Jakubu Puchalskému: Dobrou žurnalistiku by měla dělat vaše ČT
Vážený pane Čulíku,
vzhledem k tomu, že se mně adresovaný dopis od pana Puchalského do
Literárních novin objevil v Britských listech, volím
k odpovědi stejnou cestu a děkuji za spolupráci.
Zdraví Lubomír Ptáček
Odpověď Jakubu Puchalskému
Toto je reakce Lubomíra Ptáčka na tento dopis od Jakuba Puchalského.
Vážený pane Puchalský,
omlouvám se za věcné chyby, kterých jsem se dopustil
v článku v Literárních novinách. Nedošlo tedy k
propouštění, nýbrž k propuštění. Nezlehčuji to, k
takovým chybám by nemělo docházet. Fakta uvedená ve
Vašem dopise beru na vědomí.
K závěru Vašeho dopisu, který cituji:
"Dokud však bude tlak na vyšší profesionální úroveň
investigativní žurnalistiky veřejně zaměňován s
omezováním svobody slova a nikdo z českých novinářů
nebude ochoten se tímto problémem vážně zabývat,
budete se zřejmě muset smířit s tou úrovní práce žurnalistů,
kterou nyní tak přesvědčivě kritizujete.
Bez uznání nutnosti obecně akceptovaných kritérií pro
hodnocení seriózní žurnalistiky a bez nezbytného
veřejného tlaku na jejich dodržování je totiž každý
postesk podobný tomu Vašemu jen prázdným gestem".
bych si dovolil poznamenat:
1. Kdo jiný než ředitel veřejnoprávní televize by se
měl snažit zabránit "zaměňování tlaku na vyšší
profesionální úroveň investigativní žurnalistiky za
omezování svobody slova"?
2. Kdo jiný než ředitel veřejnoprávní televize by měl
poskytnout příležitost těm "českým novinářům, kteří
budou ochotni se tímto problémem vážně zabývat"?
3. V obratech "přesvědčivě kritizujete" a "prázdným
gestem" obsažených v citovaném závěru cítím jemný
ironický nádech, který není podle mého názoru zcela
na místě. Jenom jsem se pokusil tímto problémem vážně
zabývat. Vy jeho vyřešení podmiňujete určitými
všeobecnými změnami. Kdy a jak k nim má dojít?
Domnívám se, že zaměňujete příčinu s následkem.
Zkusíme-li je v obou větách Vašeho citovaného závěru
vyměnit (formálně jde o záměnu rozvitého podmětu s
předmětem), vznikne tvrzení, které mi přijde pravdě
bližší:
"Smíříme-li se s tou úrovní práce žurnalistů, kterou
tak přesvědčivě kritizujete, bude tlak na vyšší
profesionální úroveň investigativní žurnalistiky
veřejně zaměňován za omezování svobody slova. Bez
postesků podobných tomu Vašemu stěží dojde k uznání
nutnosti obecně akceptovat kritéria pro hodnocení
seriózní žurnalistiky a k veřejnému tlaku na jejich
dodržování".
S úctou,
Lubomír Ptáček
U českého soudnictví se nelze dovolat práva!
Vážený pane,
stávám se možná notorickým stěžovatelem na soudnictví v ČR. Ale nemohu
jinak. Myslím, že tohle je další důkaz toho, že tady opravdu neexistuje
možnost dovolat se práva. Poslal jsem Vám před vánočními svátky článek v MF
Dnes a moji reakci na něj, ale zřejmě to nebylo tak závažné, aby se to
zveřejnilo. Přestože právě tento článek publicisty Baráka poprvé pravdivě
pojmenoval stav našeho soudnictví a jeho posluhování mocným.
Škoda.
Existuje ve světě stát, kde právo patří hrstce vyvolených a neomylných, podvodníkům, podvodníčkům a jiným takovým...
Ano, existuje, je to Česká republika. Už několikrát jsem psal do Britských listů své osobní zkušenosti s justicí. Tentokrát však už nevím, zda jenom blouzním nebo je to pravda. Co mě tak namíchlo. Je to krátká zpráva z MF Dnes. Byla otištěna 14.ledna 1999:
Motejl podal stížnost v Kafkově případu
Praha (ČTK)- Ministr spravedlnosti Otakar Motejl podal k Nejvyššímu soudu stížnost na rozhodnutí pražského městského soudu, který odsoudil bývalého agenta Státní bezpečnosti Josefa Kafku za fyzické týrání disidenta a zpěváka Vlastimila Třešňáka k peněžitému trestu ve výši 50 000 korun. Podle ministra byl tímto verdiktem porušen zákon, neboť stanovený trest neodpovídá stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Motejl soudu rovněž vytýká, že stanovil výši peněžitého trestu, aniž si zjistil majetkové poměry obžalovaného, který se nyní živí jako podnikatel.
Jak může ministr spravedlnosti vytýkat soudu něco, co soudci naprosto ignorují a neřídí se tím. Je to poslední věta ve zprávičce. Proč to tvrdím? Protože sám jsem požádal svého právníka, který mě zastupuje, aby nechal soud zjistit, jaké jsou majetkové poměry dlužníka. Dostalo se mi této odpovědi:
"Pokud jde o možnost podání návrhu na výkon rozhodnutí, musíme zjistit všechny informace o osobě povinné, abychom mohli vůbec takový návrh podat. Musíme zjistit, je-li zaměstnán, musíme zjistit u koho je zaměstnán, má-li nějaký majetek ( přesně jaký, musíme ho totiž úplně přesně označit)!!"
K tomuto účelu by měly fungovat soudy, které podle ustanovení paragrafu 260,odst.2 občanského soudního řádu by měly pro občany zjistit všechny informace o dlužníkovi. Tato služba soudu však již delší dobu nefunguje a dokonce soudy dávají podnět, aby toto ustanovení právního řádu bylo vypuštěno.( zatím asi vypuštěno nebylo). Dále mi bylo sděleno, že Obvodní soud pro Prahu 9 tyto žádosti odmítá vyřizovat.
Dále mi právník nabízí možnost zaplatit si soukromou detektivní službu, která tyto skutečnosti bude zjišťovat , nabízí mi taky možnost zaplatit si dotazy na bankovní subjekty v této republice, zda u nich nemá dlužník konto a nakonec si také mohu všechno zjistit sám, pokud budu chtít (opravdu nevím jak).
Jestli tomu rozumím, tak vyvolení mají právo domáhat se u soudu spravedlnosti. Kdo jsou ti vyvolení: prezident republiky a jeho příbuzní a kamarádi, disidenti, poslanci, senátoři, současná vláda a členové vlád minulých a jejich rodinní příslušníci a kamarádi, soudci, právníci. Napadají Vás, kteří čtete tyto řádky, další ?
