Oživování radikální pravice
(An English version of this article has appeared in the Prague Post weekly. - Anglická verze tohoto článku vyšla včera v týdeníku Prague Post.)
Po ponižující porážce ve všeobecných volbách loni v létě je český republikánský šéf Miroslav Sládek pravděpodobně zdeprimován a mimo politiku. Během posledních několika měsíců se jeho strana štěpí na skupinky soustředěné kolem jednotlivých osob. Kolem různých vedoucích představitelů se tvoří nové frakce, které mají obdobné představy.
Navzdory zdánlivému chaosu roste ultranacionalismus v České republice. Pomalu vzniká nová radikální pravice, a je daleko profesionálnější a dokáže daleko lépe zacházet se sdělovacími prostředky, než jak tomu bylo v primitivních dnech chybujícího Sládka.
Ultrapravice Sládka, svého dlouholetého vedoucího představitele, důsledně opouští a navzdory podpoře, které se dosud těší mezi několika zbývajícími ortodoxními sládkovci, je nepravděpodobné, že bude Sládek hrát v budoucnosti v extrémní pravici příliš významnou roli. Celá řada skandálů, obklopujících financování SPR-RSČ, několik nekompetentních vystoupení ve sdělovacích prostředcích, a - co je nejdůležitější - výsledky všeobecných voleb - proměnily Sládka pro jeho stranu v pasívní položku.
Za posledního půl roku došlo v extrémní pravici ke zmatkům.. Místní organizace SPR-RSČ se otevřeně postavily proti ústřednímu vedení strany. To by bývalo před všeobecnými volbami něčím neslýchaným. Kromě odporu došlo také k odchodům ze SPR-RSČ. Republikánští reformátoři přecházejí do Vlastenecké republikánské strany (VRS). To je strana, která byla prý založena v roce 1995, ale v listopadových volbách do Senátu dopadla velmi špatně.
Podle Jana Kopala, někdejšího mluvčího reformátorů ve Sládkově SPR-RSČ a nynějšího šéfa VRS, se stává VRS novým domovem pro mnoho protisládkovských republikánů, kteří se vzdali pokusů zreformovat starší stranu.
Ale ať už se VRS nakonec podaří převzít prapor radikální pravice, je pravděpodobné, že v roce 1999 dojde k oživení extrémně pravicového hnutí v ČR.
Je pro to několik důvodů:
Zaprvé, nezaměstnanost, která v současnosti dosahuje 7,5 procenta (zvýšila se z 2,5 procenta koncem roku 1995). Ta vytvoří novou podporu pro radikální politická řešení. V ČR byla vždy podpora pro radikální pravici nejsilnější v oblastech s vysokou nezaměstnaností. Sládkova nejsilnější bašta byla v severních Čechách, kde přesahuje v některých městech nezaměstnanost hranici 15 procent.
Zadruhé, český politický establishment je tolik polarizovaný a tolik soustředěný na osobní rivalitu, že se nikdo, jak se zdá, nezajímá o vytvoření širokého konsensu, jak vyřešit mnoho problémů země.
Ignorování těchto problémů vede jen k jejich zhoršení. Vzniká také politické vakuum, které se připravují vyplnit radikálové.
Podle posledních průzkumů veřejného mínění je jen 23 procent obyvatelstva spokojeno s politickou situací v České republice. Téměř tři čtvrtiny lidí jsou nespokojeny. Je zjevné, že alespoň někteří tito občané budou hledat nová řešení v extrémní pravici..
Zatřetí, Evropská unie i nadále trvá na váhání. Odkládá rozhodnutí, kdy přesně by měla Česká republika vstoupit do EU. Spolu s často neférovýmí obchodními praktikami Bruselu, uplatňovanými vůči Praze, to v ČR přispěje k růstu postojů proti vstupu do Evropské unie. Tyto postoje už nyní zastává asi čtvrtina obyvatelstva (a 19 procent je nerozhodných).
Začtvrté, sílí pocit odporu vůči romské (cikánské) komunistě, a tento pocit odporu je motivován pomstou. Mnoho lidí ve většinové české společnosti už má dost toho, že se pořád hovoří o romské otázce. Tito lidé považují Romy za malou menšinu všeobecně neoblíbených lidí, jimž se dostává ze Západu příliš mnoho pozornosti.
I když hesla jako "Žádné výhody pro cikány" Sládkovi při posledních volbách nepomohla, tento názor je všeobecně zastáván. Oblečte tuto filozofii do profesionálnějšího, více politicky korektního hávu, a bude velmi pravděpodobně všeobecně přijatelná.
Nová radikální pravice to dobře ví. Zanedlouho uvidíme v této zemi možná moderního ultrapravicového politika, který dokáže profesionálně zvládat sdělovací prostředky - někoho jako je Joerg Heider v sousedním Rakousku.
Na jedné straně je zapotřebí nového image. Za pozorného zájmu západních struktur přijímá česká vláda kroky na potlačení radikálních skupin, zejména skinheadů. Na veřejných shromážděních se nebudou nosit pásky na rukávech. Vedoucí politikové budou vystupovat v elegantních oblecích podnikatelů.
