Ceske televizi i Vaclavu Klausovi se omlouvam predem za nepresnou citaci,
Arenu sleduji opravdu jen perifernim videnim.
Není účelem této poznámky podrobněji referovat o vystoupení Václava Klause, hlavního protagonisty čtvrteční arény na ČT 1, ani jeho oponentů, ani ho komentovat. Chtěl bych jen v této souvislosti připomenout několik myšlenek českého ekonoma
působícího v Británii, pana Františka Nepila. Byly publikovány v rámci širší diskuse v Britskych listech v roce 1997 ( BL 22.9.1997 ). Autor i čtenáři mi snad prominou jen krátké střihy z původního textu. Zájemce o celý text jej nalezne v archivu BL.
Ti ,kteří měli včas připravenou dostatečnou hotovost, přístup k bankovním úvěrům, nebo k jinym zdrojů ma metodám, jak si zajistit podíl na tomto majetku, dostali český kapitál převážně za méně než desetinu jeho skutečné ceny. Všichni ostatní občané ztratili. Aniž si to uvědomují, ztratil každý z nich v průměru přes půl milionu korun..
Česká zkušenost z kuponové privatizace je varující.. Je varující před privatizací - faktickým vyvlastněním. Současná agónie byla do značné míry způsobena vládou, která se rozhodla nestíhat téměř nic...... Způsobila tak dlouhodobý krach cen kapitálu a jeho rozprodej za malyýzlomek jeho skutečné hodnoty.
A doporučení pro české občany? Zrušte zákonodárství, které toto vyvlastnění ( nebo spíše vykradení ) umožnilo. Stíhejte krádež a zpronevěry, ať se staly před týdnem, nebo před deseti lety jakýmkoliv způsobem. Nedovolte, aby lidem, kteří vás obrali, majetek zůstal. Zaveďte zákonodárství, které neumožňuje krádež jakýmkoliv způsobem. Zaveďte systém, kde má každý, co skutečně vytvoří, a může to svobodně směňovat na otevřeném, nemanipulovaném a svobodném trhu. Jen tak dostanete na správná místa chytré, pracovité a čestné lidi.
Pokud to neučiníte, budete mít vlády stran financovaných lidmi, kteří vás vyvlastnili, budete mít média, vlastněná lidmi, kteří na vyvlastnění zbohatli, a tak vás budou krmit lží, aby jim majetek zůstal, budete odvádět desátky do zahraničí, budete chudší a chudší, nesvobodnější a nesvobodnější, zaostalejší a zaostalejší.
Myšlenky pana Františka Nepila lze akceptovat i kritizovat. Jako námět na zamyšlení, nebo snad i na diskusi jsou však bohužel stále aktuální. Čtvrteční aréna přesvědčila o opaku asi jen málokoho. Skutečně objektivní a reprezentativní analýza současnému stavu u nás, jeho příčin a kořenů by asi také zdaleka nedopadla tak neuvěřitelně ve prospěch muže v křesle poslední arény jako by se mohlo zdát podle výsledků souběžných telefonovacích aktivit, prezentovaných v tomto velmi sledovaném pořadu i přes snadnou zpochybnitelnost stále jako objektivní anketu.
"Měli bychom všichni chválit moc britského svobodného tisku"
O minulém víkendu se britská vláda dopustila mediálního fiaska. Ve středu tento týden bude zveřejněna oficiální vládní zpráva o tom, jak britská policie vyšetřovala rasovou vraždu mladíka Stephena Lawrence, který byl před několika lety usmrcen na londýnské ulici jinými mladíky, jen proto, že nebyl běloch. Oficiální analýza kritizuje velmi ostře britskou polici za vážné projevy rasismu a požaduje radikální změny v její struktuře, v jejím etosu a v jejím způsobu práce. Týdeník Sunday Telegraph získal před zveřejněním výtisk oficiální zprávy a přinesl z něho v neděli rozsáhlé výňatky. To přimělo ministra vnitra Jacka Strawa, aby zažádal soud o vydání soudního příkazu, jímž bylo zveřejnění těchto informací zakázáno. Sunday Telegraph musel přepracovat titulní stránku, avšak stejně bylo pozdě, protože tisíce výtisků tohoto týdeníku už byly v distribuci a na Skotsko, které má samostatný právní systém, se soudní příkaz stejně nevztahoval. Straw se hájil tím, že prý byl informován, že citace z oficiální zprávy v týdeníku Sunday Telegraph jsou pouze dílčí, vytrhané z kontextu a že je jejich zveřejnění neférové vůči rodině usmrceného mladého muže. Avšak jak na to v pondělí poukázal deník Guardian, každá informace o rozsáhlejší analýze může být ve sdělovacích prostředcích jen selektivní. A co se týče neférovosti vůči rodině Stephena Lawrence, postižení této rodiny nemohlo být tak drastické, vzhledem k tomu, že celá zpráva o případu bude stejně oficiálně zveřejněna ve středu. Britský ministr vnitra byl za méně než čtyřiadvacet hodin donucen, aby soudní příkaz, zakazující zveřejňování citací z oficiální zprávy před její středečním plným zveřejněním zrušil.
V deníku Independent se v pondělí rozepsal jeho zakladatel Andreas Whittam Smith, nyní předseda Britské rady klasifikace filmů a předseda ombudsmanské rady dohlížející na funkci britského sektoru finančních služeb o tom, jak je podle jeho názoru důležité, aby v demokratické společnosti byl mocný tisk. Citujeme:
Rekapitulujme, jak se za posledních pětadvacet let změnila v Británii rovnováha politické moci. Před pětadvaceti lety musela vláda zápasit s dvěma soupeřícími silami - komunálními úřady a odbory. Naproti tomu byl fyzický provoz tisku natolik zotročen odbory, že byly deníky na celostátním politickém jevišti jen velmi chabou silou. A kromě toho, jejich majitelé a šéfredaktoři byli většinou loutkami Konzervativní strany.
Komunální a místní úřady měly daleko větší prostor pro samostatné rozhodování než mají dnes. Odbory dokázaly relativně velmi lehce donutit zaměstnavatele, aby dělali, co chtějí odborářští předáci. Bylo nemožné provádět protiinflační hospodářskou politiku. Odbory byly také arogatní, obří, nedemokratické organizace. Komunální úřady a odbory dokázaly neutralizovat rozhodnutí ústřední vlády.
Vláda Margaret Thatcherové, která se dostala k moci v roce 1979, schválila celou řadu zákonů, které postupně tyto dva soupeře britské ústřední vlády zlikvidovaly. V případě odborů to vyžadovalo odvahu. Nicméně železná dáma zvítězila. Autorita státu byla prosazena a posílena.
Avšak moc, o kterou přišly odbory a komunální úřady, se nevypařila. Převzal ji tisk a nátlakové skupiny. Zejména denní tisk, který byl nyní osvobozen od nadvlády odborových svazů, který začal odrážet vznik třetí britské politické strany a jehož etos byl do značné míry ovlivněn daleko méně poslušnou britskou společností, než jak tomu bývalo do té míry, začal přímo útočit na vládu.
Bylo by chybou domnívat se, že moc získaly denní listy teprve za vlády Tonyho Blaira. První rány vládě uštědřil tisk totiž nejprve Johnu Majorovi.
Nynější zoufalé úsilí vládních propagandistů, tzv. "spin doctors", prezentovat zprávy a události tak, aby to bylo příznivé pro vládu, je od vlády přiznáním, jakou obrovskou moc mají dnešní britské noviny. Tzv. "spin doctoring", vládní snaha ovlivňovat sdělovací prostředky, je v podstatě defenzívní technika. Je to úsilí předvádat a odrážet rány, které od sdělovacích prostředků mohou přijít.
Když nedávno konstatoval tiskový mluvčí Tonyho Blaira Alastair Campbell, že se v budoucnosti vláda pokusí vyhýbat se dennímu tisku a bude hovořit jen s rozhlasem a televizí, bylo to přiznání porážky.
V Británii totiž existuje zásadní rozdíl mezi elektronickými médii a tiskem. V otázkách veřejné politiky si mohou noviny psát, co chtějí, zatímco zpravodajství elektronických sdělovacích prostředků je striktně regulováno, aby bylo nestranné. V rozhlase a v televizi jsme informováni o státní politice jen jediným, nepříliš pronikavým způsobem - vláda řekne to a to, opozice řekne opak, jinými slovy po tvrzení následuje jeho popření. Je to nudné. Právě proto vycházejí elektronická média ve svém zpravodajství z toho, co napsaly denní listy. Čtvrtým stavem jsou britské celostátní deníky - není to BBC.
