Česká republika zůstává dodnes zemí, v níž se náruživě čte denní tisk. V roce 1995 četlo pouhých 10 miliónů lidí 14 deníků, jejichž průměrný náklad dosahoval od 40 000 až po téměř 339 000 výtisků denně. Češi také četli celou řadu týdeníků.
Dva největší české deníky, Mladá fronta Dnes a Právo jsou bývalá periodika komunistického režimu, která se pokusila transformovat se v zavedené, víceméně seriózní denní listy. Umožnil to pád komunismu v roce 1989, v jehož důsledku vzniklo soukromé vlastnictví sdělovacích prostředků a jejich nezávislé redakční řízení.
Tato nezávislost vyvolala očekávání mezi novináři, že vzniknou nové vztahy mezi vládou a tiskem. Doufalo se, že dovolí demokratický politický systém - nebo dokonce bude vyžadovat - aby nezávislý tisk sám rozhodoval, co jsou důležité zprávy, že je bude investigativním způsobem vyšetřovat a interpretovat.
Očekávalo se, že sdělovací prostředky zaujmou konfliktní roli hlídacího psa demokracie a budou schopny ovlivňovat politický proces a vládu. Kromě politické deregulace, kromě změn v politickém systému, přínosu nových technologií oživí i hospodářské změny a společnost sama svobodu tisku.
Co se stalo ve skutečnosti? Jsou čeští novináři natolik úspěšní , jak doufali, při kritické analýze politického procesu a při jeho ovlivňování? Vzbudil se český hlídací pes demokracie?
Colin Sparks, v článku The media as a power for democracy, Javnost (The Public), 2 (1), str. 45-59, poskytuje analýzu vztahu mezi sdělovacími prostředky a výkonem politické (a jiné) moci v demokratických společnostech:
"Podle mého názoru jsou sdělovací prostředky nutnou základní složkou každé nosné současné teorie politické demokracie. Není možné předložit ani tu nejomezenější formální definici demokracie, která by neuznala, jak základní roli hrají sdělovací prostředky pro fungování veškerých prvků demokracie."
Sparks užívá také výrazu "tisk jako hlídací pes demokracie". V rámci tohoto pojmu není tisk součástí "mocenské elity". Namísto toho "jedná na základě veřejnosti a zveřejňuje případy zneužívání moci vládou, státním aparátem či ekonomickými mocnostmi". Sparks dodává: "Motivem pro toto prospěšné jednání je buď občanské uvědomění novinářů anebo komerční hodnota tohoto druhu novinářské práce."
J.S. Ettema a T.L. Glaser v knize Custodians of Conscience: Investigative Journalism and Public Virtue, New York, Columbia University Press, 1998 interviewovali americké investigativní novináře, nositele prestižních novinářských cen, kteří působí v respektovaných čelných sdělovacích prostředcích. Dospěli k závěru, že novináři "mají možnosti jak zveřejňovat a rozšiřovat informace, které aktivizují smysl veřejnosti pro to, co je správné a to, co je špatné. Tím netvrdí, že mohou investigativní novináři diktovat morální hodnoty společnostem, v nichž působí. "Přispívají však k rozvíjejícímu se morálnímu dialogu ve svých společnostech".
Funkce novináře jako hlídacího psa demokracie vyžaduje pěstování tzv. konfliktní (adversariální) novinářské práce. Tato tradice vyžaduje, aby novinář činil více, než pouze přinášel fakta.
Aby byli schopni novináři komunikovat důležité znalosti o provozu lidské společnosti, musejí investigativní reportéři poskytnout faktům strukturu a význam. Ettema a Glaser argumentují, že reportéři mohou poskytnout faktům význam pouze tím, že jim poskytnou hodnotu, tím, že označí, co je správné.
Vyšetřování každého případu je zkouškou toho, jak to charakterizoval jeden reportér, "do jaké míry funguje společenský konsensus ohledně etických hodnot a do jaké míry tyto hodnoty platí za daných okolností".
Investigativní novinářská práce dokáže posilovat existující morální hodnoty anebo rozvíjí působnost nových etických pojmů tím, že je aplikuje pro nové situace. Investigativní reportéři proti udržují a rozvíjejí morální hodnoty ve své společnosti.
Ettema a Glaser však také poukazují na to, že investigativní novinářská práce sice na jedné straně je "dohledem na společenskou morálkou", ale zároveň je "morální neangažovaností". Existuje totiž paradox , který vzniká ze součinnosti adversariální, konfliktní novinářské práce a principy novinářské objektivity: "I když se od novinářů očekává, aby aktivně utvářeli normy pro morální soudy, konvence novinářské objektivity jim nedovoluje, aby otevřeně kritizovali nebo posuzovali morální soudy.