Jasný nový začátek, který nebude mít nic společného se Sládkem, a bude se pravděpodobně vyjadřovat méně hrubým jazykem, povede k tomu, že si veřejnost neuvědomí, že jde o nenávistnou, ultranacionalistickou agendu. Je možné, že si lidé nepovšimnou, kdo je motorem nového hnutí, až bude příliš pozdě. Dočasná anonymita a zdánlivá nevinnost nového politického seskupení bude ve srovnání se Sládkem vynikající kamufláží.
Jedním novým potenciálním vedoucím představitelem je Jan Vik, náměstek předsedy SPR-RSČ. I když by musel rozbít svůj image jako Sládkův podlézavý stoupenec poněkud dramaticky na to, aby to bylo věrohodné, telegenický Vik má charisma a dokáže na televizní obrazovce inspirovat diváky, a to právě nové hnutí hledá.
Vik zcela zjevně podstoupil profesionální mediální školení. Ví, jak se má chovat, když běží televizní kamery.
V současnost isamozřejmě nemůže nikdo s určitostí říci, zda nakonec převezme meč radikální pravice ze Sládkovy umdlévající ruky VRS, Vik, nebo nějaká jiná část hnutí.
Potenciál pro velmi silné znovuzrození extrémní pravice v České republice je však velký.
Temný kout číhající v srdci německé demokracie
Nová německá sociálně demokratická vláda chce změnit zákon o občanství a povolit etnickým menšinám, žijícím v Německu, dvojí občanství, německé a své původní. Poražení křesťanští demokraté proti tomu organizují petici. Britský deník Independent k tomu ve středu 27. ledna přinesl komentář, z něhož vyjímáme:
Poprvé od té doby, co Turci byli pozváni do Německa, aby vykonávali špinavou práci německého hospodářského zázraku nemusejí ti, jimž se nelíbí jejich přítomnost v Německu a kdo je chtějí udržet v postavení druhořadých občanů, na ně nadávat po hospodách, či v ultrapravicových stranách - mohou nyní jednoduše podepsat kus papíru. Strana pravicového středu tak legitimuje lidovou nedůvěru vůči rasové menšině.
I ty nejcivilizovanější demokracie mají své temné kouty, a rasa je kostlivcem ve skříni v Německu. V německém parlamentě zasedá jediný Turek - držitelé veřejných funkcí totiž musejí mít německé občanství, a to je nesmírně obtížné získat. A taková situace je v zemi, která má ústavu, jež je snad nejvíce ze všech ústav na světě posedlá moderními lidskými právy. V Německu můžete žádat informace o tom, které státní orgány o vás mají počítačové záznamy. Žádné univerzitě není dovoleno, aby shromažďovala počítačové informace o svých studentech. Ale když jde o právo na občanství, federální republika tvrdošíjně lpí na pokrevním právu, jus sanguinis někdejší vilémovské minulosti. Právo na získání občanství je v Německu dáno pokrevním svazkem, a nikoliv délkou pobytu v Německu či faktem, že se žadatel v Německu narodil.
Strana Zelených, která iniciovala novelu zákona o občanství, je pro Bonn dost kontroverzní. Je to takový politický slon v neobyčejně pečlivě, německy uspořádaném obchodu s porcelánem. Zelení přiměli dosud nejistou, novou sociálně demokratickou vládu k zbrklému prohlášení, že se Německo vzdá jaderné energie. Vláda přitom vůbec nekonzultovala jaderných průmysl ani Francii a Británii, s nimiž má Německo dlouhodobé smlouvy o likvidaci jaderného odpadu. Ministr zahraničních věcí ze strany Zelených Joschka Fischer je sice sympatický, ale vrtošivý ministr zahraničí. Během své návštěvy Londýna si ho sice všichni v Británii oblíbili, ale pak Joschka Fischer odjel domů do Německa a téměř úplně znemožnil Blairovi, aby Brity přesvědčil o užitečnosti eura - Fischer totiž po návratu prohlásil, že se Evropa musí co nejrychleji politicky integrovat.
Částečně jsme šokováni tímto politickým diletantstvím, kterému je úplně jedno, jaký chaos vyvolává. (Existují určité známky, že tytéž postoje "nám je jedno, co způsobíme" zastává zahraniční politika Německa i vůči střední Evropě, JČ.) Na druhé straně jsme rádi, že jsou Zelení ochotni říkat nepopulární věci, které ignoruje společenský konsensus.
Teprve až účast Zelených v německé vládě vedla k tomu, že byl předložen požadavek, který měl být jménem menšiny, čítající dva milióny osob, přednesen už dávno. Dlouhá léta jsme slyšeli vysoce inteligentní a lidské diplomaty argumentovat, že Turci, žijící v Německu, vlastně vůbec německé občanství nechtějí, protože "žijí v ghettech" a "nechtějí se plně podílet na životě německé společnosti".
Strana CDU nyní učinila další krok a konstatuje, že "odlišný životní styl" této menšiny znamená, že je ta menšina "svou podstatou neněmecká". Těm lidem, jak se zdá,. poněkud nedošlo, že když určité části občanstva odepřete občanská práva, jímž se těší jejich spoluobčané, tato část občanstva pokrčí rameny a obrátí se sama do sebe.