Můžeme poděkovat celému tomuto trhu sdělovacích prostředků, že nám k aktuálním otázkám dne pořádají každý den nekončící seminář. Jakmile jednou bylo "hlavní téma dne" definováno, zkoumá ho každý publicistický pořad každé rozhlasové stanice, každé televizní zpravodajství, každý denní list. Jak že zní ta doktrína o reinkarnaci, o níž hovořil tak zmateně Glenn Hoddle? V co skutečně věří v této věci hindové a buddhisté? Co je dobrého a co je špatného na geneticky modifikovaných potravinách? Kdo jsou Kurdové a proč násilnými prostředky protestují? Když si přeje nemocnice operovat vaše nemocné dítě, co to vlastně znamená, když rodiče nemocnici poskytnou "informovaný souhlas"?
Příští týden se bude celá britská společnost podílet na debatě o otázkách, na které poukázala zpráva o smriti Stephena Lawrence - zda je či není britská policie postižena rasismem. Pokud se nerozhodnete v rádiu poslouchat jen hudbu, v televizi se dívat jen na zábavné seriály, a noviny úplně vynechat, ne doslova nemožné vyhnout se této celonárodní debatě, která přechází, bez jediného ohlédnutí, plynule z jednoho tématu k druhému. A právě proto jsou lidé daleko lépe informováni, než tomu bývalo dříve..
Jistě, anarchištější a méně odpovědná a podvratná část sdělovacích prostředků a celostátního tisku skutečně systematicky útočí na vládu a na celý establishment. Proto si dávají vládní úřady pozor a občas jednají jen velmi opatrně.
Co je na tom špatného? Viděl jsem zblízka státní moc. Je obrovská, nezastavitelná a nemilosrdná. Když útočí tisk na vládu, je to, jako když lehce ozbrojená, pohyblivá vojska útočí na těžké obrněnce. A co se týče takzvaných státních institucí, dohlížím osobně na dvě z nich. Vykonávám své funkce na základě, že tisk má plné právo, pokud to uzná za vhodné, na mě a na úřady, v jejichž čele stojím, útočit.
Globalizující se svět, odumírající stát, integrující se ekonomika...
A co my?
Se zájmem jsem si přečetl Čulíkův článek s podobným názvem (odkazy jsou zde a zde, kompletní verzi překladu článku profesora Rosecrance najdete zde) a také připojené odkazy na články o pracích a z prací Rosecrancových, Angellových, Hoggartových a Tofflerových. Z přečteného jsem zmaten a zklamán.
Zmaten a zklamán z toho, že, zdá se přední, myslitelé světa nejsou schopni nebo ochotni nabídnout eventuality k demokratickému výběru. Že nenabízejí pro budoucnost v podstatě nic jiného, než svým způsobem návrat k feudalismu či ještě předfeudálním společnostem, ke kastovnímu uspořádání společnosti a k obrovským, řádovým rozdílům ve spotřebě, vzdělání, způsobu života, mezi lidmi. To vše ovšem podloženo technologiemi současnosti.
Nejsem filosof, nejsem makroekonom, nejsem sociolog, nejsem ani futurolog nebo politolog. Možná nerozumím odborné mluvě všech těchto profesí a nechápu obsah jejich sdělení. Možná si jej dokonce vykládám zcela jinak, než autoři zamýšleli. To je možné, ale při vší povinné skromnosti, která se v mé generaci u autora veřejného vystoupení předpokládá, se považuji za více než průměrně inteligentního a více než průměrně vzdělaného občana státu, který, přes své současné potíže, patří k té civilizačně i ekonomicky vyspělejší části světa. Jak jsem již řekl, je možné, že nechápu obsah sdělení uvedených autorů. Pak jsem tedy zmaten a zklamán z toho, že moje úroveň už nestačí k chápání současného světa, jeho perspektiv a jeho budoucnost.
Vzdor své zmatenosti a svému zklamání, ať už jsou způsobeny kterýmkoliv z uvedených či jiných, důvodů, si dovolím uvést několik poznámek k tématům z titulku.
Proměnlivost nového světa?
Obraz nového světa, světa třetí, postindustriální vlny, který je nám předkládán, často a výrazně dává důraz na proměnlivost a dynamičnost nového uspořádání ekonomických a sociálních vztahů. Na to, že vše je rychle změnitelné malými a nepříliš nákladnými, případně rychle návratnými, zásahy. Na to, že rozhodující pro radikální proměnu ekonomických a tím i sociálních vztahů jednotlivců, komunit, států i celých světadílů, je spíše novost nápadu, než jeho propracování a promyšlení jeho možných následků a souvislostí. Postavení jedince nebo komunity v budoucím světě je prý značně a rychle proměnlivé podle momentální úspěšnosti a neotřelosti, obecně ekonomického nápadu. Zřetelně by tedy mělo platit, že toto postavení trvá jen do doby vzniku a uplatnění jiného nového a neotřelého nápadu.
Takováto tvrzení, takovéto představy, se mi zdají jen velmi málo opřeny o empirickou zkušenost. Spíše se mi zdá platit, že v posledních letech je jasně patrná tendence k zvýrazňování stávajících ekonomických a společenských rozdílů. Jak mezi jednotlivci, tak mezi komunitami a státy nebo nadstátními korporacemi. V obecném vyjádření "bohatí bohatnou a chudí chudnou" stále více. Se samozřejmými důsledky do vztahů sociálních a mocenských.
Odumírání hmotné výroby?
Ve vizích postindustriální společnosti se také často zdůrazňuje pokles významu hmotné výroby. Obvykle natolik, že vzniká dojem, že hmotná výroba je nevýznamná nejen relativně, ale i absolutně. Argumentuje se nejčastěji tím, že dnes není problém přesunout jakoukoliv hmotnou výrobu do kteréhokoliv místa na zeměkouli, bez ohledu na vzdálenost a naopak s ohledem jen na výrobní náklady. Argumentuje se tím, že stále větší část hrubého produktu všech ekonomik je spojena obecně se službami a v nich také vytvářena.
Zdá se mi ale nepochybné, že hmotná výroba nemůže v absolutním vyjádření klesnout pod jistou míru v žádné společnosti. Obecně pro svět jako celek pak asi bude platit, že hmotná výroba ještě velmi poroste. Nikoliv zanedbatelná část lidstva totiž uspokojuje své hmotné potřeby mnohem méně, než naše část lidstva.
Je pravděpodobné, že i v naší části světa bude ještě klesat podíl lidské práce na hmotné výrobě. Na nějaké, mně dnes neznámé, hodnotě se ale tento pokles zastavit musí. Tak jako se zastavil pokles podílu práce v zemědělství. V té souvislosti ještě připomínka. Pokles pracovníků v zemědělství by nebyl ani ve Spojených státech (dnes 3%) tak velký, kdyby se bral do úvahy fakt, že před sto, sto padesáti lety farmy vyráběly produkt více se blížící konečnému spotřebiteli, než je tomu dnes. Kdyby se místo podílu práce v zemědělství uváděl podíl práce na výrobě potravin, nebyl by zřejmě za uvedená léta patrný tak velký a razantní pokles. To je ovšem problém všech statistik. Těžko srovnávat podíly výroby a služeb ve stavu, kdy dříve výrobní podnik dodával své výrobky téměř až do prodejny na rohu, a dnes je celosvětově rozprostřený velkobchod téhož výrobce veden v oboru služeb.
Odborníci mohou vést diskuse o tom, který přesun krabic je ještě výrobou a který už službou, ale je nepochybné, že nejdřív je nutné vyrobit ty krabice i jejich obsah. Možná se v budoucnu ukáže, že některé potřeby, uspokojované dnes spotřebou hmotných statků, je možné uspokojit něčím nehmotným, ale dovolím si o tom pro dobu dohlédnutelnou i někým jiným, než autory sci-fi, dost pochybovat.
Tvorba hodnot pohybem obrazu hodnot?
Naprostá většina laických pozorovatelů a účastníků ekonomické činnosti, tedy tzv. normálních lidí, chápe, že hodnoty se ve společnosti vytvářejí nejenom hmotnou výrobou. Chápe, že nová hodnota vzniká i ve službách. Nejenom těch přímo spojených s oním už zmíněným přesunem krabic, ale i ve službách a jiných činnostech na první pohled zcela odtržených od čehokoliv hmotného. Nakonec snad ve všech jazycích existuje obdoba rčení "Dobrá rada nad zlato".
Co však zcela přesahuje chápání laiků, je současná tvorba hodnot na finančních trzích. Jakou novou hodnotu přináší pro společnost třeba to, že tzv. tvůrce trhu dokáže zařídit pokles třeba brazilského realu za šest měsíců od data plánování spekulace a tím získá nemalé množství amerických dolarů? A když to nejsou nové hodnoty, kde se tedy ten zisk spekulanta vezme? V pohledu laika pro uvedený příklad pochází zisk spekulanta ze ztrát Brazilců a jejich obchodních partnerů. Obecněji pak ode všech na celém světě prostřednictvím tichého okrádání trvalou inflací.
