Prozrazený špión byl obětí fiaska iráckého spiknutí

Na to, že je šéfem citlivé špionážní mise ve východní Evropě, šéf rezidentury MI6 v Praze Christopher Hurran nepůsobí jako konvenční postava tajného agenta, napsal v neděli 7. února týdeník Sunday Telegraph.

Hurran je bývalý armádní důstojník a je to první otevřeně homosexuální šéf špionážní pobočky. Nevyhýbá se světlu ramp. V pražských diplomatických kruzích je dobře znám svými velkými večírky, které pořádá v předměstské vile, kde bydlí se svým dlouholetým venezuelským milencem. Hurrana je také možno lehce poznat ve středověkých ulicích města Prahy, neboť ho tam často vozí v černém londýnském taxíku.

"Je to jediná možnost, jak mohu pohodlně jezdit na dlouhé vzdálenosti," svěřuje se Hurran, který měří skoro dva metry, svým kolegům a přátelům. "Na konvenční způsob dopravy mám příliš dlouhé nohy."

Ale i když se mohou zdát podrobnosti jeho soukromého života poněkud výstřední, na Hurranových profesionálních prioritách není nic zvláštního. Podivným obratem osudu se někdejší špionážní bojiště studené války stala nyní ohniskem úsilí svrhnout iráckého diktátora Saddáma Husajna.

V tomto kontextu se stal Hurran obětí profesionálního soupeření, které stále existuje mezi východoevropskými a západními rozvědkami, i když v současnosti jsou prý údajně spojenci.

Cynickým manévrem, vypočítaným tak, že to mělo zlikvidovat kariéru britského agenta, nejen odhalil Karel Vulterin, bývalý šéf české rozvědky Christophera Hurrana jako šéfa britské pobočky MI6 v České republice, ale také ho udal, že je aktivní homosexuál. Je obtížnější si představit škodlivější útok na profesionální pověst vysokého zpravodajského důstojníka, zejména vzhledem k tomu, že lidem v Británii připomínají špionáž spojená s homosexualitou jména Burgesse a Blunta, agentů, kteří přešli na stranu Sovětského svazu.

Důvod pro tento nediplomatický konflikt mezi dvěma údajně "přátelskými" rozvědkami lze nalézt v ambiciózní britské špionážní operaci, kterou řídil z Prahy Christopher Hurran, a jejímž cílem bylo proniknout do jádra Saddámovy hlavní tajné policie, Muchabaratu.

Hlavní město České republiky se stalo nepravděpodobným ohniskem pokusů svrhnout Saddáma Husajna, poté, co americká CIA - v reakci na naléhání Kongresu, aby byl režim iráckého diktátora destabilizován - využila služeb staré propagandistické mašinérie studené války, Rádia Svobodná Evropa, k vytvoření Rádia Svobodný Irák, které pravidelně vyzývá Iráčany, aby povstali a svrhli Saddáma Husajna.

Operace CIA na Irák zapůsobila. Brzo poté, co začalo vysílat Rádio Svobodný Irák, nařídil Saddám Husajn, aby se vydalo 100 000 liber na vyhození ústředí Rádia Svobodná Evropa do povětří.

Peníze byly přesunuty Džábiru Salimovi, 43, šéfovi irácké rozvědky působícímu v Praze. Vedení Saddámovy rozvědky v Bagdádu však nevědělo, že na Salima se už zaměřila britská a americká rozvědka. Christopher Hurran byl přesvědčen, že by bylo možno Sálima "obrátit" a přesvědčit, aby začal pracovat pro Brity.

V souladu s protokoly zahraniční práce rozvědky, které požadují, aby domácí bezpečnostní orgány měly odpovědnost za sledování osob na vlastním území, požádal Hurran českou rozvědku, BIS, aby sledovala Sálima. Britská rozvědka doufala, že bude možné Sálima přesvědčit, aby se stal dvojitým agentem.

Kdyby se to Hurranovi podařilo, bylo by to pro Západ velkým úspěchem v získávání informací proti Iráku.

Avšak dříve, než Hurran a jeho kolegové tuto akci ukončili, Sálim zmizel. Toho si povšimlo oddělení MI6 na britském velvyslanectví. Jeho pracovníci se dotázali BIS, jestli vědí, kde Sálim je. Po trapné pauze zatelefonoval Vulterin Hurranovi a sdělil mu, že Češi Sálima "ztratili".