Hlavní německý politický proud - křesťanští i sociální demokraté - dovolil, aby vznikla situace, v níž ztatilo mnoho dětí a vnoučat první generace přistěhovalců zájem o integraci do německé společnosti. Učitelé mají problémy na gymnáziích, protože tam chodí mladiství, kteří mluví německy jen s neochotou nebo špatně.
Příchod satelitní televize je spojil se zemí jejich původu. To umenšil schopnost lidové kultury v Německu integrovat nové příchozí. A totéž se začíná dít s uprchlíky z bývalé Jugoslávie.
Podle průzkumů veřejného mínění je proti udělení německého občanství Turkům 53 procent Němců. Vzneste podvratnou otázku a dostane se vám podvratné odpovědi. Odpor vůči novele zákona o občanství nikdy neměl mít takto populistickou formu. Sebevědomé a zralé demokracuie vědí, na co se v průzkumech veřejného mínění neptat. Proto nemáme v Británii trest smrti.
Umírnění křesťanští demokraté se nyní začínají distancovat od rozhodnutí vedení jejich strany. Co máte učinit jako tolerantní občan s názory pravého středu, když se vaše strana zblázní a začne si zahrávit s ohněm rasové příslušnosti?
Proč čtu Britské listy
Dobré i špatné vlastnosti Západu i Východu
Toto je reakce na článek Dannyho Novotného, "Proč si neotevřu některé články v BL"
Čtu Britské listy podobně, jako čtu The Ottawa Citizen, Canadian Geographic Magazine, Discover Magazine, Slovo, Lidové noviny, Mladou frontu Dnes, občas Time Magazine a spoustu jiných novin a časopisů. Záhadou mi zůstává, co mě táhne k těm česky psaným, vždyť jsem z Československa odešel již v r. 1966 a tak jsem Pražské jaro i 21. srpen prožíval jen z novin a časopisů. Je to asi zájem o národ, z něhož jsem vzešel. Neměl jsem rád, když české dějiny překrucovali nacisti nebo komunisti a nelíbí se mi ani dnešní překrucování. Britské listy se snaží osvětlovat věci. Ukazují, že veškeré dění je třeba chápat v širších souvislostech.
Mně osobně se jeví dnešní připisování viny někomu za to, že Pražské jaro neskončilo osvobozením Československa od komunismu jako nezodpovědné, protože nepřihlíží k tehdejší mezinárodní situaci. Nikdo by nečekal jednu zralou švestku na stromě začátkem července. I historie má svůj čas. Komunismus nemohl být odstraněn v Československu v r. 1968. Dnes vychází najevo, že USA byly o invazi dopředu informovány a považovaly to skutečně za vnitřní věc druhé části světa. Ten byl rozdělen. Američani podporovali nečistým způsobem Contras v Nikaragui i jinde a Sověti panovali nečistým způsobem ve své vlastní doméně a zasahovali i jinam. Dnešní situace v Afganistánu (i jinde) je jedním z nejsmutnějších následků tehdejší situace.
Britské listy, které by podle mého názoru měly změnit své jméno, protože převážná část jejich obsahu není o Británii ale o záležitostech v České republice, čtu proto, že píší o situacích, jimž se vyhýbají české noviny, např. o tom, jak nesprávně byla pojata i provedena privatizace národních podniků. Dávají publikační možnosti lidem s odlišnými názory (zajímá mě číst články od lidí, s nimiž souhlasím i ty, jimž bych velice silně oponoval). Britské listy kritizují český tisk i televizi a popohánějí je k tomu, aby ony samy kritizovaly situaci v republice - tam kde jsem prožil polovinu svého života a kde mám ještě mnoho spolužáků ze střední školy a spolupracovníků, s nimiž si dopisuji buď na papíře nebo e-mailem. Je mezi nimi řada takových, kteří stále ještě holdují kultu osobnosti, ať je tou osobností prezident nebo bývalý ministerský předseda. Tito známí mi vytýkali v r. 1989, abych nic nekritizoval, protože dnes máme své vlastní demokratické politiky - přece jim nebudeme podrážet nohy kritikou. Zajímá mě, kdy začnou Britské listy přinášet články českých občanů, kteří se přenesli přes traumata let 1968 až 1989, kteří dokáží objektivně analyzovat celý poválečný vývoj bez osobních emocí. Žádná životní situace nikdy není absolutně černobílá. Mnoho z toho, nač si stěžují moji čeští známí, se dokonce jeví v jiných zemích úplně jinak. Je zajímavé poznávat názory jiných národů, ale je třeba uvědomit si jednu základní věc. Kanaďani podobně jako Američani nebo Švédi či Francouzi znají jen svůj vlastní kapitalistický systém, ve které vyrostli a v němž žijí. Naopak Češi zažili řadu úplně odlišných situací a naposledy žili v úplně jiném sociálním systému než je ten na obdivovaném Západě. Kdyby neměli doma na očích černé brejle, možná by zjistili, že neexistovalo jen a jen utrpení - a kdyby nehleděli směrem na západ s brejlemi růžovými, poznali by vysokou ceny demokracie. Možná by byli dokázali vhodně spojit ty dobré věci - zde se to od nich očekávalo.
