Železný jako Hérostratos:
"Dokážu, jak jsem důležitý, tím, že zničím značku TV Nova"
V rozhovoru s časopisem Prague Business Journal Daily z 3. května 1999 vyhrožuje propuštěný ředitel televize Nova Vladimír Železný, že zlikviduje značku TV Nova, aby firma CME nemohla mít nic, jen aby dokázal, že je jako držitel vysílací licence velmi důležitý.
Bohužel, novinářská ochablost se neomezuje jen na česky píšící tisk, umístěný v České republice. Stejně jako jiní novináři v ČR, ani reportérka PBJ Joyce-Ann Gatsoulisová se kupodivu v rozhovoru vůbec nezeptala Železného, co si myslí, že mu poskytuje právo být vlastníkem televizní licence.
Jak známo, Vladimír Železný a pět jeho slovenských a českých společníků obdrželo vysílací licenci pro celoplošnou českou komerční televizi na základě určitého konkrétního projektu tzv. "středoevropské televize pro jednadvacáté století", avšak jakmile licenci obdrželi, projekt zahodili a začali vysílat něco úplně jiného. Televizní licenci tedy získali Železný a kolegové pod falešnou záminkou, a to zadarmo.
Vladimír Železný nemá přece žádné přirozené "božské" právo, jen protože je jakýsi Vladimír Železný, licenci na vysílání celoplošné komerční televize v České republice vlastnit. Vzhledem k tomu, že dostali licenci zadarmo (na čemž Železný se společníky posléze vydělali celkem více než 32 miliónů dolarů, něco přes miliardu českých korun) a vzhledem k tomu, že se nikdo nepozastavuje nad tím, jakým způsobem Železný licenci získal (na základě příslibů, které nikdy nespnil), je možno dospět k závěru, že tato nepřípustná situace v České republice přetrvává v důsledku nějakého tajného srozumění domluvených lidí.
Není přece možné, aby tak neuvěřitelná situace trvala jen v důsledku dlouholeté nekompetence. Zdá se pravděpodobnější, že Železného někdo kryje.
Je skutečně pozoruhodné, že český veřejný diskurs nechává nyní Železného beztrestně tvrdit, že je držitelem licence a jako vlastník tohoto práva si s televizí Nova sám může dělat co chce.
V rozhovoru v časopise Prague Business Journal konstatuje Vladimír Železný, že původně nenamítal proti fúzi podniku CME a SBS (Železný tvrdí, že SBS podnik CME pohltila), i když se mu zdálo, že je podnik CME oceněn na příliš málo peněz.
Přiznal, jak psaly Britské listy od konce roku 1996 a Železný to tehdy popíral, že televize Nova, "mlýnek na peníze" posílal veškeré své zisky (54 miliónů dolarů v roce 1998) do zahraničí firmě CME k financování jejích ztrátovějších podniků.
Železný konstatuje, že prý nikdo nezpochybňoval právo podniku CME odvážet si z České republiky veškerý svůj zisk (bylo skutečně správné, že tato americká komerční televize v ČR měla právo bez zábran exploatovat exkluzívní terestrickou televizní licenci, jejíž udělení je privilegiem, aniž by byla například nucena vysílat alespoň profesionální zpravodajství a publicistiku?).
Železný chápal, že CME měla vážné potíže, protože v Německu její televizní stanice zbankrotovaly, v Maďarsku (částečně v důsledku špatné pověsti příliš agresívního podniku, kterou firmě CME vytvořil ve střední Evropě právě Železný) nedostala vysílací licence, v Polsku se jejímu vysílání také nedařilo.
(Londýnský univerzitní odborník na mediální problematiku, profesor Colin Sparks, argumentuje, že podnik CME neměl řádnou podnikatelskou strategii, jak proniknout na televizní trhy, a tak jeho primitivní televize uspěly jen na skutečně bezvědomých trzích jako byla Česká republika.)
Jádro sporu zdá se spočívá v tom, že podnik SBS urazil Železného ješitnost. Nynější rozhovor Železného v PBJ to nepřímo potvrzuje. Zdá se, že Železnému nejvíc vadí, že už podle rozhodnutí SBS neměl být"velkým ředitelem" - měl ztratit rozhodovací funkci. Železný v časopise PBJ konstatuje:
"Bohužel, náš partner [CME] zřejmě musel prokázat kupci [podniku SBS], že vlastní v ČR něco podstatnějšího než jen neexkluzívní dohodu s místním partnerem. Samozřejmě, byla to velmi silně výdělečná neexkluzívní dohoda, ale byla založena na společném dorozumění."
