. (...)
Uvnitř československého oddělení nikdy nezmizela hranice mezi emigranty z roku 1948 a novějšími přírůstky, především z let 1968- 1969. Sláva Volný, Karel Jezdinský, Lída Rakušanová, Agneša Kalinová, Milan Schulz a v různé míře i další - nikdy jsme se nezbavili nálepky "rudý koutek" a taky na nás po celou dobu docházela k americkým šéfům více nebo méně anonymní udání. I od lidí, kteří dodnes v české Svobodné Evropě v Praze působí. Dovídali jsme se to sice jen náhodou, ale byl to stálý a nepříliš inspirativní souboj, který - alespoň z mého pohledu - bránil ještě účinnějšímu zvuku Svobodné Evropy.
Podávali jsme všelijaké návrhy na oživení pořadů, abychom se nějak dostali ze zkonvenčnělého programového schématu. Většinou to neprošlo. Atmosféra oddělení nepřipustila, aby "osmašedesátníci" nebo jejich ještě novější kolegové nějak příliš pronikli do rozhodovacích kruhů.
(...)
Problémy vznikly se vzrůstem aktivního opozičního hnutí v Československu v polovině sedmdesátých let. Zase: americká zahraniční politika docela samozřejmě takovému hnutí fandila, takže "shora" jsme dostali zelenou.
(...)
Nebylo samozřejmě dostávat do vysílání později tak slavené disidenty. Pro velkou část osazenstav to byli komunisti a kolaboranti. Zpanikařený pražský režim nám moc pomohl, když vsadil Havla a spoustu dalších do vězení. Ani to ovšem nezabránilo předstrašeným (i silnější slovo by bylo na místě) dohlížečům v čs. oddělení, aby nedovolili vysílání takových textů - včetně dokumentů Charty 77 - které by se podle jejich názory mohly ve Washingtonu vykládat jako "protiamerické".
Tenhle postup nás rozčiloval hlavně proto, že jsme už předtím měli co do činění s velmi podobnými argumenty pražského tiskového dohledu. Ani ve Svobodné Evropě to však nebylo nic nového. už v šedesátých a pak i v sedmdesátých letech se v Mnichově škrtalo v komentářích Ferdinanda Peroutky - bez jeho vědomí - leccos z jeho poznámek k americkým poměrům."
Tolik Milan Schulz.
Ve všeobecnou známost vyšel jeden samizdatový fejeton Ludvíka Vaculíka, v němž si autor dovolil poznámku, něco v tom smyslu "a nepochopit tuto záležitost, to by dokázali jen Američané". Větička ve vysílání Svobodné Evropy zmizela, což vedlo Vaculíka k tomu, že v příštím fejetonu napsal: "Já si můžu psát, co chci, a cenzuruje mě jen Svobodná Evropa."
S cenzurou ve Svobodné Evropě se také nemohl vyrovnat zpěvák a fejetonista Jaroslav Hutka. Napsal kdesi na adresu Svobodné Evropy něco v tom smyslu, že účelem boje za svobody je dosáhnout svobody, nikoliv antikomunismu.
Vedoucí američtí představitelé stanic RFE/RL vždycky na veřejnosti vystupovali jako obhájci svobody názorů a prezentovali své rozhlasové stanice jako vzor nezávislé novinářské práce. Domníval jsem se, že úzkoprsá cenzura vzniká teprve až v československé redakci. Vyvedl mě z tohoto omylu jeden můj mladší kolega, poukázal na své zkušenosti, že v interním jednání vystupovali někteří američtí vedoucí pracovníci RFE/RL dosti omezeně a bigotně. Byli to státní úředníci, které často do Mnichova lákaly vysoké státní americké platy.
Fascinovalo mě, do jaké míry (i když přirozeně v daleko liberálnější formě) byla Svobodná Evropa za komunismu vlastně zrcadlovým obrazem socialistického státního podniku, kde rozpočty byly jak se zdálo, víceméně neomezené a všechno se platilo z bezedné státní pokladny. Bylo to proto, že svým původem byla Svobodná Evropa vojenskou organizací.
Nemyslím, že bychom měli na Svobodnou Evropu pouze nadávat. Byla za komunismu velmi užitečným zdrojem informací.
Jenom však pro ty posluchače, kteří si dokázali uvědomit, že spolehlivost informací, zprostředkovaných Svobodnou Evropou zejména o západním světě, má své limity. Ten, kdo v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech uměl anglicky, mohl porovnávat Svobodnou Evropu třeba s anglickými vysíláním rozhlasové stanice BBC World Service a byl si vědom dosti velkého rozdílu.
I když i anglické zahraniční vysílání BBC do určité míry - snad jistě nechtěně - zkreslovalo britskou skutečnost. Vzpomínám na to, jak ho poprvé v Praze zaslechla v sedmdesátých letech moje budoucí britská žena a připadalo jí, jako by se vrátila do minulosti o nějakých třicet let. Zahraniční vysílání BBC v angličtině bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech nesmírně kultivované, inteligentní, středostavovské, a nijak nepřipravilo budoucího příchozího do Británie na hrubou primitivnost některých společenských vrstev.
Svěřoval se mi jednou v Londýně v osmdesátých letech Karel Kyncl: "Pane Čulík, když jsem sem poprvé přijel, byl jsem překvapen, jak podvyživeně, nebo prostě nějak divně, vypadají v Británii příslušníci dělnické třídy. Jsou malí. Je to úplně, jako by to byla jiná rasa."
