Ostrava: získávání lidských orgánů pro transplantace

Z archívu Jana Čulíka

Jak jsem privatizovala Třinecké železárny

(Tento rozhovor vedl Jan Čulík s  pracovnicí někdejšího českého ministerstva privatizace v pořadu Hlasy a ohlasy rozhlasové stanice Svobodná Evropa v pondělí dne 16. března 1992.)

Je to pravda, ano.

Já jsem vystudovala Vysokou školu ekonomickou a měla jsem čtyři roky praxe. Z toho jsem pracovala v cestovní kanceláři, na národním výboře a potom jsem působila vlastně dva roky na našem zastupitelství v Bělehradě více méně jako administrativní pracovnice. Když jsme se vrátili zpět do Československa, tak jsem na inzerát sehnala místo. Bylo to začátkem listopadu. Minulého roku, roku devadesát jedna.

Ten inzerát byl uveřejněn v Hospodářských novinách a  hledali tam pracovníky s vysokoškolským vzděláním do funkcí referentů na ministerstvo privatizace. Nejdřív dělali snad nějaké testy, ale od těch záhy upustili, takže když jsem se přihlásila na ten inzerát já, tak tam bylo třeba deset dalších dalších uchazečů, z nichž brali do naplnění stavu každého, kdo se přihlásil. I když jsem řekla, že jsem tuhle práci nikdy nedělala, nebyly nijaké námitky -

Myslím si, že to bylo v důsledku časového tlaku.

Ano.

Přesně tak. Že neodhadli svoje síly.

I můj názor to byl, bohužel asi mylný.

Spíš bych řekla živelně. Je to omlouváno nedostatkem času. Já si myslím, že si to víceméně udělali sami, protože zveřejňovali v první fázi termíny, o kterých museli vědět, že už nebudou reálné. Teďka se mluví o březnu, že bude zveřejněn seznam těch podniků -

Ano, ano. Ale nikdo už si nedovolí nic konkretizovat, protože přece jenom těch přehmatů asi bylo víc než dost.

Tolik lidí zaregistrovalo si svoje knížky jenom díky té kampani, která proběhla, na základě investičních fondů, Harvardu a ostatních.

Ty fondy. Jenomže s tím se ze začátku nepočítalo, nebo ta studie byla zpracovaná na takovém základě, že ty fondy měly mít pouze doplňující význam.

Bylo snad i někde zveřejněno, že harvardský fond nemá tolik peněz, aby do toho roka skutečně všem těm členům, kteří si do něj vložili tu knížku, vyplatil tu požadovanou částku.

No tak, byla tam taková paní ředitelka, která se mě ptala, jakou mám praxi, že mi to stejně není nic platné, jestli jsem ochotná se něco nového naučit, tak jsem samozřejmě řekla, že to jsem.

Čtrnáct dní až tři neděle se defakto nedělalo skoro nic, protože jsme neměli ani víceméně kde sedět, takže část lidí se zdržovala doma nebo posedávala v různých kancelářích. Dostali jsme každý přiděleny určité vyhlášky, směrnice a interní sdělení, trochu chaoticky, které jsme si měli za úkol prostudovat. Jinak se o nás v počátečních dnech nikdo nestaral, lidi pořád byli nabírání noví a noví. Naše oddělení vzniklo skoro celé nové. Rychle, živelně se jmenovali vedoucí oddělení. Pak nám byly přiděleny po těch třech nedělích každému dva nebo tři, čtyři projekty, nevím podle jakých kritérií to bylo děláno. Já jsem dostala ze začátku přiděleny dva projekty, to byly Třinecké železárny a Válcovny plechu Frýdek-Místek.

To byl projekt zpracovaný managementem podniku.

Vzhledem k pokynům z ministerstva průmyslu bylo rozhodnuto, že všechny železárny se budou privatizovat formou devadesát sedm procent akcií do kupónů a tři procenta do toho Rezervního fondu. To znamená, že vlastně jim ani nezbyla žádná jiná varianta.

Známo to je jenom z toho projektu. Vy jako osoba o tom bližší údaje nemáte, jen musíte vycházet z hospodářských výsledků podniku.

Jsou tam výkony, mimořádné výnosy, zisky, ztráty. Běžné ekonomické údaje, to znamená rozvaha, je tam celá rozepsaná, výsledovka, a tak dále. Odborník by z toho měl poznat, jak si ten podnik stojí. Ovšem otázka je, jestli ty údaje jsou aktualizované v té době, kdy se ten projekt schvaluje, protože můžou být třeba půl roku nebo čtyři měsíce staré, než se dostane na ten podnik řada.

