Na otázku jsem tedy neočekával odpověď. Smysl však měla. Doufal jsem, že si pár novinářů uvědomí, že by se snad měli ptát, když jde o převod desítek a dokonce stovek miliard korun. Otázka však byla namířena také na vládu a Evropskou banku pro obnovu a rozvoj (BERD). Vláda totiž podle zpráv ČTK již vložila do České spořitelny miliardy korun přímo a další miliardy tím, že převedla obrovské nekryté úvěry na Konsolidační banku, aniž za to, jak se zdá, dostala odpovídající náhradu od BERD, která, jako jeden z největších akcionářů České spořitelny, získá užitek z těchto peněz. Otázka tedy také znamenala: Dala vláda zdarma peníze českých lidí akcionářům BERD? A přijal BERD beze studu tyto peníze?

Reakce na tato obvinění se zatím nedostavila. Novináři se nezeptali ministrů, alespoň ne veřejně, co BERD zaplatila za nedávnou subvenci daňových poplatníků do jejího vlastnictví. Ani kolik BERD vloží v budoucnosti do záchrany České spořitelny a jaký za to bude mít v budoucnosti podíl na akciovém kapitálu. Nezeptali se ani BERD a ostatních akcionářů.

Jakás takás reakce se však přece jenom objevila. Podle zprávy ČTK z 16.února řekl místopředseda vlády Pavel Mertlík, že v návrhu revitalizačního programu Ministerstva průmyslu a obchodu nebyly uplatněny zásady "vytěsnění původních vlastníků" a "komerčního principu". Šokující přiznání. Desítky, snad i stovky miliard korun měly být odňaty daňovým poplatníkům a darovány dnešním vlastníkům a vedením podniků, kteří tyto podniky přivedli k bankrotu.

Avšak to, že si konečně vláda začíná uvědomovat, že její rozhodnutí mohou vést k nespravedlivému převodu majetku, nestačí. Jak dnes dostane zpět od BERD stamilionový dar, který tak štědře, a bezmyšlenkovitě, vložila do České spořitelny? Kdo je odpovědný za tuto katastrofu? Který z ministrů bude rezignovat?

A co BERD? Tato banka, která má ve vínku rozvoj tržního hospodářství ve východní Evropě, ukázala svou pravou tvář. Nakoupila akcie České spořitelny a prodělala. Akcie závratně klesly. To sice nesvědčí o nějaké výjimečné schopnosti investovat, ale budiž. Prodělat může každý. Tato banka se však nestydí nechat se podporovat českými daňovými poplatníky. Za její špatná rozhodnutí ať platí čeští lidé. Zdá se, že jí nejde o pomoc a tržní ekonomiku, ale o to, aby ze zoufalé situace v České republice a celé východní Evropě vytřískala co nejvíce.

Nynější česká vláda byla zvolena lidmi, kteří doufali, že bude jiná. Zatímco předešlé vlády vyvlastňovaly a vyvlastnily český kapitál, protože z toho měli prospěch jejich mecenáši, věřilo se, že se sociální demokracie pokusí toto vyvlastnění napravit. Tato víra se zakládala na jejích slibech a volebním programu. Dosud však nebyl v tomto směru učiněn ani krůček. Vyvlastněný kapitál dále zůstává v rukou vyvlastňovačů. Nejen to. Vláda má v plánu prodat další kapitál za stejných podmínek: Její investiční poradci stanoví ceny těchto prodejů na základě cen panujících na českém kapitálovém trhu. Tedy na základě cen vzniklých vyvlastněním. Jak by se vám líbilo, kdyby někdo prodal váš dům na trhu, na kterém se prodávají jen kradené domy a za stejnou cenu, jako tyto kradené domy? Nemyslíte, že by tím byl i váš dům ukraden? Stejná analogie platí i pro kapitálový trh. Vláda se tak chystá pokračovat ve vyvlastňování, jako její předchůdci. Stovky milionů, které byly snad omylem darovány akcionářům BERD, nejsou proti tomuto prakticky nic. V této čtvrté vlně privatizace ztratíte stovky miliard.

František Nepil, Londýn, 4.března 1999

Podrobnější vysvětlení postojů, na jejichž základě František Nepil argumentuje, naleznete např. zde.

Motto:

Václav Klaus v MFD: "O tom, že v ekonomice našeho typu je spousta imperfekcí, nedokonalostí institucionálního typu, mělkostí trhu, o tom není sporu, který bych vedl s panem guvernérem či s kýmkoli jiným. Vedl bych s nimi spor, je-li pravdou (sic!), že tyto imperfekce jsou v České republice větší než v jiných postkomunistických zemích, které mají v posledních dejme tomu třech letech rychlejší růst než my. V této chvíli bych se přel do krve, že tyto imperfekce u nás nejsou větší než u nich. Neboli- příčinou zpomalení ekonomického růstu u nás bylo něco jiného než tyto nedokonalosti. To je alfa a omega mého vidění světa, mého uvažování. To není ani na vteřinku obhajoba imperfekcí nebo neuvědomování si jich. To je pouze a jedině debata o tom, zda způsobily dnešní ekonomický propad. Nicméně jsou tu úzká hrdla brzdící ekonomiku? Tato ekonomika má svá úzká hrdla a tady dávám závorku a říkám - jako ostatně každá jiná. Úzkým hrdlem ekonomiky se v roce 1996 stala narůstající vnější nerovnováha.

