Jon Snow: Dobrý večer. Už sedm dní vede NATO vzdušnou válku proti Srbsku. Za sedm dní bylo vyhnáno snad půl miliónu kosovských Albánců ze svých domovů.
A dopisy z Prištiny. Novinářská práce byla zakázána, ale Srb a Kosovan - Albánec - svědčí pro nás o životě v obleženém kosovském hlavním městě:
"Nikdo nečekal, že to bude takhle strašné. I když jsme měli tady válku, i když jsme očekávali odplatu. Mysleli jsme, že se tohle bude dít ve vesnicích. Nikoho nenapadlo, že bude Priština zničená."
Jon Snow: Tak, týden po začátku války nyní NATO konstatuje, že rozšiřuje svou bombardovací kampaň. Tony Blair se zavázal, že "věc dokončí". Avšak uprchlíci se dále řinou z Kosova po desetitisících a líčí nepředstavitelnou hrůzu doma.
Jak tedy nyní dopadá toto největší a nejnebezpečnější vojenské dobrodružství Spojenců od druhé světové války?
Toto je dnešní Evropa. Jedna železnice, jeden vlak a jeden okamžik během dne na kosovské hranici s Makedonii. Makedonská policie na trati. Uprchlíci natlačeni u oken, prosící, aby byli vpuštěni do země.
Ruce, natažené, gestikulující, co potřebují. Tito kosovští Albánci byli nahnáni do vlaku srbskými samopaly. Viděli, jak hoří jejich domovy. A nyní musejí zůstat ve vlaku, který je zapečetěný, a to až do doby, kdy na ně úřady v Makedonii najdou čas.
(Nekonečná kolona uprchlíků, jdoucích těžce pěšky po železniční trati.)
Další železniční trať, jiné místo v Evropě. Další náhodné místo na kosovské hranici. Toto je jeden hmatatelný důsledek války. (Brečí děti.) Uprchlíci, utíkající z Kosova v takových počtech, jako nikdy předtím. Jeden fakt tohoto sedmidenního bombardování, exodus uprchlíků se groteskně zvětšil.
Balkánská historie varuje před takovými lidskými vlnami. Je to další fakt, že jsme na ně nebyli připraveni.
Ministryně pro zahraniční pomoc Claire Shortová v londýnské Dolní sněmovně ve středu odpoledne: "Absolutně odmítám tvrzení, že jsme měli být připraveni předem na přesuny celého obyvatelstva. Bývalo by se to rovnalo děsivé spolupráci na politice etnického očišťování, kdybychom předem založili síť táborů, které by čekaly na albánské obyvatelstvo z Kosova."
Jon Snow: Na železniční trati to není zrovna velkou útěchou, kde obava z nuceného odchodu rostla už pět let nebo více. Sedm dní po začátku války, počet letadel, nesoucích bomby, stále ještě převyšuje počet letadel, přivážejících humanitární pomoc, v poměru alespoň padesát vůči jednomu.
A kromě vojenských videozáběrů zásahů a každovečerních reportáží jugoslávské televize ukazujících výbuchy a požáry, chybějí nám fakta. A strategické měřítko, podle něhož bychom to mohli posuzovat.
Zatím se k věci stavějí Británie a NATO skálopevně.
Tony Blair: Všichni, s nimiž se nám podařilo dostat v Kosovu do styku, konstatovali, že jejich jedinou nadějí je nyní NATO. Byli by zoufalí, kdyby nyní NATO s leteckými útoky přestalo. A my celou věc zamýšlíme ukončit.
Jon Snow: Ale jak bude ta "dokončená věc" vypadat? A jak budeme vědět, že je "dokončená"? Protože, sedm dní po zahájení války, existuje ještě další fakt. Slobodan Miloševič, jak se zdá, má po sedmi dnech války, větší lidovou podporu, než kdykoliv v nedávné době.
A ztraumatizované tváře uprchlíků, proudících do Kosova, nám připomínají, jaká je tato válka lidskou tragédií, v počtech, které jsou doslova neuvěřitelné. Západní vlády slibují, že pošlou do oblasti další leteckou pomoc. První zásilky začaly konečně dnes docházet na místo. Podle organizace OSN pro uprchlíky znamená nejnovější exodus, že 600 000 lidí bylo donuceno opustit své domovy. Z nich přechází 25 000 etnických Albánců do sousední republiky Černá Hora. Další desetitisíce lidí jsou v pohybu. Náš zahraničně politický dopisovatel Gaby Rado hovořil v Černé Hoře s některými uprchlíky o jejich nejisté budoucnosti.
Gaby Rado: Na korbě náklaďáku v mrazivém průsmyku ženy a děti, zmrzlé zimou a hrůzou. Uprchli z domovů a pak byli odvedeni pryč jejich muži srbskými polovojenskými jednotkami. Vládnou obavy, že osoby, které jsou podezříváni ze vzbouřenectví, jsou vězněni na místech, které bombarduje NATO.
Přes noc napadlo hodně sněhu a to znamená, že tisíce lidí, kteří utíkají před etnickým očišťováním, ještě nedorazily. Podle některých zpráv jsou prý velké počty lidí na úpatí hor obklopeny srbskými jednotkami. Šíří se pověsti. Neexistují nezávislí svědci.
Vyhledali jsme skupinu uprchlíků, kteří nyní mají střechu nad hlavou a nalezli jsme depresi, zoufalství a trpkost. Tento dům nedaleko jugoslávské hranice s Albánii obývá deset rodin. Žijí v šesti místnostech. Dorazily včera, poté, co viděli, jak byly podpáleny před jejich očima jejich příbytky. Ale i když mají úkryt a relativní klid v Černé Hoře, nechtějí zůstat.