Mělo by být veřejnosti sděleno, jestli ten podnik, kolik má základního kapitálu, a jak si na tom finančně stojí, ale nějaké bližší rozepisování nebo vyložená konkretizace údajů, to myslím, že ne. Zrovna tak asi veřejnosti nebude sdělováno, jestli je v podniku zahraniční partner, jestli se podílí nebo nepodílí, to jsou interní údaje.

To je sázka do loterie, což bylo řečeno i některými pracovníky ministerstva. Anebo potom si to musí zjistit pomocí nějakých zdrojů nelegálních. Že půjde za někým, koho zná na tom ministerstvu a požádá ho o to, aby mu o tom podniku něco řekl, eventuelně se mohlo stát v tom nepořádku i to, během stěhování a tak dále, že by někdo nahlédl do nějakého projektu, i když byly příkazy, že to se nesděluje.

Ano.

Je to dost problematické, ale vysvětlují to tím, že třeba je naděje, že se to dá do určitého podniku, který zrovna nezkrachuje a že je tam větší šance, než když to dáte do toho fondu, kde teda jdete na jistotu, ale taky vám to moc nepřinese. Kdo se v tom těžko orientuje, tak to pravděpodobně dá do toho fondu tak jako tak.

V televizi probíhá reklama, že byly zprivatizovány já nevím Čokoládovny, nebo Pivovary. Je tam udáváno, jaký mají výši základního kapitálu anebo jak si stojí finančně, ale to je tak všecko, no. To je povrchní reklama. Nikdo vám neřekne, jestli ten podnik bude prosperující ještě po privatizaci nebo tak. Je to dost složité, no. Když by to mělo být nějakou oficiální cestou anebo opravdu veřejnost měla být informovaná, tak by to nemohlo jít takovou rychlostí a musel by se obšírněji zabývat někdo zkoumáním každého jednotlivého podniku, nejenom z hlediska ekonomického, ale i z hlediska těch restitučních nároků, a tak dále. Musím říct, že restituční oddělení tam bylo, které zkoumalo tyhlety věci. No ale potom pod návalem těch projektů se to omezilo jenom na sporné případy anebo na složitější, jinak to bylo ponecháno na referentovi, aby dokladoval způsob nabytí majetku státem tím, aby zažádal o výpisy z pozemkových knih, a tak dál.

To je možné a potom tyhlety spory zřejmě se budou řešit na úrovni soudních sporů. Jestli to bude dělat Fond národního jmění nebo jak to bude, to nevím. Ne v každém případě, ne v každém projektu to bylo stoprocentně zdokladováno, tyhlety způsoby nabytí majetku státem. Už jenom proto, že pro ty podniky to bylo dost problematické, že třeba čekací lhůty na výpisy z pozemkových knih jsou někdy až půl roku. Podniky se taky trochu vymlouvaly, protože už toho měly dost. Každou chvíli se na nich něco chtělo a když to přinesly, tak se řeklo, že je to dobře, ale že je potřeba ještě něco a když jejich projekt byl předložen na ministerstvo v září nebo v srpnu s tím -

Ano, ano. Že byli honěni, aby to předložili co nejdřív, a v listopadu ještě projekt ležel v archívu, tak došlo z jejich strany k přirozené frustraci nebo rozčarování. To se jim ani nedivím.

Podle mě by to komise dělat měla. Já jsem na základě některých údajů nebo sdělení svých kolegů zjišťovala výpisy z pozemkových knih a některá zdokladování a kontrolovala věcnou správnost projektu, ale už jsem ho nebyla schopná posoudit ho z nějakého odbornějšího hlediska, jestli je to opravdu výhodné. Když jsem si nevěděla rady, tak jsem se někoho zeptala a tak nějak se mi podařilo vypracovat teda během tří měsíců, co jsem tam byla, nějakou důvodovou zprávu.

Bylo tam zhruba popsat o jaký podnik jde, co je jeho činností, jaká je forma navrhované privatizace, jaký bude další investiční záměr, jak bylo zdokladováno způsob nabytí majetku státem, případně jestli tam byly nějaké restituční nároky. V případě komplikovanějších restitučních nároků se to mělo projednávat s naším právním oddělením restitučním, no ale jestli to bylo zdokladováno nebo ne, tak to už zase nikdo tak dalece nezkoumal.

Na ministerstvu průmyslu probíhaly komise, kde se jednalo o jednotlivých projektech. Byli k nim jejich předkladatelé zváni a tam se dohadovalo tom, co je výhodné a co je třeba odstranit. Byla to taková počáteční fáze. Jenomže vzhledem k tomu, že naše paní ředitelka nám zakázala se těchto komisí účastňovat pro nedostatek času, nechodlili jsme tam. Pokud tam někteří pracovníci chodili, tak tam chodili načerno.