Sobotní Mladá fronta Dnes přinesla rozhovor s někdejším premiérem Václavem Klausem. Snad přílišná úcta před Klausem, nebo snad nedostatek času, způsobil, že je rozhovor blábolivou směsicí nepříliš informativních souvětí. Pokusila se snad Mladá fronta Dnes Klausovi tím, že zveřejnila jeho výroky doslova, tak, jak je zaznamenal magnetofon, zkazit pověst ? Anebo je toto normální způsob vyjadřování českých politiků, na nějž jsou občané zvyklí?

Nechci se vyjadřovat k ekonomické podstatě článku, kromě pár maličkostí: před časem napsal tuším britský list Financial Times něco v tom smyslu, že rozdíl mezi hospodářskou situací v Polsku a v ČR spočívá především v tom, že v Polsku se sice hned neprivatizovalo, ale vláda brzo vytvořila konkurenční prostředí. Znamenalo to, že obří, neforemné státní podniky se musely začít starat, aby hospodářsky nepodlehly v konkurenci s operativním novým soukromým sektorem. V ČR, napsal tehdy list, sice vláda intenzívně privatizovala, jenže monopol byl v mnoha sektorech zachován. Tolik jen poznámka k námitkám Václava Klause, že prý "v Polsku žádná privatizace vlastně neproběhla". Ať je tomu jakkoliv, skutečností je, že z daleko nižšího výchozího bodu v roce 1990, než jaký měla Česká republika, se polské hospodářství nyní rozvíjí velmi dynamicky. Proto tedy ironická otázka na Václava Klause: pokud se Klaus domnívá, že v ČR privatizace proběhla a v Polsku nikoliv, polská ekonomika však rapidně roste a česká se smršťuje, znamená to snad, že k zdárnému hospodářskému rozvoji nebylo privatizace zapotřebí?

Zajímavé také je, jak se Klaus vymlouvá a snaží se vyvléknout z odpovědnosti za drasticky záporný vývoj v českém hospodářství, který jeho vláda zavinila. Sice si klade za vinu, že "přehřátí české ekonomiky" nebyl schopen předvídat, ale konec konců za to všechno mohou statistikové, guvernér ČNB Tošovský a rozhádanost na české politické scéně.

Jistě, každý laik mohl vidět od začátku devadesátých let, že otevře-li se Česká republika dovozu západního konzumního zboží, a dá-li česká vláda českým občanům na minimum stlačenou hodnotu českých podniků (v důsledku neexistence poptávky řádného kapitálového trhu) v kupónové privatizaci jako "přilepšení", na utrácení za konzumní zboží, tento živelný výprodej povede k velkým hospodářským problémům. Země si totiž může kupovat výrobky ze zahraničí jen potud, pokud sama do cizích zemí taky něco prodává.

Otázka ovšem je, zda se Česká republika dostala do hospodářské krize jen v důsledku přebytku dovozu nad vývozem. Klaus se nemohl poučit třeba z proexportní politiky britské konzervativní vlády Margaret Thatcherové, nebo z její systematické státní podpory drobnému a střednímu podnikání, zejména prostřednictvím poradenství a know-how a  prostřednictvím zjednodušování a odstraňování podnikatelské byrokracie?

Dále: Klaus sice kladně hodnotí maďarský zákon o bankrotech, nevysvětluje však, proč Česká republika připravovala vlastní bankrotový zákon tak neefektivně a musela ho novelizovat "desetkrát" (!) Klaus se vymlouvá, že na zákonu pracovali v ČR "nejlepší odborníci". Cožpak však nebylo možno podívat se do zahraničí, jak funguje efektivní zákon o bankrotech, a ten prostě opsat? Stejně se musí Česká republika zákony přizpůsobit Evropské unii. Museli Klausovi "odborníci" vymýšlet něco specificky českého, jen aby to potom za pár let stejně museli pozměnit tak, aby to odpovídalo právním normám EU?

Lidovým mudrováním bez podstaty zahraniční zkušenosti je také názor, že "možná stát vlastně není nejen schopen spravovat podniky, ale ani efektivně privatizovat". - No tak, v Británii vláda Margaret Thatcherové - tedy, pane Klausi, stát! - zprivatizovala celá průmyslová odvětví, vytvořila konkurenční prostředí, inspekční úřady, kontrolující provoz zprivatizovaných podniků veřejných služeb. Nikdo ty firmy nerozkradl a fungují velmi ziskově a efektivně.

Ale nechci komentovat Klausovy ekonomické názory.

