pátek 23. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby NATO a Kosovo:
  • Cesta k pozemní válce (Channel Four News)
  • Oslavy NATO ve Washingtonu (Jiřina Fuchsová) České sdělovací prostředky:
  • Průzkumy veřejného mínění jsou nespolehlivé (Ivan Vágner) Ústí nad Labem:
  • Matiční ulice a normální život (František Roček) Válka a Kosovo:
  • Sebrané informace (Jiří Jírovec)
  • Poznámky k článku Martina Sojky (Jiří Jírovec) Reakce:
  • Proč NATO nezasahuje i jinde? (Vladimír Durec)
  • Zásadně nesouhlasím s postupem NATO v Kosovu (Petr Hájek) Česká politika - analýza:
  • Nikdo nemá moc nad pravdou - ČSSD mezi dvěma sjezdy (Pražský demokrat)

    Kompletní Britské Listy

    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Aktualizace, pátek 23.4., 10.00:

    Vedoucí představitelé členských zemí NATO přivítali s určitou opatrností nejnovější diplomatickou iniciativu Ruska ve věci Jugoslávie. Vyslanec Viktor Černomyrdin po dlouhých jednáních s prezidentem Miloševičem uvedl, že Miloševič je prý nyní ochoten vpustit mezinárodní jednotky do Kosova. Britský premiér Tony Blair však zdůraznil, že musí Miloševič splnit všechny požadavky NATO. NATO bombardovalo ústředí srbského rozhlasu a televize a v důsledku toho přestaly dočasně vysílat všechny okruhy srbské státní televize. V pátek ráno však už vysílání bylo obnoveno. Srbské úřady uvádějí, že při tom zahynulo 15 lidí.

    Co je nového v České republice

  • Dohodu o výstavbě keramického plotu v Matiční ulici uzavřel starosta ústeckého obvodu Neštěmice Pavel Tošovský se zástupci sdružení Romská duha bez souhlasu místního zastupitelstva. Konstatoval to vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. I osoby, které smlouvu podepsaly za nájemníky obecních bytů pro neplatiče, neměly k tomu podle Uhla svolení od ostatních obyvatel, které by měl plot oddělovat od okolí. "Tři nějací nájemníci - Romové podepsali dohodu se starostou. Ti tři to udělali bez vědomí toho zbytku a ten starosta zase bez vědomí zastupitelstva," uvedl Uhl. Podle něj se Romové, kteří dohodu podepisovali, navíc domnívali, že plot bude vybaven průchody. Dodal, že on sám nemá proti výstavbě plotu námitky, pokud v něm budou zřízeny průchozí branky.

  • Vladimír Železný se rozhodl dát jasně najevo, že společnost CET 21, tedy on sám, drží licenci na vysílání televize Nova. Na valné hromadě v květnu by měli akcionáři CET 21 (tedy on sám? vlastní 60 procent podniku) rozhodnout o změně názvu společnosti na TV Nova nebo Nova TV, uvedl Železný. "CET 21 se přejmenuje. Má tuto známku, má ji přidělenou ze zákona a použije ji také v názvu své společnosti, abychom předešli nejasnostem, kdo je kdo," řekl Železný, kterého v pondělí odvolala valná hromada České nezávislé televizní společnosti z funkce generálního ředitele a jednatele. Škoda, že nepředchází nejasnostem Vladimír Železný vysvětlením, jak to, že televize, kterou v ČR uvedl v život, naprosto neodpovídala podmínkám licence, kterou podnik CET 21 dostal. Pročpak Železný také nevysvětluje, jak se stalo, že najednou vlastní 60 procent podílů společnosti CET 21? A proč nevysvětluje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání daňovým poplatníkům, jak je možné, že Železnému a kolegům dala televizní licenci zdarma a oni pak na tom vydělali do vlastní kapsy milióny dolarů? - Železný chce jmenovat jednatelem společnosti CET 21 spolumajitele Petra Kršáka. Ten byl dlouhou dobu Železného hlavním oponentem v CET 21, oba však spolu nedávno uzavřeli smlouvu o spolupráci a koordinaci. Kršák je milý a naprosto nepraktický slovenský "umělec". Žádný konkrétní význam toto jmenování nemůže mít.

  • Brněnští komunisté chtějí protestovat proti přesunu jednotek NATO přes území ČR. "Postavíme se na silnici nebo zablokujeme koleje s cílem zabránit tomu," řekl předseda KSČM v Brně Josef Kůta. První tranzit by měl podle ministra zahraničí Jana Kavana projet Českou republikou v pondělí. Komunisté organizují v ČR petiční akci a finanční sbírku na pomoc Jugoslávii, protože nesouhlasí s leteckými údery NATO. Členové KSČM zastávají názor, že se tak Jugoslávie stala obětí agrese.

  • V březnu zaznamenala Česká republika mimořádně velký schodek 11,6 miliardy korun v poměru dovoz a vývoz. Velmi výrazně vzrostl dovoz, protože, jak se ukázalo, tři české společnosti si koupily každá jedno letadlo Boeing.

  • Jiří Leschtina vyzývá k loajalitě vůči NATO a k oslabení role parlamentu v této věci. "Jako zrezivělá trubka" (??? - Leschtina je mistr metafory!!) "ční z ústavy paragrafy o pobytu zahraničních vojsk u nás." ... "Souhlas parlamentu s těmito kroky je anachronickou zbytečností, jež může být škrtnuta okamžitě a s lehkým srdcem," domnívá se Jiří Leschtina a svůj komentář uzavírá: "Další bojové operace vyžadující pružné reakce členských států NATO mohou začít třeba již zítra." Otázka je, jestli je skutečně záhodno takovýchto pružných reakcí na českém území bez schválení parlamentu.

  • Objev! Válka o Kosovo, kterou vede NATO, je válka levičácká!! Tento objev učinil nedávno v Lidových novinách "filozof" Václav Bělohradský. V článku ostře kritizuje představitele západních zemí, že si osobují jednat na základě pevných etických hledisek a označuje to za tvrdé "levičáctví". U moci jsou koneckonců na Západě nyní zatracení ultralevičáci, kteří vždycky chtěli dělat revoluci, a tak ji nyní dělají v Kosovu. - Václav Bělohradský je jedním z několika mužů (patří mezi ně taky Vladimír Železný a Václav Klaus), jejichž ideologie poškodila Českou republiku v první polovině devadesátých let s ničivou silou, a to hlavně proto, že velmi silně rezonovala s komunismem poškozeným etosem české posttotalitní společnosti, který ještě prohloubila. Zvlášť poškodil Bělohradský českou společnost tím, že hlásal a hlásá morální relativismus - žádné obecněji platné hodnoty, podle něho, jak se zdá neexistují, a pokud se k nim někdo hlásí, je nyní zatracen jako "levičák". Shodou okolností obviňuje Tonyho Blaira a britskou vládu z přílišného morálního zápalu právě britská extremnější levice, viz tento článek šéfredaktora časopisu Living Marxism, Živoucí marxismus, zveřejněný v deníku Times. (Co to v dnešním světě znamená, Blairovi labouristé spíše bývají kritizováni jako příliš "pravicová" sociálně demokratická strana, jako dědic hospodářské politiky Margaret Thatcherové?? - Situace je prostě složitější, divím se, že Bělohradskému tyto povrchní úvahy Lidové noviny tisknou a nepožadují preciznější práci. Bělohradský tím mate lidi, nepomůže, že své články podepisuje slovem "filozof". Ovšem Bělohradský nemá podle některých pražských pozorovatelů systematičtější myšlení - píše, co je efektní, aby zaujal a šokoval.

  • Bruselský zpravodaj ČT Pavel Bouda musí před kamerou stát před ošklivým pozadím, protože to diktuje belgická televize, napsal kdosi z České televize Tomáši Pecinovi, když v BL konstatoval, že Boudovy stand-upy jsou školskou ukázkou, jak se nemají dělat, a měly by jít do učebnic. Loni v létě psal Pavel Bouda Britským listům, že České televizi šetří mnoho peněz, protože má prý od Evropské unie televizní techniku zadarmo. (Posléze ČT toto Boudovo sdělení dementovala, avšak nevysvětlila.) Darovanému koni na zuby nesahej. Pokud má Bouda techniku opravdu zadarmo, zřejmě se musí spokojit i s ošklivým pozadím. Že by lepší pozadí bylo dražší? Profesionální stand-upy uměl dělat Ivan Kytka a umí je dělat Martin Dorazín, snad jediný novinář ve zpravodajské redakci ČT, který je stále ještě schopen dělat profesionální reportáže. Bouda ale holt neumí nebo nemůže (když je to zadarmo?) přesvědčit belgickou televizi, aby si tu kameru strčili jinam. - Z ČT také přišlo přiznání, že pisateli není vlastně jasné, co je na Boudově vystoupení špatného. Vždyť takovýmto způsobem přece referovaly skoro všechny ostatní sdělovací prostředky...

  • Myslim, ze takovy kus prace, ktery BL ucinily behem soucasne balkanske krize, neudelala mozna vsechna ceska media dohromady (prinejmensim kdyz se to pomeri cloveko/naklady:-) napsal Ivan Vágner. Myslí, že by bylo užitečné zveřejnit informace o čtenosti Britských listů. Zaprvé: všechny statistiky na internetu jsou nespolehlivé: internet není stavěn na přesné zjišťování čtenosti. Podle statistiky Internet Servisu se začátkem leteckých úderů proti Jugoslávii čtenost BL zvýšila asi na trojnásobek, pak zase poklesla, ale je stále podstatně vyšší než do poloviny března. Statistika Internet Servisu zaznamenává asi 2600 přístupů na titulní stránku BL denně. Počitadlo Na vrcholu asi 1000 - 1100 individuálních čtenářů denně (nikde se nezaznamenávají podniková cache), podobně audit DCCI, který kupodivu nezaznamenal v březnu zvýšení čtenosti vůči únoru 1997, registruje asi 1000 individuálních čtenářů denně a asi 8000 přístupů na BL denně. Počet jednotlivých individuálních počítačových adres, které si otevřely za měsíc únor Britské listy, (tzv. "reach", dosah časopisu) byl podle DCCI v únoru 11 000, v březnu 13 000 počítačů. Podle statistiky Na vrcholu mají Britské listy velmi pozorné čtenáře: každý, kdo si BL otevře, čte během toho otevření průměrně v každém vydání 4 - 5 článků.

  • Silně vynadala Britských listům opět pražská socioložka Jiřina Šiklová. 25. března 1999 zveřejnily Britské listy - v angličtině a ve vlastním českém překladu oficiální zprávu agentury RomNews Network a Romského národního kongresu, "Střechové organizace Hnutí evropských Romů za občanská práva" o údajném útlaku Romů v Rokycanech. Zprávu jsme publikovali proto, že se domníváme, že je správné, aby lidé v ČR věděli, jak se o nich případně hovoří mimo jejich zemi. Teprve 21. dubna otiskla Mladá fronta Dnes článek "Romský aktivista svádí boj se starostou", v němž Jaroslav Nedvěd píše o tom, jak jsou činitelé městské správy v Rokycanech konsternování činností tamějšího romského aktivisty Ondřeje Gini. Údaje, které o útlaku Romů Giňa rozšiřuje, považují za nevěrohodné. Starosta města Oldřich Kožíšek je podle MFD v poslední době "zavalen dopisy a faxy ze zahraničí, jejichž autoři ho žádají, aby neprodleně skončil s pronásledováním Romů ve městě." A kdo za to může? Jaroslav Nedvěd píše: "Informace o údajné rasově motivované perzekuci (...) se rozletěly do světa prostřednictvím internetových Britských listů." - Je to pro BL pocta, že jim někdo přisuzuje takovou moc. BL jsou však jen malou enklávou, psanou nevýznamným českým jazykem v obrovské aréně internetu. Do distribuční sítě mezinárodních romských organizací, napojených na mezinárodní organizace na obranu lidských práv, vůbec nezasahují. Většina faxů a dopisů přichází jistě panu Kožíškovi od čtenářů těchto mezinárodních sítí v angličtině, nikoliv od čtenářů BL. - Jiřina Šiklová, která se zabývá romskou problematikou v ČR už dlouho, poskytla však faxem redaktorovi BL cenné rady:

    Pouze dvakrát jsem slyšela o vašich novinách a vždy to bylo zcela scestné. Buď si najděte jiné novináře ke spolupráci, anebo se živte jiným způsobem. Jste mladý, nadaný, silný, určitě najdete snadno jinou práci! která Vám pane profesore, bude asi lépe vyhovovat. Opravdu, na novinařinu nemáte šťastnou ruku, na spolupracovníky také ne, a půjdete-li do nějakého kurzu pro novináře, určitě Vám tam vysvětlí, že si máte každou zveřejněnou informaci ověřovat, je to zásada BBC, Svobodné Evropy a dalších solidních stanic. Třeba další články, které tam publikujete, jsou vynikající a plné postřehů a skvělých rad pro nás, zdejší domorodce. Já bohužel jsem pouze dvakráte byla informována o vašich novinách a bylo to smutné. Poraďte se s Julkem Neumannem, s Jiřinou Šmejkalovou, Walterem Lorenzem, Zdenou Tominovou, atd., máte jich tam kolem sebe dost a dost anebo dělejte něco jiného, rekvalifikace jsou ve Velké Británii rozšířené a nezaměstnanost je tam relativně nízká, určitě něco naleznete. Chcete nás učit demokracii a novinařině a přitom děláte takovéto boty!

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

    Reakce:

    Sdělovací prostředky:

    Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.

  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:

    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Cesta k pozemní válce

    Channel Four News, 22. dubna 1999

    Rozhovor s Miloševičem

    Jon Snow: NATO přineslo ve čtvrtek svou leteckou válku přímo na dvůr k prezidentu Miloševičovi. Tři laserem naváděné střely zničily jeho rezidenci v Bělehradě. Vedoucí vojenští představitelé popřeli srbská tvrzení, že to byl pokus Miloševiče zavraždit, byla to dosud nejjasnější známka, že se aliance rozhodla zaútočit na osobní mocenskou základnu prezidenta Miloševiče. Ve čtvrtek večer dokončil ruský vyslanec Viktor Černomyrdin devět hodin rozhovorů s prezidentem Miloševičem, jejichž cílem bylo najít východisko z krize. Ale Miloševič, v prvním televizním rozhovoru od zahájení leteckých úderů, byl tak neústupný, jako vždy dosud předtím.

    Lindsay Hilson: Podle Pentagonu to nebyl pokus usmrtit Slobodana Miloševiče. Miloševičova rodina nebyla ve středu večer doma, když střely NATO zničily jednu z jejich dvou oficiálních rezidencí v luxusní bělehradské čtvrti. Pentagon konstatoval, že rezidence byla řídícím a velitelským střediskem.

    Mluvčí Pentagonu: Nezaměřujeme se na prezidenta Miloševiče ani na srbské občany. Zaměřujeme se na armádu a na vojenskou infrastrukturu, která podporuje nástroje útlaku v Kosovu. Od samého začátku to vyjadřujeme jasně.

    Lindsay Hilson: Ale NATO se začalo zaměřovat na základy politické a osobní moci prezidenta Miloševiče. NATO zasáhlo věžák, v němž mají základnu politické strany Miloševiče i jeho ženy. Zasáhlo rozhlasovou stanici jedné jeho dcery. Alespoň jedna továrna, kterou vlastnil bohatý prezidentův přítel, byla také zasažena.

    Prezident Miloševič poskytl svůj první rozhovor v angličtině Ronu Hatchettovi, texaskému unvierzitnímu učiteli, který je spojen se srbsko-americkými skupinami. Zdůrazňoval, že nikdy nenařídil etnické útoky.

    Slobodan Miloševič: Tato země ani já jsme nikdy neměli politiku, jejímž účelem bylo vyhánět nějaké občany Jugoslávie z nějaké její části. Musím vám říci, že když byla válka v Chorvatsku, ochraňovali jsme všechny Chorvaty v Srbsku. Ochraňovali jsme všechny muslimy v Srbsku, když byla válka v Bosně. Před 24. březnem, když začali s jejich zatraceným bombardováním, a zahájili svou špinavou agresi proti této zemi, neexistoval jediný uprchlík. Když začali bombardovat, uprchlíci se samozřejmě objevili v důsledku toho bombardování. To ví každý.

    Lindsay Hilson: To nepřesvědčí kosovské Albánce, z nichž přišlo dnes 2000 přes makedonskou hranici v útěku před speciálními jednotkami srbské policie a před srbskými vojenskými jednotkami. Jejich vedoucí představitel podepsal minulý měsíc dohodu z Rambouillet, která by povolila Kosovu autonomii v rámci Srbska. Ale prezident Miloševič riskoval útoky NATO, než aby podepsal.

    Slobodan Miloševič: Prakticky se pokusili nám v Rambouillet vnutit nikoliv autonomii, ale nezávislost. A opravdu nevěřím, kdybyste to ukázali jakémukoliv počestnému Američanu, že existuje jediný počestný Američan, který vám řekne, že kdyby oni byli na místě naší delegace, že by to podepsali.