Karel Kyncl tehdy vysílal své komentáře v českých pořadech BBC. Vyzval jsem ho tedy: "Tak o tom napište do rádia komentář."
"To nejde," odpověděl on. "O tom nejde vysílat do Československa. Oni by to tam nepochopili."
Studie o Matiční ulici jako smutné překvapení?
Minulý týden se objevila v tisku zpráva, kterou přinesly i BL:
Problém Matiční ulice v Ústí nad Labem přestal být sociálním
problémem v okamžiku, kdy město nezabránilo koncentraci romského
obyvatelstva v tomto místě. Uvádí to studie
vypracovaná nevládními organizacemi R- Mosty a Socioklub.
Samosprávné orgány musejí podle studie sledovat, kde vznikají
"chudinské čtvrtě" nebo "etnická ghetta". Nesmějí
takové čtvrtě samy vytvářet. Byly sestaveny charakteristiky všech
34 rodin žijících v Matiční ulici, z nichž 30 je romských.
Bylo zjištěno, že 12 rodin se do Matiční ulice
dostalo z jiných důvodů než kvůli neplacení nájemného.
Čekali podraz
Jaká je skutečnost? Když město Ústí nad Labem přijalo koncem
ledna nabídku Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, která
spočívá v zaplacení analýzy situace jednotlivých rodin
v obecních bytech pro neplatiče nájemného v Matiční ulici a
vypracování návrhu, jak každé z těchto rodin pomoci, někteří
radní již tehdy tušili, že z toho bude zase jen další humbuk
a nic rozumného.
Na projektu, který měl stát 100 000 korun, se spolu s občanskými
sdružením R-Mosty a Socioklubem podíleli i ústečtí odborníci
na sociální práci. Proč k situaci v Matiční ulici
došlo ale Ústečtí dávno vědí. Na to nepotřebovali koumáky z Prahy.
Co radní dávno vědí
Nikdo v roce 1993 na neštěmické obvodní radnici netušil,
že dobrý nápad, zrekonstruovat dva zdevastované domy na holobyty
se základním sociálním zařízením pro chudé občany, kteří neplatili nebo nemohli platit nájem
v bytech první kategorie, dopadne
jinak. Tito lidé se zde zkoncentrovali a vytvořili sverázné
společenství, které příliš netoleruje běžné normy společenského
chování ve vztahu k sousedům.
Ale problém zdi
v Matiční ulici přitom není problémem romským, ale problémem
sociálním a psychologickým.
Je to odpověď vůči společnosti od lidí, kteří z většiny nemají práci a cítí
se být bez
budoucnosti.
Proto došlo k tomu, co nemohli radní předvídat: k situaci,
která se
nakonec vyhrotila do plánu postavit protihlukovou zeď. Od roku 1994 radní
již vědí
na základě hořké matiční zkušenosti, že z dobrého nápadu se stala noční můra
a
podobnou (nechtěnou) chybu již nezopakují. Kvůli tomu na analýzu nekývli.
Doufali, že
analýza pomůže řešit situaci, ne moralisticky popisovat dávno známé.
Analýza
měla obsahovat
to, co je pro rodiny v Matiční ulici nejdůležitější: návrhy, jak každé z
těchto rodin pomoci.
Je smutné, že po této stránce studie zklamala.
Nekonečný příběh pokračuje
Zdá se, že kauza Matiční ulice žije svým obludným životem dál, bez ohledu na
realitu.
Součástí dohody o spolupráci s nadačníky, kteří navrhli analýzu, bylo
mediální embargo
do okamžiku, než bude studie posouzena a přijata.
Minulé úterý vznesl
ústecký
magistrát řadu námitek a návrhů. Studie totiž obsahovala i mnoho
nepřesností, jak co do počtu rodin, tak v počtu neplatičů apod.¨
Pražští analytici místo toho hned další den svolali tiskovou konferenci, kde
přednesli
svoji verzi příběhu o analýze... Magistrát to chápe jako jednání nefér.
Primátor na páteční tiskové konferenci připustil, že vliv na urychlené
ukončení studie mohlo mít také to, že Matiční se bude v pondělí 17. května
zabývat Zemanův kabinet.
Půjde přednosta od válu?
Další pikantností na tomto nekonečném příběhu je fakt, že přednost ústeckého
okresního úřadu
dostal z Prahy vládní befel, aby z moci úřední zeď radním zatrhnul! Chudák
přednosta musel
odpovědět, že stavba plotu neporušuje vůbec žádné zákony a předpisy a je
věcí vyloženě obce,
takže nemůže nic zatrhovat. A dnes se lidé po hospodách sázejí, za jak
dlouho pražští vladaři
za toto vzepření se rozkazu chudáka přednostu vyhodí...
Poznámka JČ: Jen drobnost: otázka je, jestli ten původní nápad byl skutečně tak "dobrý". Vytvářet ghetta z asociálních lidí se totiž vždycky vymstí...
Colin Powell kritizoval NATO
Bývalý šéf americké armády Colin Powel kritizoval způsob, jímž vede NATo válku v Jugoslávii. Uvedl, že NATO musí použít "všech prostředků", má-li dosáhnout svých cílů.
Generál Powell, který velel americké armádě během války v Perském zálivu, konstatoval v americké televizi, že výlučné použití leteckých útoků ve válce o Jugoslávii dalo prezidentu Miloševičovi právo rozhodnout, kdy válka o Kosovo skončí.
"Powellova doktrina velí, že jakmile si zvolíte politický cíl, pak využijete vhodných prostředků k dosažení toho cíle," řekl generál Powell.
