Česká politika - druhá možnost:
Která česká politická strana využije obrovského potenciálu samosprávy venkova?
Minulý týden jsem napsal článek, v němž jsem konstatoval, že v důsledku stále se zhoršující hospodářské situace ČR a znepokojující xenofobii, na české politické scéně by mohlo dojít k vzrůstu činnosti radikální pravice.
Avšak toto bezpochyby není jedinou možností pro budoucnost. Existuje jiná, daleko více povzbuzující možnost - pokud se jí chopí nějaká politická strana.
Začněme od základu: už celá dlouhá řada průzkumů veřejného mínění ukazuje, že čeští občané ztrácejí důvěru ve všechny instituce státní moci: ve vládu, v parlament i v prezidenta. Stále méně lidí je spokojeno s politickou situací. I náhodné zkušenosti z ulice, z hostinců i z pracovišť po celé zemi potvrzují tyto výsledky průzkumů veřejného mínění.
Avšak když se pozorně zaposloucháte do konkrétních stížností českých občanů, uslyšíte, že se v nich opakuje několik základních myšlenek. Naprostá antipatie společnosti vůči všem státním institucím dosáhla v této chvíli tak vysoké míry, že ji lze označit za všeobecnou nespokojenost s celostátním administrativním ústředím.
Proti pragocentrismu
Záporný postoj vůči Praze je v České republice už dlouho dosud nevyužívaným rezervoárem politického potenciálu. Čím jdeme dále od Prahy,. tím silnější je tento záporný postoj. Ale v poslední době dosáhl tento záporný pocit tak obrovské intenzity, že je nyní zdrojem skutečné moci, který by dokázal radikálně změnit českou politickou scénu.
88 procent obyvatel, kteří žijí mimo Prahu, má stále více a více doslova plné zuby českého hlavního města - toho, že se všechno rozhoduje v tomto zatraceném hlavním městě. Jejich frustraci ohledně dnešního politováníhodného stavu české politiky pragocentrismus posiluje: lidé v ČR mají pocit, že nemají skoro žádný vliv na to, co se děje v jejich zemi.
Má to mnoho společného s nedávným poklesem Havlovy popularity. Tento pokles není jen důsledkem chyb, kterých se v poslední době dopustil Havel či jeho úřad. Nejde ani jen o jeho nepopulární manželku - jde o něco hlubšího. Ať už si to Havel zaslouží či nikoliv, Havel se stal mocným symbolem nejhoršího stereotypu Pražáka: snobského, svatouškovského a vždy kritizujícího ostatní, že jsou nekulturní a provinční maloměšťáci.
Avšak samozřejmě, nynější záporná reakce proti Havlovi je jen součástí celého protielitářského, proticentristického postoje, který vzniká v České republice. Hovoříte-li s lidmi kolem vás, je zjevné, že mají plné zuby skoro všech politiků, vystupujících na celostátní politické scéně, nevadí jim jen Havel. Ve skutečnosti mnozí považují Havla za toho nejlepšího mezi špatnými (pražskými "elitami").
Z této nálady veřejnosti je zjevné, že existuje v české společnosti v současnosti politická energie, která je připravena projevit se v politickém světě. Pokud hledá nějaká česká politická strana nový politický program, úspěšnou strategií by pro ni zřejmě bylo využít těchto antipragocentristických postupů.
Jak proměnit náladu v hnutí
Historicky měl konflikt mezi pražským ústředím a regiony určitou politickou hodnotu. Připomeňme si, že za první Československé republiky získala Agrární strana ve dvou ze čtyř meziválečných volbách v Čechách i na Moravě největší počet českých voličských hlasů.
Samozřejmě, k těmto volebním vítězstvím agrárníků došlo teprve až po rozkolu sociální demokracie. Přesto však byla Agrární strana také jedinou stranou, která zasedala ve všech meziválečných vládách a v deseti ze 13 vlád (s výjimkou dvou vlád nestranických odborníků) byli také agrárníci ministerským předsedou.
Čtenář si nyní možná říká, "Ano, dobře, to je všechno pravda, ale to bylo už dávno, předtím, než kolektivizace zlikvidovala zemědělskou komunitu jako hlasovací občanský celek.