Tento výrok lze interpretovat takto: CME měla po dobu celých deseti let právo dojit televizi Nova, jak chtěla, pod podmínkou, že Vladimír Železný smí volně ukojovat svou ješitnost a vystupovat v českém prostředí jako "velký ředitel".
Železný argumentuje, že podnik CME najednou prý chtěl ovládnout samu vysílací licenci.
(To je podivné, protože kdyby tomu tak bylo, CME by se provinila v České republice porušením zákona - zákon praví jednoznačně: licence je nepřenosná.)
Do té doby prý existovala, podle předpisů české Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, takováto dělba práce: "My (tj. Železný) rozhodujeme a vy si berete vydělané peníze."
Železný v rozhovoru pokračuje: "Bohužel, je asi obtížné prodat takovouto strategii. To ale není náš problém. My jsme neměli v úmyslu existující strukturu nijak měnit."
Bylo tomu skutečně tak? Je s podivem, že se s Vladimírem Železným pořád ještě zveřejňují rozhovory. Tento člověk je totiž natolik proslulý zkreslováním fakt ve vlastní prospěch, že jakýkoliv jeho další výrok nemá hodnotu ani papíru, na němž je napsán.
Je docela dobře možné, že Železnému už začalo jít na nervy, že CME - jako prodělečné břemeno - odčerpává z "jeho" televize všechny ty desítky miliónů dolarů zisků ročně. Jako držitel (pod falešnou záminkou získané) vysílací licence se asi snažil postupně najít cestičky, jak "svou" televizi podniku CME odebrat. Západní firmy na to ovšem nejsou zvyklé, a tak po něm tvrdě skočily, když to zjistily.
CME Železného obviňuje, že v roce 1997 podepsal dohodu, že se nepokusí založit konkurenci, ale přesně to pak začal dělat. Železný se hájí, svým typickým způsobem, že svou činnost v tomto směru prý omezil jen na televizní vysílání - "v této oblasti přece v ČR žádná konkurence neexistuje, neboť druhá strana nemá žádnou licenci," zdůrazňuje Železný. Pojem loajality vůči CME v důsledku dohody, kterou s touto firmou podepsal, už nezná.
Železný pokračuje: "Já mohu dělat jen televizní vysílání, ale kdyby si CET 21 objednala televizní služby od jiné firmy, na níž se nepodílím, neporušuju tím konkurenci."
Zdá se, že Železný skutečně pomýšlí na odtržení se od CME a myslí si, že v rozkolísaném právním klimatu České republiky mu to projde.
Není to vyloučeno, jakou pověst to však vytvoří pro ČR u mezinárodních podnikatelů? "Investujte do ČR, když tam založíte podnik, někdo domácí vám ho posléze sebere a vy se u soudů nedovoláte!"
To je skutečně velká pobídka k investování do ČR.
"V této zemi je spousta talentovaných lidí a nesedí v budově nynější televize Nova," konstatoval dále Železný.
Prague Business Journal Železnému namítl, že CME trvá na tom, že existují absolutní důkazy, že se Železný pokusil ukrást obchodní značky firmy Nova. Jak na to Železný reaguje? Opět svým typickým, úhybným způsobem:
"Dobře, dobře. Ale zapomínají, že to bylo jen pro práva týkající se programového schématu. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nás informovala, že hlavní pracovníci, kteří vytvářejí pořad TV Nova, musejí být nejen jmenováni ČNTS, ale musejí být zároveň také zaměstnanci podniku CET- 21, tak se vytváření programu přesunulo z ČNTS do podniku CET-21."
(Z jakého popudu informovala takto Rada Železného? Že by to bylo úplně bez jeho iniciativy?)
Železný pokračuje: "K tomu, abychom mohli používat znaku televize Nova v tištěných televizních programech, jsme na ten znak museli mít autorská práva. Tak byla tato autorská práva převedena na podnik CET- 21.
Avšak my můžeme prokázat, že hodnota těchto znaků a autorských značek televize Nova plně závisí na ochotě podniku CET-21 zařazovat je do vysílání. Pokud tyto znaky změníme, logo televize Nova okamžitě ztratí veškerou hodnotu.
Zruším veškerou tuto jejich hodnotu," vyhrožuje Vladimír Železný: "Ano! Udělám to! Přejmenuju veškeré své pořady! Co nejdříve! Změním logo televizní stanice, a pak se jich zeptám, tak mi řekněte, jakou hodnotu má nyní logo TV Nova. A bude to nula."