Po příchodu do Kanady na stáž jsem si v diskusích s místními kolegy stěžoval na život za socialismu, například na to, že jsem po skončení vysoké školy (techniky) v r. 1952 dostal umístenku na 3 roky do cukrovaru - stát mi přikázal nastoupit právě tam, zatímco já jsem si našel výhodnější místo jinde. Cítil jsem se ukřivděn, jako mnoho mých kolegů, omezováním osobní svobody. To by se jistě na Západě nestalo. Jenže místo toho, aby Kanaďani se mnou souhlasili, nemohli pochopit, jak jsem si mohl dovolit odmítnout umístenku vzhledem k tomu, že jsem vystudoval na útraty ostatních daňových poplatníků. U nás se říkalo na útraty státu, ale stát, to jsou přece lidé, kteří platí daně a já za jejich peníze vystudoval.
Postupně jsme se poučovali o způsobu, jakým se řídí tato společnost, která údajně dává každému neomezené možnosti. Nejdříve jsme s ostatními kolegy zjistili, že na vědeckém poli nebyla Kanada tak úžasně vpředu, jak jsme se domnívali, když jsme viděli velké množství přístrojů v laboratořích. Nešlo jen o záviděníhodné přístroje, ale o přístup k práci. Doma pracovala skupina několika vědeckých pracovníků na jednom problému, o kterém diskutovala a který řešila z různých hledisek. V Kanadě řešil jeden vědecký pracovník se svým laborantem dva nebo více problémů a nebylo vůbec běžné, aby se o svých případných těžkostech bavil s některým jiným kolegou, protože by mohl odhalit své slabiny. Tu jsme nebyli kolegy ale konkurenty. Najednou se ten československý kolektivní systém nezdál tak absurdní, dokonce ani ne Kanaďanům. Co se týká osobní svobody bádání v Kanadě, ta skončila ještě dřív než moje stáž - když jsem odcházel z National Research Council of Canada, můj dřívější šéf musel od základu změnit téma své práce a když jsem nastoupil na novém pracovišti, tak byla veta po svobodném rozhodování vědeckých pracovníků, jak naloží s přidělenými penězi, zdali si koupí přístroje nebo najmou studenty. Začalo dlouhodobé plánování a dohadování, co si kdo bude moci pořídit. Přestože v Kanadě neznají význam slova Kocourkov, jak jinak by se nazvalo jednání, kdy se přidělené peníze musejí vyčerpat v daném hospodářském roku a není možné ani jejich část převést do roku příštího, aby se mohl pořídit drahý přístroj. Kdyby se peníze neutratily, v příštím roce by jich bylo méně. V prosinci se nesmělo kupovat vůbec nic, ale v březnu najednou zbývaly peníze a ty bylo třeba utratit (a získat zboží) do 2-3 týdnů. Všichni ti byrokrati, kteří vědu začali řídit, ve svých domácnostech šetřili peníze (nebo si je
půjčovali), když si chtěli koupit něco většího jako byla pračka nebo televizor či auto. Pro pracoviště měli ale jiná měřítka. Není snad třeba zdůrazňovat, že za těchto podmínek to byli vědečtí pracovníci z Československa, Maďarska a Polska, kteří dokázali využívat kocourkovských nařízení ve prospěch svých laboratoří. Říkalo se, že socialismus nás naučil vynalézavosti čili schopnosti vyznat se v tlačenici. Po invazi Československa jsem neměl odvahu vrátit se do republiky a zůstal jsem s rodinou v Kanadě, přestože jsme to původně neplánovali.
Na pracovištích jsme žasli nad diskusemi, např. zdali máme podporovat návrh na zavedení zubního pojištění. Péče o chrup byla v Kanadě velice dlouho 'soukromou záležitostí občanů'. Její nedostatek vedl k takovým absurdnostem, jako byla náhrada zdravého chrupu zubními protézami, aby měl člověk nadosmrti pokoj od zubařů. Náš známý slovenský zubní technik nechtěl věřit tomu, když k němu chodila mládež, jíž kanadští zubní lékaři vytrhali zdravé zuby, aby mohly být nahrazeny protézami. Můj laborant odmítal podporovat zubní pojištění s připomínkou, že on nebude platit na to, aby si potom někdo jiný za jeho peníze dal opravovat zuby. Naštěstí bylo zubní pojištění prosazeno, ale sotva jsem odešel do penze, bylo mi odňato - nevztahuje se na penzisty.
Postupně jsme si zvykali na nové podmínky. Poučovali jsme se, že ne každý pracovník má nárok na penzi, ale současně se poukazovalo na to, jak vynikající systém léčebné péče má Kanada ve srovnání se Spojenými státy, kde bylo před několika roky 38 miliónů lidí bez zdravotního pojištění. Vezl jsem se prodlouženou limuzínou s tmavými skly a s barem a televizorem přes celé Chicago. Nepil jsem ani jsem se nedíval na obrazovku, ale bavil se s řidičem, pro něhož to byla velká událost, že se mu jeden z jeho zákazníků věnoval. Byl to přistěhovalec z Jižní Ameriky. Měl manželku a 3 děti a limuzína byla jeho - tedy měl na ní hypotéku a platil si dispečerskou službu, aby mu zajišťovala zákazníky - ale nevydělával dost peněz, aby si mohl dovolit platit zdravotní pojištění pro svou rodinu. Děsil se toho, že on sám, manželka ani děti nemohou v případě nemoci k lékaři a problémy by byly i s laboratorním vyšetřením, které by si nemohl dovolit zaplatit.