Z odborníků ministerstva průmyslu, kteří léta jednotlivé podniky měli na starosti a byli ve vyšším stupni znalostí o tom podniku, než my, což je teda logické, když tam byli patnáct let a my jsme tam byli tři týdny. Na základě toho ministerstvo průmyslu si udělalo o tom projektu obrázek a vypracovalo takovou zprávu, která pro nás mohla být podnětná anebo jsme mohli jít proti ní. Nám bylo řečeno, že my jsme konečná instance, že nemusíme tuto zprávu brát v úvahu. Já jsem to řešila tak, že jsem vždycky dala na  stanovisko ministerstva průmyslu.

No, to nevím. To bylo zřejmě určeno vládou, ne?

V inzerátu bylo vysokoškolské vzdělání ekonomického nebo právnického směru, ale ze zkušenosti vím, že kolegové, co to se mnou dělali, byli třeba i chemici nebo technici.

Ano.

Bylo naším úkolem podle závazné osnovy kontrolovat, jestli má ten projekt všechny náležitosti. Ale to je víceméně formální záležitost. Ten projekt, pokud by to neměl, tak už by ho na to upozornili na tom ministerstvu průmyslu.

Mně taky ne.

Ano.

No. Referent zpracuje důvodovou zprávu s tím, že předstoupí s touto zprávou před komisi, která se skládá většinou z náměstka ministra -

Ano, někoho z právníků z restitučního oddělení, z ředitelky odboru anebo i z jiných odborů plus někdy se účastnil i pan ministr Ježek. Já jsem před tou komisí nebyla, protože pracovníci odjížděli každých čtrnáct dní do Lnářů ve větším počtu. Jsem jim tam ten projekt na radu svých kolegů poslala.

Tu důvodovou zprávu s tím projektem. Jak to dopadlo, to už vám neřeknu, ale myslím si, že to bylo schváleno. Kromě těhle dvou podniků jsem ještě měla asi tři menší, a ty teda schválené byly a proběhlo to zrovna tak, tímhletím způsobem, že jsem to poslala do Lnářů, kde probíhalo to schvalování. Když komise zasedala, tak zasedala tam.

Přesně tak, ano. Těch čekatelů s  důvodovými zprávami, začali se množit. Bylo toho stále víc a víc, takže nebylo možné, aby - co jsem tak od svých kolegů slyšela - kontrolovali, jestli důvodová zpráva nebo údaje v této zprávě souhlasí s údaji, které byly v privatizačním projektu, anebo si nějak blíž ověřovali, jestli jste skutečně provedl ověření restitucí a ostatních věcí.

Víceméně se na to zeptali a když jste řekl, že ano, případně teda ještě na nějaké věci obecnějšího charakteru se ptali, vy jste něco řekl, zprávu už nikdo nečetl a bylo to podepsáno. Akorát v některých případech, když se narazilo na nějaký nevyjasněný problém, tak projekt nebyl schválen na té komisi s tím, že se tam ještě musí něco doplnit. Ale mockrát se to nestávalo.

Pofidérní bych přímo řekla úrovni, přesně tak.

No tak, to v každém případě. A myslím si, že si toho musí být i vědomi, že ty spory, které vzniknou, soudní a jiné, se budou táhnout několik let. A myslím si, že si toho byli vědomi i ty pracovníci, ale zřejmě některým lidem to vyhovovalo a pravděpodobně tam našli svoji seberealizaci.

Určitý typ lidí, někdy i bývalých komunistických předáků nebo lidí, kteří se angažovali za bývalého režimu pro komunistickou stranu, náhle změnil velice své mínění a šli privatizovat.

Ano. Někteří tam šli zase za úmyslem, že si eventuelně prostřednictvím někoho nějaký podnik koupí. Protože oni sami by nemohli jako zaměstnanci ministerstva, ale ta možnost zařídit si to přes někoho tam byla.

Projektům, k informacím, z čehož budou mít možnost těžit pro sebe.

No, to nebylo.

Ani se tím nikdo nezabýval. A bylo veřejným tajemstvím, že byly přijímány vysoké částky úplatků.

Úplatky přijímali někteří referenti, ale spíš někteří ředitelé odborů a bylo to za to, že upřednostní v případě několika projektů konkurenčních jeden ten daný, na kterém byl z jejich strany nějaký zájem.

