Jan Křeček: Své obvinění považuji za neodůvodněné a politicky účelové

Reakce na obvinění z trestného činu výtržnictví při projevu prezidenta ČR

Obvinění z trestného činu výtržnictví dle paragrafu 202, které mi bylo sděleno 26.2.1999, považuji za neodůvodněné, nesmyslné a politicky účelové.

Trvám na tom, co jsem uvedl do policejního protokolu: podle mého názoru jsem se nedopustil protiprávního jednání a svůj protest jsem chápal jako svou občanskou povinnost. Jestliže mi jako občanu České republiky nebylo žádným způsobem umožněno podílet se na rozhodování o tak důležité otázce, jakou vstup do NATO bezpochyby je, pak jsem byl nucen na tento rys polistopadové demokracie co nejúčelněji upozornit.

Sám jsem byl překvapen a potěšen četnými ohlasy podpory, kterých se mi dostalo ihned po propuštění. Ujistily mě v tom, že před případným soudem nebudu stát sám za sebe, ale v jistém slova smyslu jako jeden z milionů odpůrců vstupu. Řada z nich jistě spolu se mnou proti případnému politickému procesu aktivně vystoupí.

Totéž očekávám i od prezidentovy manželky - neznám sice její postoj ke vstupu ČR do NATO, avšak před časem vyjádřila svůj postoj stejným způsobem na stejném místě.

Ohrazuji se proti nařčení ze zneužití novinářské akreditace. Na Hradě jsem kromě protestu vykonával svou standardní novinářskou činnost. Soudím, že i  během výkonu své práce zůstává novinář občanem se všemi právy. Kdyby účast na procesu vstupu ČR do NATO byla umožněna každému jejímu občanovi, neměl bych důvod používat novinářský průkaz. Stal-li se však výlučnou záležitostí elit, nezbylo mi nic jiného.

V Praze 27.2.1999

Jan Křeček

Lidi, máte strach nebýt zaštiťováni tlupou?

Tato nedávná zpráva amerického deníku ukazuje, že ne vždycky je zahraniční politika Spojených států motivována úsilím ochraňovat lidská práva. JČ

New York Times, 26. února 1999

Zpráva nezávislé komise pro zjišťování pravdy dospěla k závěru, že Spojené státy poskytovaly finance a výcvik guatemalské armádě, která páchala "genocidu" proti národu Májů, během šestatřiceti let nejbrutálnějšího vojenského konfliktu v Latinské Americe, během občanské války v Guatemale.

Zpráva nezávislé Komise pro objasnění historických událostí, která byla zveřejněna ve čtvrtek 25. února, protiřečí dlouhým létům oficiálních dementi ohledně toho, že docházelo k mučení, únosům a popravám tisíců občanů ve válce, v níž podle odhadů komise zahynulo více než 200 000 Guatemálců.

I když bylo obecně známo, že Spojené státy podporují vojenský režim v Guatemale, devítisvazková zpráva potvrzuje, že CIA poskytovala guatemalské armádě podporu.

Komise uvádí, že americký výcvik guatemalských armádních důstojníků v technikách protipartizánského boje byl klíčovým faktorem, který "během ozbrojeného konfliktu významně ovlivnil porušování lidských práv".

Komise, která byla vytvořena po ukončení války v roce 1996 jako součást mírově dohody, na níž dohlíží Organizace spojených národů, dospěla k závěru, že vinu za více než 90 procent ze 42 000 případů porušování lidských práv nesou vládní nebo spojenecké vojenské jednotky. Ve 29 000 těchto případech došlo k úmrtí či ke zmizení oběti. Tato zpráva připisuje o něco vyšší počet usmrcených osob vládě a jejím spojencům, než loňská zpráva katolické církve, která zkoumala otázky porušování lidských práv v Guatemale.

Komise konkrétně jmenovala vojenskou rozvědku jako organizátora nezákonného zatýkání, mučení, nucených zmizení osob a poprav a konstatovala, že mnoho masakrů bylo přímým důsledkem vládní politiky. Nejmenovala však jednotlivé konkrétní osoby, odpovědné za masakry.