V rozhovorech s investigativními novináři zjistili Ettema a Glaser, že investigativní novináři rozumějí napětí mezi "objektivním odstupem a aktivní, konfliktní novinářskou prací". Jedním způsobem, jak lze toto napětí zmírnit, je objektifikace morálních měřítek. Většina novinářů konstatuje, že odlišují zjišťování faktů a jejich hodnocení. Charakterizují svou práci jako posuzování toho, co je "novinářsky významná zpráva", nikoliv jako co je významné pro etický úsudek. Dělají to tak, že výsledky svého pátrání vztahují vůči normám běžně přijímaného chování, zákonů, předpisů, uznávaných odborníků, statistik a zdravého rozumu.
V souladu s jinými autory argumentují Ettema a Glaser, že "novinářská práce nikdy nemůže vytvořit trvalý, ideologicky uzavřený hodnotový systém. Může sice sloužit jako ospravedlňování dominantních hodnot, ale je důvod se domnívat, že slouží také jako prostředek změny těchto hodnot."
Tato perspektiva je zvlášť relevantní pro český tisk, neboť "dominantní národní a společenské hodnoty" jsou v České republice od pádu komunismu zpochybňovány.
Tato studie napodobila přístup, jaký použili Ettema a Glaser ve své knize. Interviewovali jsme 22 českých novinářů či komentátorů české mediální scény. Rozhovory se konaly v roce 1997.
I když interviewované osoby spolu vždycky stoprocentně nesouhlasily, celkem charakterizovaly sedm strukturních překážek, které brání investigativní novinářské práci v denících v České republice:
nedostatek kvalifikace pro provádění investigativní novinářské práce
Paradox potřeby objektivního odstupu při aktivní konfliktní novinářské práci
Čeští novináři zastávají různé názory na objektivitu a na konfliktní novinářskou práci. Tomáš Rychlý, šestadvacetiletý reportér, který v roce 1997 psal v deníku Právo články a právních a legislativních otázkách, konstatoval, že pracuje v deníku Právo, protože je to jediný list, který vznáší otázky a kritizuje vládu. Rychlý označil v roce 1997 Právo jako "nekonformní" deník v prostředí, v němž často podporují novináři vládu příliš nekriticky a příliš často problémy zjednodušují. Rychlý charakterizuje českou novinářskou práci, zabývající se podnikatelskou sférou, převážně jako reklamu pro podniky, o nichž novináři píší. Rychlý přiznává, že existuje v kritické novinářské práci deníku Právo napětí mezi potřebou objektivního odstupu a aktivně konfliktní novinářské práce. Uvádí však, že Právo musí být velmi objektivní, aby se zbavilo své pověsti z komunistické éry.
Jenže Jan Lipold, vedoucí domácí rubriky v deníku Mladá fronta Dnes, což je hlavní konkurence deníku Právo, si nemyslí, že je Právo objektivní. Zdůrazňuje, že když došlo ke zmrazení aktiv tehdy nejsilnější české opoziční strany, ČSSD, protože ČSSD nezaplatila daně, Právo pro to jen hledalo výmluvy, namísto toho, aby prostě zveřejnilo fakta. Právo také někdy tiskne články, které napsal šéf ČSSD, Miloš Zeman, na titulní straně. Lipold konstatoval, že i když je MFD obviňována, že byla ještě v roce 1997 na straně Klausovy vlády, bylo by nemožné si představit, že by MFD otiskla na titulní straně článek od Václava Klause.
Viktor Goméz, v roce 1997 editor anglického vydání časopisu The New Presence, zastává názor, že je dobře, že mají české deníky výraznou politickou orientaci, stejně jako mnohé západoevropské listy. Zcela objektivní novinářská práce se mu zdá suchá. Taková práce má podle jeho názoru menší dopad. Avšak mnoho mladých novinářů dává přednost objektivnějšímu formátu. Reportér deníku Právo Tomáš Rychlý konstatuje: "Jste-li dobrý novinář, sestavíte fakta dohromady. Záležitost samy vysvětlí a dovedou samy čtenáře k závěru. Názor se projevuje tím, jak sestavíte fakta dohromady."
Daniel Kummerman, který píše do deníku Právo, konstatuje, že v ČR neexistuje skoro žádná poptávka po objektivitě, protože Češi jen málo chápou demokracii. "Mediální scéna to odráží," dodává.
"Mnoho novinářů se definuje jako stoupenci určité politické strany a nikoliv jako stoupenci demokracie."
Téměř všichni čeští novináři, které jsme interviewovali, zdůraznili, že by nemohli psát pro noviny, jejichž politické přesvědčení by se lišilo od jejich vlastního politického přesvědčení.
Omezení, diktovaná každodenní rutinní novinářskou prací
I když Jan Lipold přiznal, že Mladá fronta Dnes, stejně jako ostatní české noviny, nedělá investigativní novinářskou práci, dodal, že se nyní Mladá fronta Dnes snaží jednat jako orientační průvodce pro své čtenáře. Zdůrazňuje vývoj trendů v České republice a jejich možné důsledky. Neinformuje už jen pasívně o tom, co se stalo včera.