Jen trochu poučený laik chápe, že přesun zboží z místa A na místo B je tvorbou nové hodnoty, nebo přidáním hodnoty k onomu zboží. Chápe i to, že i zcela nehmotná služba typu dobré rady nebo třeba uložení nebo naopak půjčení peněz je, když ne přímo tvorbou nové hodnoty, tedy prostředkem umožňujícím tvorbu nových hodnot jinde nebo jiným. Fakt, že už dnes ne jenom část, ne pouhá většina, ale téměř všechny finanční operace jsou v celosvětovém měřítku pouhými přesuny obrazů hodnot, zcela fiktivních a ničím konkrétním nekrytých peněz, za účelem dosažení zisku bez vytvoření nových hodnot, laické chápání přesahuje. A vnucuje se otázka. Nejsou ekonomické podklady a ekonomická zdůvodnění zmiňovaného nového postindustriálního světa něčím stejně neuchopitelným a zcela fiktivním, protože se právě o takovéto operace a jejich fiktivní, novými hodnotami nepodloženou, výhodnost opírají?
Obecná rovnost lidí už není ideálem?
Zdůrazňováno je často také, že zdrojem a předpokladem oněch nápadů, schopných proměňovat svět, bude a je vzdělání. Já bych ještě dodal bohatství, nebo alespoň snadnější přístup k prostředkům pro uskutečnění nápadu. Ve svých důsledcích to musí nevyhnutelně vést k petrifikaci vztahů v budoucím světě. Jen bohatí budou mít na dostatečně dobré vzdělání pro příslušníky své komunity, jen z jejich řad se budou rekrutovat autoři úspěšných nápadů. I kdyby se narodil a sebevzdělal mezi chudými mimořádný jedinec, narazí na meze potřebných prostředků pro uskutečnění svých nápadů. A naopak, mezi bohatými ani nedostatek invence nebude na překážku dalšího bohatnutí, protože zisk zůstane vždy spíše u toho, kdo poskytne pro uskutečnění nápadu prostředky. A když zde mluvím o bohatých a chudých, mám na mysli jak jednotlivce, tak komunity, státy, nadnárodní útvary.
Naše civilizace je založena a byla budována na principech lidské rovnosti. Už antika nám dala základy obecné rovnosti a pociťovala rozpor mezi rovností svobodných občanů a existencí otroků ("otroci nebudou nutní, až člunky na stavu budou běhat samy" Aristoteles?). Křesťanství přineslo rovnost duchovní, přeneseně rovnost šancí, rovnost lidských jedinců. Doba osvícenecká dodala rovnost občanskou, rovnost před zákonem nezávislou na původu a třídě. Doba moderní dodala ještě rovnost sociální, rovnost v praktických možnostech.
Které z těchto rovností se budeme muset, jako lidstvo i jako jednotliví lidé, vzdát v nové době? Vždyť nový systém bude, podle svých apoštolů, vytvářet a prohlubovat nerovnosti, už svou samotnou existencí a fungováním. Nerovnost sociální mezi bohatými a chudými, nerovnost šancí a příležitostí, nerovnost ve vzdělávání atd. Někteří lidé, některé komunity, se dokonce mohou dostat do zcela nesvéprávného, nerovnoprávného postavení až téměř rovnému postavení otroka. Zůstane-li formálně zachována rovnost občanská před zákonem, jsou už dnes (viz USA) pochyby o reálné možnosti uplatnění tohoto práva. Nebude tato ztráta rovnosti příliš vysoká cena, kterou budou muset, nakonec vždy konkrétní jednotliví lidé, zaplatit za uskutečnění vize postindustrialismu?
A co my?
K novému postindustriálnímu světu, jehož vizi předkládají nejen v úvodu zmínění autoři, lze mít spoustu výhrad. Některé jsem se pokusil uvést. Zároveň si ale jsem vědom, že tyto vize nejsou jen něčím plánem, že jsou téměř s jistotou skutečným obrazem světa pro nejbližší desetiletí, že jejich počátky můžeme už dnes vidět uplatněné v praxi. Otázka co my v novém světě, jaké bude naše místo v něm, se proto nabízí zcela sama. Co my jako jednotlivci i co my jako jako obyvatelé České kotliny*, mluvící mezi sebou převážně česky. Jako jednotlivci si budeme muset odpovědět nejspíš každý sám, maximálně každý za svoje děti. Jako společenství na tuto otázku nakonec odpoví za nás naše politická reprezentace. Ať už v Praze nebo, podle optimistů**, v Bruselu či Strasbourgu. Jaké jsou ale naše šance v novém světě, s čím bychom mohli se ctí obstát, jak se udržet alespoň na dohled těch úspěšnějších?
Mám pocit, že nemáme vůbec žádnou šanci vyrovnat se těm v novém světě nejúspěšnějším. Vyrovnat se v tom, kam oni povedou svět. Nejsme tak silní, tak mocní, tak početní ani tak důležití, abychom mohli stačit jejich tempu nebo aby nám oni považovali za nutné pomoci to tempo neztrácet. To není projev bolestínství "malého národa", to je realita. Z hlediska těch úspěšných jsme na periférii jejich světa. Nejsme, jako třeba stejně lidnatá Belgie, geograficky mezi nimi. A přitom jsme od "mocných neúspěšných" dále, než třeba Pobaltí od Ruska nebo Korea od Číny. A navíc samozřejmě máme dnešní stav. Stav po čtyřiceti letech budování jiné společnosti, nepříliš úspěšném budování, a po deseti letech náprav, nepříliš úspěšných náprav.
Co tedy můžeme dělat, v čem může být naše konkurenční výhoda v onom novém světě? Jenom v tom, co se v tomto státě vyrábělo posledních skoro dvě stě let, ve strojírenství, v technickém umu a tradici. Nemůžeme ovšem konkurovat tím, že budeme pro svět nabízet pračky, ledničky, opékače topinek nebo automobily, v designu, trvanlivosti a použitelnosti zcela zaměnitelné s kterýmikoliv jinými pračkami, ledničkami, opékači topinek nebo automobily. Vždyť téměř každý spotřební výrobek je na tom dnes už téměř tak, jako osobní počítač. Když si dnes koupíte PC, nesmíte si cestou koupit nějaký počítačový časopis. V něm byste se totiž dočetli, že váš nový počítač beznadějně morálně zastaral už jen za tu dobu, co jste si jej nesli domů. Naší doménou, oním ekologickým výběžkem, onou nikou, kterou můžeme obsadit, je trvanlivost, spolehlivost, snadná opravitelnost i mimo specializované opravny. Nejen u spotřebního strojírenského zboží, i u jiných komodit. Ale hlavně ve strojích, výrobních linkách, celých továrnách. Znovu opakuji. Naše síla může být jen v trvanlivosti, spolehlivosti a snadné opravitelnosti i venkovským kovářem. Samozřejmě také s ochotou spolu se stroji do nové továrny kdekoliv na světě poslat i lidi na zaškolení a výcvik pracovníků, dohled nad výrobou a jejím rozjetm. Tak, jak to ostatně dělaly nejúspěšnější české firmy vždy. Nepodléhejme dojmu, že ve světě je prodejný jen sofistikovaný výrobek high-tech úrovně. Většině lidí na světě ještě stále chybějí laciné hrnce, boty, vodovodní trubky atd. atp. A to ani nemluvím o pračkách, ledničkách, automobilech. Ti všichni si budou chtít dříve či později produkovat vlastní spotřební zboží. Buďme těmi, kteří jim k tomu dají možnosti***. V našem vlastním zájmu bez ohledu na to, zda naši dnešní spojenci zrovna jim zrovna s jejich současnou vládou přejí či nikoliv.
Moje odpověď na to, co dělat, je možná až příliš zjednodušená, možná dokonce naivní. I tak by se mi ale zdála být lepší, než jiné odpovědi, odpovědi, že o naše nezaostávání se postará zcela sama nějaká neviditelná ruka, že se o to postará administrativa EU po našem vstupu, že kapitál přivábený lácí práce zde ponechá významné a dostačující drobky a podobně. Nebo naopak, že nedobrý stav potrvá jen do nové světové revoluce.
Poznámky
*) Geografové prý název "Česká kotlina" vůbec neužívají a z jejich pohledu nic takového neexistuje. Ostatně asi by bylo stejně nutné dodat "...a Moravských úvalů", aby byl pojem alespoň trochu úplný a přesný. Ale vzdor tomu mi tento nepřesný a neexistující termín připadá hezčí, než termín "Česko". Mně přijatelný termín "Čechie" není snad vůbec nikdo ochoten používat a tak se obvykle uchyluji k podobným opisům.
**) V roce 1963, tedy před šestatřiceti (číslicemi 36) lety sestavilo tehdejší Evropské hospodářské společenství pětiletý plán přistoupení Turecka. Od té doby byl plán mnohokrát novelizován. Dnešní stav vstupu Turecka do nynější EU je, že za pět (číslicí 5) let... Aneb příběh o tom, jak nebýt optimistou, že každý může být členem klubu. Proto v textu není nic o našich možnostech v rámci EU. Stav v zemích jakýchsi neplnoprávných nebo jen volně připojených členů, v nejoptimističtějším případě od Bruselu vzdálených připojených okrajových provinciích, ať je zajímavý pro Brusel, ne pro nás.