Další bouře ve sklenici vody

Přehnané a popletené reakce v českých novinách na protest Jana Křečka

Některé české noviny berou páteční protest Jana Křečka - k jakým dochází po světě dost běžně - skutečně tragicky.

Zvlášť energicky si při tom vedou Lidové noviny.

Lidové noviny se pošklebují ostatním novinám, co psaly před 10 lety těsně před pádem komunismu, ale ono by stačilo, kdyby někdo vzal LN a podíval se, jaké nehoráznosti psaly před pouhými pěti lety, anebo kdyby se někdo za pět let ode dneška podíval na to, jaké hlouposti píší Lidové noviny dnes.

Je s podivem, jak se nedokážou někteří čeští komentátoři vyrovnat s demokratickým principem práva na pokojný protest, o jaký se pokusil v pátek při podpisu listiny o vstupu do NATO aktivista Jan Křeček. Stabilita demokracie spočívá právě v tom, že jí takovýto mírný protest (zapískal, aby na sebe upozornil, a pak podpálil vlaječku) neotřese.

Anarchie, to je rozvrat, nejistota. Naše země však potřebuje klid a bezpečí. NATO je spojenectví, které nás navzdory červeným píšťalkám levicových extremistů ochrání.

Tímto zcela rudoprávním jazykem ve starém komunistickém stylu (ještě bylo možno dodat, že ČR ten klid a bezpečí potřebuje "k budování kapitalismu") se k protestu Jana Křečka vyjádřil žurnalista a spisovatel Ivan Binar, pracovník českého oddělení Svobodné Evropy.

Je mi to docela líto, protože Ivan Binar je, nebo býval, dobrý spisovatel, svým příspěvkem otištěným v Lidových novinách dne 3. března 1999 však prokázal, že demokracii nerozumí a vstup České republiky do Severoatlantického společenství iracionálně zbožšťuje. NATO není "spojenectví, které nás navzdory červeným píšťalkám levicových extremistů ochrání", NATO je pouze obranná mezinárodní vojenská organizace.

V žádném případě nedokázalo NATO ochránit tisíce osob, které jsou v současnosti protiprávně zatýkány v členské zemi NATO Turecku, ani nijak NATO jak se zdá neprotestuje proti omezování demokratických svobod v Turecku a zakazování politických stran. Protestuje proti tomu Evropská unie, v Turecku sílí nehezké nacionalistické nálady a - jak v úterý večer informovala britská rozhlasová stanice BBC Radio 4 tato země začíná projevovat vůči EU nepřátelský postoj. Z NATO však navzdory obrovskému porušování lidských práv Turecko nikdo kupodivu nevylučuje. (Kromě toho existuje dlouhodobé napětí mezi dvěma členy NATO, Řeckem a Tureckem. Turecko obviňuje Řecko, že záměrně v Turecku financuje kurdské separatisty, které Turecko krutě potlačuje. Příkladně civilizované vztahy mezi dvěma členskými zeměmi NATO?)

Binar jako by ani po letech života v Rakousku a v NSR nepochopil, že demokracie znamená diskusi a otevřenost pro všechny pokojně vyjadřované politické názory, nikoliv "stabilitu" establishmentových postojů.

Česká republika nepotřebuje establishmentovou stabilitu, potřebuje inteligentní a otevřenou veřejnou diskusi, v níž by se mohli vyjádřit především řadoví občané k tomu, jakým směrem by se v nynější krizi měla země ubírat.

Ivan Binar byl začátkem sedmdesátých let v Československu velmi tvrdě pronásledován (byl pět měsíců ve vazbě a pak byl odsouzen na 12 měsíců nepodmíněně) za to, že vystoupil v jedné satirické divadelní inscenaci v Ostravě.

Jak to, že nyní nechápe jiného podobného "výtržníka"? Je mi líto, ukáže-li se, že Binar nebyl demokrat, jen antikomunista. Co se stalo - v Binarově hlavě - se známým Voltairovým rčením: "Nesouhlasím s vámi, ale do smrti budu hájit vaše právo na to, abyste měl svůj názor možnost vyslovit?"