Avšak meziválečná Agrární strana nezastupovala jen malé zemědělce, kteří zmizeli v důsledku komunistické kolektivizace. Agrární strana odrážela velkou šíři zájmů na venkově a v menších městech. Fungovala, jak napsal jeden vědec, jako "svého druhu široká třída, jako politická organizace venkova", která sjednocovala zájmy venkova a vytvořila tak "nejsilnější a nejdůslednější jedinou politickou sílu za první republiky". (David W. Paul, The Cultural Limits of Revolutionary Politics: Change and Continuity in Socialist Czechoslovakia, New York, 1979). Precedens pro politicky silný venkov existuje, a je to potenciál, který jen čeká na to, aby ho někdo využil.
V nedávné době ukázal rozštěp Občanské demokratické strany a to, že Klaus tento rozštěp koncem roku 1997 přežil, jak významnou roli v tomto smyslu hrál venkov a regiony. Psal jsem o tom na jiném místě.
Jiné zajímavé poučení pro české politiky přichází dnes z Maďarska. Maďarský premiér Viktor Orban využívá relativně velmi dobře venkova a měst mimo Budapešť. Jak jasně ukazují nedávné kontroverze ohledně financování maďarského Národního divadla a stavby čtvrté linky budapešťského metra, k nimž dochází mezi Orbanem a primátorem Budapešti Gáborem Demszkym, středoevropský politik může vyvolat potlesk tím, když konstatuje, jak to učinil Orban: "Hlavní město nemá zemi, země má hlavní město." (Viz lednové vydání měsíčníku New Presence. )
Kritikové tvrdí, že Orban rozeštvává Maďarsko tím, že vytváří kontrast mezi hlavním městem a venkovem, ale jeho strategie byla dosud značně úspěšná. Mnoho Maďarů žijících mimo Budapešť je přesvědčeno, že dostává hlavní město už dlouho příliš mnoho výhod a příliš velký podíl vybíraných peněz. Orban používá rétoriky, která chce tuto situaci napravit, a to velmi intenzívně promlouvá k mnoha občanů.
Mohly by se politické neshody mezi dominantní politickou stranou v pražské městské radě a politickou stranou, která utvořila nynější vládu České republiky, stát jiskrou, z níž by vznikl oheň konfliktu "hlavní město - regiony", tak jak k tomu došlo mezi Viktorem Orbanem (strana Fidesz) a primátorem Gáborem Demszkym (strana svobodných demokratů) v Maďarsku?
Vize, žádná vize a ideologie
Přirozeně, každé úspěšné hnutí by muselo jít hlouběji než jen vyjadřovat záporné pocity vůči hlavnímu městu. Strana, která by chtěla využít pro svůj volební úspěch regionální otázky, by musela podporovat všeobecnou politickou vizi větší regionální autonomie, včetně požadavku, aby byly skutečné rozhodovací pravomoci přesunuty z ústředí do regionů a do měst.
Je fascinující, že v posledních dvou týdnech mi říkali dva přátelé, kteří stojí dosti blízko vedení dvou českých parlamentních stran, v podstatě totéž:
"Vedoucí představitelé naší strany si uvědomují, že už nemají nové myšlenky," řekli mi oba tito lidé. "Události minulého desetiletí už proběhly, a teď hledá naše strana aktivně nový politický program, novou vizi."
Bylo to více než jen zajímavé slyšet toto opakovaně během čtrnácti dnů ze dvou různých politických stran.
Poté, co jsem si přečetl před posledními všeobecnými volbami politické programy všech stran, byl jsem dosti překvapen, že žádný z nich nebyl velmi pronikavý, takže to, co mi tito přátelé sdělovali, bylo, možná pozdní, ale nicméně přesto pozoruhodné přiznání.
Čeští politikové jsou stravováni trpkými osobními spory. Špatně se orientují v rychlých politických a hospodářských změnách. Dvě české parlamentní strany nyní přiznávají, že nevědí jak dál. Přiznávají, že ztratili styk s voliči a neposkytují jim nutnou vůdčí roli ani politickou vizi pro budoucnost, jichž je lidem zapotřebí.
Politická vize není totožná s ideologií. Ideologie je neohebná, tvrdá jako kámen. Ochromuje praktické rozhodování přijetím dogmatu. Úspěch či selhání určitého plánu je méně důležité než plán samotný.
