Je tohle vůbec možné? Jestli to takto funguje, prosím, pomozte mi, abych s tím dokázal žít.
Posílám nový poznatek o českém soudním systému. Děkuji za jedinou možnost, jak veřejně popsat tato fakta.
R.T.
Radomír Tesař si koupil v aukci za 100 000 Kč automobil. Peníze zaplatil, ale automobil mu nikdy nebyl doručen. Firma se mu vysmála. Od té doby se u českých soudů bezvýsledně dožaduje nápravy. Viz např. zde a zde JČ.)
Když jsem si přečetl dopis od právníka, který mě zastupuje při soudní při, myslil jsem si v první chvíli, že to psal pod vlivem silného alkoholového opojení nebo dokonce pod vlivem požitých drog.
Jak to vlastně v našem soudnictví funguje? Jestli tak, jak to popisuje právník, tak potom nechápu, proč existuje v našem státě SOUD, proč existuje MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI, proč existují PRÁVNÍCI, k čemu je VLÁDA, k čemu je PARLAMENT, k čemu je NOVINÁŘ, k čemu je ta povedená taškařice, jež se nechává vyvolenými lidmi titulovat DEMOKRACIE.
Dovolte, abych citoval z dopisu právníka:
Začátek citace:
"Nejprve bych se chtěl věnovat otázce součinnosti soudu při vymáhání dluhů. Tato povinnost součinnosti ze strany soudu je uzákoněna podle ustanovení § 260 odst. 2 občanského soudního řádu musí tuto součinnost soud poskytnout způsoby, které jsou tam uvedené. Pokud jde o zjištění účtu, zjišťuje se číslo účtu dlužníka dotazem u dlužníka. Pokud povinná osoba odpírá sdělit číslo účtu, může soud použít pořádkových opatření a uložit mu pokutu až 50.000,-Kč. Ve skutečnosti součinnost soudů vypadá tak, že soud povinnou osobu předvolá, možná opakovaně a jelikož se osoba nedostaví, řízení ukončí. Nikdy, kam až moje paměť sahá, soud nepoužil pořádkové opatření za účelem zjištění požadovaných údajů. Soud má rovněž možnost nechat si povinnou osobu předvést orgány policie. Nikdy se nestalo, že by soud této možnosti využil. To uvádím pouze z vlastní zkušenosti. Nevím ale ani o tom že by v jiných případech, tedy v případech, které nezastupuje naše kancelář, takovéto opatření bylo použito.
Naopak jsme ústně pracovníky soudu informováni o tom, že jejich kapacita na vyřizování žádostí podle § 260 nestačí a dokonce se uvažuje o tom, že tento paragraf bude z občanského soudního řádu vypuštěn. Pokud nejste s takovýmto vyřizováním spokojen, a vím, že nejste a ani já nejsem, existuje možnost stěžovat si. První osobou, u které si lze stěžovat na postup Obvodního soudu pro Prahu X je předseda tohoto souduŠŠ."
Konec citace!
Tak! Znovu! K čemu je instituce zvaná SOUD? Čím se řídí a KDO TO JE TEN SOUDCE? Opravdu si může dělat, co chce? Kdo mu vdechnul to "božstvo"? Již několikrát mi bylo řečeno, ať si stěžuji. Ovšem následky si ponesu sám.
Proč se nechovají soudci stejně k PREZIDENTOVI? Proč je to nadčlověk? A co novináři? Asi si takové zacházení zasloužíme, my obyčejní lidé! Ukažte mi jediného! Jediného politika, jediného novináře, jediného soudce, jediného právníka, který by se dokázal zabývat tímto "svinstvem". Veřejně na něj poukázat, pojmenovat ho! Alespoň to. Hluboce se před ním skloním a budu jej velebit po zbytek života.
Pokud chci konfrontovat své "životní zkušeností u soudu" s licenci TV seriálu "Na lavici obžalovaných justice..", tak mi televizní zpracování připadá ještě velmi jemné a nepravdivé. V mém případě se jednotlivá jednání u soudu pohybují kolem 15-20 minut a přestávka mezi nimi je i 9 měsíců.
Je to směšné, považuji tvrzení soudců, ministra spravedlnosti a jiných "kompetentních" za lži. Jeden se vymlouvá na druhého, soudci jsou přetížení (z čeho ta přetíženost vznikla).
Jestliže řeší, v mém případě naprosto jednoduchý případ již od roku 1996, tak ta hromada nevyřešených případů narůstá k neuvěření. Ale ano, nekamenujte mě, vím, že jsou případy složitější, dlouhodobější s řadou složitých dokazování. Ale můj případ je opravdu banální, to je názor právně vzdělaných lidí. V nedávno uvedené Aréně s Václavem Klausem jsem slyšel hlas právníka", který řekl: " Není pravdou (sic!), že nejsou dobré zákony. Spíše soudci nepracuji tak, jak majíŠ!".
Nemám právnické vzdělání, ale myslím si, že zákony jsou špatné. Jesliže je nedodržují samotní soudci, tak jsou špatné.
Znovu si přečtěte, co mi napsal právník.
Proč tedy soudy nepoužívají tyto zákony?
Proč chrání dlužníky?
Kdo jim dal tuto moc?
Najde se jediný soudce v této demokratické zemi, který mi bude ochoten vysvětlit složitost mého případu? Který mi dokáže, jak hluboce se mýlím? Najde se jediný novinář, který bude ochoten napsat veřejnosti, jak se musí člověk nechat ponižovat touto "demokratickou instituci"? Soudím se o necelých 100.000,-Kč. Sám jsem byl "donucen" zaplatit dalších 20.000,-Kč a jsou požadovány další peníze. Soudní výlohy. Přitom dlužník se vysmívá mně i soudu a platím pořád já.
Jsem přesvědčen, že DLUŽNÍK JE CHRÁNĚN STÁTEM, DLUŽNÍK JE CHRÁNĚN SOUDEM, DLUŽNÍK TO VÍ, PROTO SE TAK CHOVÁ A BUDE SE TAK CHOVAT.
Má to řešení?
Radomír Tesař, Praha
Nedostatky zpravodajství Radiožurnálu
Nejen televizí, ale i rozhlasem žije společnost:
Pokus o vyvolání diskuse o zpravodajství v Radiožurnálu
Už delší dobu se v BL přetřásá stav v České televizi, a přitom se bez povšimnutí přešlo, že v jiném veřejnoprávním médiu, Českém rozhlase, bylo nedávno (v říjnu 98) Radou Českého rozhlasu schváleno dosavadnímu řediteli prodloužení jeho funkčního období na dalších šest let - a to bez nového výběrového řízení. Generální ředitel rozhlasu Vlastimil Ježek sice na začátku letošního roku navrhl, aby Rada výběrové řízení vypsala, a prohlásil, že ke konci června na tomto postu skončí. Rada mu však doporučila, aby se výběrového řízení zúčastnil - nepřímo tak naznačila, že by ráda v této funkci viděla opět Vlastimila Ježka.
Znamená to tedy, že v Českém rozhlase všechno běží jako na drátku a neexistují žádné problémy? Ne tak docela. Jde spíše o to, že kolem rozhlasu se netočí tolik peněz a nemá takový dosah jako televize. Proto se o něj nezajímají dokonce ani politici - kteří se jinak u nás snaží "mluvit" do všeho.
Jaké jsou citlivé body v Českém rozhlase, které by stály za širší diskusi? První, co mě napadne - i z hlediska dosavadního zaměření Britských listů na zpravodajství - je Radiožurnál.
Na první pohled této stanici není co vytýkat: nejposlouchanější rozhlasová stanice v republice, zpravodajské bulletiny pětkrát denně (kromě krátkých zpráv každou hodinu), nejrozsáhlejší síť zpravodajů včetně stálých zpravodajů zahraničních, atd. Problém je v obsahu, který se za tím skrývá.