***) Pravděpodobně nic na světě, s výjimkou zisků finančních spekulantů, neroste tak rychle, jako výroba osobních počítačů. Přesto je pravdou, pro někoho možná překvapivou, že přibývá na světě lidí, kteří s osobním počítačem nikdy nepracovali.
Poznámky JČ: Texty a úvahy, s nimiž Jiří Novák v tomto článku polemizuje, nejsou psány autory, kteří by chtěli vznikající svět, jaký autoři budují, aktivně budovat. Autorům se pravděpodobně líbí ještě méně než Jiřímu Novákovi. Jenže přiznávají, že tento svět vzniká nezadržitelně, v důsledku technického pokroku, bez vůle jednotlivých lidí. (V tom je jejich přístup, ač většinou kritizován levičáky jako "pravicový", vlastně až fatalisticky marxistický.) Nynější vznikající vývoj extrapolují do budoucnosti a před tím varují, upozorňují, že by se lidé na to měli připravit. Nemyslím, že by vznikajícím světem byli nadšení nebo ho sami činně vytvářeli.
Jakou hodnotu vytvářejí spekulanti na finančních trzích? Burzovní makléři jsou většinou placeni za to, že komunikují a poskytují informace. Dám-li dohromady podnikatele s průbojnou myšlenkou a majitele kapitálu, toto spojení má finanční hodnotu a makléř je po zásluze odměněn. Finanční i jinou hodnotu mají i informace o cenách jednotlivých komodit v různých místech světa, a tyto informace komunikují právě finanční spekulanti.
Rovnost lidí. Právě rušení vzdáleností v důsledku počítačových sítí vytváří daleko větší rovnost příležitosti, než jaká kdy existovala předtím. Vyskytla se celá řada dvacetiletých počítačových nadšenců, kteří vyrobili počítačový produkt a začali ho prodávat na internetu a zbohatli. To nebylo v minulosti možné, ani nebylo možné, aby jediný člověk vydával zcela bez kapitálu tři roky celosvětově přístupný a relativně vlivný internetový časopis - třeba jako Britské listy.
Co Češi v české kotlině. Izolovanost a uzavřenost do českého jazyka je skutečně velký problém, nejen kulturní, ale i ekonomický. Ideální by bylo, aby si Češi uchovali češtinu pro domácí komunikaci, ale mají-li hospodářsky přežít, budou muset všichni zvládnout angličtinu. Bohužel.
Sedm smrtelných hříchů
Vyraz smrtelny hrich dnes jiz malokomu presne co rekne. V evropskem
stredoveku to vsak byl dulezity pojem cirkevni moralky, zvany latinsky
"peccatum mortale", coz bylo asi stejne hodnoceno jako vazny hrich
"peccatum grave". Jelikoz se hresilo v nabozensky zanicenem stredoveku
stejne jako i dnes, vznikl tez nazev pro lehke ci odpustitelne hrichy, pro
ktere se ujal nazev "peccatum leve". Poradkumilovni cirkevni otci meli
lidske hrichy pekne rozskatulkovane.
Dle teologicke moralky vedou tezke hrichy ve svem dusledku k ztrate Bozi
prizne a kdyz nedojde u hrisnika k pokani a laskavemu rozhreseni, cekaji
hrisnika odsouzeni a vecna smrt. Hrisnik se dostava pod nadvladou dabla a
smrti.
Neujasneny vyraz "smrtelny hrich" zamestnaval cirkevni otce dlouhou dobu.
Od doby Rehore Velikeho (6. Stoleti AD) jich bylo nalezeno vseho vsudy
sedm. Nejvyznamejsi myslitel vrcholne scholastiky Tomas Akvinsky
(1225-1274) ve svem, neuveritelne rozsahlem, dile srovnal tyto hrichy do
rady: 1. pycha ci arogance, 2. lakomstvi ci chamtivost. 3. necudnost ci
telesna smyslnost. 4. zavist, 5. premrstenost ci zravost, 6. zloba, hnev ci
nenavist a 7. necinnost ci lenost. Povsimneme si, ze v seznamu smrtelnych
hrichu chybi lez; proc to nam jiz scholastici dnes nereknou. Snad proto, ze
ty hrichy se zabyvaji spise lidskymi skutky nezli slovy, ale to je toliko
muj dohad.
Z tohoto skrovneho poctu zakladnich hrichu pak je mozno odvodit dle
cirkevnich otcu vsechny dalsi prohresky, napriklad zlobu, ktera muze
prerust az k vrazde ci zabiti ci chamtivost, ktera muze prerust v kradez.
Od raneho stredoveku se snazili umelci sedm smrtelnych hrichu znazornit ve
vytvarnem umeni. Ve vrcholnem stredoveku se objevuji hrichy nejen zobrazene
samy o sobe, ale jsou casto dany do protikladu k ctnostem, napr. v
protikladu zloby a pokory. Tyto hrichy a ctnosti casto spolu urputne zapasi
a na tech optimistictejsich kresbach a malbach ctnost vitezi nad hrichy.
Smrtelne hrichy maji casto podobu skutecnych zvirat ci fantastickych
priser. A tak se objevuje srovnani sedmi smrtelnych hrichu se sedmero
ctnostmi ci sedmero milosrdnymi skutky.
Jednim z nejznamejsich umelcu, kteri v dejinach lidstva zobrazili smrtelne
hrichy byl Hieronymus Bosch (kolem 1450-1516). Boschovy obrazy smrtelnych
hrichu jsou dnes pychou galerie Prado v Madridu. Dalsim umelcem sedmi
smrtelnych hrichu z pocatku 16. stoleti byl nemecky malir a grafik Hans
Baldung Grien. Hrichy jsou pojmenovany ve stredoveke nemcine na mecich,
ktere vselijake ty fantasticke zvireci potvory drzi ve svych drapech ci
prackach. Tez Pieter Bruegel starsi (1525/26-1569) znazornil kazdy smrtelny
hrich v sedmi jednotlivych alegoriich.
Teprve zacatkem 20. stoleti byla tato stredoveka zaliba v zobrazovani sedmi
smrtelnych hrichu obnovena belgickym malirem Jamesem Ensorem. A jeden z
nejzajimavejsich modernich portretu sedmi hrichu pochazi od malire Otto
Dixe (1891-1968), profesora drazdanske akademie, ktery je dnes k videni v
mestske galerii v Karlsruhe. Zobrazeni sedmi smrtelnych hrichu bylo Dixem
namalovano v osudovem roce 1933, tj. nastupu k moci Adolfa Hitlera v
Nemecku. V temze roce byl Dix zbaven sveho profesorskeho mista v
Drazdanech, neb naciste priradili Dixe k "zvrhlemu umeni" (die entartete
Kunst).
Otto Dix vymaloval smrtelne hrichy v podobe masopustni taskarice. Tak treba
lakomstvi je zobrazeno starou carodejnici. Poloobnazena, dle vyrazky na
rtech syfilisem postizena, prostitutka v sexualne provokativni pozici,
znazornuje necudnost. Tez ostatni postavy jsou obleceny v tradicnich
masopustnich kostymech.
Psychologickym stredem Dixova obrazu je trpaslik ci nedospele dite se
slamove svetlymi vlasy, zakryvajici svou zlobnou tvar maskou. Knirek
typickeho tvaru dava teto postave podobu Adolfa Hitlera. Dle dochovanych
informaci byl hitlerovsky knirek primalovan na obraz dodatecne az po valce.
Dle Dixe, v roce 1933, kdy byl obraz namalovan, jeste nemel odvahu zobrazit
zavist jako Hitlera. Trpaslik uvadi celou skupinu ostatnich hrichu do
pohybu. V kratkosti (dle Dixovych dochovanych poznamek) je sedm smrtelnych
hrichu zobrazeno nasledovne: Zavist - prcek; zloba - dabel; zravost - huba;
necudnost - zenska; lakomstvi - starena; zahalcivost - smrtka; nadutost -
velka hlava. Ale cely obraz neni politicka alegorie a jiste na Hilera by se
hodily i jine smrtelne hrichy, zejmena zloba ci arogance.
Na skizze (dnes v galerii ve Stuttgartu) k Dixove olejomalbe je uveden
citat z Friedricha Nietzscheho: "Poust roste. Beda tomu, kdo rozsiruje
poust."
(Informace v tomto clanku jsou prevazne cerpany z brozurky "Dila Otto Dixe"
od Birgit Schwarzove, kterou vydala Staatliche Kunsthalle Karlsruhe.)
Proč lidé volí KSČM?