Mohu napsat ministru spravedlnosti tu svoji nespravedlnost? Můj právník mě varuje před stížnostmi na soud. Ten už trvá (naprosto jednoduchý případ) 3 roky. Po stížnosti by prý trval mnohem déle. Tak si vyberte! Dovolávejte se spravedlnosti a práva. Jen si to zkuste!
Dopis Radka Tesaře z 21. prosince 1998
Vážený pane Čulík,
posílám Vám tento dopis s článkem, uveřejněným v pátek 18.prosince 98, v
listě MF DNES. Myslím, že to krásně dokresluje můj příspěvek, který jsem Vám
nedávno zaslal. Podle mne je to však daleko horší.
Radomír Tesař
V páteční MF Dnes jsem si konečně přečetl článek, který jasně vypovídá o stavu našeho soudnictví, našich soudců a nakonec také o stavu "naší demokracie". Ta pojmenování jsou (tedy podle mne) zcela přesná. Mám však obavu, že tento článek je již zapomenut, jako ostatně všechny předchozí, které ovšem tak srozumitelně napsány nebyly. Když si k tomu článku přidám vzpomínky na různé komentáře ministra spravedlnosti, tak dostanu úplný pohled na "zatím naprosto neřešenou podmínku fungování demokracie". Žádná předchozí vláda se tímto nezabývala ( proč taky, že! ). Byla to vždycky jenom slova, vlastně jakápak slova. Proč to také nenazvat přesně! Byly to vždycky jenom kecy. A u těch zůstává i nynější vláda. Opravdu žije prezident, členové vlády, poslanci, senátoři, radní a ostatní "mocní" v jiném světě? Mají nárok na jinou spravedlnost? Zatím to vypadá tak, že mají. A sakra rychlou spravedlnost. Bez průtahů, bez utrácení "svých peněz" za advokáty a neschopné soudce. Kdyby lékaři léčili pacienty tak, jako soudí naši soudci, možná už by nás bylo moc málo. Stání po 7-8 měsících trvá 20 minut (počítaje v to opakování již několikrát řešených událostí). A právníci si mastí kapsy na účet "těch hloupých,kteří pořád věří", že tady existuje právní stát. A když to vychází z úst politiků, kteří slibovali, že tomu tak bude, tak je to výsměch všem lidem v této zemi. A dobře nám tak, jen ať se nám vysmívají. Patří nám to. Všem! Přece jsem si je zvolili a určitě si je zvolíme zase. No, není to skvělá perspektiva pro ně a nakonec i pro nás. Zase bude o čem "kecat", zase bude o čem "psát".
Radomír Tesař
Přelud právního státu v českých zemích
Právo a jeho vynutitelnost, což je z pohledu občana jedno a totéž, ovlivňují nejen tempo hospodářského růstu, ale i prostý fakt, zda demokracie je nebo není. Podívejme se proto na justiční mašinerii střízlivou hlavou. Soudní kauzy, kterými nás občas častují média, nepotvrzují existenci právního státu, ale jsou pouhými řídce roztroušenými ostrovy vyčnívajícími z nekonečného moře bezpráví a beznaděje. Když se zamyslíme nad velice nadprůměrnou rychlostí projednání části žalob politiků (typu Václav a Dášenka), nelze se ubránit dojmu, že některé "ostrovy úspěchu" jsou vztyčeny na úslužnosti justice k mocenskému establishmentu. V případě, že se nej de dobrat v reál ném čase rozhodnutí o právech vůči státu, obci, zaměstnavateli, lékařům, výrobcům (při uplatnění reklamace) nebo sousedovi, jsou řeči politiků o demokracii sprostou urážkou občanů. Kulantnějším výrokem, hovořícím o porušení Listiny základních práv a svobod v případě neúměrného protahování obchodních sporů, dospěl ke stejnému závěru, a to bez nějaké odezvy, také Ústavní soud. V hospodářské oblasti je výsledkem tohoto tristního stavu nadvláda dlužníků nad věřiteli a stav, kdy písemná smlouva, neli dohoda ústní, nemá absolutně žádnou váhu. Nejedná se pouze o individuální problém konkrétně postižených podnikatelů, ale o věc, která zásadně snižuje efektivitu hospodářství, a tím se dotýká peněženek každého z nás. Teprve od 1. září 1998, po osmi letech tržního hospodářství, vznikla legislativní šance zhojit se na zástavě ve vlastnictví třetí osoby. Jednalo se o neschopnost, nebo záměr? Majitelé rodinných domků, kterými ručili za úvěry, chráněni pseudosociálními ohledy, se nadále mohou svým věřitelům smát do očí. Není moci, jak je vystěhovat, a tedy ani takovouto nemovitost skutečně prodat. Na obchodních soudech leží, bez jediného provedeného úkonu, návrhy na konkurs z roku 1992 a na případný dotaz vám soudkyně odpoví: "Ptejte se opět na jaře." Pokud dojde k nějakým prodejům zástav, věřitelé zjistí, že majetek je absolutně znehodnocen nájemními smlouvami a věcnými břemeny. Zřejmě jenom bezmezná naivita nebo česká holubičí povaha způsobuje, že party Čečenů již nepřevzaly k vyřízení veškeré obchodní spory. Smluvní "volnost" znemožňuje arbitrážní obchody (v čase a místě), které mírní cenové extrémy a jsou převodovým olejem tržní ekonomiky. Působení dlouhodobých smluv, např. o nákupu zemědělských komodit z budoucí sklizně, neúspěšně, nákladně a za peníze z daní supluje Fond tržní regulace. Plodinová burza, jejímž hlavním posláním by měl být obchod se současnými a budoucími dodávkami, živoří a dosahovaným obratem ji předstihne i vietnamské tržiště. Za této situace snaha nastartovat hospodářský růst na úkor deficitu státního rozpočtu nemá vůbec žádný smysl. Prostředky uvolněné do ekonomiky se bez užitku ztratí v bažině neplatičů. Připravované rychlejší odpisy hravě vynuluje jediný neúspěšný obchod, za který podnik nedostane zaplaceno, a ještě z něj odvede daně. Půjčování peněz se díky platné legislativě stalo mnohonásobně rizikovější než provozování větrné elektrárny. Banky, poučené realitou při vymáhání svých pohledávek, ve většině případů vidí poskytnutí podnikového úvěru jako poslední alternativu před přímým vyhozením peněz do stoupy. Světlo na konci tunelu není vidět. Příprava legislativy se děje tradičními postupy a bez invence. Celý systém si zaslouží akci obdobnou mapování lidského genomu, kdy počítačové zpracování struktury právních předpisů může pomoci odhalovat nejasné definice pojmů, nesmyslnost a nejednoznačnost vzájemných vazeb mezi zákony. Jinak bude nadále platit: "Co dva právníci, to tři právní názory na jednu a tutéž věc." Ve sněmovně kolují návrhy zákonů v počítačové síti, přičemž jejich vystavení na internetové síti by posunulo tvorbu práva blíže k veřejnosti. Přístup k platnému znění zákonných norem je pro většinu občanů v podstatě vyloučený, přičemž umístění Sbírky zákonů na internetu představuje zřejmě neřešitelný problém. Personální obsazení soudů je velice tristní. Soudní čekatelé musí splňovat formální náležitosti, vzdělání, věk, délku praxe. Zůstává opomenut hlavní předpoklad být soudcem, tj. nebát se nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Viníkem této situace jsme svým dílem každý z nás. V prvé řadě exministři Rychetský, Novák, Kalvoda, kteří byli ve své době přímo odpovědní za legislativu. Dále již osm let "nepostradatelní" politici, bez rozdílu, zda jsou ve vládě či smluvní, nesmluvní nebo kdovíjaké opozici, kteří za zdmi malostranských pal áců a zámku v Lánech, chráněni imunitou, ochrankami, poslaneckými prebendami, obklopeni služebními limuzínami s modrými majáčky a za něž řeší jejich osobní problémy devótní státní správa a úslužná justice, mají pro reálný svět pouze panské rady. Hlavním viníkem bídy naší demokracie i přetrvávající bídy materiální jsme ale my občané, protože současný stav jako ovce snášíme.