Posluchač je nesvéprávný
Současné vedení Radiožurnálu zastává názor, že v našich "specifických českých" podmínkách nemá místo tzv. "all news radio", tedy stanice, kde by nepřetržitě běžely zpravodajské, příp. zpravodajsko-publicistické pořady. Navíc posluchač prý není schopen vstřebat delší souvislý hovor, protože rádio poslouchá vždy jen na půl ucha. Proto Radiožurnál používá systém zpravodajství "do proudu" (hudby), jinak řečeno - chvilku písnička, chvilku zprávička. Je to stejný systém, jaký používají u nás ta komerční rádia, která na zpravodajství úplně nerezignovala.
Zpravodajství Radiožurnálu je sice o poznání kvalitnější než u komerčních stanic, a také má o něco více veřejnoprávní nádech, ale kvůli časovému omezení je často povrchní a plytké. Pár pravidelných pořadů, které alespoň naťuknou hloubku problému (např. Radiofórum, Pod kůži, O kom se mluví) tuto mezeru nestačí vyplnit, a kromě toho jsou (ty druhé dva) vysílány v nevhodnou dobu.
Ilustrace ČSÚ a podivné průzkumy
Stejně tak výběr zpráv ve zpravodajských bulletinech se velice podobá tomu, co Jan Čulík nazývá "ilustrací zpráv ČTK". Ekonomické zprávy ovšem vypadají spíše jako ilustrace zpráv ČSÚ (Český statistický úřad), případně České národní banky.
Měsíc co měsíc jsou občanům předkládána čísla inflace, HDP či obchodní bilance - vždy s podrobným vysvětlením, co ten pojem znamená; snad týden co týden (ne-li častěji) se probírá kurs koruny, i když se pohne o minimum, pak vždy dostane slovo nějaký analytik banky nebo investičního fondu, aby vysvětlil, co onen posun znamená, a ukáže se, že nic. Praktický užitek těchto informací je pro většinu občanů nulový, jsou to informace pro odborníky z finanční branže, kteří je stejně dostanou každé ráno na stůl. Co se děje s konkrétními penězi daňových poplatníků, které stát rozděluje z rozpočtu, se občan nedozví, i když by ho to asi zajímalo mnohem víc.
Čelné místo ve zpravodajských bulletinech Radiožurnálu zaujímají také nejrůznější průzkumy veřejného mínění, buďto pravidelné, kterými neúnavně zásobuje IVVM a STEM, opět s patřičným výkladem-přežvýkáním pro občana, aby pochopil, co si o nich má myslet. Stálými hosty jsou v tomto případě ředitel STEM Jan Hartl a ředitelka IVVM Eliška Rendlová, kteří se díky tomu stali v podstatě mediálními osobnostmi.
Posledním takovým průzkumem, o kterém opravdu nevím, k čemu sloužil, byl "bleskový exkluzivní průzkum" o tom, že přes polovinu našich občanů si o politice myslí, že je špína. Radiožurnál jej vysílal v sobotu 20.února. Jediné vysvětlení, které se tady nabízí, je, že Radiožurnál takto vyplňuje nedostatek zpráv o víkendu. (Nehledě na to, že tzv. bleskové průzkumy se provádějí až na polovičním počtu respondentů, takže jsou velice nepřesné. Radiožurnál je přesto hojně využívá.)
Opět ustupování politikům
Je diskutabilní, jakou informační hodnotu mají průzkumy veřejného mínění pro obyčejného občana, ale faktem je, že zejména průzkumy volebních preferencí dovedou velmi zvednout adrenalin českým politikům. Stejně tak jim ale zvedá adrenalin, pokud se mají v rozhlasovém studiu (samozřejmě to platí i pro televizi, o tom psaly BL nesčetněkrát) sejít s nějakým svým oponentem. Před senátními volbami např. Jakub Železný prozradil, že mu tehdejší primátor Jan Koukal odmítl přijít do studia, pokud tam bude Martin Bursík, jeho vyzyvatel. Ale to je jen jeden případ z mnoha, který náhodou vyplul na povrch.
Závažnější byly diskuse před parlamentními volbami, kdy vedení Radiožurnálu a Česká televize "nabídlo" politikům, že namísto přežitých volebních šotů udělají debatní volební studia, kde by mohli politici v polemice obhajovat své názory a programy. Většina politiků to odmítla - například poslancům ODS se nelíbilo, že by museli diskutovat s "nějakým důchodcem za životní jistoty". Vedení obou veřejnoprávních médií politikům ustoupilo. Proč? Hrozil by jim postih? Podle mého názoru by tím mnohem více naplnily svůj úkol sloužit veřejnosti, který mají ze zákona.
Poslední, podle mého názoru také mírně řečeno nestandardní situace v Radiožurnálu a Českém rozhlase vůbec, je zpravodajství "z Hradu". Protože si prezident Havel kdysi zvolil Český rozhlas za své oblíbené médium (jako protipól politikům, kteří chtějí hlavně do televize), toto médium mu dodnes oplácí stejně vlídnou mincí. Netvrdím, že dříve pravidelné týdenní Hovory z Lán nebyly ve svých počátcích užitečné. Ale jsme o deset let dál, a jak vypadá nynější stav? Pro pana prezidenta je stále vyčleněna speciálně vybraná redaktorka Eva Hůlková, která se jej vlídným a tesklivým hlasem ptá na věci, na které pan prezident chce odpovídat. (Kromě prezidenta občas paní Hůlková promluví ještě s kardinálem Vlkem.) Aura s nápadně tatíčkovsko-masarykovským zabarvením nesmí být narušena.
(Jen na okraj a spíše dotaz: Václav Havel uspořádal za minulý rok v ČR dvě tiskové konference. Kolik jich za rok uspořádá například Bill Clinton nebo Jacques Chirac?)
Nejen z těchto uvedených příkladů vyplývá, že Radiožurnál je velice mírný vůči politikům a má ještě velké rezervy, aby naplňoval poslání sloužit veřejnosti opravdu významným obsahem.
Iva Nachtmannová
Autorka studuje masovou komunikaci (předtím žurnalistiku se specializací rozhlas) na Fakultě sociálních věd UK, je šéfredaktorkou časopisu Síťnice
Poznámka JČ: Britské listy loni na podzim stručnou notickou na hlavní straně upozornily, že je podivné, že vypršelo šestileté období generálního ředitele ČRo a nebyl vypsán žádný nový konkurs. Vážným problémem, který by bylo ve zpravodajství ČRo nutno zkoumat, je otázka, do jaké míry proniká do vysílání ČRo vliv nepřímé reklamy. Jiná věc je, do jaké míry si pletou někteří redaktoři Českého rozhlasu tuto veřejnoprávní instituci s vlastní hlásnou troubou. Pracovník veřejnoprávního rozhlasu a televize totiž smí ve vysílání projevovat profesionální úsudek nikoliv vlastní, osobní či politické názory.
Muži mohou nyní být těhotní
Čelný britský odborník na plodnost konstatoval, že pokrok v lékařské technologii znamená, že muži nyní mohou rodit děti, napsal týdeník Sunday Times a další britské listy.
Profesor Robert Winston konstatoval, že lékaři by mohli použít dnešních technik k tomu, aby implantovali embryo do mužské břišní dutiny, muž by ho nosil devět měsíců "pod srdcem" a pak by se dítě narodilo císařským řezem.
Znamenalo by to, že by mohli mít děti homosexuální manželské dvojice a mohlo by to pomoci i heterosexuálům v případě, kdy žena nemůže mít dítě.
Nové informace přicházejí v době, kdy jsou zpochybňovány tradiční rodičovské role i tím, že prostřednictvím oplodňovacích technik ze zkumavky rodí děti stále větší počet lesbických matek.
