Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Thomas Magstadt

Tento komentář vyšel minulý týden anglicky v týdeníku Prague Post. Zveřejňujeme jeho český překlad se svolením autora.

Téměř před deseti lety se Československo vydalo na velkou cestu naděje a obnovy. Desáté výročí sametové revoluce by mělo být pro Českou republiku časem oslav, avšak nalezl jsem jen málo Čechů, kteří mají pocit, že by měli oslavovat. Nálada v České republice vyvolává spíše slova jako "zachmuřenost" a "zakaboněná mrzoutskost".

Většina Čechů ztratila iluze o schopnostech volného trhu, a hodně z nich je přesvědčeno, že se měli líp před revolucí. Cynismus, který vyjadřují Češi tak otevřeně, není vůbec překvapující, vzhledem k tomu, jak tady systém funguje (a jak nefunguje).

Stalinismus a ústřední plánování se sice dostaly do muzea, ale český průmysl stále ovládá mnoho těchže lidí, kteří řídili starou příkazní ekonomiku před rokem 1989 - je to škoda.

Poslední desetiletí bylo dramatickým ukončením století, které začalo, když Češi žili pod cizí správou, pak se vynořili z mlhy první světové války a založili první demokracii ve střední Evropě. Tento úspěch zlikvidoval totalitní moloch jménem nacistické Německo. Po Adolfu Hitlerovi přišli komunisté, kteří se modlili u oltáře dalšího notorického tyrana, Josefa Stalina.

Vnější svět se domnívá, že komunismus byl v Čechách poražen v roce 1989, že byla sametová revoluce měkčí, avšak stejně důkladná jako změny ve Východní Německu, v Polsku a v Maďarsku. Avšak, jak si Češi otevřeně přiznávají (a bědují nad tím), revoluce byla okradena o své demokratické ovoce mocenskou elitou, již se revoluce snažila nahradit. Zvítězili exkomunisté, o nichž se ukázalo, že jsou stejně tak chtiví majetku jako oni "monopolističtí kapitalisté", které kdysi hněvivě kritizovali. Důsledkem je, že vznikla nová, dekadentní a zdegenerovaná třída plutokratů (včetně dětí bývalých komunistických papalášů), kteří ovládají velkou část někdejšího státního majetku, ale nezastávají liberální principy a nemají tušení, jak řídit podnik tak, aby vydělával.

Jak došlo k této sametové kontrarevoluci? Neexistuje jednoduchá odpověď, avšak jedna věc je jasná: bývalí komunisté, kteří odešli tak náhle z veřejného života (a přestali být vidět) byli nejaktivnějšími hráči na hrací desce hry "monopoly", která byla českým hospodářstvím v prvních, nesmírně důležitých měsících a letech po roce 1989. Jak tady každý ví, česká "privatizace" byl podvod a zástěrka pro bezostyšné osobní obohacování, k němuž docházelo (a stále dochází) mimo pozornost veřejnosti.

Mezitím se do středu politické arény dostala nová generace politiků, jejímž nejtypičtějším představitelem byl Václav Klaus, předseda Občanské demokratické strany. Tito politikové formálně získali politickou moc - nezískali ji však ve skutečnosti. Dostatečným důkazem je privatizační fiasko. Vláda jako taková je v dnešní české společnosti relativně chabou silou. Ano, politický systém odshora až dolů je příliš slabý na to, aby dokázal realizovat základní hospodářské reformy, anebo dokonce provést i skromnější, dílčí změny. Zemi nikdo nevládne a spekulanti, kteří mimo pozornost veřejnosti určují budoucnost republiky, i nadála podvádějí, okrádají a "tunelují" jako termiti, kteří podkopávají základy domu, v němž lidé spí.

To velmi dobře vysvětluje znepokojující vývoj posledních let - neustálé skandály, pád Klausovy vlády, chaos v bankovnictví a nákladné záchranné finanční akce pro banky, prohlubující se hospodářskou recesi, pohrdání, jehož jsou terčem téměř všichni politkové (bohužel i včetně prezidenta Václava Havla), rostoucí veřejný cynismus a dělnická třída, která požaduje vyšší mzdy, přestože zaostává pracovní produktivita daleko za západními normami.

Je pravda, že hlavními viníky jsou majetkuchtiví a zkorumpovaní bývalí komunisté. Existuje však ještě jiná pravda, a o ní ti Češi, s nimiž hovořím, nejsou ochotni uvažovat. Vinu totiž nemají jen exkomunističtí milionáři.

Země je unášena bezcílně proudy sem a tam. Premiér Miloš Zeman stojí v čele menšinové vlády, které se byrokracie protiví, kdykoliv se jí zachce. Policie je jen vtip: lidé, obvinění z trestných činů jsou zadržováni ve vězení až po dobu čtyř let, a vyšetřování nevede nikam. Je to znepokojující situace, vzhledem k nynější rovnováze hospodářských a společenských sil.

Mezitím, cesta ke skutečně otevřené společnosti je dosud poseta harampádím z minulosti. Pro Čechy nebude příští desetiletí (nebo možná století) o nic štastnější než minulé, pokud nebude liberalizováno hospodářství i kultura a pokud nezačnou Češi otevírat oči a všímat si skutečností, které vidí lidé zvnějšku lehce a dobře, ale nemají vliv na to, aby je mohli změnit.

Thomas Magstadt vyučoval na vysoké škole v Plzni jako nositel Fulbrightova stipendia. Je autorem knihy Nations and Government: Comparative Politics in Regional Perspective (Národy a vláda: srovnávací politologie z regionální perspektivy).

Miroslav Hruška

Na polemický materiál Miroslava Hrušky reagoval ve včerejším vydání BL generální ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek. Dnes přinášíme reakci Miroslava Hrušky na Ježkův dopis.

Britské listy se nestavějí v této polemice na tu ani na onu stranu. Není k tomu zatím k dispozici dostatečné množství objektivních důkazů. BL by uvítaly k této věci další, nezávislou dokumentaci z obou stran. Zejména by bylo velmi podnětné, kdyby generální ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek vysvětlil, na základě jakých zastaralých praktik z osmdesátých let a na základě jaké nekvalitní práce byl Miroslav Hruška propuštěn z ostravského rozhlasu, a dále, jak se Hruškovy představy o rozhlasové práci odlišují od dnešního, moderního pojetí, a proč tedy konkrétně byl zbaven zaměstnání.

Další otázky, které by bylo potřeba vyjasnit:

Dokumenty, o nichž informuje Vlastimil Ježek, že je zaslal tradiční poštou na adresu Britských listů, dosud nedošly. Jakmile dojdou, rádi je zveřejníme, stejně jako veškeré další informace k této záležitosti.