"Nemůžeme si dovolit zaplatit za dopravu. Když jsme sem přišli, našim prvním rozhodnutím bylo jít někam v Albánii a pak někam na Západě. Protože tam mám syny, kteří tam žijí. Snad budou moci přijet a pomoci nám se tam dostat."
(Děti hrající hry.)
Dětem mizejí strašlivé scény s maskovanými muži v uniformách brzo z mysli. Ale rodiče nezapomenou. Tato žena, jménem Lyndita, čeká každým dnem třetí dítě.
(Mluví anglicky): Chtěla bych se vrátit domů. Co tady mám dělat? Nikoho tady neznám. Chci svůj domov. Nic jsem neudělala.
Gaby Rado: Myslíte, že to byla chyba, že NATO začalo bombardovat Jugoslávii?
Lyndita. Bývalo by pro nás lepší, kdyby NATO vyslalo do Kosova pozemní vojska. Tak nám mohou pomoci.
Gaby Rado: Máte pocit, že jste tu v Černé Hoře v bezpečí?
Lyndita: Někteří lidé tvrdí, že nejsme v bezpečí ani tady. A věřím jim. Protože nikdo neví, (vzdech) co Miloševič udělá. Může přijít i sem.
(srbská demonstrace pro Miloševiče)
Gaby Rado: Slobodan Miloševič je tady velmi silně přítomen politicky, pokud ne osobně. Od začátku leteckých útoků organizují jeho stoupenci téměř každý den demonstrace proti NATO. Vojáci chrání státní budovy, protože protesty ohrožují celou vládu Černé Hory, která je silně proti Bělehradu. I když jsou to Jugoslávci, Černohorci se distancují od kosovské tragédie.
Černohorský ministr zahraničních věcí: Jugoslávie nese odpovědnost, jestliže znamená Jugoslávie Miloševiče. Ale Černá Hora nikoliv. Černá Hora je ústavně součástí této Jugoslávie, ale úplně rozdílná část. Je to země, která má úplně jiné politické cíle, která provádí úplně jinou politiku a snaží se vytvořit více demokracie a provádět hospodářské reformy.
Dnes jsme filmovali velký konvoj uprchlíků, jak odjíždí z Černé Hory přes albánskou hranici. Vzhledem k tomu, že se v Černé Hoře střetávají postoje pro Miloševiče a proti němu, stále větší počat uprchlíků z Kosova nemá pocit bezpečí. Ale jejich dilema je takové: vydat se do země ještě daleko chudší než Černá Hora může znamenat, že budou bydlet ve stanových městech. Zůstanou-li v přátelštější části Jugoslávie s rizikem, že se stanou obětí dalšího etnického napětí, možná i konfliktu mezi srbskou a černohorskou vládou.
Znepokojení o strategii a cílech války
Jon Snow: Takže válka ze vzduchu, rychlá, mocná, přesvědčivá. Pro americkou armádu je to učebnicová válka. Ale nezadržitelně sílí znepokojení ohledně strategie a cílů této války. Zdroje ve Washingtonu dnes večer se tiše dotazují, jestli letecké útoky byly dostatečně účinné, aby poškodily jugoslávskou vojenskou mašinérii. Obávají se, že není jasné cesty ven z konfliktu a že by mohli být Spojenci zataženi do nekonečné pozemní války. Zde je náš washingtonský dopisovatel David Smith.
David Smith: Dnes večer vysílala americká televize exkluzívní záběry z kosovského vnitrozemí, kam pronikla s americkými vojáky u hranice mezi Makedonií a Kosovem. Předvojové americké hlídky se úzkostlivě snaží zjistit dopad řízených střel s plochou dráhou letu.
Veřejná propaganda z americké strany dnes večer tvrdí, že válka na Balkáně pokračuje víceméně podle plánu. Soukromě však konstatují ti, kteří vědí, jak tomu bylo ve skutečnosti, že první týden války byl skoro katastrofou.
Richard Haas, bývalý člen Rady pro národní bezpečnost: Tato americká zahraniční politika nefunguje. Zasáhli jsme, abychom zachránili životy a abychom zabránili tomu, aby se z lidí stávali uprchlíci. Nic z toho se nepodařilo.
David Smith: Pro prezidenta Clintona, ať to jeho lidé chtějí či nechtějí přiznat, existují už jasné důkazy, že celá akce selhala. Zaprvé vojensky. Soukromě například jsem dnes získal neoficiální zhodnocení první fáze letecké kampaně. Cituji, měla jen "minimální" úspěch. Navzdory užití tolika řízených střel, že Američanům, věřte nevěřte, tyto střely nyní docházejí.
Druhá fáze bude vyžadovat daleko větší riziko. Bude se používat například A10 Warthog, protitankové letadlo, které má přezdívku Slow and Low, nízké a pomalé, velmi zranitelné před Miloševičovými bateriemi země - vzduch, kterých se prý letecké útoky vůbec nedotkly.
A pak - humanitární katastrofa. Obrovské počty uprchlíků, utíkajících z války, která eskalovala v důsledku toho, co udělal Bílý dům touto dobou minulý týden.
Peter Galbraith, bývalý americký velvyslanec v Chorvatsku: Pokud koncem této ofenzívy NATO selže ve svých politických cílech, jimiž bylo ochránit civilisty v Kosovu, bude to černý den.