Avšak Jan Macháček z Respektu si nemyslí, že by Mladá fronta Dnes praktikovala efektivní novinářskou práci. "Když začne MFD něco vyšetřovat, nikdy tu věc nedokončí. Je to špatná politika. MFD se snaží tisknout všechny drobné denní zprávy, ale nechápe, že stojí za to dát reportérům čas na to, aby nějaké téma hloubkově prostudovali". Mediálním analytikem, který s tím souhlasí, je Jan Čulík, který vyučuje českým studiím na Glasgow University a vydává také internetový deník Britské listy. Zdůraznil v roce 1997, že deníky v ČR nevěnují každému článku více než 400 - 500 slov. To na analýzu nestačí a pro novináře je to velmi frustrující, konstatuje Čulík.
Ettema a Glaser zjistili, že tento druh každodenní rutinní novinářské práce vede ještě k jinému nedostatku. "Objektivnost každodenní rutinní novinářské práce se redukuje na několik rigidních pravidel - článek je nutno zahájit důležitým faktem, je nutno citovat oficiální zdroje, a tak dále. Ale tato učebnicová objektivita nestačí investigativnímu reportérovi, který se 'snaží zjistit, co je pravda'".
Taky to nestačí čtenářům. Ross Larson je vedoucím editorem v anglickém týdeníku The Prague Post, jehož třetina čtenářů jsou Češi. Larson se domnívá, že Češi čtou Prague Post, aby mohli získat širší obraz toho, co se děje a jaké budou následky událostí. Podle Larsona tato perspektiva mnohým českým novinám chybí.
Hospodářská omezení
Jan Macháček z Respektu konstatuje, že české zpravodajství o podnikatelské sféře nemá investigativní hloubku. Argumentuje, že je to z hospodářských důvodů. Majitelům jde natolik o každodenní zisky, že je důraz na kvantitě denních zpráv a nikoliv na jejich hloubce. To podtrhl Miroslav Prchal, který píše pro Hospodářské noviny a konstatuje, že jejich ředitel řekl zaměstnancům otevřeně: "Naším hlavním cílem je zisk, zisk, zisk."
V důsledku své majetkové diversifikace mají velké firmy, které vlastní denní listy, také jiné podnikatelské zájmy, které chtějí chránit. To někdy ovlivňuje postoj těchto listů ke skutečnosti. Například deník Slovo nepsal o podnicích, které přestaly dodávat zdravotnický materiál hluboce zadluženým nemocnicícm. Jedním velkým dodavatelem je hospodářský gigant Chemapol, který také tou dobou vlastnil Slovo. Tak se Chemapol pokusil přimět šéfredaktora časopisu Týden a některé redaktory, aby přešli do deníku Slovo. To se nepodařilo.
Jaroslav Veis, bývalý redaktor Lidových novin, konstatuje, že konkurence mezi zadavateli reklamy na tak malém trhu vede k tomu, že se deníky vyhýbají kritice svcých hlavních zdrojů příjmu. Jaroslav Plesl, donedávna reportér pro časopis Týden, konstatuje: "Velké firmy nepotřebují nikoho, kdo by dělal investigativní novinářskou práci, protože to by mohlo zničit jejich podnikatelské plány." Takové firmy také nechtějí rozhněvat své čtenáře takovým způsobem, že by to mohlo snížit odbyt jejich tisku. Hospodářský reportér Jan Macháček se domnívá, že Hospodářské noviny nedělají skoro žádnou investigativní novinářskou práci, protože tento deník čtou hlavně ředitelé firem a bankéři.
Jiný způsob, jímž se projevují hospodářská omezení, je ten, že české noviny skoro nikdy neuveřejňují opravy. Šéfredaktor Práva Porybný konstatuje, že tento postoj je důsledkem tvrdé konkurence na relativně malém trhu. "Důležitá věc je zveřejnit průraznou zprávu na titulní stránce, aby si lidé koupili váš list. Neopravujete ji, jestliže jste zveřejnili chybu," říká Porybný a dodává: "Pomyslíte si, No tak co, lidi na to zapomenou... Všeobecně došlo k úpadku v novinářské odpovědnosti. Nikoliv v odpovědnosti vůči společnosti, ale vůči čtenáři."
Ekonomická omezení jsou násobena zahraničním vlastnictvím. Jana Šmídová pracovala pět let v Lidových novinách, než přešla do českého vysílání Svobodné Evropy. Konstatuje, že v ČR nyní vládne ekonomická cenzura, namísto někdejší cenzury politické.