Ředitel ČRo Vlastimil Ježek nemá pravdu

Miroslav Hruška

Pan Ježek v úvodu píše, že se záležitostí zabývala Rada Českého rozhlasu. Prý nám nedala za pravdu. Ptám se v čem nám nedala za pravdu? O nedostatcích jsme teprve chtěli hovořit, požadovali jsme slyšení, na dvojí urgenci (4.12.1997 a 18.2.1998) nám rada neodpověděla (!)

Ano, pracoval jsem od roku 1982 v "komunistech ovládaném československém rozhlase" , stejně jako pan Ježek v "komunistech ovládaném učňovském středisku" . Cenzuru jsem ale poznal až s jeho nástupem do funkce a stále ji mohu prokázat. Na písemné upozornění mi ředitel rovněž písemně odpověděl, že dostanu příležitost cenzuru prokázat.

Čekám marně dodnes.

Zlehčování řídících nedostatků typu "a la James Bond" je nemoudré a má blíže k  tragice než ke komice. Podobně totiž situaci popsala periodika jako Mladá fronta, Právo, Lidové noviny a taky oba krajské deníky MSD a Svoboda (posledně uvedený deník nedávno hned několikrát - 3.a 11. listopadu 1998, letos 11. ledna). Totožný anebo podobný názor zveřejnili Ludvík Vaculík, Pavel Dostál, psala herecká asociace i syndikát novinářů a mnoho jednotlivců.

Výpověď z pracovního poměru mi nedal ředitel studia v Ostravě a pan Ježek to dobře ví. Tehdy měl už z ostudy kabát a tak mu zakázali vystupovat jménem rozhlasu. Podepsal ji pověřený pracovník. Byl v Ostravě možná týden, dva, neznal mě a tak se nejprve představil. Zeptal se, jak jsem v rozhlase spokojen, a pak ze sebe vykoktal slova o mém propuštění. Ježkova výmluva že on ne, on že byl zahradník, je lehce vyvratitelná. Sám mi 17.12.1997 napsal: "Dr. Josef Havel jedná v souladu s mými pokyny."

Rozkrádání honorářů. Bylo to zcela jinak, než říká Ježek. Není pravda, že se pan Tichý k podvodu přiznal. Naopak. Před celým kolektivem (asi 14 svědků) jsem byl nucen se Tichému omluvit. Dokonce i písemně Ježkem, dopis ze dne15.září 1997 stále mám.

Neuposlechl jsem (proto jsem dostal výpověď) a tak se Tichému veřejně omluvil dřívější ostravský ředitel Prokop. Pan Tichý omluvu přijal, ač věděl, že rozkrádal.

Ježek píše, že Tichý nakonec na základě podvodu "z Českého rozhlasu Ostrava odešel." Opět nemluví pravdu. Tichý v rozhlase pracuje dál.

Ke kvalitě mé práce. Příspěvky mi vysílali v zápisnících domácích i zahraničních zpravodajů, v Motorevui i v Zákrutě, v hojném počtu na Svobodné Evropě, znají mě posluchači na Slovensku. Novinařinu učím na vysoké škole. V Ostravě poslední dva měsíce posuzoval kvalitu mé práce prodavač psího žrádla.

Sledovanost ostravského rozhlasu dále klesá. Už ne 40-60, ale podle nejčerstvější informace z tisku jen 35 tisíc. Při nástupu Ježka do nejvyšší funkce to bylo 130 tisíc. Generálnímu řediteli bych snad jen doporučil, aby si ověřil, kdy okolní privátní stanice začaly vysílat.

Sadu osobních urážek nehodlám opětovat ani komentovat. Každý se vyjadřujeme podle své úrovně.

Miroslav Hruška

Další podrobnosti

Na Radu ČRo (adresa Vinohradská 12, k rukám p. Poštulky) jsme psali celkem 3x, vždy bezvýsledně.

Datum 4.12.1997:

Vážená rado,

jsme přesvědčeni, že v ostravském regionálním studiu přetrvává i po odchodu bývalého ředitele řada problémů v práci i v personální oblasti.

Rádi bychom tyto problémy konkretizovali a doložili argumenty. Prosíme proto o přijetí v Praze. Současně prosíme o souhlas s účastí pana Pavla Dostála, poslance Parlamentu ČR.

Situaci v našem regionálním studiu průběžně sleduje a má o ní přehled. Zároveň chceme upozornit na připravované výběrové řízení na funkci ředitele našeho studia.

I zde vidíme řadu nejasností a problémů, z nichž na prvém místě uvádíme nepochopitelně scházející požadavek vysokoškolského vzdělání...

Podepsáni: Miroslav Hruška, Petr Breitkopf, Jan Rokyta

Další dopis z 18.2.1998

Tatáž adresa, opět k rukám předsedy M.Poštulky:

V prosinci 1997 jsme se obrátili na radu se žádostí o přijetí. Vedlo nás k tomu podezření ze zakrývání trestné činnosti a nedostatky v oblasti řízení v Českém rozhlase. Nedostalo se nám odpovědi. Urgujeme přijetí a prosíme o pozornost v záležitosti, která by mohla diskreditovat veřejnoprávní rozhlas.

Jsme přesvědčeni, že se radě a Vám osobně, pane předsedo, vždy jednalo o dodržování zákonnosti. V té souvislosti chápeme prosincový podnět bez odpovědi jako nedopatření.

S pozdravem -

a opět

Hruška, Breitkopf, Rokyta

Dopis zůstal opět ve vzduchoprázdnu, i když pan Ježek v poslední reakci píše, že se rada Českého rozhlasu (tj. p.Poštulka a spol.) záležitostí věnovala.

Konkurs byl podle mého názoru zmanipulován.

Budu hovořit za sebe - přihlásil jsem se: Byl jsem samozřejmě odmítnut, ale datum odmítavého dopisu je dřívější, než se vůbec sešla konkurzní komise.

Existuje svědek, kterému bylo řečeno, že přece musí chápat, že funkci ředitele musí dostat jejich člověk. Bojí se ale mluvit, je to žena.

Ví, že společnému známému někdo telefonicky vyhrožoval, (Jiřímu Pospíšilovi, bývalému šéfovi hudební redakce) aby se do věci nemíchal, chce-li mít živé děti. A tak se bojí mluvit.

Současný ředitel p.Horváth se podílel na reklamní kampani ODS, takže další "trafika".

Ježek píše, že mě nepřemlouval, abych vzal obvinění zpět. Samozřejmě nemluví pravdu a dobře to ví. Měl eminentní zájem na tom, aby kolem krádeží bylo ticho, ví proč.