VILÉM BARÁK
Bývalý britský konzervativní ministr se přiznal ke křivé přísaze
Bývalý člen britské konzervativní vlády Jonathan Aitken se přiznal k tomu, že spáchal křivou přísahu a pokusil se "zabránit průběhu spravedlnosti".
Někdejší tajemník britského ministerstva financí a potenciální kandidát na šéfa Konzervativní strany předstoupil před soud v londýnském Old Bailey spolu se svým bývalým společníkem Saidem Ayasem.
Rozsudek byl v Aitkenově případě odložen na pozdější dobu. Je pravděpodobné, že by Aitken mohl být odsouzen k mnohaletému vězení.
Nynější soudní řízení je pokračováním žaloby za pomluvu, kterou Aitken před časem vznesl proti deníku Guardian a investigativnímu pořadu World in Action komerční televize ITV, která se však, než došlo k soudu, v roce 1997 zcela rozložila.
Proti Aitkenovi bylo posléze v květnu 1998 zahájeno trestní stíhání. Aitken je prvním někdejším členem britské vlády za velmi dlouhou dobu, proti němuž bylo posléze vzneseno velmi vážné trestní obvinění.
Aitkenova manželka Lolicia ho opustila, poté, co se jeho žaloba proti listu Guardian a televizi ITV rozložila. Aitken, bývalý konzervativní poslanec pro okrsek Thanet South přišel o své poslanecké křeslo ve všeobecných volbách v květnu 1997.
Aitken se přiznal k těmto trestným činům:
Křivá přísaha: Jednoho dne mezi 4. a 14. červnem 1997, poté co podle platných zákonů přísahal, že bude vystupovat pravdivě jako svědek ve vlastní žalobě proti deníku Guardian a televiznímu studiu Granada TV, zlovolně učinil prohlášení, o němž věděl, že je lživé, totiž že 19. září 1993 byla jeho manželka Lolicia Aitkenová v Paříži a zaplatila v hotelu Ritz částku 4257 franků jako částečnou úhradu Aitkenova účtu v tomto hotelu.
Aitken se také přiznal, že podnikl kroky, jejichž cílem měla být obstrukce spravedlnosti. Za tímto účelem vypracoval svědeckou výpověď jménem Victorie Aitkenové (své dcery) a získal podpis Victorie Aitkenové pro tuto výpověď, datovanou dnem 17. června 1997.
V této výpovědi byly líčeny události, o nichž Aitken věděl, že se nestaly, totiž že Victoria Aitkenová a Lolicia Aitkenová cestovaly 16. září 1993 do Paříže lodí a vlakem a přenocovaly v bytě dcery Saida Ayase a že Victoria Aitkenové hovořila 19. září 1993 telefonicky s babičkou, která byla tou dobou v Hotelu Bristol. Toto svědectví bylo posléze podáno u britského Nejvyššího soudu.
Jde o případ, který je podrobněji popsán zde v BL z 23.června 1997 a také zde a zde., .
Co věda zjistila o spánku
(Upozorňuju na poznámku na konci tohoto článku.)
25. března 1997 narazila kontejnerová nákladní loď Cita s výtlakem 3000 tun na útesy u ostrovů Scilly, nedaleko Velké Británie. Posádka musela být odvezena pryč vrtulníkem, loď se rozlomila a potopila. O sedm týdnů později jiná loď havarovala a narazila na jeden z padesáti čtyř kontejnerů z lodi Cita, které plavaly v moři a dosud je nikdo nevylovil.
Při vyšetřování nehody se ukázalo, že všech osm členů posádky v době ztroskotání spalo. "Ekonomicky kompetitivní" pracovní rozvrh, vnucený jim firmou vlastnící loď Cita jim neumožňoval, aby odpočívali 10 statutárních hodin z každých 24. Hlavní důstojník spal předchozí noci jen tři hodiny.
V moderním katalogu katastrof, spojených s nedostatkem spánku, je ztroskotání lodi Cita jen relativní maličkostí, napsal týdeník Sunday Times. Havárie v Černobylu, jaderná nehoda v America na ostrově Three Mile Island, výbuch raketoplánu Challenger, při němž zahynuli čtyři astronauti, i katastrofa tankeru Exxon Valdez - ve všech těchto případech byl přítomen ospalý personál, který učinil v kritickou chvíli nesprávná - anebo neučinil žádná - rozhodnutí.
Cenou za členství v globální ekonomice je rostoucí spánkový dluh, alespoň u těch, kteří si chtějí zachovat zaměstnání. Zdá se, že lidé v současnosti spí každý den přibližně o 90 minut méně než před sto lety. Podle výsledků American National Sleep Foundation spí ve Spojených státech nyní 64 procent lidí méně než osm hodin denně a 32 procent lidí méně než šest hodin denně.
Podle jednoho britského průzkumu z roku 1995 spí Britové průměrně 7 hodin a 12 minut, o pětadvacet minut méně než v roce 1990.
Ovšem nedostatek spánku způsobuje, že lidé jednají daleko hloupěji než normálně. Přímý vztah mezi nedostatkem spánku a poškozenou mentální výkonností byl dosud potvrzen už asi 60 studiemi. Jedna hodina ztraceného spánku znamená ztrátu jednoho bodu IQ. Při ztrátě každé další hodiny spánku přijdete o dva body IQ. Narůstá to. Jestliže řádně nespíte a zkracujete si dobu spánku každou noc o dvě hodiny po celý týden, v pátek jste si snížili inteligenci o patnáct bodů. Normální lidé, kteří mají IQ 100, začínají jednat jako mentálně zaostalí s IQ 85. Ale i chytřejší lidé s IQ 115 jednají hloupěji. Přestává jim fungovat krátkodobá paměť, stejně jako pružné myšlení. Začnou mluvit frázovitě a jednat automaticky. Nedokáží si podržet v hlavě složité záležitosti.