Binar přísně leninsky posuzuje Křečka podle jeho politických názorů jako podvratného revolucionáře a usuzuje, - také přísně marxisticky - že zjevně veškeré jeho vystupování a veškerá jeho činnost je dána striktně ideologicky. Ale je tomu skutečně tak? Jednají i největší doktrináři jen lenisky doktrinářsky? Křečkův protest se mi zdá spíš klukovinou, motivovanou bombastičností a patosem momentu. Že bych se k věci stavěl příliš frivolně?

Je možno skutečně odsuzovat Křečka totalitně jako skrz naskrz ideologií prolezlého doktrináře, kterého je nutno od společnosti izolovat? Je skutečnost často takto černobílá?

Binar odsuzuje Křečka za údajnou podvodnost, protože se hlásí k anarchistickým, tedy "protistátním" názorům, ale přesto je tento aktivista členem státem uznávaných organizací. Neznamená to však naopak, že Křeček respektuje demokratický establishment? Jakých trestných činů (kromě pískání na Hradě) se Křeček jinak dopustil?

Komunistickým principem, který je podtextem Binarova uvažování je vylučovací princip, který se komunisté snažili v české společnosti uplatňovat už od roku 1945: "Vy nezastáváte státotvorné názory, a proto nepatříte do národní společnosti."

Binarův článek nezachraňuje ani usilovná snaha oddělit ekologické aktivisty od anarchistického hnutí - ekologické názory jsou podle něho správné, anarchistické nikoliv. Ale, opakuji, jak napsal i Tomáš Pecina, v demokracii nelze tolerovat jen ty názory, s nimiž souhlasíme.

Vylučovací princip prosazuje i Ondřej Neff

Exceluje také Ondřej Neff v Neviditelném psu, viz níže. I on operuje s pojmem, v demokracii nepřípustným, avšak v České republice často používaným, že totiž existují určité schválené a přijatelné politické názory ("státotvorné"), to jsme my, hoši, kteří spolu mluvíme, a pak názory "extremistické", nestátotvorné, nepřijatelné.

Státotvorností poněkud zglajchšaltovaní novináři podle Neffa očekávali, že do Trůnního sálu Pražského hradu vpustí ochranka jen nositele establishmentových názorů a že zamezí přístupu zastánců všech ostatních názorů.

Neffovo rozlišování politických názorů na přijatelné, jimž je možno poskytnout prostor, a neslušné, které je nutno umlčovat, zejména pokud jsou levicové, je z demokratického pohledu nepřijatelné.

Potlačováním a umlčováním některých názorů ve společnosti si země mimo jiné může dobře zadělávat na příští revolucionáře, které budou mít auru mučedníků.

Že by se Neff přimlouval i za nevpuštění komunistických (a tedy nedůvěryhodných?) novinářů do sálu, přestože KSČM zastupuje v parlamentě přibližně desetinu českých voličů (prezident Havel ovšem s touto parlamentní stranou taky nemluví a projevuje tak oné desetině voličů hluboké pohrdání). Klobouk dolů před úředníky Pražského hradu, kteří nepřijali takovouto diskriminační politiku a pluralisticky otevřeli Hrad žurnalistům všech směrů.

Došlo k průseru a Česká republika vypadá jako stádo debilů, píše decentně Ondřej Neff. Mrzí ho, že se hradnímu personálu nepodařilo incidentu zabránit. Ale takovému incidentu se v podstatě zabránit nedá. Jistě, Blairova propagandistická mašinérie by v Británii zapracovala efektivně a pokusila by se zajistit, aby politickou pobožnost nenarušilo nic. Ale ani západním politikům se nedaří něčemu takovému stoprocentně zabránit. Před časem kdosi polil v Británii jednoho konzervativního ministra barvou. Kolikrát útočí na politiky na veřejnosti lidé vajíčky, rajčaty a dalšími předměty. (Margaret Thatcherová se jednou nevyhnula ani ostré konfrontaci ve studiu: při pořadu, v němž odpovídala těsně po Falklandské válce na otázky veřejnosti, ji dostala velmi pěkně do úzkých jakási paní z domácnosti, která se nedala a velmi ostře ji vyčetla válečné ztráty na životech, ptala se, co by Thatcherová řekla matkám těchto mrtvých vojáků a premiérka neuměla odpovědět. Nic se nestalo, BBC nezrušili. )

Dalo se snad předem pohlédnout do duše všem novinářům, zda budou či nebudou protestovat. Jistě, v každé společnosti se vždycky najde někdo, kdo bude protestovat, ale tento Křečkův protest byl vlastně dost reprezentativní. Pokud existuje ve společnosti podle průzkumů veřejného mínění jen o něco málo než poloviční většina pro určitý zásadní politický krok, a přesto vláda neumožní občanům, aby se k němu vyjádřili, dá se asi čekat, že se budou ozývat protesty z různých stran.