"Použijte totální války - válka znamená mrtvé a raněné," dodal.
Americký ministr obrany William Cohen reagoval, že NATO využívá všech prostředků při leteckých úderech, ale že je Washington rozhodnut nevyslat pozemí vojska.
Ze soboty na neděli bombardovalo NATO Jugoslávii velmi intenzívně a šéf NATO Javier Solana konstatoval, že bombardovací kampaň má pozitivní účinky a bude se v ní pokračovat. Uvedl, že si přeje, aby se kosovští Albánci mohli vrátit do vlasti ještě letos.
Ve společném článku v nedělním vydání deníku Washington Post píší britský ministr obrany Robin Cook a americká ministryně obrany Madeleine Albrightová, že je vede "brutalita" prezidenta Miloševiče k stále větší rozhodnosti pokračovat v leteckých úderech. Po bombardování vesnice Koriša, v níž údajně zahynulo více než 80 civilistů, oba varují, že budou pravděpodobně následovat další civilní oběti, neboť při ofenzívě NATO "není možné dosáhnout úplné dokonalosti".
Podle srbských zpráv zažilo v noci ze soboty na neděli Kosovo nejtěžší bombardování za celých 54 dnů leteckých úderů. NATO také zaútočilo na elektrárny a ropná zařízení u Bělehradu a jiných srbských měst.
Jugoslávská armáda obvinila NATO, že úmyslně brání odchodu jugoslávských jednotek z Kosova.
Několik stovek uprchlíků z Kosova, kteří dorazili do Makedonie o víkendu, uvedlo, že mnozí z nich byli nuceni odejít, protože jim srbská armáda nedovolila nakupovat v obchodech potraviny.
Jedna žena sdělila činitelům OSN, že její otec se vydal nakupovat a byl posléze nalezen zastřelen.
Podle zpráv čekají další tisíce lidí na možnost přejít hranici z Kosova do Makedonie.
NATO čelí novému nepříteli. Je jím čas
Toto je shrnutí článku, který vyšel v neděli 16. května v týdeníku Observer.
Další víkend, další katastrofa NATO. V pátek se připojila k seznamu politováníhodných cílů, zasažených omylem západními střelami, s tragickými důsledky pro nevinné civilisty, Kosovce i Srby, vesnice Korisa. Mělo to také velmi vážné záporné důsledky pro ideologickou ofenzívu NATO.
Opět se NATO snažilo po celý víkend minimalizovat politické škody, vzniklé v důsledku poslední bombardovací katastrofy, usmrcení téměř 100 civilistů v Korise. Západní diplomaté, politikové i vojáci jsou nyní znepokojeni - časem.
Jak dlouho bude ještě západní veřejné mínění tolerovat všechna tato zbytečná úmrtí a jak dlouho budou podporovat skrytý šestý válečný cíl NATO - osvobození Kosova bez úmrtí jediného vojáka či letce Severoatlantické aliance?
Hodiny nyní tikají velmi rychle nejen pro diplomaty, pro humanitární organizace a pro generály - kteří všichni budou muset zajistit, aby byl konflikt vyřešen před příchodem kruté balkánské zimy.
Diplomacie funguje nyní neobyčejně pomalu, zejména po rozkladu ruské vlády a po bombardování čínského velvyslanectví.
Britský ministr zahraničních věcí Robin Cook se snažil v sobotu šířit optimismus a konstatoval, že skupina zemí G7 výrazně pokročila s přípravou textu rezoluce pro Radu bezpečnosti OSN, ve snaze definovat podmínky mírového narovnání. Ale Rusové, kteří pravděpodobně přijdou o ministra zahraničních věcí Igora Ivanova jsou v nevypočitatelné náladě a možná rezoluci budou vetovat, kvůli tomu, že NATO pokračuje s bombardovací kampaní.
Je pravděpodobné, že americký náměstek ministryně zahraničních věcí Strobe Talbott a ruský mírový vyslanec Viktor Černomyrdin pocestují v úterý do Helsinek a budou tam jednat s finským prezidentem Marttim Ahtisaarim, který se stal jako představitel země, která není členem NATO, novým diplomatickým vyjednavačem. Budou se ho snažit přesvědčit, aby cestoval s Černomyrdinem do Bělehradu, aby bude načase hovořit s Miloševičem.
Úkolem Ahtisaariho bude přesvědčit Miloševiče, aby přijal plán NATO pro mezinárodní bezpečnostní jednotky, aby stáhl z Kosovu srbské jednotky a aby splnil další podmínky.
Signály z Bělehradu nejsou povzbuzující. Zatím není Miloševič zjevně ochoten připustit velký počet jednotek NATO v Kosovu.
Humanitární agentury OSN i armáda jsou nyní velmi znepokojeny možností, že by krize mohla pokračovat až do příští zimy. Humanitární agentury budou muset zajistit, aby bylo ve stanech v uprchlických táborech příští zimu dostatečné teplo.
Budou do Kosova vyslány pozemní jednotky?
Ze západních hlavních měst přicházejí signály, že se znovu vážně hovoří o vyslání pozemních vojsk. Vojenští činitelé a britský ministr zahraničí Robin Cook však odmítají názor, že bude brzo pro vyslání pozemních vojsk příliš pozdě - v žádném případě není pro ně limitem často zmiňované datum 30. května.