    Lindsay Hilson: Toto vysvětlení nepřesvědčí ani západní vedoucí politiky, kteří líčí Slobodana Miloševiče jako zosobnění zla. Prezident Clinton ho charakterizoval jako "válkychtivého tyrana", Britové šli ještě dál, Robin Cook hovořil o Miloševičově "kruté řezničině". Tony Blair ho nazval "brutálním, krvavým diktátorem" a ministr obrany George Robertson ho charakterizoval jako "masového etnického očišťovatele".

    Ve čtvrtek hovořil s Miloševičem Viktor Černomyrdin, nový vyslanec prezidenta Jelcina, po dobu devíti hodin. Černomyrdin konstatoval, že přijel se specifickými návrhy na ukončení tragédie v Kosovu. Ale je velmi obtížné, jak by mohli vedoucí představitelé NATO, poté co ospravedlnili válku svým občanům takto emocionálně, by mohli přijmout dlouhodobější řešení, v jehož rámci by zůstal Miloševič u moci.

    Pauline Nevill-Jones: Válečným cílem je ukončit jeho brutální činnost v Kosovu, stáhnout své jednotky a způsobit, aby jeho armáda už nebyla akceschopná. Druhá řada cílů je politická a diplomatická: budoucnost Kosova. A v tom nebude Miloševič hrát žádnou roli.

    Lindsay Hilson: Ve čtvrtek uspořádali stoupenci prezidenta Miloševiče v Podgorici, v hlavním městě Černé Hory. Miloševič hrozí, že tam svrhne prozápadní vládu v této autonomní části jugoslávské federace. Vedoucí představitelé NATO konstatují, že to, stejně jako Miloševičova činnost v Kosovu, by bylo nepřijatelné. Zdá se, že nyní bojují o to, aby dostali prezidenta Miloševiče nejen z Kosova, ale z celé balkánské politiky.

    Washington: Kdy budou vyslána pozemní vojska?

    Jon Snow: Ve Washingtonu se ve čtvrtek stále oficiálně zdůrazňovalo, že pozemní vojska budou vyslána teprve, až to bude vhodné a bezpečné. Ale za scénou se NATO postupně přibližuje vyslání pozemních vojsk. Tony Blair prosazoval tuto myšlenku na schůzce s prezidentem Clintonem a generální tajemník NATO Javier Solana nařídil přepracování bitevních plánů. To se děje právě ve chvíli, kdy se Washington připravuje na největší politické setkání, jakého byl kdy hostem: více než 40 vedoucích světových představitelů přijíždí na tři dny akcí, při příležitosti padesátého výročí založení NATO.

    Avšak to, co bylo plánováno jako oslava minulosti NATO, se proměnil v úzkostlivé uvažování o budoucnosti aliance. Zde je náš washingtonský korespondent David Smith.

    David Smith: Ve čtvrtek dopoledne to byl britský premiér, ve čtvrtek odpoledne to bude generální tajemník NATO Javier Solana, ve čtvrtek večer to bude francouzský prezident Chirac. Všichni z nich přijíždějí do Washingtonu na tyto narozeniny NATO, které se proměnily v krizovou vrcholnou schůzku. Všichni jdou rovnou do Bílého domu a Billu Clintonovi v podstatě zdůrazňují, že je načase ukončit úzkostlivou debatu ohledně vyslání pozemních vojsk, je načase připravit plán na vyslání pozemních vojsk do Kosova.

    Oficiální linie je vždycky, když přijede Tony Blair a jeho lidé do Washingtonu, že tento premiér a tento prezident se ve všem naprosto shodují. Tentokrát se však Tony Blair domnívá, že je zapotřebí vyvinout na Billa Clintona určitý tlak. Přes noc nejprve v Bílém domě a pak ve čtvrtek dopoledne na Kapitolu, kde se polovina Senátu sešla na zasedání za zavřenými dveřmi. Prohlášení Tonyho Blaira bylo pečlivě synchronizováno s prohlášením generálního tajemníka NATO Javiera Solany:

    "Pane premiére, jakou jste dostal reakci ohledně pozemních vojsk?"

    Tony Blair: Důležité je, že tento týden, v této alianci NATO, když oslavujeme naše výročí, musíme vydat co nejjasnější signál, že máme vůli a rozhodnost, že Miloševič a jeho politika nezvítězí.

    "To tedy znamená pozemní vojska?"

    Tony Blair: Znamená to, že budeme pokračovat s ofenzívou, kterou jsme zahájili, tato kampaň bude zintenzívněna a bude úspěšná.

    David Smith: Pánové Blair, Chirac a Solana dospěli k názoru, že do se týče pozemních vojsk, je nutno o jejich vyslání rozhodnout buď nyní nebo nikdy.

    Madeleine Albrightová: Myslím, že by bylo nevhodné cokoliv vylučovat. A tak taky žádné řešení předem nevylučujeme.

    David Smith: Žáci Billa Clintona možná říkají nyní svým britským kolegům, že rozhodnutí dosud nemůže být učiněno, ale když se dostanete za zavřené dveře, kde vystupují lidé jako americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a uslyšíte, jak jim senátoři tiše nadávají, že Clintonova válka dosud neměla žádný úspěch.

    Senátor Chuck Hage: Myslím, že jsme ve válce. Můžeme tancovat kolem výmluv a detailních podrobností, paní ministryně zahraničí, ale jsme ve válce.

    David Smith: Nejvlivnější senátoři v otázce zahraniční politiky na Kapitolu nyní podporují Evropany a také chtějí vyslání pozemních vojsk.

    Senátor Richard Luger: Vypadá to, že se vedou dvě různé války. Nechápu, jak by se to dalo vyřešit bez pozemních vojsk, a proto musí být konsensus ohledně řádného plánování a přípravy a účasti.

    David Smith: Typické na Billu Clintonovi však je, že chce být politicky zaštítěn. Tato vrcholná schůzka NATO také dává zelenou Rusům, aby pokračovali s diplomatickým vyjednáváním s prezidentem Miloševičem v Bělehradu, i když se připravují plány na pozemní útoky.

    Senátor John Kerry: Myslím, že Rusové budou hrát velmi významnou roli.

    David Smith: Takže je velmi pravděpodobné, že tato vrcholná schůzka NATO přijde s velmi smíšeným, ale zároveň velmi clintonovským řešením. Možná bude přijat plán vyslání pozemních vojsk, a zároveň spolupráce s Rusy, kteří záměrně nechtějí mít nic společného s touto oslavou padesátého výročí NATO, která se proměnila ve smuteční vigilii.

    David Smith: Není to trochu ironické, že NATO nyní doufá, že jim Rusové poskytnou největší naději pro vyjednání smíru?

    Senátor Trent Lott: Svět je dneska jiný. A jestliže dokáže Rusko hrát na světovém jevišti takovou roli, která by pomohla toto dovést k závěru, mým postojem je: výborně. Je to možná ironické, ale byla by to cenná služba lidstvu.

    David Smith: Není tedy nic podivnějšího, než tato oslava NATO, kteerá je zároveň krizí. V nadcházejících 48 - 72 hodinách dojde asi k zásadnímu rozhodnutí. Jeden poradce britského premiéra nám sdělil ve čtvrtek odpoledne, že se Britové domnívají, že by mohla být v Kosovu pozemní vojska do 4 - 5 týdnů. Nikdo jiný zde ve Washingtonu si nemyslí, že by to mohlo být tak rychlé. Ale je zjevné, že někteří evropští vedoucí představitelé chtějí o tomto víkendu dosáhnout ve válce obratu.

    Jon Snow: Nyní hovoříme z Washingtonu s Ivo Daaldem, poradcem Clintonovy vlády v bezpečnostních a obranných otázkách a bývalým členem americké Rady národní bezpečnosti.

    Ivo Daalde, víme, že už v prosinci 1992 se Bílý dům shodl na tomto: pokud dojde ke konfliktu v Kosovu, vyvolaném srbskými vojsky, Spojené státy budou připraveny použít proti Srbům vojenské síly v Kosovu i v Srbsku. Proč tedy existují ještě stále v této věci v americké vládě neshody, ohledně toho, jak daleko by americká vláda měla zajít:

    Ivo Daalde: Ve skutečnosti došlo v březnu 1998, přesně před rokem, k oné násilné akci, před níž tehdy pan prezident Bush a posléze prezident Clinton varovali. K této násilné akci ze srbské strany došlo v březnu 1998 a k ničemu pak nedošlo po dobu jednoho roku. Máme v americké vládě neshody už déle než rok. Neshody nejsou ohledně amerických cílů na Balkáně, jimiž je, že Kosovo musí být bezpečné pro kosovské Albánce, ale neshody jsou ohledně toho, jak tohoto cíle dosáhnout. Kolik to ještě bude stát, kolik jsme ochotni riskovat pro dosažení tohoto cíle. A tento týden dochází k rekalibraci výpočtů nákladů, rizik a výsledků.

    Jon Snow: Co přesně je podstatou této rekalibrace? Jak vážně berou lidé stav jugoslávské armády po celkém měsíci jejího "rozkládání", jak tomu říkají?

    Ivo Daalde: Berou ji velmi vážně, a to by také měli dělat. NATO bombarduje infrastrukturu, i když nikoliv ubytovací prostory jejich šéfů v severní Jugoslávii. Jugoslávské jednotky jsou pomalu, ale jistě posilovány. Nyní je více jugoslávských jednotek v Kosovu než na začátku bombardovací kampaně a, co je důležitější, dosáhly svého základního strategického cíle, totiž vyhnat ze země co největší množství etnických Albánců. Nyní sedí a čekají na pozemní invazi, až přijde. Tato příprava je velmi znepokojující pro ty, kdo by chtěli vojenský konflikt je s minimálním množstvím obětí.

    Jon Snow: A co role Rusů. Právě vidím, že bylo oznámeno, že Viktor Černomyrdin se rozhodl zůstat v Bělehradě přes noc a čeká na další instrukce z Moskvy. Může dosáhnout nějakého řešení?

    Ivo Daalce: Upřímně řečeno si to nemyslím. Ani pan Černomyrdin, ani Rusové nemají žádný vliv na NATO, co se týče bombardování nebo jeho cílů, ani nemají Rusové příliš velký vliv na pana Miloševiče. Pokud se Rusům podaří nějak přesvědčit Miloševiče, že to, co dělá poslední měsíc, bylo naprostou chybou, a že stáhne své jednotky a všichni uprchlíci se budou moci vrátit, neexistuje žádná možnost dohody.

    Jon Snow: Ale co když dojdou Rusové k názoru, že dojednali rozumnou dohodu s Miloševičem, kterou by chtěli aktivně podporovat. Jak znepokojena by měla být aliance NATO o případném vstupu NATO, v důsledku nacionalismu v Rusku, že se Rusové do věci vloží tím, že budou Srbům poskytovat zbraně a tak?

    Ivo Daalde: Rusové se chtějí na této věci účastnit diplomaticky. Nemají zájem, ani vlastně schopnost, účastnit se jí vojensky. Není v zájmu Ruska zahájit ohledně této věci třetí světovou válku. Pan Jelcin a jeho vláda se vyjadřovali rétoricky velmi energicky, ale jejich činy byly velmi opatrné a minimální. Toto nepovede ke konfliktu mezi Ruskem a NATO v žádném vojenském smyslu.

    Vítejte do Washingtonu - oslava 50. výročí NATO

    Jiřina Fuchsová

    Jeste nikdy nehostilo hlavni mesto USA 40 hlav modernich statu najednou....

    Washington, mesto, ktere je zaroven svym vlastnim malym "statem" pojmenovanym "District of Columbia", s napetim ocekava na napor delegaci cizich statu. Zastoupeno bude nejen 19 dosavadnich clenu NATO, ale i 23 dalsich zastupcu zemi, ktere budto jiz jsou cleny spolecenstvi Partnerstvi pro mir, anebo se o clenstvi v NATO uchazeji...

    Vcera prinesl Washington Post clanek o Martinu Butorovi. Butora rekl, ze za komunismu byvala Jugoslavie oblibenym mistem pro zahranicni dovolenou. "Jsme v tezke situaci, " rekl. A presto, ze Slovaci maji obavy o svou slovenskou enklavu zijici ve Vojvodine, prohlasil, ze Slovensko, kdyby bylo clenem NATA, by spolupracovalo na spolecnem postupu NATO vuci genocide probihajici v Kosovu a jinde.

    "Vidime NATO jake nejlepsi nastroj pro premenu Stredni Evropy ze sede zony na region stability, bezpecnosti a prosperity... Chceme se stat plnym clenem NATO, clenem se vsemi povinnostmi a zodpovednosti.".....

    Nekde ve Washingtonu, byt as ponekud pozastinen basnickymi kridly Vaclava Havla, se bude i vyskytovat Vaclav Klaus, ktery nejen ze sveho casu zosnoval desetiletou, podnes trvajici diskriminaci v otazkach priznavani ceskeho obcanstvi 30.000-cum rodilych Cechu dnes v USA, ale ktery dnes, v dobach Milosevicovych fasistickych metod vyklizeni nezadouciho obyvatelstva, chodi na jugoslavske velvyslanectvi podepisovat sve knihy...

    Z puvodne planovanych super-radovanek na privitanou Polska, Madarska a Ceske republiky do NATO se ve svetle udalosti na Balkane bude konat serie setkani a porad, jak na Milosevice...

    Letecke nalety se v poslednich dnech zdvoj, az ztrojnasobily v intenzite... Vcera byl chirurgicky zasazen dvacetipatrovy vezovy dum v Belehrade, dum, ve kterem se nachazely kancelare Milosevicovy "socialisticke" strany... Na dnesek zruinovaly spojenecke letecke odddily NATO i jeho soukromou rezidenci...

    V hlavnim meste USA se obyvatele pripravuji na naval zahranicnich hostu... Obyvatelstvo bylo varovano, aby pro ocekavane zacpy na hlavnich tridach radeji pro zitrek zustalo doma...

    Nepotrebni zamestnanci federalni vlady a dalsich uradu dostali volno. Uzivatele drog v rehabilitaci, kteri pomahaji uklizet ulice, prohlasili, ze proti cizi invazi sveho mesta nic nemaji. Nekteri z nich nemaji poneti, co to je NATO... Ale je pry dobre, ze budeme mit ciste mesto, podotykaji...

    Jen v minulem tydnu bylo z okoli hlavnich tepen vedoucich do mesta z letiste odstraneno sedesat tun odpadku -- aby se snad oko vysoce postavenych navstevniku pohledem na obvykly odpad nejak neporanilo...

    Tunely prochazejici pod Mallem byly vycisteny parnimi stroji... Bylo odtazeno na padesat opustenych automobilovych vraku.... Vsechny obvykle atrakce na Mallu s vyjimkou Narodni galerie a nekolika muzei a galerii, bude zitra uzavreno. Na Mallu zitra nedostanete ke koupi ani obcerstveni ... ne, ze by navstevujici hlavy statu byly po cely den hladem... Pripadni dalsi pritomni na Mallu by si vsak meli s sebou vzit do kapsy alespon sendvic...

    Bily dum, aby se hlavy mely kde nerusene stravovat a radit, bude pro obvykle prohlidky turistu uzavren. Uzavren bude i Old Post Office Pavilion, az do pondelka...

    Obvykle vyhlidkove zajezdy budou zruseny, krome jedine: mate-li zajem si nekam zajet, muzete navstivit Arlingtonsky narodni hrbitov... Radim vam, abyste tuto prilezitost nevynechali... Je dobre si nekdy uvedomit, ze prava svoboda, ta svoboda, ktera neplati jen nekdy, nejak, tak ci onak jen PRO NEKTERE!!!!! se vzdy platila, a dodnes plativa... krvi... Ano, obycejnou lidskou krvi.... Pokud jste oficialnim navstevnikem, a budete se pohybovat ve Federalnim trojuhelniku pro normalni smrtelniky uzavrenem, budete se muset vykazovat zvlastnim povolenim vydanym Secret Servisem... Pokud jste si o tento pisemne nezazadali do 16. dubna, tough luck! Chodci v dalsich okolnich zonach museji mit alespon osobni identifikaci...

    (Nechci byt zlomyslna, ale budiz: mit do toho co mluvit, predepsala bych jim vsem nutnost prokazat se "OSVEDCENIM O CESKEM OBCANSTVI..." Panove, to by se tam tech hostu veslo, o jej!!!!:-))

    Kdybyste ale, ano, treba i proti tomu, ze na rozdil od ministru, poradcu etc jakekoliv zeme nesmite mit to ci ono obcanstvi.... - chteli nejak protestovat, i na to bylo mysleno: muzete palit ceskou vlajku ci co na severovychod od Washingtonova Monumentu nebo na Lafayettove (jak pripadne, byl slavnym dobrovolnym bojovnikem za svobodu!) namesti... Vecer se , jako protestujici budete muset prestehovat pred Air and Space Museum....

    Taxikari maji narizeno!!!, pro pripad, ze se toho naslehu nezaleknou!, aby "uctovali sve OBVYKLE! ceny....."