Rozhodoval vlastně ten referent, který to měl na starosti.

Ano, ano. Přesně tak. Vím, že kolegyně tam měly třeba deset i více - nakonec to bylo i publikováno v televizi, že snad na pivovary bylo i několik desítek konkurenčních projektů.

Konkrétně, co se týče těch pivovarů, snad to bylo natolik už závažné, že se to zřejmě řešilo v těch Lnářích nějakou týmovou metodou. Ale nicméně byly tam i projekty, kterých bylo třeba sedm osm, a ty skutečně měl na starosti ten jeden referent.

Ano. Většinou to bylo v lehkém průmyslu, dřevozpracující nebo papírenský, kde byl zájem jednotlivých občanů si koupit nějaký provoz nebo byla možnost, aby se ten podnik rozpadl na více celků a tak. Jenomže není ani možné, aby ten referent si to všechno pamatoval, když jich je tolik a každý má nějakou variantu. Je to dost dlouhodobá práce. Myslím, že by se na tom měl podílet, přímo na tom řešení každého toho projektu, tým odborníků a ne aby se v tom plácal takhle každý sám.

Zřejmě asi ne. Jak vám říkám, bylo tam vytvořeno restituční oddělení, které mělo sledovat restituční nároky, ale protože bylo zavaleno prací, každý druhý projekt měl skoro restituční nárok nebo nějaké problémy ohledně vracení majetku, tak se nakonec zabývali opravdu jenom těmi spornými případy. Na posuzování každého jednotlivého projektu by se měl podílet jednak právník, který by prohlédl otázku restitucí, dále ekonom, který se zabýval hospodařením podniku a prověřil, jak si stojí podnik ekonomicky, dále nějaký pracovník, který posoudí tu celkovou věcnou správnost, co se týče té závazné osnovy pro vypracování toho privatizačního projektu.

No, což je správný názor. To by taky trvalo. Ale než odvést nějakou práci, o které se předem ví, že se na ní budou léta vychytávat mouchy a nedostatky, tak je lepší počkat. Ale nejsem zase takový odborník jako naši přední vedoucí -

Myslím teď vládní činitelé, kteří se vůbec zabývají tou koncepcí privatizace.

To si nemyslím. Potom prostě už to nedotáhli do konce. Ta myšlenka možná byla dobrá, ale realizace se jim vymkla z rukou. I když jsme tam měli například tým amerických expertů, tak nakonec se zjistilo, že ty američtí experti nejsou využíváni tak, jak by využíváni být mohli a že ty jejich názory někdy nejsou realizovatelné v našich podmínkách, protože jejich myšlení bylo přizpůsobeno americkému způsobu myšlení.

Vůbec, posuzování celého toho projektu. Celých těch myšlenek. Spolupráce naše s nimi byla složitě provázána, protože to muselo jít nejprve teda přes nějaké oddělení, které to přetlumočilo, přepracovalo z češtiny do angličtiny nebo opačně. Oni se potom k tomu vyjadřovali a pak nakonec se to dostalo do takového stadia, že si začali stěžovat, že nemají co na práci. Tak se jim honem během třeba jedné nebo dvou hodin daly nějaké projekty, aby to vypadalo, že zase mají hodně práce. Pak se stávaly také případy, že takový projekt ležel u expertů třeba týden nebo čtrnáct -

Ano, u těch zahraničních expertů. A nic se s ním nedělo, přičemž ten příslušný referent, co ho měl na starosti, nemohl nijak postupovat, protože potřeboval vyjádření od těch expertů.

No tak, to bych řekla, že ano, no. Prostě to nechápu, že nám nebyli užiteční. Protože si myslím, že ty lidi, kteří je vybírali, nebo kteří se rozhodli, že s nimi budou spolupracovat, tak to mysleli určitě dobře. Protože tam tohleto hospodářství funguje. Když teda k té spolupráci tady nějak nedošlo anebo nakonec docházelo i k jistým roztržkám, tak se někde musela stát chyba.

Protože mě tohleto psychicky deprimovalo. Nedokážu dělat práci, o které vím, že jí nerozumím a nechaj mě v tom bejt, ať si to dělám, jak to dělám. Jsou to miliónové částky a i když to nerozhodnu správně, tak že je to jedno a že vlastně spousta lidí se může dostat do průšvihu, nehledě na to, že ty lidi na tom podniku, jak k tomu přijdou, že nějaký referent, kterej o tom nic neví, o nich rozhodne třeba úplně špatně.