Věděl, že honoráře měl rozkrádat pan Tichý, věděl, že je poukazoval rodinným příslušníkům, o tom byl několikrát uvědoměn písemně (př. hned zpočátku 24.7.1997).

Přesto mi v dopise z 15. září 1997 napsal: "Vážený pane Hruško, po důkladném prošetření Vašeho oznámení sděluji (slůvko oznámení napsal kurzívou), že Vaše podezření ohledně vyplácení honorářů rodinným příslušníkům pana Františka Tichého se nezakládá na pravdě.

Předpokládám, že se všem zúčastněným osobám omluvíte a že celou věc vysvětlíte všude tam, kde jste své podezření - ústně či písemně - rozšířil." A podpis. A pak že to po mně nechtěl...

Vůbec nic neprošetřovali, na to by při jmenovitém upozornění musela přijít obyčejná účetní.

Prostě kamuflovali rozkrádání. Pak se ještě pan Ježek osobně snažil se mnou domluvit a když neuspěl, následoval postih.

Alespoň "výcuc" ze dvou posledních článků z regionálního deníku Svoboda:

Autorka Zuzana Kubátová, titulek

Příchod nového ředitele situaci v rádiu neuklidnil

"... Se změnami v Ostravě se neztotožnili nikoli neschopní, nýbrž osobnosti typu folkloristy Jana Rokyty, který odchází do důchodu po 46 letech rozhlasové práce se slovy: Jsem vlastně rád, že jsem tak starý. "

A dále se tam píše: " Poslechovost studia klesla z někdejších 130 tisíc lidí na loňských 40 tisíc a pohybuje se mírně nad touto hodnotou. Situace se vyhrotila loni po nástupu nového šéfredaktora Zdeňka Boldyse, přijatého v rozporu s podmínkami výběrového řízení bez vysokoškolského vzdělání, jen s tříletou praxí v komerčních rádiích."

A k rozkrádaným honorářům: "Redaktor, který si loni psal černé honoráře dnes opět pro rozhlas pracuje: Je talentovaný a za ty záležitosti odpovídali i jiní, kteří už tu nejsou, vysvětlil ředitel Horváth.

(Rozpor s argumentací Ježka, který tvrdí, že Tichý v rádiu nepracuje - pozn. M.H.)

A dále: "Nový ředitel Horváth nastoupil po konkurzu letos v únoru. Ani on nemá praxi v médiích. Odboráři dále kritizují "přítelíčkování" a atmosféru strachu...

V říjnu byla odvolána z pořadu Apetýt, jednoho z nejpopulárnějších v ostravském vysílání jeho zakladatelka Dagmar Misařová, která každoročně boduje v posluchačských anketách Zlatý mikrofon..."

A teď ještě výcuc z článku

Podivné praktiky vedení zničily dobrou kvalitu vysílání

. Je to sice opět Svoboda, ale je nejnovější, z 11.1.1999:

Dlouholetí zaměstnanci dostali výpovědi nebo jim byla notně "demokraticky" přistřižena křidélka. Patří mezi ně i nositelé ceny Zlatý mikrofon pro nejlepší moderátory - Petr Breitkopf a Petr Šiška... (pozn. M.H. - bylo třeba dát příležitost kamarádům a rodinným příslušníkům, příkladně manželce pana Boldyse).

A důležité: "Regionální veřejnoprávní vysílání se dostalo v poslechovosti až za lokální rozhlasové stanice. Ze 130 tisíc na 35 tisíc posluchačů...

"Hudbu mi musel vybírat někdo jiný, který neměl tušení, o čem si s hostem povídám. O použití archívních snímků jsem musel žádat programového náměska, vystříhat jsem se měl klasické hudby, která neodpovídala "moderní tváři" stanice (tento zákaz znamená jednoznačné porušení zákona o rozhlase, nemoudrost uvedeného rozhodnutí poškodí ty, kteří přijdou po nás), řekl písničkář Jaroslav Wykrent.

"V Českém rozhlase jde o perzekuci populárních osobností, stejně jako to bylo za minulého režimu", říká Šiška. ... K těm nejlepším patřili i Petr Breitkopf a Miroslav Hruška, oba dostali vyhazov... "

Obecně o Ježkově pojetí řízení vypovídá ještě jiný ústřižek. Není vyloženě o ostravském rozhlase, ale leccos napovídá. Článek vyšel v Mladé frontě vloni 3. dubna a týkal se zákazu práce hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému.

Černý se tenkrát soudil s manželkou a prohrál. To se Ježkovi stalo záminkou pro zákaz:

"Černý soud skutečně prohrál. Pro ředitele patrně nebyl tento výsledek dostatečný a rozhodl se Černého "trestat" dál, aniž se přitom opřel o zákony nebo o Listinu práv a svobod. Omezující podmínky pro výkon určitých povolání nebo činností může totiž stanovit pouze zákon. A tím ředitelské rozhodnutí není, stejně jako prohrané autorskoprávní řízení není trestní řízení a stejně jako Jiří Černý není zločinec."

A ještě alespoň citace z deníku Práce z 18.12.1997. Krátce nato deník zanikl.

Titulek:

Téměř osmdesátiletá babička se stala reportérkou ostravského rozhlasu.

"V regionu s téměř dvěma miliony obyvatel má ostravské veřejnoprávní vysílání necelých 40 tisíc pravidelných posluchačů. Je to málo hlavně s přihlédnutím k faktu, že toto studio ročně vydá přes 27 milionů korun z koncesionářských poplatků...

Bylo zcela běžné, že si šéfové zaměstnávali své příbuzné, nebo že si někteří redaktoři s vědomím vedení posílali jim nepřináležející honoráře na rodinné příslušníky. Tak se téměř osmdesátiletá babička jednoho z nich stala rozhlasovou reportérkou, která měsíčně za tisíce údajně připravovala až třicet příspěvků do vysílání...

Situaci měl vyřešit konkurs. Přihlásilo se dvaatřicet zájemců. Těm nepohodlným však nepřišla protiprávně ani pozvánka ke vstupnímu pohovoru."

Pan Ježek ještě píše, že nelze zvýšit signál vysílače (kolize s frekvencí, používanou na letišti Mošnov při řízení letového provozu).

Čípak je vina, že tato záležitost není 6 let řešena?

A konkurence s privátními rádii? Pan Ježek je nesprávně informován, jím vzpomenutá radia Orion a Morava vznikla daleko před rokem 1995.

Také výsledky průzkumu poslechovosti již zohledňují současný systém porovnávání hodnot.

Podle dřívějšího průzkumu agenturou Marketingová laboratoř (vedoucí PhDr J.Hon) totiž ještě v roce 1994 poslouchalo Ostravu ve špičkách 300 tisíc posluchačů (!) Dnes s bídou 35 tisíc. Situace je možná jen proto, že peníze jdou z kapsy koncesionářů.