Zajímavé je, jak velký význam hrají při tunelování podniků v České republice obchodní značky. Mladá fronta se po vytunelování změnila na Mladou frontu Dnes, Zemědělské noviny na Zemské noviny, Rudé právo na Právo, Večerní Praha na Večerník Praha.
Že by se Železný chystal přejmenovat televizi Nova na Televizi Novák?
Po tomto konfliktu končí jak se zdá éra velkého významu televize Nova. Přejmenovaná televizní stanice s narychlo přetaženými pracovníky odjinud už těžko bude tak silná, jaká byla TV Nova dosud.
Železný, aby dokázal, jak je pořád mocný, zničí logo TV Nova, Železnému, aby dokázali, jak jsou mocní, zničí (právem) celosvětově pověst podnikatele u mezinárodního obchodního soudu firma CME, protože mu dokáží, že začal podnik ČNTS, který řídil, vykrádat.
Co zbude?
Jan Čulík
PS.: Zajímavé je, že Prague Business Journal přijímá dávno zastaralou praxi zveřejňování interviewu jako stenografický záznam otázek a odpovědí. V anglosaském tisku se převážnou většinou tisknou rozhovory jen formou uceleného, kritického článku, s citacemi z výroků interviewovaného a s celkovým zhodnocením jeho postojů a osobnosti. Že by to bylo jen proto, aby se projevily nehoráznosti Železného výroků v plném dokumentárním rozsahu?
Nejde jenom o NOVU
(Článek psaný pro Novou přítomnost v roce 1997, otištěný v mírně zkrácené podobě v čísle 3/1997)
Kdybyste chtel vysvetlovat, jak doslo ke zruseni licencnich podminek
pro TV NOVA, nabizim tento clanek ze sveho archivu. Myslim vsak, ze jsem
Vam ho uz jednou posilal. Tato verze je "ostrejsi" nez ta, ktera byla
otistena. Vyskrtali mi tam jmena poslancu i nazev lobbujici agentury.
MS.
Kdyby nedávná veřejná debata o TV Nova, označená ředitelem Novy za cílenou kampaň proti jeho stanici, jakou prý v českých médiích od dob Charty nepamatuje, skončila jenom tím, že se ve veřejnosti snížila kredibilita výroků Vladimíra Železného, bylo by to málo. Bohužel, v propletenci problémových okruhů a v atmosféře obtěžkané emocemi někdy zaniká podstata celého problému. Zopakujme si proto základní fakta.
Začínáme u Adama - licence TV Nova
V únoru 1993 udělila Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jenom "Rada") licenci 001/1993 k vysílání na frekvencích bývalého federálního televizního programu, a to společnosti CET-21 s.r.o., kterou založilo pět fyzických osob.
V květnu 1993 schválila Rada společenskou smlouvu o vytvoření české nezávislé televizní společnosti ČNTS s.r.o., kterou tvoří CET-21 12%, CEDC/CME 66% a česká spořitelna 22%.
Rada tehdy věděla, že jakýkoli český držitel licence se bude muset spojit s nějakým silným kapitálovým partnerem. Proto se snažila formulovat podmínky licence tak, aby si tento držitel licence zachoval určitá rozhodovací práva.
Společenská smlouva stanovila, že k některým rozhodnutím, zvláště programového charakteru, bylo v ČNTS zapotřebí 90 % hlasů. To znamenalo, že CET-21, byť malá a nemajetná společnost (na investicích se podílely pouze CEDC/CME a Česká spořitelna v poměru 75/25), si mohla říci své k vysílanému programu a ke jmenování ředitele stanice.
Mezitím CET-21 přijala do svého středu Vladimíra Železného, který jim licenci "vyjednal", a ustavila ho ředitelem. Rovněž CEDC prodělala změnu. Z investiční společnosti financované spolumajitelem kosmetického koncernu Estée Lauder Ronaldem Lauderem, se vydělily mediální aktivity do CME, Central European Media Enterprises, která se v roce 1994 registrovala na Bermudách, s pobočkami v Nizozemsku a Holandských Antilách.
ČNTS se dočkala registrace 8.7.1993 a o sedm měsíců později, 4.2.1994, zahajuje TV Nova své vysílání.
Deregulace výměnou za druhý program pro ČT
Když se koncem roku 1992 dělilo Československo, rozhodli se poslanci - tehdy ještě ČNR - změnit původní koncept duálního systému televizního vysílání z roku 1991, který počítal s tím, že veřejnoprávní subjekt bude mít k dispozici dva celoplošné programy a zbytek frekvencí se předá komerčnímu sektoru.