Moje kolegyně, tak zhruba taky asi pětadvacetiletá, byla podobného názoru, i řada dalších třeba i starších pracovníků. Byli tam někteří lidé, kteří měli dva tři roky do důchodu a nemohli už se jako bývalé staré struktury a ředitelé podniků bývalých nikde jinde uplatnit, tak šli dělat na ministerstvo privatizace s tím, že už to tam do důchodu nějak doklepou. Těm nešlo o nějakou správnost nebo podstatu věci, jim šlo o to, aby přežili.

No, tak to je samozřejmé, no ale jde o to, kde. Jestli teda jenom si přesedli z židle na židli a otočili se. Když někdo dvacet let nebo patnáct let věří nějaké myšlence a dělá všechno v tom duchu, není v lidských silách, aby se mu to den ze dne v mozku převrátilo úplně na jiný způsob myšlení a  naprosto jiný přístup k věci a stal se z něho jiný člověk, tržně myslící a začal to v tom duchu posuzovat a jednat.

Je to především tím -

- že je strašná časová tíseň a to kvantum není možné zvládnout. A že si předestřeli větší sousto, než je možné v dané chvíli udělat.

Z archívu Jana Čulíka

Privatizační komise ministra Tomáše Ježka privatizační projekty vůbec nečte

Hlasy a ohlasy. Půlhodinové pásmo informací, názorů a dojmů z Československa. Připravili Karel Friedrich a Ivan Binar.

Rozhlasová stanice Svobodná Evropa, 17. března 1992

V pondělních Hlasech a ohlasech (16. března 1992) jsme vysílali rozhovor s mladou ženou, která pracovala na českém ministerstvu privatizace. Odešla odtamtud, neboť dospěla k názoru, že její práce není a nemůže být patřičně účinná. Konstatovala, že to platí i o mnohých jiných referentech uvedeného ministerstva a kritizovala následující:

- že se při velké privatizaci postupuje často živelně - že veřejnost není informována o situaci privatizovaných podniků - že sice existuje jakýsi schvalovací aparát, ale defakto se postupuje podle toho, co doporučil příslušný referent. - že existuje nebezepečí zneužití těmi, kteří mají přístup k informacím o privatizovaných podnicích - že ministerstvo má k dispozici západná odborníky, ale komunikace s nimi není zdaleka ideální, a tak dále , a tak dále. Čili - řada výhrad, jak se lidově říká, slov do pranice.

Jedinou omluvou je podle té mladé ženy časová tíseň.

Slíbili jsme, že v druhé části pořadu na toto téma dostanou slovo lidé kritizovaní, nebo, lépe řečeno, zodpovědní.

Reportér Jan Čulík se nejdřív spojil s ministrem privatizace České republiky Tomášem Ježkem. První otázka byla všeobecná. Co se děje s projekty, které se dostanou na jeho ministerstvo?

Ježek: My je rozebíráme, porovnáváme a schvalujeme. Jsou dva typy projektů. Projekty, které končí už u nás, definitivně, to znamená, že je schvalujeme my. Pak jsou projekty, které jdou do Hospodářské rady a do vlády. To jsou projekty, které obsahují přímý prodej nějakému domácímu nebo zahraničnímu investorovi. A pak jsou to projekty, které se týkají podniků, které mají víc než 3000 zaměstnanců. Ty musí do Hospodářské rady a pak do vlády.

Čulík: Kdo konkrétně na tom vašem ministerstvu ty projekty rozebírá, jestli se smím zeptat?

Ježek: Příslušný referent příslušného odboru - -

Čulík: To jsou odborníci na ty - ?

Ježek: Ano, to, jsou odborníci, samozřejmě.

Čulík: Ministerstvo nabralo na inzerát, který uveřejnilo, příslušníky veřejnosti s vysokoškolským vzděláním a  že existují referenti, kteří často příliš velké zkušenosti s tímto oborem nemají. To není pravda?

Ježek: To víte, že není pravda. Podívejte se, vy musíte být připraveni na to, že teďko lidé budou zpochybňovat to rozhodnutí. Podívejte se, třeba na Lacrum Brno, což je zatím rekord, bylo předloženo 126 projektů. Takže 125 lidí bude tvrdit, že bylo učiněno chybné rozhodnutí. Neboť ti budou všichni zklamáni.

Čulík: Ale já mám informace od jednoho z vašich referentů -

Ježek: Co jiného máme dělat, než vzít lidi, aby to mohli zpracovávat? Co jako? Co z toho vyplývá? Já nevím, co z toho vyplývá?