Bylo zahájeno hledání. Britští a američtí agenti pročesávali špionážní bazary po celé Evropě ve snaze najít chybějícího Iráčana. Za několik dní byl Sálim nalezen. K velkému hněvu šéfů britské rozvědky bylo zjištěno, že Iráčan emigroval do Německa.

Podle oficiální verze odcestoval Sálim do Rakouska, protože jedno z jeho sedmi dětí potřebovalo lékařskou pomoc, a tam ho přesvědčili Němci, aby emigroval. Existuje ale také tvrzení, že Sálim zpanikařil, když mu bylo nařízeno, aby vyhodil Rádio Svobodná Evropa do povětří.

Navzdory zprávám, které byly nedávno zveřejněny, Sálima neodvezli na tajné, bezpečné místo na venkově nedaleko Londýna. Byl odvezen na tajné místo na německém venkově, a tam setrvává od té doby, co prozradil irácká zpravodajská tajemství svým novým německým spojencům.

I když Sálim poskytl cenné informace o irácké špionážní službě, včetně podrobností o spiknutí, jehož cílem mělo být zničení ústředí Rádia Svobodná Evropa, britští a američtí špióni zuřili, že jim Češi zkazili výjimečnou příležitost infiltrovat Saddámovu špionáž. V důsledku české nekompetence si nyní Sálim buduje nový život v Německu, namísto toho, aby byl ve válce proti Saddámu Husajnovi vysoce ceněným západním špionážním agentem.

Pro Christophera Hurrana to byla poslední kapka. Během jeho dvouletého pobytu v Praze bylo náplní jeho práce jednat s Čechy a jemně dávat pozor na to, aby pomáhali, když to bylo zapotřebí. MI6 jim pomáhá už léta, poskytuje jim výcvik a pomáhá i při operacích. MI6 doufala, že se jim podaří z BIS vytvořit užitečného člena špionážní komunity NATO, vzhledem k tomu, že se má Severoatlantické společenství nyní rozšiřovat na východ.

Zdálo se, že jsou to dobré investice. Češi byli kdysi ve špionáži velmi dobří. Během druhé světové války zavraždili českoslovenští agenti ve spolupráci s britskými Reinharda Heydricha, říšského protektora Čech a Moravy a člověka, který se podílel na projektu koncentračních táborů.

Avšak vnitřní spory uvnitř dnešní české rozvědky velmi vážně záporně ovlivnily její účinnost. Hurran dospěl k názoru, že za to může Vulterin. Tak učinil nezvyklý krok. Poslal Čechům protestní dopis. Nebylo překvapivé, že jedna jeho kopie byla adresována Vulterinovi, šéfovi BIS.

Ale druhá kopie byla odeslána Jaroslavu Baštovi, sociálně demokratickému ministru, odpovědnému za zpravodajské služby. Problém byl vynesen mimo svět zpravodajských služeb.

Hurranova stížnost šla do české vlády. Ministři nabídli Vulterinovi možnost, aby odstoupil. Odmítl. Propustili ho. Aspoň na veřejnosti zůstaly důvody jeho propuštění tajné. Ale soukromě sdělili ministři novinářům, že v důsledku stížnosti MI6 na Vulterina mohli těžko učinit něco jiného.

V Bezpečnostní informační službě Vulterinovi kamarádi ve vedení připravovali pomstu. Jejich neženatý šéf seděl doma, kde bydlí se svou starou matkou. Britové nejen odstranili Vulterina, ale také potrestali BIS tím, že odhalili její neefektivnost. Rozhodli se zaměstnanci BIS v této chvíli prozradit Hurranovo jméno, adresu a sexuální preference zpravodajství české bulvární televize Nova?

Jak byly ty informace zveřejněny, zůstává tajemstvím, ale Hurran byl odhalen.

Avšak, k všeobecnému překvapení se šéfové britské špionáže v Londýně rozhodli ponechat Hurrana ve funkci. Mezi kolegy má Hurran pověst pracovitého a talentovaného důstojníka. Vzhledem k tomu, že byl Hurran šéfem pražské pobočky MI6, byl znám kolegům diplomatům a českému politickému establishmentu jako agent MI6. Vedení rozvědky v Londýně nevidělo důvod, proč ho odvolávat.