Domnívám se, že rozhovor s Václavem Klausem v MFD měl vypadat asi takto:

Takto ho měla MFD zredigovat:

Bývalý český premiér Václav Klaus si nemyslí, že jako vedoucí představitel České republiky kdy rozhodoval špatně. Není si vědom žádné výrazné "křižovatky", na níž by udělal chybu. Mnohokrát ovšem neměl možnost prosadit svůj názor: "Vždy jsem považoval za  zásadní omyl, aby vznikl Fond národního majetku. Obával jsem se odstátnění, které zároveň není privatizací," konstatoval bývalý premiér a přiznal, že byl koncem roku 1990 v této věci ve federálním parlamentu přehlasován "lidmi, kteří jsou dnes v sociální demokracii".

Klaus dále přiznal, že v českém hospodářství je mnoho institucionálních nedokonalostí, avšak nedomnívá se, že jsou závažnější než v jiných postkomunistických zemích, které mají v posledních letech rychlejší růst . Závažnou překážkou se podle Klause v roce 1996 stala narůstající vnější nerovnováha, a dále špatné statistické údaje: "zmatky s kvalitou statistických dat ohledně zahraničního obchodu, a tím i běžného účtu platební bilance".

Tyto chyby, řádově zřejmě v desítkách miliard korun, znamenaly, že si vláda včas neuvědomila nebezpečí rostoucí nerovnováhy mezi dovozem a vývozem. Statistikové původně v roce 1996 vládu informovali, že české hospodářství vzrostlo o 5,4 procenta. Pak údaj opravili na 6,4 procenta. "Prohlašuji, že na 6,4 procenta růstu české hospodářství nemá a nikdy ani nemělo," zdůraznil Klaus. Došlo k přehřátí ekonomiky, země začala být příliš silně závislá na dovozu zahraničního zboží. "Bylo tedy třeba šlápnout na brzdu, a to národní banka udělala," dodal Klaus, otázka ovšem je, zda bylo zbrzdění dostačující. Klaus má ČNB za zlé, že banka jednala bez dohody s vládou. Ta byla v této věci "postavena před hotovou věc". Přiznal ale, že jeho vláda byla tou dobou už v menšinovém postavení. Byla nucena se zabývat různými skandály a skandálky na české politické scéně a tak "možná nedocenila všechny důsledky a okolnosti tvrdého zásahu centrální banky. Chybou bylo, že připravila na rok 1997 "ambiciózní státní rozpočet." Guvernér ČNB však před tímto rozpočtem Klause nevaroval. Chyba spočívala v tom, že státní rozpočet na rok 1997 byl založen na tempu růstu 5,4 procenta, a tento údaj se posléze ukázal jako příliš nízký.

Klaus ako ekonom považuje za "osobní hrubou chybu", že "nerozpoznal nebezpečí", přestože si ho předem neuvědomil ani nikdo jiný. Přesto však pochybuje, zda by býval měl politickou sílu radikálně seškrtat rozpočet. V  říjnu a listopadu 1996 byla totiž vláda tehdejší tříkoalice nestabilní a v parlamentu, jemuž vévodil Miloš Zeman a v němž rozhodoval hlas Jozefa Wagnera by Klausova vláda radikální seškrtání rozpočtu neprosadila: "Rezignovala by řada ministrů, protože by řekli, že nemohou uživit svoje ministerstvo." Radikální seškrtání rozpočtu bylo možno provést až "ex post", až by si všichni uvědomili, že je české hospodářství v krizi, zdůraznil Klaus.

Dále Klaus v rozhovoru odmítl názor, že byla například v Polsku privatizace provedena lépe. " Od roku 1990 asi tak do 1996, v Polsku žádná privatizace fakticky neprobíhala. Polsko bylo politicky rozhádané, za šest let se vyměnilo osm ministerských předsedů." V Polsku měla podle Klause daleko větší význam než státem organizovaná privatizace stavba úplně nových podniků. Vede to k zásadní otázce: Je vůbec možné spoléhat se na státem organizovanou privatizaci? V Polsku stát privatizaci příliš neorganizoval, a tak vzniklo velké množství soukromých firem. Polský ekonom Jan Winický se domnívá, že nejenže stát neumí dobře hospodařit, ale ani neumí dobře privatizovat, uvedl Klaus. Bývalý český premiér pochválil "ostrý bankrotový zákon" v Maďarsku, který "pročistil ekonomiku a ta vyřešila řadu potíží, které v ČR přetrvávají". Český konkursní zákon se novelizoval desetkrát a "pracovali na něm nejlepší legislativci se spoustou ekonomů". Vždycky se nakonec ukázalo, že "je třeba ještě něco dalšího". Klaus odmítl názor, že byly chyby jeho vlády v oblasti tvorby zákonů záměrné: "Pokud by nám v tom někdo vyčítal nějaké záměrné chtění, tak to je trošku dětinské."