Celý ten problém bude mít zřejmě širší rozměr. Český rozhlas v obsazování postů zjevně ustoupil od požadavku kvality (ani na významnějších funkcích nepožaduje VŠ vzdělání (viz pp. Boldys, Plchot), a když přece jen, pak jsou to lidé, odborně vzdálenI znalostem mediální problematiky.

Nedostatečná erudice ústí do porušování norem, projevuje se nízkou produktivitou, a směruje i k záležitostem s trestně právním podtextem.

Jsou-li nedostatky příliš výrazné, nezbývá, než tyto lidi přeřadit nebo propustit. Za dobu řízení rozhlasu panem Ježkem (6 let ve funkci) má Ostrava v pořadí čtvrtého ředitele, čtvrtého nebo dokonce pátého ekonomického náměstka, čtvrtého vedoucího redakce zpravodajství a publicistiky a mohl bych pokračovat.

Důsledkem jsou nevýhodné prodeje, rozkrádání, prodělečná obchodní činnost, nezákonné zdroje příjmů. K prověrce dalších podezření nejen morálního charakteru prozatím scházela vůle. Rozhlas má čas a může tlakem na fluktuaci "zametat stopy".

Celkový počet funkčních změn už překročil počet zaměstnanců v rozhlase.

Miroslav Hruška

Jiří Ovečka

Vážený pane Čulíku,

pracoval jsem v pořadu Nadoraz jako redaktor od r. 1995. Od dubna 96 do dubna 97 jsem pracoval v tomto pořadu jako dramaturg, moderátor a redaktor. Můj odchod z tohoto pořadu byl sice dobrovolný, byl však poznamenán právě konflikty především kvůli financování pořadu.

Poté jsem pracoval ve zpravodajství a nyní pracuji pro pořady Klekánice a Černé ovce. Toto vše uvádím jako reakci na článek v BL z 25. 1., na který reagovala řada mých přátel a spolupracovníků z ČT s tím, že já jsem snad autorem onoho dopisu bývalého pracovníka Nadorazu. Cítím potřebu uvést, že já jsem tím autorem nebyl (pokud vy náhodou sám nevíte, kdo jím je), a že pokud bych jím byl, podepsal bych se v tomto dopise svým jménem.

S pozdravem,

Jiří Ovečka

Poznámka JČ:

Pane Ovečko, Britské listy nezveřejňují anonymní dopisy. Všechny zveřejněné informace musejí mít konkrétního, individuálního, známého odesilatele. Přeje-li si někdo nezveřejnit své jméno, respektujeme to. Ale redakce to jméno musí znát.

Jinak, děkujeme Jiřímu Ovečkovi za nepřímé potvrzení, že skutečně existovaly problémy ohledně financování pořadu Nadoraz, který natáčela pro ČT soukromá firma. Doufáme, že se k věci vyjádří Jakub Puchalský. Bohužel však zatím mlčí.

Ale jde o jinou, smutnou věc, která znovu bohužel poukazuje na nízký kalibr lidí, pracujících v České televizi.

Od loňského jara, kdy se Britské listy začaly systematičtěji zabývat problematikou České televize, bylo reakcí zevnitř ČT nikoliv racionální zamyšlení, zda na kritice Britských listů něco skutečně není a jestli by se nemělo něco udělat k nápravě, kromě označování Jana Čulíka za "šílence a psychopata", téměř maniakální interní shon, KDO TO NAPSAL, ty kritické články o ČT.

Tito lidé prostě nevěřili, že články psal Jan Čulík. V době, kdy byl šéfem zpravodajství Ivan Kytka, fanaticky věřili, že kritické analýzy o ČT z pera Jana Čulíka (ze záhadných důvodů) píše právě Kytka. (Proč by to proboha dělal? Jaká by v tom mohla být racionalita?)

Pak byl Kytka vyhozen a v televizi zůstal Andrew Strohlein. Tak se sherlockovští pátrači zaměřili na něho. Teď psal Čulíkovy analýzy podle nich zase Stroehlein. V živé paměti jsou hysterické scény, kdy Stroehleinovi v televizi mávali členové zpravodajské redakce zuřivě před nosem Britskými listy a řvali na něho "Tos napsal ty, ty s...!"

No a tak to pokračovalo.

Nyní se snad stává obětí této maniakální posedlosti Jiří Ovečka?

Mohu pátrače v České televizi ubezpečit, že informace, zveřejněné v Britských listech, nepocházejí od Jiřího Ovečky, ale od člověka který v ČT už dnes nepracuje. Bude-li si tento čtenář Britských listů přát zveřejnění jeho jména, rádi to učiníme.

Jak "byl básník Miroslav Holub u estébáků"

Jeden čtenář poukázal na to, že jsem ve svém srovnávání Miroslava Holuba (jemuž MFD přinesla loni v létě jen kratičký nekrolog) a Jaroslava Foglara věc řádně nevysvětlil. Jaroslav Foglar byl podle argumentace tohoto čtenáře tvůrcem občanské společnosti, nepodrobil se komunistům, dělal mezi dospívajícími dětmi systematicky po dlouhá desetiletí drobnou práci. Proto je po zásluze symbolem demokracie, který má být oslavován.

Miroslav Holub je podle tohoto čtenáře vynikající, velký, celosvětový básník. Nemůžeme si však prý být jisti morálním profilem tohoto člověka. To nevadí. Mnoho velkých světových umělců mělo osobně dosti pochybný morální profil. MFD měla Foglarovi i Holubovi otisknout rozsáhlé nekrology, ale měla se zmínit o údajných "kontroverzních aspektech Holubova morálního profilu".

Jiný čtenář mi napsal tento dopis:

Holuba nezna skoro nikdo, navic to zrejme byl agent STB, drobet kontroverzni osobnost tedy. Jeho basne jen tezko mely nejaky zasadni vliv na kohokoliv kolem. Neznam osobne ani jednoho cloveka, ktery by se se mnou kdy bavil o  nejakych Holubovych basnich.

Miroslav Holub je celosvětově vedle Milana Kundery snad nejznámější a nejváženější básník dneška. V Británii dokonce existuje básnický klub, který se jmenuje "Holub": Holubovo dílo je přeloženo do čtyřiceti jazyků a opakovaně se vydává, vysílá v rozhlase. Pokud někdo v zahraničí zná českou kulturu, jsou to ze současné literatury jména: Kundera, Holub, Havel.