Bude obtížnější ignorovat škodu, kterou skandál způsobil západnímu úsili destabilizovat Saddáma. Hurranova kariéra bude jistě pokračovat, ale je obtížné si představit, jakým způsobem mohou západní protiirácké aktivity v Praze pokračovat. V tom případě je jediným vítězem celé této trapné záležitosti Saddám Husajn.

MI6: Homosexuální špióni nepatří do Prahy

Vyzrazení Christophera Hurrana v české televizi jako homosexuálního šéfa pražské pobočky MI6 vyvolalo všeobecné překvapení a znepokojení, píše v Suday Telegraphu minulou neděli Oleg Gordievskij, bývalý rozvědčík KGB, který působil jako dvojitý agent pro Británii. Zjevně byl Hurran prozrazen v záchvatu pomsty Karla Vulterina, šéfa českých špiónů, o jehož propuštění se Hurran zasadil. Vulterinovi se podařilo se pomstít. O Hurranovi nyní každý ví. Je správné, že britská rozvědka zaměstnává homosexuály a ještě je jmenuje do čelných funkcí?

Jsem, pokračuje Gordievskij, alespoň částečně odpovědný za to, že jsem přesvědčil MI6, aby změnila svou politiku ohledně homosexuality. V padesátých letech zavedla britská státní služba celou řadu předpisů, která zakazovaly homosexuálům pracovat se státním tajemstvím. Vládly obavy, že homosexuální státní úředníci a vojáci by se mohli lehce stát obětí KGB - byli vydíratelní.

Trauma zjištění, že Anthony Blunt a Guy Burgess, oba homosexuální pracovníci britské rozvědky, byli zároveň nejúspěšnějšími agenty, jaké kdy měla KGB, přesvědčilo britské úřední kruhy, zakázat homosexualitu. Ale homosexualita neměla nic společného s Bluntovou a Burgessovou zradou. Nebyli pro spolupráci s KGB vydíráni. Spolupracovali z vlastní vůle, dobrovolně.

Šéfové KGB byli šokováni, když zjistili, že jsou Blunt a Burgess homosexuální milenci. Vím to, protože jsem četl Bluntův svazek v Moskvě, píše Gordievskij. Morálně byli šéfové KGB odpuzováni Bluntovou homosexualitou. Operačně to bylo ostře proti předpisům: naverbovanci KGB spolu navzájem nesměli ani mluvit, nemluvě o tom, aby spolu sdíleli postel.

Řídící pracovníci Blunta a Burgesse chtěli zamezit jejich homosexuálnímu styku, ale nemohli. Nemohli o tom ani mluvit, protože by se museli zmínit o tom, že v Sovětském svazu je homosexualita trestným činem, za který se jde na mnoho let do vězení. To by odradilo Blunta a Burgesse od komunistického ráje, o němž se domnívali, že ho pomáhají budovat. (Homosexualita přestala být v Rusku trestným činem až začátkem devadesátých let, začátkem rozkladu Sovětského svazu.)

Už od dvacátých let používala KGB služeb homosexuálů, jimž se říkalo "přístupoví agenti". Tito agenti se pokoušeli vydírat cizince a přimět je tak, aby zradili svou zemi. V roce 1937 vyfotografovali ruští agenti jednoho úředníka amerického velvyslanectví in flagranti v sexuálním aktu s jiným mužem. Pokus o vydírání - KGB se snažila získat tajné kódy - nevyšel. Úředník informoval o incidentu svého nadřízeného. V jiném incidentu, do něhož byli opět zataženi Američani, byla poslána celá skupina zaměstnanců velvyslanectví zpět do Washingtonu, poté, co se účastnila homosexuálních orgií, zorganizovaných KGB.

Avšak postoje k homosexualitě se začaly měnit, alespoň na Západě, po "sexuální revoluci" šedesátých let. Homosexualitu bylo nyní možno otevřeně přiznat. V Británii a v USA přestala být trestným činem. V sedmdesátých letech už "přístupoví agenti" nepřinášeli žádné výsledky.

KGB nechápala proč. Vzpomínám, jak byla KGB překvapena reakcí jednoho britského návštěvníka, když byl konfrontován s fotografiemi, které KGB pořídila s obrovskými obtížemi. Na nich byl zachycen během sexuálního aktu s jiným mužem. Brit reagoval, jako kdyby ho KGB vyfotografovala při krasobruslení nebo při tenisu. Pokrčil rameny. "Manželka to ví, a můj šéf taky."