Václav Klaus je frustrován, že v ČR už čtyři nebo pět let neexistuje "elementární politický konsensus", zhoršil se vztah ODS vůči opozici Miloše Zemana a před volbami v roce 1996 i uvnitř koaliční vlády. Závěrem citoval Václav Klaus jednoho "amerického investora, který v ČR podníká i při blbé náladě". Američan prý všude říká, "Jestli se budete takto nepřetržitě hádat o interpretaci minulosti, devadesátých let a jestli tak budete personifikovat vaše problémy, nevyhrabete se z toho. Já si myslím, že má pravdu," uvedl bývalý premiér.

A toto v MFD vyšlo:

Václav Klaus: Jako ekonom jsem zklamal pouze jednou

P r a h a- Dlouholetý premiér Václav Klaus odmítá představu, že v době, kdy se podílel na rozhodování o vývoji v zemi, on sám postupoval špatně. "Já vím, že naštvu spoustu svých kritiků, ale není žádná taková chvíle, kterou bych považoval za křižovatku, na které jsem udělal chybu," tvrdí Klaus, který vedl všechny vlády samostatné České republiky až do listopadu 1997. "V řadě momentů se rozhodlo způsobem, který se mi nelíbil ani tehdy a který se mi nelíbí ani teď, ale neměl jsem dost síly, abych ta rozhodnutí zvrátil," dodává současný předseda parlamentu. Ale chápu to tak, že kdyby byla ta možnost, představil byste si řadu rozhodnutí jinak, jiným způsobem? Tisíce. Vždy jsem považoval za fatální omyl, aby vznikl Fond národního majetku. Vždycky jsem se zoufale bál něčeho jako odstátnění, které se současně nerovná privatizaci. Boj o to, aby vznikl nebo nevznikl fond, byl na konci roku 1990 bojem s lidmi, kteří jsou dnes v sociální demokracii. To jsem politicky prohrál. Takže nikoli chyba... Nediskutuji o tom v kategorii chyby. Společenský proces je hra tlaků, rozhodnutí, politické síly. Chyba by byla, kdybych byl diktátor, který rozhoduje absolutisticky, a nějakou věc udělal tak, že jí následně lituje. Ale jestli jsem byl zoufale přehlasován při jednání federálního parlamentu o FNM, tak to pro mě není v kategorii chyby.

Vůbec neobhajuji nedokonalosti

Přece jen - udělal jsem jednu chybu

Slovo chyba se nám tu vrací, takže přece jen? Ptáte-li se mne- dejme to do červených velkých písmen- jestli já něco považuji za svou osobní hrubou chybu, tak to, že jsem tehdy nerozpoznal nebezpečí. A to bez ohledu na fakt, že v druhé polovině roku 1996 jakákoli ekonomická instituce, nezávislí odborníci, velmi chytří páni Švejnarové i moji poradci vůbec nesignalizovali problémy. A také bez ohledu na to, že jsem neměl v ruce vnitřní ustrojení onoho bankovního opatření. Nicméně to, že jsem nerozpoznal, já sám osobně jako ekonom Václav Klaus, hrozící dopad bankovního opatření do ekonomiky, a tím obnažení naprosto nepatřičně připraveného státního rozpočtu, to- chcete-li pořád slyšet, kdy jsem já udělal osobně největší chybu- považuji za ten okamžik. Zdůrazňuji slovo osobně, protože to není úkol předsedy vlády. Jenom shodou okolností, že byl premiérem profesor ekonomie, tak si to klade za svou osobní velkou vinu. Myslíte si, že nebýt tak hektické doby plné afér a politických půtek, bylo možné rozpoznat nebezpečí a začít léčit ekonomiku? I kdybych to naprosto přesně cítil a vnímal, je otázka, zda bych tehdy měl politickou sílu udělat něco jiného. Proč? Muselo by to znamenat radikální snížení prognózy ekonomického růstu na rok 1997, radikální snížení odhadů příjmů, radikální snížení výdajové stránky. Jsou tu dvě otázky: Prosadili bychom takové škrty do výdajových stránek rozpočtu v říjnu a listopadu 1996 uvnitř velmi nestabilní vlády tehdejší tříkoalice a obhájili bychom takto sestavený rozpočet v Zemanem dominovaném parlamentu s jedním rozhodujícím hlasem pana Jozefa Wagnera? Na obě takto formulované otázky odpovídám: Neobhájili. Rezignovala by řada ministrů, protože by řekli, že nemohou uživit svoje ministerstvo. První by rezignoval pan ministr vnitra Ruml, pak ten, že nemůže uživit ministerstvo obrany, ten, že nemůže uživit naše velvyslance, další, že nemůže uspokojit učitele. Takže já odhaduji, že by to neprošlo vládou a velmi by hrozilo, že by se kabinet rozpadl. Kdyby to eventuálně vláda přijala a návrh se dostal do parlamentu, jsem si stoprocentně jist, že by to nemělo u tehdejších poslanců a při tehdejším složení sboru šanci. Takže vláda vlastně nemohla sladit své chování s národní bankou? Dostáváme se prostě k otázce, že když ČNB učinila své kroky v červnu 1996, jestli vůbec byla hypotetická naděje, aby, bez momentu a pocitu faktické krize, došlo k přizpůsobení zejména rozpočtovému, a nebo jestli to byl pouze hypotetický sen. Zda jsme rozpočtové škrty, přijetí toho, že policisté nebudou mít vyšší mzdy, že učitelé nebudou mít tohle, ti zase tohle, zda to všechno nebylo opravdu uskutečnitelné až ex post. To znamená ve všeobecně cítěném momentu krizového vývoje.