Velitelé NATO stále tvrdí, navzdory civilním ztrátám na životech, že jsou schopni velmi efektivně zasáhnout proti srbské armádě prostřednictvím leteckých útoků. Zejména minulý týden byl prý v tomto smyslu velmi úspěšný. Podle odhadů nyní NATO zničilo přibližně 25 procent těžké výzbroje srbské armády.
Rozhodnutí, zda budou vyslána do Kosova pozemní vojska, záleží nakonec na Washingtonu. Je pravda, že washingtonská politická scéna je roztříštěna, americký prezident nemá autoritu a Pentagon není ochoten vést válku za prezidenta, jehož nesnáší.
Avšak Pentagon bojuje s těmito svými instinkty a se svou hrdostí: snad každý vysoký americký důstojník je nyní ochoten přiznat, že způsob, jímž je vedena nyní válka o Kosovo, se velmi přibližuje frašce. Pentagon nicméně chce tu válku vyhrát.
Během minulého týdne vyšlo najevo, že ani Bílý dům, ani americké ministerstvo zahraničních věcí nemají naprosto žádnou představu, jaké bude nadcházející noci bombardování Jugoslávie. Například vůbec předem nevěděly, že má být bombardováno čínské velvyslanectví.
"Bylo to pro nás naprosté překvapení," sdělil týdeníku Observer jeden činitel v Bílém domě. "Clinton sice rozhoduje v obecných obrysech, ale o konkrétních útocích se rozhoduje jinde. Asi to dělá armáda."
Vysoký činitel z Pentagonu vysvětlil, proč je armáda nyní takto nezávislá: američtí vojenští činitelé jsou frustrováni Clintonovou náladovostí, absencí jasnosti ohledně vedené války a potížemi, do nichž se dostalo diplomatické vyjednávání.
Signály, které vysílá prezident Clinton, jsou vysoce matoucí. V předvečer bombardování čínského velvyslanectví byl Clinton ochoten vyjednávat s člověkem, jehož předtím veřejně srovnal s Hitlerem. Minulý čtvrtek však zase zastával tvrdé stanovisko a srovnával Miloševičův pogrom s nacistickým holocaustem.
Reakcí armády bylo tedy "ignorovat, co si myslí Číňané a Boris Jelcin po jednom nebo třech drincích a zintenzívnit útoky na celou řadu vojenských cílů," uvedl jeden vysoký americký armádní činitel.
Velký vliv mají při vedení války o Jugoslávii generál Wesley Clark a jeho nejbližší strategický poradce, plukovník Douglas McGregor, jehož návrhy na radikální restrukturalizaci americké armády, aby byla schopna efektivněji reagovat na krize, jako je Kosovo, byly projednávány, avšak odmítnuty.
Autorita těchto dvou mužů v této válce je důsledkem skutečnosti, že je Washington nejednotný.
Intervencionistické jestřáby vede ministr obrany William Cohen, ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová, senátor McCain a asi polovička Pentagonu.
Vedoucími "holubicemi" jsou republikánské vedení amerického Kongresu, spolu s poradcem pro národní bezpečnost Sandy Bergerem, který je jejich spojencem v Bílém domě, a bázlivá polovina Pentagonu. Nad těmito dvěmi svářejícími se stranami stojí prezident Bill Clinton a viceprezident Al Gore, který buď o věci neví vůbec nic, anebo záměrně nevyjádřil během celé války k ní jediný názor.
V období před vrcholnou schůzkou NATO se dal Clinton slyšet, že "nemá v úmyslu dovést tuto válku do trpkého konce za každou cenu". Opustil přitom daleko důraznějšího britského premiéra Tonyho Blaira.
Zatímco sílí neshody ve Washingtonu ohledně potřeby vyslat pozemní vojska, jakoby automaticky všichni podporují stále silnější letecké údery.
Pentagon připravil plány, podle nichž by měly letadla NATO startovat z letišť dvou spojenců NATO - Turecka a nervózního nového člena, Maďarska.
Americký prezident je při svém rozhodování velmi silně ovlivňován průzkumy amerického veřejného mínění.
Republikánská agenda je přitom ještě daleko více krátkozraká. Ať už mají Republikáni na Kosovo jakákoliv názor - v Republikánské straně došlo k autentické debatě mezi intervencionisty a izolacionisty - Republikáni se rozhodli za každou cenu se postavit proti Clintonovi do opozice. Je to motivováno názorem, že "toto je Clintonova válka, a tak musíme být proti ní".
Pět mužů, kteří přinesli do Kruše smrt
Tato hrůzná reportáž Johna Sweeneyho vyšla v neděli 16. května v týdeníku Observer. Ve čtvrtek 20. května v 21 hodin se bude vysílat film Johna Sweenyho o masakru v Malé Kruši v britské komerční televizní stanici Channel Four, v pravidelném pořadu Dispatches.
Po prvním leteckém úderu NATO čekali sedm hodin a 40 minut, než vyslali etnické očišťovatele. Malá Kruše, vesnice na západním okraji Kosova, je tak malá, že není na obyčejných mapách. Teť je svým způsobem slavná. První a nejhorší masakr války o Kosovo se odehrál v malé Kruši.
Očišťovatelé přijeli připraveni v ozbrojené koloně, nejprve tanky, pak transportéry, pak 15 autobusů. Autobusy měly srbské poznávací značky a přijely z města Nis. Byly plné dobrovolníků v modrých policejních uniformách s bílými páskami na rukou "Milice". Do vesnice celkem přijelo asi 750 těchto policistů. Všichni z nich byli ozbrojení.