Poznávali jsme, že sice mohu na pracovišti i na ulici říci nahlas, že náš ministerský předseda je blbec a žádný policista mě nezatkne, ale nedoporučuje se příliš odporovat šéfovi. Tam, kde byla odborová organizace (ano, ty zatracené odbory), tam měli jejich členové-zaměstnanci lepší ochranu než v podnicích bez odborů. Najednou se nám jakožto zaměstnancům ty odbory nejevily tak strašné a ani nám nevadilo, že nerozdávaly poukazy na rekreaci.
Naše děti začaly chodit do školy a tak jsme začali poznávat jiné způsoby z jiného hlediska. V Československu nám vadilo, že učitelé v základní škole zbavovali děti víry v Ježíška a svatého Mikuláše a indoktrinovali je Leninem - ale v Kanadě tehdy panovala víra ve stvoření světa a později všem dětem bez rozdílu vštěpovali telefonní číslo 911, kam mají volat, kdyby jim tatínek nebo maminka dali pohlavek - že si to policie s rodiči vyřídí. Na střední škole mohli mít naši synové jen 7 předmětů. Jestliže si vybrali dějepis, nemohli si vzít zeměpis, jestliže si zapsali hudební výchovu, nemohli si současně zapsat výtvarnou výchovu - a když jsme požadovali, aby měli tělocvik, tak ten se studoval jako každý jiný předmět, každý den 1 hodinu. Ředitel školy mi vysvětlil, že podle názoru rodičů žáků, a tedy daňových poplatníků, je těch předmětů i tak příliš mnoho. Ukázal mi dopisy - a nebylo jich málo - že 4 předměty by měly plně dostačovat - čtení, psaní, počítání a něco k tomu. Příslovečné díry ve znalostech severoamerických studentů nebyly z valné části jejich vinou, ale byly vinou školského systému. A také té skutečnosti, že většina středoškolských studentů si na své studium vydělává po večerech a o weekendech a to prací v restauracích, u benzinových čerpadel, v umývárnách aut, uklízením v kancelářích a podobně. Nepřišel jsem dosud n
a to, z jaké vrstvy jsou školáci a studenti, kteří mají peníze na drogy. Pokud vím, tak se v Československu kladl důraz na to, aby studenti jak na středních školách tak i na školách vysokých především studovali a praxi konali v oborech příbuzných jejich studiu. Zde se studentům ani nesnilo o podpoře, kterou dostávali českoslovenští studenti.
Když synové vystudovali univerzitu, tak náš mladý civilní inženýr poznal, co to znamená nezaměstnanost dokonce dvakrát. Jestli se firma reorganizuje a člověk je u ní zatím jen krátce, tak mu nepomohou ani znalosti ani pracovní nadšení. Nemá seniority - a je tedy propuštěn z práce jako jeden z prvních. Při 9-10% nezaměstnanosti není snadné najít práci ve specializovaném oboru. Nakonec se náš syn vrátil na univerzitu a vystudoval znova, tentokrát počítačové inženýrství. Mezi svými kolegy z obou oborů měl dosti takových, kteří měli velké potíže najít práci. Nemohli jsme pochopit, že československá politická propaganda po r. 1989 ukazovala ztrátu zaměstnání jako možnost zahájit novou kariéru. U nás to bývá hrůza, která působí těžké trauma. V některých podnicích svolají zaměstnance určené k propuštění do nějakého sálu mimo pracoviště, tam jim dají výpověď a členové podnikové bezpečnosti je doprovodí na pracoviště, aby si vzali své věci a opustili podnik (z obavy, aby tito lidé neprovedli sabotáž třeba na počítačích).
Postupně jsme si začali zvykat i na jiné zprávy - nejprve na tu o sametovém rozdělení České republiky. U vědomí toho, že se jak Česká tak i Slovenská republika budou ucházet o členství v NATO i v Evropské unii jsme nemohli pochopit, že spolu vyjít nedokázaly, ale začlenění do větších celků se nemohou dočkat. Není to tak, že se velké věci cvičí na malých příkladech? Pravda, v Kanadě máme Quebek, kde by se chtělo osamostatnit téměř 50% obyvatel, ale aspoň se provedlo a v budoucnu znova provede lidové hlasování, než se dá do pohybu tak důležitá akce, jako je rozdělení státu.
Dnes přicházejí zprávy o tom (Slovo), že zrušení fluoridování pitné vody (že by jako náprava toho, co zavedli komunisti?) silně zvyšuje výskyt zubního kazu o dětí předškolního věku a že zrušení zubních lékařů pro školní děti působí starost rodičům, protože zubní lékaři pro dospělé odmítají poskytnout péči jejich dětem - prý to není výnosné. Peníze se staly modlou, jíž se podřizuje kdejaká činnost. (V Kanadě se upozornuje na to, že na rozdíl od vody z vodovodu, láhvová voda neobsahuje fluorid sodný a vede k zubnímu kazu - jedna soukromá firma slibuje, že bude přidávat fluorid i do láhvové vody).