"Mužské těhotenství by bylo možné a bylo by stejné, jako když má žena ektopické, mimoděložní těhotenství - i když by se muži muselo dávat velké množství hormónů," uvedl Winston, který vysvětlí podrobnosti nového způsobu těhotenství ve své nové knize, The IVF (in vitro fertilisation) Revolution, která vyjde v dubnu.
Dr. Winston, průkopník oplodňovacích metod "in vitro", uvedl, že lidské zárodky by mohly být implantovány do mužova břicha spolu s placentou, z níž by dítě získávalo živiny. placenta by byla připojena k vnitřnímu orgánu v mužském těle.
Winston, který je šéfem kliniky pro plodnost v Hammersmith Hospital v západním Londýně, připustil, že by operace mohla být nebezpečná, neboť existuje riziko krvácení z implantované placenty. Dávky hormónů by mohly kromě toho vést k tomu, že by muži narostla prsa.
Přesto se však Winston domnívá, že by této techniky někteří lidé chtěli využít: "Pravděpodobně vznikne určitá poptávka mezi homosexuály."
Mužským těhotenstvím se zabýval hollywoodský film Junior, v němž otěhotněl muž, kterého hrál Arnold Swarzenneger.
I další odborníci na plodnost a těhotenství konstatovali, že se tato fantazie může nyní stát realitou.
Dr. Simon Fishel, ředitel Centre for Assisted Reproduction v Nottinghamu, konstatoval: "Není důvodu, proč by muž nemohl být těhotný. Placenta poskytuje nutné hormonální podmínky, a nemusí být v břiše ženy. Uvedl, že za poslední dva roky se na něho obrátily tři dvojice, které chtěly, aby těhotenství absolvoval muž, protože žena měla zdravotní problémy. Ve všech případech dr. Fishel odmítl, protože existovala rizika.
"Chtěli to učinit bez publicity. Tento druh léčby je eticky přijatelný a udělali bychom to, kdyby to šlo udělat bez rizika."
Možnosti této procedury byly nedávno prokázány v pozoruhodném případě ženy v hrabství Oxfordshire, která porodila dítě, které se vyvinulo mimo dělohu. Testy bylo zjištěno, že dítě se dostalo volněji do matčina břicha a připojilo se k jejímu slepému střevu. Žena se rozhodla pokračovat s touto nezvyklou formou ektopického těhotenství a dítě se narodilo zcela zdravé. Podle odborníků to dokazuje, že děloha není pro těhotenství absolutně nutná.
V západních zemích, podotýká týdeník Sunday Times, hrála dosud při výchově dětí ústřední roli žena, ale postoje se začaly měnit. Do šedesátých let se považovalo za nepřirozené, byl-li otec přítomen při porodu. Dnes se naopak považuje za nepřirozené, není-li otec přítomen při porodu.
Lesbické a homosexuální organizace konstatovaly, že pokud by tato léčebná metoda začala být k dispozici, v každém případě by ji jejich členové začali využívat.
Debata o geneticky pozměněných potravinách je debata o podstatě vědy:
Vědci si nejsou ničím stoprocentně jisti
Věda dokáže vyslat člověka na měsíc, ale nedokáže zprostředkovat člověku jistotu, napsal včera deník Guardian v rozsáhlejším zamyšlení nad rolí vědy v dnešním světě. Nikdo vám nezaručí, píše Guardian, že bude konzumace geneticky pozměněných rajčat stoprocentně bezpečná. Vědci vám ani nezaručí, že je stoprocentně jisté, že dnes večer bude na obloze měsíc.
"Nedá se říct o ničem, že je to stoprocentně zaručeno," konstatuje sir Robert May, matematik, který se stal biologem a pak hlavním vládním poradcem pro vědecké otázky. "Je sice možné říci, že dvě a dvě jsou čtyři, protože tento druh definice je zabudován do struktury a podstaty systému, avšak nedá se říci se stoprocentní jistotou, že zítra vyjde slunce. Je to jen dost dobrá pracovní hypotéza... a na nižší epistemologické úrovni je možno vypočítat, jak je asi pravděpodobné, že nám na hlavu během této konverzace spadne letadlo."
Britská debata o geneticky pozměněných potravinách je také debatou o vědě a debatou uvnitř vědecké komunity. Občanští aktivisté a voliči požadují na vědcích něco, co nikdo nedokáže přislíbit: jistou budoucnost. Vědci však mohou konstatovat jen tolik, že jak se zdá, některé geneticky pozměněné potraviny jsou bezpečné, ty, které nejsou, se nebudou používat a dál - neexistují žádné jednoduché odpovědi.
A stejně neexistují žádné potraviny bez rizika. John Beringer, biolog, který předsedá výboru britské vlády pro vypouštění substancí do životního prostředí, konstatuje, že i tradiční plodiny mají svá rizika: "Málokteré tradiční plodiny by prošly bez nehody přísnými testy, jimž se musejí podrobovat geneticky modifikované plodiny."
Maarten Chrispeels z University of California at San Diego byl jedním z oněch jednadvaceti vědců, kteří nedávno podepsali ono slavné prohlášení, které podpořilo Arpada Pusztaie z aberdeenského ústavu Rowett Research Institute. Pusztai konstatoval, že brambory, které byly geneticky modifikovány tak, aby v nich vznikal přírodní jed proti hmyzu, lektin, vypůjčený ze sněženek, ochromil imunitní systém krys a způsobil, že se jejich orgány vyvíjely pomaleji. Posléze zkoumala Pusztaiova data skupina auditorů z Rowett Institutu a dospěla k závěru, že z jeho dat nevyplývají jeho zjištění. Pusztai byl propuštěn. Mučedník, za kterého se posléze postavili kolegové vědci?
"Není to tak jednoduché," konstatuje profesor Chrispeels. "Naše prohlášení poukazovalo na to, že bylo s Pusztaiem naloženo nespravedlivě. Dovolte mu vrátit se do práce, ať může s experimenty pokračovat. Naše prohlášení neuvádí, že by měly být geneticky modifikované potraviny zakázány."
Auditoři konstatovali: "Pusztai nezískal ještě řádné důkazy, měl počkat, až získá všechna data." Pusztai proti tomu argumentoval: "Podívejte se, já mám dvacetiletou zkušenost s lektiny a získal jsem určitá data, z nichž vyplývá, že bychom měli postupovat opatrně."
Tyto experimenty je možno interpretovat nejrůznějším způsobem. Vzniká daleko větší množství otázek než odpovědí. Tak je tomu vždycky v počáteční fázi výzkumu. Bude zapotřebí velmi přesvědčivých vědeckých důkazů na podporu argumentu, že jsou geneticky modifikované potraviny nebezpečné. "Ve Spojených státech se pěstují geneticky modifikované plodiny na 20 miliónech hektarech a nikdo se zatím neproměnil v tuřín," říká profesor Chrispeels.
V debatě vycházejí na povrch argumenty o samotné podstatě vědy. Lewis Wolpert, inženýr, který se stal embryologem, před časem argumentoval, že veškerá vědecká praxe je stejně nepřirozená a že vědecké myšlení často protiřečí zdravému rozumu. (Lewis Wolpert, The Unnatural Science, Faber, 1992.) Jezdit na kole je lehké, avšak vysvětlit, proč má jízdní kolo za jízdy stabilitu už tak lehké není.
Přírodovědec, který se zabývá novými myšlenkami Edward O. Wilson nedávno charakterizoval hledání objektivní reality jako "osvobozené, hypertrofované náboženství". (Edward O. Brown, Consilience Little Brown, 1998.) Někteří sociologové argumentují, že věda je lidský vynález, a tak nemá o nic větší platnost než žádná jiná kulturní víra. Avšak pro většinu profesionálů je věda metoda, postupné zkoumání problému, část po části, podle všeobecně schválených pravidel.