    Jste -li obstarozni bydlici zavisli na  dovazce obeda a bydlite-li uvnitr Federalniho trojuhelniku, mate smutek... Obedy se po tomto uzemi zitra rozvazet nebudou....

    Mne se na nazory nikdo neptal, ale ja bych byla navrhla, aby zenske polovicky zucastnenych hlav statu po slavnostnim obede v Bilem dome alespon nejake obcerstveni Senior-obcanum osobne roznesly, byla by to vitana photo-opportunity...

    Na co letat do Kosova a brodit se bahnem v uteceneckych taborech, kdyz muzeme skutky blizenske lasky konat i primo pod okny Bileho domu?

    Ale, zerty stranou, radovi obcane Washingtonu, jako svedomiti hostitele, pripravili svoje mesto pro udalost svetoveho vyznamu dobre... Chteji, aby se navstevnikum z cizich zemi, ze VSECH, ne jen NEKTERYCH! cizich zemi,(

    tedy i tech, ktere tise a neviditelne, nebo zjevne a brutalne nasilne pripravuji sve obcany o obcanske prukazy, osvedceni, ci jen o prostou lidskou identitu...a sounalezitost k te ci ktere zemi, v niz se narodili,) aby se ve Washingtonu, D.C., citili dobre....

    Aby byli v pohode...

    Aby se dokazali spolecne dohodnout na tom, jak vratit bezencum, vsem bezencum KTERI JESTE NEKDE ZIJI!, lidskou dustojnost... Obcanskou identitu... Pristresi... Obzivu...

    Domov........ Jak, vsem tem milionum, kteri meli to stesti , ze ty neb ony hruzy naseho dohasinajiciho stoleti nejak prezili, tak ci onak, vratit d o m o v.......

    Vitejte do Washingtonu, District of Columbia....

    Mame pro vas uklizeno... Podusky nacechrane.... Bohate pohosteni navareno... Dejte si chutnat!

    A navic, Cherry Blossoms stoji v plnem kvetu...

    Neukaznene bobry, kteri nam je zacatkem minuleho stoleti zacali okusovat a kacet, uz jsme vyvezli za humna... Nebezpeci uhynu tresnovych kvetu uz tedy nehrozi..........................

    Vitejte, a at se vam u nas..... libi....

    21. dubna 1999

    Psano pro BL

    Průzkumy veřejného mínění - postmoderní zpravodajská show


    Ivan Vágner

    Britské listy poměrně často uveřejňují informace o výsledcích průzkumů veřejného mínění českých agentur. Krize na Balkáně sice na čas tento hloupý trend odsunula, ale znovu se vracejí. Myslím, že to je jedna ze zcela nedůvěryhodných informací, která zkresluje skutečnost více, než co jiného a BL poněkud kazí tvář. Budu stručný a proto se to pokusím shrnout v bodech.

    1. Agentury tvrdí, že průzkumy se provádějí standardní metodou na odpovídajícím vzorku obyvatelstva. Myslím, že to je účelové tvrzení. Proč?

      K jednotlivým průzkumům se nevydávají žádné podrobné podklady. Manažeři agentur argumentují tím, že to novináře nezajímá. (Proč to ale tedy není třeba na webu? Např. SOFRES FACTUM ani STEM/MARK tam nic podobného nemá.)

      Zpravidla se jedná o náhodné osobní průzkumy na ulici, popřípadě telefonické dotazy, běžný vzorek je 1000 lidí. Výběr je tak zcela neprůkazný. Je podřízen zájmu dotazovaných, zda vůbec chtějí (mají čas) se zástupci agentur mluvit. Nejsou v něm podchyceny vrstvy obyvatelstva, kteří mají jiný životní režim nebo nemají telefon nebo daná místa nenavštěvují (např. nejezdí metrem - většina podnikatelů), popř. je navštěvují v jinou dobu. Řízené skupinové dotazování se nepraktikuje, nejspíš proto, že je velice nákladné (a průzkumy politických sympatií jsou pro agentury jen poměrně nákladnou sebereklamou).

    2. Co znamená tvrzení, že 26,5% obyvatelstva by volilo jednu stranu a 25% jinou? (viz: "Volební preference ČSSD a ODS víceméně vyrovnané (ČSSD 26,50 A ODS 25 procent), STEM, že ČSSD vede nad OSD o čtyři procenta (ČSSD 25,1, ODS 21,3" - BL 21.4.99). Vůbec nic.
      Vzhledem k toleranci by tomu mohlo být zcela naopak, což jiné způsoby měření často tvrdí. Je to jen hra, které se vášnivě oddávají politici, kteří argumentují chimérami. Pro intelektuály to nemůže být závazné, ba ani zajímavé. Jediný smysluplný údaj by snad mohl být, kdyby se po sečtení všech, kteří se k někomu přiklánějí, zveřejnilo, kolika lidem je to "buřt". Na tom, že každý čtvrtý dotazovaný je pro jednu ze dvou vedoucích stran, není nic překvapujícího.

    3. Výsledky lze vždycky zmanipulovat.

      Netvrdím, že jsou vždycky zmanipulovány - ale že mohou být. Dávám k úvahu, jak je možné, že po té, co se vysílání Událostí na ČT1 přesunulo z 19.30 na 19.15, nijak neklesla sledovanost reklamy před Televizními novinami na Nově? Železný, který se toho tenkrát velice bál, byl prý po zveřejnění výsledků velmi rozjařen.

    4. Proč jsme tedy těmi průzkumy stále tolik bombardováni?

      Myslím, že oblibu průzkumů lze dát do souvislosti se současnou převahou knižní non-fiction nad fiction, se stále rostoucí oblibou zpravodajských a publicistických pořadů, s lavinou paradokumentárních a kvazidokumentárních pořadů (v ČR např. reality-show typu Tabu, seriály typu Hladina adrenalinu, Nemocnice Chicago Hope, všechny druhy tzv. "zvědavých kamer" atd.), s dlouhodobým pronikáním "story" do zpravodajských materiálů (viz třeba titulky MFD, ale i praxe ČTK a jiných agentur, které zjistily, že je větší zájem o narativní zpracování události) atd. Lidé zajímá beletrizovaná realita více, než skutečná. Pouhý údaj o počtu stoupenců je nezajímavý. Dramatické - a zajímavé, navíc umožňující narcistní komentáře - je kolísání tohoto údaje.

    Závěr: Většina průzkumů veřejného mínění (především politické) je jen součást postmoderní zpravodajské show. Nemá žádnou hodnotu a tam, kde je snaha o seriózní informace, nepatří. Otázka na závěr: patří do BL?

    Ivan Vágner


    Matiční ulice a normální život

    František Roček

    V pondělních BL jsem uveřejnil článek o slavné ústecké Matiční ulici, kde se má stavět plotozeď, což je podle Petra Uhla hřích proti lidskosti.

    Přečetl jsem si k tomu výtku: v první části hovořím o Romech, kteří žijí v Matiční ulici neukázněným způsobem a první část a jeho druhá část si protiřečí. V druhé části zdůrazňuje, že nejde nutně o Romy, ale o neukázněné obyvatelstvo obecně a že nejde o problém rasový, ale o problém sociální. ... Je nemožné označovat ve sdělovacích prostředcích pachatele asociálních či kriminálních činů etnickou příslušností. Jak k tomuto vytváření předsudků přijdou příslušníci dané etnické menšiny, kteří se na asociálním chování nepodílejí?

    V první části článku jsem po letech jen uveřejnil svědectví lidí, které jsem přesně citoval v konkrétní situaci na konkrétním místě. Nebyl to komentář, ale konstatování lidí, kteří hovořili sami za sebe. Citáty uveřejněné v BL byly dokladem článku z roku 1995, z prehistorie, že problémy nejsou nového data. O dvou domech v Matiční jako o problémovém celku, resp. o jejich obyvatelích, bylo a je jinak psáno v obecném kontextu jako o nepřizpůsobivých občanech bez národnostního nebo rasového kontextu. Ale vra»me se do přítomnosti.

    Sociální past a osobní zodpovědnost

    Po té co prezident Havel z nadhledu označil Ústečany za rasisty, doporučil, aby se touto otázkou Matiční zabývala nadační Vize 97 a pomohla průzkumem. Na magistrátu to vzbudilo pobavení. Vize měla zmapovat proč k tomu co došlo, v Matiční došlo. Jenže to bylo známo i bez Vize 97. Problém zdi v Matiční ulici není problémem cikánský/romským, ale problémem sociálním a psychologickým. Jeho začátek spadá vlastně již do roku 1945.

    Vzpomínám si, jak jsem před několika lety mluvil se starým rozvážným pánem, Rómem z Trmic (dříve městské čtvrti, dnes opět městečka pár metrů od Ústí), starousedlíkem, který přišel na sever hned po válce.

    Žehral na osud, na to, že na sever Čech o několik desetiletí později přišli "cikáni ze Slovenska, Rumunska a kdo ví odkud ještě", nikoho zde neznali, byli v cizím světě a byl jim lhostejný. Usadili se jako pleníci nájezdníci.

    V jeho hlase byla hořkost, protože pro slušné starousedlíky začala zlá doba. Kromě nejbližších sousedů, kteří jeho rodinu znali, byli všichni cikáni šmahem nebezpečná individua, protože se tak mnozí (ti noví...) chovali.

    Lidové přísloví říká, že za souseda nemůžeme. Toho nám vybírá bůh. Bůh za pomocí socialistické kádrové politiky na sever Čech přivedl mnoho cikánských rodin jako pracovní síly na nekvalifikované práce. V tehdejším těžkém průmyslu se bez problému uplatnily.

    Dnes je nekvalifikované práce potřeba naopak velmi málo. Nejen mezi rómskými přistěhovalci ze Slovenska propukla vysoká nezaměstnanost.

    Ústí není rasistické

    Problémy vznikají jako reakce na sociální situaci a u mnoha také díky malé schopnosti adaptace. Bohužel, za posledních několik desetiletí se neudělalo takřka nic proto, aby se narušilo podhoubí velmi malé vzdělanosti rómské minority. Romské děti se dosud nedostaly ve vzdělanosti na vyšší stupeň.

    S touto snahou se vážně začalo na severu Čech v první třetině devadesátých let v rámci multikulturní výchovy, hnutí škol R apod. Vzorem může být právě Ústí n. L., předlická základní škola, která byla významným členem a motorem tohoto hnutí, od ní se inspiroval např. učitelský sbor v mostecké chánovské, čistě romské školy. Podobných škol je dnes již více, ale tehdy byl sever Čech v této činnosti na míle před jinými kraji ČR. A tehdy, i v severočeském tisku, se tvrdě bojovalo za fenomén multikulturní výchovy a za nulté ročníky základních škol, nejen za tuto předlickou školu. Při ústecké univerzitě vznikl dokonce miniústav zabývající se romskou problematikou, který byl později transformován přímo do univerzity a zaměřuje se na výchovu pracovníků, kteří se budou zabývat rómskou problematikou.

    Je chybou státu, že nebyly zajištěny podmínky pro pomoc dětem ze sociálně slabého, resp. zanedbaného prostředí. Není to nadstandard, ale preventivní péče o nastupující generaci. Dnes se toto řeší na některých školách zřízením tzv. nultých ročníků, připravujících jeden školní rok na základní škole tyto děti na první třídu skutečné základní školy. Jedna z nejprvnějších aktivit tohoto směru je vázána právě na Ústí, na spolupráci zmiňované předlické školy (přes devadesát procent rómských dětí) s univerzitou, rozumnými rómskými aktivisty, resp. rozumnými lidmi...

    Mnohé děti si díky tomu ve škole osvojily např. hygienické návyky, zvykly si na soustředěnou práci, na respektování spolupráce v kolektivu. Nemalá část děcek ze sociálně zanedbaných rodin, které jsou v tomto regionu z drtivé většiny rómské, byla posílána do zvláštních škol, protože nebyla schopná první a druhou třídu zvládnout.

    Nultými ročníky se vytvořily u těchto děti předpoklady pro bystřejší a širší chápání světa již v mládí. S růstem vzdělání vytvářejí předpoklad pro zvyšování standardu v rámci rodiny. Zkušenosti ze základní školy v ústeckých Předlicích ukazují, že to je reálná možnost.

    Ústí není rasistickým hnízdem. Byly zde prováděny rozsáhlé průzkumy jak situaci řešit, byla snaha spolupracovat i s úřadem práce v rámci rekvalifikací, rómského obyvatelstva, ale malý zájem a posléze stále stoupající hladina počtu lidí bez práce poslední typ snahy oddálila zatím do říše snů. Toto jsou způsoby jak může stávající stav státní instituce naprosto racionálně ovlivnit. Ne prohlášením vlády, že nepřipustí stavbu jedné zdi v jednom městě na severu Čech. Zvláště když to není v kompetenci vlády, což potvrdil i přednosta okresního úřadu, protože nebyl porušen žádný zákon.

    Sociální podhoubí

    V Matiční ulici žije mnoho dlouhodobě nezaměstnaných. Nejsou to jen klasičtí "doktoři nicnedělání", ale mnozí jsou z nedostatku práce dlouhodobě frustrováni. Proč by měli mít nějaký vztah k okolí? Proč by se měli chovat jinak než jak chtějí, podle toho jak se vyspí, když mají nulové šance? U někoho to jsou psychologicky odůvodnitelné argumenty, u někoho výmluva. Jak to rozlišit?

    Vzhledem k této situaci v jednom okamžiku začal konečně Uhl chápat, že to je otázka sociálně - psychologická, nakonec ale bohužel převládlo opět politikum projevující se tendencí kdo z koho.

    Zákony a prevence

    Radní si s hořkostí uvědomují, že část těchto problémů vyrůstá již z našich zákonů, protože není zákonně ošetřeno, aby ti, kteří jsou na sociální podpoře nedostávali finanční prostředky na nájem, které utratí, ale aby tato částka byla odváděna přímo majitelům domů a firmám zajišťujícím servis služeb spojených s rozvodem energií apod. Nezaměstnaní by potom nemohli být "dobrovolně" neplatiči, neboť peníze utratili pro své další potřeby. Bylo by to nelidské? V mosteckém Chanově tuto metodu již začali praktikovat, ale na nutném principu dobrovolnosti. Obvodní radnice viděla v holobytech rozumné řešení tíživé situace dlužníků, protože některé rodiny měly přímo o holobyty zájem, neboť si jasně uvědomovaly, že nemají na zaplacení nájmu v bytu první kategorie, které byly nasekány v panelácích po Ústí jako houby po dešti. Ostatní byli vystěhováni do holobytů exekučně.

    Šroťácká opera

    Idea nebyla špatná, ale došlo ale zkoncentrování lidí, kteří měli minimální šance do budoucnosti a postupně vznikla komunita s osobitým a agresivním chováním. Jeden z velkých problémů v Matiční bylo také nahromadění ohromného množství odpadu. Z nemalé části se jednalo o věci dovezené z Německa v rámci šroťáckých zájezdů. Lidé přímo na české lidi provozující tyto spanilé jízdy čekali a dávali jim nábytek, lednice, prostě vše, čeho se chtěli zbavit, protože oni by v Německu museli za zbavení se nepotřebného harampádí zaplatit.

    Hromadily se zde i věci, které vybrali obyvatelé - sběrači z kontejnerů po městě a co se jim nehodilo, odložili prostě doma v Matiční před domem. To vše s komunálním odpadem a vznikala až nebezpečná hygienická situace. Technické služby města Ústí řešily situaci zvýšením počtu odpadních nádob pro tyto domy o sto procent, ale to vůbec nestačilo. Tuny odpadků se hromadily.

    V TV aréně, která probíhala v rámci protiplotové hysterie mezi Uhlem a primátorem Hruškou v ústeckém divadle jeden z rómských nájemníků z Matiční křičel, že nepořádek tam byl proto, že jim nedali dostatek nádob na odpadky. Byla to cílevědomě pronesená lež.

    Situace byla tak neúnosná, že nakonec musely Technické služby přistavit kontejnery a bylo od 25. 11. do 8. 12. 1997 odvezeno na náklady městského obvodu z prostoru Matiční ulice 22 (dvacet dva) tun bordelu. Na jaře 1998 po vážném incidentu s městskou policií město vyžadovalo po obyvatelích holobytů zklidnění a nápravu situace, byl dohodnut domovník, který se měl starat o základní pořádek kolem obou domů a došlo se na záměr výstavby zdi, která by nadále byla prevencí proti dalším naschválům mezisousedského pekla trvajícímu již léta. Postaveno mělo být i hřiště pro děti, aby měly si kde hrát a neběhaly po ulicích.

    Vše vypadalo slibně, situace se uklidňovala a potom tisk přinesl zprávu o dohodnuté zdi - a bylo před volbami...! A udělal se z toho předvolební guláš, který doznívá, přihřívaný na dně politiky dodnes...

    V Matiční se skutečně nejedná o rasový problém, ale o "Uhlovskou" záměnu lidských práv s normální slušností.