Kanaďani i Američani vyslovovali v politických diskusích o předpokládaném konci socialismu či komunismu naději, že patrně dojde k syntéze nejlepších věcí z obou systémů. Panovaly názory, že dojde-li ke skončení studené války, budou se moci finanční prostředky uvolněné nadměrným zbrojením věnovat na vědu, zdravotnictví, školství i kulturu. Musíme uznat, že jsme se v těchto ohledech všichni naprosto zmýlili - dnes nejsou peníze ani na jedné straně a všechny tyto obory upadají tu i tam. Vychvalovaná globalizace je jen snahou nadnárodních podniků podřídit si dosud nepřístupné trhy. Zatímco se skloňuje globalizace ve všech pádech, Kanada se snaží ochránit si vlastní kulturu před americkým parním válcem a na kanadský záměr Američané odpovídají vyhrůžkami proti dovozu kanadské oceli, textilu a dřeva. Česká republika a jiné postkomunistické státy nenacházejí snadný odbyt pro své výrobky v západní Evropě, ale naopak se stávají cílem vývozu subvencovaného zboží. Na rozdíl třeba od Japonců necítili a necítí čeští spotřebitelé naprosto žádnou lojalitu k vlastním výrobcům, takže rostl dovoz nad vývozem.
Byli jsme po dlouhou dobu hrdi na úspěchy československé vědy, kultury, zdravotnictví, i školství a dokonce i průmyslové výroby. Měli jsme příležitost srovnávat a máme za to, že republika na tom nebyla tak špatně, jak se lidem snažili namluvit noví politici. V době, kdy jsme psávali z Kanady domů, co jsme si koupili, byl zde život skutečně pohodlnější pro lidi, kteří měli práci a dokonce i pro nezaměstnané - za cenu příšerně rychle rostoucího státního dluhu, který je dnes kolem 700 miliard dolarů. Než se konečně poslední vláda rozhodla se životem na dluh skoncovat, roční rozpočtový schodek byl přes 40 miliard dolarů. Dnes platí kanadská společnost za dřívější fiskální dobrodružství, ale ve své době vypadalo pro nezkušené lidi velice lákavě. Jaký to je nesmysl mluvit o chudobě České republiky! Vždyť až do ztráty velké části národního bohatství tunelováním po r. 1989 nemohlo být o chudobě ani řeči. Československo bylo průmyslově vyspělým kulturním státem. Přes zastaralé zařízení mělo zkušené pracovníky schopné inovací. Jak se ukázalo v emigraci, čeští občané se rychle přizpůsobili novým poměrům a vypracovali se. Když západní tisk začal přinášet zprávy o největším evropském nevěstinci pod širým nebem kolem silnice, která prochází obcí Dubí, o obrovském zájmu Čechů o západní ojetá auta, o vytunelovaných bankách a o pochybách zdali se udrží transformac
e hospodářství šitá horkou jehlou, většina obyvatelstva České republiky bezvýhradně věřila svým politikům. Co se problémů s privatizací národního hospodářství týká, psali o nich v Britských listech Jan Čulík i František Nepil. Daleko dříve než se mohla upevnit v České republice pracovní kázeň na úroveň běžnou v západních kapitalistických státech, dohnala republika Západ ve zločinnosti. Skutečnost, že si čeští poslanci velice brzy zvýšili svoje vlastní platy neznamenala, že to byli oni, kdo dávali příklad uváženými návrhy zákonů. Opět se začaly vyskytovat termíny jako boj o koryta místo obnova republiky. Místo svornosti se lidé rozdělili na spoustu politických stran. Český jazyk utrpěl mnoha causami ale lepší image nezískal. Když jsem poprvé od r. 1966 navštívil republiku v r. 1988, musel jsem si dávat moc velký pozor, jestliže jsem nechtěl být považován za cizince, aby mi do řeči neprosákla anglická slova. V r. 1991 by naopak používání čisté češtiny svědčilo o
tom, že přicházím z nějakého cizího gheta.
Čtu Britské listy proto, že o mnoha ožehavých problémech píší a poukazují na ně. V r. 1989 jsem měl v Kanadě odpracováno přes 20 roků a nepřicházelo do úvahy, abych se ve svých 60 letech vracel. Kdo by pochopil, že zatímco český a slovenský národ strádaly, ani náš život zde nebyl rýžováním zlata ale úsilím vyrovnat se lidem, kteří zde vyrostli, usilovně pracovat, vydržovat rodinu a šetřit pro případ nemoci a na stáří? Čím bych byl mohl přispět, když republika opovrhnula pomocí známých exilových osobností? Byl bych znova cizincem, tentokrát ve své původní vlasti a při tom podstatně starším. Žiji tedy nadále v Kanadě, ale zajímá mě vývoj v České republice. V Kanadě se setkávám s lidmi nejrůznějších národností a někteří z nich v životě trpěli mnohem hůř než průměrní Češi, ale nedělali z toho národní katastrofu. Ukazovali naopak na příkladech, že jiní lidé na tom byli ještě mnohem hůře. Netroufám si proto do českého života zasahovat častými radami, ani účastí na volbách. Aniž
bych chtěl znít mentorsky, zmínil bych se rád o tom, že se obyčejní občané musí angažovat, aby dosáhli toho, po čem touží a nač mají v demokracii nárok, že musí kritizovat nešvary a opakovaně vyžadovat nápravu a že především musí jednat se spoluobčany stejným způsobem, jaký vyžadují vůči sobě. Tímto článkem pouze vysvětluji, proč čtu Britské listy přestože je zde široký výběr jiného čtení a já jsem dosud stále aktivní při psaní o událostech v Kanadě i při vědeckém studiu struktury potravin, kde si naopak troufám podávat rady jak používat elektronovou mikroskopii i jak psát vědecké rukopisy, i při výrobě vědecké grafiky.