Podobně jako kouření, pití alkoholu a nedostatek sportu, dlouhodobý nedostatek spánku způsobuje špatný zdravotní stav ve středních letech a předčasnou smrt, hlavně v důsledku vysokého krevního tlaku a srdečních komplikací a potíží s cholesterolem. Typické je, že u Řeků, kteří přestali odpočívat během siesty, vzrostlo výrazně procento infakrtů. Dosud se však přesně neví, jak nedostatek spánku poškozuje zdraví. Imunologie spánku je nová věda a výsledky výzkumu jsou dosud rozporné.
Nejvíc zřejmě škodí zdraví stres, který doprovází dlouhodobý nedostatek spánku. Zejména nebezpečná je práce na směny. Většina obyvatelstva se nikdy práci na směny nepřizpůsobí. Když je člověk v konfliktu s vlastními biologickými hodinami, zpětinásobuje se nebezpečí infarktů, ztrojnásobuje se nebezpečí mrtvice a vznikají gastrické choroby, deprese a neplodnost. Práce na směny by nebyla tak ničivá, kdyby se směny měnily po směru hodinových ručiček: pracovat nejprve ve dne, pak večer, pak v noci. To by tělu umožňovalo navracet se k normálu v poloviční době. Avšak z ekonomických důvodů je tomu běžně obráceně. Kdyby mohli lidé pracovat "po směru hodinových ručiček", vznikly by mezery a znamenalo by to, že by firma musela platit přesčasy.
Už jen jednohodinový nedostatek spánku má velmi výrazný záporný vliv. Pokaždé na jaře, kdy se přechází na letní čas, a den má tedy jen 23 hodin, po čtyři následující dny po přechodu na letní čas dochází k výrazně zvýšenému počtu automobilových nehod. I za normálních okolností způsobuje 23 procent dopravních nehod na britských dálnicích ospalost. Po 17 hodinách bez spánku jsou řidičovy reakce zpomaleny natolik, jako kdyby měl v krvi alkohol.
Podle amerických vědců spíme stále podle prehistorických zvyklostí. Dt. Tom Wehr z National Institues of Health v americkém státě Marylandu nechal žít skupinu dobrovolníků podle přirozeného světla v zimě - bez elektrického osvětlení. Uložili se k spánku, jakmile se setmělo. Nakonec spali ve dvou etapách. První etapa byla večer a trvala asi tři až čtyři hodiny. Druhá k ránu, a trvala stejně dlouho. Mezi tím bylo období tichého odpočinku. Po prvním období spánku se dobrovolníci spontánně probudili. Období tichého odpočinku trvalo asi dvě hodiny a velmi se odlišovalo od normálního bdělého stavu. Byl to jakýsi "pozměněný", třetí stav, meditativní a poklidný.
Wehrovu teorii archaických zvyklostí spaní potvrdil historik Roger Ekirch na technické univerzitě ve Virginii. Deset let studoval lidské chování v noci. Zjistil - studiem materiálu v Odysei, v historických dokumentech až do roku 1800, že existovala dvě období spánku, takzvaný "první" neboli "mrtvý" spánek a druhý, ranní spánek. Bdělé období uprostřed se nazývalo vigilie. Lidé takto měli ve zvyku spát, a my jsme to mezitím zapomněli.
Siesta je také výrazem pravidelných denních biologických rytmů. V každých 24 hodinách se nám dvakrát zpomaluje metabolismus: mezi jednou a čtvrtou hodinou ranní a mezi jednou a čtvrtou hodinou odpolední. Snažíme-li se jít spát v devět hodin večer, i po obtížném dni, to je nejobtížnější doba, kdy usnout. Ať jsme unaveni jakkoliv, tělo má své vlastní hodiny. Proto také stačí k osvěžení odpoledne patnáctiminutový spánek a nezpůsobí nespavost v noci.
Známými stoupenci siesty byli nejproduktivnější lidé v historii: Leonardo, Napoleon, Einstein a Churchill, který radil: "Mezi obědem a večeří se musíte trochu prospat. Uděláte víc práce."
Až do roku 1950 se vědci domnívali, že spánek je obdobím, kdy je mozek v podstatě v nečinnosti. Avšak, jak bylo zjištěno téměř náhodou v roce 1953, existují dva druhy spánku: hluboký spánek pomalých vln (SWS), k němuž dochází většinou v první části noci, a ten se střídá s obdobími spánku rychlých očních pohybů (rapid eye movement, REM), kdy se odehrávají sny. Spojení mezi funkcí mozku a mozkovou činností byl velký objev. Mozek však zůstává víceméně neprozkoumán, a tak je spánek do značné míry pořád tajemstvím.
Většina prášků pro spaní řádně nefunguje - působí ospalost, ale celkově spíše problém nespavosti jen maskuje. Proto se neurochemikové nyní velmi snaží objevit skutečný spací faktor - tělesnou chemikálii, která vyvolává spánek přirozeným způsobem.
Harvard Medical School nedávno dokázala, že vyspíte-li se dobře, následujcího dne budete jednat podstatně inteligentněji než dne předchozího, při některých duševních operacích až o čtyřicet procent. Vědci si postupně uvědomili, že spánek typu REM není jen odpočinek, ale že je to aktivní stav, který je velmi důležitý pro tvorbu paměti a pro učení. Důkazy o tom, že mají asi pravdu, vyšly najevo začátkem osmdesátých let, ve studiích o tom, jak se krysy učí identifikovat nové území. Když byly krysy umístěny do bludiště, ukázalo se, že následovala neobvykle dlouhá období spánku typu REM. Ukázalo se, že krysy homeostaticky přizpůsobovaly množství spánku typu REM požadavkům učení. A když byly umístěny do bludiště následujícího dne, po spánku se jejich znalost bludiště podstatně zlepšila ve srovnání s tím, jaká byla předtím.
Z dalšího výzkumu vyplynulo, že proces učení se týká dvou paměťových center: hippocampu a cortexu. Během spánku spolu obě tato centra komunikují. V první etapě spánku (SWS) "hovoří" hippocampus, v druhé etapě (REM) "mluví" naopak cortex. Posiluje to paměť. Druhý den umíme víc, protože jsme to celou noc opakovali.