Jedním příkladem jsou Hospodářské noviny, které vlastní německá vydavatelská firma Handelsblatt a Dow Jones Corporation. Miroslav Prchal vyjadřuje názor, že bylo chybou prodat list zahraniční společnosti. Vysvětluje, že v některých případech chtěl Handelsblatt, aby Hospodářské noviny tiskly články, napsané Němci pro jiné listy této společnosti. Prchal konstatuje, že články byly často příliš dlouhé a užívaly terminologie, která byla Čechům neznámá. "Myslím, že byli motivováni cílem naučit nás pracovat jako novináři," zdůrazňuje. "Nechtěli nás ani tak ovlivňovat, jako nám chtěli pomoci. Jenže my známe lépe mentalitu našich čtenářů.
Jiným příkladem je nejvýznamnější český deník Mladá fronta Dnes. Byl zprivatizován stejným způsobem jako Rudé právo. Redakční zaměstnanci převzali deník tím, že založili novou firmu a pak uchvátili původní jméno. Ale v případě Mladé fronty Dnes prodali akcionáři později deník s velkým ziskem zahraniční firmě. Mediální poradce Jaroslav Veis a univerzitní učitel Jan Čulík oba argumentují, že tato podnikatelská transakce vytváří u novinářů v Mladé frontě Dnes postoj neobjektivnosti. "Když to udělají ředitelé českých podniků dnes, říká se tomu 'tunelování'," konstatuje Veis. "Můžete očekávat od lidí, kteří si vydělali do vlastní kapsy čtvrt miliónu nebo kolik tímto způsobem, že budou skutečně tvrdě vyšetřovat jiné takovéto aktuální případy?" Čulík souhlasí: "Jestliže si novináři tyto noviny v podstatě pro sebe ukradli, jak mohou nyní praktikovat objektivní, nezávislou novinářskou práci? Pokud budou otevřeně kritizovat vládu, vláda může poukázat na poněkud pochybný způsob, jimž byly zprivatizovány jejich listy."
Přestože uvalují zahraniční vlastníci na český tisk hospodářská omezení, paradoxně to také vedlo ke vzniku sebezahleděného tisku, který je izolován od zahraničí. Důvodem je to, že zprávy z domácí scény a informace o osobách na domácí veřejné scéně pomáhají odbytu novin. V době, kdy by měl tisk hledět směrem ven, to nečiní. Victor Goméz, nedávný editor anglické verze časopisu Nová přítomnost, konstatuje: "Novináři existují v bublině. Po čtyřiceti letech izolace vládne stále ještě latentní tendence zaměřovat se na sebe." Je to prý většinou proto, že se veřejnost hlavně zajímá o současnou hospodářskou situaci. "Víc je zajímá debata o nezvyšování činží než o Nelsonu Mandelovi, protože se lidé v ČR cítí být zranitelní."
Gomez dodává, že dokonce i otázky, které jsou velmi relevantní pro Českou republiku, jako například rozšiřování NATO, nejsou plně zkoumány českým tiskem tak, jak jsou zkoumány v sousedních zemích jako je Polsko. Gomez je přesvědčen, že je zvlášť znepokojující nedostatek informací v tisku o sousedních bývalých komunistických zemích. "Lidé se prostě obrátili zády ke všemu v bývalém komunistickém bloku, snaží se od toho izolovat." Gomez dodává, že je to nezdravé, protože ve všech těchto zemích je v nynější situaci mnoho podobností. Podle Gomeze usiluje Nová přítomnost o novinářskou práci, která je centrističtější a globálnější, než přístup jiných českých sdělovacích prostředků. Dodává, že se Nová přítomnost snaží šířit hodnoty, které sjednocují střední Evropu jako region s vlastní totožností, neorientovaný ani na východ, ani na západ. Podle Gomeze se také snaží Nová přítomnost překonat svůj image jako platforma pro disidenty, kteří se rádi poslouchají.
I když se ve své studii investigativní novinářské práce ve Spojených státech zaměřují Ettema a Glasser na intelektuální a nikoliv na ekonomickou podstatu žurnalismu, nicméně poznamenávají, že "intelektuální a hospodářské překážky jsou těsně spojeny". Čeští novináři sice nepociťují, že by zahraniční vlastníci otevřeně ovlivňovali obsah jejich listů, avšak vnímají klima nesvobody, které vzniklo v důsledku soukromého vlastnictví a komerční novinářské práce. R. Picard (Revisions of the "Four Theories of the Press", Mass Comm Review, 10, 1/2, str. 25-28) argumentuje, že západní volnomyšlenkářské myšlení postuluje, že přechod ke komerční tržní kontrole od státního řizení trhu posílí svobodu projevu, protože stát přestane ovlivňovat tisk. "Avšak ekonomický vývoj v tisku během dvacátého století - zejména od druhé světové války - dokazuje, že tisk může být podřízen tržním silám, které také omezují svobodu projevu".