Praha, 16. února 1999
Vážený pane redaktore,
občas se podívám do materiálů publikovaných prostřednictvím Internetu a narazil jsem i na vámi redigovaný deník Britské listy. Zaujala mne vysoká úroveň i kultura listu, která v sobě spojuje Vaši invenci, možnost skutečně nezávislé publicistiky produkované v zahraničí a demokratické tradice převzaté z britského prostředí. Právě to je ukázkou, že demokracii nelze někde nastolit diktátem zvenka či prostřednictvím tupého uplatňování práva, ale zejména vysokou kulturou a tradicí. Proto Británie, přestože často nese mnohem méně formálních znaků demokracie než jiné země (např. formu monarchie), je fakticky jednou z nejdemokratičtějších zemí na světě.
Moje zkušenosti se současným politickým systémem jsou, na rozdíl od většiny přispěvatelů do Vašich listů, mnohem horší a v podstatě stejné jako zkušenosti s komunistickým režimem. Byl jsem již pronásledován za urážku dvou hlav států: Gustáva Husáka a Václava Havla, zažil jsem policejní výslechy a persekuci za obou režimů. Poznal jsem osobně útoky teroristických bojůvek s portréty vůdce Václava Havla na kabátě, zažil jsem série výhružných telefonátů (o to hlubší pochopení mám pro osud Karla Čapka v roce 1938), před horším mne snad ochránily určité styky s organizací "Amnesty International" v Easton Street v Londýně. V letech 1992-1996 jsem působil jako poslanec České národní rady ČSFR, po rozbití Československa jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za SPR-RSČ. Pro úplnost dodávám, že jsem se s touto stranou rozešel, v roce 1995 jsem se mj. podílel na vytvoření Vlastenecké republikánské strany, ale vzhledem k ovládnutí této strany policejně orientovanými lidmi a její faktickou nefunkčností jsem i tu opustil, v současnosti nepracuji v žádné politické organizaci.
Pokud jsem projevil nějakou politickou aktivitu, vždy jsem na to nějak doplatil; předpokládám, že i na konci mého posledního zaměstnání měla svůj podíl organizace typu CIA (samozřejmě důkazy nemám a mohu se mýlit). Proto svůj příspěvek posílám prostřednictvím poštovního serveru nezávislého na jakémkoliv zaměstnavateli.
RNDr. Jiří Šoler CSC
Reakce na články Seana Hanley: KSČM - zosobnění zla, článek Petra Jánského: Sean Hanley a KSČM a některé další
Proč lidé volí KSČM?
Jiří Šoler
Přečetl jsem si v Britských listech polemický článek Seana Hanleyho "KSČM - zosobnění zla" a odpověď Petra Jánského "Sean Honley a KSČM". Oba tyto články se zabývají voličskou základnou KSČM a dopouštějí se stejného omylu: příliv voličů KSČM vyplývá z toho, že lidé této straně stále více důvěřují.
Moje osobní zkušenost je spíše opačná. Stálými voliči KSČM jsou samozřejmě také oni povětšinou starší lidé, kteří uznávají hodnoty komunistického režimu a přáli by si návrat k minulosti, podobně je to se starší členskou základnou této strany. Tato voličská a členská základna je dokonce určitou brzdou vývoje funkcionářů KSČM, kteří, jak správně píše Sean Hanley, směřují k novým reformovaným formám socialismu a komunismu, ale musí držet krok s konzervativní členskou základnou.
Další voličská a členská základna komunistických a levicových stran vzniká kupodivu mezi vzdělanou mládeží. Pamatuji se, jak někdy v roce 1995 uspořádali pražští studenti setkání s poslanci Parlamentu u příležitosti nového vysokoškolského zákona a zejména povinnosti platit školné. V této studentské generaci (měřeno délkou vysokoškolského studia okolo 5 let, kdy se studenti kompletně vymění) již chyběli oni bití z listopadu 1989. Byli tam studenti různého politického zaměření, ale jako organizované skupiny vystupovalo pouze několik anarcho-komunistických skupin různé orientace, pravicově či středově orientované skupiny zcela chyběly.
Tady nám roste nová generace Gottwaldových vnuků, často zejména jako reakce na neuspořádané a ostudné poměry v zemi. Pravda, levičáctví je nemocí mládí a mnoho z nich časem své názory změní. Zatím měli tito lidé podobné zkušenosti s represivním charakterem polistopadového režimu jako já, ale také měli touhu samostatně myslet a neviděli svou roli při poslušném hajlování kolem národního vůdce s knírkem.
Z těchto lidí se proto rodí nová voličská a členská základna komunistických a levicových organizací hrozící, symbolicky řečeno, novým střílením z Aurory. Přitom se nejedná o nějakou tupou masu, na kterou by zabrala primitivní propaganda typu televize NOVA nebo Lidových novin. Nejedná se ani o blazeované primitivy, kteří tleskají komukoliv, kdo dokáže rozehrát strunu falešného intelektualismu, jako tomu bylo v krypto-komunistické Chartě 77.
Jedná se o samostatně uvažující myslící lidi, které lze těžko zastrašit a získat je lze pouze otevřenou diskusí a věcnými argumenty, ne mlácením do stolu či policejními obušky. Obávám se, že současné chartistické vládní struktury si takovou otevřenost nemohou dovolit. Konečně, loňské události kolem pražské Global Street Party to jasně dokázaly.
Řečeno jazykem Seana Hanleye, jde spíše o stoupence Miroslava Grebeníčka než jeho otce Aloise. Ovšem když už jde řeč o rodinných klanech u prominentů postkomunistických stran, proč nezmínit Jana a Jiřího Rumla, klan Mlynářů, či dokonce Václava Havla, jeho otce Václava a strýc Miloše, odsouzené za kolaboraci s nacismem? Proč jim měřit jiným metrem?
Konečně není nesmyslnou ona úvaha Petra Cibulky, že komunista zůstane komunistou celý život a případná výměna stranické legitimace nemění nic na jeho přesvědčení, zejména pokud se týká jeho touhy po kariéře, úplného vítězství (jakékoliv) ideologie nad zdravým rozumem a poučky o tom, že účel světí prostředky a že stranická legitimace je stupínkem ke kariéře. Proto nevím, proč bych měl více důvěřovat těm soudruhům, kteří rychle převlékli kabát a zakotvili v některé "pravicové" straně, než těm, kteří zůstali věrní svým idejím. Nevím, proč bych měl více důvěřovat panu ministru financí, kopie jehož přihlášky do KSČ kdysi putovala sněmovnou, než těm, kteří opomněli převléknout kabát a zůstali ve své rodné straně? A proč bych měl více důvěřovat panu premiérovi, který takovou přihlášku též podal, ale komunistickým kádrovákům se nelíbil jeho původ? Zvláště, když jim všem čouhá jejich minulost z kapsy?
Hlavním smyslem mého příspěvku je ale zmínit jiné potenciální voliče (ne členy) KSČM, kteří nefandí ani Miroslavu Grebeníčkovi, ani jeho otci Aloisovi. Jedná se o občany, kteří si plně užili realitu komunistického režimu (ti starší dokonce nacismu) a rádi by v naší zemi viděli po více než 60 letech skutečný demokratický režim založený na skutečně svobodných volbách. Ti, kteří z duše nenávidí komunistické a chartistické kádrování, kteří si přejí, aby o tom, kdo smí být volen (a tedy připuštěn k volbám jako kandidát) nerozhodovali žádní Gottwaldové, Husákové, Havlové či jejich poskoci. Ti, kteří již mají dost arogance moci, která programově ignoruje principy občanské demokracie, nedemokraticky boří státy a žene jejich občany do nedůstojného područí. Ti, kteří věří, že všichni občané jsou si rovni a proto nelze omezit volební právo pouze na ty, kteří si dokázali nakrást na povinnou volební kauci. Ti, kteří mají dost nesvobodného a zmanipulovaného tisku, pronásledování a persekuce odpůrců režimu, kteří mají dost politických procesů. Ti, kteří si myslí, že policie a jiné bezpečnostní složky mají sloužit ochraně občanů proti vnitřnímu a zahraničnímu nebezpečí a kriminalitě a ne k potlačování práv a svobod občanů a jako nástroj vzájemného boje různých politických gangů. A tito občané mají ve volbách pouze dvě možnosti: buď zůstat doma nebo volit dnes jedinou skutečnou a všemi falešnými "demokraty" opovrhovanou opoziční KSČM. A doufat přitom, že tato strana se nestane natolik silnou, aby převzala moc a dovedla zemi, nedej bože, k bývalým socialistickým metám. Pokud se podíváte na výsledky posledních voleb, není jich málo.