Čulík: Tento konkrétní referent přišel docela idealisticky na to vaše ministerstvo a tam zjistil, že té práci, kterou má dělat, v podstatě nerozumí. Zjistil, že to není pouze jeho problém, ale řady ostatních referentů, kteří pracují s ním. Zjistil třeba, že kromě lidé s ekonomickým vzděláním tam s ním privatizují, rozhodují o těch projektech lidé, kteří jsou třeba chemici nebo technici --

Ježek: Oni nerozhodují ale!

Čulík: Aha... Ne? Řekněme, že má teda -

Ježek: Ne. Rozhoduje, rozhoduje komise -

Čulík: Ano?

Ježek: nebo rozhoduje vedení ministerstva. Které je složeno z lidí, které tam na tom ministerstvu pracují prostě už od samého začátku. Ty referenti připravují informace podle předem zadaného schématu.

Čulík: Ano?

Ježek: Oni to čtou a dávají souhrnnou informaci. Jeho úkol není rozhodovat, nýbrž připravit tu informaci pro rozhodování, a to rozhodování se děje komisionálně.

Čulík: Řekněme, že existuje deset nebo dvacet privatizačních projektů. Kdo učiní to rozhodnutí, který ten privatizační projekt bude přijat?

Ježek: To rozhodnutí činí vedení ministerstva. To je kolektivní rozhodnutí. Neexistuje rozhodnutí, které by nebylo kolektivní a neexistuje rozhodnutí, u kterého bych nebyl já.

Čulík: Ty privatizační projekty prý přicházejí nejprve na ministerstvo průmyslu - -

Ježek: No to jistě, to je samozřejmý, že ano.

Čulík: Kde prý jsou skuteční odborníci, kteří ty podniky posledních dvacet let věděli přesně, co se děje, a tak dále. Toto ministerstvo prý vypracovává jakési zprávy, které jsou ale pouze pro potřebu toho ministerstva průmyslu.

Ježek: Ano, tak praví zákon.

Čulík: Ale ti referenti, pokud jsem tomu dobře rozuměl, vyjadřují určitou míru frustrace. Zdá se jim prostě nespolehlivé, že oni sami, jejichž zkušenosti v tom daném oboru jsou v porovnání s těmi odborníky na tom ministersterstvu průmyslu mizivé, oni vlastně mohou rozhodnout proti rozhodnutím toho ministerstva průmyslu.

Ježek: Oni nerozhodují. Opakuji znova, že referenti nerozhodují.

Čulík: Mně řekli oni, že oni museli roz -

Ježek: Tak vám to řekli špatně.

Čulík: - doporučit -

Ježek: Referenti nerozhodují.

Už z  prvního rozhovoru s českým ministrem privatizace Tomáše Ježkem, z rozhovoru, jak vám neuniklo, místy dosti dramatického, jasně vyplývá, kde je zřejmě jádro problému. S konečnou platností rozhoduje to nejvyšší grémium. Nicméně: kvalita rozhodnutí je chtě nechtě závislá na výchozí kvalitě referentovy analýzy. Jestliže se však referent nepovažuje za dostatečně kvalifikovaného, a někteří z nich to zřejmě otevřeně přiznávají, co pak. A posléze věc nevyřčená, ale v podtextu: Na ministerstvu průmyslu, které pracuje na vlastních zprávách, jsou odborníci, kteří privatizované podniky znají deset, dvacet let. Čili: řečeno otevřeně: takzvané staré struktury.Čili ještě otevřeněji: sklon ke starému způsobu myšlení. Jak vidíme, už výchozí pozice je složitá. S možností dosti značného skrytého rizika.

(hudební předěl)

Druhý rozhovor, podrobněji na téma referent, jeho analýza různých privatizačních návrhů na jeden projekt a komise, která rozhodne. Pan ministr Ježek:

Ježek: Je to pravidelně tak, že ten referent sedí před tou komisí a informuje o těch projektech, které byly předloženy.

Čulík: Když ten referent ty projekty připraví, tak komise je skutečně podrobně prostuduje?

Ježek: No, ta komise se zajímá o ty klíčový otázky, o něž se zajímat má, jo. A ten referent vo nich předloží informaci, no.

Čulík: Já jsem slyšel taky o tom, že někteří referenti vyjádřili určité neuspokojení z toho, že v podstatě se to všechno prý schvaluje, protože těch projektů je obrovské množství -

Ježek: Je jich obrovské množství -

Čulík: Tak se to schvaluje velice rychle a často ta komise ty projekty údajně vůbec nečte a jenom se ptá namátkově na některé případné problémy - -

Ježek: Samozřejmě, že je nečte. Kvůli tomu je ten referent.

Čulík: Aha...