Vědci nepovažují nic za automaticky dané, zkoumají všechno, i věci, které se zdají být naprosto jasné: je jídlo pro krysy například pro ně víc výživné než dřevo? A pak to zkoumají znovu, jiným způsobem, aby měli jistotu, a pak zase jiným. Pak předloží své výsledky uznávanému vědeckému časopisu a ten pošle jejich zjištění skupině zkušených vědců z oboru. A ti se začnou ptát: Použili jste krysy z téže rodiny? Téhož věku? Použili jste krysy, které byly zvyklé hlodat dřevo? Jaké dřevo jste používali? Kolik pilin bylo v krysím žrádle jako náplň? Tyto poznámky jsou odeslány zpět původnímu vědci, který pokračuje ve výzkumu tak dlouho, dokud nejsou všichni spokojeni. Pak jsou výsledky publikovány. Pak někde na druhém konci světa si článek přečte jiný vědec a zahájí vlastní experimenty ve snaze ukázat, jak rychle se mu podaří prokázat, že je článek nespolehlivý.
To je proces, kterému každý vědec rozumí. Někdo navrhne hypotézu a podloží ji důkazem, a zveřejní to všechno. Ostatní se pokoušejí dokázat, že je hypotéza neplatná. Pokud jsou výsledky ostatních experimentů stejné jako výsledky původního vědce, pak je hypotéza prohlášena za robustní. Pozor, ne za správnou, jen za dočasně dobrou pracovní hypotézu. A výzkum pokračuje od tohoto bodu dál. Karl Popper měl pravdu, když konstatoval, že věda je proces vyvracení hypotéz, spíše než jejich potvrzování.
Za několik let, nebo za několik desítek let dojde možná k úplně novému objevu. Bude to umožněno novým způsobem pohledu na svět, novými otázkami, nebo novými technikami. A nynější pracovní hypotézy bude nutno změnit.
Všechny biologické "zákony" jsou ve skutečnosti jen pracovními hypotézami, které se neustále testují. Je to cesta směrem k jistotě, neexistuje však záruka, že bude jistoty někdy vůbec dosaženo.
Získáme-li vědecké výsledky a pokud se nám podaří přesvědčit ostaní vědce, že jsou správné - někdy vědci výsledky falšují a někteří vědci projevují pochopitelnou tendenci potlačovat špatné výsledky a soustřeďovat se jen na dobré - zůstává pak velká otázka jejich interpretace.
Spojené státy odmítly podepsat globální smlouvu o geneticky modifikovaných potravinách
Smlouvu, která měla zavázat 170 zemí světa k bezpečnému obchodu s geneticky modifikovanými organismy, se rozhodly sabotovat Spojené státy, které dospěly k závěru, že jsou tím ohroženy jejich podnikatelské zájmy.
Spojené státy odmítly připustit, aby se obchodní artikly jako sojové boby a obiloviny, které tvoří 90 procent geneticky modifikovaných plodin na světě, staly součástí vyjednávání.
Kdyby se tyto plodiny staly součástí smlouvy, musely by být při mezinárodním obchodě jasně označeny jako geneticky modifikované. To Američané odmítají, protože se obávají, že by to mohlo vést k bojkotu jejich plodin.
Americké rozhodnutí v této věci přišlo 24 hodin před ukončením lhůty, do níž měla být v věstě Cartagena v Kolumbii dokončena jednání o biologické bezpečnosti. Spojené státy se odmítly podrobit tlaku většiny zemí, které požadovaly opatrný přístup.
V nynější verzi dá smlouva zřejmě přednost volným obchodním zájmům a bude přímo vyhovovat obřím americkým biotechnologickým podnikům, jako je Monsanto a Dow.
"Spojené státy jsou ochotny ohrožovat biodiverzitu kvůli krátkodobým ziskům," konstatovala politická poradkyně organizace Greepneace Louise Galová.
Spojené státy nemají v Cartageně formální delegaci, ale vyslaly tam mocnou lobystickou skupinu zástupců biotechnologických společností. Ti se spojili s několika málo jinými zeměmi a odmítli přístup Evropské unie a zemí třetího světa, které se obávají, že se stanou testovací laboratoří pro biotechnologii.
Pokud se většina zemí na konferenci na poslední chvíli nevzchopí, právo odmítnout dovoz geneticky modifikovaných potravin nebude včleněno do globální smlouvy, kromě v případě semen. Dovoz geneticky pozměněných potravin budou muset blokovat jednotlivé státy a jejich rozhodnutí bude zkoumáno ve Světové organizaci pro obchod.
Zároveň se smlouva vyhýbá požadavku, podle něhož by měly jednotlivé země mít právo trvat na tom, aby byly geneticky pozměněné obiloviny odděleny od přirozených obilovin a aby byly jasně označeny.
Právě tou dobou přivezla do Kolumbie americká loď Abydos 17 000 tun kukuřice, která i podle přítomných zástupců biotechnologických společností pravděpodobně obsahuje alespoň 3500 geneticky modifikovaných plodin. Kolumbijský zákon se geneticky modifikovanými potravinami nijak nezabývá, a tak Kolumbie přijala americkou dodávku zcela automaticky, bez jakéhokoliv práva na konzultace.
Migranti jako alternativní zbraň i oběti
Přemýšlet o budoucnosti z hlediska bezpečnosti znamená také uvažovat o možném budoucím ohrožení z pohledu nejkatastrofálnějšího scénáře. Tím může být problém migrantů. Malým varováním byly evropské nepokoje Kurdů na protest proti zadržení vůdce kurdských separatistů Abdullaha Ocalana a jeho uvěznění v Turecku. Nevíme jaká bude politická situace za deset či patnáct let. Nikdo by ještě před půl rokem neřekl, že Kurdové mohou nastartovat tak velké protesty, že v některých evropských městech hlídkovali policisté se samopaly... A možná nejsou vůbec velké, ale jsou jen nepatrným náznakem, co by se mohlo jednou stát, kdyby...
Pokud v budoucnosti dojde k závažným konfliktům na dohled Evropy, což nelze předem vyloučit, můžeme se setkat s novým válečným fenoménem - se zneužitím migrantů. Teprve si zvykáme na fakt, že styk s migranty a jejich usměrňování bude patřit nejen mezi humanitární činnosti, ale také mezi jeden z druhů bojové činnosti.
Migraci (z hlediska evropské zkušenosti) můžeme rozdělit do tří kategorií:
a) ekonomická migrace - všude lépe než doma. Tvrdý postup proti těmto migrantům je logický, protože by rozmnožovali v cílových zemích řady nezaměstnaných nebo brali tamnímu obyvatelstvu práci. Vítáni jsou pouze specializovaní odborníci.
b) migrace jako panický jev - propuknutí anarchie podobného typu jako v Albánii. Násilí a rabování vojenských skladů a střelba ze zbraní kýmkoli kdekoli jako "folklór" vedly k panické, ale ve skrytu i k ekonomické migraci. Nepokoje propukly po kauze "pyramid", ve kterých statisíce Albánců utopily své celoživotní úspory v hodnotě více než dvou miliard dolarů. Mnohonárodní ochranné síly (MPF) o síle 7000 mužů byly rozmístěny v Albánii v dubnu 1997 na několik měsíců, aby zajišťovaly bezpečnost konvojů s humanitární pomocí, bezpečnost pozorovatelů OBSE a poskytovaly ochranu letišti v Tiraně a dvěma přístavům. Cílem bylo zajistit návrat země ke vnitřní stabilitě, aby Albánci neměli důvod k emigraci.
c) migrace jako důsledek politického pronásledování - typickým příkladem jsou od roku 1991 války na území bývalé Jugoslávie. Běženci zaplavili poklidně žijící západ Evropy a působili tak nepřímo jako politická zbraň Chorvatska a Slovinska proti Srbsku. Naopak běženci vytlačovaní ze svých domovů v Bosně a Hercegovině nejen Srby, ale i Chorvaty a muslimy narušovali svým útěkem do okolních zemí snahu o etnicky čisté oblasti, kterou státy EU odmítaly.