    Několik drobností týkajících se Kosova a medií

    Jiří Jírovec

    K postřehu Andrew Stroehleina, že bělehradská vláda manipuluje sdělovací prostředky tím, že cizím novinářům neumožní, aby jeli, kam chtějí, je zapotřebí dodat, že tuto praxi zjevně odkoukali od Američanů, kteří při válce v Zálivu drželi mimo oblast bojů.

    Bělehrad má pro své jednání důvody nejen propagandistické, ale pravděpodobně i čistě vojenské. V době mobilních telefonů a přístrojů přesné určení zeměpisné polohy (GPS) lze předpokládat, že vlastenecky orientovaný novinář třeba vloží své reportáže i sdělení, že zrovna stojí před zamaskovaným tankem nebo cisternou s palivem.

    Krátce poté, co NATO bombardovalo budovu ministerstva vnitra (tu těsně vedle nemocnice) by reportér BBC doslova posraný strachem (z hlasu to bylo zjevné), že si někdo všimne, že mluví do mobilu a že bude považován za navaděče raket.

    Návrh "pochodu Bělehrad" okupace Srbska, volby pod dozorem vítězné armády a předání moci, když dopadnou podle přání NATO, pronatovským Srbům je řešení velmi nereálné. Stroehlein navíc v rozporu se zájmy USA navrhuje nezávislý stát Kosovo v němž budou práva srbské menšiny zajištěna ústavou a kontrolována mezinárodními pozorovateli.

    Pokud má pravdu zpravodaj týdeníku Time (jeho jméno mi bohužel uniklo), který v rozhovoru pro pořad CBC "As it happens" (20. dubna) prohlásil, že s KLA to není tak jednoduché, jak si někteří lidé představují. Mimo jiné tvrdil, že KLA je rozštěpena na dvě skupiny, které spolu bojují o kontrolu nad územím severní Albánie.

    Stejného dne proběhla v CBC veřejná dvouhodinová debata o válce v Jugoslávii. V jejím rámci byl uveden rozhovor s ministerským předsedou Chretiénem. Jedinou zajímavou informací, kterou poskytl bylo přiznání, že ho počet uprchlíků (po zahájení bombardování překvapil) - jinak to byla fráze na frázi.

    Patrně nejsilnějším momentem diskuse byl velmi koherentní projev veterána druhé světové války (Američana, který žije v Kanadě). Prohlásil, že v posledních dvou letech byl často v Jugoslávii a že akce NATO je podvod, za který se stydí.

    Zajímavé bylo i vystoupení dalšího občana z pléna, který tvrdil, že z deseti poslanců parlamentu, s nimiž o Jugoslávii mluvil, ani jeden návrh dohody z Rambouillet nečetl a přesto všichni kritizovali Miloševiče, že ji nepodepsal.

    Tato i na ní navazující námitka, že návrh smlouvy byl zamítnut srbským parlamentem, takže ji Miloševič ani podepsat nemohl, byly rychle zametena pod koberec, přestože bychom se měli ptát, co vlastně o Jugoslávii víme.

    Byl bych rád, kdyby některý čtenář měl odkazy na analýzy o tom, jak vypadal život normálního občana za Miloševičovy diktatury, jak se zrušení autonomie Kosova a Vojvodiny projevilo v těchto oblastech. Proč se neozývá Vojvodina?

    Za zmínku stojí i upozornění jedné účastnice besedy, že například v Bělehradě žije 160 000 Albánců a že Srbsko je multietnický stát - přes všechna balkánská etnická čištění.

    Tato skutečnost je velmi důležitá, protože je otázka jak dál. Očekávaným dělením Kosova, pod záminkou, že Srbové a Albánci nemohou žít pod jednou střechou, se mohou etnické problémy rozšířit po celém Balkánu. Lidé podporující akci NATO zůstávali většinou u frází - pro NATO je nutné vyhrát, aby neztratilo tvář a pod. O tom, jak situaci řešit v reálu (návrat uprchlíků, obnovu infrastruktury, uklidnění Balkánu) si nikdo z nich netroufne nic říct.

    Z publicistického hlediska byla zajímavá i další televisní diskuse (CBC) týkající se Kosova. Moderátor Patric Conlon diskutoval situaci s jakýmsi americkým expertem (ten byl pro vojenskký zásah) a bývalým plukovníkem kanadské armády, který byl nasazen v Bosně (ten byl jednoznačně proti). Do diskuse mohli přímými telefonáty vstupovat i diváci. Ti se ovšem musejí napřed dovolat a pak projít předběžným sítem (screening). Poměr připuštěných volajících (pro a proti) byl 1:1. Televise ovšem vyhodnotila i názory zbytku, který se do éteru nedostal. Dohromady byl poměr 33% pro 66% proti.

    (Otázka pro mediální experty: byl ten program vyrovnaný nebo zkreslený?)

    Jiří Jírovec

    Poznámky k článku Martina Sojky

    Jiří Jírovec

    Marek Sojka zakončil svůj seznam výhrad k několika poznámkám, které jsem napsal o Kosovu otázkou, zda "Nazory pana JJ, (které) jiste v mene kultivovane forme, zni spise nad politymi stoly v tuzemskych nalevnach patych cenovych skupin chvili pred zaviraci dobou" jsou oním představují "onen tok modernich myslenek, ktery v zapsklem, provincialnim a ukoptenem Cesku chybi." Pokusím se pana Sojku uklidnit. Moje články obsahují názory novinářů, politiků, bývalých vojáků i diplomatů, lidí z ulice, universitních profesorů a podobné sebranky, která si dovoluje nesouhlasit s oficiální propagandou, a to dokonce k tomu nalézá prostor ve sdělovacích prostředcích tak říkajíc "vyšších cenových skupin" - včetně BBC a CNN.

    Protože většina citátů, které Marek Sojka použil, je vytržena z kontextu, je těžké na jeho výtky odpovídat, aniž bych zatěžoval čtenéře neustálými odkazy na původní texty.

    Nicméně pár slov bych přece jenom dodal.

    Utrpení všech lidí v této oblasti se mě týká stejně hluboce jako kohokoli jiného. Současně jsem ale přesvědčen, že akce NATO je produktem chorých mozků a že právě proto je třeba pronikat pod rovinu propagandy, dávat věci do souvislostí a psát o nich.

    Podle mého názoru bylo povinností politiků NATO vědět, k čemu vojenská akce povede. Pokud to nevěděli, jsme v rukách arogantních idiotů.

    Přestaňme si konečně namlouvat, že bombardováním Jugoslávie a Kosova čelí mezinárodní komunita rozsáhlému vyvražďování a etnickému čistění obyvatel. Výsledkem akcí NATO je pravý opak. Dochází nejen k vylidnění Kosova, ale navíc k ničení infrastruktury Srbska, jehož deset miliónů obyvatel je používáno jako páka k odstranění Miloševiče. Ať to stojí, co to stojí.

    Pokud to myslelo NATO s udržením Kosova v Jugoslávii vážně, mělo odsunout otázku autonomie (která patrně byla většině obyvatel stejně ukradena) do pozadí - do doby než se pro starý model najde ve světě, který se údajně stále více zbavuje hranic mezi lidmi a národy, nějaká náhrada. Mělo se pokusit politicky i ekonomicky přispět ke stabilitě poměrů v této oblasti. Mělo v tomto směru dát Bělehradu jasné garance - včetně nepodporování KLA. Byla by to bývala nízká (politická cena) ve srovnání s již teď zjevnou devastací života dvanácti miliónů lidí.

    Přestaňme si rovněž namlouvat, že pokud "nevyhrajeme", je v sázce osud NATO.

    Nic by nemohlo této organizaci do budoucna prospět víc, než kdyby přiznala, že se její politikové mýlili a že tudy cesta nevede.

    Diskreditace či dokonce destrukce NATO - tedy katastrofických důsledcích v případě "porážky" - trápí pouze politiky, kteří se bojí o vlastní kariéru a místo v dějepisu. Jenže nestojí snad kariéra Blaira, Clintona a těch několika dalších potentátů za obětování? Přečtěte si analýzu Dany Cihelkové, naznačující jaký Džin se klube z odzátkované flašky.

    Jiří Jírovec

    PS Na jednu z poznámek Marka Sojky, bych chtěl přece jenom odpovědět konkrétně. Součástí mé reakce na výrok Jana Čulíka "Západ zasahuje v Kosovu, protože pro západní civilizaci je nepřijatelné sledovat mučení a zabíjení nevinnyých civilistů s rukama složenýma v klíně." byla tato zmínka o Iráku: "Proč ve své zcivilizovanosti připouštíme, aby sankce proti Iráku zabíjely několik tisíc dětí ročně? No protože jsme, vy i já tak slušní, že nás ani nenapadne, že by něco takového bylo možné. Odkud to máme vědět, když to pro sdělovací prostředky není dostatečný trhák a pro politiky dost nebezpečné pro jejich kariéru? Mám-li věřit zprávě CBC, vysílané před několika dny, přispívá k této genocidě i to, že embargo se vztahuje i na lékařskou literaturu."

    (Poznámka JČ: Západní sdělovací prostředky tyto informace opakovaně přinášejí a přinesly je i Britské listy.)

    Marek Sojka k tomu napsal toto: "Neni tam tedy sefem ten Saddam H., ktery dokaze obetave prekonat embarga, kdyz se jedna o anthrax a loziska do odstredivek na separaci UF6. Pane JJ, neni to taky jeho volba priorit? Lkat nad tim, jak v zemi, jejiz vladce uspesne obchazi embargo pri budovani jaderne technologie a nezbyde mu uz sil na nakup ucebnic pediatrie, na to je potreba poradny trening v  Orwellovskem doublethinku." Možná, že by se Marek Sojka mohl zamyslet nad tím, jaký smysl má embargo, které nepostihuje vladaře, proti němuž je údajně namířeno, ale normální lidi. Podle zprávy, kterou jsem citoval nejde o nedostatek peněz na učebnice, ale o to, že je na ně embargo. To jsou dvě různé věci. Spojené státy o tomto dopadu sankcí dobře vědí a přesto na nich trvají - v tom je právě to svinstvo.

    Proč NATO nezasahuje i jinde?

    Vladimír Durec

    Vážená pani Kuklová,

    prečítal som si so zaujatím Váš príspevok uverejnený v  BL. Zaujala ma z neho najmä táto časť:

    K Vašemu komentáři bych měla následující dotaz. Když se tedy NATO řídí principy pouze etickými, předpokládala bych, že takovéto principy budou platit pro každého stejně, a že rozlišujícím faktorem jejich aplikace nebude velikost, vojenská síla, strategická poloha, možnost vzájemného obchodu apod.jejich narušovatele. Když etika, tak etika, za víru se má >bojovat i proti silnějšímu nepříteli.

    Proč tedy NATO nepostupuje stejně proti Číně (po jejích zvěrstvech v Tibetu), či proti Rusku (po násilí v Čečně)? I proti dalším, ale toto jsou příklady nejvíce do očí bijící. Že by ve hře byly přeci jenom ještě jiné zájmy?

    Presne rovnaké otázky sme kládli na hodine angličtiny nášmu lektorovi, ktorý pochádza z Londýna. Iba namiesto Čečenska sme mu naservírovali Severné Írsko, Falklandy a Kurdov v Turecku. S kludom Angličana (doslovne i v prenesenom zmysle slova) nám tvrdil, že pokial si NATO na Čínu netrúfne, je morálne, ak bombarduje aspon Srbsko. Z argumentačného hladiska postupoval v podstate rovnako, ako pri debatách kedysi ruskí (vtedy sovietskí) študenti, keď obhajovali okupáciu ČSSR v r. 1968. Na otázku, prečo teda vojensky nepomôžu aj vykorisťovaným robotníkom na Západe, odpovedali zvyčajne mlčaním.

    Jeden z čitatelov BL pred časom vyjadril názor, že je to v mentalite národa. Dovolím si s ním súhlasiť. Áno, menšie národy asi majú kdesi v génoch zakódovaná vyššiu citlivosť na potlačovanie suverenity. Naopak väčšie si často osobujú právo na stanovenie kritérií čo je a čo nie je demokratické (morálne, zákonné, ...).

    Čo tým chcem povedať? Vojna je mi odporná najmä preto, lebo najviac trpia nevinní. Netrúfam si robiť arbitra, lebo v tomto konflikte majú všetci maslo na hlave. Ale keďže som zažil viac ako 30 rokov komunistickej propagandy, som velmi citlivý na akékolvek jednostranné servírovanie príčin problémov. Pritom je mi lahostajné, či propagandu robí televízia v Srbsku, Nemecku, USA, či kdekolvek inde. Lebo pri konfliktoch (vojnových, manželských, susedských) nikdy nie je vina iba na jednej strane. A ak sa otvorene uplatňuje právo silnejšieho, tak rozhodne niečo nie je v poriadku.

    S pozdravom

    Vladimír Durec

    Zásadně nesouhlasím s postupem NATO v Kosovu

    Petr Hájek

    Vazeny pane Culiku,

    ziji jiz nekolik let mimo Cechy, takze rozhodne nepodleham stupidnimu ceskemu zpravodajstvi. Presto zcela zasadne nesouhlasim s postupem NATO v Kosovu. Nechci zde podavat vycerpavajici seznam duvodu, nebot tyto jsou roztrouseny po mnoha prispevcich jinych ctenaru BL.

    Misto toho si dovolim oponovat Vasi zakladni tezi, podle niz oduvodnujete svou podporu zasahu, ze totiz i kdyz se staly chyby a nedomyslenosti atd... hlavni vec je ze se NATO postavilo na obranu prav mensiny v cizim state.

    Tento argument povazuji za zasadne neprijatelny. Povazuji motiv akce (i kdybych veril Vasi tezi ze Zapad jedna nezistne) a jeji provedeni za neoddelitelne. Jinak se totiz octneme presne v tom svete kde jsme, kde se pro kazde svinstvo vzdy najde ten nejmoralnejsi duvod.

    Stupen v nemz NATO selhalo je naprosto sokujici. A ta neuveritelna drzost predstoupit pred svet a rict, no vite my mysleli ze bude stacit hodit tam par bomb ale jak se zda tak to budem muset vsechno srovnat se zemi a pak se uvidi, kdyz nam slibej ze na nas nebudou strilet tak tam poslem nase odvazny chlapiky, jo a mimochodem za vsechny ty mrtvy nese zodpovednost Milosevic.

    Chci zde zduraznit ze NEJSEM principielnim odpurcem "vmesovani" na ochranu mensin. Za zasadni ovsem povazuji provedeni, se snahou vzdy predejit zabijeni, a i kdyz se nedojde k "reseni", alespon udrzeni vasni na uzde. Jednotny postup s Rusy by v teto veci by byval mel sanci na "uspech". Cena by ovsem byla rostouci rusky vliv a to zapad nechce pripustit.

    Jako evropan byste totiz mel vedet, ze neexistuje zadny recept na "vyreseni" problemu mensin. I v zemich zapadni Evropy, kde velke bohatstvi maximalne tlumi mozne vasne, narody a mensiny a narody mezi sebou nedospely k vzajemne lasce a casto se navzajem nenavidi.

    Zaverem jeste poznamku o tom ze jak rikate na zapade ma akce podporu verejnosti. Vite sam ze lide na zapade nemaji to nejmensi poneti o vychodni evrope, o jeji historii a lidech. Je jiste snadne s pomoci sugestivnich zaberu tyto lidi presvedcit o cemkoli.

    Sam mam velmi vazne vyhrady k ceskemu narodu a jeho chovani, ale v tomto pripade se podle me projevila jeho soudnost a je velice mozne ze kdyby se agrese NATO odehrala drive CR by dnes nebyla clenem NATO.

    Petr Hájek

    Nikdo nemá moc nad pravdou - ČSSD mezi dvěma sjezdy

    Předsjezdová analýza vládní strany

    7. 4. 1999, Pražský Demokrat

    Citát agenta FBI Foxe Muldera z kultovního amerického seriálu Akta X nám připadal nejpříznačnější pro název něčeho tak neuchopitelného, jako je byť jen trochu komplexnější pohled na nynější vládní stranu, ČSSD. Cesta, kterou tato strana urazila za deset let od svého sebeobnovení je úctyhodná. Zatímco většina stran na pravé straně politického spektra se rekrutovala z Občanského fóra, které na počátku "porevolučního" nadšení podporoval takřka celý národ a dnes tyto strany v součtu nemají ani polovinu bývalé popularity, Československá strana sociálně demokratická prošla cestu od "bezvýznamné skupinky důchodců" v roce 1990 po cestě "vládě po krku" až "hlavním vchodem do Strakovky" . Co to s ní udělalo? Nestoupla sociálním demokratům moc a sláva do hlavy? Jak se strana vyrovnala s faktem přeměny "razantní opozice" na vládní stranu? Udržely si špičky strany svou pozici či se jejich židle kymácejí?

    Tyto a řadu dalších otázek si kladl tým spoluautorů tohoto materiálu. Netvrdíme, že se s tímto pohledem na ČSSD ztotožní všichni její členové. Netvrdíme ani, že jednotlivé postřehy nejsou ovlivněny optikou svých autorů (někdo má brýle na blízko, jiný zase na dálku).