Ale každé z obou paměťových center je specializováno pro jiný druh paměti. Hippocampus zaznamenává tzv. "deklarativně explicitní" materiál: vaše křestní jméno, co se stalo dnes, plus události velkého dopadu: kde jste byli, když jste se dověděli, že byl zavražděn prezident Kennedy. Celkem vzato je však hippocampus jen jakousi "přípravnou miskou" pro paměť. Mnohovrstevnatým, asociativním "skladem" paměti je cortex. Specializuje se na procedurální, implicitní paměť - například jak se lyžuje nebo jak se jezdí na kole a na vizuální pomůcky paměti. Když si nemůžeme na něco vzpomenout, necháme to být, a cortex to za chvílí z paměti vyloví.
Hippocampus zaznamenává fakta, ale cortex dokáže pracovat asociativně a v kontextu. Ve spánku typu SWS konstatuje hippocampus: "Stalo se toto." Ale ve spánku typu REM na to reaguje cortex: "To mi připomíná, že..." nebo "Jiným způsobem se o tom dá uvažovat takhle..." Proto je rozumné, máme-li problém, se na to jít vyspat.
Vědci v současnosti dělají testy vizuálního poznávání. Testované osoby mají rozeznávat sady předmětů periferním viděním. Testy se dělají večer a pak znovu ráno. Průměrné zlepšení výsledků přes noc je 24 procent, ale vyskytlo se zlepšení i o 40 procent. Zlepšení výsledků je přímo úměrné množství spánku typu SWS v první čtvrtině noci a množství spánku REm v poslední čtvrtině noci.
Každý člověk má každou noc čtyři až šest snových sekvencí. Během dne fungují lidské smysly víceméně jako filtry. Blokují vnímání toho, co je podružné pro to, co zrovna děláme, aby nedošlo k smyslovému přehlcení. Hippocampus řídí naši činnost, zatímco cortex, zdánlivě v nečinnosti, absorbuje atmosféru, charakterové zvláštnosti a vedlejší zápletky a připravuje si to k přehrávání během spánku typu REM. Spící mozek velmi silně spoléhá na obrazotvornost, metafory a symbolismus.
James Watt nemohl přijít na to, jak to udělat, aby části motoru mohly volně rotovat. Usilovně o tom přemýšlel, a pak se mu zdálo o tom, jak z oblohy padají roztavené kousky kovu a jak chladnou, žhavé kapky se proměňují v kuličky. A tímto způsobem se nejprve skutečně vyráběly kuličky pro ložiska.
Při vědeckých objevech hraje velkou roli logika, a proto mnoho z nich je důsledkem hypnagogického polo spánku. August Kekulé von Stradonitz, když se snažil objevit molekulovou strukturu benzénu v polospánku snil o hadech, kteří požírají vlastní ocas. Albert Einstein, proslulý polospánkem , nazýval tento proces "kombinační hrou". Složité vzorce mu vířily hlavou a nakonec z nich vznikl systém.
Velmi intenzívně využívala moci snů skupina malajských kmenů Senoi, která byla objevena ve třicátých letech našeho století. Kultura kmenů Senoi, od té doby zničená, byla v podstatě založena na snech - na představě, že bdělý stav i snění jsou stejně důležité. Každé ráno se v kmenech konaly snové poradny. Všichni vyprávěli své sny, zejména děti. Děti se učily přenášet určitou míru vědomí z bdělého stavu do snů. Když se jim zdálo, že létají nebo padají, bylo jim řečeno, ať se pokusí přistát někde, kde je to zajímavé, ať hledají něco cenného a přinesou to do bdělého života. Příslušníci kmenů Senoi tvrdili, že žijí bezkonfliktně a bez násilí, každý člověk podle svých potřeb. Noční můry znamenaly pro kmeny Senoi, že má člověk, jemuž se zdají, ve své duši nepřátelského "ducha". Když byly děti pronásledovány noční můrou, bylo jim řečeno, ať před ní neutíkají, ať se obrátí a mučiteli čelí tváří v tvář. Mučitel se promění v přítele nebo ve sluhu. Pokud chce mučitel bojovat, člověk, jemuž se noční můra zdá, má bojovat až do smrti.
Dnes je to standardní léčebná metoda pro navracející se noční můry.
V takzvaných živých snech si je člověk nejen vědom, že se mu sen zdá, ale může určovat, co se ve snu děje - může si koupit obsah celého obchodního domu, pokud se mu chce, debatovat s Aristotelem, vyhrát mistrovství světa ve fotbale, milovat se, s kýmkoliv chce.
V současnosti je na trhu několik pomůcek pro vyvolávání živých snů, zejména v Americe. Nejjednodušší je bzučák, který se načasuje a zazní do snu, aby si člověk uvědomil, že si může se snem dělat, co chce. Někteří psychiatři ale varují, že živé sny znamenají určité nebezpečí. Někteří lidé se oddávají živým snům s takovým nadšením, že se na nich stávají téměř drogově závislí. Jiní je těžko rozlišují od bdělé skutečnosti. Jeden psychiatr znal jednu dámu, která za volantem občas vrazila kolem do obrubníku. Pokud následovala rána, uvědomila si, že je to ve skutečnosti. Pokud se přitom vznesla nad střechy města, byl to sen. Nebyla si ale jista, dokud nevrazila tím kolem do obrubníku.
Toto je shrnutí rozsáhlého materiálu z týdeníku Sunday Times ze 17. ledna 1999. Informace v něm uvedené jsou citovány s přímými odkazy na výzkumná střediska, z nichž údajně pocházejí. Tyto podrobnosti jsem vynechal. Spolehlivost informací nemohu posoudit. Jeden český lékařský odborník ve středu ráno napsal:
Vazeny pane Culiku,
Ve clanku o spanku jsou chyby.
Nektere jsou patrne dilem autora originalu, jine mohou byt veci prekladu.
Hipocampus ani cortex (mozkova kura) pametovymi "centry" nejsou.
Clanek zcela vynechal funkcni oblasti mozkoveho kmene, ktere se podileji na regulaci REM faze, a ktere jsou klicove.
Zda ma REM faze neco spolecneho s pameti, je otazka.
Spici mozek na nic nespoleha.
Vsechny dosud zkoumane prirodni narody (s jedinou vyjimkou) mely a maji ve snech (mereno tzv objektivni analyzou snu) vic prvku agrese/nasili nez maji lide v prumyslove rozvinutych zemich, z nich tam maji nejvic agrese Americane.
Navod s bzucakem muze byt u nekterych lidi zivotu nebezpecny.
Takže dodávám: údaje o roli hipocampu a mozkové kůry při zpracovávání informací jsou přímou citací výroků dr. Boba Stickgolda z Harvard Medical School ve Spojených státech.