V té době v ČR např. v okresech Ústí nad Labem a Teplice (včetně slavné E55) byl člověk z "bývalé Jugoslávie", Chorvat, Srb, Makedonec, apod., vnímán intuitivně spíše jako možný kriminální živel než běženec.
Mise jednotek OSN v oblasti bývalé Jugoslávie byly z tohoto pohledu chápány jako prostředek k uklidnění tamní situace, aby se západní Evropa zbavila postjugoslávských migrantů jejich repatriací.
Běženci pátou kolonou agrese
Vzhledem k neustále se zvyšujícímu podílu špičkové bojové a průzkumné techniky ve výzbroji armád musíme uvažovat, že jednou z možností jak snížit účinnost armád je vytvořit v jejich zázemí s minimem prostředků rozsáhlý chaos. Pokud by v budoucnosti došlo k rozsáhlému konfliktu poměrně blízko hranic Evropy, ve strategickém plánu agresora by mohl být úmysl vyprovokovat ohromné vlny běženců donucené k útěku vyhrůžkami a persekucemi.
Ale i bez tohoto úmyslu panické útěkové vlny albánského typu se mohou stát krutou realitou. Vlny běženců by zaplavily evropské hranice, tedy hranice NATO. Migrační vlny by se na první pohled jevily jako masa vystrašených, zoufalých a proto často i agresivních lidí, kteří mají jediný cíl - bezpečí.
Jsou ochotni tohoto cíle dosáhnout paradoxně i násilím. Pokud by došlo ke konfliktu, který má mj. rozvrátit akceschopnost a integritu Evropy, agresor může vyvolat masové vlny migrace řádově statisíců osob. Vyčistí si tak prostor od nežádoucího obyvatelstva a počítá zároveň s tím, že tak rozsáhlé migrační vlny jsou schopny významně narušit dosavadní politicko - sociální klima, které se ve státech Evropy buduje léta na základě postupných kompromisů všech vrstev obyvatelstva. Oběti by se staly proti své vůli "teroristickým výsadkem" v evropském zázemí.
Jedná se o fantastickou vizi? V roce 1918 také nikdo netušil, že po patnácti letech bude mít v Německu dominantní slovo hnutí založené na starých pohanských mýtech, nejtvrdším antisemitismu završeném vyvražďováním Židů, antiklerikalismu a s vizí teutonské diktatury.
Tehdy se migrační vlny objevily jen v omezené míře, protože do poslední chvíle se Evropané oddávali iluzi zachování míru.
Před evropskými státy v případě nejhoršího scénáře nebude jiná alternativa než migrační vlny zadržet na hranicích, resp. v pohraniční oblasti. V takovém případě bude možné za pomocí armády vybudovat provizorní utečenecké tábory či spíše "města" a obehnat je zátarasy a střežit je za pomocí jednotek vyzbrojených obrněnými vozidly a vrtulníky.
Humanita se omezí na pouhé poskytování léků, jídla a nejzákladnějších prostředků proti chladu a mokru. Nebude se při zvládání stovek tisíc lidí jednat o strádající migranty, ale problém na vzdálenost dostřelu ručních palných zbraní. Běženci mohou být v takovém případě vyzbrojeni nejen ručními palnými zbraněmi, ale i lehkými protitankovými a protiletadlovými, které ukořistili.
Lze předpokládat, že se jich zmocní na útěku, ale je nutné počítat s ještě horší variantou: Ten kdo masy vyhání, chce, aby se určitého množství zbraní zmocnili, aby tak byli migranti v cílové zóně útěku hůře zvládnutelní. Běženci se mohou "shodou náhod" zmocnit na útěku (poblíže hranic) i určitého počtu zastaralé obrněné techniky.
Zároveň mohou být mezi utečenci komanda, která mají vyprovokovat střetnutí migrantů s policií a armádou evropských států a skupiny kriminálních živlů použijí migrační skupiny jako krytí svého přesunu do nových teritorií.
Dvě fronty
Nelze vyloučit, že jednotky NATO budou muset zvládat (kontrolovat) napjatou situaci ve vojenské oblasti a přitom migrační vlny otevřou druhou neformální frontu. Mají být vpuštěni migranti za hranice států NATO nebo mají být na hranici nekompromisně zastaveni? Agresor může donutit svým tlakem migranty i k násilnému přechodu hranic. Objeví se dilema použití nášlapných min? Pokud budou vpuštěni do pohraničních oblastí, budou ochotni imigranti přijmout život v provizorních koncentračních táborech ? U utečenců je osudovým problémem ztráta iluzí, zatrpklost, vykořenění. Nelze dopředu odhadnout kolik běženců v migračním davu bude muset být v kritických situacích zastaveno střelbou bez ohledu na věk a pohlaví migrantů, aby byl udržen nejzákladnější pořádek, protože dav se od určitého okamžiku podobá spíše živlu, než lidskému společenství, a lze prý modelovat určité reakce davu i za použití matematických modelů z fyziky plynů...
Média ráda zachytí drastické scény zvyšující atraktivnost jejich zpravodajství. Budiž předpokládáno, že v té době bude zavedena cenzura jako jedno z prvních opatření proti vydírání. Agresor bude počítat s destabilizací společnosti na základě traumatických jevů rozšiřovaných médii. Na to všechno se musíme připravit. Střety migrantů s policií a vojskem mohou být rozbuškou pro "místní cizince" - např. v SRN a ve Francii. Kurdský "experiment" je ještě velmi živý... I tato vnitrostátní etnická pnutí mohou být profesionálně připravena protivníkem.
Nepodceňovat teritoriální vojsko
Z těchto důvodů je např. v rámci Armády ČR nezastupitelné vojsko územní obrany, které je prozatím spíše statickým přívažkem armády. Ale z pohledu problému migračních vln je vojsko územní obrany stejně důležité jako jednotky pozemního (polního) vojska vyzbrojené těžkou technikou. Úkolem vojska územní obrany je zajištění druhé fronty nejen proti hrozbě terorismu, ale i proti pronikání hysterických a agresivních skupin lidí. K průniku na území ČR může docházet na velmi široké frontě, resp. ze všech směrů.
Odmítání migrantů jako psychologický jev
Přes veškerou snahu po pozitivním obrazu moderního člověka bez předsudků, základní psychologické tendence se po staletí nemění. Migranti byli a budou vždy obtěžujícím fenoménem. Jsou nepříjemní tím, že náhle kladou na obyvatele regionu, do kterého přicházejí, nároky sociálního i finančního charakteru. Nejproblematičtější je, že se lidé stávají běženci v podstatě přes noc, kdy naděje v normální život se zlomí většinou při chladně prokalkulovaném politicko - vojenském rozhodnutí v násilí a život ve strachu z pronásledovaní.