Jiří Pehe je autor a novinář, kteří donedávna působil jako ředitel politického oddělení Kanceláře prezidenta České republiky. (Jiří Pehe zveřejnil v roce 1980 v samizdatu článek, v němž srovnával československý komunismus s totalitním systémem. Skončilo to tím, že byl propašován z bývalé Jugoslávie do Rakouska v kufru automobilu. Posléze studoval a pracoval ve Spojených státech a působil v době revoluce roku 1989 jako novinář pro Svobodnou Evropuk se stal ředitelem oddělení výzkumu a analýzy v nyní už neexistujícím Open Media Research Institute.) Pehe zdůrazňuje, že česká média nemají dostatečné množství finančních prostředků na to, aby uvolnily novináře na měsíc, aby dělali hloubkovu investigativní práci. Larson z týdeníku Prague Post konstatuje, že dokonce i když český tisk zveřejní nějakou novou informaci, pak už systematicky nesleduje její vývoj.
Lze také argumentovat, že se velké mediáln společnosti daleko více zajímají o zisky než o spokojenost svých zaměstnanců. Typickým příkladem je postupné jmenování Libora Ševčíka šéfredaktorem tří různých denních listů. I když nebyl Ševčík nikdy členem komunistické strany, v minulosti psal ostré útoky na Chartu 77 a na disidenty, spojované s ní. Ševčík začal v Mladé froně Dnes, kde ho německá firma Rheinische Verlag jmenovala šéfredaktorem v roce 1993. Pouze o rok později ho jmenovala švýcarská firma Ringier šéfredaktorem v Lidových novinách. V důsledku toho odešla z Lidových novin rázem celá řada žurnalistů. Jaroslav Plesl, donedávna reportér časopisu Týden, konstatuje, že byl dvakrát zcenzurován v Lidových novinách, když napsal články, kritické vůči vládě. Podruhé napsal protestní dopis a z novin odešel. Reportér deníku Právo Daniel Kummerman, který působil od roku 1990 v pěti denních listech, odešel z Lidových novin do Slova, částečně protože se mu nelíbil Ševčík a jeho politika. Je ironické, že v roce 1997 jmenoval Chemapol Ševčíka šéfredaktorem Slova. Zase z deníku odešla celá řada novinářů, včetně Kummermana. Právo a Týden získaly celou řadu reportérů v důsledku pohybu Libora Ševčíka přes šéfredaktorská křesla českých denních listů. Novináři, kteří začali v Lidových novinách, byli nakonec dohnání až do deníku Právo na opačném konci politického spektra. Zahraniční majitelé se stavějí necitlivě k historii České republiky a k tomu, jak to může ovlivnit dnes vztah mezi zaměstnanci a vedoucími pracovníky. Proto utrpěly Lidové noviny i Slovo ekonomicky, vzhledem k tomu, že z těchto listů odešli talentovaní novináři.
Politická zaujatost
Mladá fronta Dnes je všeobecně považována za deník, který sympatizuje s Občanskou demokratickou stranou, která stojí na pravém středu. Jan Čulík, vysokoškolský učitel, zabývající se sdělovacími prostředky, konstatoval v roce 1997, že někteří komentátoři v MFD podporovali do té doby linii Klausovy vlády velmi systematicky. Vedoucí domácí rubriky MFD Jan Lipold přiznává, že tento druh obvinění slyší relativně často, avšak že také slyšel členy vlády si stěžovat, že se jeho noviny snaží vládu zničit.
Lipold zdůrazňuje, že redakční politika MFD podporuje svobodu jednotlivce. "Zastáváme názor, že by vláda měla zasahovat do života občanů co nejméně," konstatuje. "Tak jsme někdy ostře pro vládu a někdy ostře pro opozici." Jako příklad citoval Lipold materiál, na němž právě pracoval, který silně kritizoval nedostatek přístupu občanů k informacím z ministerstev.
Deník Telegraf, který založili lidé blízcí ODS, byly další noviny, identifikované jako provládní. Bývalý šéfredaktor Pavel Šafr (nynější šéfredaktor Lidových novin, pozn. JČ), který byl propuštěn v roce 1995, přiznal veřejně, že ho vybrala ODS a tvrdil, že i jeho následovník byl vybrán tímtéž způsobem.
Jaroslav Veis, který odešel z Lidových novin a stal se mediálním poradcem předsedy českého Senátu, zdůrazňuje, že v celém českém tisku jsou některé hlasy příliš blízko důležitým politickým tvářím. "Mám někdy pocit, že český žurnalismus není ani tak pro veřejnost, ale funguje jako svého druhu poslíček mezi jednotlivými politickými stranami na politické scéně." Veis hovoří o využívání nepotvrzených faktů a o mlhavých zdrojích. Dodává, že novináři nedávají politikům informovanější a hlubší otázky.
Veis také konstatuje, že dlouho po revoluci neměla česká veřejnost přístup k pluralitní škále názorů. Poukazuje na to, že protože tisk všeobecně podporoval demokracii, nevšímal si potenciálních problémů vznikajících v období restruktualizace a nebyl kritický vůči nové vládě. "Heslem bylo, 'Musíme podporovat demokracii. Všichni si musíme být vědomi nebezpečí návratu totality'. Ale jestliže věnujete většinu času varování, 'Ale komunismus by se mohl vrátit'..., pořád pohlížíte zpět, nedíváte se dopředu a nesnažíte se budovat něco nového."