Stát možná neuměl dobře privatizovat

Často je srovnávána kvalita legislativy a institucí v tuzemsku a třeba v Maďarsku a Polsku. Vy tvrdíte, že v tom není dramatický rozdíl, mezinárodní organizace však velké rozdíly vidí. Nehrají tedy přece jen právo, zákony, instituce svou velkou roli v současné recesi? Ptáte se na dvě věci současně. Vezměme je postupně. Takže srovnání naší situace s cizinou na straně jedné a kvalita zákonů v jednotlivých zemích na straně druhé. Nepřeceňuji mezinárodní instituce. Znám je dobře, znám osobně lidi, kteří hodnocení provádějí, a nemám iluze. Jak je možné říci, že je v Polsku privatizace dál a že je lepší? Vždyť v devadesátých letech, od roku 1990 asi tak do 1996, v Polsku žádná privatizace fakticky neprobíhala. Nenalhávejme si něco- Polsko bylo natolik politicky rozhádané, za šest let se vyměnilo osm ministerských předsedů, že privatizace vůbec neprobíhala. Polsko je jinou zemí, je zemí, kde daleko větší vliv měla tvorba nových podniků na zelené louce oproti státem organizované privatizaci. To je ale na samostatný článek. Co je na tom tak zvláštního? Tam privatizace v našem pojetí procesu řízeného státem mnoho let nebyla a ani v poslední době mnoho nepokročila. To vyvolává zásadní otázku koncepčního typu: na kolik bylo spoléhání se na státem organizovanou privatizaci vůbec správným postojem. To je revoluční věta na samostatnou úvahu. A to je slovo do pranice a jen se bojím, aby nebylo bulvárně zneužito a vytrženo z kontextu, v němž to říkám. Znám studii polského ekonoma Jana Winického, který říká: V Polsku neproběhla státem organizovaná privatizace, ale možná, že to bylo dobře, protože to umožnilo daleko plynulejší rozvoj soukromých firem. Je v tom vyjádřena dramatická nedůvěra ke schopnostem státu, je tu řečeno- nejen že neumí hospodařit, ale je také neschopný dobře privatizovat. Je to věc do diskuse a na hlubokou analýzu. Ať je to tak, či jinak, přeceňovat kvalitu polské privatizace, před tím bych varoval. Já taková obecná mezinárodní srovnání považuji za dost zavádějící. Ale co třeba bankrotový zákon v Maďarsku? Ve velmi ostré verzi byl přijat již dávno, pročistil ekonomiku a ta postupně vyřešila řadu potíží, které u nás přetrvávají. To je úplně něco jiného. My jsme takové zákony také tvořili a opakovaně snad každý rok novelizovali. Konkursní zákon prošel deseti novelami. Dokonce desetkrát. Ale věřte mi, že v každé této chvíli pracovali nejlepší legislativci spolu se spoustou ekonomů a snažili se vymyslet ten nejlepší zázračný klíček, který by ten zákon vylepšil. A snad pokaždé, když jsme o tom mluvili, jsem byl těmi právníky na straně jedné a těmi ministry financí, hospodářství, průmyslu na straně druhé přesvědčován, že teď je to ono. Zákon se přijal, znamenal posun a znovu se objevilo, že je třeba ještě něco dalšího. Pokud by nám v tom někdo vyčítal nějaké záměrné chtění, tak to je trošku dětinské.

Cesta z problémů bezesporu existuje

Často zní hlasy, že ekonomická krize je druhotná, že klíč k situaci je krize politická. Souhlasíte s tím? Nedá se dělat racionální hospodářská a jakákoli jiná politika bez elementárního politického konsensu. Ten tady není, ten se začal zásadně rozbíjet někdy kolem roku 1995. Začal se dramatizovat náš vztah s opozicí Miloše Zemana a také se začal dramaticky komplikovat život uvnitř koaliční vlády s ohledem na potenciální souboj o voliče v roce 1996. To je nepříjemné, ale o tom politika bohužel je. Ano, takováto krize- jestli je to správné slovo, nevím, řekněme absence elementárního politického konsensu v hlavních věcech-, ta tady je už čtyři nebo pět let. Zkusme nahlédnout do budoucnosti. Zatím není vidět, že by se ekonomika mohla podívat vzhůru. Co si myslíte, že jsou nutné kroky ke zlepšení zdraví hospodářství a k tomu, aby se blbá nálada stala minulostí? Blbá nálada souvisí se vším tím, o čem jsme tady mluvili. To není nahodilost nebo jednoduchá věc, která by se dala snadno odestát. Nedávno jsem mluvil s jedním významným americkým investorem, který v České republice podniká i při blbé náladě. On říká- kdekoli chodím, tak každému zde u vás říkám, jestli se budete takto nepřetržitě hádat o interpretaci minulosti, devadesátých let a jestli tak budete personifikovat vaše problémy, nevyhrabete se z toho. Já si myslím, že má pravdu.