Naděje jako past
Po katastrofě v roce 1914 - 1918 se válka pro většinu lidí na Západě stala nemyslitelnou. V prosinci 1938, pouhé tři měsíce po Mnichově, Llyodova společnost v Londýně tipovala 32 : 1, že válka v roce 1939 nevypukne. Dne 7. srpna 1939 uveřejnil londýnský Daily Express výsledek průzkumu mezi evropskými respondenty. Deset ze dvanácti soudilo, že "letos válka" nebude. A o tři týdny později přepadl Hitler Polsko. Zdá se, že tyto názory byly silně ovlivněny přáním. I židovská inteligence v Evropě se jen z menší části snažila uniknout stínu Hitlerova režimu - a tím i holocaustu. Ačkoli byl známý postup Hitlerova režimu vůči židům v Německu, nenastal ve chvíli ohrožení sousedních států masový exodus židů. Přitom tři tzv. norimberské rasové zákony začaly být v Německu uplatňovány od roku 1933 a k vyvrcholení došlo nařízením ze dne 12. listopadu 1938 o vyřazení židů z německého hospodářského života a následně zcela viditelnými násilnými persekucemi. Židé tušili budoucí vývoj událostí, ale ani v nejčernějších snech netušili holocaust. Emigrace by představovala naprosto revoluční změnu v jejich životě. Židovské rodiny by musely ze dne na den opustit své dlouho budované zázemí a prostředí, jež důvěrně znaly. A "jen kvůli strachu" by musely žádat o vízum do některé ze zemí, kam by se chtěly uchýlit. K tak revolučním krokům se uchýlilo jen málo židovských rodin. Kdyby se, zcela hypoteticky uvažováno, našli charismatičtí vůdci, kteří by dokázali přimět židovské občany, aby po Mnichově, na podzim 1938, odešli z Československa, náhlý exodus desítek tisíc rodin během několika týdnů až měsíců by se ukázal nereálným. Podobný osud by potkal masový odchod polských židů. Tehdy by se ukázalo, že jejich nepřítelem není jen nacistická ideologie, ale v podstatě celý svět. Kdo by chtěl přijmout desítky stovky tisíc utečenců? Problémy s vystěhováním měli i jedinci.
Český rok 1938
Příkladem jak traumatizující faktor představují běženci jsou restrikce, které uplatnil úřednický aparát ČSR vůči vlastním lidem v roce 1938 při migrací Čechů z obsazených Sudet do českého vnitrozemí. Archivní materiály z archivu města Ústí nad Labem mluví jednoznačně. I uvnitř státu se tvoří velmi rychle migrační hranice.Pro některé Čechy bylo nepříjemné překvapení, když jim bylo v odchodu ze Sudet bráněno a byli posíláni zpět do svých domovů. Smůlu měli především ti, kteří měli domovskou obec v Sudetech a neměli kam jít. Pražské úřady se snažily všemožně zabránit odchodu obyvatelstva do vnitrozemí. Utečenci by zvyšovali chaos, vyvolali by těžko zvládnutelnou bytovou a zaměstnaneckou krizi. Bylo nutné ponechat je v náručí dobrotivého Adolfa. I tak byl útěk českého obyvatelstva značný. Ve vnitrozemí se snažilo najít přístřeší na 120 000 lidí. Řeč dokumentů o tendenci českých úředníků je jasná:
Rozkaz presidia zemského úřadu v Praze z 1. října 1938:
Okresní úřad v Ústí n. L. Čís. 988 pres.
Dne 1. X. 1938. Věc: Stěhování civilního obyvatelstva.
Policejnímu ředitelství v Ústí n. L.
Okresnímu četnickému velitelství v Ústí n. L.
Všem četnickým stanicím.
Z rozkazu presidia zemského úřadu v Praze jest nutno zabrániti stěhování civilního obyvatelstva ze zdejšího okresu, a to bez příkazu ministerstva vnitra. O tom Vás vyrozumívám se žádostí o dozor.
Okresní hejtman: Dr. Včelák v. r.
Zajímavý je i telegram presidia zemského úřadu v Praze z 1. října 1938:
T E L E G R A M
nutno provadeti stoprocentne negativne a bez prikazu ministerstva vnitra nesmi se ze sveho mista civilni obyvatelstvo v zadnem pripade stehovati =presidium zemskeho uradu. +
Nejedná se jen o ojedinělé dokumenty.
Obdobný požadavek byl vysloven také v tomto telefonogramu ministerstva vnitra ze 6. října 1938:
Telefonogram ministerstva vnitra, předaný vrch. odborovým radou Dr. Novotným.
Podle rozhodnutí mezinárodního výboru v Berlíně bude německým vojskem ve dnech 7. až 10. října 1938 část tamního okresu okupována až do doby, než bude definitivně rozhodnuto o tom, které území bude odstoupeno Německu. Připravte evakuaci úřadů. Úřady nechť však až na další pokyn vytrvají na místě. Zařiďte, aby civilní obyvatelstvo zůstalo na svých místech. Bližší pokyny následují. Poslechněte rozhlas v 7 hodin. Předáno okresním úřadem v Litoměřicích vrch. r. Dr. Böhmem, převzato v 6. 55 hod. ráno drem Studničkou.
Páni přednostové všech stát. úřadů vyrozuměni.
Vzato na vědomí. X. 1938.
Provedeno
Faktem je, že kdyby se Češi stáhli do neokupované části Čech, vznikla by pracovní a bytová krize. Vždyť jen k 1. listopadu 1938 bydleli utečenci provizorně asi v 6000 vagónech. Velké vagónové kolonie byly zvláště na Ostravsku, kam utíkali Češi před Poláky. V oblasti obsazené nacistickou administrativou zůstalo 420 000 Čechů. Pro mnohé rodiny tyto úřední tlaky měly smutné důsledky. V ústeckém městském archivu jsou uloženy magnetofonové kazety s výpovědí osob žijících v době okupace pohraničí v Ústí n. L.
Při přepisu svědectví uvádíme jen křestní jméno, protože svědkyně si nepřeje být jmenována.
Chce se vyhnout případným "nervózním" reakcím těch, kteří se snaží hledět na události roku 1945 jako na návrat ráje...
Mluví paní Božena z Ústí n. L.:
"Češi, kteří měli kam odjet, chtěli pryč, ale mnohým se to nepodařilo. Např. Bilingrovi. Měli přátele u Berouna. Snažili se tam odjet. Vzali si do auta věci a jeli do Čech. Tam je zastavili a obrátili, věci jim u Berouna (vojáci) vzali a museli se vrátit s prázdnou, bez nábytku, zpět. Naštěstí byt ještě nebyl obsazený, a tak se nastěhovali zpátky do prázdného bytu... Když jsme se chtěli také přestěhovat ke známým do Humpolce, viděli jsme, že pro nás tam byt není a museli jsme zpátky. Podali jsme si žádost do Prahy o vystěhování a odepsali nám, že jsme Češi rození tady v Ústí a patříme do Německa, a musíme tu zůstat. Nevím, co jsme komu udělali, že jsme se narodili v severních Čechách... V roce 1938 nás honili a tloukli henleinovci a v pětačtyřicátém nám zase říkali, že jsme kolaboranti. V práci nás zpočátku nechtěli taky, že jsme kolaboranti. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet..."
Co dál?Politický vývoj konce století naznačuje, že počátek 21. století bude také politicky nestabilní. Je třeba se připravit na alternativu rozsáhlé krize.
Máme výhodu, že v případě migračních krizí jsou hranice ČR až ve druhém či spíše třetím sledu ohrožení od nejbližších problémových oblastí? Říkejte to ale dnes po kurdských nepokojích berlínským policistům. Vysmějí se vám...
Na druhou stranu je jisté, že tak malý stát jako ČR by i na zvládnutí poměrně malých problémů v rámci nejhoršího scénáře musel vyčlenit prostředky, které by se nám dnes mohly zdát nepřiměřeně velké.
Bohužel, budoucnost je otevřena nejrůznějším variantám možného...