Reportér deníku Právo Tomáš Rychlý je přesvědčen, že mnoho novinářů, kteří působili za komunistické éry, má pocit viny, že s režimem kolaborovali, a tak si to teď vynahrazují nadšenou podporou Klausovy vlády a kapitalismu. Děsledkem je nedostatečná kritická analýza práce vlády. "Lidé se domnívali, že se bývalí komunisté pokusí zničit novou vládu. Naopak, tito lidé jsou nejkonformnější," konstatuje Rychlý. "Je to generační problém." Někdy jsou označováni novináři, kteří dělají investigativní práci, za extrémisty. Jednou Rychlého dokonce označili za stoupence komunistů, protože odhalil vládní korupci.
Milada Cholujová je ředitelkou Střediska nezávislé žurnalistiky v Praze. Konstatuje, že ať novináři zastávají jakýkoliv názor, extrémní články tisku jsou destruktivní. "Před rokem 1989 bylo všechno zobrazováno jako dobré. Nyní je všechno zobrazováno jako špatné," dodává Cholujová. "Nevím, jak to působí na psychologii čtenářů."
V současnosti většina českých novin jak se zdá kritizuje vládu, ale Čulík se domnívá, že bylo učiněno mnoho škody: "Většinou dnes lidé vědí, že hospodářská spoušť , v níž se ocitli, je důsledkem bigotního postoje českých sdělovacích prostředků začátkem devadesátých let." Avšak Veis konstatuje: "Nyní se situace zlepšuje, ale dlouho byla média hlídacím psem, který štěkal, ale nebyl schopen kousat a ani nevěděl, jak má kousat."
Nedostatek veřejného porozumění
Jan Lipold z Mladé fronty Dnes si myslí, že novináři "věděli, jak kousat", ale že politikové a veřejnost nebyli zvyklí brát tisk vážně, tak, jak se to děje v rozvinutých demokraciích. I když sdělovací prostředky zveřejnily tvrdá fakta, veřejnost jaksi nevěděla, co si s tím počít. Veis konstatuje: "Před rokem 1989 nebyly informace tak důležité. Všechno se rozhodovalo za vás, tak bylo sice hezké mít informace, ale většina lidí neměla šanci jich využít." Proto nebyly skoro žádné reakce na investigativní články.
Reportér Práva Daniel Kummerman konstatuje, že i nadále čtenáři nerozumějí tomu, co se píše v novinách. I když sdělovací prostředky odhalily vládní korupci, Kummerman tvrdí, že lidi znovu hlasují pro vládu. "Ohlížíte se a štěkáte a nikdo neposlouchá," zdůrazňuje Kummerman. "Z hlediska novinářů je to velké zklamání. Lidi se víc zajímají o sliby než o zveřejněná fakta."
Další příklad tohoto nezájmu vylíčila bývala novinářka Svobodné Evropy Ludmila Rakušanová. V březnu 1996 zjistila, že je na seznamu lidí, kteří jsou považování za "příliš přátelské vůči Němcům", poté, co komentovala česko-německou deklaraci, která byla tehdy přijata. Seznam jí byl zaslán od české Bezpečnostní a informační služby, jejímž úkolem je ochraňovat ústavu. Rakušovaná si stěžovala, ale ani politikové, ani veřejnost, ani novináři, neprojevili zájem o její protesty (A. Nivat, Still Being Spied Upon, Transitions 4 (2), 1997, str. 94-95). Jiný novinář konstatuje, že "čtenáři pouze reagují na to, co čtou o politicích, jestliže je zpráva o velkém politickém skandálu (A. Yurkovsky, The voracious readers in Czechoslovakia, Editor and Published, 128 (2), 1995, str. 24-25.) Jiří Kryšpín, náměstek šéfredaktora v Lidových novinách, odhaduje, že jen deset procent zpráv o skandálech vedlo k nápravě. Jedním z důvodů je skutečnost, že politikové bagatelizují kritiku jako politicky zaujatou. Jiným důvodem je nedostatek reakcí od čtenářské veřejnosti. Milada Cholujová, ředitelka pražského Střediska nezávislé žurnalistiky, konstatovala, že čtenáři nepíší novinám, protože jim nedůvěřují. Právě proto tolik politických a podnikatelských skandálů prostě z novin časem zmizí (J. Cook, Journalists confront problems in the Czech Republic, European Dialogue, 1, 1995, March- April).
Jaroslav Plesl, který donedávna psal investigativní články o vojenských záležitostech pro časopis Týden. Domnívá se, že částečně je důvodem toho, proč se čeští občané dosud nezajímají, skutečnost, že ještě nechápou etickou zodpovědnost. Jestliže něco není nezákonné, ale je to neetické, lidé nechápou, proč by se o tom mělo psát.