    Na některé otázky dá odpověď sjezd ČSSD (9. - 11. 4. 1999), některé zhodnotí čas. Na některé může přitom odpovědět i tato stať.

    Nechtěli jsme zmiňovat události a činy notoricky známé, které probíhaly televizí i tiskem, tato analýza nemá být ani výčtem hrdinských činů či seznamem padlých na politickém bojišti.

    Chtěli jsme hledat klíčové body, kde se měnily podmínky práce či postoje klíčových osob a které vedly k dějům, které znají všichni. Chtěli jsme přispět alespoň zčásti k procesu sebepochopení a sebepoznání ČSSD tam, kde pro obyčejného člena nejsou souvislosti jasné, k poznání části zákulisí politiky, ale i k poznání cest kupředu.

    Ty my nevidíme v hromadění moci či funkcí, ve lžích, podfucích a prachsprostém politikaření, nevidíme je ani v naduté přezíravosti prostých členů, ve formalismu práce a kabinetní politice zavřené za zdmi sekretariátů, nevidíme ja ani v aroganci těch mocných.

    Vidíme je v aktivní, poctivé politické práci, v trpělivém a neúnavném vysvětlování politiky občanům a někdy i vlastním členům. Vidíme je ve vytáření domu, ve kterém bychom chtěli bydlet, v budování struktur občanské společnosti. V té by nesouhlasné názory nebyly potlačovány a umlčovány spolu se svými nositeli, v té by každý měl právo říci svůj názor (aniž by byl označen za nepřítele). V té by se o jakémkoliv politickém programu nejdříve dlouze a odpovědně hovořilo, než by se o něm hlasovalo. V té by každičký politik v každé straně byl ODPOVĚDNÝ svým voličům ze VŠECH svých činů a program, díky němuž byl zvolen, by považoval za text své přísahy věrnosti.

    Nevidíme cestu ve slepé víře ve vůdce (ať již se jmenuje jakkoliv, třeba grémium), ale ve věcném, kritickém, ale upřímném dialogu jedněch a druhých. Pokud jsme mohli přispět k tomuto poznání alespoň trochu, jsme rádi.

    Autoři

    Redakce měsíčníku pro politiku Pražský Demokrat

    Fatální budoucnost

    K čemu došlo na II. bohumínském sjezdu a po něm, mělo své hluboké příčiny již ve volebním výsledku, který rázem celou politickou scénu připravil o iluze bezproblémovosti přehlížení levice v Čechách. Zemák turné 96 triumfálně oslovilo občany v celé republice ("Pokud chceš být premiérem, musíš obstát jako státník už teď" slyšel vždy k smrti vyčerpaný bývalý prognostik svého nejbližšího poradce každý večer), a tři měsíce dlouhá, nesmírně vysilující cesta za parlamentním vítězstvím skončila u volebních uren.

    Sociální demokracie se svými necelými jedenácti tisíci členy téměř vyhrála a jala se provádět politické svatební tance. Jelikož byla vázána "bohumínským" usnesením, podpořila existenci menšinové vlády pravostředové trojkoalice, protože jiné řešení neexistovalo a nikdo by si nevzal na zodpovědnost další volby. Státnické gesto, které předznamenalo vztahy dvou mužů, řídících osudy státu. Miloš Zeman se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu a Václav Klaus předsedou vlády. Okamžitě se strhl zděšený pokřik všech druhořadých politiků (o "služebných" novinářích nemluvě), neboť tímto aktem ODS přiznala rovnocennost protivníka, ačkoliv do té chvíle se uvnitř státu chovala jako vítěz na vypleněném území. Začala eliminace protivníků. Už tehdy vznikla myšlenka omezení "vydíracího potenciálu" ostatních subjektů. K její realizaci bylo ale ještě daleko. Prozatím se aktivizovalo mediální dělostřelectvo.

    Na pozadí tzv. vnějších zpravodajsko-mediálních kauz, (Bamberk, kufříky, špiclování Luxe apod.) které provázely tento vývoj, probíhal trvalý vzestup preferencí ČSSD, probíhaly vnitrostranické poziční boje, do kterých byla zatažena většina osobností ČSSD.

    Machiavelliho potomek -

    S Wagnerem bez Wagnera

    Miloš Zeman využil vnitrostranické situace a hledání viníka nesvržení vlády Václava Klause k vytvoření persóny vnitřního nepřítele. Muž, který se k tomu hodil dokonale, byl předseda rozpočtového výboru poslanec Jozef Wagner. Nezkrotný trpaslík (jak byl posměšně nazýván), se znalostí věci hovořící ekonom, enfant terrible, který navíc po napadení Václava Grulicha musel čelit masivním snahám o své odstoupení. "Jsou chvíle, kdy se člověk nemůže chovat jako prognostik. Musí se zachovat jako chlap," komentoval trefně trapný incident z Podsedic. Bez ohledu na možné osobní důsledky (a musel si jich být vědom) zabránil nešťastné realizaci volebního slibu Miloše Zemana na svržení vlády a podpořil státní rozpočet pravicového kabinetu. Nešťastné proto, že ČSSD na podzim 1996 neměla připravené týmy odborníků, neměla ujasněnou koncepci jak dál. činnost odborných komisí, jedné z klíčových bašt "zemanovců" se teprve restrukturovala a rozbíhala. Bylo navíc krátce před sjezdem, který měl rozhodnout vnitrostranické pře.

    První rozcestí - Zlatá střední cesta?

    "Pragmaticky" doprava s Petrou Buzkovou a Stanislavem Grossem či "zločinně" doleva s Milošem Zemanem? Tehdy vznikla v hlavách některých poradců myšlenka na obklíčení Miloše Zemana pod heslem "Nevadí Zeman, když kolem něj budeme mít své lidi" . ("Připadám vám jako obklíčený?" zaznělo ovšem hrdě z jeho úst na jakési tiskové konferenci. Kolem něj se tísnil shluk fotografů a novinářů...) Jako alternativní, stmelovací problém se hodilo heslo "Bez Wagnera" . Důvěrník Dubčeka z dob disentu, "obroďák" , mediálně nepřehlédnutelný (a proto také nebezpečný) se najednou nehodil nikomu do hry. Sám se choval neukázněně, protože si chtěl vydobýt pozornost a s ní i funkci. Myslel si, že to bude post hospodářského tajemníka a tak řada jeho útočných výpadů směřovala právě proti Ivanu Havlíčkovi. Východiskem byla dohoda, iniciovaná několika přáteli: "Kam s Wagnerem" . Kandidatura do Parlamentu se zdála být východiskem, hromosvodem Wagnerových výpadů se měli stát pravicoví ekonomové. Předznamenala ale řešení, které bylo stejně nešťastné. Zemanovi se muselo hodit, že na převzetí moci tehdy ještě nepřipravená ČSSD vyklouzla elegantně z pasti, kterou jí přichystal ve svatém nadšení z kampaně sám Zeman. Wagner se ale stal ukřižovaným ve hře, kterou rozehrál jako východisko z nouze pro ČSSD. Stalo se tak po dohodě se Zemanem? Mnoho lidí tomuto scénáři nevěří, i když ono staré pravidlo "komu to slouží?" zde bylo naplněno bezezbytku. Vše co není nemožné je možné, říká jedno staré pravidlo, ale oba dva aktéři dlouhotrvající frašky ve Sněmovně to budou určitě velmi tvrdě popírat. Wagnerův půlobrat vpravo byl totiž vysvobozením ze zapeklitého výsledku voleb, který ovšem Miloš Zeman předpokládal a sám i chtěl. Xíkal tomu "pozice second best - druhý nejlepší" .

    Obkličovací manévry

    Cesta k obklíčení Zemana se nabízela přímo na sjezdu. Regionalizace strany a silní místopředsedové, kteří nebudou "Milošovi" ale svých regionů, jejichž mocenským integrátorem je poslanecký klub, v čele se Stanislavem Grossem. Přitom regionalistický princip ve straně posiloval paradoxně sám Zeman. Okres či region určoval nominaci jednotlivých osobností a jejich podporu. Jediným prvkem centralismu byl SDŽ se svými 25% kvót pod vedením Jany Volfové. Proti tomu stálo koordinovaných jen 10% "Grossových dětí" , MSD. Ještě před II. bohumínským sjezdemna shromáždění pražských delegátů vyzval Jiří Vraný kandidátky na místopředsedkyně, aby se vyslovily, jak hodlají prosazovat stranický program. Volfová odpověděla obecnými prohlášeními o koordinaci a kooperaci, Buzková řekla, že "chce za každou cenu zůstat svá" . Jiní nebyli donuceni říct cokoliv. Tento moment předjímal i dění na sjezdu. A tak zatímco centrum připravilo k nominaci lidi výrazné mediálně i jejich schopnostmi či věrností myšlenkám sociáldemokratismu a masarykovského humanismu (Jiří Kantůrek, Ivan Havlíček), či lidi, kteří velmi výrazně znali vnitrostranický život (Vojtěch Matějičný, Jana Volfová) proběhlo na sjezdu hlasování ve stylu meziregionálních dohod. Střední Čechy podpořily Jižní Moravu a výměnou získaly nepodporu kandidátů, které prosazoval předseda Zeman. Do party přibraly i Jižní Čechy (výměnou za podporu Vladimíra Špidly, v kterého tenkrát ještě doufali pro jeho umírněné postoje) s hradeckou polovinou Východních Čech a tak někteří delegáti pro jistotu museli být "uklizeni předem" . Stačilo pár týdnů bleskových cest po několika regionech. Výsledek předčil očekávání. Zpráva o hospodaření Ivana Havlíčka nebyla schválena, středočeský kandidát Ivo Svoboda (importován předtím z OH) byl delegáty (kteří ho naprosto nemohli znát) vyvolen jako strážce toho nejcennějšího - stranické pokladny a navíc místopředseda pro řízení ČSSD. Svoboda prošel proti bývalé organizační tajemnici (dezorganizační - jak posměšně říkali její bývalí spolupracovníci, které paradoxně jako mláďata do Lidového domu přivedla a které dnes lze najít v kanceláři Petry Buzkové či jako pracovníky aparátu či v Grossově poslaneckém klubu) Janě Volfové. Ta, oslabená debaklem s krachem Práva lidu o rok dříve a rozmíškami s regionálními tajemníky po volební kampani (chtěla po nich práci, což se jim stalo poprvé) se neměla sílu bránit a stáhla se. Zkoušela sice bojovat i o místo "obyčejné místopředsedkyně, ale marně. Buzkové samozřejmě pomohl neúspěch Volfové, protože v tu chvíli neměla konkurenci. Stanovy přitom určují, že jedním místopředsedou MUSÍ být žena. Buzková proto prošla poměrně hladce a domnívala se, že tím její pozice posílila. Znovu se vynořila z hrobu koncepce středového voliče, kterého nesmíme zklamat. Duch pragmatického posunu obcházel stranou. Buzkové poradce Martin Profant dělal, co mohl. Výsledek voleb byl nucen přijmout (alespoň naoko) "za svůj" i Zeman, protože věděl, že nechce prohrávat hlasování. Dokonáno jest.

    Jak chutná svoboda

    "Podařilo se nám bez problémů schválit jak nový program, tak nové stanovy a zvolit i nové, věřím, že plně dělné a výkonné kolektivní vedení." Je to vlastně taková ideální čtyřpatrová struktura. Začíná to řízením strany, rozvojem členské základny a samozřejmě i jejího ekonomického zabezpečení, což bude mít na starosti Ivo Svoboda. Takovým, nechci říci druhým patrem, protože bych to nechtěl hierarchizovat, je komunální a regionální politika, čili péče nikoli jen o naše členy, ale také o naše zastupitele. Třetím patrem je parlamentní politika. A konečně čtvrtým patrem je formování - chcete-li to tak nazvat - budoucího exekutivního potenciálu a to jsou právě odborné komise, nejenom ústřední, ale i regionální." Tak hodnotil M. Zeman své místopředsedy ihned po jejich zvolení na tiskové konferenci. Vývoj během dvou letech mu potvrdil, že k ideálu je možno se blížit, ne ho dosáhnout. A že peníze leckomu nesmrdí, ať jsou odkudkoliv.

    Myšlenky a lidé:

    Boj o širší platformu

    Ve stejné době ale druhé, Zemanovo křídlo nezahálelo. A zatímco grossovci se upnuli na několikatičlenné politické grémium, kde získali absolutní převahu (Ivo Svoboda, Petra Buzková, zpočátku i Vladimír Špidla na jedné straně, vždy na vážkách Zdeněk Škromach a na straně druhé vlastnímu přesvědčení věrný Ladislav Schrom), Miloši Zemanovi se mezitím podařilo utvořit během dlouhých vyjednávacích měsíců (do června) vratkou alespoň patovou situaci na orgánu širším - na předsednictvu. V důležitých hlasováních ani zde však neobstál a byl vždy přehlasováván. Proto vytvářel záměrně nečitelné situace svým postojem k "nedůležitým" hlasováním, nevyjadřoval se k mnohým otázkám. Věděl, že je slabý - v menšině. Když ale šlo "o věc" , neváhal neponechat nic náhodě a svolat mimořádné (alarmující) zasedání ÚVV a nestalo se mu, že by neprosadil svou. Prosadil tak napříkald bez problémů nespolupráci s US (ODS II.) a překazil tak "některým" politické námluvy.

    Sám jako sloup

    Zeman se ale nikdy, bohužel, nepral sám za ambice "svých věrných" . Nechtěl nikdy programově (na rozdíl od Stanislava Grosse) vytvářet strukturu "zemanovců" . On totiž ty lidi ani neviděl. Jejich problémy byly pod jeho rozlišovací schopnost. Stačil si sám, spoléhaje se jen na svoji inteligenci a kombinační schopnosti, převyšující všechny jako dórský sloup uprostřed planiny a stejně tak osamělý. Byl obklopen lidmi, o jejichž souhlasu se svým pojetím politiky si nebyl nikdy jist. Spíše pravým opakem. Záda si nechal krýt absolutně věrnými úředníky svého sekretariátu, a několika přáteli mimo stranu, o nichž nikdo prakticky nic nevěděl. Ti zprostředkovávali Zemanovi některé odborné i politické informace, takže předseda strany věděl vždy víc. O svých přátelích i nepřátelích. To ho dělalo silnějším. Ať již se to týkalo zdravotnictví, bezpečnosti nebo ekonomiky. Lidi ze svého oficiálního okolí, ač věrné svým názorům nechal vždy na holičkách, a jedině ten, který "přežil" tuto krutou lázeň, zvítězil. A toho si Zeman pamatoval. Třeba několik let. O jeho "sloní paměti si někteří pamětníci vyprávějí legendy.

    Před volbami - boj o Šloufa

    Předem prohraná hlasování na předsednictvu vedly zemanovce k taktice co nejširších hlasovacích fór. Vedly i k využívání oslabení "protihráčů" . A tak se stalo, že na návrh vedoucího sekretariátu M. Zemana ve Sněmovně Karla Březiny byl na jednom předsednictvu (za nepřítomnosti Grosse a Buzkové) zvolen Miroslav Šlouf volebním manažerem a ještě před povodněmi začal okamžitě sestavovat svůj tým. Poprask, který se strhl nejen v médiích (útok začala dvojice redaktorů TV NOVA, Daniel častvaj, pozdější mluvčí ministrů financí Pilipa a následně Iva Svobody a Dalibor Balšínek), ale i v sekretariátech obou nepřítomných, přiměl "středočeské křídlo" ve vedení ČSSD k pokusu zvrátit výsledek této volby. Miloš Zeman neměl být na dalším předsednictvu (za měsíc) přítomen ("náhodou" od organizačního odd. nepřišla pozvánka) a tak se vše zdálo být snadné. Nebylo. Intrika se provalila. Zeman se (ač nepozván) dozvěděl termín jednání PÚVV (práskači jsou i mezi Středočechy) a na radu svých nejbližších spolupracovníků (přemlouvali jej dvě hodiny) se dostavil. Nejdříve pobouřeně protestoval, jakže je možné ho nepozvat na jednání orgánu, kterého je členem a pak se pokusil za Šloufa bojovat. Poprvé a naposled za někoho bojoval. Marně. Byl přehlasován. Miroslav Šlouf byl okamžitě odvolán a Zeman měl o jednu trpkou zkušenost navíc. Na tiskové konferenci pak řekl, že "ctí demokratické rozhodnutí většiny a podřizuje se mu" . Tato porážka předznamenala jeho další myšlení i kroky. Naučil se využívad taktiky opoziční smlouvy daleko dříve, než ji podepsal s ODS. Generální zkouška proběhla úspěšně uvnitř ČSSD.