Kolona dorazila do vesnice ve 3. 40 ráno ve čtvrtek 25. března. NATO zaútočilo předchozího večera ve 20 hodin na Bělehrad a Prištinu. Policisté zablokovali silnici a některé tanky obklopily vesnici. Před úsvitem začali na vesnici střílet z kulometů a tanků. Byla to smíšená vesnice - žilo tam asi 450 Srbů, většinou v centru, a asi 600 Albánců.
Před příchodem etnických očišťovatelů pracovali obyvatelé vesnice bez ohledu na národnost společně na polích. Při úsvitu tohoto dne utekli ti Albánci, kteří toho byli schopni, z vesnice do lesa. Ti, kdo nebyli toho schopni, zůstali ve vesnici jako v pasti.
Když střelba ustala, etničtí očišťovatelé šli od domu k domu. "Televizní přijímač vybuchl jako bomba. Děti se bály a brečely. Televizi nám rozbili Srbové a řekli, že je to proto, aby se Albánci už nemohli na televizi dívat," řekl Ahmet Krasniqi, jeden z mužů, kteří byli nuceni zůstat ve vesnici.
"Děti brečely a srbští policisté požadovali peníze. Dali jsme jim všechno, co jsme měli. Odebrali také ženám veškeré zlaté náušnice i bižuterii, prsteny, a pak nás varovali, abychom nevycházeli ven. Zůstali jsme uvnitř až do dalšího rána."
Ironií bylo, že většina mužů, kteří uprchli do lesů v horách nad vesnicí, zahynula. Jediná hrstka lidí, kteří přežili, byli ti lidé, kteří zůstali ve vesnici. Asi 450 osob, které žily na pokraji vesnice, se vydalo do hor a šly stále výše.
Babička "Nana" Batusha je žena ve věku 74 let. Onoho rána měla ještě čtyři syny a mnoho vnoučat. Šla také do hor z vesnice Malá Kruše. Z údolí byli ale vesničané na horském svahu dobře viditelní a Srbové věděli velmi dobře, co si počít. V 6. 40 ráno začali na ně střílet z tanků a obrněných transportérů.
Uprchlíci se dívali dolů do vesnice mezi stromy, které štípaly létající kulky, a viděli, jak etničtí očišťovatelé si odvážejí jejich automobily a traktory a zapalují jejich domy. Pak viděli, jak jeden Srb vzal kosu a usekl jí jedné krávě na poli nohu. Třínohá kráva začala strašně bučet, překulhala celé pole, pak padla na zem a ležela bez hnutí. Uprchlíci šli stále výše do kopce a střely je následovaly.
Ve vesnici bylo asi 150 lidí obklopeno etnickými očišťovateli. Jedním z těch lidí byl Jusuf Hajdari. "Viděli jsme na vlastní oči, co se stalo s rodinou Shyqyri Shehua. Srbská policie odvedla osm jejích členů. Byli to naši sousedé a všichni byli zastřeleni. Pak zapálili jejich dům. S námi chtěli učinit totéž.
"Byl tam jeden policista, jmenoval se Teodor Stančič, byl ze Subotiky ve Vojvodině. Dal jsem mu svůj mercedes a řekl jsem mu, 'Dávám vám to, abyste zachránil moji rodinu.' Řekl nám, že můžeme jít. Pak si ale povšiml, že jiný policista to auto rozbíjí. Pustil nás, že nám dal slib, ale předtím nám odebral všechny peníze a zlato.
Zeptal jsem se ho, jak mu za to mohu poděkovat. 'Je na to trochu brzo,'odpověděl. Dodal, že se rodina může zachránit jen odchodem do Albánie. 'Jestliže chcete zůstat tady, budete usmrceni,'řekl.
Té noci byli obyvatelé vesnice Malá Kruše rozděleni na dvě skupiny - většina byla v horách pod hvězdami, třásla se zimou a strachem před občasným bombardováním. Malá část obyvatel se skrývala ve vesnici v suterénech svých domů.
V pátek 26 března vyšlo na horách slunce a skupina lidí v horách si uvědomila, že jsou obklopeni etnickými očišťovateli. V devět hodin ráno se kruh kolem nich uzavřel. Policie je pak donutila všechny k návratu do vesnice.
Selekce se odehrávala před domem Seida Batuši. Ženy a děti nalevo, muži napravo. Jeden chlapec, jemuž bylo kolem patnácti, řekl: "Snažil jsem se předstírat, že jsem co nejmenší. Matka mě tlačila dolů. Přikryla mě kabátem."
Jedna žena měla čtyři děti, dvě malé a dva chlapce kolem patnácti let. Pak přišli očišťovatelé.
Její manžel, třiačtyřicetiletý Ahmed, šel tiše. Žena v pláči svědčila, co se stalo pak: "Držela jsem své syny pevně za ruku. Srbové je chtěli odtáhnout a říkali, 'Pusť je, nebo je tě taky zabijeme.' Odpověděla jsem, 'Tak mě zabijte i s mými syny'. Doufala jsem, že je nechají. Nic zlého jsme jim neudělali." Víc už povídat nemohla.
Na konci selekce bylo vybráno více než 100 mužů, od mladých chlapců až po starce.
Mnoho etnických očišťovatelů ve vojenských uniformách mělo na obličeji černé masky. Poznaly ženy některé z nich? "Samozřejmě," řekla babička Batusha. "Byl tam například Dimitrij, náš srbský soused. Měl samopal a já jsem na němo zavolala, 'Dimitriji, Dimitriji, to jsi ty?' Jednoduše se potvrdilo, že to skutečně byl on. Odvrátil v řadě mužů hlavu.