Ne všichni novináři souhlasí s Kummermanem a Pleslem. Johanna Grohová z Mladé fronty Dnes konstatuje: "Mnohokrát jste překvapeni reakcemi lidí - pamatují si, reagují, píší dopisy." Ross Larson z Prague Post se domnívá, že Češi se velmi zajímají o zprávy, debatují o nich a kupují velké množství novin.
Jiří Pehe, který býval analytikem pro Svobodnou Evropu, se domnívá, že změna bude trvat celé generace. "Vytvořit občanskou společnost a demokratického ducha trvá velmi dlouho," konstatuje. "Jakým způsobem můžete proměnit někoho, kdo prožil čtyřicet let, většinu života, v komunistickém systému, ve snášenlivou osobu? Před rokem 1989 byli všichni oficiálně stoupenci komunistického systému. Když však zaryjete trochu hlouběji, zjistíte, že většina lidí komunismus nemilovala, nenáviděla ho. nyní, když zaryjete trochu hlouběji, zjistíte, že lidi nenenávidí demokracii, ale demokraty nejsou. Nemají zájem o to naslouchat, něco se naučit a vyměňovat si názory."
Reportér deníku Právo Daniel Kummermen konstatuje, že mají Češi omezené porozumění demokracii. "Pro zdejší lidi je demokracie to, že komunismus ztratil moc. Demokracie není pro ně to, že je s komunisty zacházeno tak, jako s kýmkoliv jiným. Lidé se ztotožňují záporně s tím, co tady bylo, nikoliv kladně s tím, co je tady dnes."
Poslušnost vůči autoritě
Historicky vzato, Češi respektovali autoritu, ať to byla autorita krále, prvního tajemníka nebo prezidenta. Ale tak, jak to popisují novináři, tato praxe se zdá jít za respekt a připomíná spíše poslušnost. Novináři projevují poslušnost vůči autoritám dběma způsoby, důsledkem obojích je autocenzura. Prvním způsobem je ignorování citlivých témat. Tomáš Rychlý z deníku Právo konstatuje, že Mladá fronta Dnes a ostatní české listy prostě ignorují citlivá témata, jimiž se zabývá Právo, jako je restituce církevního a sudetoněmeckého majetku. Rychlý však přiznává, že kritika prezidenta Havla, který má ve sdělovacích prostředcích značné konexe, je do určité míry tabu i v deníku Právo. "Myslím, že je to velmi nebezpečné, protože můžete manipulovat nejen obsah určité zprávy, ale i všeobecný proud myšlenek o prezidentovi," uvádí Rychlý. Jako příklad cituje diskusi o vyměňování ministrů na hospodářských ministerstvech, což byla kontroverzní otázka, k níž se Havel odmítl vyjádřit. Avšak žádný novinář se nezmínil, že o tom Havel nechce mluvit. "Je to, jako když komunistické sdělovací prostředky ignorovaly od roku 1977 Chartu 77, nebo Svobodnou Evropu," vysvětluje Rychlý a dodává: "Mlčení je mocnější než zjevná manipulace s fakty."
Rychlého poznámka připomíná výrok amerického investigativního reportéra Jamese B. Steela, který zaznamenávají Ettema a Glaser. "Mnoho zpráv se nikdy nedostane do tisku, protože jsou nesmírně kontroverzní a vyvolají reakci, s níž nechtějí šéfredaktoři zápolit." Ale tato praxe je možná také přežitkem z doby komunismu, když se očekávalo, že "odpovědný redaktor" bude dávat pozor na to, aby noviny neotiskly něco nevhodného. Byla to přijatelná vlastnost "odpovědných" sdělovacích prostředků (B. Koepplová, J, Jirák a F.L. Kaplan, Major trends in the Czech mass media after November 1989, str. 196-197, viz A. Hester a K. White, Creating a Free Press in Eastern Europe, Athens, Georgia, The James M. Cox Jr. Center for International Mass Communication Training and Research, 1993.)
Druhý způsob, jímž novináři projevují poslušnost vůči autoritě, je, že prostě píší, co se jim řekne. Ross Larson z týdeníku Prague Post konstatuje, že často vidí mnoho tiskových stenografů, jak si pečlivě zapisují výroky vládních činitelů, ale to je všechno. "Vláda je přece služebníkem občanů a občané mají plné právo se dožadovat, co vláda dělá," konstatuje Larson. "V současnosti to však v ČR vláda neočekává a ani to neočekávají občané." Gomez z Nové Přítomnosti a Pehe z RFE/RL souhlasí s Larsonem, že většina českých novin otiskne jakékoliv informace, které jsou jim sděleny, aniž by je řádně vyšetřily. Larson to srovnává s hrou na tichou poštu, kdy poslední osoba v řetězu slyší něco úplně jiného, než co řekla první osoba v řetězu.
