pondělí 22. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Státní správa v ČR:
  • Byrokracie je tak česká jak české pivo (Sean Hanley) Ústavní změny:
  • Změnami v ústavě chtějí ČSSD a ODS ovládnout politickou scénu (Petr Bradáč) Česká televize:
  • Vynikající dokumentární film (Tomáš Pecina) Sdělitelnost osudu lidí ve střední Evropě:
  • Jan Čulík hovoří s Jaroslavem Hutkou o české identitě Z Hutkových fejetonů:
  • Holandská místnost
  • Návštěva u zubaře

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Co je nového v České republice

  • Klaus se projevuje jako český nacionalista. Že by doufal, že v tom spočívá naděje na získání voličských hlasů? Už v pátek se ODS vyjádřila, že odmítá návrh sociální demokracie, aby byla z  Ústavy vypuštěna formulace, že je ČR svrchovaný stát. - "Odmítáme zároveň, aby do vládou chystaných změn Ústavy bylo vpašováno i nadřazení evropského práva českému," prohlásil Klaus. - Takže jsou tedy Klaus a ODS proti vstupu České republiky do Evropské unie? Měl pravdu Tim Snyder, když v nedávném článku v britském měsíčníku Prospect (zde v BL česky) konstatoval, že na to, jak Klaus předstírá, že je "světový", udržoval Českou republiku uměle v bublině izolovaného, domácího zápecnictví. Řekněme to otevřeně: vstup do Evropské unie znamená nadřazení práva EU právním systémům jednotlivých národních členských zemí. To Klaus dosud snad nevěděl? V Británii se proti tomu bouří euroskeptikové už léta, ale většinová společnost se s tím víceméně smířila. Výhody, které plynou ze začlenění země jako je Británie, a přirozeně o mnoho více Česká republika, do Evropské unie, jsou obrovské, a vyváží nutnost ztráty národní suverenity. Bez Evropské unie nemá ČR šanci. Vstup ČR do EU je velmi důležitý, není to sporná, a možná zástupná záležitost jako vstup do NATO (o němž nikdo neví, jaká má být jeho role a jehož hlavní člen, Spojené státy, je stále neochotnější účastnit se vojenských akcí v Evropě.)

  • ODS i ČSSD budou podporovat referendum o případném vstupu ČR do EU.

  • Václav Havel i Miloš Zeman kritizovali KSČM, že se "nepřerodila". Jenže, jak píše Steven Saxonberg v tomto článku, to právě poskytuje ČSSD dosti podstatné výhody, avšak tato strana jich nevyužívá.

  • Situace v ČR dnes není dobrá, řekl v TV Prima včera Havel. Prezidentovi se nelíbí to, co považuje za "přezíravý vztah k mravnímu a  právnímu řádu". Když to sálá každý večer z obrazovky, má to i svůj vliv na atmosféru ve společnosti. Havel považuje za hloupé zabývat se hašteřením mezi politiky. "Nemám rád fundamentalismus - a je jedno, jestli levicový, nebo pravicový," prohlásil Havel. Názor, že se za deset let u nás nic nepohnulo kupředu, považuje za stejně nebezpečný jako názor, že občanská společnost je nesmysl, výmysl levičáků. "Staly se velké věci, ale i velké chyby," dodal. Sám se dopustil na začátku 90. let také mnoha chyb, o těch však bude mluvit až ve svých pamětech. Veřejné protesty proti členství ČR v NATO, které se ozývají z řad některých skupin či jednotlivců, jsou důkazem, že patříme k západnímu světu, kde lidé mohou svobodně projevovat své názory. - To má Václav Havel pravdu, otázka ale je, jak na tyto svobodně projevované názory reagují sdělovací prostředky a prokuratura. Bude Jan Křeček za to pískání souzen, pane prezidente? Členství ČR v NATO považuje Václav Havel za "skutečný konec jaltského uspořádání". Tím dokazuje, jak psali někteří cyničtější pozorovatelé, že Česká republika skutečně přešla nyní na druhou stranu studené války, ale bohužel až deset let poté, co studená válka skončila. V nové situaci nevíme, k čemu NATO bude a jak budou zejména Američané - reagovat.

  • Havel jako zklamání v televizi Prima. Tomáš Pecina píše: V nedeli uvedla Prima misto Nedelni partie interview s Vaclavem Havlem. Rozhovor byl velkym zklamanim: Havel kolem sebe zacina sirit nimbus neomylnosti temer klausovskych rozmeru a neni vubec ochoten o svych stereotypech diskutovat - kdykoli mu (dobre pripravena) Petra Schmalzova polozila neprijemnou otazku, jen se na ni zamracil a na dotaz vubec nereagoval. Moderatorsky byl rozhovor veden dobre a profesionalne, zcela bez klepetkovske mazlivosti a pridalovskeho pochlebovani. Rekl bych, ze  Primu ted na Hrad hodne dlouho nepozvou...

  • Blesk se ptá na oprávněné otázky. Tomáš Pecina píše: Reporteri Blesku se zeptali prezidentske kancelare, jake platby maji prezidentovi muzi. Jak je na Hrade zvykem, dozvedeli se, ze jim do toho nic neni, a kdyz chteji, muzou si to spocitat sami. Udelali to a  pomstili se sice trochu bulvarnim, ale legitimnim zpusobem: vypocitali platy vcetne vsech moznych priplatku a na titulni strance sobotniho Blesku vysly fotografie Spacka, Matheho, Krafla a Ryce s popiskami 29 tisic, 29 tisic, 22 tisic a 14 tisic s titulkem "Trou prezidentovi muzi bidu s nouzi?".

  • Dvojí ceny. V dnešním vydání (v komentáři Martina Komárka) uznala i MFD absurdnost dvojích cen. Podotkněme, že na absurdnost dvojích cen poukazoval v Britských listech od 24. února 1998 Andrew Stroehlein. (Jeho článek "Jděte do muzea" vyšel v BL znovu podruhé 30. prosince 1998.) (Takže má v této věci MFD zpoždění jen 13 měsíců.)

  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a tuším také snad časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Časopis je sice na titulní straně CD ROMU prezentován poněkud nešťastně (Jak nás vidí zvenčí Jan Čulík - pravidelní čtenáři BL vědí, že časopis nijak nerozlišuje mezi "námi"či "jimi", lidmi z Čech či ze zahraničí, a že názory redaktora BL jsou jen jedněmi z mnoha) přesto však je CD ROM myslím užitečným profilem Britských listů, který je nyní k dispozici i uživatelům počítačů, kteří nejsou napojeni na internet. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Byrokracie je tak česká jak české pivo. ČR je byrokratická supervelmoc

    Sean Hanley

    (An English version of this article is available in the current issue of the Electronic New Presence magazine.)

    Jako mnoho cizinců, kteří žijí v České republice, často shledávám, že jsem zmaten a frustrován něčím tak podivným a komplikovaným, že ať se snažím, jak se snažím, nemohu záležitosti porozumět.

    "Jde snad o češtinu?" ptáte se. Ne. Hádáte docela dobře, ale o češtinu nejde. Navzdory své veškeré exotičnosti, nevyslovitelným shlukům souhlásek a často různým druhům koncovek pro tentýž pád, češtinu je možno se naučit a pochopit ji. Má zřetelnou logiku, pochopitelnou strukturu a - ano - určitou krásu. Je nutno se také zmínit o tom, že je to jazyk, který je zcela zjevně užitečný v zemi, kde navzdory silnému úsilí hovoří většina lidí jen velmi nedokonalou angličtinou či němčinou.

    Ne, jestliže existuje jedna věc v České republice, která neobyčejně silně rozčiluje cizince, je to česká byrokracie. Občanské průkazy a několik různých druhů osobních identifikačních čísel; povolení a licence pro každou představitelnou formu činnosti, razítka velká a malá, formuláře, předpisy, instrukce, nařízení. Pokusíte-li se změnit údaje na účtu za plyn, vyžaduje to celodenní odyseu na druhou stranu města; přepsat telefon na jiné jméno vyžaduje méně času a (trochu) méně papíru, ale trvá to několik týdnů, než to byrokratická mašinérie zpracuje.

    A pokud byste byli natolik odvážní, že byste chtěli používat modem, Český telekom by rád od vás obdržel písemné ohlášení této skutečnosti, včetně písemného potvrzení, že výše zmíněný modem byl instalován schváleným způsobem kvalifikovaným technikem (pokud možno s razítkem od onoho kvalifikovaného technika).

    Každý, kdo se kdy odvážil do českého úřadu sociálního pojištění s nějakým nevinným dotazem a vyklopýtal odtamtud zmatený a bez informací o mnoho hodin později, dobře ocení, proč využil atmosféry právě v takovém úřadu na přelomu století v Praze pro své dílo Franz Kafka. Hrůzy, spojené s úsilím získat povolení k pobytu pro cizince byly už na tomto místě popsány. Z humanitárních důvodů vás jich ušetřím.

    Na rozdíl od českého jazyka, česká byrokracie nefunguje, jak se zdá, podle žádné logiky, nemá ani srozumitelnou strukturu či krásu a není užitečná absolutně pro nikoho.

    I když si na ni Češi stěžují, nicméně si mnoho z nich nedovede vůbec představit, že by dobře uspořádaná demokracie mohla fungovat bez takovéto byrokracie. Když se šéfredaktor týdeníku Electronic New Presence střetl před několika týdny na toto téma s čtenáři českého internetového deníku Britské listy, mnoho z nich mu napsalo, že protestuje nepřiměřeně.

    Americké řidičské průkazy, ujistili Stroehleina čtenáři Britských listů sebevědomě, jsou vlastně taky občankami. A americká čísla sociálního zabezpečení jsou svým způsobem podobná českému systému několikanásobných osobních indentifikačních čísel a průkazů totožnosti. Vlastně jsou vůbec Spojené státy úplně stejné jako Česká republika. Češi nejsou vůbec posedlí byrokracií...

    Na to je přirozeně nutno odpovědět, že Češi jsou posedlí byrokracií. Více byrokratičtější a na byrokracii zaměřený národ si snad nelze ani představit. Co jiného lze říci o zemi, kde vláda řeší problém byrokracie tím, že založí meziministerskou Protibyrokratickou komisi, která rychle vytváří sérii dalších podvýborů a pracovních komisí?

    Ale buďme na okamžik upřímní. Existuje něco, co mnoho cizinců, trvale žijících v České republice, včetně mě, vnitřně dobře ví, ale většinou jsou příliš frustrováni nebo rozhněváni svou poslední návštěvou na daňovém úřadě či na cizinecké policii, než aby to přiznali. Prostá pravda je to, že byrokracie je tak česká jako pivo, Milan Kundera a Dobrý voják Švejk. Barokní administrativa je nedílnou součástí českých zemí stejně tak jako barokní architektura. Byrokracie je slávou českého národa, je to národní kulturní dědictví, které by měli chránit a oceňovat Češi i cizinci.

    Mnoho lidí se nesprávně domnívá, že je česká byrokracie většinou pozůstatek komunismu. Na tomto argumentu je jistě něco pravdy. Po roce 1948 poskytla komunistická mánie pro plánování a státní řízení skutečně velký a často surreálný prostor byrokratickým tendencím. Ale láska Čechů k byrokracii má daleko hlubší kořeny než krátkodobá česká zkušenost se socialismem. Ano, v mnoha ohledech bylo období komunismu zvrácením vynikající české tradice předpisů a vyplňování formulářů. Který byrokrat, vědomý si vlastního významu, mohl konec konců být šťasten v systému, kde byly předpisy porušovány a kde všichni věděli, že oficiální statistiky a plány jsou nesmyslné?

    Velký německý sociolog Max Weber jako první argumentoval, že byrokracie není nějaká krátkodobá úchylka, ale je to administrativní mašinérie, která řídí všechny moderní průmyslové společnosti. Mají-li Češi náklonnost k byrokracii (Panebože, a jakou!), je to možná především dědictví pozoruhodné společenské a hospodářské modernizace českých zemí koncem devatenáctého století. Během pouhých několika generací se Češi proměnili z bukolické slovanské oblasti, kde lišky dávaly dobrou noc, v moderní, průmyslový evropský národ, a přitom si vytvořili bohatý literární jazyk a kulturní tradici. Zároveň si také vytvořili bohatý administrativní slovník (většinou jsou to kalky převzaté od německých či rakouských vládců) a vynikající kulturu byrokracie a administrativy. Nikoliv bezdůvodně viděli Maďaři stereotypického Čecha jako habsburského daňového výběrčího s dlouhým kabátem a tvrdým srdcem, který odebíral poctivým Maďarům jejich těžce vydělané peníze.

    Mnoho lidí, včetně Maxe Webera, dává rovnítko mezi byrokracií a  racionalitou a výkonností. Pokud není byrokracie racionální a výkonná, aspoň teoreticky by měla být. Moderní sociologové organizace společnosti však se na věc dívají jinak.

    Účelem byrokracie je, samozřejmě, zajistit, aby se určité věci vykonaly. Je to samozřejmě dobré, jestliže jsou tyto věci nakonec vykonány. Avšak daleko důležitější je, že je byrokracie kultura, zvyk, způsob, jak dělat záležitost tak, jak tomu každý rozumí, i když se to lidem zrovna moc nelíbí. A samozřejmě různé země mají různé zvyky a kultury. Byrokracie je trochu jako káva. V některých zemích jako například v ČR je káva silná a lidi jí pijí hodně a dávají do ní všechno. V jiných zemích jako Anglie mají ji rádi slabou a nechávají si ji na zvláštní příležitosti. A, stejně jako u kávy, neexistují důkazy, že když ji požíváte příliš, byrokracie vám škodí. Například Francouzi mají vlastní, velmi napoleonskou odrůdu byrokracie, ale ve srovnání s Brity, kteří nenávidí papírování, je Francie velmi dobře řízena.

    Představa, že by se měli Češi obejít bez byrokracie, je jako navrhovat, aby byl Pražský hrad přestavěn v pobočku supermarketu Tesco, nebo aby bylo zbouráno Národní divadlo a namísto něho tam bylo postaveno mnohaposchoďové parkoviště. Byrokratický jazyk je velkým českým literárním žánrem, kteří přežívá bohužel neoslavován. Inspiroval nejen Kafku, ale i české autory jako je Václav Havel a Bohumil Hrabal (jehož novela Ostře sledované vlaky získala titul od speciálního výrazu pro vlaky s municí). Vyplňování formulářů, razítkování, průkazy totožnosti a identifikační čísla jsou, krátce řečeno, součástí české středoevropské tradice.

    Avšak podobně jako u jiných zanedbaných kulturních památek, určitá míra čištění a opravování by byla na místě. Až se k tomu najdou finanční prostředky, doufejme, že elektronické formuláře na internetu nahradí ošuntělé papírové formuláře. Inteligentní karty s hologramy a křemíkovými čipy by mohly nahradit ošuntělé staré lepenkové průkazy s nejasnými podobenkami. Občany budou mást "virtuální kanceláře", s nimiž se budou spojovat videolinky z pohodlí vlastního domova, a nebudou muset osobně chodit to neúpravných kanceláří s vadnoucími květinami na psacích stolech.

    Češi by ale neměli zrazovat jednu ze svých nejstarších národních tradic. Jak se blíží jednadvacáté století, nechť Češi i nadále způsobují, aby ostatní národy civěly s otevřenými ústy na neuvěřitelný rozsah a složitost jejich byrokracie. Plně věřím, že tomu tak skutečně vždycky bude i nadále.


    ODS a ČSSD chtějí změnit ústavu, aby ovládly českou politiku

    Petr Bradáč

    Vážený pane Čulíku, cítím se být povinen zaslat Britským listům i další mně dostupné informace o chystaných změnách v české ústavě, jak o nich mluvil Pavel Rychetský na setkání politologické společnosti dne 8. března 1999. I když nejde o změny tak zásadní, jak nyní urychleně navrhuje vláda sama, jsou hodné pozoru.

    P.B.

    Od začátku České republiky tedy omezená proporcionalita volebního systému, která vedla k odsunutí malých nebo regionálních stran na okraj politického spektra a která nedovolila, aby rozkvetly všechny květy politických směrů, má být dále omezena v zájmu pohodlnějšího vládnutí nejsilnějších stran, které se chovají ke státu a k suverénnímu lidu stále více pansky.

    Podle tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, uzavřené 9. července 1998 po parlamentních volbách, viz např. http://www.ods.cz/980709-opsml.html,  výše jmenované strany se zavazují předložit do 12 měsíců od podepsání této dohody návrh takových úprav Ústavy a dalších zákonů, které přesněji vymezí kompetence jednotlivých ústavních orgánů, postupů při jejich ustavení, a v souladu s ústavními principy České republiky posílí význam výsledků soutěže politických stran (čl. 7 smlouvy).

    Jaký je stav po osmi měsících jednání obou partnerů? Podle Pavla Rychetského, místopředsedy vlády pro legislativu, nevalný. I proto nyní sociálnědemokratická vláda připravuje vlastní návrh na změny ústavy, které mají odstranit pojem svrchovanosti, a vnést do českého právního řádu jako nadústavní (tedy nikým nepřezkoumatelné) komunitární právo (acquis communautaire) Evropské unie. Ale zpět k jednáním podle Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. V čem již bylo dosaženo shody, a v čem trvají rozdílné názory?

    Shoda je v tom, že poslanecká sněmovna by měla mít možnost rozpustit se sama, a to z rozhodnutí své kvalifikované většiny. Tak je tomu například v Rakousku, Polsku a Švýcarsku.

    Vláda by po vyslovení nedůvěry měla moci vykonávat jen činnost nezbytnou či neodkladnou.

    Je třeba co nejvíce zkrátit období souběžné existence dvou premiérů. Jak po volbách po ustavení sněmovny, tak v průběhu volebního období, padne-li vláda, se navrhuje: President neprodleně pověří předsedu nejsilnější strany, aby mu do sedmi dnů předložil návrh nové vlády. Nepovede-li se mu to, pak za podobných podmínek pověří předsedu druhé nejsilnější strany. Nebude-li úspěšný ani ten, má mít předseda Poslanecké sněmovny právo označit dalšího kandidáta na tuto funkci. Designovaný premiér do patnácti dnů požádá sněmovnu o vyslovení důvěry; ta musí do deseti dnů rozhodnout.

    Soudci Ústavního soudu by mohli být jmenováni jen jednou, aby v úsilí být jmenováni opakovaně nepodléhali v závěru funkčního období politickým tlakům.

    ODS je pro zavedení většinového systému voleb do poslanecké sněmovny; ČSSD je proti změně ústavy v tomto punktu, ale je pro posílení většinových prvků v příslušných zákonech. ODS je pro tzv. imperiálu, ČSSD zas proti skrutiniím. Jakás takás shoda by mohla být v omezení preferenčních hlasů voliče na jeden, zavedení jednoho přímého mandátu v každém volebním kraji, ostatní mandáty pak rozděleny proporcionálně. ČSSD navrhuje čtrnáct volebních krajů, totožných s územně samosprávnými kraji; ODS chce krajů více - měly by být rozděleny velké kraje (moravské a Praha) tak, aby volební kraje byly srovnatelné s malými správními kraji. Podle propočtů sociální demokracie by při menších krajích (velikosti Karlovarska a Liberecka) s asi 360 tisíci voliči šlo v každém z nich o čtyři - pět mandátů a za podobných výsledků jako v roce 1998 (ČSSD 28 %, ODS 27 %) by dostaly jen tyto dvě strany 75 % všech mandátů. Při větších krajích se 600 tisíci voliči by šlo o 65 % všech mandátů. ODS dává přednost výraznějšímu rozdílu, ČSSD je v tom zatím zdráhavá.

    Od začátku České republiky tedy omezená proporcionalita volebního systému, která vedla k odsunutí malých nebo regionálních stran na okraj politického spektra, která nedovolila, aby rozkvetly všechny květy politických směrů, má být dále omezena v zájmu pohodlnějšího vládnutí nejsilnějších stran, které se chovají ke státu a k suverénnímu lidu stále více pansky. Jak prohlásil po loňských volbách jeden z jejich významných představitelů v čele státu (který by jistě nechtěl být jmenován): Teď už nás nikdo od toho (tj. od pák moci) nedostane! Obě největší strany jsou si v tom blízké. Je však třeba také říci, že se jejich představitelé navzájem liší v pojetí přijatelné míry integrace českého státu do nadnárodní Evropy.

    Petr Bradáč

    (Autor je státní úředník, proto dává přednost pseudonymu. Jeho totožnost je redakci známa.)


    Vynikající dokumentární film ČT

    Tomáš Pecina

    Po vynikajícím dokumentu o životě Emanuela Moravce, který ČT uvedla v loňském roce, mapoval ve čtvrtek premiérově uvedený Deník pana Pfitznera režiséra Pavla Štingla osud další protektorátní osobnosti, Čechy nenáviděné přinejmenším stejnou měrou: pražského viceprimátora, sudetského Němce dr. Josefa Pfitznera.

    Devadesátiminutový dokumentární film, uvedený v programu jako "esej o vývoji česko-německých vztahů třicátých a čtyřicátých let", přinesl velký objem dokumentárního materiálu, včetně archivních zvukových záznamů z londýnského vysílání Voskovce a Wericha na BBC a rozhovorů s odsunutými sudetskými Němci z Pfitznerovy rodné obce.

    Dokument využívá rovněž deníkové záznamy samotného Pfiznera z posledních let jeho života (dr. Josef Pfitzner byl veřejně popraven v září 1945) a možná díky nim se podařilo vykreslit mimořádně plastický a komplexní obraz této osobnosti - na jedné straně univerzálně vzdělaného odborníka, profesora antropologie a politologie, kvalifikovaného státního úředníka, jehož postoje se vyznačují integritou, loajalitou a konzistencí v čase a jenž byl ve svém jednání motivován láskou ke své sudetoněmecké vlasti, na druhé straně nacistu s přesvědčení, člověka, jehož mnohé tehdejší činy je i podle dnešních kritérií zřejmě nutno hodnotit jako činy válečného zločince.

    Dokument, jehož slabostí je snad jen nevýrazné a monotónní průvodní slovo (zcela zklamal Jan Kačer), lze rozhodně doporučit.


    Z archívu Jana Čulíka

    Osud lidí ve střední Evropě je nesdělitelný - a obráceně

    Rozhovor s Jaroslavem Hutkou o české identitě

    Rozhovor natočil pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa s Jaroslavem Hutkou Jan Čulík v únoru 1993 pro tehdejší pořad Gong. Pořad se nevysílal: editor Milan Schulz JČ sdělil, že pořad nezařadil do vysílání, protože se obával, "že by si lidi stěžovali". - Jan Čulík poznamenává: Zdá se mi skutečně politováníhodné, že Svobodná Evropa nenašla odvahu odvysílat tento rozhovor, který se dotýkal nejzávažnějších otázek, jimž museli čelit po odchodu z Československa všichni její čeští a slovenští pracovníci a dotýkal se také nejzávažnějších otázek české totožnosti i vztahu ČR ke světu." Přirozeně, rozhovor spíše nastoluje otázky, než aby vnucoval hotové odpovědi.


  • Pane Hutko, vy jste strávil v Holandsku 11 let. Byla to zkušenost, která se na něco hodí, když jste se vrátil do Československa? Nebo byste na to radši úplně zapomněl? Teď jste už v Holandsku dva roky nebyl, viďte?

    Ano. Dva roky jsem tam nebyl. Ale je to, abych tak řekl, z dnešního pohledu zkušenost, která mi víceméně spadla do klína. Protože já jsem tam žil jedenáct nebo dvanáct let a svým způsobem jsem emigraci velmi brzy přestal mít rád, protože je to trošku nepříjemný životní stav. Dospělý člověk, žije v cizině, a po nějaké době pochopí že - že nebude nikdy plně jeho domovem. Takže na to si člověk musí zvykat a zvyká si nerad.

  • Platí to pro všechny lidi, kteří opustili Československo? Skutečně není nikdo, kdo by se v zahraničí dobře asimiloval? Stal se šéfem úspěšného podniku, a tak dál?

    No, stát se šéfem úspěšného podniku neznamená to, jestli se tam člověk cítí doma nebo ne. Spousta lidí tam - spousta emigrantů, nejen českých - má úspěchy v povolání, ale ještě to neznamená, že když přijdou domů, že se cítí, jako že se vrátili domů, a když jejich dospívající dcera si s nimi začne klábosit podivnou češtinou, oni přetočí na jazyk té země a dcera se jim začne posmívat, že už by se měli konečně naučit pořádně mluvit. To nejsou momenty, které oznamují člověku, že přišel domů a že se může zklidnit a že je tam vrostlý.

  • Takže vám Holandsko definovalo, co je domov.

    V té chvíli mi nedefinovalo víceméně nic. Definovalo mi pouze to, co znamená ztrátu domovského prostředí. Byli jsme stěhováni vlastně od malička, a každé dva tři roky jsem bydlel někde jinde. Tak já nemám dodneška pocit domova jako jednoho konkrétního místa nebo domu, ale jen domovského prostředí.

    Ale chtěl jsem říct na počátku jednu věc. Že mi ta zkušenost padla do klína. S tím, že když jsem žil v Holandsku, nevěřil jsem, že bude možnost se vrátit, takže jsem začínal mít pocit, že celá zkušenost života v cizině není zkušeností, ale je to vynucenou životní situací. Je to povinnost. Je to - nezbývá mi nic jiného.

    Protože zkušenost je poznání, které dám dohromady a potom ho můžu někam předat. Měl jsem pocit, že tohleto nepůjde předat, že není co předat, že prostě žiju a dokud budu žít, budu žít tam. A proto jsem to neměl rád, protože ta zkušenost neměla tvar. Byla to pouze nutnost žít venku. Netušil jsem, že budu zase sedět někdy v Praze.

  • Ale i přesto, než jste začal tušit, že budete zase někdy sedět v Praze, vaše zkušenost, alespoň soudě podle toho, co jste psal, a myslím, že to je to nejzajímavější, co jste napsal, ty fejetony, například, které pojednávají o vaší zkušenosti ze zahraničí, tak ta zkušenost začala nabývat tvaru.

    Ano, jistě. Reflektoval jsem svoji situaci, snažil jsem se ji reflektovat a snažil jsem se ji reflektovat pro český svět. Já jsem ty fejetony nepsal s pocitem, že to budou číst Holanďani nebo že by to měli číst Holanďani. Tím možná mají ty fejetony takovou svoji zvláštnost. V nich jsem se snažil reflektovat poctivě emigraci.

  • Říkáte, že jste to psal pro český svět. Je zajímavé, že když jich bylo pár přeloženo a tu a tam se něco vydalo v angličtině, tak na to velice živě reagovali Angličani, ač jak říkáte, to bylo zamýšleno pro Čechy.

    Člověk by měl říct, tím, když říkám, že to bylo myšleno pro český svět, bylo to myšleno pro svět, který má pro mě identitu, které rozumím. Myslím si, že je tentýž problém v češtině, že existuje mnoho anglických či amerických knížek, které se zabývají pouze problematikou těch zemí a kultur a jsou identicky hluboko ponořeny v jejich životě, ale tím, že vůbec mají identitu, tak jsou přeložitelné a jsou potom srozumitelné, takže mám pocit, že převoditelnost je rozpoznání, že skutečnosti, o nichž se hovoří, pocházejí z něčeho, co má identitu, co někam náleží. Myslím si, že když bude psát třeba Čech pro Angličany jenom, aby to bylo pro Angličany, že skutečně to může být docela nudné čtení. Třeba to budou chytrá slova, ale - nejen u umění a literatury, ale u veškerého činění lidského je důležité, jestli to má identitu nebo nemá.

  • A jaká je tedy identita domova?

    Ach. To jest otázka záludná a složitá, protože v první fázi by člověka mohly napadnout fráze a to já nemám rád. Ta otázka je strašně široká.

  • Já to ještě tedy trošku zúžím a zopakuju: Jaká je identita domova z hlediska zážitku emigrace? A  abych použil stalinského výroku, 'není náhodou', že se vás na to ptám, protože si myslím, že vaše fejetony jsou jednou z mála knížek vzniklých v emigraci, které se zabývají problémem asimilace člověka, který přešel z jednoho prostředí do druhého.

    Měl jsem velmi silnou vnitřní potřebu a touhu, když už jsem v Holandsku žil, žít tam jako doma. Proto možná jdou ty fejetony hlouběji než jenom do chvalořečení, že jo, vždyť se máme dobře, vždyť máme úspěch, a vždyť jsme si koupili auto. Vždyť to je, čím většina emigrantů hájí, že se jim v  cizině daří dobře. Já jsem tam taky neumíral hlady. Jasně, v těch fejetonech docházelo k hledání toho domova, oné nějaké nové identity. Narážel jsem v nich přesně na ty plochy, kde to nefunguje, ale i kde to funguje. Nemůžu svůj život v Holandsku úplně odmítnout. Já jsem tam taky nějak žil.

  • Kde to fungovalo a kde to nefungovalo?

    To by si člověk asi musel rozmyslet nad papírem. Nad tím jsem nějakou dobu teď už nepřemýšlel. Protože žiju tady a svým způsobem jsem rád, že to, co je za mnou, je za mnou, i když se k tomu nutně vrátím. Že mám rozepsané taky větší věci, který jsem napsal v Holandsku a na které si teď někdy chci sednout.

  • Mám vám trošku za zlé, že jste načal něco, co bylo strašně zajímavé, podle mého názoru, právě srovnávání dvou odlišných světů. Mě často pronásleduje otázka, že vlastně východoevropský nebo mám-li být laskavější, 'středoevropský' svět, je nekompatibilní se světem západoevropským, ale na druhé straně nějaké styčné body existují, ale ono je to strašně těžké, srovnávat oba světy, jak jste právě dokázal svými váhavými odpověďmi. A málokdo se tím zabývá, a vlastně možná - můžu trošku krutě přehnat - tady v Čechách to ani nikoho nezajímá. Ale možná že by mělo.

    Takhle: problém je, když když to vezmu zcela lokálně, když vezmu třeba tu rotterdamskou čtvrť, ve které jsem žil, a uvědomím si nebo vzpomenu si, jakými problémy žili mí sousedi a lidi okolo... Holandsko je taková docela sousedská země. Ti lidé nežili moc jinými problémy, než žijou lidi v  Čechách. Mám pocit, že my jsme dostatečně evropští.

  • Jestli tomu tak je, proč jste se tam cítil cize?

    Je to problém, řekl bych, který je trošku nad existencí člověka jako bytosti - nebo pod existencí, možná. Je to to, čím je potom člověk ještě determinovaný, protože člověk se narodí v určité situaci, v určitém jazyku, který je mu násilím vnucený. Tahleta základní identita v dětství je do člověka vlastně násilím napumpována. Může být i s láskou, ale je to tak, že dítěte se nikdo neptá, jestli chce být Čechem nebo Holanďanem. Takže existují takové zvláštní jemnosti, když se klesne o patro níž, na  život člověka vedle člověka, existují některé takové jemnosti, které už člověk v sobě nedoladí, aby ladil s novým prostředím. - To jsou strašně závažný věci. To se nedá přejít jen tak jednou větou.. Ale abych se vrátil na začátek. Vy mi unikáte otázkami pořád jinam.

    Chtěl jsem říct, že moje emigrace se teprve teď stává zkušeností. Že dneska teprve začínám být rád, že jsem byl v emigraci. Tak jako jsem byl v ní nerad, protože i když jsem do Holandska odcházel ze své vůle, byla to vynucená volba.

  • Ale tehdy jste psal, těsně, než jste odjel - v těch fejetonech - že už nebylo jiné cesty, že už jste se dostal s estébáky do takové situace, žebylo nutno z Československa odjet. Já jsem shodou kolností zažil přesně tentýž pocit, protože jsem odcházel z  Československa v přesně stejnou dobu jako vy, v roce 1978. Zažil jsem pocit, že je člověk už v rohu, že má všechna potvrzení, že já nevím prodal nábytek a je jasné, že existence v  Praze dál už není reálná. Myslím, že do toho bodu jste dospěl, než jste odjel - vzpomínáte? A říkal jste si, ano, jedeme s nadšením... Co to bylo za ten fejeton, kde jste mluvil o  Holandsku, jak je to země těch malých, miniaturních věcí, jak jste o tom psal nadšeně... Pak jste si asi později říkal, nad takovým fejetonem, že si musíte dát pár facek, ne?

    No ne. Když jsem sestavoval knížku fejetonů Požár v bazaru, přemýšlel jsem, jestli třeba tenhleten fejeton tam mám dát, protože on má určité literární kvality. Akorát že je to pohled člověka, který nadšeně a přesně popisuje prostředí, kterému vůbec nerozumí. Ale popisuje ho tak přesvědčivě, že až skoro působí dojmem, že o tom prostředí něco ví.

  • Tohle je myslím taky docela zajímavá věc, která je mi blízká, protože jsem měl štěstí, že jsem v sedmdesátých letech jako student angličtiny měl výjimečnou možnost - na velice krátkou dobu navštívit Velkou Británii, několikrát, asi na vždycky týden nebo nějak tak, a potom, když jsem tam jel, abych tam žil, jsem s hrůzou zjistil, že zkušenost potom života tam je naprosto jiná a během krátkého pobytu neuchopitelná. To bych rád sdělil lidem, kteří nyní jezdí na několikaměsíční pobyty do Spojených států jako teda varování, že - to, co ve Spojených státech nebo v  Německu za pár měsíců zažijí, nemá se životem v těch zemích skoro nic společného. A myslím, že tento fejeton, ta Holandská místnost, ten je esencí této "mylné" zkušenosti, když to potom porovnáte s tím, co následovalo. Mohl byste se zamyslet nad tím rozdílem?

    Samozřejmě je naprostý rozdíl být turistou anebo žít v té zemi za tam vydělané peníze a za to úsilí jako ostatní lidi. To člověk vidí všecko v jiném pohledu. A skutečně, když je někdo turistou, i když jím bude deset let, tak se o té zemi doví úplně něco jiného, než když tam začne žít jako normální člověk.

    Vzpomínám si, tohle byl veliký šok Karla Kyncla, známého žurnalisty, který předtím byl snad pět let v Americe a celý život jezdil po světě. Když potom emigroval do Anglie, já jsem s ním mluvil, byl ve velikém šoku, že zjistil, že přišel do jiné země, než kterou znal - do jiné země, než předpokládal, kam že půjde. Přestože měl předtím velmi přesný pocit, že ví, kam jde, s jazykem, který uměl.

  • A ono to tak nebylo...?

    Ono to bylo zcela jinak. To prostě tak je. Žít někde je něco jiného než se tam podívat na jakkoliv hlubokou a dlouhou návštěvu.

  • Vy jste přijel do Holandska s dojmy, které jste popsal ve fejetonu Holandská místnost, nadšeně, s dojmy turisty, a pak se to nějak proměnilo. Jak?

    Já jsem to chtěl vidět nadšeně a nebyl důvod první měsíce to nevidět nadšeně. Protože, skutečně, ty první měsíce byla to úleva, po tom období, co jsem tady žil, které bylo nesmírně vyčerpávající, jak psychicky, tak fyzicky. A tam najednou člověk přišel do jakési zvláštní stability, kde věci fungovaly, kde prostě bylo právo a - já jsem byl poprvé v cizině.

  • Fungovala pošta... - V knížce fejetonů Požár v bazaru máte jeden fejeton o  tom, jak bylo absurdní, že se v Holandsku dopisy neposílají doporučeně, protože stejně dojdou, a jak jste jednou poslal doporučeně dopis do Československa, snad jednomu disidentovi - Tominovi - a jak nedošel a jak se pošťáci podivovali, a byla holandská pošta vzhůru nohama, že to se za čtyrycet let nestalo, že by nedošel dopis, a omlouvali se a - a tak dále.

    Ano, jenže to byla specifická situace. To jsem posílal na červenou kartu, kdy to musí příjemce podepsat. Takže to je vyloženě důkaz, že dopis došel nebo nedošel a  dá se zjistit, kde se to ztratilo. Když jsem o tu červenou kartu žádal na holandské poště, oni vůbec netušili, že taková možnost existuje, a tvrdili mi, že neexistuje. Pak jsem donutil úředníka, že šel za vedoucím, a on říkal, jo, tahleta možnost je, ano, můžete to tak poslat, ale nikdo to nedělá. Takže já jsem si to vynutil. Ono teda, na druhé straně, já jsem to udělal párkrát, že jsem to lidem takhle poslal. Ono to nedojde a člověk vždycky zkasíroval asi to bylo pětasedmdesát guldenů. Znal jsem jednoho kluka ve Švédsku, který se tím vyloženě živil. Posílal třeba jenom výstřižky z novin do Československa na červenou kartu na určité adresy a každý měsíc kasíroval peníze.

  • Ale vraťme se k rozdílům mezi životem v Holandsku a v Československu. Přijel jste do Holandska nadšeně a co jste tam potom poznal, že vás nadšení opustilo?

    Pak tam člověk začne žít. A začne si uvědomovat to místo, ve kterém žije, a to místo je taky jenom místem na zemi. Má jenom lidský rozměr, který je úžasný tím, že je lidský, a je příšerně omezený pouze tím, že je lidský. Takže to je první věc, se kterou se člověk konfrontuje, a když člověk emigruje takhle dramaticky, jako jsem emigroval já, nebo kdokoliv, vlastně každá emigrace tehdy, ať byla vynucená nebo k ní došlo útěkem, bylo to životní drama, a člověk v tomhletom životním dramatu - kdy se dostává člověk vyloženě do krajních situací - najednou zjistí, že padne do fungujícího, ale malého světečka, který si žije svými každodenními starůstkami, a dramata našich životů několik set kilometrů dál jsou mimo.

    Osud lidí ve střední Evropě je nesdělitelný, ano, tak.

  • To vás mrzelo?

    No, na začátku mě to mrzelo, samozřejmě. Pak jsem si na to zvykl, protože si člověk uvědomil, kde je hranice sdělitelnosti a  nesdělitelnosti. No a pak člověk začíná rozeznávat prostředí, ve kterém žije, začíná mu rozumět, začíná znovu rozumět ještě jednou svému vlastnímu životu a prostředí, ze kterého odešel. Když člověk emigruje a žije v jiné zemi, dostává dva nové pohledy. Je to nový pohled na nové prostředí, a další pohled, který je svým způsobem taky nesdělitelný. Protože o tom se dá mluvit pak jen s několika emigranty. A zpětný pohled na prostředí, odkud člověk odešel, a co to znamená, situace emigrace, protože ta je potom nesdělitelná zpětně. Já jsem mohl těžko do Čech někomu vysvětlovat, jak ty věci jsou. Jednou to vyjádřil takovej zubař. Vlastně to mám taky v nějakém fejetonu. Říkal, že přestal psát lidem dopisy, protože kdyby napsal, co se mu na Západě líbí, tak si budou myslet, že je svině, a když napíše, co se mu tam nelíbí, tak si budou myslet, že jsem idiot. Tak nepíše.

  • Je to skutečně úplně jiný souřadný systém?

    Takhle. Je to - v našich představách je to určitě, doufáme, Jinak. Ono ve skutečnosti je to velmi podobné životu tady. Ale jelikož to bylo za zdí, a doufání lidí v Československu bylo přece jenom izolací povýšeno jinam, a zájem lidí na Západě o naše prostředí byl zase vymezený tím, že pro ně to bylo něco šedivého za zdí, jakýsi Balkán.

  • No ale tohle je kacířská myšlenka, to musíme zdůvodnit, je-li to vůbec pravda, vždyť podívejte se, to snad není možné, totalitní systém, který zavíral lidi do vězení, ničil přírodu, ničil kulturu národa ideologickým blábolem, nedalo se tady vůbec nic dělat, už mě napadá jenom taková maličkost, že po revoluci, se v Československu zvýšilo používání telefonů o padesát procent, protože lidi předtím nežili. A vy řeknete, že to v podstatě bylo na Západě a na Východě stejné?

    No, nechci říct stejné. Jaksi, stejné, ne. Ale - existuje slovo analogie. Některé věci jsou nějakým způsobem srovnatelné, a to analogicky. Česká společnost žila problémy a životním pocitem v podstatě analogicky tím samým, jak ti lidi tam. Je to kacířské říkat, protože přesně - tady existuje tahleta ideologie, že tady byl ten hrubý komunismus, a tam byla ta jemná svoboda, ale ono, když se to vezme hloubějc, on ten komunismus zase nebyl tak strašně hrubý. Hrubější byla bázeň lidí než tvrdost režimu. A na Západě - víte, svoboda jako taková, to není dar z nebe, svobodu i tam lidi musejí přece jenom si vybojovávat, a to jak vlastní povahou, s rodinou, se svým okolím, se svým domácím, se svým šéfem. S tím, jaké si lidi chtějí troufnout vlastnit auto nebo odebírat noviny nebo s kým se chtějí stýkat. A to - to je sice taková ta vedlejší svoboda, ale to je přesně ta svoboda, kterou člověk každodenně žije.

    Podobnost je veliká. Chtěl bych zdůraznit, a myslím, že mohu být v této věci docela přesvědčivým svědkem - že není pravda, že se za komunismu v Československu nedalo dělat nic nezávislého. Já jsem jednal celých deset let od roku 1968 až do roku 1978 docela dost nezávisle. Uspořádal jsem stovky velmi nezávislých a otevřených koncertů. Po deseti letech mě donutili k emigraci, to je pravda. Ale trvalo jim to deset let, než na mě přišli.

  • Snad je rozdíl v tom, že lidi za Západě jsou většinou zvyklí se za svou svobodu věcným způsobem zasazovat. Tady, určitě za komunistů, většina lidí k tomu přivyklá nebyla. Řekl bych, že k tomu většina lidí není přivyklá ani dneska, když něco jde špatně, tak se stáhnou do apatie. Vždycky je zajímavý a poučný kontrast, když člověk odletí z Prahy, kde jsou ti lyricko-idealističtí Češi, a já potom čekám na londýnském letišti v Heathrow na spojení do Skotska a tam kolem sebe vidím všude anglické obchodníky, co chodí s počítači a kufříky s papíry, je to atmosféra naprosté věcnosti, a já si říkám, ti zatracení obchodníci, kdyby měli trošku české lyričnosti, a kdyby zase lidi v  Praze měli trošku víc logičnosti a věcnosti, racionálního uvažování. Zdá se mi to velký rozdíl mezi Východem a Západem.

    Ale tohleto bych řekl, že to je víceméně rozdíl technický. Že i  tady začnou za chvíli chodit byznysmeni v určitém druhu oblečení s určitým druhem taštiček a určitým druhem aut. Je to jenom věc času Tak jako časem tady začnou fugnovat i banky.

  • Není to jen oblečení. Je to způsob myšlení.

    Tento druh povolání a lidského trhu si vynutí určitý druh myšlení. V Čechách už dnes existuje velká obchodnická vrstva a nemyslím si, že by to byli lidi lyričtí. Je to ta vrstva, která se rekrutovala z těch, jak se jim dneska říká komunisti, ale nejsou to ti, co byli komunisty věřícími. Oni už šli ke komunistům, aby mohli kšeftovat. Ve společnosti trochu vládnou rozpaky, co si o těchto lidech máme myslet. Jsou to byznysmeni, a časem se zapomene, že to byli také komunisti.

  • Mně ale připadá, že mají tito západní obchodníci vedle své věcnosti taky velkou individualistickou hrdost, že si na některé svobody nedají sáhnout. A lidi v ČR si tohle ještě neumějí prosadit. Pokorně stojí ve frontách...

    No, jak kteří. Náš domácí, co vlastnil v Rotterdamu barák, se jmenoval Direk. On původně začal jako levičák, student, pak začal mít zaměstnání, příjmy, stal se šéfem. Takže jeho politické přesvědčení se měnilo s tím, jak se mu rozvíjela kariéra a jak začínal vydělávat víc a víc peněz. Úplně automaticky a vůbec se mu to nezdálo jako zrada. Ale přesto, když už byl šéfem, přesto ještě v něm zůstaly takový ty věci, že ještě stále nosil džíny a  jeho žena taky.

    Tento Direk uspořádal, což v tý firmě byla povinnost, večírek pro své zaměstnance, asi třicet nebo čtyřicet lidí, měl pod sebou, no tak šli na večírek, a ta jeho žena, která se jmenovala Nanda, je to taky taky holandské jméno, si poprvé v životě koupila šaty, aby Dirkovi neudělala ostudu před zaměstnanci. Ale ti zaměstnanci, aby tomu svýmu šéfovi lezli - kam se to říká - tak všichni přišli v džínách. A došlo k velikému trapasu, že pan šéf se oblíkl nóbl a jeho žena taky nóbl, poprvé měla na sobě šaty, a veškerý podřízený přišli jako hipíci. Fraška.

    Od toho můžeme odvíjet diskusi o svobodě a svobodné společnosti. Samozřejmě, že rámcově na Západě svoboda je, je zaručena zákony a  stabilním vývojem. Ve chvíli, kdy by se ty společnosti dostaly do nějakých výkyvů a problémů, které jsme poznali my v Čechách, já si myslím, že se lidi na Západě zachovají stejně blbě jako Češi, nebo stejně lidsky jako Češi.

    Vzpomínám si, na scénu v jedné rotterdamské samoobsluze, tam, kde jsem měl ateliér, na druhém konci Rotterdamu, najednou přišla nesmyslná panická zpráva, začalo to v novinách, že jsou potíže s cukrem, že nebude cukr. No samozřejmě, lidi vykoupili ten den cukr a porvali se ještě v samoobsluze. Druhej den dovezli další náklaďák. Ale i Holanďani podlehli komické fámě, zachovali se normálně lidsky. Já si nemyslím, že lidi na Západě jsou lepší, svobodnější, hrdější. Prostě oni mají možnost se tak chovat, ale ne že by ji vždycky využívali.

  • Proč jste se vrátil do Čech?

    No byl bych blázen, kdybych se nevracel. Vrátil jsem se rád. Nebudu to romantizovat, nebudu to poetizovat, vezmu to normálně lidsky tržně. Vrátil jsem se, měl jsem tady hejno publika, přátel a mohl jsem vlastně se realizovat v tom, co mám rád a co celý život dělám. Bylo by ode mě skutečně pošetilé váhat a přemýšlet, jestli to je dobré nebo není.

    A pak ještě k tomu byla jiná zkušenost, kterou jsem měl s emigranty, který byli venku legálně, což byly většinou holky, ale i i pár mužských, který pendlovali mezi Východem a Západem, a když pendlovali hodně, tak bylo na nich vidět, že jim to velmi poznamenalo psychiku, že nevěděli vlastně, kam patří. Že v Čechách nemohli žít jako normální Češi, museli se předvádět jako ti lepší Češi ze Západu, přijeli jak z Tuzexu, předváděli se něčím, čím tam nežili, a v západním prostředí je to odcizovalo, protože zaprvé viděli, že to prostředí má jinou lidskou zkušenost nebo jiné vědění, než oni měli, a víceméně je to prostředí ponižovalo, protože tam dále žili jako normální lidi, kdežto v Čechách se mohli chlubit jako lidi z lepšího světa, kdežto v tom lepším světě se většinou necítili tak úplně doma.

    Nechtěl jsem v sobě zažít tenhleten rozpad, tak jsem si říkal když teda se sem vracím, vracím se sem zcela, bez toho, že budu žít na dvou místech. Budu žít na jednom.

  • No ale po revoluci od té doby tyhlety rozdíly přece musejí mizet. A určitě stále více a více budou mizet. Protože - samozřejmě, rozdíl mezi bývalými komunistickými zeměmi a západní Evropou je stále velký, ale když jedu třeba Anglie do Německa, tak vždycky mě napadne, jak je to všechno podobné. A je spousta lidí, kteří dojíždějí z Holandska do Německa, z Holandska do Francie, dneska je svět globální, hranice musejí ztratit nějak význam. Nemělo by se právě o tomhle, o  bourání hranic nějak hovořit víc? Česká republika se bude snažit vstoupit časem do Evropského společenství, nemělo by se víc hovořit o tom, jak to v tom Evropském společenství vypadá? Já myslím, že lidé nemají ponětí a že už by se pomalinku mělo informativně ty dvě části té Evropy sjednocovat.

    Ano, mělo. Jenže, já sám jsem zrušil vyprávění o Západu na představeních. Zjistil jsem, že to dopadá úplně mimo lidi a že tím ztrácím kontakt, komunikaci. Ono se o tom bude moci hlouběji mluvit, až lidi začnou trošku lépe chápat, o čem to je.

  • No to je ale právě začarovaný kruh. Nemluví se o tom, protože to lidi nechápou, a nezačnou to chápat, protože se o tom nemluví.

    Je to myslím jen otázka času. Teď občas i v televizi, která je dneska obzvlášť tedy blbá, se na tohle téma nějak dostane, ale je to trošku mimo mísu, protože se vypráví lidem o něčem, co je vyloženě mimo jejich zkušenost . Ale kdybych teď měl v televizi projev k národu a začal tam vyprávět, že struktura života v Holandsku a v Německu je v podstatě totožná se strukturou života tady, tak mě budou považovat za blázna nebo za pitomce. Protože se jim bude zdát, že to není pravda. A já bych potom musel dlouho, celým dlouhým pedagogickým seriálem vysvětlovat, jak jsem to myslel, na jakých příkladech, a pokusit se tu zkušenost, kterou mám, krok po kroku přenést do lidí, aby potom kdybychom na konci zopakovali to, co jsem řekl na začátku, lidi by si řekli, aha, on to myslel takhle.

  • Tohle by mělo právě být povinností Čechů, kteří žili v zahraničí dvacet let, pokusit se aspoň začít diskusi na toto téma, pokud se má Česká republika někdy vrátit do té Evropy.

    Jenže většina emigrantů, jak bych to řek, si v sobě nevyřešila vztah vůči Čechám a  těžko budou řešit svůj vztah vůči nim. Protože je to dáno tím, kdy odcházeli, jak tam žijou a některé věci budou těžko přenosné a budou se za ně svým způsobem i lidi třeba stydět. Když se emigrant vrátí domů nebo přijde na návštěvu, musí být psychicky velmi silnej a vyrovnanej, aby neměl potřebu dávat najevo, že tam měl úspěch a že něčeho dosáhl a že se dostal trošku výš, než lidi, kteří pouze zústali v Čechách. To mi vyprávěli někteří lidé ve Švédsku. Jak se tam vrací Švédové, kteří emigrovali do Ameriky, vrací s tlustejma autama a chluběj se, jak měli v Americe úspěch. Mají tentýž emigrantský - psychologický problém. Protože, kdyby nebyli úspěšnější, než lidi, kteří zůstali v Čechách, pak je otázka, proč odcházeli. To mohli zůstat doma. A to na to člověk musí bejt velice silnej, aby řekl, vždyť, jako oč jde, no.

  • Ale to je úzké vidění celého problému. Vždyť mohli taky odcházet kvůli tomu, o čem tady celou tuto dobu mluvíme, kvůli jedinečné zkušenosti z druhého světa. To není cenné? Tím by se mohli chlubit, ne?

    No, ta jedinečná zkušenost. Ta se musí nějak předat a musí to být fomou, kde je ta zkušenost viditelná. A na to člověk musí být mistr. I předávat zkušenost, to se musí člověk naučit, svým způsobem jako řemeslo.

    Rok tady v Praze nyní žije český spisovatel, Jan Novák, on je vlastně americký spisovatel, protože píše anglicky. Odešel do USA s někdy v sedmnácti, mluvil jsem s ním o problému cizího přízvuku. který je velmi zajímavý. On říká, že přestože je mu angličtina bližší a píše anglicky lépe než česky, v angličtině má cizí přízvuk a v češtině ho nemá.

    On se sžil s americkým prostředím zcela normálně a umí zajímavě mluvit o rozdílech mezi ČR a Amerikou. To jo, ale nejsou to zásadní rozdíly. Jsou to věcné nebo technické rozdíly. Že děti mají víc komputerů, a že některé věci lépe fungujou, že některé lidské vztahy jsou řekl bych lidštější anebo se dá říct anonymnější, že si lidi nevynadají na ulici. A teď - je to plus, je to mínus? A přenést tuto zkušenost - on se o to částečně pokouší v  literatuře, ale pak ta literatura musí být zároveň dobrá, a přesto to ještě nemusí nic znamenat.

    Vždyť Češi znají západní filmy. Češi jsou čtiví a většina literatury, kterou četli, není literatura od českých autorů, ale od autorů zahraničních. Tady se víc čte překladová literatura. Tak si člověk řekne - lidi by mohli vědět, jak to vypadá na Západě. Ale nějak ten přenos informací nefunguje.

    Je to úplně zřetelně vidět na problému východního Německa. Východní Německo nemělo žádnou Svobodnou Evropu, protože oni si mohli naladit normální západoněmeckou televizi, západoněmecké rádio, obzvlášť ti, co žili v okolí Berlína, člověk by si řekl, že mohli mít z  televize, která je tam docela živá, přesný obraz toho, jaká západní společnost je a oč tam jde.

    Padly hranice a zjistilo se, že východní Němci nevěděli nic. Že dokud člověk do toho nevstoupí, a nesžije se s tím, nestačí informace, nestačí návštěva, chce to ještě kousek dál. Chce to jednou nohou se tam nějak ponořit, dojít do situace, kdy je člověk v kůži těch lidí, potom poznává něco o tom prostředí a zpětně chápe vlastní prostředí a v té chvíli začíná rozumět, co jsou rozdíly a kde rozdíly nejsou. Pouze vyučováním, já mám pocit, že to může spíš taky možná poplésti.

  • Tak jste se vrátil po návratu do Čech do roku 1978, než jste odjel z Čech, a hrajete na svých nynějších koncertech přesně to, co jste hrál, než jste odešel a o své západní zkušenosti už nemluvíte?

    Někdy jsem se na  koncertech vrátil i dál. Některé písně už jsou dvacetileté, někdy i starší. Na jednu stranu bych se měl stydět, že jsem udělal málo písniček poslední dobou, na druhou stranu je to zvláštní potěšení, že ty písně mají jakýsi vnitřní náboj nebo identitu, která zůstává sdělná. Nedávno jsem na představení tak nahodile zařadil píseň Pravděpodobné vzdálenosti, což je jedna z prvních, je z roku 1967, a po konci přišla do šatny nějaká holka, tý mohlo bejt sotva dvacet, nebo tak nějak. A říkala, že by chtěla text tý písně, že ji zaujala. A zeptala se, to je nová píseň? A já jsem říkal: Není, ta je starší než ty. Takže mám teď tak trošku prázdniny, nový písničky mi moc nejdou, ale proto, že se moc nesnažím.

  • Je zajímavé, když mluvím s lidmi, kteřčí napsali hodně zajímavých věcí v době komunistického totalitarismu, věcí, které nemají jen politický význam, teď, když přišla demokracie, tak nepíší, protože je dnešní situace nějak neinspiruje.

    Ona je skutečně situace přepolitizovaná. Vím, že třeba v roce 1968 jsem taky nenapsal píseň. To prostě nešlo. Do člověka se vkradly velmi zjednodušující, politizující, heslovité věci, a cokoliv jsem psal, byly bláboly. A většinu písniček, které jsem teď napsal, taky, politika je v tom tak - tak neomaleně přítomna, že to napíšu a pak si to po sobě dvakrát přečtu a už mě ta věc nebaví.

    Podvědomí, z kterého člověk čerpá, je zasažené touhletou dobou technické změny společnosti. Totožnost je zamlžena. Ono to možná bude taky tím, že změnou bylo rozbito kolektivní vědomí. Toto kolektivní vědomí tady fungovalo, člověk se vůči němu vyjadřoval a vůči němu psal. Publikum reagovalo přesně na té struně, na které byl člověk naladěný, na které byla společnost naladěná. Teď už všeobecné jednotné naladění neexistuje. Teď si každý svým způsobem sám vyhrabává svoje z téhleté doby, každý si sám musí přemyslet, jak to bude dělat dál se životem. Bude chvíli trvat, než se zase vytvoří kolektivní vědomí, vůči kterému je možno mluvit, do kterého člověk ty věci dává a které se vracejí a rezonují. Kdy lze taky dosáhnout nějaké hloubky.

    Protože hloubka není jenom ve slovech. Ta je v tom, co je za  slovy a za slovy není jenom pocit jednotlivce. Za slovy je to, co jednotlivec nějakým způsobem šťastně vysloví, a je to daleko širší věc, obzvlášť, když se týká jazyka.

    Skutečně to souvisí s všeobecným vědomím. To by možná byla zajímavá práce pro vás literární kritiky, udělat si graf, v kterých dobách umělecká díla a literatura vznikala a ve kterých nevznikala. Nemusí to souviset s grafem ekonomickým a nemusí to souviset s grafem pozitivních změn a negativních období.

    Cesta kolektivního vědomí a ducha, nebo jak to budeme nazývat, může být časově i jinak limitovaná a mít jiný rytmus.

  • Ale taky může být něco na tom, že na to, aby se člověk dokázal napojit na kolektivní vědomí, musí být ve stavu naštvanosti, a vy, jak tak koukám, jste pokojný a šťastný, po více než třech letech po revoluci.

    Dá se to tak říct. Jediné, co mě dneska znervózňuje, je, že žiju v takovém klidu. Já já bych se potřeboval z něj trošku vydráždit, vyhodit. Protože skutečně, tenhle klid a pokoj, není v tom žádná výzva, žádná, jak říkají Angličani, žádná challenge.

    S Jaroslavem Hutkou hovořil v únoru 1993 pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa Jan Čulík. Svobodná Evropa rozhovor nevysílala.


    Holandská místnost

    Jaroslav Hutka

    Holandská místnost je nekonečná spousta drobných předmětů a na ty nejhezčí svítí lampičky. Kolik světla předměty odrazí, tolik ho dopadne do místnosti. Lustry neznají. A tak vypadá celé Holandsko. Každý člověk je osvětlen svou privátní lampičkou a kolik světla odrazí, tolik ho dopadá na společný prostor života a historie. Život tu neoslňuje, ale láká a vypráví. Tisíce titěrných maličkostí, které se sestavují v šišaté celky, které zase upoutávají svými detaily. Čech, přece jen jaksi odchovaný komplexem barokní monumentality, musí mít pocit, že přijel do království pejska a kočičky, kde houfy drobných řemeslníků něco kutí a nikdy od díla neodstupují, aby obhlédli celek. Renesance tu nevznikla na antické předloze, ale drobnohledným pozorováním skutečnosti a detailem jsou tak okouzleni, že se jim prodral v podobně zdrobnělinek i do jazyka. Umějí zdrobnit jakékoliv slovo koncovkou t'je, šje, d'je.. daleko více, než umíme my, a příbuzná angličtina tomu vůbec nerozumí a kroutí nad tím nevěřícně hlavou. Seděl jsem na lavici hostů v parlamentě a nebyl to parlament, ale parlamenťje a královský hrad je hraďje. Veřejnost se v parlamentu už nemůže courat tak volně mezi poslanci jako dřív (omlouvají se mi), protože před třemi lety dal někdo předsedovi vlády, aniž by si toho kdo všiml, pod židli tašku, a když na upozornění, že se má něco stát (tikalo to), vyhodili tašku na dvůr, začal v ní zvonit budík.

    Svoboda tu není cítěna jako germánsky monumentální a nadliský pojem, ale spíše jako svoboďje, to znamená cosi pro každého zvlášť. Každý si ji nese jako vlastní, konkrétní, jasnou a praktickou a nemůže ji zvětšit o ovládnutí svobody druhého člověka. Nejsvobodnější je zde obvyčejný člověk. Ten může prakticky všechno, a čím výše se dostává na stupíncích společenského žebříčku, tím musí být ukázněnější a otevřenější. Největší chudák je královna, protože musí být královnou pro všechny časy a příležitosti a občan ji cítí jako svůj majetek, nikoli naopak. Jak zvláštní, že zde nekynou výhody z ovládání. Jak zvláštní, jak jiné, a přitom tak blízké a domácké. "Na co spoléháte ve válce?" ptám se. "Na civilní obranu," odpovídají. Do armády zavádějí odbory a mám pocit, že bych se měl začít ptát od začátku: "Co je armáda? Co jsou odbory? Co je stát? Co je domov? Kdo je člověk?" Historie i současnost tohoto království odpovídá tak zvláštně, že se ptám sám sebe: "Co vlastně vím?" Existuje tu vedlke sebe tolik nesouměřitelných věcí, ale nikdo je neměří, neboť každá věc je chápána jako jedna a svá.

    Holanďani jsou bohatí, ale přepychové domy, nóbl auta a viditelně drahé obleky mají jen cizinci a barevní. Pozůstatek kalvinistické touhy nebýt nadřazený a neděsit bližního svého. Ale když je přepadli Němci, vytahovali děla i z muzeí a  bránili se, jak mohli. A holandská ulice! Lidé v Čechách se před ulicí obrňují dvojitými úzkými okny s neprůhlednými záclonami a být na ulici nebo na dlažbě znamená být ztracen. Ale jít po holandské ulici je jako procházet lidskými příbytky. Okna se podobají výkladům, nejsou dvojitá (počasí jim přeje) a jsou plná ozdob, květin a barevných světýlek. Ulice v Praze znamená buď hlomoz nebo mrtvolné ticho bezdomoví. Tady kráčím, hlomoz nehlomoz, cítím hřejivý klid domova, vidím lidi, jak odpočívají, hovoří, jedí, jak se koukají na televizi, jak čtou a objímají se, a když se zastavím, zasmějí se a mávají mi. Každý má právo se dívat, jak druhý žije. Vše se nabízí ke zveřejnění, ale soukromí je svaté. Nahlédnutelné a nedotknutelné.

    Dnes jem nemohl spát. Jsme na ostrově několik metrů pod hladinou moře. Nikdy jsem moře neviděl, ale cítil jsem v noci jeho blízkost. Před dvaceti pěti lety protrhlo hráze a ostrov byl zničen. Stojím na pláži v teplém kabátě a nechávám si studenými vlnami slané vody oplachovat bosé nohy. Ukazují mi v hrázi, asi dvacet metrů nad mou hlavou, překousnutou asfaltovou cestu. To udělala minulá bouře. Dívám se po nekonečné hladině a vrací se mi tak známý pocit - strach z prázdna. Moře! Jak jsme proti němu malí a drobní! Jak je všechna monumentalita stvořená lidskou rukou mizerná! Moře je Holanďanovi soupeřem, má ho v krvi a v historii. Děsí se ho a svádí s ním tvrdý boj. Holandská místnost vznikla z úděsu nad nedozírným, cizím a neovladatelným. Holandská architektura je odpovědí člověka studenému, nepřátelskému, neohraničitelnému a krutému.

    18. října ve 14 hodin jsem přejel hranice s veškerým majetkem naloženým na zadních sedadlech osobního auta. Přejel jsem hranice své země poprvé a natrvalo. Je to risk, ale i zrození je definitivní odchod z temného a blahého nebytí do skutečnosti. Před půl rokem o několik ulic dál skočila jedna stará paní z okna. Vyrovnaně a beze zmatku unikla vše prostupujícímu smutku a osamělosti člověka, který je dvacet pět let v cizině a neučil se cizí řeči, protože doufal v návrat. Před pěti lety vylovili na Kampě tělo dívky Nadi a našli u ní lístek, že v této zemi už nemůže dál žít. Zabil je tentýž vrah. Obě ženy se ocitly v prázdnu a cizině. Tam i zde. A možná není návratu. Pro nikoho. Život je tak krátký. My zde klekáme k nohám faraona a vykládáme sny s myšlenkou, jak vyvést národ ze zajetí a jak vysušit Rudé moře. Vy tam doma si rejete do duše větu, že než celý život klečet, je lépe žít hodinu vestoje a nad Čechami zní už tři sta padesát let akordy téže Osudové. Tři sta padesát let odcházejí čeští bratři budovat své tiskárny do zahraničí, strkají knížky mezi kupecké zboží, aby promaštěné byly v Čechách zase čteny. Páter Koniáš vytrhává z podlahy prkna a žáci na jezuitské koleji čtou potajmu Husovy spisy. Jaký letopočet se dnes píše? Komenský zakončil svou pouť tam, kde já ji začínám. To moře ztraceného času, kterého se děsíme, které máme v krvi a v historii! Ten strach z prázdna, které omývá české břehy a protrhává hráze!

    Český fejeton je nekonečná spousta drobných stránek, a kolik jich lidé opíší, tolik jich dopadá na společný prostor života a historie. Česká odpověď studenému nepřátelskému, neohraničitelnému a krutému je hledání detailu lidské tváře.

    5. listopadu 1978

    Z knihy Jaroslava Hutky Požár v bazaru: Fejetony z let 1977 - 1989, Sebetlač, Rotterdam, 1989

    Návštěva u zubaře

    Jaroslav Hutka

    "Nepřekážejí ti ty nový plomby při jídle?" ptal se mě kdesi daleko v Německu jeden český zubař. Já se cítil nejistě, neboť kromě toho, že jsem si nechal opravit zuby, jsem se dal pozvat i na večeři a přespání. V duchu jsem to všechno zlostně sváděl na zaostalé holandské zdravotnictví, které mě znovu donutilo shánět si známé jen proto, abych měl přístup k základním potřebám, jako je kupříkladu ochrana zdraví. Ale zato si pamatuju přesně chvíli, po kterou jsem se zubaře bál. Bylo to, když mi prokurátor v Praze 2 oznámil, že předává žalobu soudu. A ve vězení mě budou bolet zuby! byla moje první myšlenka, takže rovnou od prokurátora jsem šel k zubaři a tam jsem se ke všemu přiznal. Do měsíce byl chrup v pořádku, mohl jsem zase kousat na levou stranu a nestydět se usmát.

    "Píšeš si ještě s někým doma?" přerušil jsem ticho. Byl už noc a nějak nebylo o čem mluvit. Pohyblivá očka za tlustými zubařovými brýlemi po mně mrskla.

    "S nikým! Kdybych jim napsal, co mě tu štve, řekli by si, že jsem blbej, a když jim napíšu, co se mi tu líbí, budou mě považovat za svini."

    "Máš tu v okolí nějaký Čechy?" přerušil jsem znovu ticho a nejistě si nalil z láhve, co stála na stole.

    "Pánbů mě ochraň!" rozřehtal se nervózním fistulovým smíchem. "Já bych se s emigrantama nekamarádil. To je jako bejt škaredej a muset sedět mezi zrcadlama. A taky jsou Češi pomlouvačný huby. A Němci mi jdou na nervy, takže sedím doma, čumím do zdi a nahlas si předříkávám: Jsem na svobodě, jsem na svobodě ... a pak se vždycky vožeru jak doga," a zase se rozřehtal, ale oči, proměněné tlustými brýlemi, se dívaly nevesele.

    Zase bylo ticho.

    "No jo, nikdo nevěděl, co se stane, když se emigruje," řekl jsem po delší chvíli.

    Zubař se rozhlížel po stěnách a mluvil jaksi k někomu třetímu:

    "Dokud jsem byl v Čechách, neměl jsem problémy české, ale lidské a věděl jsem, kdo je hajzl a kdo ne. Tam jsem byl ještě člověkem. Tady jsm se okamžikem, co jsem zdrhnul, stal Čechem. A bejt Čechem je na hovno. Seš sám a nikdo ti nemůže pomoct, a když ze zoufalství začneš číst emigrantský noviny, tak zjistíš, že žiješ mezi psychopatama. Taky jsem jednu chvíli poslouchal Svobodnou Evropu, ale kdyby mě s tou pumou nepředstihli, tak bych to šel vyhodit do povětří sám. Ale i ty seš nějakej ten básník nebo zpěvák, jak jsem se dočetl. To se staneš taky takovým tím exilovým spisovatelem?"

    "Podle toho, jak to myslíš. Exil není žádná čtenářská obec, ale drolící se bytost, kterou nic nezachrání od vymření. Pro exil jdou psát jenom traktáty útěchy."

    Zubař se rozřehtal a deklamoval:

    "Že už to dlouho nevydrží, že to rupne, že se všichni emigranti vrátí domů a vděčný národ jim přidělí vily po bolševicích. No jo. Ale co chceš teda psát?"

    "Třeba teď jsem byl ve Frankenu, na takovým tom emigrantským top sjezdu. A byly tam dvě bezvadný Francouzky, který mluvěj česky a jezděj do Čech a jednu tam dokonce na pět dní zavřeli. Znají situaci a lidi a v tom Frankenu sepsaly petici za Jana Litomiského, kterého teď bolševik v Českých Budějovicích zavřel. A když byla petice plná podpisů, jeden nafoukanej redaktor ze Svobodné Evropy ji sbalil, jako že by se to mohlo dostat do nepovolanejch rukou. A o tom budu psát fejeton: Ztracená petice. Něco jako o salónních antibolševicích a české nadutosti."

    Zubař se na mne podíval jako na pomatence a hystericky zařval:

    "A ta Ztracená petice, to bude jako symbol toho, kam jsme to my Češi dopracovali, a že by bylo dobře se nad sebou zamyslet. S tím jdi teda do prdele a vůbec, uděláme smlouvu. Tys dostal plomby, večeři, postel, můžeš pít podle libosti, ale neříkej v mý přítomnosti hovadiny."

    Zůstal jsem jako opařený.

    "Nikdo přece nemá právo zničit petici za uvězněného člověka, obzvlášť když je sám placenej za to, aby hledal na bolševikovi vši." Zubař na mne zíral s pokleslou bradou a vypadalo to, že by mi rád vysvětlil něco velmi zásadního, ale spolknul to a milostivý stín alkoholické clony mu vybavil druhou půlku mé minulé věty.

    "On je placenej pánama, co mají dlouhý prsty," řekl tónem, který naznačoval, že bychom snad mohli jít taky už spát.

    "A to mám nechat, když o tom vím?" zeptal jsem se nejistě v morální nevýhodě vyžírky.

    "Samozřejmě! Nechat to! Stačí to pro ty Francouzky jako poučení, že nemají už chodit mezi Čechy, když chtějí někomu v Česku pomoci. Mezi Čechama to vyhraje vždycky chytráček - měšťáček. Už od založení Tábora! Nebo ty legie v Rusku! Tatíčkové vůdcové hráli velmocenskou politiku a znali moc dobře pravidlo, že zárukou demokracie je osvícená diktatura. A vy čeští literáti! - ubohé moralizování nad ještě ubožejším činěním! Maloduchý kecy o malodušnosti ostatních! Že se... no ... víš, pocházet z takovýho pronároda a vědět, že už tomu neuniknu, je na mašli. No. A kam ten fejeton pošleš?"

    "Jak je v Mnichově ten nový časopis. Obrys."

    "Tak tomu zase já říkám Opruz. To jste stvořili plivníka."

    "Jak to, že se tak vyznáš v tom, co v exilu vychází?"

    "Já to odebírám všechno -. ze soucitu," znovu se zařehtal svou vysokou fistulkou, obrátil do sebe sklenici a pokračoval: "A ten tvůj fejeton bude jistě další rozhovor s nějakým tím emigrantským nablblíkem. To můžeš rovnou napsat, co jsme si povídali teď my dva."

    "To taky napíšu."

    "To se opovaž! Osobně ti přijedu ty plomby vyrazit," a znovu si nalil. "A co ty Francouzky?"

    "Jako z románu. Krásné, mladé, vzdělané a odvážné. A když je slyšíš mluvit, máš pocit, že by sis češtinu zamiloval znovu."

    Zubař vzal láhev a nalil tentokrát i mně a zvedl skleničku:

    "Tak ať ty holky francouzský dlouho žijou a ať jsou dlouho krásný a ať už nikdy nepřijdou mezi ty idioty Čechy. A ať žije svoboda!" a poprvé jsme si přiťukli a zjistili, že není tak pozdě a že z toho může být ještě docela slušnej flám.

    31. května 1981

    Zveřejnění odmítnuto

    Z knihy Jaroslava Hutky Požár v bazaru: Fejetony z let 1977 - 1989, Sebetlač, Rotterdam, 1989


    "Fejetony, které Hutka napsal od svého příchodu na Západ, byly dokumentárním záznamem jeho snahy zabydlit se v novém prostředí. Součástí procesu asimilace byl hluboký pocit frustrace. Hutka trpí nevyléčitelnou posedlostí přijít věcem kolem sebe na kloub, padni komu padni. Používá přitom nejrůznějších přístupů: ironie, hravosti, humoru, filozofické kontemplace, provokace. Vychází z konkrétních detailů a silný důraz klade na autentičnost lidské existence. Bojuje proti stereotypnímu vidění - u sebe i u jiných - a proti konvenci a manipulaci se skutečností i mezilidskými vztahy. Někdy se až krutě vysmívá lidem, kteří pro usnadnění vnimají skutečnost pomocí zjednodušených formulek - nebo kteří třeba ani jinak vnímat nejsou schopni. Hutka zásadně trvá na právu umělce říkat za všech okolností, co si myslí. Při vyslovování některých záměrně provokativních názorů však Hutka vlastně používá metod v západních sdělovacích prostředcích zcela běžných. Vyslovuje "šokující" myšlenku, aby čtenáře či partnera v rozhovoru vyprovokoval k samostatnému uvažování a k takovému pohledu na skutečnost, při němž by se člověk zbavil pout klišé a konvence."

    (Jan Čulík, Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971-1989, Praha, 1991, str. 148)


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|