David Smith: Veřejně nezpochybňuje na Kapitolu žádný politik to, co Clintonova vláda dělá. Na to je příliš brzo. Avšak je významné, že tvůrci politiky, plánovači v Pentagonu a na ministerstvu zahraničních věcí, s nimiž jsme v minulých dvou dnech hovořili, jsou velmi rozčarováni. Jsou přesvědčeni, že poslední týden Miloševiče posílil a nikoliv oslabil. A tiše, za scénou, v době, kdy Bill Clinton zesiluje tlak proti Srbům, hovoří o strategii, jak se z toho konfliktu dostat. Mají obavy, že žádná dobrá strategie neexistuje.
Co se týče oficiální linie, za zavřenými dveřmi Bill Clinton se svými poradci usiluje o zintenzívnění války. Soukromě se však tito lidé ptají, jestli by nejrealističtějším řešením nebyla bezletová bezbojová zóna v Kosovu, kde by dohled prováděly desetitisíce vojáků NATO, v čele s Američany. Významní odborníci na zahraniční politiku varují, že by mohla vzniknout válka bez konce v zemi, která byla v podstatě vyprázdněna od obyvatelstva.
Henry Kissinger: Měli bychom mít takovou strategii, abychom tam nemuseli zůstat navždy jako permanentní soudci v etnickém konfliktum jehož jemnosti se vyvinuly během dlouhých staletí bojů.
David Smith: A pak existuje otázka Miloševiče. Uvažuje se o politice zadržování, zatímco by zůstal u moci. Není to porážka?
Richard Haas: Politika zadržování by v podstatě umožnila panu Miloševičovi, aby mu prošlo, co udělal.
David Smith: Ti, kteří znají Billa Clintona, tvrdí, že nikdy nevěřil pevněji ve vojenský zásah. Tohle není žádná třicetivteřinová reklama, říká Clinton soukromě tento týden. Připravte se na to, že to bude trvat dlouho. Ale ve Washingtonu roste podezření, že supervelmoc, která před sedmi dny šla do války, neměla pro tento dlouhý pochod žádnou strategii, a vůbec si nepoložila otázku, co udělat, pokud se diktátor-zločinec nepodrobí.
Jon Snow: Hovořil jsem před okamžikem s Ivo Daaldem, který byl před časem poradcem prezidenta Clintona jako člen jeho Rady pro národní bezpečnost. Zeptal jsem se ho, jestli existují vážné otázky, zda NATO má správnou strategii.
Ivo Daalde. Ano. Musejí vědět, že se dostali skutečně do pěkné šlamastyky. Na jedné straně ničí velkou část jugoslávské armády, na druhé straně, Kosovo, kvůli němuž jsme šli do války, už neexistuje. Kosované se vystěhovávají rychlostí 80 000 - 100 000 lidí denně. Nezbývá už skoro nic, co bychom mohli bránit. Přemýšlejí tedy, co dál.
Jon Snow: Ale předpokládejme, že i když vy jste byl v Radě národní bezpečnosti, musel jste být schopen podívat se na Kosovo a víceméně předpovědět, co se asi stane, když se pokusíte zaútočit na Miloševiče.
Ivo Daalde: Doufali jsme, že se budeme moci tomu konfliktu vyhnout. Konec konců, když jsem já byl v Radě pro národní bezpečnost v polovině devadesátých let, hrozili jsme otevřeně leteckými útoky, pokud by zaútočil na obyvatelstvo. A on skutečně zaútočil na obyvatelstvo, ale to bylo už před rokem. A my jsme váhali a čekali celý rok.
Jon Snow: Jistě budou někteří argumentovat: ale ta ofenzíva trvá jen týden, bude to daleko delší válka, žádnou paniku, máme strategii a ta bude fungovat.
Ivo Daalde: Problém je, že NATO možná vyhrává válku, ale prohrává bitvu o Kosovo. Během času, jsem si jist, letecká moc NATO rozsáhlým způsobem poškodí jugoslávskou armádu. Ale mezitím se v Kosovu děje to, že Miloševič vyhání všechny Albánce. Nebude existovat žádné Kosovo, i když bude jugoslávská armáda zdecimována. Což znamená, že jediným způsobem, jak se můžeme vrátit ke statu quo, je s pozemními jednotkami.
Jon Snow: Co se stane nakonec, jestliže nevyšleme pozemní jednotky?
Ivo Daalde: Myslím, že tu válku prohrajeme. A o to jde. Dostali jsme se do velké války, je to první velká vojenská ofenzíva NATO, nejvážnější vojenský konflikt v Evropě od roku 1945 a NATO, které se rozhodlo, že musí vstoupit do této války za tímto účelem, se také rozhodne, že nemůže udělat to, co je nutné, aby byla válka vyhrána? Pak začne mnoho lidí zpochybňovat, k čemu vlastně vůbec NATO je? Alespoň ve Washingtonu roste konsensus, že pokud to máme celé udělat dobře, budeme muset asi vyslat pozemní jednotky, protože nemůžeme prostě přijmout, že bychom v Evropě prohráli válku.
Jon Snow: Donald Anderson je předseda zahraničního výboru Dolní sněmovny. Předpokládám, že jednou z otázek, kterou bude váš výbor formulovat, bude, co se bude dělat teď, když jsme prohráli válku v Kosovu, prohráli jsme jí tím, že jsme přišli o celé obyvatelstvo.
Donald Anderson: My jsme tu válku neprohráli. Jsme v přechodné fázi. Věděli jsme vždycky, že budou velké potíže. Připomínám vám, že v Iráku trvalo letecké bombardování šest týdnů, než byla vyslána pozemní vojska. A teď jsme teprve na konci prvního týdne. Bylo velmi nepříznivé počasí, které otupilo efektivnost leteckých útoků.