    Vítězství byrokracie

    Místo Šloufa byl na post volebního manažera předsednictvem strany dosazen s půlročním zpožděním (na 3. ÚVV po sjezdu - 4. 10. 1997) Středočech Jan Korf - typický byrokrat - administrátor bez invence - do té doby vedoucí organizační sekce Lidového domu. Jeho protikandidát na tuto funkci František Králík (člen posádky Šloufova Zemák turné 96, vedoucí posádky Zemáka v senátním turné 96) nedostal pro jistotu ani šanci na rovnocenný a demokratický volební souboj. Předsednictvo rozhodlo. Asi vědělo proč, nicméně ze dvou neschopných se špatně vybírá. Nejvyššímu stranickému orgánu mezi sjezdy - ÚVV pak ani nebylo umožněno šéfa kampaně řádně zvolit, ale jen aklamací potvrdit "doporučení" předsednictva, které je orgánem nižším. Spokojila se s tím většina.

    Korf nejenže nenavázal na už rozpracovaný plán zapojit do sociálně demokratické komunální politiky širší vrstvy společnosti, ale nebyl schopen zmobilizovat k účasti v komunální a senátní kampani ani všechny členy ČSSD. Vizi a nadšení nahradila administrativně byrokratická mašinérie. Nový manažer dokázal pouze rozdistribuovat na regiony příslušný díl volebních letáků, přidělit příslušný díl peněz a zorganizovat tradiční školení pro "prvokandidáty" .

    Politika pro lidi: konec jednoho snu

    Původní ambiciózní plán týmu Zemanova poradce Šloufa a místopředsedy Senátu Havlíčka vést dialog se společností (dělat politiku pro lidi, což měl být i ústřední slogan celé kampaně) integrovat na kandidátkách a zaujmout pro politiku ČSSD širokou občanskou společnost - odboráře (kterých je více než milion), dobrovolné hasiče, zahrádkáře, ekology a další občany, kteří se zajímají o veřejné dění, nebo se ho aktivně účastní, byl nahrazen nechutnou vnitrostranickou tahanicí o místa na kandidátce ve velkých městech. Praha jako hlavní město byla přes úpěnlivé prosby předsedy Šplíchala ponechána sama sobě a svému "přídělu" . Menší města a zejména vesnice byly pod Korfovu rozlišovací schopnost a ve značné části z nich ČSSD nekandidovala jediného člověka. Výsledek senátních voleb i osamocenost místních ad hoc koalic odpovídaly invenci. Havlíček část tohoto plánu realizuje dnes v Senátu, kde se pokouší formou veřejných slyšení k jednotlivým otázkám zmapovat situaci v sektoru občanské společnosti a pomoci alespoň straně možnostmi jejich senátorů a jejich vlivu.

    Volební trojčlenka: Krk, křidýlko nebo stehýnko?

    Miloš Zeman se pomstil za porážku dokonale. Na jaře příštího roku (počátek února 1998) pro mimořádné volby do parlamentu nominoval na ÚVV záměrně tři "své" kandidáty na volebního manažera: svého poradce Miroslava Šloufa (chcete vítězství, byť za cenu "šloufizace" ?), bývalou manažerku Vlastu Štěpovou (nedávná víceméně negativní zkušenost s "přátelským" řízením východočeské poslankyně - máte co jste chtěli) a Františka Králíka, kterého prosazovali především Středočeši (senátní lážo-plážo turné - orejte si s ním a vláčejte, ambiciózní předsedové okresů - výsledek bude váš). V duchu se tiše musel smát. On neprosazoval nikoho. Zatímco Středočeši prosazovali "neznámého" Králíka jako ovladatelnou variantu (finančně řízen místopředsedou Svobodou a jeho "poradkyní" Snopkovou), spustil se proti "rudému nebezpečí" Šloufovi předem objednaný mediální uragán z pravé části našich deníků i televize. Iniciátoři byli titíž, jako v předchozím případě. Mediální tlak ovlivnil i nerozhodnuté členy ÚVV a hlasování bylo o strachu a nikoliv o rozumu. Příznivci Šloufa pak byli poraženi. Těsně, ale přece. Zastrašování neslo výsledky. Jak chutná hořkost porážky faulem kouče, pochopil Šlouf až v okamžiku, kdy prohrál. Do poslední chvíle věřil. Přesto nezatrpkl a pracovat zůstal. Stal se ale opatrnější a o sto procent nedůvěřivější. I k Miloši Zemanovi. Bezmeznou oddanost nahradily vztahy racionálnější. "Moje křídlo? Neexistuje žádné moje křídlo," říkal později Miloš Zeman novinářům hrdý a vítězný jako kamenný oblouk na pařížském náměstí. A všechny ty, kteří mu pomáhali od samého počátku až na vrchol moci (pamatuje si premiér ještě dnes, že do ČSSD jej přivedl Jozef Wagner na žádost Jany Volfové?) a kteří v něj po několik let věřili, odsoudil v ten okamžik do nicotné bezvýznamnosti.

    Na veřejnost vystoupil nový "ústřední volební manažer" 20. 2. 1998.

    Nová tvář?

    Řízení volební kampaně odpovídalo kvalifikaci manažera a schopnostem pokladníka. Dodnes dluží ČSSD několik miliónů agentuře MPL. Ačkoliv "neměla" ČSSD peníze na centrální kampaň, střední Čechy produkovaly mohutnou vlastní kampaň s jinou agenturou. Za co? To dodnes nikdo neví. Zdarma to ale určitě nebylo. Centrální pokladník má přece shánět prostředky pro celou stranu, nikoliv separátně pro svůj region.

    Ve finále voleb 1998 se ČSSD rozkmotřila s autorem svého logotypu (nejde o to soudit zde oprávněnost roztržky - nutno však říci, že úroveň stranických právníků v otázkách duševního vlastnictví byla vždy - už od roku 1992 - ubohá) a musela vytvářet ihned po volbách logotyp jiný. Nové image tak ale ztratilo možnost autenticky vypovědět o koncepční změně v ČSSD (což bylo možno začlenit do koncepce před volbami, neboť dohady o poplatky z autorských práv se táhly v zákulisí řadu měsíců před zahájením kampaně), zbyly jen nechutné mediální tahanice. Zas jedna promarněná šance, která mohla mít obrovské pozitivní vyústění, kdyby se pojala nikoliv ve spěchu, ale komplexně veřejnou anonymní soutěží nejen na logo, ale i na veškeré tiskoviny, tematické billboardy, plakáty se sociální tematikou a na další propagační motivy. Stačí se jen podívat na německou SPD, kde se nové image strany k volbám do Evropského parlamentu řeší na internetu, veřejně - s občany - a s obrovskou mírou invence. Rozhodují veřejně známé poroty s politiky i reklamními odborníky, veškeré náměty se testují. Opravdu demokratická metoda, narozdíl od ČSSD, kde nebyla známa ani jména členů poroty a kde neproběhla ani ex post výstava prezentující spektrum návrhů na nový logotyp.

    Evropský socialista s ne-lidskou tváří

    Cesta do Evropy: tam a zase zpátky

    Mezinárodní dění v rámci SI určilo ovšem, že se předseda ČSSD stal (pro české pozorovatele naprosto nenápadně) jednou z vůdčích osobností SI - jedním ze tří evropských členů tzv. Gonzálesovy komise. (Felipe Gonzales, bývalý španělský premiér, pozn.red.)

    "Chtěl bych blahopřát Janu Kavanovi, který byl zvolen místopředsedou výboru pro střední a východní Evropu.

    Ač jsem nekandidoval a o žádnou funkci jsem se neucházel, byl jsem ke svému překvapení zvolen členem 14 členné Gonzalesovy komise pro reformu Socialistické internacionály jako jediný představitel zemí střední a východní Evropy. V této komisi jsou tři Evropané: Gonzales, Bruntladtová a já, ostatní zástupci jsou z dalších kontinentů. Pokládám to za vysoké ocenění nikoli sebe, ale ČSSD. Doufám, že této komisi se podaří splnit svůj základní cíl, tzn. narýsovat tvář sociální demokracie pro příští tisíciletí." Toto je jediná zmínka Miloše Zemana o svém působení v SI (březen 1997). Tuto skutečnost nezaregistrovalo žádné české médium a tak se zpráva propadla sítem historie. Z pracovních dokumentů, úvah o budoucnosti sociální demokracie na českou veřejnost neproniklo téměř nic. Přitom architektura budoucí, sjednocující se Evropy se tvořila v letech minulých právě v koordinaci aktivit německých, britských, francouzských, rakouských, italských ale i českých či slovenských socialistů a sociálních demokratů. Až výsledky kompromisů z těchto jednání na stranicko - mezinárodní úrovni se začleňovaly do politik jednotlivých států, procházely křestem na domácích politických kolbištích, probíhaly Evropským parlamentem či vyúsťovaly v rozhodnutí Evropské Komise, aby se pak spátky vracely sjednoceny jako většinové stanovisko Evropy. A tak se pilně cestovalo. Nemusely to být vždy oficiální cesty státníků, mezi "Genossen" stačily cesty soukromých osob jako mimořádných a zplnomocněných soukromých velvyslanců vůdčích osobností svých stran. Jestli se setkali v Dillí, Bruselu či Římě, nebylo podstatné. Koncepční spor opravdu neměli, šlo jen o vzájemné propojení a sladění kroků. Tento klub je vyhrazen pouze velkorysým vizionářům, jejichž šachovnicí může být Evropa či svět. Z tohoto důvodu je pochopitelný eurooptimismus České sociální demokracie a paradoxně i kladný postoj k NATO. Proto je poddaný britské královny Jan Kavan přes mediální palbu českým ministrem zahraničí. Proto je poddaný švédského krále, novinář Egon Lanský místopředsedou české vlády a vládním koordinátorem evropských a euroatlantických struktur. Proto Vlasta Štěpová je více v Bruselu než v Praze. Proto Světlanu Navarovou či Annu Čurdovou potkáte nejspíše cestou z letiště nebo na letiště. Vždyť generálním tajemníkem NATO je španělský socialista. Politiku NATO dnes tvoří socialisté a sociální demokraté: v Americe, Británii, Francii, Itálii. A v Evropském parlamentu mají evropští sociální demokraté většinu. Ženám pak se v Evropě nikdo nesměje a neposílá je k plotně. Tvoří polovinu voličů, vychovávají děti, učí je nejen násobilce, ale i životním postojům. A NATO na starém kontinentu dnes stále více (vzhledem k probíhající integraci Evropy) posiluje nezadržitelně svůj euroregionalistický charakter, což v praktických krocích ústí např. v realizaci programu evropské stíhačky Eurofighter. Ten kdo není členem vojenského uskupení, neúčastní se rozhodovacích procesů, neúčastní se ale ani celoevropských zbrojních a zásobovacích programů. Je druhý. A zatímco se naše malá česká pravice vzpamatovává z nemožnosti vzájemného partnerství na malém českém parlamentním dvorečku, socialisté všech zabarvení dobývají Evropu, Ameriku a jsou nepřehlédnutelní i na dalších kontinentech. Dnes bohužel má toto tvrzení i svou stinnou stránku, díky útoku NATO na Jugoslávii. Díky tomuto ataku mezinároidních zvyklostí se dá postupně definovat pojem sociálnědemokratický konzervativismus jako vyjádření pozic nadnárodních korporací a kapitálových skupin ve spojení s politiky "New Labour" a "Neue Mitte" . Dalekosáhlé důsledky, ve které ještě vyústí toto selhání evropských socialistů, povede pravděpodobně k posunu členských základen doleva a k přehodnocení role některých lidí v evropské politice.

    Navigare necesse est - Je třeba plout

    Miloš Zeman je tedy možná již myšlenkami v EU - Bruselu 21. století, a vnitrostranické tahanice mohou být pod jeho rozlišovací schopnost. Jedním z možných vysvětlení by mohlo být, že jeho pozornost je v tuto chvíli zaměřena na úspěšný vstup čR do EU a s tím spojené diplomatické hrátky na úrovni Visegrádské čtyřky. Nebo že by si říkal, že po vstupu do EU a rozplynutí ČSSD do Evropské sociálně demokratické strany (tak je nazývána v sočasnosti socialistická frakce v Evropském parlamentu. Je to ale definitivní podoba socialistické struktury v EU? Myslíme, že nikoliv - pozn. red.) se rozmíšky horňáků a dolňáků vyřeší samy. Prognostik, šachista a stratég Zeman má v oblibě složité a náročné úkoly a těžké zkoušky. Sebe, ale i těch druhých. Soužití s ním je permanentní test. Inteligence, kombinačních schopností i machiavellistické bezohlednosti a státnické komplexnosti. Na jakou židli asi pomýšlí, když hovoří o odchodu z české politiky a přitom zásadně ovlivňuje formulování evropské socialistické doktríny příštího tisíciletí? Rok před tím, než se stal předsedou ČSSD (a později i předsedou soc. dem. vlády), spolupracoval na programu ČSSD a hovořil přitom o tom, že nechce do žádné strany vstupovat.....

    Zemanská léna - Regionalismus není motorem, ale brzdou

    Podmínky pro expanzi regionálních uskupení v ČSSD byly dány stanovami a kompetencemi, které v nich jednotlivé organizační články dostaly. Každá struktura však musí mít svou logiku a řád. Jestliže v třístupňovém systému řízení - OVV, RVV, centrum - přestane vrchol této politické pyramidy plnit své stmelující a koordinační poslání, neurčuje pak jednotnou politiku nikdo. V ČSSD došlo k tomu, že politika centra se stala výslednicí vektorů politik jednotlivých okresů na úrovni regionální a politik regionů na úrovni centrální. Okresy a regiony jsou nechávány napospas sami sobě, ambicím svých předsedů a jejich politickým cílům.

    Křižovatka zájmů

    Jedni v tom nacházeli prvek demokracie zezdola, druzí anarchii a třetí příležitost k použití tohoto systémového nedostatku ku svému prospěchu. Vzniklo naprosto nepřehledné prostředí křížících se zájmů, které nesledovaly logiku politiky ale obchodních a zprostředkovatelských aktivit, že prakticky již není v silách nikoho zanalyzovat celkovou situaci do detailu. Strana je ve vnitřním rozkladu. Pojmenování tohoto stavu rozkladem se může zdát tvrdé, avšak ti, co mají přehled o dění ve více regionech, ví, že příliš velká nadsázka to není.

    ČSSD se stala koalicí devíti sociálnědemokratických stran - regionů. Řízení z centra, sjednocení politik neexistuje, a pokud ano, omezuje se pouze na výměnné hry o jednotlivé figury, technologie moci, nikoliv na její obsah a cíl. Tak se může stát, že Pavel Dostál se málem nestal poslancem v Olomouci, protože "personální priority" regionu byly jiné.

    Tak se může stát, že se naopak členem ÚVV ČSSD stal málem i bývalý hospodářský tajemník Julius Lopata, původem Středočech, proti kterému vedla a vede ČSSD několik soudních sporů kvůli nepravostem při jeho výkonu funkce. On například podepsal velmi nevýhodnou dohodu o pronájmu jednoho z Lidových domů - hradecké Střelnice, jejíž zisky plynou dodnes do cizích kapes.

    SOS - morseovka reálné politiky

    Shodné zájmy Prahy a regionů jsou přímo úměrné pouze počtu členů, z nichž se generují počty delegátů do nadřízených orgánů. Tato absence řízení strany má za následek, že spory o konkrétní naplňování programu jsou řešeny přes média a vnitrostranický život je redukován na čtení deníků a sledování televize. Konzumerství z toho plynoucí pak vyúsťuje v pasivitu základny, neboť ta mnohdy nerozumí podstatě mediálních sporů svých šéfů či důvodům, které představitele vedly ke konkrétnímu výroku.

    Odpověď na otázky jim nedá ani funkcionář nižšího stupně, protože formulaci některých stanovisek tvoří několik lidí v kuloárech Lidového domu, Úřadu vlády, ministerstva či Parlamentu. "Co jste to za partaj, že se nedokážete domluvit mezi sebou?" , slýchávám často, zvláště od starších lidí, kteří s údivem komentují ranní noviny, ve kterých se např. dočtou, že místopředseda vlády, odpovědný za ekonomiku se dozvěděl o zdražení telefonů ministrem financí - z novin. Úloha tisku je nezastupitelná, říkám, ale je v tom mnoho hořkosti a sarkasmu...

    Mezi slepými jsem králem já - Informační blokáda se stala živnou půdou regionálních elit

    O podobě politiky se členové nepřou na schůzích místních organizací, nehovoří se na programových konferencích. Ty za poslední čtyři roky prakticky neexistovaly. Veškeré konference byly volební, devadesát procent času strávily hlasováním o delegátech, jejichž politické názory v převážné většině ani nemohli hlasující znát. Věděli pouze, jestli je onen člověk z Hradce či Pardubic, z Prahy 2 nebo z Prahy 13. Jednotlivé obvody - okresy si začaly utvářet infrastrukturní podmínky pro svou expanzi, ty co to uměly nejlépe, postupovaly na region a do vedení strany. Tak vzniklo ono mýtické "středočeské centrum" . Původně "Rakovnický" proud, významná názorová frakce, po letech troska politicky nevyzrálých vesničanů a maloměšťáků.