Novela přijatá devět dnů před zánikem Československa s číslem 36/1993 - předkládal ji dnešní náměstek ministra kultury Vladimír Koronthály -, stanovila, že Česká televize bude mít v budoucnu jenom jeden celoplošný program. Aby to ČT snad tolik nebolelo, svěřili jí poslanci dočasně - do konce roku 1995 - do správy také někdejší program OK 3.
V roce 1995 se tedy muselo rozhodnout, jak dál. Titíž poslanci, kteří tak rozhodně v prosinci 1992 druhý celoplošný program České televizi odebrali, došli k názoru - zřejmě na základě zkušeností s fenoménem komerční televize a možná také díky vyjádření šéfa vlády - že by bylo dobré OK 3 České televizi ponechat.
Objevil se však ještě další problém - kabelová televize. Původní zákon o vysílání 468/1991 se o kabelovém vysílání vyjadřuje velice zběžně. Jednak na řešení této problematiky nebyl dostatek času, jednak to byl zákon federální, a slovenská strana odmítala jakoukoli bližší specifikaci kabelového vysílání s tím, že jde o záležitost místní, která se musí řešit místními, republikovými zákony.
Také z těchto důvodů je definice pojmu "vysílání" v zákonu dodnes taková, že se vztahuje nejen na toho, kdo televizní programy vyrábí, sestavuje a rozšiřuje, ale i na toho, který provádí jejich pouhou retranslaci. Podle staré úpravy tudíž každá kabelová síť přesahující dvě stě účastníků musela žádat Radu o licenci se vším všudy, co k tomu náleželo.
Kabelový průmysl se začal bouřit, tvrdil, že těch povolení je na něj moc (kromě licence k vysílání musí kabelový provozovatel získat také stavební povolení a povolení spojů).
Taková byla východiska návrhu Martina Přibáně a dalších poslanců na novelu vysílacích zákonů, uvedeného jako parlamentní tisk číslo 1821: Poslanci zde navrhli, aby nejen kabelové, ale také i družicové vysílání, napříště o žádnou licenci žádat nemuselo, prý na to stačí pouhá registrace.
Když parlamentní tisk 1821 oběhl všechny výbory a změnil se v parlamentní tisk 1957, v jeho šesté části se náhle objevil odstavec 3, podle něhož každý, kdo pokrývá méně než 70 procent území, si může požádat o zrušení podmínek, které mu Rada kdysi uložila a Rada mu musí vyhovět.
Při projednávání návrhu se situace vyvinula ve střetnutí dvou táborů, z nichž jeden usiloval o to, aby ČT byl přidělen druhý program, zatímco tomu druhému ležela na srdci především deregulace. Výsledkem byl kompromis, kdy ČT dostala druhý program "na věčné časy" a zastánci deregulace prosadili deregulaci téměř absolutní.
Lobbying po česku
Když parlamentní tisk 1957 projednávala Stálá komise pro sdělovací prostředky, známá někdy jako "Kasalova komise", rozhodla vypustit z odstavce o rušení licenčních podmínek slova: "pokrývajícího nejméně 70% území České republiky", čímž rozvolnila regulační režim nejen pro lokální nebo regionální stanice, ale i pro celostátní televizní a rozhlasové sítě.
O motivech, které k tomu vedly, se můžeme dnes jenom dohadovat. Kasalova komise se sice ve věcech mediálních zákonů povýšila na úroveň parlamentního výboru, ale na rozdíl od výborů záznamy z jejího jednání chybějí, je tu jen zápis.
Zrušení podmínek mohlo být - a také asi bylo - deklarováno jako ochrana lokálních a regionálních stanic před "sekýrováním" Rady, ovšem hranice byla stanovena vysoko, na 70 procent území. Do tak vysokého limitu se mohla vejít i Premiéra, které by se tak podmínky zrušily, zatímco TV Nova by s nimi musela žít i nadále. Možná právě proto nakonec padla i hranice 70 procent s následky, které se projevily až o rok později. Novela číslo 301/1995 byla na světě.
S velkou pravděpodobností šlo skutečně jen o shodu okolností, o náhodu, protože tomu, komu nejvíce záleželo na zrušení podmínek, a kdo se zřejmě nejvíce zasloužil o to, aby se při jednání ve výborech do novely příslušný odstavec propašoval, hranice 70 procent vůbec nevadila.
Kupodivu, nebyla to ani TV Nova ani její patron CME, ale americký filmový a kabelový průmysl, který v obavách před povinnými kvótami tzv. evropských audiovizuálních děl napřel své úsilí v požadovaném směru a s největší pravděpodobností je podpořil i finančními podněty.