Ježek: Aby je -

Čulík: Jestliže ta komise nečte ty projekty, tak jak může rozhodnout, který z těch privatizačních projektů bude -

Ježek: No protože se ptá na informace o kterých že jsou relevantní. Tak ty si nechá říct. Informace jsou strukturovaný. My jsme udělali závaznou osnovu. Právě ta závazná osnova je právě proto závazná, že vychází z toho, že jsou některé informace relevantní. A na ty se právě ptá ta komise.

Čulík: U těch privatizovaných podniků existuje jistě řada problémů s případnými restitucemi, viďte. A také jsem slyšel o tom: vy máte na tom ministerstvu dobré restituční právnické oddělení, ale zase: že pro první fázi byla zcela zavaleno těmi restitučními problémy, a tak se rozhodlo, že bude nadále řešit jen ty nejnutnější a nejožehavější případy a že ty restituce nejsou v těch privatizovaných projektech plně dokladovány a že z toho budou v budoucnosti velké problémy.

Ježek: Pokud nejsou, tak takový projekt neschvalujeme. V žádným případě. Na to dbáme na prvním místě. To je právě ta otázka, jak jsem vám říkal, té osnovy, o tom, jak se ta komise ptá, tak to je ta úplně první věc.

Čulík: Jestli všechno je plně zdokladováno.

Ježek: No, já nemůžu vědět, že to je plně. Děláme to tak, aby to bylo co nejlepší, jako. Jestli se nějakej pan Vonásek nepřihlásil, nebo, to já nemůžu vědět.

Čulík: Když privatizujete, jak je to vlastně s informacemi o ekonomickém stavu jednotlivých podniků? Totiž, jestliže by se třeba privatizoval podnik na Západě, tak veškeré informace o ekonomické situaci by musely být naprosto veřejné. Ale vy ty informace neuveřejňujete, viďte.

Ježek: Ne.

Čulík: A proč ne?

(Pauza)

Ježek: Vy jste zřejmě žil na Západě, žeho. Vaše otázky jsou úplně jako z Marsu, jo, nebo vod UFOna. Protože nikde na světě se ještě nedělala masová privatizace. My to děláme poprvně. Nemůžete srovnávat s Anglií nebo - kde se privatizuje jeden podnik dva roky - -

Čulík: No ale, počkejte - -

Ježek: Podívejte se. My máme devět tisíc projektů a týká se to několika tisíc podniků, jo. Čili, kdybychom publikovali jejich bilance, tak to stejně k ničemu není. My to samozřejmě můžeme udělat, ale co z toho? Tak to bude jenom obrovská práce, z který stejně nic není, protože to účetnictví je takový, jaký je, a nevím, co bychom tím získali, nebo k čemu by to vedlo.

Čulík: I to, co jsem dostal zadarmo, tak bych nerad investoval do něčeho, co za půl roku zkrachuje.

Ježek: No, to je riziko, no, samozřejmě.

Čulík: Tak teď skutečně občani si nejsou jisti, jestliže do něčeho investují - -

Ježek: Jistotu nemá nikdo. Jistotu nemá nikdo ani na Západě, natož aby dneska tady někdo by měl jistotu.

Čulík: No jenže západní investor by nikdy neinvestoval do podniku, o němž by nevěděl, jak si ekonomicky stojí.

Ježek: Jistě, jistě.

Čulík: A druhá věc je, že přece: jakmile ty podniky budou jednou zprivatizovány, tak ty informace o nich přece jenom budou už muset být -

Ježek: No jistěže budou -

Čulík: - veřejné, protože jak by třeba platily daně?

Ježek: No jistěže budou. Ty informace jsou a budou v takový tý zákonem předepsaný formě. Já jsem neřek, že nebudou -

Čulík: No jo, jenže od těch referentů jsem se dověděl, že i když oni mají k dispozici základní ekonomické informace o těch podnicích, oni sami nemají úplně všechny, protože to znají leda ti odborníci na tom ministerstvu průmyslu, a že skutečně, kdyby se to mělo dělat pořádně -

Ježek: Jistě. Pořád míříte k jedný věci. Dělat to pořádně znamená to dělat deset let.

Čulík: Hm.

Ježek: Jo? A deset let to není možné dělat. A ta cena, kterou platíme za to, je nižší, než cena, kterou bychom platili, kdyby to šlo pomalu a pořádně. Tyhlety diskuse máme za sebou asi před rokem.

Čulík: Nevzniknou -

Ježek: Řekli jsme si, buď rychle, s tou cenou, že tam budou chyby, anebo pomalu a pořádně a budeme to dělat deset let a bude to mnohem a mnohem horší.