Pokud je za co se stydět, snad za to, že v tak nejasné a sporné otázce jako je vstup ČR do NATO nebylo uspořádáno referendum, anebo že nebyla alespoň řádně záležitost vysvětlena voličům, aby se snad víc lidí postavilo na stranu vstupu do NATO.

Za Křečka není třeba se stydět. Česká republika bude vypadat jako stádo debilů teprve, pokud se někdo pokusí Křečka za jeho pokojný protest odsoudit do vězení. Což, doufejme, se nestane: i  podle Lidových novin se právníci shodují, že ho podle paragrafu o výtržnictví nelze stíhat.

Takovéto protesty jsou normální součástí demokratického procesu a ne vždycky se ani v nejzavedenějších západních demokraciích nepodaří ochrankám přístup demonstrantům zabránit.

Bohumil Doležal nadává jen občanům, že se nechovají dostatečně uvědoměle

Mírnější byl článek Bohumila Doležala v pondělních Lidových novinách, podle něhož pískal Jan Křeček na Pražském hradě právem, protože, vyčítá Doležel českým občanům, dostatečně se nad myšlenkou vstupu to NATO neradují Doležalův článek znovu připomíná Brechtovu trpkou poznámku na adresu východoněmeckých úřadů v padesátých letech, že pokud se vládě národ nelíbí, měla by si snad zvolit nějaký jiný národ.

Když oni jsou čeští "intelektuálové" svými řadovými spoluobčany tak rozčarováni...

Doležal mj. píše:

Daleko podstatnější je ovšem zřetelný komický stín na ceremonii, jímž se nyní bude bavit celá Evropa. Máme zase jednou z ostudy kabát. A není pochyb, že si ho zasloužíme. V naší společnosti to dlouho vypadalo tak, že třetina byla pro vstup do NATO, třetina proti a ostatním to bylo fuk. Lze říci, že demonstrace pana Křečka byla všestranně užitečná a s představou, že by měl být trestně stíhán nelze souhlasit. NATO dostalo signál (zvukový), koho to vlastně přijímá. Polští sousedé mohou s uspokojením konstatovat, že tak hluboko ještě neklesli.