Jon Snow: Já jsem ale neříkal, že jsme prohráli válku, pokud posloucháme Iva Daaldo, je pravděpodobné, že tu válku proti velké srbské vojenské moci NATO vyhraje. Ale tu válku jsme prohráli v tom smyslu, že jsme přišli o kosovské obyvatelstvo. Půl miliónu z nich opustilo své domovy. Jak je dostaneme zpět do jejich domovů bez zajištění jejich bezpečnosti pozemními jednotkami?
Donald Anderson: Zjevně je můžeme dostat zpět pouze jako součást politického narovnání. Současná strategie, a neexistuje žádný absolutní důkaz, že selhala, je taková, že tak zdecimujeme Miloševičovu vojenskou kapacitu, že bude muset ustoupit a povolí, aby se vojska vrátila. Bude muset existovat nějaký vojenský dohled na situaci.
Jon Snow: Ale v Srbsku je podpora pro prezidenta Miloševiče velmi vysoká.
Donald Anderson: Ano, samozřejmě, v této etapě to není překvapivé. Účelem leteckých úderů je, že zlikvidují velící střediska, zlikvidují sklady zbraní, postupně omezí schopnost srbských jednotek. Takže až srbské jednotky, které páchají tyto krutosti, zjistí, že nemají munici, že nemají logistickou podporu, v té chvíli selže jejich odhodlanost a obyvatelstvo si uvědomí, jak válka pokračuje stále intenzívněji, jak cíle, na něž se útočí, jsou širší, že prohrají. Nakonec Srbové prohrají. Srbům není možno dovolit, aby vyhráli, a NATO nesmí prohrát.
Jon Snow: Jak je ale možné, že už existuje tolik hlasů ve Spojených státech i zde, které zpochybňují zda je možno tímto způsobem dojít k úspěchu.
Donald Anderson: No, existuje mnoho hlasů. Existovalo mnoho hlasů před leteckými údery, protože je to neobyčejně vysoce riziková strategie. Alternativa byla neudělat nic a stát v nečinnosti a pozorovat etnické očišťování, zvyšující se míru zvěrstev v Evropě, vedle členské země v NATO Maďarska, anebo vstoupit do konfliktu se střílejícími pozemními vojsky, což jsme nebyli ochotni udělat, anebo využít těchto omezených leteckých úderů a zintenzívnit je, jak to bude vhodné. A to je podle mého jediná správná strategie v tuto dobu.
Jaké je to v Kosovu
Jon Snow: Jaké je to dnes v Kosovu? Jediní svědci jsou tam v pasti a zoufale se snaží udržovat styk s vnějším světem. A je nemožné ověřit ty zprávy, které odtamtud proniknou. Na těchto záběrech jsou někteří Srbové, kteří zůstali v Prištině. Ukrývají se v krytech, zatímco pokračují letecké údery NATO po další noc. Podařilo se nám získat svědectví z obou stran v městě Priština. Srbský novinář a dopisovatel pro Ústav míru a války nyní informuje. Je to jeden z mála albánských novinářů, který se tam stále skrývá.
Napsal Alexandar Mitič, AFP, Priština:
"Noci jsou většinou tiché, dochází jen k několika výbuchům a je slyšet spousta střelby. Během dne dochází k drancování a vypalování a v ulicích jsou všude lidé se samopaly. Není to bojování, oni jen střílí ve všech směrech.
Priština nyní má uprchlíky. Lidi, kteří byli vyhnáni z jedné části města a utíkají do druhé. Před dvěma dny, v Dragodanu a v Traslici, vyhnali všechny obvyvatele. Nyní se vloupali do všech domů a bytů v Dragodanu a zničili je. Venje, poslední čtvrť na předměstí, na silnici do Bělehradu, byla vyprázděna včera.
Je velmi řídké, aby šli lidi na ulici. Chodí ven jen ženy, protože pro muže je to riskantní. Jen moje matka jde ven během dne, ale nedá se nic koupit, i když máte peníze.
Dnes to bude týden, od té doby, co jsem viděl město a své přátele. Od té doby setrvávám ve tmě.
Můj jediný pohled do světa je jen prostřednictvím počítače přede mnou. Mohu ho používat do 18 hodin, dokud jde elektřina. Můj jediný pohled do města je deprimující ulice před domem, v němž setrvávám. Dívám se skrze záclony, ale neodhrnuju je.
Mezitím přemýšlím, kde jsou moji přátelé a všichni lidé, které jsem v tomto městě znal. Je mi zakázáno dělat práci, kterou jsem dělal léta a kterou mám strašně rád. Vím, že je ohrožen můj život kvůli mé práci.
Můj kolega byl začátkem týdne zavražděn, z jediného důvodu, protože byl novinář. Byl to šéfredaktor místních novin Koha ditore. Byl vynikající. Měl exkluzívní zprávy a vždycky věděl, co se děje.
Co mě nejvíc znepokojuje, je, že jsem věděl, že je na bezpečném místě. Poslal jsem zprávu jeho příbuzným, že je v pořádku, že se nemusejí obávat. Ale museli ho chytit, když se vrátil z Kilmandiho pohřbu. Mám takový pocit viny, jsem rád, že telefon jeho rodičů nefunguje, takže jim to nemohu říct. Protože bych nevěděl, co říct.