Čulík: Prosím vás, pane ministře, vy říkáte, tyhle diskuse my máme za sebou asi před rokem. Kdo konkrétně? Ví skutečně veřejnost, že tyto diskuse proběhly a schválila veřejnost - ?

Ježek: Jistě.

Čulík: Takže vy byste řekl, že veřejnost je plně vědoma si toho, že metoda privatizace, která se nyní používá v Československu, není zcela dokonalá a řekl byste, že voliči to schválili.

Ježek: Samozřejmě. Ne- volič. Federální shromáždění to schválilo, ty zákony.

Čulík: Poslanci možná o tom mají plné povědomí, ale má o tom, o všech těchto aspektech, plné povědomí řadový volič?

Ježek: Žijeme v demokratickém státě, kde je veřejnost zastupována poslancema. Asi se nebudu ptát každýho Vonáska z Orlickejch hor, jestli s tím souhlasí.

Západní demokratický politik by patrně použil jinou formulaci. Důsledně se přidržuje zásady, že všechna moc pochází od občanů, nikoliv od poslanců. V demokracii má první a poslední slovo řadový volič. A ještě něco. Záležitost tak důležitá, jako konkrétní forma privatizace, nebyla součástí žádného volebního programu. S nynější koncepcí přišla až po volbách jedna skupina v tehdejším Občanském fóru. Na omluvu nutno dodat, že demokracie byla ještě v plenkách.

(hudební předěl)

Rozhovor třetí na téma zvláště ožehavé. Malá skupina lidí má přístup k informacím, většina nikoliv. Nehrozí nebezpečí, že přístup k informacím bude zneužit? A anglosaských zemích se to nazývá insider dealing. Přeloženo ve smyslu: úmluva mezi zasvěcenými. Bývalý ředitel slovenského protimonopolního úřadu nedávno v našem pořadu připustil, že takové nebezpečí je víc než aktuální. Český ministr privatizace Tomáš Ježek je jiného názoru:

Ježek: Tady žijou ve veřejnosti představy, kterou živí novináři, že tady někdo má jakési informace a že ostatní je nemaj. Jakej druh informací myslíte, že je, nebo dejte mi nějakej příklad informace, kterou někdo má -

Čulík: No tak, musí existovat o jednotlivých podnicích rozvaha, že jo...

Ježek: Rozvaha, ta je veřejná. Máte socialistický účetnictví...

Čulík: Dobře, jsou to špatné údaje, ale pořád jsou to údaje lepší než žádné. Jestliže na tom Západě se privatizuje nějaký podnik, o jakémkoliv podniku já můžu jít do Companies House ve Velké Británii a podívat se, jaká je jeho výroční ekonomická zpráva.

Ježek: No.

Čulík: Kam můžu jít v Československu, abych si tohlecto zjistil, když chci pomocí svých kupónů investovat do nějakého podniku?

Ježek: No, ty informace zatím býti nemohou, neboť jsou skryty v těch privatizačních projektech, jo?

Čulík: A nemělo právě to se zveřejnit?

Ježek: Dyť nemůže, dyť ještě nejsou schválený. Já nevím, proč vás. Já mám obtíže vám vysvětlit, že ty projekty ještě nejsou schválený, že tudíž není co zveřejňovat. A budou zveřejněny tak, jak budou schvalovány, tak ty informace budou zveřejňovány.

Čulík: Pokud vím, tak na tom vašem ministerstvu privatizace pracují nějací američtí experti. Kdo to jsou, prosím vás?

Ježek: To jsou bankéři, jsou to lidi z investičních bank, a tak různé.

Čulík: Já jsem slyšel, že tito lidi vyjadřují určitou frustraci, že jejich názory jsou považovány víceméně za nesrozumitelné, nebo že nejsoui úplně respektovány, nebo že ta spolupráce nefunguje dostatečně dobře. Je to pravda?

Ježek: (otráveně) Ne, neni.

Čulík: To všecko funguje naprosto bez problémů.

Ježek: Ne, problémy jsou, ale už jsou všude. Normální na standardní úrovni.

Čulík: Jaké problémy tedy asi existují, v té spolupráci s těmi americkými -

Ježek: Ale prosím vás, já nevim. To - mně se ty vaše votázky vůbec nelíběj. Vy mi pořád chcete něco namluvit, těma otázkama. Neberu.

Čulík: No, děkuju vám, pane ministře, mnohokrát, za váš čas.

Ježek: (otráveně) Není zač.

Čulík: Děkuju.

Situace žen v ČR a v Kanadě

Srovnání úrovně vzdělání Československa a Kanady