1. Ivan Binar: Politicky motivovaná výtržnost!

Lidové noviny 2. března 1999

To, že anarchista využije příležitosti a začne pískat, aby upozornil na svou existenci, nemůže nikoho udivit. V minulém století odpalovali bomby a dopouštěli se atentátů, vždycky jen bourali, aniž by nabídli nějaké východisko. Anarchie, to je rozvrat, nejistota. Naše země však potřebuje klid a bezpečí. NATO je spojenectví, které nás navzdory červeným píšťalkám levicových extremistů ochrání. Divné je, že byl Jan Křeček vzápětí po své exhibici ve zpravodajském pořadu TV NOVA nazván ekologickým aktivistou . K čemu je takovéto matení pojmů dobré? Vždyť stoupenci ekologických hnutí už v nepříznivých časech úporně podrývali komunistický režim, už na počátku demokratických změn zaujali státotvorné pozice. Motorem jejich činů je oprávněná obava o životní prostředí na Zemi. Jejich motivace jsou veskrze pozitivní, jejich úmysly napravovat pokažené a bránit planetu před ničivým působením lehkomyslných lidí jsou ušlechtilé. Občany angažující se v hnutích, která usilují o zlepšení životního prostředí, přece není možné cpát do jednoho pytle s anarchisty, komunisty a neofašisty. Náš vstup do společenství civilizovaných států je zároveň předpokladem toho, že ekologové konečně přestanou být nežádoucími narušiteli kšeftařských ambicí bezohledných kořistníků a při podpisu listiny o přistoupení ČR do NATO nepískají. Druhá podivnost je členství anarchisty v Syndikátu novinářů, ve spořádané organizaci spořádaného státu. Vždyť cílem anarchistů je stržení všech ústavů společenského a státního řádu a zavedení společnosti úplně beztvárné pomocí všeobecné revoluce . Co tedy pohledává revolucionář ve sdružení s pevnými stanovami, ve státem registrované organizaci? Odpověď se sama nabízí- novinářský průkaz. Klíč k mnoha dveřím, které by mu jinak zůstaly uzavřeny. Komunisté takovýto styl nazývají taktikou a strategií; přeloženo do češtiny znamená to lest, přetvářku a lež. Novinář má v demokratické společnosti jasnou úlohu: přinášet zprávy, zprostředkovávat události, komentovat, pravdivě informovat. Jan Křeček zneužil novinářského průkazu k politicky motivované výtržnosti. Při prezidentově projevu nepískal novinář ani ekologický aktivista, nýbrž anarchista Jan Křeček. Za sebe a za své soudruhy. Podivností třetí je postoj Ireny Válové ke Křečkově výtržnosti. Novinář Křeček, zaštítěný novinářským průkazem, nemá právo takto demonstrovat své postoje. Posláním novináře je přinést informaci a případně ve sdělovacím prostředku zaujmout k události své stanovisko- třeba negativní. Syndikát novinářů ČR je povinen se od výtržnosti člena své správní rady distancovat. Pokud to neučiní, s činem se ztotožňuje. Je-li výrok paní Válové oficiálním stanoviskem syndikátu, jsem nucen vrátit průkaz člena této organizace, abych nebyl při jeho předkládání podezírán z nekalých úmyslů. Ivan Binar, Praha

2. Ondřej Neff: Ňykdo za ňyc nemůže

Neviditelný pes 2. března 1999

Ekolog Křeček pískal při podpisu listiny o vstupu do NATO, paní Havlová při volbě prezidenta, když hovořil řádně zvolený poslanec (/strany, k níž nechovám nejmenší sympatii). Křečkovi hrozí trestní stíhání, na paní Havlovou též jistá občanka podala oznámení.

Přirozeně že se naskýtá možnost, jak ze šlamastyky ven - kdyby paní Havlová přijala za svůj čin odpovědnost a byla ochotna se z něho zodpovídat. Jenže do přijetí zodpovědnosti se - zdá se - nikomu nechce. Hned po Křečkově extempore jsme se dozvěděli z úst věrného Špačka, že nikdo nic nezanedbal.

Houby s voctem! Před podpisem oné listiny se novináři tázali u příslušníků prezidentské kanceláře, jak to bude s akreditacemi. Celkem logicky soudili, že akreditací bude třeba v zemi, kde operují dvě extrémistické strany, z nichž jedna je v parlamentě a druhá se tam nedostala, ale dlouho tam byla, a navíc tu je bezpočet organizací s rozličným statutem, jasně levičáckého charakteru. Toto napadlo novináře. Prezidentskou kancelář nikoli. Zdá se, že ani BIS - nevím, kdo by se jiný měl o takovou věc starat. Odpověď zněla - akreditace nebudou, může přijít každý, kdo je ozbrojen něčím, co aspoň vzdáleně připomíná novinářský průkaz.

Jak je to tedy s odpovědností? Jako občana mě nezajímá, jestli někdo něco úředního porušil nebo neporušil. Je zde úřední aparát který měl zajistit, aby nedošlo k průseru. K tomu došlo a Česká republika v přímém televizním přenosu z toho vyšla jako stát debilů. Takže kdyby věrný Špaček hovořil jako Jan Zlatoústý na téma ňygdo za ňyc nemůže, závěr je jasný.

Podstatné nejsou ani motivy, ani příčiny, ani kompetence. Podstatné jsou jen výsledky. Na ničem jiném nezáleží.A výsledkem činnosti lidí obklopujících prezidenta Havla je odporná trapnost.