Opravdu doufám, že to byla rychlá smrt. Jedna kulka. Doufám, že ho neubili k smrti. To mě děsí. Nikdo neočekával, že to bude takto strašné. I když jsme měli válku'. I když jsme očekávali odplatu. Vždycky jsme si mysleli, že k tomu dojde ve vesnicích. Nikomu se nesnilo, že bude takhle vypadat samotná Priština."
Z Prištiny hovoří srbský novinář:
Město opustilo hodně lidí, Albánci i Srbové, a to den před bombardováním, a v posledních dvou dnech. Netýká se to jen Albánců. Většina Srbů odešla z města. Většina žen a dětí z obou stran odjely z města.
Jon Snow: Jak se žije těm, kteří zůstali?
Srbský novinář: Před dvěma dny na mě stříleli, když jsem byl v Dragodanu, když jsem byl blízko APC a stříleli na mě a na dva novináře a policie palbu opětovala.
Jon Snow: Jak je to s vaší osobní bezpečností?
Osobně mám daleko větší strach z bomb. Nedávno, když bylo zničeno policejní velitelství, bylo to jen asi padesát metrů od mého hotelového pokoje, a byla to skutečně obrovská tlaková vlna. Toho se bojím víc než čehokoliv jiného. Nemohu říci, že mám pocit bezpečí, ale je to v pořádku.
Hrozí riziko oslabení NATO - vyšlete pozemní jednotky
V Kosovu jde o daleko více než jen o jeho albánské obyvatelstvo, napsal v deníku Guardian John Gray, profesor evropského myšlení na London School of Economics.
Ať už válka dopadne jakkoliv, mohlo by to ovlivnit světovou politiku na celá desetiletí. Hrozí riziko, že dojde k oslabení NATO a k rozhádanosti v mezinárodním systému.
Političtí představitelé NATO dali této organizaci úkol předejít další humanitární katastrofě. Zároveň vyloučili vyslání pozemních vojsk do Kosova. Tím, že si přejí dosažení cíle, ale neposkytnou pro něj prostředky, zanechalo zřejmě NATO kosovské Albánce v horší situaci, než v jaké byli, než bylo bombardování zahájeno.
Podle nedávných zpráv byl na prezidenta Clintona vznesen začátkem tohoto roku dotaz, jak by NATO reagovalo, kdyby Miloševič neustoupil. Clinton neodpověděl, ale jeden z jeho poradců odpověděl, že by se dál bombardovalo.
Jestliže je tohle celkový plán, nejpravděpodobnější je, že bude v Kosovu vytvořen západní protektorát, anebo dojde k ponižovacímu mlžení, které poškodí důvěryhodnost NATO.
Letecké útoky nemohou samy o sobě zastavit etnické masakrování. Zbraně nejmodernější technologie mohou vážně poškodit vojenskou infrastrukturu vlády, která taková zvěrstva podporuje. Nemohou zatknout etnické milice, která páchají zvěrstva. K tomu je zapotřebí bagančat disciplinované pozemní armády.
Logika intervence NATO v Kosovu ukazuje nevyhnutelně směrem k užití pozemních vojsk. V nynější situaci to znamená, že západní vlády budou must být připraveny převzít odpovědnost za vládu v regionu, od té doby, co bude okupován. Avšak vytvořit západní protektorát v Kosovu je nesmírně riziková záležitost. Vytvořit takový protektorát a udržet ho v chodu by velmi zatížilo západní mocnosti.
Clinton stále tvrdí, že se Amerika nebude účastnit na pozemní válce v Kosovu. Bez souhlasu Kongresu nemůže vyslat vojska. Ví, že vyhlídky na to, že by Kongres schválil vyslání amerických pozemních vojsk, v situaci, kdy se blíží kampaň pro nové prezidentské volby, jsou vzdálené.
Americké veřejné mínění sympatizuje s názorem, že "se musí něco udělat", aby se zamezilo porušování lidských práv. Avšak nelze se spolehnout, že je americká veřejnost ochotna zaplatit cenu, ve zraněných a mrtvých, kterou by bylo nutno zaplatit, má-li se v Kosovu "něco udělat".
Vlády členských zemí NATO čelí celé řadě nepřijatelných alternativ. Už tak mělo bombardování škodlivý dopad. V Rusku sílí protizápadní nálady. Nebezpečí je, že se stane intervence NATO rozhodující otázkou při úsilí nahradit Jelcina. Bylo by příliš strašné vůbec pomyslet na to, že by se v Rusku dostal k moci nějaký miloševič.
Riziko pokračování leteckých útoků spočívá v tom, že se mezinárodní obranný systém roztříští. NATO totiž bude stále více vypadat nikoliv jako konečný ručitel světového pořádku, ale jako nejistý nástroj americké moci.
Kosovo: Diplomatická neschopnost porodila přítomnost
Ona ta nová balkánská válka už bude trvat týden. A stále více mám přitom pocit, že existují jen dvě východiska z ní. Buď Primakov dojedná klid v ovzduší, nebo Evropané budou muset vybavit vojáky toaletním papírem a municí a poslat je do Kosova. Která varianta bude ta pravá?
Diplomaté
Škoda, že v kosovské lapálii nebyl využit již vloni potenciál Ruska, které mohlo vykonat velký kus práce - dovést Miloševiče ke kompromisu, protože mohlo zaručit svými (přátelskými) vojáky např. významnou přítomnost kontingentu mírových sil OSN, které by dohlížely nad normalizací situace. Tím by mohla být mise OSN důvěryhodná i pro Srby. To by ale pro evropskou diplomacii znamenalo před Rusy zatančit pokorný tanec zvaný "Vaše konexe potřebujeme". Stačilo Rusy motivovat a udělat z nich na čtrnáct dnů jednání diplomatické hvězdy. Západní diplomacie by si tím ale zadala...