Mnoho lidí podlehlo falešné chartisticko-leninské propagandě a pokládalo pečlivě připravovaný ústup komunistických prominentů na předem připravené pozice v listopadu 1989 za přechod ke skutečné demokracii. O to bolestnější bylo probuzení z této iluze, pro mne s konečnou platností během parlamentních voleb v roce 1990. Dodnes nezapomenu, jak tehdy Václav Havel (záruka svobodných voleb!) jako vrchní kádrovák požadoval odstoupení hlavního kandidáta ČSL dr. Bartončíka z voleb, a když se potom dr. Bartončík zhroutil a bojoval po infarktu na resuscitačním oddělení o život, neváhali tři Havlovi nohsledi Jan Ruml, Michael Žantovský a Pavel Rychetský rozebírat celý případ v přímém televizním přenosu bez ohledu na to, že postižený se nemohl bránit. Že tím ohrozili život dr. Bartončíka není pochyb, konečně o tom později vydalo prohlášení několik erudovaných lékařů. Naplnili tak skutkovou podstatu zločinu mučení ve smyslu mezinárodních právních předpisů, např. "Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání" přijaté Valným shromážděním OSN 10. prosince 1984, platné u nás od 6. srpna 1988 a vyhlášené pod číslem 143/1988 Sb. . O porušení volebního zákona a elementárních pravidel slušnosti během voleb v roce 1990 nemluvě.
Zbývá dodat, že při posuzování zločinu mučení není podstatná vina oběti, konečně pozdější lustrační skandály prokázaly, že záležitosti kolem spolupráce s StB sloužily zejména jako zástěrka k tiché likvidaci nepohodlných, ti důležití si lustrační osvědčení vždy nějak obstarali; zvláště falešně potom zní z úst chartistických vůdců. Není též podstatné, že postižený nakonec nátlaku nepodlehl a byl dokonce zvolen. Zbývá též dodat, že osobně jsem neměl žádný vztah k dr. Bartončíkovi ani jeho politické orientaci a na celé věci mně vadila zejména ona zvláštní forma nelidskosti, se kterou byla provedena. Forma, kterou by bylo snad možno pochopit u politiků deklarující drsnou tvář, ale ne u tzv. humanistů. Proto jsem si zařadil její aktéry do stejné skupiny lidí, do jejíhož čela řadím Hitlera, Stalina a Eichmana, a asi těžko budu někdy podporovat politickou stranu, ve které bude někdo z nich působit nebo která bude některého z nich podporovat.
Konečně podobné případy ukazují, že zlu se nemá člověk podávat, ale pokud to lze (a právě nebojuje se smrtí), je nutno se mu postavit. Když byl podobný postup aplikován proti panu Zilkovi, občanu jiného suverénního státu, skončilo to ostudou pro iniciátory.
Lidská práva totiž nejsou pouhým politickým heslem sloužícím mocným ke zdůvodnění jakéhokoliv zla, ale sytém národních a mezinárodních právních dokumentů. Přitom jedním ze základních dokumentů jsou též závěry Mezinárodního vojenského soudního tribunálu v Norimberku. Na rozdíl od pana Petra Jánského se domnívám, že každý skutečně demokratický systém musí být připraven na to, že jeho činnost bude kdykoliv posuzována i podle těchto norem, které jsou dnes jednou z hlavních součástí mezinárodního práva.
Zpracoval jsem v roce 1995 rozsáhlou interpelaci na premiéra Václava Klause s dlouhým seznamem hříchů, kterých se v tomto směru dopustil chartistický režim po roce 1989; cituji z odpovědi pana premiéra: Obviňujete státní instituce z politických zločinů, státního terorismu, manipulace voleb a sdělovacích prostředků, diskriminace některých politických stran apod. ... Žádáte mne, abych učinil zásadní nápravu v mnoha oblastech našeho současného života. Musím Vás však, pane poslanče, zklamat.
Jak přesně to odpovídá logice komunistického režimu od 50-tých do 80-tých let. Pokud si povšimnete, většinu mezinárodních dokumentů o lidských právech, včetně citované Úmluvy, přijalo a ratifikovalo Československo ještě v dobách komunismu s tím, že komunismus je automaticky nejdemokratičtější formou společnosti a proto se s jejich dodržováním si nemusí dělat starosti. Přesně tak postupuje i režim současný.
Konečně politický model jednotného Občanského fóra přijatý v roce 1990 není nic nového, ten už objevil stařičký Benito Mussolini ve formě korporatistických Svazků či komunisté jako Národní frontu; referendum nabízené v roce 1990 bylo ve skutečnosti volbou mezi komunismem a sametovým fašismem, pro pluralitní demokracii jaksi nezbylo místo. A takto vytvořený politický systém fakticky tvá dodnes a nezamaskuje ho ani hraná pluralita či "opoziční smlouvy". Aby tuto politickou stoku nešlo vyčistit, byla postavena hráz volebních kaucí, k zastrašení tisku byly pořádány politické procesy (připomenu pouze proces proti Josefu Tomášovi, redaktoru týdenníku Politika). Podobně byli zastrašováni noví disidenti (připomenu pouze kauzy Zdeňka Spálovského z Kroměříže a Pavla Karhánka z Nového Jičína odsouzených za urážku hlavy státu), když hrozilo nezvolení vůdce, byl dokonce uvězněn opoziční poslanec.
Obracel jsem se na různé exponenty tohoto režimu formou parlamentních interpelací, obracel jsem se na různé evropské a mezinárodní instituce s žádostí o nápravu, ale zbytečně. Nekritickou podporu těchto struktur nedemokratickému Havlovu režimu proto považuji za zradu demokracie podobného typu, jakou byla Mnichovská dohoda v roce 1938; proto si nic neslibuji ani od NATO a EU. Život v této zahnívající stoce mne však radostí nenaplňuje. Ovšem dokud bude národ ochotně hajlovat kolem totalitního vůdce, změny k lepšímu se těžko dočkáme. A komunistická opozice je v současnosti jedinou nadějí, že se to tady alespoň trochu provětrá. I když nadějí poněkud připomínající ruskou ruletu.
V této zemi žijí lidé různé nátury a s různými zkušenostmi; někteří si uvědomili prohnilost chartistického režimu dříve, jiní později. V každém případě těch probuzených a nespokojených přibývá. A pokud jejich jedinou variantou je bojkot nedemokratických voleb nebo volba KSČM, potom situace vypadá přesně tak jako dnes. V autobuse a v hospodách občas člověk dokonce slýchá i obvyklou českou frázi "kdy už to praskne". Doufejme, že to nebude stejnou formou jako v Bosně nebo v Kosovu. Nebo to je snad konečným cílem nové mocenské elity, aby tu NATO a bratrská vojska mohli konečně udělat pořádek? Jako v Chartúmu či v Bagdadu? Nedej Bože ...
Konečně, když jsem v roce 1996 sháněl podpisy pod ústavní stížnost pro nedemokratičnost volebních kaucí, jedinými, kteří se plně angažovali, byli poslanci KSČM, Levého bloku a několik členů Sociální demokracie. Vzhledem k tomu, že ústavní soud později stížnost odmítl, posloužila tato záležitost aspoň jako prověrka toho, komu se jedná o skutečnou demokracii a komu jenom o formální "demokraturu". Nebo opět pouze jako další zástěrka skutečné demokracie? Kdož ví ...
Jiří Šoler
Poznámky JČ: Zdá se mi, že některé vývody a charakterizace pana Šolera jsou předsudečné.
Myslím, že je nespravedlivé a věcně nesprávné konstatovat, že otec Václava Havla byl odsouzen za kolaboraci s nacismem. V případě jeho strýce Miloše jde o daleko složitější problém, daný politováníhodnou poválečnou situací. (Mimochodem, strýc Miloš živil za války české herce, kteří by jinak byli totálně nasazeni v Německu.)
Dále, zdá se mi, že je nespravedlivé označovat Chartu 77 za kryptokomunistickou: byli v ní činní lidé nejrůznější politické orientace. Stejně je nespravedlivé označovat režim v Československu/České republice po roce 1989 za chartistický. Dovoluji si v této souvislosti znovu citovat Ivu Kotrlou, její příspěvek po debatě o úloze českých vzdělanců v klášteře Teplá (viz též zde) v roce 1995: (Listy č. 1/1996, str. 105):
Je projevem diletantismu, píše-li se s vážnou tváří, že lidé z disentu získali vhodné společenské uplatnění po listopadu 1989. Dávám za pravdu názorům bývalé mluvčí Charty 77 Heleny Klímové, která spolu s Alenou Hromádkovou zpracovala (dotazníkovým způsobem) véce než tisícovou společnost signatářů Charty: ve většině zůstali na společenském dně po Listopadu, stejně jako před listopadem 1989 . (:..) Dnes na Jihlavsku například nemohou již chodit zase ani do hospody, aby jim ti, kteří kdysi nad jejich signatářstvím kroutili hlavou, v lidové samopravedlnosti nevyčítali: To jsi v Listopadu pěkným dacanům pomáhal k moci! Co jim já mám říci, když se mi o této své zkušenosti vesnických traktoristů zmiňují v roce 1995? Jsem přesvědčena, že osamocenost lidí z disentu (pokud je Bůh nevybavil nějakým vyjímečným talentem) dál v polistopadovém prostředí pokračuje a mnohdy je doprovázena propadem pod sociální síť. (Je nutné i zmínit desítku signatářů Charty 77, kteří po listopadu 1989 spáchali sebevraždu.)