Jiní albánští obyvatelé vesnice poznali své srbské sousedy ve vojenských uniformách. Byli sice maskovaní, ale Albánci je poznali podle hlasu, podle způsobu chůze. Vyrůstali ve vesnici spolu.
Ženy a děti byly donuceny z vesnice odejít na traktorech. Muži, kteří zůstali ve vesnici, měli větší šanci ukrýt se mezi ženami a dětmi na traktorech než muži, kteří odešli do hor.
U silnice ve vesnici zůstalo 112 mužů a chlapců. Museli sedět v dřepu a ruce měli za hlavou. Jeden muž, který přežil, svědčil: "Nechali nás tam tak dvě hodiny. Odebrali nám všechno, co jsme měli, náprsní tašky, peníze, občanské průkazy, všechno. Pak nám začali sprostě nadávat."
Muži pak byli donuceni jít zase do stráně hory. Bylo jim zakázáno dívat se směrem nahoru. Několik mužů bylo invalidních a ke smrti je odnesli jejich přátelé na zádech.
Jedna osoba masakr přežila. Jmenuje se Mehmet Krasniqi. Má popáleniny. Svědčí o tom takto:
"Srbská policie nás donutila dojít ke stodole, která patřila babičce Batushové. Bylo tam 112 mužů. Posléze jsem přesně dal dohromady, kdo tam všechno byl. Není to těžké, byla to malá vesnice, vyrůstali jsme dohromady."
Srbové nám nadávali: "Teď vás může zachránit jedině NATO. Podívejte se, co pro vás NATO udělalo." Muži byli pak odvedeni do stodoly. Měl jsem ruce za hlavou a stál jsem čelem ke zdi. Začali na nás střílet ze dveří a z oken. Stříleli těžkým kulometem asi deset minut. Když začali střílet, skrčil jsem se k zemi.
Jednoho mrtvého muže jsem měl na hlavě, jiného na zádech. Kulky utrhly jednomu muži ruku, takže bylo na zemi spousta krve. Když na nás přestali střílet, zapálili ve stodole slámu. Byla to sláma z kukuřice. Byla tam spousta kouře. Jak tam byla spousta krve a kouře, nemohl jsem dýchat. Zvedl jsem se zpoza mrtvol. Hořely mi ruce. Utíkal jsem k oknu. Myslel jsem si, raději ať mě zastřelí, než uhořet."
Ostatní měli méně štěstí než Mehmet. "Byli tam lidé ranění, ale ještě na živu. Slyšel jsem, jak křičeli. Myslel jsem, že se zblázním. Nevím, jak to, že jsem zůstal při smyslech. Všichni křičeli. Muž za mnou měl utrženou ruku. Nemohl se zvednout a zmizel v plamenech. Jeho krev jsem měl po celém obličeji. Musel jsem si ji otřít z očí. Podařilo se mi dostat se odtamtud a utéci."
Mehmet není jediný živý z masakru ve stodole. Jiným svědkem je Qamil Shedu, muž kolem sedmdesáti let. Po dobu 48 let pracoval ve vesnické palírně rakije, pracoval tam vedle Srba, Dmitrije Nikoliče, kterého si povšimla babička Batusha.
Ve stodole poznal Qamil jednoho z vrahů. Říká: "Stál jsem tam, spolu s ostatními staršími muži. Když jsem vzhlédl, podíval jsem se do očí na jednoho policistu. Vystřelil na mě a kulka se mi mihla podél uší. Pak jsem klesl k zemi."
Qamil identifikoval střelce jako dalšího příslušníka Nikoličovy rodiny. Qamilovi se podařilo ze stodoly uprchnout. Dal se na útěk s dvěma dalšími muži. Jednoho zastřelili, ale Qamil a ten třetí muž uprchli.
Ze 112 mužů ve stodole přežili tři. K tomu dodejme osm mužů, zastřelených v domě Shyqyri Shehu v menším masakru. Celkem bylo usmrceno 117 mužů z celkové mužské populace 140 osob.
Svědectví o pěti vrazích, které vesničané identifikovali, postupuje týdeník Observer mezinárodnímu soudnímu tribunálu pro válečné zločiny.
Dopis panu Čulíkovi
Vážený pane Čulíku,
Přečetl jsem si Váš komentář k mému článku. Některé věci jste ponechal bez povšimnutí - mohu si to vysvětlit tak, že s nimi souhlasíte? Ale teď k tomu, k čemu jste poznámky měl:
1. nepoctivá spekulace
Není to spekulace. Zástupce UCK v interview německým novinám řekl : nechceme autonomii, chceme republiku. Na dotaz, proč podepsali autonomii, odpověděl, že jim byla slíbena republika, když Srbové nepodpíšou. Takže se nejedná o spekulaci, ještě k tomu nepoctivou.
2. ad Skotsko a Wales
Referenda vyhlásil britský parlament, lokální parlamenty byly uzákoněny rovněž Dolní sněmovnou, a to s přesně ohraničenými pravomocemi. Jakékoli rozhodování mimo tyto pravomoce jsou z právního hlediska neplatné. Obávám se, že referendum o samostatnosti by musela vyhlásit opět Dolní sněmovna.
Parlamenty by to mohly udělat jedině jako revoluční čin mimo britské právo (ale přiznávám, že to je jen můj názor, tady nejsem zcela pevný v "kramflecích". Možná že v zákonu o autonomních parlamentech je navíc uvedeno právo na vyhlášení referenda o nezávislosti - nevím.)