Mám pocit, že dobře placení západní diplomaté ve skutečně problematické dlouhodobé kosovské misi zklamali.
H. Kissinger několikrát varoval před diplomacií svých kolegů jako diplomacií nevzdělanců, protože nemají dostatečný přehled, do něhož patří také znalosti historického charakteru a cit pro historické souvislosti a chtějí problémy řešit jen technicky na základě momentálního stavu. Upozorňoval Kongres 16. března, že by bylo chybou odhlížet od historické hodnoty Kosova pro Srby.
Rozmístění jednotek NATO by podle něho bylo porušením mezinárodního práva v suverénním státě, který čelí separatismu v provincii, již považuje za svou kolébku: "Je to stejné, jako kdyby USA byly žádány, aby akceptovaly cizí vojska na svém území, protože Alamo se chce vrátit do Mexika kvůli tomu, že etnická struktura v Texasu se změnila."
Vojenské operace by jen posílily separatistické Albánce. A to se stalo.
Samospád nenávisti
Západní politici se provinili také krátkozrakostí při bombarďáckém zaúkolování NATO. Srbské násilí vůči Albáncům, točící se neustále do kruhu s násilím albánských separatistických povstalců, zastavit bombardováním Jugoslávie znamenalo jen výbuch nenávisti i mezi Srby, kteří byli vůči nacionalismu vlažní.
Jak málo stačí k výbuchu kolektivního šílenství. Vzpomeňme si na albánský podzim a zimu 1997 a 1998. Na čas, který se stal úžasným zdrojem zbraní pro kosovské separatisty. Není náhodou, že se Kosovská osvobozenecká armáda začala aktivně formovat na jaře 1998 - díky zbraním z Albánie.
Vzpomínáte na ohrožení italských vojáků, kterým sliboval rozběsněný dav, že je podřeže a postřílí, protože při zadržování jedné lodi s uprchlíky z Albánie došlo k potopení lodi a utonutí běženců? Jak málo stačilo k zuřivosti. Natož, když někomu na hlavu kálejí oceloví ptáci bomby.
Pozemní marš
Mnozí humanisté chtějí, pokud nedojde k mírovému řešení, míru požehnat pozemním útokem. Tato představa je o to svůdnější, že má skutečně vyhlídky na úspěch. Ač se mnozí obávají partyzánského charakteru války, není již rok 1944.
Pozemní boje by zahrnovaly nepřetržité letecké a dělostřelecké útoky na podporu pozemních jednotek, aby většina jugoslávského odporu byla zlomena dříve, než se jednotky NATO dostanou s Jugoslávci, resp. se Srby do přímého kontaktu na vzdálenost 2 - 3 km. Aby vlastní střetnutí na dohled bylo střetnutím se zdecimovaných, rozvráceným protivníkem.
Znamenalo by to obrovské nároky na kvantum střeliva spotřebovávaného silami NATO. Tisíce tun by byla všední čísla... Odhad počtu mrtvých by mohl dosahovat podle mého hrubého odhadu snad koeficientu 100 : 1 ve prospěch aliančních válečníků.
Nepřetržitý kvalitní taktický průzkum by i při partyzánském způsobu odporu dokázal lokalizovat včas mnohá hnízda odporu. Partyzánská válka by nebyla tak efektivní jako v letech druhé světové války, protože transportní a bitevní vrtulníky v přímé součinnosti mimořádně zlepšují a zrychlují postup pozemních jednotek v protipartyzánských akcích. Kromě toho, protipartyzánská válka by byla do značné míry také v režii dalších "partyzánů" - albánských separatistů. Co by se ale dělo v průběhu pozemních bojů?
Živé štíty
Je otázka, zda by nevyužily jugoslávské jednotky kosovské Albánce jako živé štíty. Tuto variantu nelze vzhledem k naprosto rozbouřeným vášním vyloučit. Lze předpokládat, že pozemní vojska aliance, pokud by chtěla obsadit kosovské hospody, by možná nemohla vstoupit do některých měst, ale pouze je držet v izolaci, dokud by nebylo dosaženo konečného cíle pozemní operace, protože by bylo albánské obyvatelstvo využito jako živé štíty, což by nedovolovalo obsadit město bojem bez zabití většiny civilního obyvatelstva. To by byl nejzazší důsledek letecky utvrzené hysterie...
NATO šlo na to
Je zbytečné hledět skrze prsty na vojáky NATO, protože vojáci aliance jsou úkolováni dobře oblečenými politiky - civilisty. A ti zklamali, když měli před sebou velmi obtížný úkol. Možná nejobtížnější v jejich kariéře.
Schopnost politiků poznáme podle toho zda jsou schopni vyřešit tak patovou situaci jako zchladit u jednacího stolu hysterickou touhu militantních Albánců v Kosovu o samostatnost, resp. vytvoření velké Albánie, a hystericky vybuzený nacionalismus Srbů Miloševičova aparátu. Aby zastřeli neschopnost stali se rozhodnými. Vydali příkaz NATO, aby šla na to.
Obávám se, že každé řešení které z této galantní slavnosti vznikne, bude již špatné.
Výzva Václavu Havlovi: Zachraňte kosovské uprchlíky!
Pár hodin či den, dva jízdy z kterékoli země evropského kontinentu se počíná katastrofa, kterou z nedostatku prozíravosti a představivosti řeší humanitární organisace i státy NATO způsobem zcela nedostatečným.