Dále: princip kolektivní viny protiřečí zásadám evropské civilizace. Být komunistou a vyznávat komunistickou ideologii může být z něčího hlediska pošetilé, není to však a nemůže to být v demokracii trestný čin, ani nic politováníhodného. Trestejte občany za to, zda se v minulosti dopouštěli trestných činů. To, zda to jsou či nejsou komunisté, je však vedlejší.
Pan Šoler by měl věcně dokázat, jaké "předem připravené pozice" měl "chartisticko-leninský establishment" po roce 1989. Zdálo se mi, že je politický vývoj v Československu/ČR po roce 1989 poněkud chaotičtější, než by naznačovala spiknutí, povědomí o nichž navozuje pan Šoler.
"Sametový fašismus" se mi zdá pro československý/český režim po roce 1989 příliš silným přízviskem. Měli bychom si ponechat silná slova jako "fašismus" pro skutečně vražedné režimy. Český či československý režim po roce 1989 neposlal do koncentračních táborů 6 miliónů lidí.
Jiří Šoler k tomu dodává:
Pokud Vás uráží moje paralely mezi současností a nacismem, mohu Vám doporučit podobnou úvahu britské provenience v knize "Rodney Atkinson, Norris McWhirter:Treason at Maastricht, The Destruction of the National State", second eddition 1995 vydané nakladatelstvím Compuprint Publishing, 1 Sands Road, Newcastle-upon-Tyne, NE16 3DJ, kapitola 18: "Nacistický původ Evropské unie". Autoři samozřejmě nesrovnávají politický systém, ale ekonomický.
Pecina a NATO
Při čtení článku pana Peciny mám pocit, že toto je přesně ten způsob, jak kálet do vlastního hnízda. Nehodlám po něm uklízet, ale se svíravým pocitem kolem žaludku poukážu na několik nesmyslů, které v souhrnu tvoří z Peciny demagoga vskutku soudružských rozměrů.
Českou republiku obchází strašidlo Severoatlantické aliance. Klasika manipulační novinařiny. V první větě vyslovím nepravdivý postulát. Postavím ho tak, aby čtenář ani na chvíli nezapochyboval, že tomu může být i jinak. Jenže u nás malé děti vědí, že strašidla jsou jen v pohádkách a na Matějské pouti.
Na vstup do NATO se čeká tak, jako služebnictvo na statku očekává příjezd nového pána. NATO je přisouzena role pána a České republice role služebníka. Pecina samozřejmě ví, o čem NATO je a jaké jsou jeho mechanismy, ale proč skutečnost nezkreslit? Proč si nezalhat? Jde mu přece o to, aby vztah veřejnosti k NATO, který je momentálně asi půl na půl, se přehoupl na stranu komunistů.
Stát může občanovi zakázat se ptát, pochybovat mu zakázat nedokáže. Ptát jsme se nesměli v minulém režimu. Teď se nejen můžeme ptát, ale můžeme si psát co chceme (čehož je Pecina živým důkazem).
...s úspěchem použili komunisté ve svých četných kampaních např. proti emigrantům. Tady trefil mistr hřebík do hlavy. Jednu kampaň proti emigrantům totiž organizoval sám - po listopadu a na stránkách a foru BL.
...Češi budou vůči obyvatelům Slovenska moci zakoušet psychologicky tak blahodárný pocit nadřazenosti. Pravda je taková, že hned při prvním jednání premiérů vyjádřila česká strana jako prioritu ve vzájemných vztazích podporu Slovenska při vstupu do NATO. Tady už člověka nepřekvapuje, že Pecina lže, ale že si osobuje právo mluvit za Čechy, za českou společnost, za národ. Dělá to systematicky a všude. Patrně má plnou moc od Pána Boha (nebo od ÚV).
...stačí připomenout, že země, s níž má Česká republika nejkonfliktnější vztahy, je sama členem NATO, a to oproti ní "služebně starším". Na které tanky Pecina naráží? Já znám okupační tanky mongolských hord a ty v NATO nejsou.
...česká reprezentace tento nápad (společná přísaha) s odporem zavrhla. Nevím, jestli s odporem, ale zavrhla. Návrh byl poněkud předčasný. Voják je členem armády své země a teprve armáda je (naše bude) součástí NATO. Logická je tedy přísaha národní. Možné je, že se v budoucnu státy NATO dohodnou ještě na další, společné přísaze.
Byli Češi již někdy někomu dobrým spojencem? O tom by měli referovat jiní. Obávám se však, že kdyby Pecina lépe znal historii, takto by se neptal.
Na závěr jsem si nechal perlu: Bude nám "pod Američany" lépe než "pod Rusy"? Vážení čtenáři, to si vychutnejte!
Petr Jánský
Domnívám se, že introverze, s níž pan Hanley staví do protikladu pojem "občanská společnost" s pojmem
"stát a jeho politické aspekty", je ryze účelová, a vyplývá z nepochopení určitých pojmů. Pan Hanley staví pojem "občanská společnost" jako samostatný aspekt, a poněkud zapomíná, že jde jen o pojmové vyjádření celého konglomerátu obecných vztahů občana státu ke společnosti v níž žije.
Trvám na tom, že oba pojmy jsou natolik provázané, a do značné míry totožné, že mezi nimi není možné rozlišovat, aniž je stavět do protikladu, alespoň nikoli z hlediska společnosti vyjádřené demokratickým státem, takové společnosti (byť v jádře samotné představy poněkud ideální), žijící v takovém státním zřízení, které samo o sobě vyjadřuje a representuje momentální zájem společnosti, jež daný stát vytváří.
Nedávno se kdosi na stránkách BL zmínil o pojmu odpovědnosti ve vztahu ke společnosti. A co jiného je stát a celá politika, než určitý víceméně nedokonalý retranslační model vztahů občanů ke své společnosti, daný momentálně uznaným státním zřízením a většinově schválenou politikou? Může stát a politika existovat bez společnosti? Bez svých občanů? Pokuste se si na tu otázku odpovědět, a bude Vám jasné, v čem pan Hanley chybuje.
Když jsem četl překlad páně Hanleyova článku, uvědomil jsem si poměrně jasně, že pan Hanley si, asi z důvodu osobního neporozumění, zaměňuje poněkud zprofanovaný abstraktně intelektuální pojem "občanská společnost" s čistě konkrétním pojmem "občanská zodpovědnost ve vztahu ke společnosti".
Jenže občanská zodpovědnost za celou společnost, zodpovědnost každého konkrétního občana libovolného státu, není samostatný abstraktní aspekt. Je totiž přítomna nejen v onom pojmu "občanská společnost" ale i v jakémkoli vztahu jakéhokoli občana jakéhokoli státu ke společnosti v níž žije. Tedy ve všem, o čem pan Hanley mluví.
Je snadné říci, že "svět je špatný", a z čistě statistického hlediska vztahu ke konkrétním událostem je v tom směru dokonce možné mít alespoň v polovině případů pravdu. Ale současně toto tvrzení logicky nesprávné, protože pomíjí vše, co je na světě dobré, jako by toto ani neexistovalo. Stejně tak snadné je říci, že "pojem občanská společnost je celý chybný, neb realita se opožduje za nadějemi a očekáváními." A obecně vzato je stejně nelogický.
Pan Hanley argumentuje následovně: "Pojem občanská společnost, tak jak já ho chápu, se nějak neosvědčuje. Občané neprojevují v konkrétních případech dostatek zodpovědnosti ve svém vztahu ke státu, a tím i ke společnosti, kterou stát representuje. Proto by asi stálo za to uvažovat o tom, jak tuto "zodpovědnost" převést v širší míře na stát, a tím občany zbavit povinnosti, s níž se jaksi nedokážou vyrovnávat."
Mohu-li suše konstatovat, tak tohle už tu, myslím, bylo. Celá úvaha pana Henleye je z tohoto hlediska naprosto chybná, a to dokonce, mohu-li si dovolit podotknout, chybná v první řadě svou filosofií. I filosofické narážky v článku pana Hanleye, včetně citací, se totiž týkají vztahu občana ke společnosti, potažmo ke státu, jakožto representaci společnosti, a nikoli, prosím, k samotnému pojmu "občanská společnost".
Obecně vzato, nakousl pan Henley abstraktní dilema na vyšší úrovni:
Jak dalece by měl moderní demokratický stát, jako representant své společnosti, současně i representovat onu zodpovědnost svých jednotlivých občanů, a tedy, kolik svobody by měl svým občanům poskytnout, aby sám zůstal plně funkční?
Podotýkám, že míra té svobody určuje i míru oné zodpovědnosti jednotlivce ke společnosti.