    Stranická archeologie

    Dobrá polovina členů vstupovala do strany v uplynulých dvou letech a tak ani historická paměť strany není delší. činy jednotlivců před čtyřmi, šesti, či devíti lety už zná jen pár zasvěcených. Komise historiků se stane brzy jedinou "vykladačkou minulosti" , neboť rozsáhlejší publikování a analýza politických názorů členů a nižších funkcionářů neexistuje. Jednak z "vrozené" názorové ostýchavosti, jednak z pocitu ohrožení zvnějšku a z toho vyplývající soudržnosti (přeci nebudu proti vlastní straně), jednak i z vypočítavosti (dnes ho napadnu a zítra bude hlasovat o mě).

    Přátelské mediální nepřátelství -

    Kuloáry tvoří politiky - politici tvoří kuloáry

    Politika je tvořena v kuloárech a prostý člen je o ní informován přes média. A ačkoliv si někteří sociální demokraté stěžují na nepřátelský vztah médií ke straně, mají sdělovací prostředky dnes nezastupitelnou roli ve vnitrostranické komunikaci. Bez nich by totiž nebyla žádná.

    Informovanosti nenapomáhá ani oficiální "list sociální demokracie" Právo lidu, neboť díky systému regionálních příloh se čtenář v Praze nedozví nic o názorech členů na Budějovicku či Severní Moravě, protože tyto mutace v Praze neexistují. Dozví se ale sebechválu místních funkcionářů. Právo lidu přináší celostátně oslavné články vybrané skupinky politiků ČSSD, postrádající zásadní pravidla žurnalistiky, objektivnost a vyváženost. Bezzubé otázky střídají učesané odpovědi, nepohodlné věci se neventilují.

    Úlohu vnitrostranické komunikace neplní ani Pražský Demokrat, jeden ze dvou nezávislých listů vlastněných a vydávaných členy ČSSD (druhým je Trend), který se snaží spektrum názorů na levici zprostředkovat ze stranických sekretariátů ven, voličům, občanům, politikům jiných stran, ostatním novinářům. PD má záběr daleko širší, než ČSSD. Přináší statě a články autorů z ODS stejně, jako KSČM, přináší rozsáhlé reportáže ze sjezdů politických stran. Mimo malého nákladu a občasných finančních potíží trpí i neschopností přinášet spektrum informací z regionů, které by měly zpravodajskou kvalitu a byly by oproštěny od regionálních lobbismů či vnitřní cenzury dopisovatelů. Není síť dostatečně nezávislých žurnalistů v regionech a tak informace mimo centrum jsou víceméně náhodné a výsledkem něčí indiskrétnosti.

    Pražský Demokrat vydělal paradoxně na hlouposti vedení ČSSD, které se ho pokusilo na počátku zakázat. Rozhodnutí předsednictva o "nepřátelství" PD k ČSSD (22pro, 5proti) zazdil místopředseda pro řízení ČSSD Ivo Svoboda, který vydal zákaz čtení, distribuce a spolupráce pro veškeré pracovníky aparátu strany. Absurdnost onoho fermanu rozhořčila nejen funkcionáře a členy strany, ale také řadu novinářů z ostatních periodik. Podpora nezávislosti šla napříč politickým spekterem. Od té doby se stal "prvním samizdatem po revoluci" a začal být i ostatními vnímán jako opravdu NEZˇVISLÝ list. Ostuda zůstala na vedení strany dodnes, protože toto rozhodnutí předsednictvo už nikdy nerevidovalo.

    Role dalších médií na levici - uvnitř strany či v její blízkosti je okrajová, typickým je Moravský Demokrat. Tento list, původně stejně koncipovaný jako jeho pražský jmenovec se stal pod vedením poslance Sobotky regionální sebechvalný zpravodaj skupinky poslanců, ve kterém sdělují členské základně, jak jsou skvělí.

    Trend, se po smrti posledního velkého novináře "staré" doby - Přemysla Janýra potácí v nejistotách. Okruh jeho autorů je příliš uzavřený a úzký, než aby se mohl stát fórem pro výměnu názorů. Přemysl Janýr byl přitom opravdu posledním velkým žurnalistou, věrný myšlenkám sociální demokracie, jeho analýzy evropských souvislostí konkrétních kroků v politice jsme mohli čítat i v Právu, Lidových novinách a jinde.

    Ventil měl možnost být kvalitním otevřeným médiem mladých, ale díky vedení MSD, které se leklo samostatnosti a zodpovědnosti, je tím, čím byl dříve - interním zpravodajem pro hrstku členů.

    Odborné časopisy - Marathon (vydávaný R. Převrátilem a R. Valenčíkem jako teoretická revue, dnes již jen na internetu), tradiční Listy (převzaté společností Economia) a odboráři vydávané Pohledy - jsou chabou náplastí na informační vakuum na levici. Tyto periodika však svým zaměřením jsou spíše určena úzkému okruhu odborníků, než široké čtenářské obci. Odboráři vydávané Sondy se jako týdeník mohou stát širokou platformou pro sociální otázky a sociálně orientovanou politiku, to by však jejich vydavatelé museli chtít.

    Paradoxní je, že komunikace ČSSD se všemi ne-stranickými periodiky je stejně mizerná, jako s naprosto nepřátelskými médii. Neexistuje rozesílání pozvánek, zasílání dokumentů, annoncí či dalších podkladových materiálů. Tiskové oddělení strany se chová naprosto neprofesionálně.

    Neexistuje ani aktivní přístup tiskových mluvčí (Lidového domu, vlády, parlamentního klubu, senátorského klubu, regionů) k těmto médiím, nekonají se žádné brífinky, žádná pracovní setkání. Pokud chtějí tato média přinášet aktuální informace, musí si cestu k vlastní informovanosti zajistit stejně v ČSSD, KSČM jako v ODS. Spoléhat na vlastní, "dobře informované zdroje" , spoléhat na svou "zpravodajskou agenturní síť" .

    Strana jako organismus žije v kolektivním bezvědomí. Spokojená a uspokojená.

    Vleklá krize odborného zázemí - Kdo dřív přišel

    Krátce poté, co se M. Zeman stal poprvé předsedou ČSSD, vyhlásil úmysl sestavit stínovou vládu, tak jak to dělají některé sociální demokracie ve vyspělých zemích, když jsou v opozici. Ještě ze svého působení ve Sportpropagu (dříve než tato organizace byla rozehnána věčným korunním princem komunistického politbyra J. Fojtíkem) věděl, že v naší zemi je dost intelektuálně zdatných lidí schopných vytvořit kvalitní tým. To, co ale šlo např. v Prognostickém ústavu, šlo špatně v ČSSD počátkem devadesátých let. Lidé zatrpkli a pokud se nezhlédli v politice pravicových stran, nechtěli se angažovat. V první fázi vzniku odborných komisí tyto vznikaly systémem "kdo se přihlásil, ten to byl" . Prozatím o nic nešlo a prvotní vytváření týmů bylo časově velmi náročné. Jen tento voluntarismus mohl dopustit, že se do vedení komise politických analýz dostal "mladý sociálně demokratický Středočech" Dolejš, povoláním kuchař.

    Lepší holub v hrsti

    V nových podmínkách však Zemanovo úsilí o naplnění životního snu, o vytvoření týmu špičkových odborníků, dobrých organizátorů, sehraného manšaftu táhnoucího ze jeden provaz narazilo na obrovské obtíže. Ukázalo se, že vnitřní pnutí a skupinkaření v ČSSD na jedné straně, mediální kádrovací praktiky vůči opoziční straně vystavené prakticky do postavení polodisentu činí tento úkol mimořádně obtížným, ne-li nemožným. A v případě, že potenciální stínový ministr byl mediálně neprůstřelný, nabídla se mu perspektiva ve stylu "lepší holub (místo se statisícovým platem) v hrsti, nežli vrabec (perspektiva stínového a někdy ve vzdálené budoucnosti i reálného ministra) na střeše" .

    Po I. bohumínském sjezdu se ukázalo, že perspektiva sociálně demokratické vlády je reálnější než přistání na Marsu, a média začala lákat M. Zemana do pasti. Ať plní svůj slib a představí stínovou vládu, případně ať alespoň uvede některé stínové ministry. Vědělo se přitom, že z pozice vlivových struktur lze každého, kdo bude takto přinesen na stříbrném podnose, buď "odstřelit" , nebo "odkoupit pro jiné účely" .

    M. Zeman si velmi dobře uvědomil, že v těchto podmínkách je životnost každé přesně definované stínové vlády, dokonce i každého jejího člena minimální. Zkrátka ČSSD si ještě nevydobyla takovou pozici, aby mohla postupovat tak, jako zavedené sociální demokracie ve stabilní zemi. Předseda ČSSD řešení našel. Přesně takové, které odpovídá jeho zásadám o pracovitosti, o tom, aby se každý, kdo má zájem něčeho dosáhnout, vykázal výsledky své práce. Připomněl mediální sféře, že ČSSD disponuje rozsáhlým zázemím odborných komisí, že tyto komise v podstatě kopírují strukturu resortů a že každá taková komise má konkrétní lidi, stojící v jejich čele.

    V daných podmínkách to byl šťastný krok, protože takovému prezentování stínové vlády šlo těžko co vytknout, na druhé straně (čteno zvenku) nebylo možné jednoznačně identifikovat, s kým se na který resort počítá. Tento princip byl pak později při sestavování skutečné menšinové vlády určitým způsobem uplatněn.

    Rizika a gladiátoři

    Za všechno se ovšem platí. Pokud M. Zeman počítal s tím, že zabije dvě mouchy jednou ranou, tj. vyrovná se se svým slibem ohledně stínové vlády a současně podnítí odborné komise k větší výkonnosti i k získání schopných odborníků pro působení uvnitř nich, podařilo se mu v podstatě jen to první. Vztahové problémy uvnitř ČSSD se promítly i dovnitř některých komisí, nastal boj o jejich ovládnutí, především se však uvnitř nich začalo lobovat a kádrovat v míře, která má s principy odbornosti velmi málo společného. Některé komise se tak začaly měnit v uzavřené struktury sledující své vlastní zájmy a neschopné spolupracovat ani mezi sebou ani s širší odbornou veřejností mimo ČSSD i uvnitř strany. Zásahy Miloše Zemana byly spíše kontraproduktivní. Do funkcí "druhých" mluvčích se v řadě případů dostávali lidé, kteří o chodu komisí nevěděli nic, nespolupracovali s nimi a nespolupracují dodnes. Pod vedením místopředsedy Škromacha začala stínová válka s novým statutem odborných komisí. Ten vypracoval ještě Karel Machovec spolu s dozorem tzv. mluvčích předsednictva. Jaromír Císař a Y. Strecková sice žádali, aby statut mluvčích byl zrušen jako petrifikace exekutivních elit, avšak nestalo se.

    1. stínová vláda

    Odborné komise, které vznikly jako specifické instituce, mající za úkol přípravu odborných stanovisek pro politiky, se změnily na stínová ministerstva, tvořící program strany, lobbující za něj a prosazující v něm to své. To bylo v pořádku jen v začátcích a jen částečně. Strana v roce 96 prošla hektickou proměnou svého odborného zázemí, neboť poprvé opravdu uspěla. Uvědomila si v plné nahotě svou historickou odpovědnost a nutnost profesionalizace odborného zázemí. Komise, zřízené již dříve, doznaly obrovské expanze a odvedly ohromující množství práce. Volební programy, sociální a hospodářskou doktrínu, "Modrou knihu" , koncepce jednotlivých resortních politik, scénáře "100 dnů" apod. Dá se říci, že stranu zachránily na poslední chvíli. Z hloučku diskutujících a hádajících se socanů se rázem stala sebevědomá a přesvědčivá politická síla. Každý klad má ale i svůj zápor. Současně s tím však došlo k rozsáhlé infiltraci některých komisí byrokraty, kteří spolu se svým know-how přinesli i určitou nedočkavost a "vůli k moci" . Zelenou těmto ambicím dal opět předseda, když pod mediálním tlakem představil "stínovou vládu" a z odborných mluvčích se rázem stali budoucí ministři. A nebyl by to Miloš Zeman, kdyby na každý resort neřekl pro jistotu jména dvě. O souboj gladiátorů měl tím pádem postaráno a věděl, že stačí si počkat na vítěze těchto vražedných her. Vědecký, demokratický duch odborných diskuzí rázem nahradilo vnitřní přeskupování sil a v některých komisích i mocenské střety. Komise se uzavřely před veřejností, zodpovědnost za každou z nich převzal vždy jeden člen předsednictva jako "garant" , mediální výstupy byly povoleny pouze předsedovi komise a jemu. Duch týmové spolupráce, kde vítězily myšlenky, byl nahrazen vítězstvím koncepcí budoucích ministrů. Přitom z důvodu ochrany cenných informací bylo během času omezeno i publikování dílčích, aktuálních poznatků, byť jen členské základně. Naprosté odtržení komisí od členů vnášelo mezi ně nejistotu ohledně odborných kapacit strany. členovi nezbývalo než "věřit" . Ne vědět, protože i jména členů komisí byla tajná, ale z loajality ke straně věřit.

    Když byly na předsednictvu strany projednávány materiály na prvních 100 dnů vlády, bylo předsednictvo neusnášeníschopné, v jednu chvíli bylo přítomno pouze 6 členů. Předkladatel pak se slovy, že "nebude nikomu za pitomce" odešel z jednání.

    S komisemi někteří členové vedení začali hrát politický gambit. Informace se staly zbraní a investicí. Poslanecký klub měl své "experty" , placené z rozpočtu Sněmovny, jednotliví poslanci disponovali dalším expertným, regiony vytvářely své malé komise, další odborníci seděli v komisích Lidového domu. Někteří poslanci si své "zdroje" chránili a vydávali výsledky druhých za rozum svůj. Příkladem je např. ekologická komise či zemědělská komise. Škromach nedokázal koordinovat ani bezbariérový přenos informací, ani zadání, a tak vznikaly některé materiály duplicitně i triplicitně. Některé zase nevznikaly vůbec.

    2. stínová vláda

    Při příchodu ČSSD k moci byly sice odborné komise schopny dodat potřebný počet ministrů a v některých případech i jejich nejbližšího zázemí. Nekomunikace a rivalita mezi jednotlivými odbornými komisemi se však promítla i do vztahů mezi jednotlivými resorty. Celkově bylo odborné zázemí nedostatečné a mnozí ministři se současně dostali do problémů spojených s pozicí aparátů, které zdědili po svých předchůdcích. Vazba mezi odbornými komisemi a jednotlivými resorty byla narušena. V mnoha případech i proto, že resortní ministři a jejich blízké okolí jsou přetíženi operativními problémy, zatímco odborné komise živoří a nemají co nabídnout. V těchto podmínkách dochází jen sporadicky k tomu, že si odborné komise plní svůj hlavní úkol - zprostředkovat vazbu mezi výkonnou mocí a akademickým zázemím (vysokoškolskými a vědeckými pracovišti), kde je soustředěn značný odborný potenciál, kterému myšlenky sociální demokracie z velké části rozhodně nejsou cizí.

    Válka o pozice

    Zvlášť nepříznivě se tyto problémy projevují v neschopnosti odborného zázemí zabývat se průřezovými a syntetickými otázkami spojenými s dlouhodobější perspektivou ČSSD jako strany, která - v důsledku svého zaměření, ať chce či nechce - musí svoji roli ve společnosti opírat o široce akceptovanou představu své vize.

    Nejparadoxnější situace nastala ve dvou komisích: politických analýz a komisi pro informatiku a telekomunikace.

    Komise politických analýz

    Místopředseda Škromach chtěl v září 1998 nahradit politologa Jiřího Vraného v čele komise mladým Janem Šabatou z Brna. Poukazoval na rozpory, které má Vraný s Dolejšem (produkt vlivu Grossových MSD) a analytičkou Gr¸nthálovou. (Tu dodal kdysi "vrchní špión" Bašta do Lidového domu jako bývalou psycholožku policejní akademie. Po svém odchodu dělala asistentku Karlu Machovcovi.) Miloš Zeman v tu ránu vystřízlivěl ze sna a tento krok na místě zamítl. Jiří Vraný se stal nedávno poradcem místopředsedy vlády Mertlíka. Komisi politických analýz vede stále.

    Komise pro telekomunikace

    V zimě 1998 se jednalo i o odvolání Jiřího Kofránka z čela vedení komise pro informatiku za účinnou medializaci okolností zdražování telekomunikačních poplatků. Tehdy ministr financí Svoboda rozhodl bez kozultací s dalšími ministry a vláda ČSSD tak stála proti svému programu i proti volebnímu programu ČSSD. Na sklapnutí "programové pasti" již čekal Vladimír Mlynář, aby téma informatiky mediálně využil pro US, Škromach zjistil, že k odvolání Kofránka nemá přímé kompetence (informatická komise vznikla a existovala jako pracovní skupina pod souborem makroekonomických komisí, nikoliv jako samostatná komise) a tak politické orgány ČSSD couvly. O místo šéfa komise přitom usiloval Daniel Kardoš (bývalý pracovník AK Slušovice, pak pracovník FMV, pak soukromník, pak opět pracovník MV, v současnosti vedoucí IT na MZ), který se pokusil za "garanta" informatiky navrhnout Petru Buzkovou, což se mu nepovedlo. Jiří Kofránek vede komisi stále, komise připravuje návrh státní telekomunikační strategie spolu s ÚSIS a MDS. Jiří Kofránek se stal poradcem předsedy ÚSIS Karla Berky, který je současně sekretářem Rady vlády pro informační politiku. Telefony a internet jsou stále dražší, než původně být měly.