V Čechách byl Holub tragickou postavou. Vlastně mu poslední "pořádná" sbírka vyšla v roce 1969. Snad proto, jak píše výše citovaný čtenář, "Holuba nezná skoro nikdo". (Ale Kunderu v ČR taky skoro nikdo nečetl.)

Až v  osmdesátých letech směl Holub v Československu publikovat. Vydal nepříliš významné eseje. Většina jeho básnického díla existuje v anglickém překladu a šíří se v angličtině.

Holub měl problém, že ho pronásledovali estébáci, avšak nestal se disidentem. Pokusil se udržet si svou vědeckou práci imunologa.

Získám si asi přízvisko obránce "agentů Stb", ale obviňování, že byl Holub u estébáků, se mi zdá nepodložené. Nakonec mi toto přízvisko ani tolik nevadí. Budu totiž v čestné společnosti Josefa Škvoreckého.

Ten v knize "Osočení" (68 Publishers, Toronto, 1993) vydal od Miroslava Holuba tento dopis (JČ):

8. října 1992

V polovině padesátých let jsem byl jako nesvéprávný nestraník s jistou, řekněme, inteligencí s interním stranickým pokynem Streng behueten, beobachten. (Přísně hlídat, pozorovat.)

Brzy jsem se dopustil vyzrazení jakéhosi neblahého výzkumu s nejvýš podezřelým potenciálem, a to nikoliv z hrdinnosti nebo vzdoru, nýbrž proto, že se mne britští kolegové přímo zeptali a lhát mi připadlo nemožné. Od té chvíle šlo samozřejmě, když dáma promine, o hubu, a v Londýně 1958 jakož i v New Yorku 1965 se mi od tamních pánů, kteří se nepředstavují, i když na rozdíl od našich se chovají vybraně slušně a ohleduplně, dostalo pokynu, abych koukal doma moc nevyskakovat a raději se jaksi uchovat pro případné další štrapáce. Tajný projekt, k němuž jsem ovšem neměl přístup, jenom jsem o něm věděl, zřejmě meztitím u nás skončil, poté, co přinesl některé tragické incidenty. Brzy po r. 1958 jsem byl jat a dovezen do kachlíkárny, a k mému příjemnému překvapení vyslechnut jen co do jakési bytové záležitosti. Podepsal jsem lejstro, že o tom nebudu mluvit, nic jiného. Pak mne nějaký čas jeden z divných pánů volal a povolával k "upřesnění", která se postupně měnila na dotazy na pracoviště, z nichž se nedalo vyčíst, zda teď nebo později neskončí dotazem: "A co jste řekl doktoru Humphreymu?" Upřesňování skončilo asi po pěti setkáních a začalo tajné, zevrubné a permanentní prohlížení mého pracovního stolu v ústavu; naučil jsem se polohou pásky kontrolovat použití mého psacího stroje a mohu říci, že během let na něm mohlo vzniknout několik Zosčenkových povídek bez Zosčenka. Na sklonku roku 1968 se mi navíc dostalo spolupracovníka, velmi nadaného mladíka z rodiny jmenované v Procesech, který byl pověřen přímým dozorem a zmizel z Akademie okamžitě, když jsem byl v roce 1970 pro odmítnutí učinit omluvné prohlášení vyhozen já. V seznamech Rudého kráva jsem hledal právě jeho (a nikoho jiného, na to nemám nějak nervy, žaludek, srdce, apod.) - a samozřejmě nenašel... Zato jsem se tam našel dvakrát sám, a rád bych věděl, pokud to první bylo po podpisu, "že o tom nebudu mluvit", jak vzniklo to druhé. Asi během rozhovorů s oním dosazeným aspirantem o sekreci imunoglobulinů.

V letech 1968 - 69, než jsem přišel o pas, jsem se podle Stasi účastnil přípravy bakteriologické války v Max-Planck-Institut ve Freiburku, SRN, což je jednak naprostá pitomost, jednak naprostá ironie.

V roce 1973 se vyskytl divný pan Pěnkava, který měl zřejmě pod palcem pracoviště, jež se mne ujalo po vyhození z ČSAV, samozřejmě s direktivou Streng behueten, beobachten.

Musím zdůraznit, že pro nesvéprávného straníka byl ten či onen divný pán spíše jen jinou verzí dohledu, který jinak vykonávali všichni zbožní straničtí rodáci.

Divný pan Pěnkava žádal veřejné vystoupení, které by "pomohlo celé naší literatuře". Žádost podpíral dost temnými narážkami na padesátá léta a na Freiburg, takže jsem byl znovu v situaci na ostří nože. Navrhl jsem proto vystoupení na téma "materiální základ životních dějů". Téma jej zřetelně nezaujalo, takže se zřejmě jal jednat samostatně.

Kdo sepsal "moje" prohlášení, ví jen onen pán. Možná by se mohl vyjádřit i k faktu, kam se poděly z mé pracovny nejen některé protokoly a dopisy, ale dokonce i ilustrace A. Mikulky k mé americké dětské knížce, jejíž rukopis jsem propašoval přes hranice a která stran ztráty obrázků nikdy nevyšla: ostatně na dětské knížky vysloveně nejsem.

Prohlášení, jak jsem se doslechl, donesli dva pánové do redakce Práce a jiní do rozhlasu. Číst Prohlášení v Práci r. 1973 bylo pro mne asi stejnou zábavou jako číst Rudé krávo v r. 1992.

O svém vztahu k Prohlášení jsem informoval jednak atašé na americkém velvyslanectví, jednak poslal stížnost prezidentu Svobodovi. Dopis prezidentovi se mi osvědčil r. 1958, kdy jsem byl na sjezdu KSČ označen "plevelem české poezie" a pan s. prezident Novotný mi dokonce skrze svou kancelář asi za půl roku odvětil. Ne tak pan prezident r. 1973. Pár dní po Prohlášení jsem na Perštýně potkal Milana Kunderu a on mi, k nemalé mé radosti, sdělil, že je mu už z jazykového rozboru jasné, že jsem to nenapsal já.

Domníval jsem se, že tyto okolnosti stačí, aby Prohlášení bylo bráno jako falzifikát. Z hlediska pozdějšího to byla ovšem chyba, měl jsem Prohlášení dementovat přímo. Ale tehdy jsem doufal, že se sdostatek lidí dovtípí, když pro nic jiného, pak skrze fakt, že jsem dalších devět let stejně neexistoval, naopak, byl jsem u VB v Praze 4 veden jako "závadová", periodicky policajty v uniformě kontrolovaná osoba. Jakou kratochvíli mi působily policejní volhy, zastavující u plotu, a příslušníci pochodující dovnitř, netřeba zdůrazňovat: nikdy nebylo jasné, jde-li jen o výhružnou kontrolu, nebo o následky "bakteriologické války".