3. Bohumil Doležal: Máme z ostudy kabát

Lidové noviny 1. března 1999

Pískání, jak se zdá, na Pražském hradě pomalu zdomácňuje. Jednotlivé případy se od sebe ovšem žánrově liší: zatímco loni šlo o spontánní a lidsky pochopitelnou reakci citlivé duše, jíž hanobili manžela (i když zvolená forma protestu by se hodila spíš do podhradí), tentokrát je věc vážná: jde o politický protest! Jistě lze souhlasit s paní syndičkou Válovou: pan Křeček vyjadřoval svůj politický názor, na což má právo. Člověk by sice u někoho, kdo se vydává za novináře, očekával, že zvolí artikulovanější formu, ale koneckonců i pískající mají v naší společnosti místo (viz fotbalové stadiony). Dalo by se tedy říci: Křečkové pískají, karavana jde dál. Trochu znepokojivé jsou ovšem dvě věci. Především se o klidný průběh slavnostních ceremoniálů mají postarat příslušné orgány, protože nějaký ten pískající Křeček se vždycky najde. Daleko podstatnější je ovšem zřetelný komický stín na ceremonii, jímž se nyní bude bavit celá Evropa. Máme zase jednou z ostudy kabát. A není pochyb, že si ho zasloužíme. V naší společnosti to dlouho vypadalo tak, že třetina byla pro vstup do NATO, třetina proti a ostatním to bylo fuk. Lze říci, že demonstrace pana Křečka byla všestranně užitečná a s představou, že by měl být trestně stíhán nelze souhlasit. NATO dostalo signál (zvukový), koho to vlastně přijímá. Polští sousedé mohou s uspokojením konstatovat, že tak hluboko ještě neklesli. A pro nás by měl být pískot pana Křečka podnětem k zamyšlení. Se vstupem do NATO není radno spojovat nenáležité naděje. Toho, kdo otázky vlastní obrany bere laxně, čeká série nemilých příhod, s nimiž mu žádná aliance nepomůže (pískání při ceremoniálu je ještě tou nejmenší). Protože v každé alianci platí zásada: člověče pomož si, a aliance ti pomůže.

Bohumil Doležal

Proč děláme z Jana Křečka bojovníka za svobodu?

My jsme pro NATO nehlasovali, tak proč by naši synové měli umírat?

Vážený pane Čulíku,

nyní se hodně hovoří o pískání pana Křečka na Hradě při podpisu vstupu České republiky do Severoatlantické aliance.

Ať už s panem Křečkem člověk souhlasí nebo nikoliv, jedna věc je zřejmá.

Pan prezident sklidil plody neochoty bývalých vládních koalic, které na základě svých většin v parlamentě znemožnily přijetí návrhu zákona o referendu. Kdyby byl zákon o referendu přijat, byla by možnost vstupu do NATO podrobena referendu a lidé nesouhlasící se vstupem by vyjádřili svůj názor v referendu a nemuseli by pískat.

Navíc to, že vstup do NATO nebyl schválen v referendu zkomplikuje všem budoucím vládám ČR život, neboť v případě, že čeští vojáci přijdou v akcích NATO o život, vzedme v mnoha českých občanech nelibost a budou argumentovat: my jsme pro NATO nehlasovali, tak proč by měli naši synové umírat za něco, o čem jsme sami nerozhodli.

Mám velké obavy, že tohoto argumentu se chytí právě ty politické strany, které stojí na okraji zájmu sdělovacích prostředků a budou tohoto argumentu (bohužel pravdivého) využívat proti celému politickému systému.

Je vidět, jak jsme si vinou některých zaslepených politiků zadělali na další komplikace v budoucnosti.

Navíc nepřijetí zákona o referendu vyvolává u stále většího množství prostých občanů pocit, že mají možnost se k politice vyjádřit jen jednou za čtyři roky a dost.

To přece není ten "správný typ" demokracie, že? Pak se nemůžeme divit, že vzrůstá vliv a ohlas stran, které jsou považovány za extrémistické.

Jeden z Vašich čtenářů (prosím neuvádějte mé jméno)

Při kamenování to taky hvízdá...

Postata diskuse o NATO uniká

Prý anarchistický mýtus o svobodě nesouhlasit