KGB byla trpce zklamána -a nechápala. Ale takovéto incidenty ji přiměly k závěru, že homosexalita je nyní za Západě natolik tolerována, že nemá cenu se pokoušet homosexuály vydírat. Tak se na ně KGB přestala zaměřovat.

Informoval jsem MI6 o této změně politiky v roce 1982, když jsem poprvé přijel do Londýna jako náměstek vedoucího londýnské rezidentury KGB. Tehdy se britská rozvědka poprvé dozvěděla, že už KGB nepovažuje homosexuály za zranitelné. Nedlouho poté začala MI6 jmenovat homosexuály do čelných funkcí.

Je tato politika chybná? Myslím, že ne. Podle mé zkušenosti bývalí homosexuálové vynikající rozvědčíci. V současnosti nejsou o nic víc vydíratelnější než ženatí muži. Také stojí rozvědku méně - nemají děti, za jejichž vzdělání musí ministerstvo zahraničních věcí platit v drahých soukromých školách.

Neexistuje absolutně žádný princip, proč zakazovat práci v rozvědce homosexuálům, stejně jako neexistuje důvod, proč zakazovat práci ženám. Avšak úspěšná špionážní práce není založena na principech. Je založena na tom, co funguje v praxi. A úspěch záleží především na tom, najdeme-li pro příslušnou práci vhodného člověka.

Zpravodajský agent v cizí zemi musí být schopen získat důvěru svých hostitelů. Lidé ho musejí respektovat. Jinak nic nezjistí. Ženy bývají vynikajícími rozvědčicemi v Evropě, v Americe a v Rusku. Bylo by naprosto nesmyslné jmenovat ženu špiónkou do fundamentalistické muslimské země jaké je Írán, Pákistán nebo Irák. Muži v těchto zemích neberou ženy vážně.

Existují země, v nichž je homosexuální rozvědčík asi k takovému užitku, jako žena rozvědčice v Íránu. Česká republika je jednou z těchto zemí - jako většina zemí bývalého komunistického bloku. Postoj k homosexualitě je tam asi takový, jaký býval v Británii v padesátých letech. Homosexuálové jsou terčem posměchu. O otevřeně homosexuálním špiónovi se budou šířit řeči. Bude na něho pohlíženo se zvědavostí, většinou zlovolnou. Nikdo mu nebude důvěřovat. Budou se mu smát. A to bude znamenat, že nebude moci efektivně pracovat.

Hurran je bezpochyby vynikající zpravodajský důstojník. Jeho úspěchy jsou vynikající. Ale české postoje vůči homosexualitě znamenají, že do Prahy neměl být posílán. Možná přežil to, že byl "odhalen" jako špión v televizi. Avšak jakmile byl veřejně identifikován jako homosexuál, jeho pověst v Praze byla nenapravitelně poškozena. O Češích to vypovídá smutné věci, ale je to bohužel pravda. Většina Čechů prostě homosexuály nerespektuje.

Navzdory tomu, že se MI6 veřejně postavila na obranu Christophera Hurrana, a rozhodla se ho nevyměnit, MI6 jistě dobře ví, co se stalo. Bezpochyby plánuje Hurrana nahradit někým jiným a tato osoba už asi byla vybrána. Avšak MI6 nechce budit dojem, že ustupuje tlaku sdělovacích prostředků nebo jakémukoliv vnějšímu tlaku. Tak Hurran nebude odvolán hned. Očekávejte ale, že během půl roku bude přeložen na jinou práci.

Jediným poučením z tohoto případu je, že místní podmínky určují, jaký člověk je vhodný pro jakou zpravodajskou práci. V Berlíně, v Kodani, ve Washingtonu, v Amsterodamu by byl otevřeně homosexuální agent naprosto v pořádku. Ale v Praze nebo ve Varšavě, v Budapešti nebo v Sofii vyvolávají homosexuálové smích. Nejsou schopni získávat informace. Nemá cenu trvat na zásadě sexuální rovnosti - prostě to jen ohrozí efektivnost práce britské rozvědky ve východní Evropě.