Jiří Majstr z České tiskové kanceláře je přesvědčen, že poslušnost novinářů vůči autoritám je na ústupu. Majstr konstatuje: "Začínáme chápat, že nejde o to, jak to vidí vládní úředníci, ale jde o to, jak to vidí obyčejní lidé. České sdělovací prostředky musejí více usilovat o prezentaci informací z hlediska diváka, posluchače a čtenáře, nikoliv z hlediska zdroje."
Zároveň zmírňuje Majstr své výroky tím, že přiznává, že Češi se vždycky skláněli před autoritou. "Král tu byl božskou autoritu po 2200 let," konstatuje. "Demokracii jsme měli dvacet let." Zážitky starších generací s nacismem a komunismem vedou k mentalitě autocenzury. Majstra nikdy nemusl nikdo cenzurovat - sám předem věděl, co je nepřijatelné. "Člověk se musel naučit, jak napsat, že Maďarsko zvyšuje ceny, aniž by to bylo z článku hned zřejmé. Dávali jsme nejdůležitější informace na konec článku a doufali jsme, že si cenzor přečte jen prvních osm odstavců."
Po dlouhých letech práce v takovémto systému je pro některé novináře obtížné se změnit. Zároveň je investigativní práce často těžká, protože Česká republika nemá zákony, zaručující svobodu informací. Individuální ministerstva mohou sama rozhodovat o tom, co smí a co nesmí veřejnost vědět. (To se nyní má změnit, pozn. JČ.) Nicméně, jak uvádí Jiří Pehe, novináři přesto mohou získat cenné nové informace, když jsou ochotni pracovat. Také musejí vědět, jak si při tom počínat.
Neostatek investigativních schopností
I když jsou reportéři povzbuzováni, aby hloubkově zkoumali informace, které zjišťují, a mají na to čas, nemají často kvalifikaci a zralost na to, aby to učinili efektivně. Jedním důvodem je to, že reportéři v Praze jsou relativně mladí. Například, ve věku třiceti let byl v roce 1997 Jan Lipold v domácí rubrice MFD jedním z nejstarších novinářů. Lipold studoval na stavebního inženýra a začal pracovat jako novinář až v roce 1991. Konstatuje, že polovina reportérů v domácí rubrice MFD nikdy navštěvovala novinářskou školu.
Pokud nejsou mladí, jsou jako Daniel Kummermann v Právu, který v roce 1989 ve 40 letech přešel k novinářské práci z jiné oblasti v důsledku vakua, které vzniklo po odchodu komunistických novinářů. Jiní pracovali jako novináři i před revolucí a jen nedávno se podrobili rekvalifikaci.
Jiří Pehe konstatuje: "Samozřejmě existuje rozpor, protože lidé, kteří žili za komunismu, mají ohnutou páteř, ti, kteří komunismus nezažili, jsou v pořádku, ale chybí jim potřebné historické povědomí." Jan Lipold pracoval v ČTK v době, kdy on a další pětadvacetiletí novináři informovali o rozpadu Československa. Přiznává, že někdy nebyli mladí novináři schopni posoudit důležitost informací a jako to všechno patří dohromady.
Tento problém se netýká jen mladých novinářů. Jan Jirák z fakulty společenských věd na Karlově univerzitě konstatuje, že je za posledních pár let složitější učit studenty, protože upadají všeobecné historické a kulturní znalosti. Jiří Pehe poukazuje na to, že mnoho mladých novinářů píše komentáře, aniž by znalo kontext. Milada Cholujová z Centra nezávislé žurnalistiky souhlasí: "Najednou máte celou generaci lidí, jimž je kolem dvaceti, kteří píší komentáře a nemají absolutně žádnou zkušenost. Někdy jsou tyto výplody docela legrační, pokud to ovšem není tragické."
Naproti tomu Johana Grohová z Mladé fronty Dnes, která studovala na nové katedře hromadných sdělovacích prostředků na fakultě společenských věd na Karlově univerzitě, si stěžuje, že univerzitní kursy byly příliš teoretické. Stejný názor zastává Jaroslav Plesl. Uvádí, že kurs ve Středisku nezávislé žurnalistiky byl daleko užitečnější. Profesionálové z praxe vedli mnoho praktických cvičení a také kritizovali studentské televizní reportáže.
Diskuse
Je jasné, že český tisk prošel od roku 1989 obrovskými změnami. Ale je také jasné, že změny se týkají daleko více vnějších rysů - nešlo o skutečnou obnovu. Změnila se fasáda, nikoliv podstata. Zatímco česká novinářská práce poskytuje forum pro politickou debatu, reportéři, redaktoři a analytikové, interviewovaní pro tuto studii, zastávají názor, že novináři mají menší vlid na vládu a na společnost, než co očekávali od situace po "sametové revoluci".
Analýza rozhovorů s reportéry, editory a analytiky, nalezla sedm strukturálních překážek, bránících investigativní novinářské práci:
