Václav Havel - Revolucionář zmačkaného sametu

Herec, vězeň, lidový hrdina, který pomohl svrhnout komunisty, pak šéf státu. Avšak list Guardian shledává, že je český prezident - navzdory úspěchům a nové manželce - jaksi v nesnázích ve své roli a že je zklamaný ze své země.- Tento profil Václava Havla vyšel v deníku Guardian v sobotu 13. března 1999.

Václav Havel se směje, když vzpomíná, jak se před dvanácti lety, jako disidentský český vlastenec, zastavil ve vzrušeném davu v ulicích Prahy, který čekal na Michaila Gorbačova. Havel šel se psem na procházku a zapomněl na to, že "car glasnosti" (to je Havlův výraz) má přijet na gala představení v Národním divadle, což bylo kousek od jeho bytu.

Havel se včlenil do davu a bylo mu líto spoluobčanů. Byl červenec 1987, dva roky před pádem komunismu. "Zdálo se, že si mysleli, že je Gorbačov přijel osvobodit," napsal o několik dní později. Ale když se objevil sovětský prezident, obklopený tělesnými strážci, Havlovi ho bylo líto. Havel byl jen jednou tváří mezi stovkami lidí a sovětský šéf státu ho neznal, ale náhle se jejich zraky spojily a Gorbačov se na Havla usmál. Havel - překvapilo ho - Gorbačovovi zamával. "Šel jsem pak se psem domů a snažil jsem se analyzovat své reakce. Moje poslední překvapení je, že vůbec nelituju, že jsem na Gorbačova tehdy tak stydlivě zamával."

Nyní, ze zpětného pohledu z nádherné prezidentské kanceláře v Praze je bývalému disidentovi charismatického Rusa, který byl ochoten se hned usmívat, ještě víc líto. Gorbačov opravdu osvobodil Československo, ale zároveň tím zlikvidoval vlastní moc. "Je to tragický hrdina, který udělal mnoho dobrého, i když to nechtěl," říká Havel. "Myslel si, že jestliže nadzvedne víko vařícího se hrnce o dva centimetry, unikne z něho pára. Namísto toho víko odletělo."

O čtyři roky později, v srpnu 1991, byl Gorbačov svržen v puči, který byl konečnou ranou sovětskému impériu. Nyní je Gorbačov na ulici a Havel má moc. Příští měsíc pojede do Washingtonu a bude se tam účastnit ceremonie na počest včlenění České republiky do NATO, což dříve býval velký nepřítel vojenské aliance onoho impéria, Varšavského paktu, jehož bylo Československo klíčovou součástí.

Avšak existuje mnoho Čechů, kteří dávají svému vlastnímu prezidentu nálepku "tragického hrdiny". Vidí jako vězně člověka, který zastává prezidentský úřad stále ještě téměř deset let poté, co poprvé vstoupil na Pražský hrad, člověka, který opakovaně tvrdil, že raději chce krále připravovat, než aby byl sám králem.

Havel byl jejich nejlepší současný dramatik, ale už víc než deset let nenapsal pro divadlo ani řádku. Opakovaně dostává žádosti, aby psal filmové scénáře, ale musí je odmítat. A přesto zůstává ve své pozlacené kleci nejen proto, že se mu to začalo líbit, ale také proto, že si většina Čechů přeje, aby byl v prezidentském úřadě. Havel je už nyní vládcem, který je ve střední Evropě od doby, kdy se komunismus rozložil, nejdéle ve funkci.

Havel je oblečen s pečlivou formálností ve sportovním saku s ponožkami, které se hodí ke kapesníku v jeho horní kapse. Vypadá neočekávaně fit po dvou letech velmi špatných zdravotních zpráv. Pětkrát se dostal blízko k smrti. Měl rakovinu plic, bronchiální zápal plic, otravu krve a velmi znepokojivým způsobem se mu zvýšil tep. V současnosti je však téměř úplně v normálním zdravotním stavu.

I když jeho obliba poklesla v roce 1997, když se oženil s herečkou, mladší, než je on, méně než rok poté, co zemřela jeho velmi milovaná manželka, stále ještě není v České republice nikdo tak populární jako je Havel. Jeho klidná a důstojná reakce, když Slováci trvali na tom, že se od Čech odtrhnou a utvoří nezávislý stát, vytvořila v Čechách atmosféru národní tolerance, která zabránila násilí. Havlovi se podařilo nasměrovat Českou republiku směrem ke vstupu do Evropské unie a do NATO. Sympatie a respekt, které Havel vyvolává v zahraničí, dávají Čechům pocit hrdosti.

"Lidé ho vidí jako poslední zbývající hodnotu v České republice a ať už udělal jakékoliv chyby, musíme ho podporovat," konstatoval jeden český ministr. Už ta skutečnost, že Havel není praktickým politikem, mu dává morální statut, kterému se netěší žádný jiný kandidát. Také se tím Havel odlišuje od všech ostatních šéfů evropských států.

Kdyby byla Česká republika větší zemí, Václav Havel by byl bezpochyby jednou z největších osobností na světové scéně. Když se po pádu komunismu otočilo kolo štěstěny, jedinou osobou, která se dostala tak dramaticky nahoru, byl Lech Walesa, elektrikář z loděnic, který se stal polským prezidentem. Ale Walesa byl tak zlostný a impulzívní, jak je Havel zdvořilý a přemýšlivý. Jako prezidenti se málokdy vyhledávali. Když se setkali, nevycházeli spolu.

Havel je liberál. Má pochybnosti a stydlivě se sebeironizuje jako klasický intelektuální humanista. Téma, které proniká všemi jeho veřejnými projevy - píše si je slovo od slova sám - je odpovědnost. "Hlavním úkolem v nadcházející éře je radikální obnova lidské odpovědnosti," řekl Havel v roce 1995 na Harvardské univerzitě. "Naše svědomí musí dohnat náš rozum Jinak jsme ztraceni." Je to téma, které Havel prosazuje už od té doby, co začal v šedesátých letech poprvé pracovat jako kulisák a začínající dramatik.

Hodnota nutnosti sloužit se váže na jeho rodiče z vyšších středních vrstev a na jeho tradiční vychování. Havlův otec byl úspěšný podnikatel a svobodný zednář, jeho matka byla malířka, která byla nadaná na jazyky. Havel a jeho bratr měli guvernantku a chodili do vesnické školy na východ od Prahy. Po komunistickém převzetí moci v roce 1948 bylo dětem z bohatých vrstev v podstatě znemožněno, aby získali vyšší vzdělání.

Přátelé našli Havlovi místo na technické univerzitě v Praze. Pracoval tam jako asistent v chemické laboratoři. Bylo mu 16. Psal už tehdy poezii, studoval filozofii a pět let chodil po pražských kavárnách a podzemních vinárnách, s dalšími neoficiálními intelektuály a tvůrčími talenty. Když vykonal dvouletou povinnou vojenskou službu, dostal se do sféry Divadla na Zábradlí v Praze.

Začátkem šedesátých let, během Chruščevova "tání" v Sovětském svazu byla ruka kulturní cenzury v Československu relativně měkká. Zábradlí přilákalo lidi jako byl spisovatel Milan Kundera a filmový režisér Miloš Forman, kteří se později snažili prosazovat věc české kultury v exilu. Pro Havla byla velmi stimulující atmosféra energického vzrušení, kdy se autoři snažili rozšiřovat hranice toho, co bylo povoleno.

Jeho oblíbeným formátem bylo absurdní drama, v němž si dělali antihrdinové legraci z lidí u moci, jako například ve hře Zahradní slavnost, v níž mladý hráč šachu nalezne způsob, jak ovládnout úřady, anebo ve hře Ztížená možnost soustředění, o konfliktu člověka se strojem. Někteří viděli Havla a jeho chytré přátele jako "disidenty, kteří žijí svůj sladký život". Začal být známý na Západě, kde byly inscenovány jeho hry v divadle a v televizi.

Pražské jaro roku 1968, kdy se Alexander Dubček a jiní komunističtí reformátoři pokusili liberalizovat systém, nezaujalo Havla natolik, jak by se dalo očekávat. Namísto toho napsal odvážný esej, v němž požadoval, aby vytvořila "československá nekomunistická většina" politickou sílu. Pak využil nové možnosti cestovat do zahraničí a odjel s manželkou Olgou na dlouhou cestu na Západ. Olga byla z dělnického prostředí. Než se stala uvaděčkou v Divadle na Zábradlí, pracovala v Baťově obuvnické továrně. Oba mladí lidé se ponořili do alternativní kultury newyorské a londýnské rockové scény.

Vrátili se do Prahy právě včas, aby byli svědky toho, jak zlikvidovala sovětská invaze reformy. V prvních emocionálních hodinách po invazi psal Havel protiokupační texty, které vysílaly podzemní rozhlasové stanice. Ale když se octli straničtí činitelé pod tlakem, aby provedli čistky ve všech nezávislých organizací, Havel ustoupil do svého soukromého světa. Mohli odejít do exilu, ale měli pocit, že by měli zůstat.

Havel s Olgou si koupili zanedbaný statek v severních Čechách. Prorocky ho pojmenovali Hrádeček. Trávili nyní většinu času renovováním Hrádečku a sháněním nábytku pro něj. Měli stále honoráře z inscenací Havlových her v zahraničí a když jsem Havla navštívil v roce 1971, píše Jonathan Steele, zdálo se mi jeho postavení poněkud surreálné. Nikdo nezabránil západnímu novináři, aby Havla navštívil, a Havel mě dokonce odvezl svým mercedesem do blízkého města Trutnova.

Později byly západní honoráře zablokovány a Havel přijal místo v pivovaru v Trutnově. Jezdil tam každý den mercedesem. Kromě toho, že vydělával, zaměstnání pro něho znamenalo psychickou vzpruhu. Vždycky byl stydlivý a cítil se mezi lidmi z dělnické třídy neohrabaně, řekl později příteli, "ale byl jsem velmi potěšen, že jsem byl druhým dělníkům sympatický a že mě přijali bez nejmenšího váhání". Mercedes jim vůbec nešel na nervy, "zajímal je jako technická záležitost. A když něco na něm přestalo fungovat, rádi mi ho opravili."

Havel přerušil éru své politické nečinnosti v dubnu roku 1975, Otevřeným dopisem dr. Husákovi, kterého Rusové po Dubčekovi učinili šéfem československého státu. Byl to přesvědčivý útok nejen na šéfa strany, ale i na Havlovy československé spoluobčany za to, že se nechali "uplatit" stranickými sliby hospodářského pokroku a osobního povyšování, pokud přislíbí, že budou politicky pasívní. "Lidé ztratili veškerou víru v budoucnost a ve význam boje za pravdu a spravedlnost," napsal Havel.

Havel se sám považoval za strážce, je to metafora, kterou rád cituje z Franze Kafky: "Proč jste na stráži? Někdo musí být na stráži, je řečeno. Někdo tam musí být." Otevřený dopis byl zveřejněn v zahraničí a poskytl Havlovi resonanci, která se téměř rovnala Alexandru Solženicynovi, který byl donucen o několik měsíců před tím opustit Rusko. Dopis byl vysílán do Československa západními rozhlasovými stanicemi.

Ale to, co vedlo Havla k tomu, že se znovu věnoval politické činnosti, a už od ní neupustil, byl proces s rockovou skupinou Plastic People of the Universe, který se konal v roce 1976. Vzhledem k tomu, že neexistovala normální politika, alternativní kultura českých rockových a popových skupin, která byla pro drogy a pro alternativní životní styl, poskytovala jedinou více méně tolerovanou formu protestu, až do doby, kdy byli PPU zatčeni. Havla, který byl celý život fanouškem Johna Lennona, od své cesty na Západ v roce 1968, to neobyčejně rozčílilo. Označil ten proces za "útok na samotný život". Rocková skupina byla odsouzena k dlouholetým vězeňským trestům.

V hněvu se Havel rozhodl přejít od individuálního odporu ke kolektivní akci. Muž na stráži vyhledal jiné lidi na stráži a spustil poplach. Nástrojem byla Charta 77. Charta 77 byla založena na  chartě lidských práv, o nichž přesvědčily západní země Sovětský svaz, aby ji podepsal v Helsinkách o dva roky předtím. Charta 77 byla apel, který mohl podepsat každý. Byla to svého druhu deklarace nezávislosti, jejímž účelem bylo udělat vlny v české společnosti, vzhledem k tomu, že by se k ní postupně přidávalo více a více lidí. Havel se stal jedním z prvních mluvčích Charty 77.

Úřady reagovaly rychle tak, že ho zatkly. Byl vyslýchán a propuštěn, pak znovu zatčen, celkem byl ve vazbě asi 15 týdnů. Přivedlo ho to k zoufalství, zejména proto, že přislíbil, že se už nebude podílet na "trestné" činnosti. O dva roky později se z toho dostal a vysvětlil řádně filozofii Charty 77 v textu Moc bezmocných. Je to základní esej, který měl velký vliv i v Polsku a v Maďarsku, nejen v Československu.

Esej začíná typicky havlovskou absurdistickou vinětou, jako by to byla scéna z jedné jeho hry. Zelinář dá do výkladní skříně heslo "Proletáři všech zemí, spojte se". Skutečně má zelinář nutkání vyjádřit tuto informaci, ptá se Havel. Samozřejmě že ne. Ale to neznamená, že nemá heslo žádný význam. Je to ve skutečnosti znak s implicitním, ale velmi konkrétním obsahem: "Jsem poslušný a proto mám právo být nechán na pokoji."

Havlův esej apeloval na lidi, aby tento postoj opustili. Namísto toho by měli "žít v pravdě". Měli by se stát "pátou kolonou společenského svědomí", nebo, jinou metaforou, "bakteriologickou zbraní, která by měla být k dispozici , až dozrají podmínky k tomu, aby jediný občan mohl odzbrojit celou divizi".

To bylo pro úřady příliš a Havel byl odsouzen na dlouho do vězení. Zůstal tam až do roku 1983. Esej i reakce strany na ni, stejně jako Dopisy Olze, které napsal z vězení, zajistily, že se stal morální autoritou v Československu i v zahraničí. Když se v roce 1989 začal rozkládat celý komunistický systém, bylo zjevné, že bude Havel v popředí.

Avšak nyní, téměř po deseti letech u moci, z Havla nevychází žádný pocit potěšení ani uspokojení. Oživil neelegantní kanceláře, které zdědil po posledním komunistickém prezidentu, Gustavu Husákovi, nábytkem a obrazy od přátel. Vtip - freska na zdi naproti jeho psacímu stolu, zobrazuje psa jeho první, zemřelé manželky Olgy a špióna v jakémsi harlekýnském obleku, který nahlíží do místnosti. Z interní zimní zahrady v malém skleníku nedaleko jeho kanceláře může Havel shlížet na nádheru barokních a gotických kupolí dole ve městě. Avšak v současnosti je Havel zdeprimovanější, než než byl podle přátel kdy předtím.

Samozřejmě, je potěšen, že existují nové demokratické svobody a to, že "po desetiletích úplně postátněného hospodářství se najednou stal každý druhý občan akcionářem nebo podnikatelem". Tato náhlá nová vlna podnikavosti po dlouhých desetiletích, kdy byla podnikavost ničena, je bezpochyby příjemným překvapením. Ale Havel je nešťastný z toho, co nazývá "novými zdmi", které vznikly v české společnostri, z rasové nesnášenlivosti vůči Romům, z xenofobie, z šovinismu. Po desetiletích monolitického konformismu lituje Havel nízké politické kultury svobodně zvoleného parlamentu, "kde politikové předpokládají, že to, že se neshodují v názorech, je jaksi nutí, aby se při každé příležitosti kopali do kotníků".

Také je Havel znepokojen, že se Česká republika nevyrovnala adekvátně se svou komunistickou minulostí. Nebyla založena žádná Komise pro pravdu a smíření (jako v Jihoafrické republice) a nebyly skoro žádné procesy. Jako prezident podepsal Havel zákon, který podpořili pravicoví poslanci, a který zakázal bývalým komunistům nad určitou úrovní, aby zastávali vysoké vládní úřady. Odráželo to princip kolektivní viny a Havel původně podporoval omezenější zákon, který by zakázal přístup do vyšších vládních funkcí jen těm, kdo "potlačovali lidská práva". Nyní si už není tak jist.

"Zlo musí být pojmenováno tím, co je," říká. "Ale to je v podmínkách komunismu neobyčejně obtížné, a proto nedošlo k úspěchu. Komunistický systém dokázal každého využít, takže za komunismus nesou odpovědnost všichni, a nikdo nemůže být viněn sám za všechno, tak jako v konvenční diktatuře."

Když se Havel poprvé stal prezidentem, konstatuje, že uvažoval o vytvoření jakéhosi symbolického morálního tribunálu. Nechtěl se spoléhat na normální soudní systém. To by bylo lepší, ale teď už je pozdě, domnívá se Havel.

Havel má také pochybnosti o podstatě "sametové revoluce" z roku 1989, což je nálepka, kterou vytvořila západní média z newyorské rockové skupiny ze šedesátých let, the Velvet Underground. Pražská skupina Plastic People hrála mnoho jejich skladeb. Původní romantická verze událostí roku 1989 zněla tak, že v Československu, stejně jako jinde ve východní Evropě, povstali obyčejní občané ve věci svobody a svrhli diktaturu v krásném festivalu "moci obyčejných lidí".

Sociální antropolog Arnošt Gellner první vyslovil trpkou kritiku. "Komunismus nezničila ani společnost, ani poctivost," napsal v roce 1992. "Komunismus zničil konzumerismus, západní militarismus, a výron slušnosti a naivity v Kremlu."

Nyní existuje stále více přesvědčivých důkazů, ze mírové předání moci v Praze v roce 1989 zorganizovala komunistická elita.

Slovy Johna Boka, signatáře Charty 77 a v té době jednoho z nejvěrnějších Havlových poradců, "byl to komunistický puč".

Argument zní takto. Berlínská zeď už padla. Polsko mělo nekomunistického premiéra z hnutí Solidarita. V Maďarsku byl podobný vývoj. Nemuseli jste být příliš prozíravým českým komunistou, abyste si dokázali uvědomit, že komunismus byl i v Praze u konce. Tak šlo o to, jak předat moc režimu, v němž by měli významný vliv komunističtí "umírněnci", anebo, kdyby se to nepodařilo, alespoň zajistit, aby nebyli komunisté postaveni před soud a aby si zachovali hospodářskou moc, přestože se vzdali politické moci. Byl to český ekvivalent změn, na něž se bělošská elita v Jihoafrické republice připravovala v přesně stejnou dobu.

Jiskrou, která vyvolala velké a rozhněvané davy do ulic na čtrnáct dní demonstrací v listopadu 1989, byl policejní útok na studentskou demonstraci, která změnila svou původně plánovanou trasu a dostala se tváří v tvář policejnímu kordonu. Nepodložené zprávy, že byl student usmrcen, přivedly lidi do nejvyššího stavu hněvu. Od té doby bylo odhaleno, že agent tajné policie, Stb, infiltroval demonstraci, donutil ji změnit trasu a pak upadl na zem a předstíral smrt. Posléze ho odvezla sanitka Stb.

Cílem, podle Miroslava Štěpána, tehdejšího stranického šéfa Prahy, (posléze jediného komunisty, který kdy byl souzen a odsouzen do vězení) bylo rozčílit lidi tak, aby byli zdiskreditováni zastánci tvrdé linie v komunistické straně a aby měli umírnění komunisté větší šanci udržet si moc.

Havel nyní přijímá v obecnosti tuto "revizionistickou" analýzu. "Myslím, že v nejvyšších vrstvách nomenklatury bylo mnoho různých trendů a zájmů, avšak, vzhledem k tomu, že mnozí viděli, že nastal čas na změnu, - a bylo jich pravděpodobně dost - doufali, že dojde k nějaké perestrojce, v níž by osvícenější komunisté převzali moc od ortodoxních komunistů.

Domnívali se, že budou stačit personální změny, že bude moci být starý systém v podstatě zachován, pokud se dostanou nahoru osvícenější lidé. Bezpochyby existovaly i jiné skupiny, které už věděly, že je všechno ztraceno, a rychle usilovaly zmocnit se všeho, co bylo k dispozici. Takže zatímco my jsme ještě debatovali o základních otázkách demokracie, oni si už vypracovávali metody, jak si rozdělit majetek."

Korupce, a míra, do níž si zachovali bývalí komunisté čelná postavení v hospodářství, je mezi Čechy neustálým zdrojem stížností. "Říkám tomu zmačkaný samet," konstatuje Jan Kaplan, filmař - dokumentarista, který se vrátil v roce 1990 z exilu a nyní se vrací zhnusen zpět do Británie. "Lidi mají pocit, že byli podvedeni. Ať už měli jakoukoliv představu o budoucnosti, rozplynulo se to. Střední vrstvy se nemají tak dobře, jak se očekávalo, a nikdo si s komunisty nevyřídil účty. Přežili a pod novou maskou kapitalismu se jim vede dobře."

Havel je kritizován za to, že jmenoval některé členy bývalé elity, jako Mariána Čalfu, posledního komunistického premiéra, do své rady poradců. Havel přiznává, že je v tom rozpor: "Pokud jsou to občané jako každý jiný a mají, čím by mohli přispět, ať to učiní. Nevim, proč by neměli mít tatáž práva jako všichni ostatní." Problém je, přiznává Havel, "že jsou v situaci, kdy mohou chytře využívat svých dřívějších kontaktů, styků a informací a jejich často neetické chování ochromuje všeobecný stav morálky ve společnosti, který je už tak nedobrý."

Mnoha Čechům se nelíbí, že se Havel soudí se sdělovacími prostředky. Česká republika má televizní stanici, jmenuje se Nova, která je bezpochyby nejoplzlejší ve střední Evropě, je to bulvár na obrazovce. Havel žaloval Novu za porušení jeho soukromí, když ho před dvěma lety filmovala transfokátory přes ulici, když ležel na nemocniční posteli.

Havel je zuřivě citlivý vůči každému očernění jeho druhé manželky, Dagmar Veškrnové, která je všeobecně vnímána jako dominující a manipulující osoba, kdežto Havlova populární první žena Olga byla rezervovaná a nezávislá. Havel žaloval reklamní agenturu za plakát, na němž byl foxteriér, čuchající k houbě. Pro Čechy byl kontext zřejmý. Pes byl jasně Dášenka, z klasické knihy pro děti, a václavka je druh houby.

Nejnovější kontroverze vznikla nad knihou bývalého redaktora televize Nova, která tvrdí, že první dáma byla Havlovi nevěrná se svým tajemníkem. Havel a jeho manželka autora žalovali.

Zmínka o této kontroverzi Havla trápí. Na otázku, jestli by jako šéf státu neměl ignorovat svinstvo, si rozčilen dává nohu přes nohu: "Když mohou jiní lidé jít k soudu na obranu své cti, proč ne já? Prostě nechápu, proč ne," odsekne. Jistě, některá kritika, českých občanů vůči Havlovi se zdá upjatá a nespravedlivá. Havel je člověk od divadla a jeho nová manželka hrála v nejlepších pražských divadlech, nicméně se nad tím lidi pozastavují, jako by to byla prostitutka.

Také si stěžují, že jednala "arogantně", když Havel před více než dvěma roky bojoval s rakovinou a se zápalem plic. Kritizovala chirurgy a trvala na tom, aby byl Havel převezen do jiné nemocnice. Protože ještě nebyla Havlovou manželkou, bylo to považováno za impertinenci, a nikoliv za projev lásky. "Je to naprosto neférové," konstatuje člen nynější vlády. "Na Havla se koná hon. Skoro ho proměnili znovu v disidenta."

Navzdory tomu, že je Havel už téměř deset let prezidentem, někteří jeho kolegové tvrdí, že Havel si nikdy nevypracoval pro sebe jasnou roli. Jeho filozofické projevy o morálním stavu národa ukazují, že chce být nad každodenním politickým bojem, a to je bezpochyby postavení, které mu určuje ústava - prezidenta volí parlament a nikoliv občané. Jeho povinnosti jsou většinou jen formální.

Nicméně se Havel netajil svými antipatiemi vůči Václavu Klausovi, dlouholetému prvnímu nekomunistickému premiérovi. Havel stále pravidelně zasahuje do politiky tím, že si zve šéfy politických stran k rozhovorům. A co je horší, často při tom dělá chyby. Po loňských všeobecných volbách vyjádřil názor, že si nepřeje, aby se sociální demokraté dohodli s Klausovou stranou. Dohodli se stejně. "Havel nemá charakter, schopnosti ani touhu být 'otcem národa'," konstatuje jeden ministr. Není nad politickými stranami. Jen se mu nelíbí některé velké politické strany."

Jako šéf jednoho ze tří nových členů NATO, Havel bude při oslavách padesátého výročí aliance ve Washingtonu příští měsíc hvězdou. Zdá se, že urazil dlouhou cestu jako člověk, nad jehož postoji se radovalo v osmdesátých letech evropské nezávislé mírové hnutí, když požadoval, aby došlo k rozpuštění NATO i Varšavského paktu a aby byly nahrazeny novou, celoevropskou bezpečnostní strukturou.

Nyní Havel tvrdí, že to nikdy nemyslel vážně. "Napadá mě post factum, že byl toho všeho součástí určitý prvek taktické hry. Naším hlavním cílem bylo zrušit Varšavský pakt a bylo to pravděpodobně lepší taktikou, zejména vůči našim vlastním lidem, kteří ještě nebyli dostatečně připraveni, tvrdit, že si přejeme rozpuštění obou paktů. 35 nebo 40 let jim bylo opakováno, že je NATO zosobněním zla."

Ve věku 62 dvou let má Havel před sebou ještě čtyři roky prezidentského úřadu. Ale už nyní je na jeho výrocích něco elegického. Omezil na polovinu počet svých projevů, které přednáší každý rok. Má snad pocit, že už toho řekl dost, anebo se mu zdá, že ho lidi už neposlouchají? Je to osamělost disidenta na dlouhé míli, který zjišťuje, že jeho vlastní morální hodnoty národ nepřijme? Během své návštěvy v Oxfordu loni na podzim Havel konstatoval, že by se rád vrátil k psaní her. Kdyby měl psát o událostech posledních patnácti let, byla by to "absurdní hra", řekl.

Ve svém prvním projevu ve Washingtonu v roce 1990, při přeplněném zasedání Kongresu, konstatoval Havel, že Československo potřebuje pomoc při budování demokratických institucí a oplátkou za to může poskytnout trochu moudrosti.

Nyní, přiznává Havel, že často uvažuje nad tím, jestlipak Češi splnili svou část této dohody. Možná, že byla totalita příliš složitá, aby ji mohli pochopit lidé zvnějšku.

"Kdo ví, jestli může být naše zkušenost komunikována či vůbec vyslovena? Kdo ví, jestli ta celá představa není jen iluze, a možná že tyto skutečnosti prostě nelze vysvětlit srozumitelným způsobem jiným lidem?" říká Havel.

Znělo to jako úsudek zklamaného člověka. Svěřil jsem se se svým dojmem Martinu Paloušovi, jednomu z prvních signatářů Charty 77, který je nyní náměstkem ministra zahraničí. "Havel je zklamaný, ale nemyslím, že se domnívá, že je zklamání nejhorším stavem mysli. Je to výzva." Pak dodal: "Havel byl tím člověkem, který dokázal inscenovat tuto zázračnou hru. Obětí bylo, že si udělil hlavní roli."

Guardian o Havlovi

Jan Čulík

Na rozdíl od psaní o domácí politice nebývají informace, které britské noviny poskytují čtenářům o cizích zemích, nutně příliš systematické. Dojde-li ke krizi, jakou například bylo zatčení kurdského předáka Ocalana a výbuch kurdských protestů po celé Evropě, teprve pak se noviny náhle začnou o zanedbané zahraniční téma zajímat. Jiří Jírovec má pravdu, že politiky násilí často příliš nevzrušuje, pokud se neodehrává jim přímo za humny. A novináře - s výjimkami - také ne. Konec konců, když o tom voliči nevědí, nijak to při volbách nemůže záporně ovlivnit politikovu kariéru. A voliči se v každé zemi přece hlavně zajímají o vlastní politickou scénu. Nedovedu si představit, že by někdy v nějakých volbách bylo nějaké vzdálené zahraničněpolitické téma rozhodujícím volebním tématem.

Po světě existuje celá řada vražedných a krvavých válek, jimiž trpí lidé, ale do novin se to většinou nedostane. I západní noviny jsou konec konců podřízeny komerčním tlakům a tisknou hlavně to, co lidi zajímá. Budou-li se příliš podrobně zabývat situací v jiných zemích, lidi přestanou noviny kupovat. V době bosenské války věnovala televize BBC značnou čas svých každodenních večerních zpráv reportážím z Bosny. Diváci si stěžovali, proč že se mají pořád dívat na to bosenské střílení. Televize BBC ovšem jejich protesty ignorovala.

Co se týče zahraničně politických témat, je to začarovaný kruh: prodává se to, co už je známo.

Tak pád komunismu ve střední Evropě v roce 1989 byl britskými sdělovacími prostředky zaznamenán neobyčejně podrobně a systematicky. V listopadu 1989 byla přímému zpravodajství z Prahy věnována po celou řadu dní značná část hlavních britských televizních zpráv. Na jaře roku 1990 dokonce vysílala televize BBC mnohahodinový volný seriál Tales from Prague, Příběhy z Prahy, v jehož rámci se vysílaly české celovečerní filmy a dokumentární filmy o české hudbě, literatuře, umění a politice. Seriál vyvrcholil přímým volebním vysíláním z československých všeobecných voleb v červnu 1990.

Pak ovšem zájem opadl a až donedávna měli lidé v Británii o České republice ponětí asi v tom smyslu, že je všechno v pořádku a Česká republika je dnes normální demokracií. Konec konců, v britských (ani v českých) novinách se taky nedočteme, co se děje v menších evropských zemích, třeba v Dánsku, v Holandsku, nebo v Portugalsku, pokud nedojde v těchto zemích k výraznějšímu problému (Belgie, korupce a pedofilové). Český hospodářský úpadek se anglosaskými novinami tu a tam občas mihne, ale systematičtější analýzy se nevyskytují. Také proč. Střední Evropa není pro západoevropského čtenáře přiliš zajímavá, i když každému se líbí krásy Prahy. (Tuhle o nich horoval v Glasgowě i můj holič.)

Novináři zpracovávají zahraničně politická témata stereotypně.

V sedmdesátých a  osmdesátých letech bylo neobyčejně obtížné přesvědčit anglosaské novináře, aby psali o Československu, zazděném v husákovské normalizaci. Václava Havla nikdo příliš neznal, osobností pro novináře významnější se stal teprve koncem osmdesátých let.

Nyní je tomu naopak: nikdo nic moc neví o České republice, její roli mezinárodně jako symbol ale převzal Václav Havel.

Další dlouhý článek o Havlovi, který v sobotu 13.3. zveřejnil deník Guardian, je toho důkazem.

Článek nepřináší příliš mnoho nového. Je celkem kompetentním, informovaným, s porozuměním napsaným shrnutím informací o českém prezidentu.

O české skutečnosti i o Václavu Havlovi je ovšem možno psát hlouběji.

K článku v Guardianu mám několik připomínek:

Zemřel Yehudi Menuhin

Minulý pátek zemřel ve věku 82 let v Berlíně fenomenální houslista Yehudi Menuhin. Jak napsal v sobotu deník Independent, "ve věku dvanácti let hrál Menuhin na housle tak, že to přimělo Einsteina, aby uvěřil v Boha. Ve věku dvaaosmdesáti let stále ještě dirigoval Menuhin koncerty na pódiích celého světa.

Menuhin zemřel na infarkt v jedné berlínské nemocnici, poté, co tam přicestoval, aby tam dirigoval Varšavský symfonický orchestr.

O víkendu Menuhinovi vyjadřovali svou poctu nejvýznamnější světoví představitelé. Menuhin totiž nebyl jen nejtalentovanější houslista, jaký kdy žil, ale zároveň velmi intenzívně podporoval humanitární kauzy a byl také pedagogem - z jeho školy v Británii vycházejí virtuózové.

Menuhin poprvé vystoupil veřejně na koncertě ve Spojených státech, když mu bylo sedm let. O pět let poté, v Berlíně, šel za ním po koncertě za jeviště Albert Einstein, objal ho a  zvolal: "Teď už vím, že je v nebi Bůh!"

Menuhin byl nejznámější tím, že natočil definitivní nahrávky Beethovenových a Elgarových houslových koncertů. Několikrát seznámil Menuhin veřejnost s novými díly známých skladatelů. Například Béla Bartók napsal svou Sonátu pro housle pro Menuhina.

Menuhin žil v Londýně se svou druhou manželkou, baletkou Dianou Gouldovou, s níž měl dva syny. V roce 1965 dostal v Británii čestný šlechtický titul, ale mohl ho používat až po roce 1985, kdy se stal britským občanem. V roce 1993 byl v Británii povýšen do šlechtického stavu.

Ještě loni před vánocemi se Menuhin účastnil v Británii kampaně na podporu vyučování hudby v britských školách, neboť byl přesvědčen, že má hudba na společnost výrazně civilizující vliv.

Podle listu Guardian byl Menuhin "pozoruhodné zázračné dítě, které ovlivnilo celé generace houslistů - a ovlivňuje je i nadále obrovským množstvím nahrávek. Stal se celebritou, jejíž sláva šla daleko mimo hudební svět. Známy byly jeho názory, někdy kontroverzní, někdy výstřední, na všechno od míru na Blízkém východě až po organické potraviny a stav životního prostředí. Stal se svého druhu mýtickou osobností, jíž byli novináři fascinováni."

Menuhin se narodil v New Yorku ruským rodičům, kteří tam nedlouho předtím přicestovali z Palestiny. Brzo se přestěhovali do Kalifornie a Menuhinův tatínek tam učil hebrejštinu. Dvě Menihunovy sestry byly klavíristkami a jedna z nich Menuhina často doprovázela na jeho nahrávkách (zemřela na rakovinu v roce 1981). Děti vyrůstali mimo normální svět, nechodily do školy a rodiče je vyučovali doma. Ve věku tří let slyšel Yehudi hrát Louise Persingera, prvního houslistu sanfranciského symfonického orchestru, a požadoval vlastní housle. Měl obrovský talent, Persinger ho vyučoval a Menuhin uspořádal první koncert, když mu bylo sedm let.

Posléze ho vyučoval jeho celoživotní učitel, Georges Enesco, virtuózní rumunský houslista.

Na titulní stránky novin se Menuhin dostal ve věku 11 let, kdy koncertoval v newyorské Carnegie Hall. S newyorským symfonickým orchestrem tam hrál Beethovenův houslový koncert (pochybnosti orchestru před koncertem zvlášť prohloubila Menuhinova žádost, aby mu šéf orchestru naladil housle, protože nemá na utahování kolíčků dost sílu.)

Tento triumfální koncert vytvořil Menuhinovi jméno. Postupně si vytvořil široký repertoár a jezdil na turné, nejprve v Americe, pak po Evropě. Rodina se usadila ve Švýcarsku.

Spontánně nekonvenční přístup k hudbě projevoval Menuhin posléze i při své dirigentské práci. Hudebníci poznamenávali, že nemá Menuhin konvenční techniky, ale že je schopen hudebně proniknout do jádra skladby.

Během druhé světové války uspořádal Menuhin jako svůj příspěvek k válečnému úsilí 500 koncertů. Jeden tento koncert se konal v koncentračním táboře Belsenu, za přítomnosti skladatele Benjamina Brittena, tři týdny po jeho osvobození západními vojsky. Po zbytek života se k Menuhinovi hlásili vězňové z tohoto tábora a připomínali mu tento koncert.

Po válce prošel Menuhin tvůrčí o osobní krizí: jeho neustále zpochybňování vedlo k tomu, že objevil nedostatky ve své metodě hraní na housle, kterou se naučil, když byl zázračné dítě. Rozpadlo se mu také jeho první nešťastné manželství. V roce 1947 se podruhé oženil s baletkou Dianou Gouldovou. Od roku 1959 žil ve Velké Británii.

Menuhin se také záměrně choval kontroverzně. Po válce se stal prvním židovským umělcem, který hrál v Berlíně s berlínskou filharmonií. Kritizovali ho za to židé po celém světě, ale přesvědčivě se obhájil, že chtěl rehabilitovat německou hudbu a německého ducha. Celý život energicky podporoval snášenlivost a mír - někdy na úkor své popularity. V konfliktu na Blízkém Východě například podpořil názory egyptského prezidenta Sadata. V Jihoafrické republice kritizoval apartheid a jako prezident Mezinárodní hudební rady UNESCO veřejně chválil k nelibosti Sovětského svazu Alexandra Solženicyna.

Menuhin považoval za jeden ze svých největších úspěchů to, že v Británii založil svou vlastní hudební školu.

(Yehudi Menuhin se narodil 22. dubna 1916, zemřel 12. března 1999.)

(Z britských tiskových zdrojů sestavil JČ.)

Internetová žurnalistika - náhradní komunikace nebo něco víc?

Maratón v Los Angeles