A tato efektivnost nesmí být ohrožena - tato oblast je příliš důležitá. Praha je životně důležitým střediskem pro získávání špionážních informací. Česká rozvědka, i když má nové zaměstnance, naplněné duchem demokracie a nikoliv komunismu, stále udržuje své svazky na staré kontakty - a ty byl, po Stasi a po KGB, nejlepší ve východním bloku.

Češi znají teroristické sítě na Blízkém východě neobyčejně dobře. Dlouhá léta poskytovali gangu Carlose Šakala úkryt a podporu, a to jim poskytlo otevřené dveře do světa terorismu na Blízkém východě. Také mají Češi velmi dobré znalosti bývalé Jugoslávie a Ruska.

Británie velmi silně potřebuje tyto znalosti, má-li být její zahraniční politika úspěšná. MI6 je v ideálním postavení, jak tyto znalosti získat. MI6 je jednou z nejefektivnějších špionážních organizací na celém světě. Je možná malá, ale její pracovníci jsou nejvyšší kvality. Jsou taktní, diskrétní a velmi profesionální.

Nemám pochyb o tom, že MI6 zajistí, že nový člověk v Praze, který nahradí Christophera Hurrana bude muž, jemuž budou Češi důvěřovat a s nímž budou hovořit. MI6 se vždycky dokázala poučit. Tatáž chyba se nebude opakovat, uzavírá Oleg Gordievskij.

Má automobilový průmysl budoucnost?

V roce 1994, přibližně v době, kdy předávala česká vláda většinový podíl automobilky Škoda Mladá Boleslav německému koncernu Volkswagen, koupila německá firma BMW automobilové závody na výrobu luxusního britského vozu Rover. V britských médiích to vyvolalo velké zklamání. V novinách se objevovaly kreslené vtipy o tom, jak německý parní válec likviduje britskou ekonomiku. V posledních měsících se snížil odbyt vozů Rover přibližně o padesát procent. Automobilka Rover, pod vedením firmy BMW, se octla ve velmi vážné situaci. Je ohroženo celých 14 000 jejích pracovních sil. V souvislosti s touto situací se tento týden zamyslel deník Guardian obecněji nad budoucností automobilového průmyslu. Tyto řádky budou asi promlouvat ke každému, kdo denně tráví iritován dlouhé desítky minut v automobilu v přecpaných ulicích měst - ať britských, amerických, nebo třeba v Praze. JČ

Britští politikové nyní jezdí do Longbridge, sídla automobilky Rover, a předhánějí se přísliby, že automobilka nebude uzavřena. Avšak, píše deník Guardian, tito politikové se mýlí. Britský automobilový průmysl se nemůže vyhnout obrovskému množství ztrát pracovních míst. První na řadě k likvidaci je určena právě automobilka Rover.

Labourističtí ministři jdou ve šlépějích Margaret Thatcherové, které se snažila vybudovat "hospodářství, založené na automobilovém průmyslu". Dnes se však už nedá předstírat, že se věk automobilů pomalu chýlí ke konci. Století, kdy neustále rapidně rostl objem výroby automobilů, už skončilo.

A to dokonce i v Británii, která miluje svá soukromá auta jako snad nikdo. I zde už veřejně vyhlašuje ministr životního prostředí, aby lidé používali automobilů méně a zavádí opatření, aby k tomu došlo. Brzo budou do většiny britských měst zavedena omezení, která jsou běžná v celé řadě měst západní Evropy.

Třikrát za posledních třicet let se rozložila v Británii velká průmyslová odvětví, která měla být páteří ekonomiky. Přežila, menší a energičtější, ale jsou jen stínem své někdejší slávy. Nejprve zlikvidovala mezinárodní konkurence loďařství, pak ocelářství a nakonec uhelný průmysl. V důsledku rozkladu těchto průmyslových odvětví se proměnily celé rozsáhlé oblasti v opuštěná rumiště.

Tuto nedávnou průmyslovou historii nynější vláda ignoruje. Británie se chystá provést tutéž chybu s automobilovým průmyslem. Namísto toho, aby automobilky začaly vyrábět něco jiného, nebo namísto regenerace železnice a autobusových sítí Británie tvrdohlavě setrvává u výroby automobilů.