Odstavec o přehrávání denních zkušeností během spánku typu REM je citacemi od Dr. Petera Fenwicka, z Royal College of Psychiatrists, autory knihy The Hidden Door, "úvodu k historii a praxi snů". Nemohu z časových důvodů ověřit, zda citoval Sunday Times výroky odborníků zkresleně. Byl bych vděčen za další reakce odborníků, které zveřejníme. JČ
Svět plný Rumlů
Po loňských všeobecných volbách v České republice se Jan Ruml stal symbolem nezralosti českých politiků.Tvrdošíjně odmítl podpořit jakoukoliv realistickou vládu, protože nenávidí šéfa sociálních demokratů Zemana i šéfa ODS Klause. Tak se stalo nemožným vytvořit stabilní vládu, která by se mohla spolehnout na většinu v parlamentu. Toto osobní hašteření mezi českými politiky dokázalo, že není Česká republika dosud normální, západní demokracií.
Události minulého týdne však naopak ukazují opačným směrem: Česká republika se stala docela normální, "západní" demokracií. Zdá se totiž, že byl Západ zaplaven Rumly. Ve Spojených státech soudí senát prezidenta za to, že spáchal strašlivý zločin, tím, že prohlásil, že se orální sex nerovná sexuálnímu vztahu. Takové zločiny skutečně velmi silně zastiňují Reaganovy malé nedostatky, že totiž porušil zákon a protizákonně vyvážen zbraně to Íránu, takže tam ve válce zahynuly milióny lidí. Pak použil peníze, vydělané těmito protizákonnými prodeji na nákup dalších zbraní, které poskytl skupinám "contras" v Nicaragui, aby tam zemřely další tisíce lidí. Samozřejmě, Reagan věděl, že kongres schválil zákon, zakazující poskytování vojenské pomoci skupinám "contras", ale na zákoně přece nezáleží, když je možno usmrtit tisíce lidí a nechat celou zemi upadnout do naprosté chudoby.
Samozřejmě rozdíl v zacházení s Reaganem a Clintonem nespočívá v tom, že by Američané považovali orální sex za něco horšího než hromadné zabíjení, rozdíl je v tom, že Clinton je Demokratický prezident, který čelí Republikánskému kongresu. Republikánům se v posledních volbách moc nedařilo, ale pokud by se jim podařilo ochromit nynějšího prezidenta z Demokratické strany, doufají, že budou v příštích volbách úspěšnější. Kromě toho, mnoho Republikánů nemá Clintona rádo. Týká se to i těch republikánských podnikatelů, kteří financovali vyšetřovatele Kennethe Starra. Podle některých zpráv nenávidí tito Republikáni Clintona proto, že spáchal neodpustitelný zločin, spočívající v tom, že má černošské přátele, přestože žil na rasistickém Jihu. Tak je pro Republikány motorem jejich postojů a činnosti nenávist a vlastní sobecký zájem stejně, jako je tomu pro Jana Rumla.
Nyní se vraťme do Evropy. Evropská unie se utápí ve skandálech ohledně toho, jak organizuje Evropská komise svou politiku. Zmizely miliardy dolarů, kamarádi a příbuzní politiků dostali v Bruselu oficiální místa, a tak dále. Vím z osobní zkušenosti, že Evropská unie vytvořila takovou byrokracii, na jakou by Ruml a jeho staří přátelé z ministerstva vnitra byli hrdi. Například, když jsem zažádal na podzim 1997 o grant na přestěhování do Prahy, kde jsem toho roku učil, dostal jsem odpověď až v únoru 1998! Šéf komise pro vzdělávání je jedním z vedoucích činitelů EU, kteří byli obviněni z korupce.
A jak na to reagoval Evropský parlament? Klub socialistických poslanců se dohodl s křesťanskými demokraty, takže Evropská komise přežila parlamentní hlasování o důvěře. Proč chtěli socialisté, aby komise přežila a nikdo nemusel rezignovat? Odpověď je zjevná: oba obvinění ministři byli socialisté. Ano na pravici i na levici je spousta Rumlů.
Po takovémto týdnu v politice je nyní otázka: je Česká republika teď připraveno pro Evropu, anebo je nyní Evropa připravena pro Českou republiku?
Zpráva z Británie pro Mike O'Briena:
Černošský motorista, jehož zastavila a kontrolovala za poslední dva roky policie 34 krát, podal na policii žalobu pro rasové pronásledování.
Motto: "My v Británii takové rasové problémy jako v ČR nemáme." Mike O'Brien, činitel britské vlády v pořadu Jednadvacítka České televize
Černošský motorista, kterého kontrolovala na ulici v autě za poslední dva roky britská policie 34 krát, žaluje policii za nepřípustné pronásledování v důsledku rasové zaujatosti. Usuzuje se, že je to první takový soudní případ v Británii.
Carl Joseph, sedmadvacetiletý řezník má čistý trestní rejstřík a čistý řidičský průkaz bez jediného přestupku. Tvrdí, že mu policie pohrozila, že umístí do jeho auta narkotika, poté, co si stěžoval, že ho tak často policisté kontrolují na ulici.
Jeden policista mu údajně řekl: "Vy jste všichni zatraceně stejní."
Okresní soud v Birminghamu vyslechl v pondělí svědectví, podle něhož žije Carl Joseph "ve strachu z pronásledování policií". Byl nucen prodat své charakteristicky vyhlížející červené auto značky Metro, s kouřovými skly a s asi dvaceticentimetrovým duhovým nápisem "One Love" na jedněch dveřích. Do práce nyní jezdí městským autobusem a u psychiatra se léčí kvůli stresu.
Carl Joseph žaluje policejního prezidenta policie hrabství West Midlands pro neoprávněné věznění, nezákonné zatýkání a rasové pronásledování.
Joseph řekl před porotou, že se na něho policisté v Birminghamu zaměřili nejen proto, že je černoch, ale zejména protože si stěžoval a jeho případ se dostal do sdělovacích prostředků.
Soud se dověděl, že potíže Carla Josepha vznikly v roce 1992, kdy byl zatčen za volantem nákladního automobilu kvůli podezření, že mu byl odňat řidičský průkaz a že řídí vozidlo bez povolení. Byl zadržován půldruhé hodiny v cele a pak byl propuštěn. Policisté přiznali, že si ho spletli s někým jiným stejného jména.
Když si stěžoval, policie mu poslala šek na 250 liber, aniž by přiznala odpovědnost za omyl. Od té doby se jeho potíže začaly výrazně zhoršovat, konstatoval u soudu Carl Joseph.
Začal si shromažďovat fotokopie dokumentů, pokaždé, když ho policie na ulici zastavila. V lednu 1995 si písemně stěžoval vysokému policejnímu důstojníku a požádal ho, aby bylo vyšetřeno, proč ho policie pronásleduje. Učinil to poté, co byl v automobilu policií v jednom dni zastaven dvakrát.
"Carl Joseph konstatoval, že chování policie bylo velmi nevhodné. Jeden policista poznamenal, 'Vy jste zastraceně všichni stejní'," uvedl u soudu Josephův právní zástupce a dodal: "Řekl bych, že se to týkalo jeho rasového původu," dodal právník.