V článku jsem chtěl jen uvést, že pravomoci kosovského autonomního parlamentu byly na autonomii příliš veliké, a že takové pravomoci ( podle ústavy z roku 1974) nemá žádný autonomní parlanent v Evropě. Ostatně autonomie Kosova nebyla nikdy zrušena úplně byla jen odňaty atributy státu. Ale to už je moc podrobné.
Každopádně parlament funguje, jen bez Albánců - odmítli jak kandidovat, tak volit - i na celosrbské úrovni. (Opozice jim to vyčítala - s jejich hlasy bylo možné porazit Miloševiče)
3. ad Severní Irsko
Pokud to je, jak říkáte, na kýho výra udržovali Britové v Sev. Irsku až 30 000 vojáků, když vědí, že ho budou muset za X let opustit ? Jinak připojení severu k Irsku není tak jednoduché, je otázka, zda ho bude Irsko chtít. Ono získat Provincii, tentokrát s protestantskými teroristy nemusí být lákavé.
4. Nato alespoň oficiálně Právě že " aspoň oficiálně". To znamená že neoficiálně ano. Kromě toho, pokud vím existuje embargo na dovoz zbraní do Jugoslávie. Kosovo je stále její součástí. Mimochodem, neodpověděl jste na otázku, jak je možné, že UCK může odmítnout řešení G8 a nic se neděje -neoficiální spolupráce pokračuje. Výzbroj - není až tak zlá - pašuje se ve velkém. Odhalené sklady zbraní v Makedonii to dokazují.
5. Vraždění a vyhánění civilistů nesní projít.
Řekněte to 650 000 vyhnaných Srbů z Chorvatska a Bosny, které má dodnes Srbsko na krku. A to se v Daytonu Západ zavázal, že se budou moci vrátit. Kolik od té doby uplynulo času ?
6. Posedlost historií
Autor výroku Historia, magistra vitae nebyl hlupák. Ale nemusíme jít padesát či více let dozadu. Co takhle My-Lai, přes 500 mrtvých civilistů ve vesnici,která jak vyšetřující komise (americká) dokázala, že nebyla obsazena Vietkongem A co směšný trest, který dostal americký důstojník, který tomu velel ?. Kdybyste chtěl , můžeme si povídat o tzv. strategických vesnicích, do kterých byli soustřeďování vietnamští venkované.
7. Například Račak když přišli finští patologové, trvalo UCK dva dni, než vydali mtrtvoly. Finové dokázali jen to, že střelné rány byly způsobeny na velkou vzdálenost - čili nešlo o popravu na krátkou vzdálenost. Každopádně bylo zajímavé, že díry v šatech nesouhlasily počtem ani umístěním s děrami po kulkách v tělech. Nejpravděpodobnější vysvětlení - byli převlečeni do civilu z uniforem UCK
Ale to mluvím o době před bombardováním. Nepochybuji o to , že teď je situace jiná.
8. Pane Čulíku, upřesněte si pojmy. To co je v Kosovu dnes, není podle mezinárodního práva genocida. Genocida znamená snahu o vyvraždění celého národa, etnické nebo náboženské skupiny. Albánci jsou systematicky vyháněni (to je také válečný zločin) ale genocida by znamenala, že se Srbové snaží zabít každého Albánce, který jim padl do rukou. Něco takového netvrdí ani Kosovští Albánci. Souhlasím, že to není správné. Opět musím opakovat - proč nikdo nevyhrožuje Chorvátům za vyhnání Srbů. Dovolím si odpovědět slovy prezidenta Trumana " jsou to taky zkurvysyni, ale jsou to naši zkurvysyni". Omlouvám se za neslušný výraz, ale přesně takový byl použit při diskuzi o správnosti podpory některých " poněkud nedemokratických režimů" ve střední a jižní Americe.
Na závěr : Pane Čulíku, "válečný štváči" . Pokud jste se cítil dotčen mým citátem, ubezpečuji Vás,
že jsem rozhodně nemyslel na Vás. Vás počítám spíše k těm "válečnými štváči ( novináři) ovlivněným.
Vás si naopak vážím, že uveřejňujete i příspěvky, které Vám očividně nejdou pod fousy.
S přátelským pozdravem Dalibor Žůrek
Poznámka JČ: Labouristická strana ve Skotsku v předvolební kampani před volbami, které se konaly letos 6. května, opakovaně varovala, že vyhraje-li volby Skotská nacionalistická strana (což se nestalo), do půl roku bude Skotsko podle jejího programu na cestě k úplné samostatnosti. - Britové udržují v Severním Irsku vojsko proto, aby se tak znepřátelené dva národy nepovraždily.
Politická korektnost Jana Čulíka
V třetím bodu svého dovětku k článku "Dalibor Žůrek: Omlouvám se českým novinářům " píše (jak se sám nazval) válečný štváč Jan Čulík, že...Jak by napsal pan Jaroslav Teplý, irští katolíci se velmi rychle rozmnožují...a že jich bude v Severním Irsku více než protestantů .Většinové postavení jim pak umožní připojit se hlasováním k Irské republice a britská vláda je nebude masakrovat.
Pan Jaroslav Teplý by rád k tomuto dovětku připojil svůj po stránce 1) formální a 2) věcné.