Podle instrukcí ze strany druhé jsem pak hleděl být co nejintenzívněji - pokud to vůbec obsolentní žánr poezie dovoluje - publikován venku, neboť to byla objektivní ochrana před nejhorším. Rovněž jsem se snažil ven pronikat cestou dramatických protestů, stížností a námitek stran mezinárodní ostudy. Domnívám se, že výsledný efekt byl kladný, nikdy jsem nebyl nikde prezentován jako někdo "od režimu", nýbrž jako ten, kdo pronikl navzdory režimu.

Jsem přesvědčen, že dneska je už skoro nemožné vcítit se do pozice nestraníka, dokonce dvojnásobného, vědeckého a literárního nestraníka, v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech, člověka naveskrz pomýleného a stigmatizovaného, o němž vědí všechno lépe nejen divní pánové od StB, ale i všichni straníci kolem.

Dnes oceňuji dílo pánů, kteří nás ozdravují Rudým krávem a připomínají nám, že naše životní situace trvá dál, a to naší vinou, neboť jsme se řádně nezapojili a v poslední době i proto, že pokládáme tahání dávných osobních rizik na odiv za nedůstojné a nevkusné.

Miroslav Holub

Praha

Další ukázky z knihy Osočení nakladatelství 68 Publishers Toronto, zveřejňující osudy lidí z Cibulkova seznamu, najdete v Britských listech na tomto místě.

Když loni v létě zemřel Miroslav Holub, MFD sice zveřejnila jen kratičký nekrolog, britské a americké deníky však byly nekrologů plné. Britský deník Guardian např. zveřejnil TŘI nekrology, věnované Miroslavu Holubovi. Najdete je zde.

Andrew Stroehlein

Smekám před Jindřichem Jermářem, novým starostou České Vsi na Jesenicku.

Starosta Jermář, nezávislý kandidát, který byl zvolen na volebním lístku sociálních demokratů, rozšířil otevírací hodiny místních úřadů, takže mají otevřeno pro veřejnost každý pracovní den.

Všichni, kdo žijí v České republice, dobře vědí, kolik času je proplýtváno tím, že se lidé snaží získat dokumenty a razítka ze státních úřadů, které jsou otevřeny pro veřejnost jen jedno nebo dvě odpoledne týdně. Jermářovo rozhodnutí je vítězstvím zdravého rozumu a slušnosti.

Jermář vysvětlil své rozhodnutí takto: "Omezené hodiny pro veřejnost ve státních úřadech mi vadily už dlouho. Vadilo mi to v posledních letech a taky už za minulého režimu. Státní úředníci jsou tu pro lidi, a ne naopak."

Smutnou douškou k této informaci je to, že jedny české noviny (Slovo) informovaly o tomto malém kousku pokroku pod titulkem Radikální starosta.

Zdá se, že to, co by bylo jinde považováno jen za rozumné, je v České republice považováno za radikální krok.

The "Radical" Mayor

Andrew Stroehlein

Hats off to Jindřich Jermář, the new mayor of České Vsi na Jesenicku. Mayor Jermář, an independent elected on a Social Democratic ticket, has expanded the opening hours of local municipal offices so that they are open every working day.

Anyone living in the Czech Republic knows how much time is lost trying to get papers and stamps from state offices that are only open for public enquiries one or two afternoons a week. Jermář's decision is a victory for common sense and decency.

Explaining his decision, Jermář said, "(Limited opening hours at state offices) have long bothered me - both in the past few years and under the old regime. Public servants are here for the people, not the other way around."

One sad postscript to this story is that one Czech daily newspaper (Slovo) reported this small bit of progress under the headline "The Radical Mayor" (radikalni starosta). It seems that what would only be considered sensible elsewhere is considered radical in the Czech Republic.

Andrew Stroehlein

(Tento dopis je reakcí na tento text Jana Čulíka.)

Zajimava vec, tohle Palachovo vyroci. Musim rict, ze jsem byl jednim z tech, kteri (ac na BL casto projedu celou pravou listu od shora dolu) se netknuli ani jednoho clanku, ktery se zamyslel nad Palachovym cinem...Premyslel jsem o tom, proc (ostatne nejen BL, ale i ostatni media vyroci obsahle komentovala) a neprisel jsem na nic jineho, nez generacni propast...

Je mi 24 a rok 1968 je mi vzdalen, stejne jako vsechna traumata, ktera si z nej odnesli dnesni ctyricatnici. Navic jsem uz odchovan medii a  jsem zvykly na vnimani verejnych udalosti temer VYHRADNE skrze media.

A tady je trosku problem. Nezbylo nic, co by dokazalo ve mne dokazalo vyvolat emoci, kterou jeho smrt TEHDY zpusobila.

Jedna stale pretiskovana fotografie je sice dobrym symbolem, ale ja na ni nevidim nic, nez mladika, snad mhouriciho oci do slunce, snad se sklebiciho nad cimsi, co mi zustane utajeno. A to je vse.

Jasne, existuji filmy na tema Palach a jeho cin (ktere jej prezentuji jako dobou hluboce raneneho premysliveho mladika), existuji zaznamy placicich davu na jeho pohrbu, dokonce existuje proslula paska doktorky Kmunickove (hodne drsna zalezitost, ktera snad jako jediny dokument Palachuv cin trochu demytizuje a posouva do lidske roviny, ktere jsem spise s to rozumet), ale to vsechno jsou jen utrzky, ktere nechapu a asi tezko muzu pochopit v kontextu doby.

Na druhou stranu, citil jsem se opravdu zasazen fotografii horiciho mnicha pred nekolika lety na vystave World Press Photo, ktera mi snad alespon trochu dokazala priblizit, CO TO DOOPRAVDY ZNAMENA polit se benzinem a zapalit.

Osobne si myslim, ze podobny cim lze pochopit pouze emotivne, pokud do nej chceme proniknout (o cem jinem je smrt, kdyz ne o emocich).

Otazkou je, zda Palachuv cin muze vzbudit vyrazne emoce v nekom, kdo nezazil historicky kontext jeho cinu, kdo nebyl jednim z tech, ke kterym chtel Palach TEHDY mluvit.

Dnes je vsechno pryc a ja uz se nikdy nedozvim, JAKE TO DOOPRAVDY BYLO videt ruske tanky rano v  ulicich.

Ale stejne tak se nedozvim, jake to bylo, kdyz republiku obsadila nemecka vojska v roce 1939 ci jake to bylo, kdyz na Bile Hore porazili Habsburkove vojska Fridricha Falckeho.

V informacich o  prvnich dvou udalostech je casto prilis mnoho emoci tech, "kteri to zazili". Emoci, ktere nesdilim, proste proto, ze fyzicky nemohu.