Navzdory dopisu policie Josepha pronásledovala i nadále, a v zoufalství se obrátil o pomoc na místní sdělovací prostředky. Jenže ani to policii neodradilo. Od té doby policisté schválně na ulici zastavovali Josepha ještě častěji, protože "měl tu drzost, že si šel stěžovat médiím".
V listopadu 1996 byl Joseph zatčen pro podezření z nezákonného vlastnictví narkotik.
"Tou dobou se začala policie vůči Carlu Josephovi chovat už výhrůžně," řekl jeho právní zástupce u soudu. "Začali mu vyhrožovat, že jestli si nepřestane stěžovat, příště se mu v autě objeví drogy a nebudou jeho."
Případ pokračuje.
V Londýně se znovu jedná o Pinochetovi
V Británii tento týden znovu rozhodovala Horní sněmovna o tom, zda má být bývalý chilský diktátor generál Pinochet vydán pro stíhání do Španělska. Předchozí rozhodnutí soudců Horní sněmovny, že vydán být má, bylo zrušeno, protože vyšlo najevo, že jeden z panelu soudců, kteří rozhodovali, lord Hoffman, měl svazky s dobročinnou organizací, která sbírala peníze pro novou budovu organizace Amnesty International. Tato organizace energicky usiluje o Pinochetovo vydání k soudu do Španělska.
Nynějšího jednání o Pinochetově osudu se účastní i chilští právní zástupci a také - navzdory hrozbám od Pinochetových stoupenců, že ho zavraždí - španělský právník Baltasar Garzon, který o Pinochetovo vydání původně zažádal.
Jeden z nového panelu nyní sedmi britských soudců z Horní sněmovny, kteří o Pinochetově případu znovu rozhodovali, kritizoval britského ministra zahraničních věcí Robina Cooka, že nedal jasně najevo, od které přesně doby může být generál Pinochet považován za hlavu státu.
Pokud byly některé jeho zločiny spáchány předtím, než se stal oficiální hlavou chilského státu, generál by se nemohl zaštiťovat oficiální státní imunitou. Soudce Alun Jones poukázal na to, že obě funkce, velitel vojenské junty a šéf státu, nejsou synonymní. Imunitu získáváte teprve tehdy, stanete-li se hlavou státu.
Soudce Jones, který byl v soudní síni doprovázen španělským soudcem Baltasarem Garzonem, konstatoval: "Toto vyšetřování bylo zahájeno nikoliv jako oficiózní pokus zasahovat do záležitostí jiné země, ale protože si stěžovali příbuzní zmizelých osob." Dodal, že během Pinochetovy vlády v Chile se stalo obětí únosu, mučení a vraždy v Chile i v zahraničí více než 50 španělských občanů.
"Je možné, že podle procent, drtivá většina lidí, kteří byli umučeni, byli umučeni v Chile," uvedl soudce Jones. "Avšak mimo tento počet zůstávají zločiny takové vážnosti v takovém počtu, který sám o sobě by předčil vážnost všech žádostí o vydání obžalovaného do zahraničí, jaké kdy byly zkoumány u tohoto soudu za 128 let, od doby, kdy se provádí zkoumání žádostí o vydání obžalovaných".
Jak uvedl britský deník Times, v Santiagu byla zveřejněna tvrzení, že stovkám stoupenců generála Pinocheta bylo zaplaceno, aby demonmstrovali v Londýně. Dostali zadarmo zpáteční letenky do Londýna, ubytování v hotelu a honorář 15 dolarů za každou hodinu, kterou stráví protestováním před budovou britského parlamentu.
Strana pravého středu Renovacion Nacional a pravicová Pinochetova nadace prý zaplatila více než 1500 dolarů za každého z 500 demonstrantů, kteří demonstrují pro Pinocheta před parlamentem v Londýně během doby, kdy případ zkoumají soudci v Horní sněmovně.
Komentátor Hugo Young v deníku Guardian velmi ostře kritizoval soudce lorda Hoffmana, že zamlčel své styky s organizací Amnesty International, a ještě ostřeji kritizoval britské soudnictví, že za to dosud Hoffman nebyl řádně potrestán. Young konstatuje, že je to situace naprosto ostudná, která vážně poškodila pověst britského soudnictví.
Steven Saxonberg a jaderná energie
Steven Saxonberg se ve svém článku o výhledech
České sociálně demokratické strany zmínil o tom, že ČSSD zůstává v oblasti
jaderné energii připoutána ke staré levici a dodal že: "Příští generace by
mohly vzpomínat na rozhodnutí stavět jaderné elektrárny jako na největší
zločin tohoto století."
Ve své
kritice
uvedeného článku jsem k tomu poznamenal, že: "Pokud by historii století
tvořily jen jaderné elektrárny, tak by se na "zločinné století" mohlo
vzpomínat v tom nejlepším. Dvě světové války to samozřejmě kazí, ale
předčit je mohou jaderné zbraně, pokud se najde dostatek idiotů, kteří
ukryti v bunkrech, zmáčknou knoflík."
Saxonberg ve své odpovědi přichází
apokaliptickou vizí toho, co se stane během nějakých 100 000 let, v němž
předpovídá ledové doby a horotvorné procesy, které ovšem nebudou ničím
proti pohromám, které způsobí to, že teď hromadíme radioaktivní odpad a
nevíme co s ním. Pasáž věnovaná jaderné energii pak končí konstatováním,
že "dokud nebude takové řešení (jak naložit s radioaktivním odpadem -
poznámka JJ) nalezeno, zůstává velkým morálním zločinem investovat do
jaderné energie".
Zmíněný výrok je zcela demagogický. Je zarážející že jej používá
vysokoškolský učitel, který tvrdí, že u svých studentů postrádá ochotu
ponořit se do hloubky problému a otevírat se novým věcem. Je nepochybně i
důkazem úpadku všeobecného vzdělání ve světě.
Zůstaneme-li v rovině morálních zločinů proti lidstvu, pak se musíme
zabývat především těmi investicemi, jejichž smyslem je vyvinout prostředky
pro zničení života.
Shodou okolností jsem se před několika před několika dny díval na jeden z
mnoha pořadů o studené válce. Ty jsou teď v kursu, nejspíš proto, že se
postupně uvolňují dříve tajné informace. Ten, který jsem sledoval, se
týkal vývoje vodíkové bomby. Bylo tam všechno - rozhovory s vědci i
politiky, pilotem bombardéru
B-36, který s atomovými zbraněmi na palubě nalétaval směrem k Sovětskému
svazu (je pozoruhodné jak nedotčeně vygumovaný zůstal jeho vojensky
mozek), ukázky testů i hysterie příprav atomového útoku v USA.