Poznámka JČ: Jen bych idealisticky připomenul, že by se při věcném, strategickém uvažování o těchto otázkách nemělo zapomínat na humanitární ohledy. I kdyby nakrásně chtěla vyvolat nějaká nepřátelská mocnost chaos v českém zázemí vyvoláním vln uprchlíků, nezapomínejme, že většina těchto lidí budou vždycky lidé ve velmi tísnivé osobní situaci, bez vlastní viny. za podobných okolností pracují i mezinárodní charitativní organizace. Dobře vědí, že například v miliónových táborech uprchlíků po genocidě v Ruandě hrály hlavní slovo polovojenské organizace vražedného ruandského režimu. Znamenalo to snad, že se měly humanitární organizace méně lidsky chovat k postiženým civilistům a dětem? Dále bych rád slyšel eticky přesvědčivé zdůvodnění, jakým právem zabraňujeme tzv. "hospodářským uprchlíkům", tj. lidem, kteří hospodářsky strádají, v příchodu do naší země.
Ještě k debatě o dvojím občanství
Pane Culiku,
tohle psani melo byt puvodne mnohem delsi, ale dospel jsem k nazoru, ze
vsechno, vlastne temer vsechno uz bylo receno. Snad krome toho nize.
Probiha tady debata a dvojim obcanstvi a je na tapete otazka loajality
obcana/neobcana v pripade valky.
Jednak si myslim, ze po vstupu do NATO
valka Ceska se Spojenymi staty nepripada v uvahu, ale presto mam
praktickou pripominku.
Kazdy muz primereneho veku, at je americky obcan
nebo ne, se musi prihlasit u Select Service, coz je americka obdoba
ceske vojenske spravy.
V pripade valky jsou tedy do armady povolavani i
neobcane, ledaze by snad nekdo chtel tvrdit, ze neobcane se musi hlasit"
aby selective service vedel, koho nevolat. Nezda se to byti hovadinou?
No a ten nechvalne znamy zakon o pozbyvani obcanstvi. Kazdy kdo ziska
obcanstvi nove, ztraci ceske, s vyjimkou narozenych deti, a pri provdani
do ciziny.
Ja chapu, ze narozeni neni dobrovolny akt ze strany ditete, ale: je
hodne deti, ktere jsou obcany nejakeho statu jeste nez se narodi? Ja se
(mozna mylne, protoze kazdy vi ze obcanstvi se ziskava pocetim)
domnivam, ze co clovek nema, nemuze ztratit.
Mozna, ze deti narozene
ceskym obcanum v cizine narozenim ziskavaji ceske obcanstvi, tak jako v
Americe narozeni ziskaji automaticky obcanstvi americke.
Nevim, ale
jedno je snad jiste, ziskani a ztrata jsou dve ponekud odlisne veci.
Snatek do ciziny je naproti tomu akt naprosto dobrovolny, nikdo nikoho k
nicemu nenuti a nevim, proc by to mela byt vyjimka.
Vezmete si priklad. Muj sef byl v armade v Nemecku, tam se ozenil a
privedl si manzelku do Spojenych statu. Dejme tomu, ze byl v Cechach a
vzal si Cesku. Ona ceske obcanstvi neztrati, i kdyz pozada o americke
obcanstvi?
Pozadat musi, zde se obcanstvi prideluje jen tem prave
narozenym, takze ho snatkem neziska. No a akt pozadani je zakonem
povazovan za projev nezajmu o obcanstvi ceske.
Myslim si, ze ten zakon patri do sbirky hovadin, misto do sbirky zakonu.
Byl bych nerad, aby si nekdo myslel ze hajim cesky princip jednoho
obcanstvi.
Jen si myslim, ze zakon by mel platit pro vsechny, nebo pro
nikoho.
Nic mezi tim nema v pravnim state co delat.
Jenomze to ma tak
dlouhou tradici z dob komunistickych, ze ono to asi ani jinak nejde.
Michal Málek
Povidani o Idahu, o truckingu a taky par linku.
Jak Jiří Jírovec nerozumí zákonu o dvojím občanství
Mnoho pisatelu se nyni vyjadruje
o dvojim cesko-americkem obcanstvi, aniz by vedeli,
o cem vlastne mluvi.
Typicky, v Britskych listech ho Jiri Jirovec prirovnava to k "Vyprodanemu stadionu .
Svuj clanek zacina Jiri Jirovec konstatovanim, že kolem dvojiho obcanstvi vladne "chaos", a jde az tak daleko, ze cituje jakysi zakon, aniz by uvedl
datum (1993 ?) jeho prijeti a jeho platnosti a pise, ze
"podle mého názoru to byl nikoli citovany zákon sám, ale
jeho nedodrzování, které vytvorilo skupinu privilegovanych
jedinců, kteří ceské obcanství protizákonne získali.,
Jestlize mluvi o chaosu, tak by mel nejdrive vyzvedet, kdo takovy chaos
zpusoboval. Jiz 26. rijna, 1991 jsme se na to ptali prezidenta
Vaclava Havla pri jeho oficialni navsteve US. Ten predal
odpoved svemu odbornikovi, tehdy svemu oficialnimu mluvcimu
Michalu Zantovskemu, ktery nam, jmenem tehdejsi hlavy statu"
vysvetlil (mimo jine), ze
"V ceskoslovenskem zakonnem systemu neni nic co by branilo
dvojimu obcanstvi . Nasledovalo dalsi dlouhe vysvetleni.
(K tomu chci pripomenout, ze otazky pro prezidenta Havla musely byt
predany pisemne predem, aby si z nich vybral, na co chce odpovedet"
a aby odpoved byla predem podrobne zpracovana.)
Bezpodstatne obvineni, ze ti Cechoamericane, co dvoji obcanstvi maji
je "protizakonne ziskali", je dalsim bludem pana Jirovce. Zapomina,
ze vetsina techto lidi, co dvoji obcanstvi maji, ho nikdy nazpatek
neziskali, ale maji ho proto, ze ceske obcanstvi nikdy neztratili.
Pan Jirovec se snazi obracet (zneuzit) slova (prave tak jako se o to
snazil pan Rychetsky o slovech US vyslance Clarka), ze
"To se ovsem podle Nezávislych elektronickych novin právě děje. Podle jejich
zprávy se budou o občanství moci přihlásit lidé (a jejich děti), kteří pozbyli občanství československé mezi 25. únorem 1948 a 28. březnem 1990 ".
Za prve to nejsou "Nezavisle elektronicke noviny", ale jmenuji se Newyorske listy.
Za druhe to neni "podle jejich zpravy", ale podle oficielni zpravy Ceske
vlady ze 17. unora 1999, kterou Newyorske listy (s velkym obdivem)
pretiskly. Hned pod ni je spojeni na clanek o tom v Mlade fronte"
ktera, hlavne cituje prohlaseni Jiriho Payneho.
V kazdem pripade jsme vdecni, ze pan Jirovec jde nejdrive si precist
noviny o rozhodnuti ceske vlady do New Yorku, nez aby si nejdive
precetl ceske noviny doma. To asi o necem vypovida!
Uz jsem cetl mnoho takovychto clanku a tak nutno uvazit, jaky je
duvod k temto jednostrannym zkroucenym a nepodlozenym uvaham.
Prozatim, stale po mnoha letech, vede uvaha (fejeton) z mistrovskeho pera Martina Komarka
uverejnena v Mlade Fronte Dnes v unoru, 1996, nebot
nejlepe vysvetli co je v hlave techto lidi.
Josef Schrabal je redaktorem Newyorských listů.
Poznámka JČ: Ale já bych řekl, že výše zmíněný článek Martina Komárka je parodie, není myšlen vážně a xenofobii vůči Čechům žijícím v zahraničí naopak zesměšňuje.
Ještě něco k občanství
Česká vláda si vůbec neuvědomuje psychologické následky pro neexistenci českých lobby v zahraničí, když Čechy v zahraničí podráží
Pane Čulíku, ještě něco k občanství: obávám se, že argumentace pana
Jírovce o dvojím občanství (BL 22.2.99 ) stejně tak jako interpretace
článku 12 Ústavy českými úřady a institucemi je zatížena myšlením doby
minulé.