Uz proto nejsem schopen cist nic z toho, co o Palachove cinu pise armada novinaru, filosofu, rabinu a dalsich kazdy druhy lednovy tyden.

Je to pro mne vytrzene z kontextu a nechapu to jako neco, co ma primou souvislost s mym zivotem. Mrtva slova o mrtvem cloveku.

Cynicke? Mozna. Ale ted povazte, ze jsem 24 let star. Co by vam asi napsal nekdo, komu je 19 ?

Poznámka Jana Čulíka:

Milý studente,

děkujeme za upřímný dopis. Pár námětů k zamyšlení:

1. Charakteristické je, že redukujete všechno na emoce. To vás bohužel naučila hloupá česká média. Vůbec nejde o emoce, jaké byste snad měl či neměl pociťovat nad úmrtím Jana Palacha. Jde o racionální úvahu. Emoce musejí být vždycky až na druhém nebo třetím místě. Emoce kladou na první místo obchodníci s kýčem, kteří využívají různých jemných či méně jemných psychologických technik, jak emocionální manipulací lidí vydělat co nejvíc peněz. Je hřích učinit své bližní prostředkem své manipulace.

Přirozeně, že žádné po třiceti letech pociťovat nemůžete, jako já třeba nemohu pociťovat žádné emoce nad úmrtím studenta Jana Opletala. (Ale když začtu do Ortenových deníků - Orten byl skutečně velký  básník, žid, který žil za německé okupace v Praze v izolaci a usmrtila ho na ulici německá sanitka ve věku 22 let - velmi dobře se myslím dokážu vcítit do osudu a situace tohoto výjimečného mladého člověka. Od toho je tady umění a literatura, aby nám zprostředkovala to, co je jinak zdánlivě nepřenosné od lidí, kteří něco zažili, k lidem, kteří to nezažili. Právě umění, (dobrá) kultura a literatura jsou tady od toho, že přenášejí vědomí existence v národě od generace ke generaci, takže lidi nežijí jen v absolutním momentu přítomnosti a nejsou omezení primitivové, jimž jsou zkušenosti předků nepřístupné. Vnímat, co si mysleli lidi před námi, čím žili a co se naučili, to je skutečné demokracie. O této demokracii mrtvých napsal Gilbert Keith Chesterton:

Tradici (tj. kulturní kontinuitu, pozn. JČ) lze definovat jako rozšíření volebního práva. Tradice znamená dát hlasovací právo nejzanedbanější ze všech tříd, našim předkům. Je to demokracie mrtvých. Tradice se odmítá podrobit úzké a domýšlivé oligarchii těch, kdo náhodou chodí po světě. Všichni demokraté jsou proti tomu, aby byli lidé zbavováni práv pro nahodilé okolnosti svého zrození; tradice je proti tomu, aby byli zbavováni práv pro nahodilý fakt smrti. Demokracie nás vyzývá, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš čeledín; tradice nás vyzává, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš otec. Já aspoň demokracii a tradici od sebe oddělit nemohu. Zdá se mi samozřejmé, že je to jedna a táž idea. Chceme mít ve svých shromážděních i své mrtvé. Staří Řekové hlasovali kameny; tito budou hlasovat náhrobními kameny. Je to zcela normální a podle předpisu, protože většina náhrobních kamenů jako většina hlasovacích lístků bývá označena křížem.

(Gilbert Keith Chesterton, Ortodoxie, Brno 1992, nakladatelství Tomáše Janečka, Svatopluka Čecha 97 612 00 Brno)

Ale, opakuji, nikdo po vás nemůže žádat, abyste nad Palachovou smrtí cítil emoce. O to vůbec nejde. Jde o racionální úvahu. Co může znamenat pro nás dnes Palachova oběť, pro nás, lidi, kteří jsou zvyklí spíše problémům uhývbat. Byla pošetilost na Palachově straně? Nebo je na naší straně? Nad tím stojí se zamyslet. Stojí za to přečíst si Sidonův text z r. 1969.

2. Píšete, že jste zvyklý vnímat všechny události prostřednictvím sdělovacích prostředků. Je to chyba. České sdělovací prostředky jsou nekvalitní a hrubě zkreslují skutečnost. Dělají z ní a ze světa povrchní, zpeněžitelný dryák. Daleko užitečnější pro vlastní osobnostní rozvoj je pohlížet na všechno, co se na vás valí ze sdělovacích prostředků nesmírně skepticky. Jděte se raději podívat do knihovny. Sdělovací prostředky jsou v ČR špatné, ale stále - navzdory všemu tam občas vycházejí velmi dobré knihy.

Jan Čulík

Tento dopis je reakcí na tento článek Jana Čulíka.

Po precteni clanku k 30. vyr. sebeupaleni J. Palacha v patecnim vydani BL jsem mel sto chuti odepsat, ale nakonec jsem po uvaze tak neucinil. Udelam to ale dnes. Myslim si, ze Palachuv cin rozdelil lidi na dve velke skupiny. Jedni proste nedokazali pochopit, ze mezi slovy "zit" a "prezivat" existuje nejen etymologicky rozdil a ze sveho uzce pojateho hlediska hodnotili ohnivou smrt mladeho studenta jako demonstrativni gesto, ktere melo do te doby neznamemu chlapci zajistit nesmrtelnost, byt podobnou nesmrtelnosti kamenne busty.

Ti druzi zase pochopili, ze odmitnuti individualniho zivota ve jmenu ideje je pritakani zivotu jako takovemu (chcete-li zivotu vecnemu) a zacali psat na JP oslavne ody (ktere vyvolavaly tem prvnim zaludecni krece a nevolnost) a nejen to. Nezaujaty ctenar mel skoro pocit, jako by se nejruznejsi pisatele predhaneli v chlubeni se tim, jak pochopili div ne nejniternejsi pohnutky Palachova cinu, cimz vicemene na nem parazitovali, ponevadz vetsinou neopomeli sve clanky podepsat (zde je duvod, proc jsem nakonec v patek nepsal).

A nakonec vse dopadnulo tak, jak to dopadnout muselo. J. Palach byl heroizovan a z jeho sochy, ktera mlcky prijma hold oficialnich osobnosti, zmizel posledni zablesk lidskosti, cimz bohuzel jako by doslo na slova tech prvnich; tech kteri odmitaji a nenavidi vse co nemohou pochopit. Stal se z nej bezzivotny citankovy symbol.

V tom asi tkvi udel (a tragedie) vsech hrdinu. A ja stale vidim pred sebou tvar mladeho kluka, ktery jiste mel rad zivot a jehoz sny se podobaly snum, ktere mame i my. Z duvodu, ktere vysvitaji z vyse napsaneho, prosim J. Culika, aby (pokud se rozhodne techto par radku uverejnit), neuvadel moje jmeno.