1) Panu Teplému je známo, že pan Čulík je ženat s Angličankou, žije už dlouho ve Skotsku a že se velmi dobře integroval do tamní společnosti a proto mu vadí, jak se pan Teplý neomaleně vyjadřuje. Pan Čulík totiž zřejmě také převzal neutrální, korektní způsob britského způsobu vyjadřování, který je velmi taktní, i když mu nelze upřit jisté nevýhody, jak pregnantně vyjádřila česká studentka Zuzana Pavlíčková ve svém eseji "Nothing better than home" vítězka (v jihomoravském kraji) v soutěži, kterou organisovalo Radio Praha a British Council (Prague Post 28.4.99)
What I appreciate most about my home in Ricany (our village) is how open and friendly everyone is. It's not like the English politeness that never gives away the slightest indication of what the person is really thinking. From my own nasty experience I can assure you that "Your hair looks fabulous!" can mean anything from "not bad" to "I'd rather go bald than be seen with something like that!" People here are not afraid to criticize and tell you outright what they feel, even if it's something you'd rather not hear.
2a) Nelze házet do jednoho pytle Severní Irsko s Kosovem. V Severním Irsku nejde o dvě různé etnické skupiny, na obou stranách jsou Irové, nemůže tedy jít o populační anexaci. Jde spíše o jakési irské Nusle. "To vědí Nusle, tam se to pere pořád" prohlásil kdysi hostinský Palivec. Není vůbec zaručeno, že se přestanou prát, budou li žít v jednom, svém, monoetnickém Irsku, ale to rozhodně nezavdá britské vládě příčinu k masakrování, humanitárnímu či jinému, s tím rozhodně souhlasím. Jaký je rozdíl mezi rozmnožováním (pardon) integrovaných a neintegrovaných skupin obyvatelstva jsem se už pokusil naznačit v BL 30.3.99.
2b) Gary Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je přesvědčen (Business Week 28.12.98), že je možno kriminalitu radikálně omezit zostřeným postihováním zločinců citelnými tresty na svobodě jednoduše proto, že zločinci za mřížemi nemohou ve své činnosti pokračovat. Jak jsem koupil, tak prodávám. Není vyloučeno, že by se tím dal vysvětlit zdánlivý paradox z páně Čulíkova dovětku, že v USA navzdory daleko nižší zločinnosti počet vězňů stále roste.
J.T.
Poznámka JČ: Jan Čulík není ženat s Angličankou, ale se Skotkou. Do jaké míry propadá britské "politické korektnosti", to je otázka, měli byste ho slyšet na některých "politicky korektních" seminářích Glasgowské univerzity (zdaleka ne všechny jsou politicky korektní). Citovaný článek studentky je velmi povrchní.
V Severním Irsku proti sobě stojí dva rozdílné národy, nejde o náboženský, ale o etnický konflikt. (Shodou okolností jsem toto pronesl minulý týden na semináři, kam chodí dvě irské studentky, jedna z Irské republiky, druhá ze Severního Irska, a ty vykřikly: "Konečně to někdo pochopil. Kolikrát to máme pořád všem vysvětlovat?")
Co se týče Garyho Beckera, vězni sice skutečně nemohou krást, když jsou ve vězení, ale co se stane po jejich propuštění? Existují přece známé statistiky, že recidivisty vězeňské tresty neodstraší. Možností je pak ovšem zavírat opakované zloděje toaletního papíru (viz článek z Independentu) na doživotí. Otázka je, kam se pak poděje spravedlnost a zda skutečně nevytvářejí ve Spojených státech svého druhu Gulag.
"Jsme znecitlivěni propagandou. Ta po nás momentálně chce, abychom byli
rozhořčeni obrazy albánských madon s plačícími dětmi v náručí a tak to
děláme, aniž bychom se nadměrně zabývali úvahami o tom, že "collateral
damage" je eufemismem pro stejně nešťastné lidi na druhé straně.
Ve spravedlivém hněvu, způsobeným přílivem zpráv o zločinech Srbů v Kosovu,
nevnímáme absenci zpráv o akcích KLA a osudu kosovských Srbů, opomíjíme, že
zprávy o znásilněních mají nenápadný dovětek, že jsou neověřené a že jsou
často předávány dál bez tohoto upozornění. Zapomínáme, že politikové, kteří
ještě před několika měsíci seškrtávali částky pro zahraniční pomoc v
rozpočtech svých zemí, aby uspokojili voliče, kterým je cizinec moc daleko,
najednou nemají hluboko do kapsy, hlavně když jde o zbraně.
Unikají nám souvislosti, nevnímáme lži politiků. A co je nejhorší, uniká
nám to, že bomby řešení nejen nepřinesou, ale oddálí nebo vůbec znemožní,
protože dále rozdělí náš svět.
Nejsem tak naivní, abych nevěděl, že rozdmýchaná nenávist mezi lidmi vede k
násilí všeho druhu. Ostatně to ví skoro každý. A právě proto měli
politikové NATO, nemají-li zcela prázné mozky, hledat diplomatické řešení a
nepočínat si jako slon v porcelánu."
Pokud jde o propagandu, nechť pan Vařeka setrvá ve svém požehnaném omylu, že
k manipulaci s veřejným míněním nedochází.
Bude-li ale mít čas, může trochu pátrat v paměti, aby zjistil, jestli
náhodou v době bombardování sudánské továrny nebyl podobně rozčilen jako
dnes a nepodporoval plně akci USA proti odporným teroristům, kteří, podle
barvité rétoriky mluvčího Bílého domu, kuli svoje chemické pikle zrovna v
době, kdy se Lewinská chystala k jedné ze svých výpovědí.