Zde nejde jen o to nasytit pár tisíc lidí, a to prý už za několik dní budou problémy se zásobením potravinovými balíčky. Nejde o to, poskytnout pár stovkám lidí z 3/4 milionu utečenců asyl.
Pokud již nevypukl, pak brzy vypukne nedostatek hygienicky nezávadné pitné vody, či jakékoli vody. Mizerné tepelné podmínky, žádné palivo pro ohně, žádná přístřeší. Ta nejobyčejnější lidská činnost se nekoná na vykachlíkovaných toaletách ale v okolí tábořišť utečenců a ovšem i poblíž zdrojů vody. Žádná desinfekce, žádná hygiena. Žádná organisace stravování a hygieny. Ideální podmínky pro explosivní šíření infekcí. Ideální podmínky pro zkázu utečenců i jejich hostitelů.
Bez jídla lze žít několik týdnů, bez vody týden. Bez antibiotik a s infekcí v podmínkách hladu, žízně a zimy jen 1-2 dny.
Tisíce mrtvých na pár hektarech lágru v Berge-Belsenu r.1945 jsou selankou
proti hrozící katastrofě příštích dnů v Kosovu a širokém okolí.
Již dnes je pozdě se do toho pustit. Zajistit pitnou vodu, latriny, desinfekci, naftová kamna,deky, léky, přeorganisování davů na tábořišťích v utečence v táborech.
Avšak lépe pozdě než nikdy.
Ráčily by hlavy paktů, unií, států, církví a Červeného kříže a dalších organisací zvážit odvrácení hrozící katastrofy rasantněji než dosud? Jinak nám ta euroatlantická civilisace neobstoji před zbytkem sveta. Před Bohem také ne.
Václav Havel má autoritu a styky. Dá účinný a rychlý podnět?
V Praze, dne 31.3.1999 Jan Klepetář
NATO se nemělo postavit na jednu z válčících stran v konfliktu v Kosovu
Je to spor, který se táhne již po staletí. Obě strany v něm mají svou pravdu a obě strany se dopustily stejné chyby, když se snažily obzvláště v poslední době eskalací násilí vyřešit konflikt ve svůj prospěch bez ohledu na zájmy druhé strany.
Není realistické očekávat, že tak hluboko zakořeněný spor je možno vyřešit během 2 až 4 týdny trvajícího vyjednávaní, jehož výsledek byl navíc předem rozhodnut jinými.
Přes všechnu eskalaci násilí tam podle tvrzení mnoha byla situace alespon o řád lepší než ve stejné době třeba v Sudánu (o kterém se skoro nemluví) nebo v Turecku.
Bombardování jedné strany v konfliktu v Kosovu bylo doslova přiléváním oleje do ohně, které humanitární krizi během jednoho týdne přivedlo do mnohem většího
rozsahu než kdy předtím.
Pokud hlavním cílem zahraniční intervence skutečně byla ochrana nevinných civilistů,
neměli být z Kosova odvoláni mezinárodní pozorovatelé (Kosovská verifikační mise),
kteří tam dělali velmi dobrou práci. Je to např. vidět z e-mailů kanadského
generála Maisonneuvea, který v Kosovské misi sloužil. Popisuje v nich provokace
obou stran, které museli pozorovatelé řešit (např. i únosy srbských civilistů organizované KLA). Nejlépe se jim to dařilo co nejrychlejším informováním médií o všech provokačních akcích. Žádná z obou stran neměla zájem o negativní publicitu
a vždy raději ucouvla nebo splnila požadavky pozorovatelů.
Když už tam pozorovatelé byli, mělo být dalším hlavním cílem zahraniční intervence je
tam udržet za každou cenu, rozšířit jejich počet a dosáhnout stále lepšího oddělení bojujících stran. Při tom by bylo nutno zachovávat přísnou neutralitu. Tato taktika nesla plody snad všude, kde Kanada v minulosti, třeba po dlouhé desítky let,
dohlížela na příměří a oddělení bojujících stran.
Chcete-li dosáhnout skutečně
dlouhotrvajícího míru, musíte dát znesvářeným stranám čas k ochlazení hlav a
k pomalému vyjednávání. Někdy se musí narodit nová generace než začnou chápat
i zájmy druhé strany. Je sice možno vnutit nějaké řešení zvenku masivním nátlakem,
pak je ale velká pravděpodobnost, že se spor jen utlumí a ten pak znovu vybuchne třeba ještě s větší silou, když externí pacifikační tlak pomine.
Nikdy není pozdě, ozbrojenou akci proti Jugoslávii je možno kdykoliv zastavit a
přejít na zahraniční vměšování striktně neutralní k oběma stranám.
V době po skončení studené války by se chtělo doufat, že se tak bude postupovat všude na světě.
Pořad Cross Country Checkup
kanadského rádia CBC, v němž mají posluchači možnost vyjádřit telefonicky své
názory na dané téma, byl 28. 4. věnován bombardování Jugoslávie. Telefonující
byli velice polarizováni, ať už pocházeli z bývalé Jugoslávie nebo ne. Většina
(zhruba dvě třetiny z asi tak 25, kteří se dostali ke slovu) byla ale proti bombardování, včetně nedávno neúspešného kandidáta
na místo vůdce kanadské konzervativní strany, jinak farmáře z Ontária, který
velice rozhořčeně citoval články mezinárodních dohod a charty NATO, které tato jednostranná akce porušila a prohlásil, že by Kanada za účast na ní mohla být
obžalována z válečných zločinů.