Ukázky byly samy o sobě hrůzné, ale vyvrcholení pořadu (alespoň pro mě)
bylo ve dvou prostých fotografiích. Na první president Eisenhower, sedící
v koutě jakési místnosti, zachycený po odložení obvyklé masky úsměvu,
určené pro veřejné vystoupení, na druhé Chruščov krátce poté, co převzal
moc (po rozpadu jeho tandemu s Bulganinem) - údajně tenkrát sedm nocí
nespal. Jejich oči prozrazovaly, jak je vnitřně drtí vědomí, jak hrozné
následky může použití nové superbomby přinést, jak je tíží zodpovědnost
prstu na spoušti. Byly to hluboce lidské záběry, které naznačovaly i
osobní tragedii oněch státníků, totiž vědomí, že se rozjelo něco, co půjde
těžko zastavit a že oni v tom jedou taky.
Stevena Saxonberga by měly znepokojovat radioaktivní prvky uložené kdesi
pod kontrolou vědců, ledové doby a další radosti nastávajícího
stotisíciletí, ale atomové zbraně, které mají pod palcem politikové a
vojáci. Ty mohou zničit svět zítra, za týden, za rok. Dřív než jeho dcera
vyroste z plenek a moje doroste do svatebních šatů. Toho by se měl bát,
protože politika na rozdíl od vědy v právě končícím století moc daleko
nepokročila.
Jiří Jírovec
Musím vám oponovať, pán Jírovec
Vážený pán Jírovec,
prv ako začnem reagovať na Vaše poznámky k mojmu príspevku, dovolím si
doplniť jeho chýbajúcu časť. Takže pri opakovaných prenosoch vypadol tento text:
- ...... Keď totiž po prvej svetovej vojne začali prichádzať českí
učitelia a úradníci na Slovensko, ludia ich vítali ako bratský národ. Ale keď
začali zosmiešňovať katolícizmus (nezabudnite, že vtedy bol v Čechách populárny
slogan "Řím musí být souzen a odsouzen!"), situácia sa zmenila.
- Predvojnová ČSR bola rozhodne menej protestantská, ako vtedajšia Škandinávia,
či Holandsko. Ak aj napriek tomu bola ostrovom tolerancie a blahobytu v Európe,
asi to malo iné, ako náboženské korene.
Súhlasím s Vami v tom, že dominantné náboženstvo formuje do jistej miery
postoje a správanie jednotlivých národov. Hladať však v dnešnej Európe
jednoznačnú súvislosť medzi prevladajúcim a ekonomickou úspešnosťou toho ktorého
národa (štátu) sa mi zdá kontraproduktívne.
Možno výpadok tohoto textu sposobil, že pán Čulík zvolil pre moj príspevok
nie celkom výstižný názov. Prvoradou otázkou nebolo, či je Slovensko (Česko)
katolícke, ale či je možné spájať konfesijné otázky s ekonomickým pokrokom.
Teraz však k Vašim vyjadreniam:
Neviem, prečo by nebolo možné použiť prirovnanie človeka k zvieraťu, ktoré
je nesporne považované za jedno z najušlachtilejších. V Ezopových bájkach
(napríklad) sú aj ďaleko horšie prirovnania. To je však otázka názoru, na
rozdiel od toho, či je pravdivé moje tvrdenie, že za komunizmu bol človek
zvyknutý na to, že sa o neho postará štát. Predovšetkým, ja som bližšie
nešpecifikoval ako sa postará, takže Vaše označenie "absolutní blud" považujem
za nekorektné. Rovnako považujem za nie celkom korektné porovnávať úroveň
sociálneho zabezpečenia ekonomicky prosperujúcej Kanady s postkomunistickými
krajinami, kde nie sú peniaze už ani na lieky (a menej doležité operácie sa v
nemocniciach odkladajú). Svoje tvrdenie o starostlivosti štátu som samozrejme
nevzťahoval na asociálov, ale na bežného občana, ktorý sa chce živiť prácou. A
asi sa zhodneme v konštatovaní, že takýto občan prácu vtedy dostal. Na rozdiel
od súčasnosti, keď to v niektorých regiónoch je takmer nemožné. Aby som však bol
konkrétny; aj v miestach s relatívne nízkou nezamestnanosťou má napr. matka
maloletých detí, ktoré bývajú častejšie choré, minimálnu šancu nájsť si prácu.
Takže v tomto kontexte si dovolím označiť Vaše tvrdenie o blude rovnakým
termínom. (Tu chcem pre istotu uviesť, že nevyzdvihujem prednosti bývalého
režimu, lebo sú mi známe všetky negatíva vtedajšieho života u nás.)
Nenapísal som, že iba náboženská intolerancia z českej strany bola príčinou
vzniku prvej Slovenskej republiky. Iste, dovodov bolo viac. Pravdu mala Vaša
mamička, že po prvej svetovej vojne sme vďaka národnostnej politike Uhorska
nemali dostatok slovenskej inteligencie. Preto patrí vďaka všetkým českým
učitelom a úradníkom, ktorí nám prišli pomocť. Lenže podla rozprávania
pamätníkov, za pár rokov dochádzalo bežne k tomu, že slovenskí absolventi škol
nedostali miesto, pretože prednosť dostávali českí uchádzači. Ak ste uviedli
príklad školníka, ktorý vykrikoval "Čecha do mecha a mech do Dunaja", tak ja som
zase počul o českom profesorovi, ktorý v slovenskej škole kričal na žiaka
"Mluvte na mně česky, já vám nerozumím!". Čo tým chcem povedať? V každom národe
sa nájdu takí aj onakí ludia. A väčšina ludí je ovplyvnitelná. Vy tvrdíte, že
cez cirkev sa dá s luďmi dobre manipulovať. Ja hovorím, že cez TV, rozhlas a
tlač ešte lepšie. To je ako s nožom, dá sa použiť na krájanie chleba, ale dá sa
pichnúť aj človeku do chrbta. Ale iste uznáte, že bez vetra sa ani lístok
nepohne a ak teda pred vojnou na Slovensku našli živnú podu protičeské nálady,
nebolo to výlučne dielom propagandy HSLS.
Záverom ešte jedno terminologické zamyslenie. Pred Novembrom 1989 som sa
vždy smial, keď som počul termín "ludová demokracia". Slovo demokracia totiž
znamená "vláda ludu" . Ludová vláda ludu je očividný nezmysel. Priznám sa, že
podobne podivný mi pripadá termín "klérofašistický", ktorý zaviedli komunisti a
Vy ste ho použili. Pretože nikto neoznačuje napríklad Mussoliniho Taliansko za
"laickofašistické", (hoci jeho vedúci predstavitel bol neveriaci).
Vladimír Durec
P.s. Všimli ste si, ako sme odbočili od povodnej témy článku pána Štysa?
(Omlouváme se Vladimíru Durecovi za odstranění slovenských diakritik - konverzní systém je mění v úplně jiná písmena, takže se z měkkého "l"například stává "s".)