V totalitní diktatuře byla a je ona míra svobody, a tedy i míra zodpovědnosti v podstatě nulová.
Naopak v abstraktně pojaté naprosté anarchii, by byla míra občanské svobody maximální, ovšem, zde nelze klást rovnítko mezi svobodou a zodpovědností. Abstraktní naprostá anarchie by totiž také vyžadovala k tomu, aby její občané mohli svých svobod využívat, od všech svých občanů maximální míru zodpovědnosti ke společnosti, a to je, jak jistě uznáte, fikce.
Totalitu uznat nelze. Ananrchii také ne. Takže, kde je ta adekvátní hranice občanských svobod, a tedy i občanské zodpovědnosti, kterou by měl stát (konkrétně co nejlépe fungující stát demokratický), svým občanům poskytovat?
Podle mého názoru nelze tuto míru nějak konkrétně specifikovat. Je to vždy záležitost té které konkrétní společnosti, záležitost množiny jednotlivců, danou společnost tvořících, alespoň pokud po generacích nedojdeme k nějaké té globální společnosti, jejíž jednotlivci budou shodně občansky vychovávaní, a jimž bude ten pocit odpovědnosti od útlého mládí shodně vštěpován, tak aby ho převzali za svůj, a formovali podle něj svůj postoj ke společnosti. Pak jim bude možno poskytnout i příslušnou stanovenou maximální míru příslušných občanských svobod. Ona totiž právě ta individuální zodpovědnost podmiňuje ve funkčním státu ony občanské svobody, nikoli naopak, jak se někteří liberární, či konservativní intelektuálové mylně domnívají.
Je nutno uznat, že tak, jako nikdy nedochází k případu, že by ve vztahu k občanské zodpovědnosti na tom byli všichni občané daného státu stejně, tak ani nelze požadovat, aby politikové a representanti státu řešili otázku občanských svobod podle nějakého ideálního mustru v různých státech, representujících odlišné společnosti s různou minulostí, shodně. Vztah politických representantů k této otázce vykrystalisovává vždy postupně z pochopení stávající situace v daném státu. Obecný postoj jednotlivce ke své společnosti lze vždy charakterisovat snahou o co nejvyšší míru osobní svobody. Teprve pocit osobní zodpovědnosti daného jednotlivce usměrňuje, a nutí ho k tomu, aby se části svých svobod vzdal ve prospěch celku. Úměrně k tomu, jak dalece pociťuje u svých spolubližních onu míru odpovědnosti.
Princip všech těchto komplikovaných a vzájemně se ovlivňujících zpětných vazeb v čase pak dává dohromady konkrétní statut státu ve vztahu ke společnosti, kterou representuje.
Tam, kde se onen zabstrakcionalisovaný pojem zodpovědnosti občanů dlouhodobě nemění, což je v dnešním světě rychlých a markantních změn dosti vyjímečné, tam lze během času dospět i k jisté rovnováze v oblasti občanských svobod ve vztahu k občanské odpovědnosti.
A je vždy lepší ty svobody přidávat postupně, v souvislosti se vzrůstem průměrné zodpovědnosti občanů ke své společnosti representované státem, než poskytnout je jen tak, bez ohledu na zodpovědnost občanů, jen na základě jakýchsi liberárních představ, že občan by měl mít ta a ta práva, a pak, když je občané začnou zneužívat, je zase jednotlivcům odebírat ve prospěch státu, nemyslíte?
Nutno rovněž uznat, že právě k tomu, v našem státě po roce 89 došlo. Státu byly odebrány rozhodovací pravomoci nad množstvím našich svobod, a formálně a nekontrolovaně byly přesunuty na jednotlivce. Jde především o ekonomické svobody. V blahém domění, že demokracii společnosti presentují tyto svobody, nikoli individuální zodpovědnost jednotlivců. Současně ovšem také nutno uznat, že tehdy sotva kdo z dosti amatérských "nových" politiků měl přehled o tom, co lze občanům bez obav poskytnout, aniž by to mělo za následek kolise vztahů mezi občany a státem, způsobeným právě oním nedostatkem zodpovědnosti. Vítězové svého času asi viděli jen možnost změny společenského řádu presentované právě oním rozdílem svobod, a zodpovědnost průměrného občana pominuli jako nepodstatnou. Což byla frapantní chyba, s jejímiž následky se nyní potýkáme, pane Henley. Ale Váš pokus o odvození definice míry těch svobod ze současné situace je stejně chybný, jako úvahy tehdejších representantů OH. Bez ohledu na to, že oni representanti lidem svého času něco poskytnout museli, protože se to od nich očekávalo. A že těch svobod poskytli občanům neúměrně moc? Chyba odhadu. Neexistoval tehdy žádný precendent. Neexistovalo měřítko. Neexistovalo nic. Jen odhad.
Ale Vy nyní, po letech, vidíte souvislosti jasněji, a přesto děláte stejnou chybu, byť s opačným znaménkem. Proč, pane Henley?
Jste si vědom, že občanské svobody se snadněji přijímají, než odebírají? Jste si vědom, že onen Vámi presentovaný pojem "občanská společnost" ve skutečnosti jen v intelektuální veřejné mluvě kryje poněkud nepopulární pojem "osobní zodpovědnost jednotlivců vůči společnosti"? Divíte se pak, že v různých veřejných vyjádřeních byl tento pojem zaměněn za onu "občanskou společnost"? A že tím bylo jasně konstatováno, že zde, z toho ohledu, je občanská zodpovědnost na velmi nízké úrovni? Ale, pane Henley...
Jinak: Vaše teze, že stát by měl nějakým vhodným způsobem ovlivnit onu individuální občanskou zodpovědnost ve vztahu ke společnosti je správná. Otázkou je jak to udělat. Aby posttotalitní stát v průběhu přechodu k demokracii správně fungoval, musely by se napřed některé ze stávajích občanských svobod omezit v jeho prospěch, přesně v intencích průměrné občanské odpovědnosti jednotlivců. A to je dosti nereálné, protože občané, jako jednotlivci, by to obecně chápali jako návrat k jisté formě totality.
Především ti, kteří cítí onu zodpovědnost, a respektují ji, se současně se nehodlají nechat ve svých svobodách omezovat jen proto, že kdesi kdosi onu odpovědnost nemá. Možná Vás to udiví, ale je to právě mírou nízké osobní zodpovědnosti ke společnosti a neschopností pochopit, že třeba jen fakt, že když já sám nekradu, i když krást mohu, nechci být tedy ve svém svobodném rozhodnutí, zda krást či nikoli, omezen státem, může být z hlediska společnosti v daném okamžiku chybný. Ale zkuste s tím něco udělat...
Z tohoto důvodu nepokládám za smysluplné úvahy o převodu ani části individuálních svobod zpět na stát. Společnost by to neakceptovala. U Vás, na západě, snad, ale zde nikoli. U Vás je jiná situace. Daná nejen úrovní občanského cítění, ale i té zodpovědnosti z ní plynoucí. Na rozdíl od postkomunistické společnosti po deseti letech.
Nemyslím totiž, že by současná zdejší společnost chtěla nějak napodobovat západ. Ale, když jsme se vydali na cestu k demokracii, bylo nutno určit nějaký konkrétní cíl, něco co by masy občanů dokázaly přejmout, a ztotožnit se s tím. Nějakou tu vizi, něco co se vyplní, když po oné vybrané cestě dostatečně dlouho půjdeme.
Z nedostatku lepších a kvalitnějších představ bylo formálně vybráno právě ono připodobnění západu. Nemusí se Vám to líbit, pane Henley, ale zatím nikdo nespecifikoval kvalitnější vizi.
S těmi vizemi je to zde ostatně velmi úzký profil. Ani nejúspěšnější současní političtí exponenti zatím nic jako vizi pro tento stát a tuto společnost, nemají. Což společnost nese velice nelibě...
Je tedy od Vás sice hezké, že poukazujete na to, že západ není nic, co by nám mohlo být vzorem, ale je to také dosti destruktivní, pokud nám souběžně nenabídnete lepší vizi.
Máte nějakou v zásobě, pane Henley? Že nikoli? Tak by asi bylo lépe, kdybyste nám ty stávající představy nevymlouval. I blbá vize západní občanské společnosti se všemi svými nevýhodami je stále lepší než nic.
Je možné posuzovat různé formy státních intervencí na podporu "občanské společnosti" za víceméně neefektivní. Pokud ale jejich výsledkem bude vzrůst nejen onoho občanského sebeuvědomění, ale i té odpovědnosti vůči společnosti, pak jsou jakékoli tyto státní aktivity kladné, bez ohledu na efektivitu.
Podstata totiž netkví v tom, jak se stát k "občanské společnosti" staví, ale ve vztahu jednotlivců ke svému státu, a přeneseně i ke společnosti v níž žijí. Ten je důležitý, nikoli samotný pojem "občanské společnosti", pane Hanley.