Poznámka JČ: Jenže já si myslím, že ani nejintenzívnější trivialita chování politiků nemůže zničit něco, co má autentické jádro. Člověk asi musí být svůj a nepropadat depresi z veřejné hlouposti. To máte jako s těmi komunisty: Pokud i komunisté dnes např. tvrdí: "Svítí slunce" nebo "Voda teče z kopce," není to přece nepravda jen proto, že to říkají i komunisté.

Jestliže se neuměle či frázovitě pokoušejí politikové vyslovovat holdy velké historické osobnosti, musíme je pominout a vytvořit si k té osobnosti vlastní, přímý vztah - odvrhnout matoucí kal dneška.

Danny Novotný

Duvod je prosty-nezajima mne obsah.

Proc?

Protoze se to bud tyka veci o kterych nic nevim a ani nechci vedet (velice mala skupinka-spise vyjimka).

Protoze to napsal nekdo, o kom dopredu vim, ze to stejne za nic nestoji, pripadne to bude silne pribarvene, a proto pokud mam o tento problem zajem, vyhledam si jine zdroje.(vetsinou se ale ubezpecim, ze ten clovek to opravdu napsal po svem.Staci prvnich par vet)

Ale vazne.

Reaguji spise na to, proc si nekdo neotevrel stare clanky o J.Palachovi pripadne roku 1968

Problem je v tom, ze tyto texty jsou do nas "nalejvany" od roku 1990.

Tehdy se rozmohl jev, ze se nam, tedy generaci, ktera primo nezazila rok 1968, snazi byvali akteri namluvit, ze rok 89 byl vlastne pokracovanim roku 68 a ze je cas se vratit k myslence "socialismu s lidskou tvari" a podobne.

Jenze-tentokrat slo o neco jineho a tito lide v nas opravnene vyvolavaji pocit strachu. Strachu z toho, ze se ten "zbabrany" rok 68 bude opakovat.

(Tato obava byla v roce 1990 hned po zahajeni budovani noveho Ceskoslovenska).

Jenze my jsme zacinali byt hrdi na to, ze se rok 1968 nebude opakovat. Ze ta hydra opravdu konci, ze bolsevik konecne pujde.

J.Dedecek zpival:

Uz jde rudoch od valu, otviraj se hroby
svet se vraci k normalu, a on do vyroby

(Bohuzel jsme tenkrat neodhadli, ze se nam rudoch do zadne vyroby nevrati, ale nepotrestan se nam nacpe opet do vlady (Calfa,Dlouhy) a zacne podnikat ve velkem (Adamec, Mohorita).

Takze generace roku 68 nam zacala davat rady jak na to a hlavne diky ten nejzhavejsim, mame dodnes nevyrovnanou minulost.Nepostaveni komunistu mimo zakon,definitivni zakaz teto strany a nepotrestani nikoho-toto vse je vysledek lidi roku 68.

Proto dneska neni statnim svatkem 17.listopad a podobne. (Statni svatek ve smyslu-den, kdy se konecne nasla generace, ktera zbavila Ceskoslovensko komunismu).

Opravdu kaslu na moudre rady Vaculika a podobnych intelektualu, kteri napul prosakli komunismem, se snazi zanechat za sebou nejaky odkaz.

Vase sance byla v roce 1968 jak to dopadlo vime. Vasi obhajobu proc to tak bylo a proc to neslo jinak jsme slyseli stokrat. Proc si kazit den ctenim komunistickosocialne ladenych clanku, vesmes stejne o nicem. Radeji mne nezajima, co o Palachovi pise kdejaky buditel rok po roce 68.

Jan Palach je v mych ocich clovek, ktery se pokusil tyto lidi naposledy probudit.

Tito lide se maji hluboce stydet, ze si diky nim vzal mlady clovek zivot (nejen Palach. Protoze Jan Zajic neni z Prahy, je jeho cin skoro opomenut).

Ciny techto lidi jsou pro mne vyzvou a hozenou rukavici vsem tem Vaculikum - PROBOHA NECHTE TECH KECU A ZACNETE JEDNAT!

Marne.

Nezajima mne rok 1968. 21.srpen byl jen logickym ukoncenim "koketovani" s demokracii, ktera fungovala v te dobe v zapadnim svete. Od roku 66 bylo dost casu pokusit se o razantnejsi kroky k prechodu.

Ale lidem kteri meli sanci tyto kroky protlacit, tem to bylo skoro fuk.

Zilo se dobre, levne, kdo chtel, mohl se flakat a pronaset "moudra" o cemkoliv a tak se nam to pomalu rozdelilo na lidi, kteri zili svym beznym zivotem dal a na ty, kteri chteli od kavarenskych stolu pronaset vznesena slova o demokracii.

21. Srpna roku 68 jiz bylo pozde.

Dekuji, opravdu nemam zajem

Jen tak na okraj.

Je zajimave sledovat historickou paraelu generace sedesatych let jak v Ceske republice, tak treba stejne generace zde, v USA.

Nasi sedesatnici uspesne propasli moznost zbavit se komunismu o dvacet let drive.

Americti Hipies zase uspesne privadeji Ameriku na pokraj nejake zatim neidentifikovane cesty, kdy je demokracie pretlacena za nejaky pomyslny horizont.

Kvetinove mladi, volna laska, a dalsi znaky te doby.Tito lide dneska vytlacuji cokoliv co souvisi se sexem , ci sexualitou do oblasti tabu, prosazuji nesmyslne zakony a zamlzuji skoro vsechny problemy lidskeho byti. HLAVNE SILNY DOLLAR !!

A toto delaji lide, kteri v tech davnych dobach kourili marihuanu, vedli volny zivot, bojovali proti valce ve Vietnamu, nesnaseli uniformitu a poradali rockove koncerty pod sirym nebem.

Srovname si to pak s Anglii, kde vladli "ucesani Beatles" a vedle nich zaril J.Hendrix, dojdeme k zajimavym zjistenim. Ale to by bylo tema na jiny clanek.

Jsem hrdy na to, ze jsem generace roku 89.

Generace, ktera svet zbavila studene valky a komunistu. (I kdyz diky "hrdinum sedesatych let" ne uplne a na vzdy).

Asi to neni to, co chtel slyset Jan Culik.

Ale opravdu je pro mne poucnejsi si otevrit vyborny preklad od Tomase Peciny o napadeni Ceskoslovenska Polskem v roce 38 nez stokrat obehrane pisnicky "babralu" roku 68.

Danny Novotny