Jistě, dosud je to velmi silné průmyslové odvětví. Automobilový průmysl je největší britské průmyslové odvětví, zaměstnává 300 000 lidí ve výrobě součástek a automobilů, a další půl miliónu lidí pracuje v přidružených odvětvích. Avšak žádné z velkých středisek automobilového průmyslu nemá zabezpečenou budoucnost. Vezměme třeba město Cowley v hrabství Oxfordshire, které zaměstnávalo v sedmdesátých letech 23 000 lidí ve výrobě automobilů. Nyní zaměstnává jen 4000 osob na vysoce automatizovaných výrobních linkách.

Většina britských automobilek je nyní vlastněna v zahraničí. Rozhodování o jejich budoucnosti se činí mimo Británii. Často velmi daleko od Evropy. Severoamerické a japonské automobilky mají vlastní problémy. Jsou umístěny v zemích, které jsou nuceny vyvážet automobily, protože domácí trh automobilů už neroste.

Celosvětově existuje už dlouho přebytek vyráběných automobilů. Investice do moderní technologie vedly k výraznému poklesu pracovních sil. V roce 1982 vyráběl britský automobilový průmysl 877 00 aut ročně. Nyní, s daleko menším počtem dělníků, vyrábí 1 748 000 aut ročně. Průmysl mohl lehce vyrobit loni dva milióny aut, ale neexistují objednávky. Automobilka Ford musela před vánocemi přejít na čtyřdenní pracovní týden. V kontinentální Evropě je v automobilovém průmyslu přebytečná výrobní kapacita 25 procent.

Vyhlídky jsou nejisté. Zisk z obratu v automobilovém průmyslu dosahuje jen - a to jen v období hospodářského rozkvětu - tří procent. To zanechává velmi malý manévrovací prostor, jakmile začne klesat odbyt, jako se to stalo v případě automobilky Rover.

Británie je ve zvlášť obtížné situaci, protože většinu jejích automobilek vlastní cizinci. Je daleko lehčí pro cizí ředitele automobilek, kteří se octnou pod domácím politickým tlakem a pod tlakem domácích rozhněvaných zaměstnanců, aby udrželi při životě domovskou automobilku a zlikvidovali provoz v cizině, v Británii.

Některé automobilky si uvědomují, že musejí začít dělat něco jiného. Britské ministerstvo dopravy argumentuje, že železnice a autobusy jsou novým průmyslem budoucnosti. Firma General Motors v Americe vyrábí železniční lokomotivy a Británie je dováží. Automobilka Volvo prodala svůj provoz na výrobu automobilů, ponechala si však provoz na výrobu autobusů. Japonci se připravují na nový trh, na němž budou prodávat automobily s nulovými emisemi zplodin.

Přátelé Země požadují, aby došlo do roku 2010 k snížení automobilové dopravy o deset procent. V nadcházejících deseti letech dojde ke snížení počtu zaměstnanců automobilového průmyslu v Británii o 43 000, ale prý by mohlo vzniknout 130 000 nových pracovních míst rozšířením průmyslu autobusů, železnic a jízdních kol.

Česká budoucnost: dialog mezi církvemi a státem

(volná úvaha)

Jan Mezdříč

V tomto roce přeci jen asi bude probíhat dialog mezi církvemi a státem. Bude-li to dialog jen o majetku, bude to špatný dialog a to i v případě, že se církvím splní zcela vše. Nevím, zda rozhovory jednání proběhne za vlády Zemanovy, či zda tato vláda padne.

JUDr. Rychetský, zdá se, spíše usiluje o její pád - tvrdit, že církev stejně nebude umět hospodařit (viz V pravé poledne ČT1 7.2.) je zcela mimo právní rovinu - to pozná i neodborník.

Katolická církev by ráda nějakou formu spolupráce státu a církve a mnozí katoličtí duchovní i věřící pohlížejí na tuto zemi jako na pohanskou kotlinu, jejíž obyvatelstvo je potenciálním objektem obracení na víru Kristovu. Nevěřící pak, oproti katolíkům méně organisováni a asi i méně angažováni, jsou si na druhou stranu vědomi svého práva na svobodu myšlení. Věřím, že mnozí z nich by kooperaci církví se státem vnímali jako omezení této svobody. Ještě horší by bylo, kdyby tito lidé začali vnímat církev katolickou jako nositelku ideologie, která prostě má nahradit ideologii komunistickou.