Tomáš Marek

Křeček "spáchal výtržnictví tím, že porušil obřad"

MFD a  Václav Žák

Mlada fronta Dnes otiskla k teto veci clanek dr. Stepana.

Dr. Stepan je pravnik, který prednasel na Harvardu a pak delal ve Laussane nem. Reditele ustavu srovnavaciho trestniho prava.

Myslim, ze ma na Krecka ponekud jiny nazor nez Vy. Ja s nim souhlasim.

Clanek vysel v MFD 4.3. Asi byste ho mel také citovat. V zaplave zmatenych clanku stoji za to si precist pravni nazor.

Srdecne zdravi

V.Ž.

Poznámka JČ:

Motto: dr. Štěpán: "V pohnuté chvíli při podpisu smlouvy, kterou poprvé vznikla skutečná naděje na zabezpečení republiky, spálil pan Křeček demonstrativně logo nového spojence."

Tato věta vysvětluje myslím leccos. Dr. Štěpán je zdá se skandalizován Křečkovými politickými názory, a dále tím, že se odvážil vyjádřit je na "svatém" místě.

Zajímavou otázkou je toto: Měl by dr. Štěpán tak velkou touhu Křečka právně trestat i tehdy, kdyby nějakým nepřístojným způsobem vyjádřil při Havlově ceremonii souhlas se vstupem do NATO? Vznikl by tak obrovský skandál, kdyby Křeček během Havlova projevu třeba i zapískal a zvolal? "Díky, pane prezidente! Ať žije náš vstup do NATO!!" Myslím, že by ho v nejhorším případě vyvedli, ale z výtržnictví by obžalován asi nebyl.

Lze pravděpodobně souhlasit s obecným návrhem Jana Štěpána na urychlení soudních procedur, pokud budou zároveň pevně dodržovány všechny lidskoprávní záruky, ale to se mi právě v případě českého soudnictví nezdá při rychloprocesech příliš pravděpodobné.

Zdá se mi znepokojující, že se níže uvedeným právním rozborem nevyhýbá dr. Štěpán definici Křečkova zapískání na Pražském hradě jako porušení obřadu.

To tedy nevěřím svým očím. Nechtěl bych žít v zemi, která uspořádá při příležitosti vstupu do NATO oficiální obřad, za jehož porušení může být občan odsouzen až na dva roky do vězení. Nechtěl bych žít v zemi, která dělá ze vstupu do jakékoliv organizace obřad. Racionální, kritická analýza je důležitější. Křečkovi stoupenci tuším argumentují, že svým zapískáním prý Křeček chtěl poukázat právě na absenci takovéto racionální, kritické analýzy.

Pozoruhodný pro demokratickou kultivaci svobody sdělovacích prostředků je i návrh nového zákona od dr. Štěpána, aby tomu, kdo zapíská na prezidenta, bylo odňato právo působit ve sdělovacích prostředcích. A kdo bude dohlížet na takový generální berufsverbot?

Bylo Křčekovo zapískání skutečně "hrubým porušením obřadu či shromáždění"? Podaří se o tom přesvědčit české právníky? A pokud ano, bude nyní každý, kdo přeruší nyní v ČR na shromáždění politikův projev pískotem, odsuzován za výtržnictví na dva roky do vězení? Popřípadě mu bude zakazována práce ve sdělovacích prostředcích?

Zajímavé je, že při své citaci příslušného trestního zákona paragrafu o výtržnictví vynechal dr. Štěpán formulaci, že k aktu výtržnictví musí dojít na veřejném místě nebo veřejně. Bylo zasedání, kde Křeček zapískal, veřejně přístupným místem? Jak to je?

Sám zastávám názor, že měly být bezpečnostní orgány bdělejší, usilovaly-li o neporušenost svatosti obřadu. Dodávám však, že se žádnou ceremonii nikdy nepodaří stoprocentně od takovýchto protestů uchránit a že skandál, který se z toho v ČR dělá, je nepřiměřený a znepokojující.

I když se domnívám, že vstup do NATO je pro ČR možná dobrý, nikde jsem si nemohl přečíst podrobné informace, které by mě o tom skutečně přesvědčily. Tvrzení dr. Štěpána, že vstup do NATO je konečně "skutečnou nadějí na zabezpečení republiky", není podložen žádnými konkrétnějšími důkazy. Domnívám se, že to není v současnosti vůbec jasné. Doufejme, že je tak, jak míní dr. Štěpán. Měly by však jeho nepodložené politické názory ovlivňovat jeho právní úsudek?