Článek 12(1) praví, že Nabývání a pozbývání státního občanství
České republiky stanoví zákon a článek 12(2), že Nikdo nemůže být proti
své vůli zbaven státního občanství.
Zákon podle čl. (1) nesmí porušit
čl.(2), jinak jsme opět v socialismu, kde platila ústava, pokud zákon
nestanovil jinak.
Ovšem §17 zákona 40/1993 stanoví, že Státní občan
České republiky pozbývá české státní občanství okamžikem, kdy na vlastní
žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí občanství nabyl
v souvislosti s uzavřením manželství či narozením.
Tady zákonodárce
omezuje nepřípustně platnost čl. 12(2) spekulací, že každý občan
nabytím cizího občanství se vědomě vzdává občanství českého.
Jsou totiž
občané, kteří s vědomím, že proti jejich vůli jim nikdo nemůže české
občanství vzít, si pořídí i občanství další, pokud proti tomu
hostitelský stát nic nenamítá.
§17 postihuje kolektivně, ačkoliv ze
znění čl. 12(2) jasně vyplývá nutnost individuelního projednání, aby se
zabránilo odnětí občanství proti občanově vůli. Ale o tom už jsem v BL
psal.
Dnes bych rád upozornil na jiný, mnohem důležitější aspekt.
Kdysi, t.j. v roce 1994 jsem o tom psal panu poslanci Grulichovi"
tehdy předsedovi parlamentní komise pro styk s krajany.
Co positivního může (§17) asi České republice přinést? Emigrace byla, je
a bude a směrem západním budou asi odcházet převážně schopní lidé, kteří
se musejí dát naturalisovat, chtějí-li se plně uplatnit a chtějí-li
případně založit nějakou lobby pro zájmy ČR.
Při nabytí jiného státního
občanství se někdy musejí svého původního (českého) občanství vzdát - v
takovém případě není ovšem jejich vztah k rodné zemi narušen, prostě to
jinak nešlo.
Jestliže jim krátce potom český konsulát sdělí, že byli
podle zmíněného paragrafu zbaveni českého občanství, je to zásadně jiná
situace, protože postoj českých úřadů je vnímán jako rána do zad,
zvláště jsou-li v rodině děti, před kterými nelze v cizím prostředí
postoj české vlády obhájit, pokud by se o to vůbec někdo pokoušel.
Obávám se, že si parlament, vláda a president republiky vůbec
neuvědomili psychologické následky tohoto paragrafu pro vznik českých
lobby v zahraničí. Podle mého názoru má vláda plné právo klást podmínky
uchazečům o české občanství, ale zásadně by neměla ve vlastním zájmu
podrážet zezadu krajany v cizině.
Pan Grulich, snad proto, že byl tehdy předsedou komise pro STYK s
krajany, neodpověděl. Ale nemá snad ČR v současné nepříznivé situaci
jiné starosti, než furiantsky záplatovat neudržitelné a pro ČR zjevně
škodlivé zákony? J.T.
Čulíkova zášť a posledlost Českou televizí
Vážený pane,
dost často a s velkým zájmem si čtu Vaše BL. Vítám především různorodé komentáre domácího politického dění i jednotlivé polemiky.
Ovšem při čtení článků, komentářů a dalších materiálů na téma Česká televize a spory pana Kytky a pana Šámala (Puchalského), tak se musím bavit.
Na první pohled z Vás a okruhu Vašich autorů vyčnívá hluboká nenávist k současnému i minulému vedení televize a neskrývané sympatie k Ivanu Kytkovi.
Vrcholnou ukázkou tohoto přístupu je nevinná několikařádková informace o odchodu I. Kytky z postu zpravodaje ČT v Londýně.
Už když jsem tuto zprávu četl, bavil jsem se předpokládanou Vaší odpovědí.
Nezklamal jste mě.
Souhlasím s tím, že informace o odchodu I.Kytky není zcela přesná, ale Vaše spekulace, které v úvodu ihned shazujete větou, že I.Kytka k věci nevydal žádné stanovisko, přece překračují jakoukoliv mez slušného komentáře.
Člověk nemusí být detektiv, aby dospěl k závěru, že Kytka zřejmě odchází v důsledku nespokojenosti nad současným stavem zpravodajství České televize.
A co když je třeba nemocný, nebo se zamiloval do BBC, nebo tam dostal lepší podmínky, neboť.... je tisíc a jeden důvod, proč I. Kytka odchází. To se děje v renomovaných i ostatních podnicích dost často a nikdo se nad tím nepodivuje.
Další odstavec je plivnutí jedu na ČT, který s odchodem I.Kytky vůbec nesouvisí.
Jinak pro pořádek ani já si nemyslím, že současná podoba zpravodajství je v ČT dobrá. Zatím si ale myslím, že je pořad o kousek lepší než v Nově, ale to tedy znamená dosti špatná.
Domnívám se, že pokud nechcete být dále české Internetové veřejnosti k smíchu, pokuste se Vaši pozornost zaměřit i na další, zcela evidentně chybná rozhodnutí, omyly a chyby, které se jednotlivé veřejně činné osoby dopouštějí. Jenom se proboha nesoustřeďte na D. Havlovou.
Vaší pozornosti doporučuji například reformu veřejné správy, kterou připravila současná garnitura na Civilně správním úseku MV a kterou bude brzy projednávat vláda. Vemte si na paškál třeba přípravu akce Praha - město roku 2000, nebo jak se bude ta sláva jmenovat, protože tady byste koncepci marně hledali a bude to mezinárodní ostuda.
Přeji Vám hodně čtenářů a méně zášti.
Poznámka JČ: Nejde a nikdy nešlo o osobní spory Kytka - Šámal - Puchalský. Jde o koncept zpravodajství veřejnoprávní televize, která je nesmírně důležitým médiem pro zdraví demokratické společnosti, a o veřejnou diskusi o podstatě tohoto zpravodajství, například, má-li být infotainmentem. - Děkuji panu Perlínovi za další náměty pro autory Britských listů, avšak rád bych zdůraznil, že stav sdělovacích prostředků, stejně jako stav školství je pro prospěch české společnosti důležitější než cokoliv jiného. Problémy, na které upozorňuje Radim Perlín, jsou problémy dílčí. Fungující sdělovací prostředky by je pomohly vyřešit, jejich řešení by bylo po efektivní veřejné debatě snazší viz článek Andrewa Whittama Smitha o roli sdělovacích prostředků při stimulaci veřejné debaty z předvčerejšího deníku Independent. Problém nefunkčních sdělovacích prostředků je problém pro společnost zásadní.
Je velkým neporozuměním tuto vážnou situaci bagatelizovat a nebo ji redukovat na "osobní zášť". Vím, občas se to v ČR stává: když lidé nejsou schopni porozumět určitým postojům, usoudí, že v tom musí být nějaký skrytý, osobně motivovaný prospěch či obsese.
Analýzy pořadů České televize, které zveřejňují Britské listy, jsou, dostatečně věcné a objektivní na to, aby z nich pro nezaujatého a vnímavého pozorovatele vyplývalo, kde je jádro problému.
Mimochodem, zpravodajství televize Nova je v současnosti profesně a technicky kvalitnější než neumělé zpravodajství České televize. Jiná věc je, že je této vyšší úrovně profesionality v televizi Nova využíváno k manipulaci diváka pro získání co nejvyšších příjmů, nikoliv ku prospěchu veřejné debaty a veřejné informovanosti.
Článek v Lidových novinách o odchodu Ivana Kytky z České televize byl manipulativní, nepřesný a zaujatý. Podrobný rozbor si zasloužil.
V Britských listech najdete i kritické články Jana Čulíka na adresu Ivana Kytky a zpravodajství ČT pod jeho vedením, čtěte tento text 11. května 1998 (printout této analýzy koloval mezi poslanci v českém parlamentě) a jiný z 18. května 1998.