Pokud vím, řada aktivních (čili praktikujících) křesťanských věřících málo prožívá radost ze svobody vyznání. Jsou spíše nespokojeni s tím, že je jich v naší zemi menšina (20%?, méně?, více?). Dovolím-li si sdělit jim, že považuji za výbušnou situaci, kdy stát je formulován na bázi náboženské a nacionální, dívají se na mne jako na kacíře.

Počátkem devadesátých let vystoupil dp. Tomáš Halík s programem (otištěno v Katol. novinách) nanejvýše sympatickým - vyjít z ghetta a žít mezi a s ostatními občany naší země. Někdy mám pocit, že v druhé půli devadesátých let jde spíše o to, zda katolíci zatlačí do ghetta ostatní občany či naopak (zatím zatlačovali do ghetta ODS).

Strany iniciované či plně kontrolované katolickými věřícími (ODA, US, KDU, DEU, Strana konservativní smlouvy a další) úspěšně znepřehledňujíí politickou scénu a již jen svou pouhou existencí způsobují rozmělnění a nemožnost plnění programů stran druhých. Přitom, bez ohledu na to, jaký program hlásají, spolu dokáží velmi dobře kooperovat a tvořit politiku.

Přidáme-li k tomu všemu zcela neobjektivní a až propagandisticky působící masmédia, je zjevné, že demokracie v naší zemi má velmi specifickou tvář. A masmédia nám občas sugerují, že strany a programy jsou pasé, že důležitější jsou osobnosti. No, to už tu bylo - např. fýrer Adolf či velký vůdce Vissarionovič, jejichž předobrazem byli, žel, světci a králové.

Po posledních volbách strany Čtyřkoalice evidentně sázely na rozhádanost V. Klause a M. Zemana, z níž vzejde patová situace, za které president V. Havel (již více president věřících než president všech občanů) bude jmenovat "odbornickou" vládu.

Nestalo se.

Navzdory řadě chyb je Zemanova vláda podstatně schopnější v naplňování svého programu, než jak český tisk předpovídal. A co je pro křesťanské fundamentalisty nedobré - česká kotlina je zvána do NATO, ačkoli je stále převážně pohanská.

Komunisté se stali vážnou hrozbou naší zemi nikoli svým temným rejdům řízeným Stalinovými pohrobky, ale pro blbost pravicových politiků a neschopnost katolické církve a jejích věřících si uvědomit, že zde nežijí pohané, ale potomci Čechů, kteří se před desítkami let od katolicismu odvrátili v důsledku neschopnosti církve reagovat na nové společenské poměry včetně industrialisace a posílení měst na úkor venkova a nemožnosti "státní" c. a k. církve myšlenkově setrvalé ještě v baroku komunikovat s  českými vlastenci přelomu 19. a 20. století

Je nevyšší čas pro věřící akceptovat prostý fakt, že víra či světonázor jsou právem soukromou věcí každého občana a sebeobratnější tlak včetně pokusů o sugesci viny, vyvolávání paniky z konce tisíciletí, přepisování historie a likvidování klasické politiky inflačními triky s tucty stran na změnu přesvědčení lze přirovnat k zatoužení po majetku bližního svého. Nebo snad lidé bez katolické víry nejsou našimi sousedy či spolupracovníky? A není jejich pohled na svět jejich nejvlastnějším majetkem?

Domnívám se, že jde o to nežít v ghettu a netvořit ghetta pro druhé. Ale to je o asertivitě a o právním státě. Poněkud více Krista místo Friedricha Nietzsche a více Desatera než Apokalypsy. A také odmítnout a zneplatnit "třídní" zákony, kterými komunistický stát zkonfiskoval soukromý i veřejnoprávní majetek včetně nacistických loupeží namísto vylepšování restitučního zákona č.87, jenž sám je o sobě je paskvilem. A také se těším na dobré zprávy, že v Čechách je upřednostněno poctivé jednání a úcta k právu před žvaněním o politickém mariáši (ve kterém se ostatně pěkně fixluje už devátý rok) vymahatelné právo, příznivé ekonomické klima pro zahraniční podnikatele a možnost dvojího občanství.

10.2.1999

Jan Mezdříč

Omluva čtenářům a  katolické církvi

Moře nudy a oceány arogance v Literárních novinách

(Autorka je známa.)