    Kdo sestavil vládu?

    V plné nahotě se neudržitelnost uzavřeného gladiátorského modelu projevila po sestavení menšinové vlády. Ten, kdo zachránil situaci v komisích, byl vedoucí jejich sekretariátu, Karel Zemek. On hledal odborníky v akademické obci a výzkumných ústavech, on sestavoval týmy, on řešil řadu sporů dříve, než vznikly. On hledal kompromisy i tam, kde naděje byla pramalá. Jeden, velký problém mu ale zůstal k vyřešení. Řada odborníků odešla do exekutivy a legislativy, z některých se stali ministři, poslanci, z jiných senátoři. Aparát, placený stranou velmi skromně si vzali s sebou a Lidový dům zel prázdnotou. Nejparadoxnější stav nastal na ministrstvu financí, které převzal "strážce stranického pokladu" , místopředseda Svoboda. S ním odešla šéfka ekonomického úseku a stranickou pokladnu oba dělali tak "na půl úvazku - jako bokovku" Jedno z řešení, vynucené okolnostmi prezentace státního rozpočtu.

    Zbylí členové odborných komisí stáli před dilematem. Stát se opozicí svým ministrům či jim radit. Přenos informací mezi aparáty ministrstev, vládou či ostatními orgány státní správy a komisemi byl takřka nulový. Obavy byly dvojí. Jednak z mediálního osočení z vytváření státostrany, jednak z cenné mocenské a karierní výhody, kterou novopečení exekutivní úředníci, ale i ministři získali. A tak dodnes hledají komise své místo, některým se vede stát "svým" ministrům po boku, jiné s nimi válčí.

    Ke zvrácení této nepříznivé situace (a to nejen v odborných komisích) nabízí určitou příležitost nadcházející diskuse, z níž by na základě již připravených tezí měl vzejít dlouhodobý program ČSSD. "Odtrženost" tohoto tématu od "reality moci" snad přiměje celý organismus k proměně ve vědecké fórum.

    Řídí ten, který drží v ruce opratě, cukr a bič

    Státnické šachy

    Povolební rozhovory o sestavování koalice bylo mistrovskou ukázkou státnického způsobu chování Miloše Zemana. Vyšachování US a KDU spojené s koruptivními nabídkami (až na premiérský post pro Luxe) bylo v podstatě pokusem o jejich vnitřní destabilizaci. Cíl byl jasný. Bez extremistů typu Cyrila Svobody či Tollnera, Rumla a Kuehnla byly tyto strany přijatelné pro variantu scénáře "Neue Mitte" po česku. Nikdo nemohl říci, že nabídne víc, než Miloš Zeman. Půl hodiny před podpisem opoziční dohody s ODS volal ještě předseda KDU-čSL Lux Zemanovi do kanceláře na "černý" telefon (bývalou "Zetku" ) s žádostí o možnost uspořádat další kolo jednání a přesvědčování US. Pozdě. Netušil, že Miloš Zeman nikdy nechtěl trojkoalici tak moc, aby kvůli ní přišel o premiérské křeslo. Věděl jako prognostik dopředu, že Lux zavolá, stejně tak věděl, že odmítnutí koalice politickým grémiem křesťanů přijít muselo. Věděl, jakou cenu má rozdělení moci nevázané na politické podmínky. Nebyl by státník, kdyby nechával věcem volný průběh a neplánoval pět tahů dopředu. Stejně tak měl potvrzen i fanatický postoj Rumla předem. Ten plánoval ještě v době, kdy z Rumla učinil "ďáblova vyslance" a nejhoršího ministra vnitra všech dob. Myšlení Miloše Zemana však neznal "taťka Šmoula" , pan profesor účetnictví Václav Klaus. Kdyby tušil, co se Zemanovi honí hlavou, text opoziční dohody by býval byl asi jiný.

    Špidla nástupcem na trůnu

    Nebývá tak často zvykem, že by špičkový politik nepodlehl opojení vlastní nepostradatelností, oznámil ještě během svého produktivního věku termínovaný odchod do důchodu a označil svého nástupce. A pokud tak politik učiní, tak spíše proto, aby na označkovaného nástupce soustředil pozornost rivalů, umožnil jeho včasnou diskreditaci a následně se pak nechal "donutit vůlí demokratické většiny" k tomu, aby jako "nepostradatelný" ještě nějakou dobu zůstal.

    V případě oznámeného odchodu M. Zemana a označení V. Špidly nástupcem ve vedení ČSSD se patrně jedná o výjimku z běžných praktik politikaření. Současný šéf ČSSD to podle všeho myslí vážně. A myslí-li to vážně, pak podobně vážné musí být i jeho motivy. Pokud ty mnohým komentátorům unikají, pak především proto, že jsou "z jiného těsta" , že jejich motivační struktura je odlišná a do pohnutek M. Zemana se nejsou schopni vcítit.

    Vladimír Špidla prošel za uplynulá léta zřejmě největším vývojem ze všech členů předsednictva. Od přidruženého člena "středočeského centra" před čtyřmi lety se vyvinul v pravou ruku a nejdůvěryhodnějšího politika v blízkosti Miloše Zemana.

    M. Zeman vždy zdůrazňoval pracovitost a odbornost, pod pracovitostí si přitom představoval z podstatné části "práci na sobě" , na své kvalifikaci, rozhledu, intelektuální zdatnosti. Pokud říká, že je "opotřebován" , má tím na mysli dvě věci. Jednak to, že cítí potřebu trochu poodstoupit od díla, potřebu nadhledu a oné "práce na sobě" (jinak by se "opotřeboval" definitivně a nebyl by již schopen z pozice intelektuální syntézy vnést do rozporného dění něco nového). Jednak jej vyčerpávají složité vztahové problémy uvnitř ČSSD a v politice vůbec. Tomu, komu jde jen o jeho vlastní "bezobsažnou pozici" v politice, vůbec nedochází, jak je člověk - přesvědčený o roli síly lidského intelektu, o významu poctivě vydřených schopností člověka - lehce psychicky zranitelný, když v každodenních půtkách vidí intelekt a poctivě nabyté schopnosti prohrávat s tupostí, malicherností, duchovní plytkostí (o to však větší ambicózností přerůstající mnohdy i v agresivitu).

    Světlo na konci tunelu

    Pokud za svého nástupce označil M. Zeman právě V. Špidlu, tak především proto, že v jeho osobě nachází tu pracovitost, kterou považuje za nejdůležitější. Ono spojení "práce na sobě" s "prací pro druhé" . Nejde totiž jen o to, že - jak potvrdí každý vrátný na Ministerstvu práce a sociálních věcí - zde na rozdíl od svých předchůdců bývá "od nevidim do nevidim" (pokud nemá jiné povinnosti). Ne zanedbatelným důvodem je i věrnost a mlčenlivost - Zeman vzal Špidlu i na ta nejdůvěrnější jednání v rámci tvorby koalice po volbách 1998 a nejen že obstál, ale nic se neprozradilo předem. Věc v ČSSD velmi vzácná.

    Pozornost si zaslouží i to, že Špidla se pustil do řady intelektuálních výbojů a že se na různých diskusních fórech svěřil širšímu okolí se svými představami, k nimž se dopracoval. Ty nepostrádají jiskru, byť je v nich ještě hodně syrového. Když uvážíme, že se k nim dopracoval vlastním úsilím, vlastním studiem a přemýšlením, že se nenechal utlouci pragmatismem a znechutit vztahovými problémy, není divu, že Zemanovo srdce pookřálo.

    Poučení z krizového vývoje po čtyřech letech -

    Kočírování řehtajícího osmnáctispřeží

    Rozpory mezi jednotlivými ministry jsou dědictvím uzavřeného modelu odborných komisí, z nichž většina ministrů vzešla. Dílem jsou dány logikou kompeterncí ministerstev (nikdo nemůže chtít po ministerstvu životního prostředí, aby se svých protijaderných myšlenek vzdalo bez boje, nikdo nemůže chtít, aby ministerstvo dopravy souhlasilo s rozprodáním tratí pod svými vlaky, nikdo nemůže chtít, aby ministerstvo průmyslu nechtělo zachraňovat předlužené průmyslové podniky po celém území státu. Nikdo nemůže chtít ale, aby ministr financí to všechno platil a neodkázal ostatní ministry do příslušných mezí. A nikdo nemůže chtít, aby ministr obrany nechtěl na své flintičky další miliardy... Naštěstí vláda rozhoduje "ve sboru" a premiér si dokázal spočítat předem, jaké koalice ke kterým otázkám mu vzniknou.

    Vyvážil rozložení názorů jednotlivých ministrů tak, aby dosáhl účinku, který si předem naprojektoval. Proto chtěl absolutní svobodu při sestavování vlády a osobní odpovědnost za celou vládu. Nechtěl, aby mu poslanci či politické grémium řídilo JEHO ministry a tím svazovalo ruce i jemu. A ti, kdo vedli opozici proti Miloši Zemanovi zase věděli, že do pasti i liška vleze jenom jednou. Proto také Stanislav Gross odmítl svou účast ve vládě, proto se místopředsedkyně Buzková vyjádřila, že jí bohužel nikdo tuto účast nenabídl. Grossovi nabídka učiněna byla a byla odmítnuta. Pochopitelně. On si počká. Nenechá se koupit za čtyřletou iluzi moci.

    Sestava vlády mnohé nezasvěcené překvapila, i když logiku nepostrádala. Jednobarevná vláda převzala prakticky model fungování odborných komisí. Včetně makro-úrovně, tzn. koordinací mezi jednotlivými skupinami resortů.

    Na alternativních scénářích pro tuto variantu pracovala velmi úzká skupina lidí, kteří předem znali detailní strukturu ministerstev i slabiny v nich. Co netušili, byl osudový fakt, že neopatrností jednoho z nich dojde k vyzrazení předem ( a následnému shození scénáře ze stolu samotným Zemanem) a stavu, v jakém ČSSD byly resorty předány. Zvláště na některých ministerstvech dokázali přijít před příchodem ČSSD "čističi" , veškerou agendu vymazat z harddisků počítačů a předat "čistý stůl" . Byly tací, kteří to vzali doslova a v jejich sekretariátu se nenašly ani skleničky na colu. To, že chyběly klíče od prázdného trezoru, zjistil nový ministr kolikrát až za tři dny. Další dva dny mu trvalo, než klíče našel v suterénu u správce budovy.

    Stejně tak pouze několik lidí znalo zadání a tím i pravý důvod přípravy komponentů z odborných komisí, které se staly podkladem pro vypracování NEKOALIČNÍHO MODELU vládního prohlášení. čas zadání? "T" minus půl roku... Jiná varianta se nezpracovávala.

    Úloha místopředsedů jako jakýchsi makro-ministrů tak je i v mikro-meziresorním parlamentářství. Působí jako vyjednavači vnitřních koalic uvnitř vlády, mezi vládou a poslaneckým klubem, ověřují i průchodnost v regionech a dopady na lobbistická sdružení, která začala vládu přehlcovat svými "detailními a věcnými" rozbory. Vytvořil se tak stabilní systém permanentní nestability, velmi křehká rovnováha mající svá kuloárová tajemství a nerozluštitelné pozadí. Stress, kterému je takto vystaven premiér, se zcela určitě podepsal i na jeho úmyslu za dva roky odejít. Občanská společnost je demokracií bez manipulací, být občanem znamená mít klid. Chce Miloš Zeman klid opravdu?

    "Čelem k masám" nebo "čelem ke zdi"

    Nadcházející sjezd dá odpovědi na mnohé. Ten totiž není o Miloši Zemanovi a jeho koncepci permanentní nejistoty a stressu jako hnacích motorů politiky, tento sjezd je o koncepci širší. O tom, jestli se sociální demokracie bude ubírat cestou sociální (sociální spravedlnosti) a demokratickou (občanské společnosti), nebo jestli přijme otevřenou náruč lobbistických skupin manažerů a podnikatelů a stane se jejich politickou převodovou pákou ve stylu "Neue Mitte" Gerharda Schroedera.

    O statutárním místopředsedovi Vladimíru Špidlovi panuje všeobecný konsensus, o posledním období panování Miloše Zemana též.

    Dělící rovinou a dlouhodobou strategií, kterou tento sjezd rozhodne, bude, kdo obsadí funkce místopředsedů.

    Za klíčovou je všeobecně posuzována funkce místopředsedy pro řízení strany. Ten bude (ať již přímo či nepřímo) rozhodovat o rozdělení financí. Centru, regionům (s návazností na VÚSC), okresům. On řekne, jestli ufinancuje strana své sebevzdělání (program výchovy funkcionářů), on dá, nebo nedá prostředky na kampaně. On dá (nebo nedá) peníze spravedlivě tak, aby dostal každý "podle svých potřeb, ale i podle své práce" . Na tomto postu se čeká radikální změna. Právem. Zkušenosti s posledním místopředsedou teprve teď začínají plynout na povrch a je možné, že se dočkáme ještě řady nepříjemných překvapení. Opakování ne-řízení strany by nemusela již strana přežít.

    Dalším neméně důležitým bude místopředseda pro komunální politiku. VÚSC budou znamenat přesun kompetencí státu dolů na regiony. ten, kdo bude koordinovat regionální a komunální politiku, bude mít vliv i na konkrétní rozvojové programy, fondy EU ap. Nesmí být přitom spjatý s regionálními lobbisty, musí mít zkušenosti s praktickou prací při řízení obce či města.

    Důležitý bude i post místopředsedy pro zahraniční styky. Jazyková vybavenost musí být na úrovni. Stejně tak i znalost prostředí a zkušenost z mezinárodních fór. Hezký obličej neznamená nic.

    Poradkyně Tonyho Blaira pronesla kdysi na adresu jedné vysoké funkcionářky: "To je 'šampaňská' socialistka." A to byl její konec na mezinárodním fóru. Okolostojící se zasmáli. Její názory pak už nezajímaly nikoho. Konzumace šumivého nápoje se jí stala osudnou. Názory reprezentanta strany v zahraničí nesmí vyšumět jako číše šampaňského. Místopředseda (či místopředsedkyně) musí mít v zahraničí autoritu, podloženou prací.

    Místopředseda pro komunikaci s poslaneckým a senátorským klubem by mohl být spojen se zodpovědností za mediální politiku. Řešit vztah ČSSD k médiím bude opět asi nutno členem nejužšího vedení. Kandidát na tuto funkci by měl ale více než na své osobní image hledět na image celé strany. Včetně svých názorových odpůrců. A sociální demokraté sami dnes přiznávají obrovské rezervy v pozitivní publicitě strany. Pouze někteří si pěstují vlastní osobní publicitu. Ne bez výsledků, ale o to nejde. Informace z poslaneckého klubu, schopnost týmové spolupráce, vyváženost stanovisek, racionalitu, moudrost a zkušenosti nepodléhající konjukturalismu (definovanému jakýmisi poradci v pozadí) - to jsou hlavní předpoklady pro tuto funkci.

    Místopředseda pro odborné komise musí vědět, co a koho řídí. Akademii věd také neřídí strojvůdce. Zkušenost a znalost problematiky je zde na předním místě. Pokud si ČSSD mohla dovolit amatérismus v počátcích, jako vládní strana už nesmí udělat žádnou chybičku.

    Zvolením těch či oněch do funkce se tak definuje prostředí, ve kterém bude ČSSD pro nejbližší dva roky pracovat. Tito lidé také rozhodnou, jestli se bude za dva roky na příštím sjezdu realizovat další fáze "obkličovací strategie" , či nikoliv. Aby se Vladimír Špidla neocitl ve stejné situaci, jako Miloš Zeman po II. bohumínském sjezdu. Nebude podstatné, jestli se prosadí změna nějakého usnesení o nespolupráci s komunisty, podstatné bude, jestli ČSSD bude za další dva roky ještě akceschopnou stranou. Obrovská zodpovědnost.

    Nelze než věřit, že do jednadvacátého století nepůjde nejsilnější česká politická strana vnitřně rozervaná, uvnitř bojující o každičkou funkci, o každičký podíl na moci. Z předchozího je jasně vidět, že jeden nezmůže nic. Pouze sehraný tým, který nebude mít mezi sebou vnitropolitické rozmíšky, tým, ve kterém nebudou bojová hlasování, tým, ve kterém pracovitost převáží nad intrikami bude schopen dostát závazkům, které tato strana svým voličům, ale i občanům slíbila. Nejde přitom o málo. Jde o budoucnost této země. Jde o budoucnost pro "dolních deset miliónů" .

    Analýza situace po 29. sjezdu bude následovat během několika dní

    		•

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|