Zlí jazykové tvrdí, že peníze vyplácené majitelům firmy CEC Government Relations, s.r.o. se sídlem v Praze 1, Sněmovní ulici 7, která se hlásí k tomu, že je schopna provádět lobbying v českých poměrech, jsou často penězmi vyhozenými. Firma si ty peníze klidně může nechávat pro sebe, protože naše poslance - zvláště ty, jejichž jediným vzděláním jsou rychlokurzy ideologů ODS - není třeba nikdy naléhavě přesvědčovat o tom, že tu a tam by se nějaká další státní regulace měla zrušit.
Intermezzo - Proč regulovat? Proč podmínky?
Z jednoduchého důvodu: Kmitočtové spektrum jakožto fyzikálně a geograficky limitovaná veličina se ve světě pokládá za veřejný statek, national asset, veřejné bohatství, něco jako, vzduch, voda, přírodní bohatství, které je majetkem veřejnosti a tudíž i předmětem veřejného zájmu.
Převedeno do praxe: v České republice teoreticky může vzniknout neomezený počet celostátních deníků, ale ani teoreticky nemůže vzniknout neomezený počet celostátních televizních programů. Vysílací frekvence tak, jak jsou sestaveny, tu vystačí zhruba na tři a půl sítě. Ani u rozhlasu nelze v jednom místě terestricky provozovat neomezený počet vysílačů. Pokud na jednom místě vyčerpáme maximum frekvencí (viz Praha), pak nám tyto mohou chybět v blízkém okolí (příhraniční oblasti).
Nezbytnost ingerence státu či státem pověřené autority vyplývá již z praktické nutnosti koordinace vysílacích frekvencí, jejich teritoriálního rozdělení, stanovení výkonů apod., nemluvě o tom, že prostřednictvím této ingerence může stát obhajovat veřejný zájem, prosazovat pluralitu nabídky v éteru, bránit monopolizaci v oblasti médií apod.
I ve velice liberálním prostředí USA, kde První dodatek ústavy přímo zakazuje přijímat jakékoli zákony omezující svobodu projevu, existuje federální orgán FCC, který přiděluje licence k terestrickému rozhlasovému a televiznímu vysílání a určuje některá obecná pravidla jeho programové skladby.
Tahanice o podmínky bez zájmu veřejnosti
Vraťme se však do ledna 1996. Vladimír Železný vycítil svoji příležitost. Novela 301/1995 mu nejen odstranila hrozbu ztráty investic CME do Rádia Alfa (neboť při nesplacení půjčky do konce roku 1996 se CME automaticky stávala spoluvlastníkem, což mohlo vést ke ztrátě licence), ale otevřela mu i nové netušené možnosti zrušení podmínek, o kterých tvrdil, že jsou "nástrojem vazalství" směrem k Radě (Volejte řediteli 16.12.1995), přestože tyto podmínky v naprosté většině pouze kodifikovaly to, co projekt CET-21 kdysi sliboval.
Již 2.1.1996 se na Radu dostavil zástupce CET-21 s oficiální žádostí o zrušení licenčních podmínek. Rada odmítla, nejprve z formálních důvodů, později i z důvodů věcných. Společnost ČNTS, která nikdy licenci nevlastnila, si totiž do obchodního rejstříku nechala jako předmět činnosti zaregistrovat: "celoplošné televizní vysílání podle licence č. 001/1993 Rady ČR pro R a TV vysílání".
Rozvinula se téměř celoroční tahanice o zrušení podmínek, jejíž popis by zabral samostatný článek. Do problému byli zataženi právníci, soudy, parlament a prostřednictvím pořadů Volejte řediteli i široká veřejnost. Vladimír Železný odložil svého motýlka a přestože v minulosti vícekrát zákon ignoroval, najednou začal trvat na jeho bezpodmínečném dodržování.
Nevyjasněný právní stav a vnitřní rozpory uvnitř CET-21 daly vzniknout situaci, v níž se údajně - podle některých členů CET-21 - pokoušely různé cizí subjekty k licenci proniknout. Celé toto dění se však odehrávalo bez většího zájmu veřejnosti, stejně jako oznámená transakce o tom, že Česká spořitelna v srpnu prodala svůj podíl v ČNTS americkému investorovi CME za jednu miliardu korun.
To vše se dělo v době, kdy stále ještě platila podmínka číslo 17, která zní: "že jakékoli změny právnické osoby, která je držitelem licence, skladby kapitálu investorů, vedoucí ke změně kontroly nad jejich činností, a ustanovení společenské smlouvy mezi držitelem licence a investory předloží předem ke schválení Radě. Tato společenská smlouva je součástí podmínek licence. účastníky této společenské smlouvy jsou držitel licence, CEDC a Česká spořitelna, a to v rozsahu a za podmínek stanovených touto společenskou smlouvou."
Média se probudila - Železný kupuje licenci
Od roku 1994, kdy CME vstoupila se svými akciemi na burzu, podléhá celé řadě informačních povinností, které od ní vyžaduje dozor nad kapitálovým trhem USA Securities and Exchange Commission.
14.11.1996 CME odevzdala hlášení za 3. čtvrtletí na formuláři 10-Q včetně příloh, jež obsahují nejrůznější právní dokumenty. Mezi nimi byla i smlouva z 1.8.1996 mezi Vladimírem Železným a CME B.V. o půjčce zhruba 5 miliónů dolarů, kterou ředitel Novy získal na vykoupení části podílů od svých společníků v CET-21 tak, aby zde získal rozhodující většinu.
Za vypůjčené peníze se Železný zavazuje v rámci CET-21 hlasovat ve prospěch věřitele CME a kromě toho v článku 9 slibuje převést na CME získané podíly CET-21, které má tato v ČNTS. Tím by fakticky mělo padnout právo veta CET-21 v ČNTS dané hranicí 90 procent a CME by se tak stala suverénem TV Nova. Za své služby by měl Železný dostat 100 000 dolarů.
18.12.1996 se adresa uvedeného dokumentu v SEC objevila ve čtenářském fóru internetového časopisu Neviditelný pes. Tématu se okamžitě chopil Jan Čulík v Glasgow, který informaci zprostředkoval do Svobodného slova.
Nicméně už den předtím, 17.12.1996, se rozhodla Rada na svém zasedání zrušit i licenční podmínku číslo 17, přestože k požadované změně v zápisu ČNTS do Obchodního rejstříku stále nedošlo.
Čulíkův článek a lednová tisková konference Rady rozvířily v českých médiích diskusi, v níž tím podstatnějším, než spory o tom, kdo je tajtrlík, nebo kterému ze dvou bývalých rockových hudebníků (Jakl, Štěpánek) máme dát za pravdu, byla skutečnost, že veřejnost a politici se konečně začali zamýšlet nad důsledky mediální politiky českého parlamentu.
Nejde jenom o Novu
Averze vůči televizi Nova a jejímu řediteli, které se v diskusi objevovaly, častokrát odváděly pozornost od podstatnějších otázek, než jsou "korektní lži" Vladimíra Železného nebo bulvární charakter zpravodajství Novy. Nelze totiž vyčítat TV Nova, že je televizí komerční, a že se snaží podbízet většinovému divákovi. Konec konců, TV Nova to nedělá tak špatně, o čemž svědčí čísla diváckých průzkumů, nemluvě o tom, že vstup TV Nova na naší mediální scénu přinesl žádoucí pluralitu a v mnoha ohledech její oživení.
Problém je v něčem jiném. Celodenní televizní program lze sestavovat různě a s různým vynaložením sil a prostředků. Nova se chlubí tím, že má jenom 400 zaměstnanců. Pokud si pamětníci vzpomenou na někdejší program OK 3, tak ten byl v éteru 24 hodin denně a jeho vysílání programově zabezpečovalo ne více než tucet programových pracovníků vedených Petrem Kadlecem a zajištěných technikou ČST. Také OK 3 se dala označit za televizní program, ačkoliv jenom "stahovala" volné satelitní programy a kombinovala je s tím, co dodal dům - většinou regionální stanice.
Zabránit tomu, aby nejen Nova, ale jakákoli další televizní stanice, ať už se jmenuje Prima nebo Galaxie, nezdegenerovala v laciný retranslátor zahraničního importu, a dosáhnout toho, aby za získané cenné vysílací frekvence se poskytovala veřejnosti co možná nejpestřejší nabídka, k tomu měly sloužit licenční podmínky.
Český parlament ovšem tuto možnost ingerence českému státu svoji novelou 301/1991 odebral. Tím nejen dobrovolně přenechal cenný společný statek - kmitočtové spektrum - na pospas obchodním zájmům jednotlivých vysílatelů bez možnosti jejich dalšího ovlivnění, ale také vzdálil naši zemi od právních norem aplikovaných na média v zemích Evropské unie.
Pesimismus a optimismus
Působí trochu skličujícím dojmem, když poslanci, kteří za současnou situaci nesou odpovědnost, se snaží svést vinu na někoho jiného, nebo se snaží tvrdit, že všechno je v pořádku. Je trapné vidět předsedu mediální komise Kasala v televizi, jak papouškuje argumenty o placení daní a zaměstnávání lidí pocházející z pořadů Volejte řediteli.
Na člověka padá hrůza, když poslanec Pribáň veřejně (MF DNES 30.1.1997) prohlásí, že je správné, když platí "pouze zákon, a ne na hraně zákona stojící konstrukce zvaná dodatečné licenční podmínky". Kdyby toto měl být názor celé legislativy, pak "na hraně zákona" by muselo být například jakékoli stavební či jiné povolení vydané orgánem státní správy, protože se v něm stanovují konkrétní podmínky, které v textu zákona nejsou. Pak by mimo zákon stály mimo jiné i veškeré podzákonné právní normy vydávané jako prováděcí předpisy k danému zákonu.
Na štěstí je tu i důvod k optimismu. Česká republika jako asociovaný člen Evropské unie má povinnost uvést své právní normy do souladu s tzv. komunitárním právem. Novela č. 301/1991 je s tímto právem v rozporu. Lze tedy důvodně předpokládat, že nejpozději do roku 2000 se ztracená vláda nad kmitočty opět do rukou české veřejnosti navrátí.
Milan Šmíd, odborný asistent, katedra žurnalistiky, FSV UK
Útěk vzdělanců z Balkánu
Tento článek Jonathana Steela vyšel ve čtvrtek 6. května v deníku Guardian.
Jeremy Paxman pohrdavě ohrnul ret: "Nejmódnější oblečení? Uprchlíci v nejmódnějším oblečení?" posmíval se v reportáži v pořadu Newsnight, v níž se minulý týden nevěřícně přel s jedním srbským demonstrantem před Downing Street minulý týden. Srb tvrdil, že jsou záběry albánských uprchlíků falešné, protože mají na sobě uprchlíci nejmódnější západní oblečení.
Kupodivu měl ten Srb pravdu - do určité míry. Pár uprchlíků v proudech lidí, plynoucích z Kosova, bylo skutečně velmi dobře oblečeno. Viděl jsem je sám. Ale to neznamená, že to nejsou autentičtí uprchlíci. Naopak, znamená to možná, že jejich osud si zaslouží ještě větších sympatií, neboť je něco zvlášť tragického, když jsme svědky toho, jak zjevně bohatá rodina je vržena do bídy a do bezdomovectví.
Rychlost, jíž se může lidem změnit společenské postavení, jen zvětšuje drastičnost jejich nového osudu. Bude mi trvat dlouho, než zapomenu scénu, které jsem byl svědkem před třemi týdny na vrcholu průsmyku Prušit, kudy se potácela vřesem dlouhá nevyrovnaná kolona pěších uprchlíků směrem k Albánii.
Na cestě byla celá střední vrstva města Djakovo - lékaři, učitelé, právníci, zdravotní sestry, inženýři, a samozřejmě jejich děti. Dál a dál plynul v poledním slunci tento nekonečný proud, jako výlet o prázdninách, který skončil nepochopitelně tragicky. Dvě malé holčičky s vzorně umytými černými vlasy a prachově modrými texaskami měly na zádech růžové školní tašky. Čtrnáctiletý chlapec vezl zbrusu nové jízdní kolo. Adolescenti měli ruksaky. Otcové nesli malé děti na ramenou. Jedna matka měla kolem pasu přivázaných pět bund, které si svlékly děti, jimž bylo po cestě horko.
Nikdo se ale neohlédl a neobdivoval fantastický horský výhled na západní Kosovo, když tito lidé přecházeli horské pohoří. Mnoho rodičů začalo úlevou plakat, že dospělo do bezpečí Albánie. Za nimi bylo vidět na vzdálenost deseti kilometrů červené střechy jejich města, symbol náhlosti jejich vyhnání.
"Odešli jsme z domova dnes v osm hodin ráno, poté, co nám Srbové nařídili, abychom zmizeli. Stříleli nám nad hlavou, abychom utíkali rychleji," konstatovala Ardita Rraci, třiadvacetiletá zdravotní sestra, zatímco kojila devítiměsíční dítě. Její manžel Arben, devětadvacetiletý učitel hudby, byl krásný člověk s krátkými vousy. Taky plakal. Jejich dvouletá dcera se ho držela za kalhoty. Zastavili se u červenobílé závory označující konec jugoslávského území. "Tady je to nejhorší hraniční přechod, protože lidí musejí jít pěšky," řekl mi jeden mezinárodní humanitární pracovník. "Poslední kilometr silnice byl totiž zaminován."
Jak se přibližoval nekonečný proud lidí a bylo vidět podrobnosti tváří s jejich individuální bolestí, bylo těžko říci, co je horší: agónie slabých či starých lidí a invalidů, anebo ponížení silných. Stařec postižený Parkinsonovou chorobou držel svou vyřezávanou hůl třesoucí se rukou. Otec vezl kolečko, na němž ležela na hromadě dek dvojčata, a matka, která šla vedle kolečka sehnutá, se snažila udržovat v puse obou dětí láhve s mlékem. Jiná žena vezla hrbolatým terénem na kolečkovém křesle mladého invalidu. Stará žena z bezmocnýma, civějícíma očima byla shrbena přes řídítka bicyklu, který vedl muž středního věku, asi její syn.
Anebo bylo smutnější vidět zdravé rodiny, ty lidi, kteří na okamžik vypadali ve svých úpravných šatech, jako že jsou na výletě? Nyní je čekaly nepříjemnosti, jaké si ani nedovedly představit, noci ve stanech anebo pod širým nebem, kolektivní střediska s nedokonalou kanalizací, nedostatek potravin a vody, jízdy na nákladních automobilech do nejisté budoucnosti.
V celkové tragédii hromadné deportace kosovských Albánců se odehrává jiná, menší tragédie. Vzdělanci tohoto regionu, jeho elita, je rozprášena do všech koutů světa. Vzhledem k tomu, že nyní Británie otevřela dveře pro kosovské uprchlíky, dá se předpokládat, že především přijedou vzdělanci. Nikdo je nemůže obviňovat, že dají přednost pohodlí Británie před špínou uprchlických táborů, a nikdo nemůže obviňovat Británii, že dá přednost lidem, kteří se budou schopni lehčeji přizbůsobit městskému způsobu života, převažujícímu v Británii. Ale odliv vzdělanců způsobí, že to bude pro Kosovce daleko obtížnější znovu vybudovat svou zemi, až se zase otevřou její dveře.
Všichni ještě neodešli. Mnoho vzdělanců z hlavního města Priština zůstává ještě v městě Tetovo v západní Makedonii. I před vyháněním Albánců z Kosova bylo Tetovo hlavně albánské město, neoficiální hlavní město albánské komunity v Makedonii. Noví příchozí z Albánie tam mají více přátel než v Albánii samotné. Cítí se psychologicky i zeměpisně blíže Prištině, než kdyby se vydali dlouhou cestou přes hory do albánského hlavního města Tirany, protože Tetovo je od Prištiny jen 90 minut cesty autem. Ale čím déle bude trvat, než se srbské jednotky stáhnou z Kosova, tím více podlehnou tito vzdělanci pokušení emigrovat z Albánie do rozvinmutějších zemí a tím méně pravděpodobné bude, že se někdy vrátí domů.
Avšak nezapomínejme na inteligenci v Srbsku, která byla také válkou odsunuta na okraj společnosti. Mnozí srbští vzdělanci také emigrují. Jiní zůstávají doma, jsou nuceni v důsledku stále silnějšího deště bomb NATO se soustřeďovat na každodenní přežívání. Démonizovat srbské vzdělance, jako by byli pošpiněni kolektivní vinou, není ani spravedlivé, ani přesné.
Ze zpráv ze Srbska vyplývá, že mnozí z nich jsou ve styku s vnějším světem. To, jak popírá psychologicky realitu skupinka srbských demonstrantů před Downing Street, neplatí pro všechny. Srbské vysílání BBC zaznamenalo výrazný vzrůst počtu Srbů, kteří poslouchají na internetu srbské pořady systémem real audio. Od přátel jsem slyšel o několika lidech v Srbsku, kteří dostávají zpravodajství e-mailem ze zahraničí. Jedna srbská matka v jednom velkém srbském městě, osoba, o níž by nikdo nečekal, že bude vědět, jak používat internetu, se v tom stala naprostou odbornicí. E-mail je jediným způsob, jak může být ve styku se synem - emigrantem. Posílá jí plné zpravodajství o tom, co se děje, včetně osudu albánských uprchlíků.
Až tato válka skončí, těchto lidí bude zapotřebí, aby znovu vybudovali srbskou občanskou společnost, jaká existovala za Tita, a kterou se Miloševič pokusil ochromit. Jako jejich albánské protějšky, válka je zasáhla nejtvrději.