Lidé pocházející z bývalé Jugoslávie, vesměs se vyhlašující za odpůrce
Milošoviče, jako např. dívka slovinsko-srbsko-chorvatského původu, se shodovali
v tom, že bývalá Jugoslávie byla celkem úspěšný multikulturální a multietnický
stát, který mohl sloužil za vzor jiným v tom, jak tam vedle sebe v klidu žili lidé
řady národností. Podle nich její násilný rozpad v minulém desetiletí byl urychlen
ne-li způsobem necitlivým vměšováním Západu a jeho stranění různým fanatickým nacionalistickým politikům.
Bývalý kanadský velvyslanec někde v Chorvatsku prohlásil, že označování bombardování Jugoslavie za humanitární akci je jen propaganda určená pro širokou
veřejnost. Skutečný důvod pro tuto akci je strategický zájem Západu - bylo to v
odpověd na dotazy volajících, proč teda není bombardováno i Turecko, když tam bylo
utrpení Kurdů ještě větší než Albánců v Kosovu.
Kdosi se podivoval nad protikladností samotného pojmu "humanitární bombardování".
V jiném pořadu o nedávno vyšlé knize o Kosovu o několik dní dříve, autorka tvrdila,
že obyčejní Srbové a Albánci spolu vedle sebe přes všechny spory dokázali žít
po dlouhá léta jako navzájem se docela dobře tolerující sousedé a na ozbrojeném boji
vůbec neměli zájem. To jen generálové jugoslávské armady a vůdcové kosovských povstalců mají zájem na násilné řešení konfliktu.
Když už se takovým vůdcům podaří poštvat lidi proti sobě a rozpoutat válku,
pak je velice těžké explozivnímu růstu násilí zabránit. nastoupí pak na nějakou
dobu hromadné šílenství, totální irracionalita. Lidem nezbýva než zabíjet (bránit
se), pokud nechtějí být sami zabiti (ať už nepřítelem nebo svými vůdci za "zradu").
Dospívám čím dál více k názoru, že žádná válka není spravedlivá. Je pokrytectví se snažit válku vést podle pravidel a definovat "válečné zločiny".
Když vás někdo zažene do úzkých a jde vám (nebo komunitě s níž se ztotožňujete)
o bytí a nebytí, budete se bránit jen tak, jak dovolují nějaká pravidla vedení války, nebo uděláte cokoliv čím se podaří zvrátit situaci ve váš prospěch? Za válečné zločiny jsou vždy odsuzováni jen poražení. Vítězné straně je obvykle všechno odpuštěno, protože "pravda vítězí".
Válka sama a masová výroba zbraní je ten největší zločin, totální selhání
lidského rozumu, který by se lidé celého světa měli snažit postavit mimo zákon.
V každé zemi je hlavně třeba se bránit proti choutkám většiny vlastních generálů
hledat možnosti pro zkoušení nových zbraní.
Je třeba si dát za cíl bojovat za postupné odzbrojení celého světa. Začít s likvidací všech jaderných zbraní. Pokračovat se smlouvou o zastavení vývoje nových zbraní. A pak postupně současně snižovat arsenál všech zemí světa tak, aby se při tom žádná země necítila ohrožena. Nakonec ponechat jen malé mezinárodní
ozbrojené síly policejního charakteru (bez bojových letadel!), které by dohlížely na hašení zbývajících sporů a likvidovaly v zárodku pokusy nezodpovědných vlád o znovunastartováni zbrojení. Při současné úrovní výzvědné techniky by bylo snadné takové pokusy rychle objevit.
Pokud chce NATO hrát opravdu obranou roli, mělo by zahájit iniciativu v tomto směru.
Česká republika by se mohla v NATO stát spojencem menších státu, které to už dnes
požadují. Např. Kanada a Německo se zasazují o úplnou likvidaci jaderných zbraní.
Možná jen část peněz použitých na stavbu všech křídlatých střel vypálených na Srbsko, sestřeleného F-117 a všeho ostatního spotřebovaného válečného materiálu by stačila na předejítí dnešních ozbrojených konfliktů, kdyby se
před 10 lety raději použila na hospodářskou pomoc všem chudým
lidém na Balkáně a na zajištění vzájemnou informovanost Srbů a Albánců a ostatních z minulosti znesvářených skupin.
Peníze vynaložené na zbrojení můžou sice přinést velké zisky výrobcům zbraní
a vítězům válečných konfliktů, pro svět jako celek jsou vždy ztrátou.
Nakonec ještě jednou k Jugoslávii: Neudělal Masaryk někdy v r. 1919, když
poslal vojsko do Sudet, aby na základě historické argumentace sudetským Němcům zabránil v uplatnění jejich výsostného práva na sebeurčení vlastně totéž, co
se Jugoslávie snažila provést v Kosovu? Nechci tím ospravedlňovat akce Milošoviče,
jen ukázat, že nám (Čechům) to trvalo 80 let než jsme začali přemýšlet o tom, že
jsme vůči sudetským Němcům možná vždycky nebyli spravedliví. Tak snad mohla i
Jugoslávie dostat na přemýšlení o něco více času než bylo těch několik týdnů.
A Američané i Kanaďané také zrovna nemají nejčistčí svědomí, pokud jde o
etnické čistky. Celý severoamerický kontinent byl dost důkladně vyčištěn od
jeho původních obyvatel, kterých tady v době příjezdu Kolumba bylo mnoho miliónů.
A dodnes se některým potomkum obětí tohoto čištění, které probíhalo až do začátku tohoto století, nedostalo kompenzace za minulé křivdy.