Jan Štěpán je právník, ale kupodivu v Křečkově případě nerespektuje presumpci neviny. Křečkův případ bude soud teprve projednávat a teprve soud určí, zda se zachoval nebo nezachoval jako výtržník. To, že o něm ve svém článku v MFD Jan Štěpán už předem hovoří jako o výtržníkovi, by, obávám se, bylo v Británii trestným činem pohrdání soudu. V Británii jsou také přísné zákony proti pomluvě. Nejsem si jist, zda by za níže zveřejněný článek nemohl v Británii Jan Křeček Jana Štěpána žalovat za nactiutrhání. Křečkovi totiž trestný čin výtržnictví nebyl dosud soudně prokázán a v Británii by striktně řečeno asi nemohl být předem v tisku nazván výtržníkem, ani dáván do kontextu s "násilníky a zloději", jako to činí pan Štěpán.

Motto č. 2: "Pískot a jiné hlasité reakce pobouření nad hrubými výroky řečníků jsou však v západních parlamentech samozřejmostí"

I tato věta vysvětluje leccos. Pan Jan Štěpán, navzdory svému pobytu na Západě, nepochopil, že "pískot a hlasité reakce pobouření" se v západních parlamentech nevyskytují jen nad "hrubými" výroky, ale i při mnohých výrocích, s nimiž opačná politická strana nesouhlasí. Jde o vyjadřování nesouhlasu, které je hodnocením relativním, nikoliv absolutním. - Označit výrok či gesto za "hrubost" je častým nástrojem, který používají zejména v ČR - ale i v jiných evropských zemích, viz článek Matthewa Parrise z deníku Times, citovaný v dnešních BL - politikové, chtějí-li znemožnit názor, s nímž nesouhlasí.

Touha proměnit se v žížnivou čáru

Británie měla v šedesátých a v sedmdesátých letech tzv. "streakers". V českém překladu znamená sloveso "to streak" mimo jiné něco jako "proměnit se v žížnivou čáru". Streakers se objevovali na různých oficiálních či jiných pompézních nebo veřejných shromážděních, zejména pod širým nebem, a proběhli vždycky neočekávaně mezi oficiálními osobnostmi a hlavně před televizními kamerami, úplně nazí. Pak se po nich vrhli pořadatelé, policisté, atd., zahalili je do dek a vyvedli je. Nevím, jestli byli tito lidé odsuzováni za výtržnictví na dva roky do vězení. Streaking se dělo dost často, byla to taková móda.

Dr. Štěpán ve svém článku bohužel necituje ani jeden případ člověka, který by byl za politický protest při oficiálním shromáždění obžalován z trestného činu. Pokud se zabýval britským právem, které funguje na principu precedentu, jistě musel takové případy studovat, pokud existují. Škoda, že s nimi čtenáře MFD neseznámil.

Já mohu svědčit jen o tom, že kdykoliv řeknu jakémukoliv Britovi, že Jan Křeček zapískal při oficiální prezidentské ceremonii a byl proto obžalován z výtržnictví, nemohou věřit svým uším. Možná že nejsou dostatečně právnicky informováni o podobných britských případech.

Byly odsuzovány ženy, které léta demonstrovaly u americké jaderné základny Cruise Missiles Greenham Common, a to v době intenzívní studené války mezi Sovětským svazem a západem, do vězení za výtržnictví?

Porušoval britský lord Kýblovník obřad všeobecných voleb?

V Británii se konají volby na základě většinového systému. To znamená, že voliči volí v každém volebním okrsku jmenovitě osobnosti. Kandidáti v každém volebním okrsku stojí na radnici na pódiu při vyhlašování výsledků. Z velkého počtu těchto radnic vysílá televize toto vyhlašování výsledků přímým přenosem, zejména tam, kde jde o významnější politiky.

Pokaždé, když kandidovala ve volbách ve svém volebním okrsku poslankyně a premiérka Margaret Thatcherová, jedním z protikandidátů, který většinou stál na pódiu těsně vedle ní, byl Lord Buckethead (lord Kýblovník), postava, oblečená do brnění, která měla místo hlavy vědro, anebo Lord Sutch, kandidát za Monster Loony Raving Party, Stranu šílených bláznivých příšer. Pro oba tyto kandidáty vždycky hlasovalo několik desítek občanů. (Titul "lord" byl v obou případech samozvaný a vymyšlený.) Kandidáti i jejich strany se vyskytovali na oficiálním seznamu do voleb registrovaných stran a v daných volebních okrscích citovala jejich výsledky - podle abecedního seznamu v textovém přehledu na obrazovce i  . smrtelně vážnými - slovy britská televize. Uvedla informaci obyčejně takto:

Volební výsledky z okrsku, v němž kandidovala Margaret Thatcherová, byly tyto.

Konzervativní strana, Margaret Thatcherová, 21 589 hlasů

Labouristická strana, ten a ten poslanec, 18 557 hlasů.

Lord Kýblovník, 69 hlasů

Monster Loony Raving Party, Lord Sutch, 39 hlasů

Sociálně demokratická strana, ten a ten poslanec, ...

Ani Lord Kýblovník, ani lord Sutch nebyli nikdy obžalováni z výtržnictví ani z porušování obřadu.