Naproti tomu, politická vize je výrazem naděje, je to představa, že se dá situace zlepšit, pokud budou realizovány určité praktické kroky. Praktické kroky jsou postupné a racionální, nejsou to nezvratitelné obří projekty. Podkladem těchto kroků je politická vize. Ta poskytuje inspiraci. Není megalomanská.
Dá se dosti jasně vysvětlit, v čem spočívá rozdíl mezi ideologií a vizí, na dvou příkladech nedávné české historie:
To, co nabídl v roce 1991 československé společnosti Václav Klaus, ať už se nám to líbilo nebo ne, to byla vize. Řekl v podstatě, mám tento cíl (kvetoucí ekonomiku volného trhu) a toto jsou kroky, které chci učinit, abych tuto vizi realizovali (privatizace, větší konvertibilita měny, přísná monetární politika, atd.)
Co se stalo s tou vizí později, to je jiná historie. Důležité je, že Klaus měl tehdy jasnou vizi a lidé ji nadšeně podpořili, když pro něho v roce 1992 hlasovali.
To, co Klaus nabídl v roce 1998 byla, naproti tomu, ideologie. Billboard s jeho fotografií a jedním nebo dvěma hesly. Poslušnost Velkému šéfovi byla důležitější než nápady a plán akce. Jen pohlédněte na hesla, jichž ODS využívala v minulém roce:
"Myslíme jinak."
"Ne socialistickým experimentům."
To jsou záporné reakce na nápady či myšlenky. Nejsou to samy o sobě nápady či myšlenky.
Tato hesla vyjadřují názor na to, kam by společnost NEMĚLA JÍT, namísto toho, aby předestřela vizi, KAM BY MĚLA JÍT.
Je docela ironické, že, jak se zdá, Klaus zapomněl na poučení prvních porevolučních událostí: politické seskupení, které je založené na odmítání něčeho (tehdy to byla komunistická strana) přežije jen krátkou dobu.
Nová vize
Ale přestaňme se zabývat minulostí. Jak by měla vypadat nová politická vize?
Vzhledem k nevyužitému politickému potenciálu regionů, co by měla politická strana nabídnout občanům, aby ji začali podporovat?
Má-li být hnutí, které chce dát moc regionům, úspěšné, muselo by se začít vyjadřovat velmi jasně. Nesmí to být vize, která by byla prostě jen protipražská či zaměřená proti nynější politické elitě. Jak jsem uvedl výše, politika, založená na negaci, vydrží jen krátkou dobu.
Kromě toho, že by nové hnutí požadovalo: "Odeberte Praze rozhodovací pravomoci", muselo by být založeno na programu předání pravomocí přímo do regionů, v rámci politické strany i v rámci státní organizace. Dalo by se to nazvat "národní obnova od základů směrem výše".
Pokud by měli dosavadní čelní politikové učinit tuto vizi obnovy přesvědčivou, museli by otevřeně říci, že jejich bývalí političtí poradci je zavedli do slepé uličky, museli by jich pár propustit a museli by se vydat do venkovských měst a poslouchat, co tam lidé chtějí. Známí politikové by museli začít vážně politicky pracovat mimo Prahu. Museli by se vydat do nejmenších vesnic, setkávat se tam s lidmi, pořádat schůze a - především - by muselo být vidět, že skutečně lidem tito politikové naslouchají.
Nechť vystupují místní politikové v celostátních sdělovacích prostředcích. (Ano, celostátní politkové by museli stát vedle nich, aby se dostavily televizní kamery.Sdělovací prostředky na to nejsou připraveny: obávám se, že mají ještě menší cit pro nosnou, novou politickou vizi než politikové).
Prosím, uvědomte si: to neznamená projet rychlostí blesku velkým počtem měst těsně před všeobecnými volbami. Činnost celostátních politiků na venkově by musela být trvalá. Muselo by k ní docházet pořád, aby byla přesvědčivá.
Všimněte si, také, že to neznamená, že by místní stranická organizace se pokusila svolat velké množství místních občanů pro mimořádnou návštěvu šéfa strany či jeho zástupce.