Vazeny pane Culiku,

ve včerejších Literarnich novinach (10.2.) se objevil clanek Tomase Hajka "More bidy" a "Oceany beznadeje". Nese charakteristicke rysy mnoha podobnych textu. Prislovi pravi: Pomalu pada kapka, ale vyhloubi jamu velikou, takze po dopadu mnoha techto otravnych kapek na muj mozek jsem se nastvala a  posilam Vam uryvky s komentarem.

Autor pro nekoho mozna poeticky, pro me rozplizle a nudne lici vznik socialistickeho hnuti: "Socialista se narodil v polovine minuleho stoleti ve starem Rakousku, kde svetem zapomenuto zilo si mesta Praha."

Moc uz si dejiny delnickeho hnuti nepamatuju, ale nezda se mi, ze by se Fourier, Owen nebo Proudhon narodili ve starem Rakousku.

"Socialista nepochybne soucitil s chudym proletariatem a soucit se menil v blize nezacileny hnev vuci tem, kteri chudi nebyli. Socialista byl romanticke povahy, nebot se rad toulal volnou prirodou, rad pozoroval more, predevsim more severska. Snad i proto jej oslovovalo "More bidy" ve mestskych slumech a tovarnich halach, rad bloudil zamyslen kolem "Oceanu beznadeje" sede kazdodennosti prumysloveho delnictva..."

V podobne hlubokem analytickem duchu clanek pokracuje, az autor dojde k vyvodu:

"Individualismus silnych a uspesnych byl vzdy silny a zivotaschopny, ale teprve kdyz se vnitrne usebral socialisticky kolektivismus urazenych a ponizenych, ziskal svet na rovnovaze. ..To bylo na prelomu minuleho stoleti."

Svet se bohuzel dostaval bolestne do urcite rovnovahy mnohokrat uz drive, staci si precist jakoukoliv ucebnici dejepisu; kdyz si byli silni a uspesni prilis jisti a prilis utahli srouby, urazeni a ponizeni se bourili.

Pak nefunkcni rozplizla vsuvka o zazitcich ze sledovani filmu Titanic. Mozna ma nejaky hlubsi zamer, ale ten jsem nepochopila.

Dale se autor zabyva vztahem myslenek Socialisty devatenacteho stoleti a myslenek soucasnych socialistickych stran. To jsem napsala velmi eufemisticky, autor totiz vubec nedefinuje zakladni pojmy a cely text plyne v nicnerikajich metaforach:

"Socialista devatenacteho stoleti najednou uvidel, ze slovo Socialismus jeste neztratilo smysl. Podle jeho soudu Socialista si ted musi sednout k psacimu stolu a napsat varovny clanek o tom, ze lide si maji dat pozor na falesne buzky, na Zlata telata, na modlosluzebnictvi. Musi usilovat, aby lide videli svet nezkreslene. Pozor na "More bidy" a "Ocean beznadeje", tentokrat jen v lidskych dusich. Pozor na ten druh svobody, ktery vede k narcisismu a sebeuspokojeni."

Avsak co je noveho a "socialistickeho" na brojeni proti modlosluzebnictvi? To by nakonec i Mojzis ci Kristus museli byt socialisty, jak se o tom psalo v "happy sixties..."

Co je noveho a objevneho na tomto textu? V dobe, kdy je v CR skoro pul milionu lidi bez prace a ani levice, ani pravice nevi, jak situaci resit, mi ironizovani "oceanu beznadeje" v nekterych lidskych dusich pripada nevkusne a neeticke.

Myslim, ze vetsine ceskych uspesnych lidi chybi urcita pokora, soucit s urazenymi a ponizenymi a schopnost si uvedomit, ze o jejich uspechu nerozhodly jen jejich osobni vlastnosti, ale i jine faktory.

Pozor na ten druh svobody (a uspechu), ktery nevede k zodpovednosti.

Poznámka JČ: Ale nejdůležitější je myslím to, že tito lidé, opakující své ideologické poučky, nemají ponětí, co se děje ve vnějším světě, jaká éra vzniká a jak se na ni - bez ideologicky uspokojivých pouček - připravovat a jak předvídat.

Zrychlí ministr Kužvart vznik integrovaného registru znečištění prostředí (PRTR) ?

Reakce:

Nepřesnosti v článku Dušana Slugoně