No jistě, nepískali, jen tam před tou televizní kamerou stáli co nejblíže Margaret Thatcherové v co nejabsurdnějším kostýmu. (Lord Sutch většinou v nějakém pestrobarevném peří, jako obrovský pták.)

Nejtrapnější je, když politikové, kterých si občané neváží, trvají pompézně na vyjadřování úcty k nim. Úcta k nim by měla být spíš důsledkem jejich chování, moudrosti a velikosti.

Jan Čulík

Přinese úlevu zrychlené soudní řízení?

Jan Štěpán

MFD 4. března 1999

Exhibicionistický výstup v Trůnním sále Hradu byl školským případem hrubé normy trestného výtržnictví. Právě na takové případy - ne na pouliční rvačky rámusících výrostků - míří zákon hrozbou až dvouletého trestu tomu "kdo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů". V pohnuté chvíli při podpisu smlouvy, kterou poprvé vznikla skutečná naděje na zabezpečení republiky, spálil pan Křeček demonstrativně logo nového spojence. Věřme, že dáma, jež se dala slyšet, že "měl i takto právo projevit svůj názor", se uřekla. Jinak by musela i přesvědčenému ateistovi uznat právo projevit svůj názor tím, že si před shromážděnými věřícími svlékne kalhoty a vykoná svou potřebu před oltářem. Svobodě projevu postavil zákon hranici tam, kde projev hrubě uráží cítění spoluobčanů. Policie neprodleně (jak žádá paragraf trestního řádu) zahájila proti pachateli trestní řízení. Takže veřejnost může být spokojena s patřičnou okamžitou reakcí. Jenže- co bude dál? Ke vzetí do vazby nebyl zákonný důvod. Podle normálního běhu věcí je tedy možno očekávat, že za nějaký měsíc nařídí soud hlavní líčení, k němuž se obžalovaný podle ustáleného zvyku třikrát či čtyřikrát nedostaví. Po rozsudku bude podáno odvolání, a když konečně nabude výrok o trestu právní moci, může se odsouzený podle známého příkladu vyhýbat nastoupení trestu téměř do nekonečna. Pak již bude závažnost události dávno zapomenuta. Tyto průtahy jsou zčásti dány nutnou ochranou občanských práv, ale do značné míry i nepružnou povahou našeho tradičně vleklého trestního řízení. Kdyby mohl být pan Křeček souzen podle současného anglického práva, byl by průběh velice jiný. Byl by přes noc zadržen a příští den by byl předveden před soudce. Ten by vyslechl jednoho nebo dva již předvolané svědky a odsoudil by jej po jasně prokázané vině k odnětí svobody nejvýše na šest měsíců, protože vyšší trest tzv. magistrátní soudce v tomto sumárním řízení vyslovit nemůže. Obžalovaný by se ovšem mohl odvolat k vyššímu soudu- jenže ten by mu mohl uložit trest až do plné výše dvou let. A protože Křeček získal vstup do sálu jako novinář předložením průkazu, tedy "v souvislosti s činností" novináře, mohl by soud uložit i další trest: zákaz činnosti v médiích. Lze si představit, jaké uspokojení přináší veřejnosti i poškozeným obětem trestných činů taková možnost rychlého řízení, ocitnou-li se přistižení násilníci, zloději nebo výtržníci před soudem již za jeden nebo dva dny. Někteří naši právníci sledovali s velkým zájmem taková projednávání takzvaných flagrantních trestných činů v Anglii, v Kanadě nebo v USA. Nyní nastává možnost zavést urychlené projednávání činů, jejichž pachatel byl přistižen nebo je zřejmý, i v České republice. Legislativní rada vlády začíná projednávat v rámci novelizace trestního řízení návrh ministra spravedlnosti, aby v takových případech mohlo být provedeno řízení s žádoucím urychlením bezprostředně poté, co byl trestný čin spáchán a pachatel dopaden. Uvítala by to jak veřejnost, tak poškození! Bylo by dobře, kdyby flagrantní případ klasického výtržnictví právě anarchisty Křečka přispěl k tomu, aby ve sněmovně prošel tužší návrh zákona. Krátký závěr je účelný po článku LN z 2. února. Právníci se prý shodují, že Křečkův případ není výtržnictvím, protože "nic nedemoloval, po nikom nestřílel, nikoho neurážel". Stačí si však přečíst paragraf 202 trestního zákona. O demolování, střílení, urážení zde není řeč, ale stojí tu, že potrestán bude "kdo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů". Pověst celé advokacie pak ohrozil advokát, jenž prý uvedl, že mezi Křečkovým jednáním a jednáním paní Havlové prý není právní rozdíl. Pískot a jiné hlasité reakce pobouření nad hrubými výroky řečníků jsou však v západních parlamentech samozřejmostí a nemohou být považovány za hrubé (!) rušení shromáždění. V tom je "právní rozdíl" proti Křečkovu případu. Přitom se tento expert za svůj právní názor tak styděl, že si přál (advokát!!) zůstat v anonymitě.

Jan Štěpán

Autor je právník