Měla by se konat otevřená setkání - ve městech i ve vesnicích s šéfy politických stran, veřejně i v soukromí (tak, jak to dělají například Tony Blair a Bill Clinton).
Politikové budou muset říci konkrétně a otevřeně, o jakém konkrétním znepokojení občanů a o jakých nových nápadech se dověděli od místních lidí v městě X.
Strana, která bude chtít tuto vizi úspěšně realizovat, bude nutně podporovat příliv nové krve z těchto měst a vesnic do svých řad. Nadregionální struktury v politické straně by vyvolaly vznik debat o skutečných problémech, jimž čelí lidé v městech a vesnicích.
Součástí celkové vize strany, která by chtěla takovýto politický program přijmout, by dále měly být tyto dvě konkrétní myšlenky:
1. Nynější zákon o regionech, který má vejít v platnost za méně než jedenáct měsíců, je beznadějně nedokonalý a musel by být jako součást celkové politické vize změněn. Existují několikeré důvody, proč je ten zákon špatný: regiony jsou příliš malé na to, aby měly nárok na získávaní strukturních dotací z fondů Evropské unie a nové hranice jsou pro mnoho lidí nepřijatelné. (Viz například má odpověď panu Koubovi v Britských listech).
Kromě toho, jak konstatoval Zdeněk Koudela (ČSSD), člen ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny, fondy pro takovýto obrovský projekt nebyly plánovány a nejsou součástí nynějšího státního rozpočtu ("[Zavedení nových krajů] brání legislativní, ale zejmény finanční problémy. Vzhledem k tomu, že ministerstvo vnitra nedostalo ze státního rozpočtu ani korunu na vytvoření krajů, mohou vzniknout nejdříve v roce 2001." . Viz ČTK, v MFD, 26.1.99). Všeobecná nespokojenost s tímto zákonem by mohla být prvotním pilířem podpory pro nové hnutí, jehož cílem by bylo zavedení racionálnějšího a populárnějšího systému.
2. Nový akční plán pro turistiku, který by přivedl zahraniční návštěvníky do měst mimo Prahu. Jako cílová města pro zahraniční turisty by mělo být zvoleno deset nebo dvacet míst. Nový plán, jehož cílem by mělo být rozšířit bohatství, které přináší zahraniční turistika, by byl založen na tom, aby místní občané v těchto cílových městech začali aktivně pracovat v místních radách pro turistiku, které by projednávaly reklamní akce a koordinovaly by svou činnost s celostátním úřadem. Tolik cizinců už stejně navštívilo Prahu. Cílem těchto koordinačních rad by bylo přesvědčit je, aby se do ČR vrátili a navštívili teď nějakou jinou část České republiky.
Takže, kdo to bude?
Která strana začne jednat jako první a využije politického potenciálu regionální obnovy? Ze zavedených stran mají jen KSČM a ODS dostatečně širokou členskou základnu, která by byla schopna realizovat v současné době tuto místní a regionální obnovu.
Unie svobody, o níž se zpočátku zdálo, že směřuje tímto směrem, jak se zdá odmítla představu, že by se měla zregenerovat od základů směrem nahoru. Namísto toho dává přednost tomu, že spoléhá na jednu či dvě vůdčí osobnosti. KDU-ČSL byl byl dobrý kandidát, neboť její podpora na venkově je docela silná, ale pověst této strany jako strany s náboženskými konexemi znamená, že její voličská podpora těžko kdy stoupne. ČSSD, jak už jsem se zmínil, by se mohla zviditelnit proti pražskému městskému výboru velmi dobře, zejména vzhledem k tomu, že má na Moravě silnou podporu, a Morava je velmi silnou baštou protipražského cítění.
Samozřejmě, skutečné hnutí možná vznikne z úplně nové, samostatné, občanské síly.
Ať už udělá první krok kdokoliv, veřejnost bude zpočátku pravděpodobně velmi skeptická. V současnosti totiž lidé v podstatě odmítají politiku i politiky.
V delší perspektivě však takové hnutí získá od obyvatelstva respekt a ten se během času promění v úspěch při volbách. A v nynější situaci je to, jak se zdá, jediná možná cesta, jak očistit pošpiněnou pověst politiků, politiky a české vlády.