Británie - národ zlodějů a podvodníků
Tři čtvrtiny britských občanů kradou od zaměstnavatelů, vyplývá z nejnovější rozsáhlé studie o kriminálních tendencích lidí v zaměstnání.
Studie, kterou vydala University of Nottingham Business School, definuje tři druhy zaměstnanců:
1. zaměstnance, kteří kradou pokud možno pořád. Těch je asi pětadvacet procent;
2. zaměstnance, kteří kradou, kdy se náhodou k tomu naskytne příležitost. Těch je padesát procent;
3. a zaměstnance, kteří nekradou nikdy.
Tři čtvrtiny zaměstnanců jsou ochotny někdy od zaměstnavatele krást. Krádeže jsou nejrůznějšího druhu: odnášení papíru z kanceláře pro domácí použití, telefonování z práce v soukromých záležitostech, až po velké finanční podvody.
Nejnebezpečnější jsou na první pohled solidně vypadající manažeři střední podnikové hierarchie, kteří už pracují v podniku velmi dlouho. Tito lidé nejpravděpodobněji páchají největší finanční podvody, protože vědí velmi dobře, jak podvést svou firmu a jak to účinně zakamuflovat.
Nejvíce kradou bělošští muži, ale postupující feminizace středního managementu v Británii vedla k tomu, že se na finančních podvodech nyní podílejí i ženy.
Podle údajů britského vládního Serious Fraud Office stojí závažné finanční podvody britské firmy přibližně 5 miliard liber (250 miliard Kč) ročně. Většinu těchto podvodů páchají zaměstnanci.
Odborníci na tyto záležitosti konstatují, že je věc utajována v mlčenlivém spiknutí. Organizace National Criminal Inteligence Service odhaduje, že krádeže zaměstnanců stojí celkem firmy ročně 29 miliard liber (1450 miliard Kč).
Většina podvodů zůstává skryta, protože i když podnik objeví podvod, nezveřejní ho z obav, aby neochromil důvěru zákazníků. Pachatelé bývají nenápadně propuštěni, namísto aby byli zatčeni.
Aktivisté organizací na ochranu lidských práv argumentuje, že firmy přehánějí své úsilí vypátrat podvádění a krádeže a že tím omezují občanská práva. "Pokud se zasahuje do soukromí zaměstnanců bez jakéhokoliv podezření či důkazu, je to zjevně neospravedlitelná akce," konstatuje Liz Parratová z organizace Liberty.
Mike Bluestone, ředitel londýnské firmy Berkeley Security Bureau, kterou najímají podniky pro vyšetřování podezřelých zaměstnanců, konstatuje, že často dohánějí zaměstnance k podvádění zoufalé osobní problémy. "Několik podvodníků, které jsme odhalili, se dalo na podvádění, protože potřebovali zaplatit lékařské ošetření pro nemocného příbuzného," uvedl.
Výzkum, provedený v osmdesátých letech ve Spojených státech, dokazuje, že zaměstnanci také často kradou od zaměstnavatele, protože se mu chtějí pomstít. Zaměstnanci, kteří dospějí k názoru, že se k nim zaměstnavatel chová neférově, kradou schválně, aby se pomstili, dokázalo několik studií.
Nová zpráva Nottinghamské univerzity, s titulem Fraud Survey - 1998 je založena na studii 200 čelných britských firem.
Ferdinandovy poznámky nad Britskými listy
K Jaroslavu Foglarovi a Miroslavovi Holubovi: nebude ten rozdil v rozsahu
nekrologu vysvetlitelny tim, ze kazdy muz byl jednou klukem, ale jen
nekteri se stali intelektualy?
K Jirimu Jirovcovi a fotografiim politiku, zdrcenych novou hruznou
superbombou (http://www.britskelisty.cz/9901/19990127e.html#04"). Ano, presne tak
jsem si to predstavoval. Komentator sugestivne deklamuje text, na pozadi se
promitaji fotografie zdrcenych politiku a publikum si to uz propoji, neb si
to propojit chce. Jinak by se muselo vazne zeptat, zda vyse jmenovane
nestrasi, rekneme, bila pani rozmberska ci revizor berni spravy. S
uspokojenim konstatuji, ze nejen Nova se obcas dopusti profesionalniho
faux-pas.
K analyze ministerstva obchodu
(http://www.britskelisty.cz/9901/19990127b.html#01): Kritizovat je snadne. Co
takhle ukazat, jak se to ma delat spravne? Prodavat podniky do zahranici ne
(viz Skoda Mlada Boleslav), privatizovat pres kupony take ne... Mimochodem
pomer produktivity 43% odpovida pomeru produktivity prace v CR a Evrope.
Ke statistikam a clanku Karola Sidona
(http://www.britskelisty.cz/9901/19990122f.html#05) o Janu Palachovi: osobne
si stahuji BL cele, jednim z duvodu jsou statistiky, nechci nevedomky volit
"zlateho slavika". A co se inkriminovanych clanku tyce: jsou zasadni a
pravdive ale neprinaseji nic noveho. Chapu, ze si je kazdy nestahuje.
K Frantisku Nepilovi: mozna by duchodove fondy byly resenim problemu
zvaneho privatizace. Zajimavou argumentaci proti duchodovym fondum
("Chilska privatizace") vsak predlozil ministr Spidla v MFD. V podstate
rika toto: prubezny system financovani duchodu odcerpava 3% z vynosu,
fondovy odcerpava 10%. Ja k tomu dodavam nasledujici: zatim zadny tuzemsky
vlastnik nepredvedl, kterak primet ceske manazery, aby hospodarili se
ziskem (pro akcionare, ne pro sebe). Neocekavam, ze by se to povedlo
duchodovym fondum.
K pouceni z padu britske libry(http://www.britskelisty.cz/9901/19990127k.html#10): jednoduse se mi nelibi
to opakovane zduraznovani, jak kazdy britsky poplatnik nacpal Sorosovi do
kapsy 20 liber. Soros v tomto pripade pusobi jen jako takovy cerveny hadr
na drazdeni byku. Odvadi pozornost od daleko vetsich ztrat, ktere prinesly
Britum nevyhodne urokove sazby vnucene Britanii systemem ERM, s
Bundesbankou v pozadi. Chcete li to obrazne: nezajima mne zly vlk, ktery
zadavil jelena, zajima mne proc jelen vlkovi nedokazal utect.
Poznámka JČ k Palachovi: Jde o rozhodnutí, co v takové situaci dělat. Jak k nám toto Palachovo rozhodnutí mluví. Jak byste v takové situaci jednali vy, a proč jste nějak, podobně, rázně, nekompromisně nejednali. Vy to máte sami pro sebe vyřešeno? - Mně se to zdá dost aktuální, nevyřešená otázka.
Děkuji, mám svou hlavu
Reakci na původní příspěvek Dannyho Novotného od Miloše Kalába najdete výše v tomto čísle Britských listů.
Odpověď na dodatek Jana Čulíka
Jan Culik mimo jine napsal:
"Potíž ovšem je, že svět je svou podstatou nevypočitatelný a významově nezvládnutelný. Nejistota je základním rysem lidské existence. Danny Novotný moc dobře ví, že rokem 1989 nebyl v Československu poražen komunismus, ani se, jak psal Jiří Dědeček, svět v Československu nevrátil k normálu. V současnosti nastal, milý pane Novotný, druhý zbabraný rok 1968. Pseudopravicová vize, kterou český národ s nadšením přijal po roce 1989, ztroskotala. Následovala kocovina a teď nikdo neví jak dál. Bylo promrháno deset let. A víte proč, pane Novotný? Protože lidi tak, jako vy, chtěli jednoduchá, průzračná řešení, která jim dají jistotu."
Dekuji za pouceni z krizoveho vyvoje.
Bohuzel jste vedle, jako ta jedle.Ja nepotrebuji nic jednoducheho, pruzracneho, a jisteho.
Kdybych touzil po necem podobnem, nehnal bych se na druhy konec sveta pokouset osud.
Vy vubec nechapete, ze promrhanych deset let prineslo republice vice pozitivniho, nez
vecne kecy o nicem-generace roku 68.
To, ze mate socialni citeni, ze nedokazete realne posuzovat, co je vina pravice, co je vina tech
prestrojenych soudruhu,co je vyvoj a co je nevyhnutelne, to ze mate vlastni pravdu a vlastni
hodnoceni, to prece jeste neznamena, ze mate patent na rozum.
Kazdy to vidime jinak. Mame moznost sve nazory a myslenky konfrontovat, pronaset, publikovat.
Ale nazor oponenta nemuzeme bagatelizovat a zesmesnovat. Vy chcete at umeji Cesi naslouchat, ale sam neumite prijmout opacny nazor.Vase vecne vsuvky do textu, s kterym nesouhlasite, jsou toho jen dukazem.
Jeste jste napsal:
"Danny Novotný potřebuje pevné zakotvení. Moc by mu pomohla jednoduchá ideologie, kdyby zase přišel pevný vůdce a vysvětlil, bude to takhle a takhle, věc je prostá, následujte mě bez otázek, můžete si být jisti, zvítězíme."
Proboha! kdyby tohle byla ma vize sveta, tak jsem clenem komunisticke strany.
Zamyslete se nekdy nad tim, proc VY neumite naslouchat jinym-oponentum.
Ja nepotrebuji pevne zakotveni, ja potrebuji SVOBODU a tu mi ani Vaculik, ani nikdo z te doby
nedal.Tu jsem si musel jit vybojovat.
(Byt, jiste z vaseho pohledu, to bylo vse jinak.)
Kdybych byl podobne zalozen, usetril bych si nemalo problemu v byvalem rezimu.
Vcetne dokonceni studii.Ty jsem mohl dokoncit az po roce 89.
Ja ty texty cetl drive, nez jste je prinesl v BL.
A co je na tom spatneho, ze mam odlisny nazor. O to zde prece jde, ze muzu mit jiny nazor nez vy. Zatim to vypada spise tak, ze na velkeho GURU se pasujete vy.
Dekuji, mam svou hlavu.
Danny Novotny
