Co je nového v České republice:

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Vysvětlení Tomáše Peciny

Přestože jsem již neměl v úmyslu vracet se k této záležitosti, interpretační dovětek, kterým Jan Čulík v pátek doplnil mé stručné oznámení o rezignaci na spolupráci s Britskými listy, mě k tomu nutí. Je v dost příkrém rozporu se skutečností, a jeho zveřejnění považuji za neetické; snaží se mne ukázat v nelichotivém světle jako člověka, který kritizuje jeho novinářskou činnost a snižuje význam Britských listů, a jehož odchod je tedy vlastně pro deník přínosem. Patetické "a přece budou BL vycházet" mě dokonce nepřímo obviňuje z toho, že jsem si snad přál nebo navrhoval jejich zrušení!

Jak se dalo čekat, tento Čulíkův text vyvolal řadu reakcí od čtenářů, kteří Janu Čulíkovi vyjadřovali uznání a podporu. Jeden z nich dokonce napsal, že - dovolte mi parafrázi - "Pecinova slova neříkají nic o Britských listech, ale hodně o něm". Přitom můj text byla jediná věta, informující bez jakéhokoli komentáře, že jsme se dohodli na ukončení spolupráce; vše ostatní byly myšlenky, které mi s větší nebo menší mírou nepřesnosti vložil do úst Jan Čulík.

Britské listy jsou v kontextu českého internetu zcela výjimečnou stránkou, protože její autor v sobě spojuje vysokou jazykovou a všeobecnou kulturní erudici se schopností pregnantního vyjadřování myšlenek, zkušenostmi z práce v médiích, s dvaceti lety života v prostředí tradiční demokracie a - last but not least - s neobyčejnou pílí a pracovitostí.

Velmi liberální editorská praxe v Britských listech je atraktivní i pro autory, neboť ti se nemusejí obávat, že jejich příspěvky budou podrobovány cenzurním zásahům nebo že se stanou díky některému textu proskribovanými autory sami, jak se to běžně děje například v Neffově Neviditelném psu.

Britské listy jsou otevřeny mnoha názorům, přestože autoři nemohou počítat s ochranou proti kritice ze strany ostatních; polemika, jež je jinde vyloučena nebo omezena okruhem neutrálních témat, je zde běžným pracovním nástrojem.

Tyto přednosti Čulíkova deníku do značné míry připouštějí i jeho odpůrci, a proto jsou kontroverzní Britské listy čteny i těmi, kdo se s Janem Čulíkem názorově rozcházejí.

Nedostatky Britských listů souvisejí s amatérským charakterem jejich přípravy. To vede k řadě omezení. Kvalitní žurnalismus je týmová a velmi nákladná práce, avšak protože BL nemají žádný rozpočet, nemohou se věnovat jednotlivým kauzám do hloubky, nepracují investigativně, nemohou si dokonce ani předplácet informační servis ČTK. Současný stav internetu v České republice jim přitom nedává naději, že by mohly svou činnost financovat z příjmů za reklamu, protože pak by musely, podobně jako Neviditelný pes, sklouznout k povrchní zábavnosti a po-proudovosti a opustit své kritické a do jisté míry i elitářské zaměření.

Jsem nicméně přesvědčen, a to zdůrazňuji, protože nechci, aby mi bylo do úst vkládáno cokoli jiného, že Britské listy patří k nejzajímavějším místům českého webu a byla by velká škoda, kdyby měly přestat vycházet.

Stejně jako jsou Britské listy akceptovány širokou třídou svých čtenářů, česká společnost, nahlížena jako celek, a zejména pak český establishment, je odmítají, protože nejsou ochotny připustit jejich pracovní principy. Výsledkem této nekompatibility bývá, že práce pro Britské listy je provázena celou řadou - mírně řečeno - kulturních nedorozumění.

Uvedu pro ilustraci tři příklady:

Britské listy mají za to, že státní úředníci, stejně jako zaměstnanci veřejnoprávních institucí, jsou povinni číst korespondenci, odpovídat bez zbytečného prodlení na dopisy a poskytovat médiím informace o své činnosti; zmínění jsou naopak toho názoru, že odpovědět na dopis je vyjádřením obzvláštní přízně a poskytnout médiím informaci je privilegiem, za něž se musí novinář tím nebo oním způsobem odvděčit.

Britské listy si myslí, že je-li dojednána s vládním úředníkem schůzka, ten je povinen ji dodržet nebo se prostřednictvím svého aparátu včas omluvit a dohodnout jiný termín; ministr Kavan se domnívá, že novinář může být rád, že byl v domluveném dnu přijat a že dostane vůbec nějaké informace.

Britské listy kladou precizně formulované otázky a konfrontují dotazovaného s informacemi z jiných zdrojů. Pokud dotazovaný místo odpovědi inkoherentně žvaní, neváhají ho přerušit; jeden z učitelů na české žurnalistické fakultě tuto praxi ostře odsoudil: interview mají být konformní, afirmativní, nekonfrontační a vstřícná.

Právě tato nízká míra společenské akceptance a kompatibility je důvodem mého odchodu, pro nějž jsem se víceméně rozhodl již před několika měsíci. Neznamená to přirozeně, že bych zavrhoval možnost přispět do BL občasným komentářem nebo poznámkou, a už vůbec to neznamená, že se zcela vzdávám novinářských ambicí. Pouze jsem dospěl k závěru, že tyto ambice musím uplatnit způsobem, který bude s převládajícím étosem české společnosti slučitelný anebo bude podložen takovým zázemím, že je nebude možno odbýt je s poukazem na nevýznamnost, okrajovost a amatérský charakter média, jež je zprostředkovává. Myslím si, že na takové rozhodnutí mám plné právo a čas ukáže, zda se mi podaří ve svém záměru uspět, nebo se přizpůsobím převládajícímu nízkému standardu, eventuálně se zcela odmlčím.

Tomáš Pecina

Poznámka Jana Čulíka

Nebylo v žádném případě v úmyslu redaktora těchto Britských listů ukázat Tomáše Pecinu v "nelichotivém světle" jako člověka, který kritizuje jeho novinářskou činnost (a i kdyby tento deník kritizoval, co by na tom bylo špatného?) - pokud k tomu může dojít interpretací některých částí poznámky, zveřejněné v pátek, redaktor se omlouvá.

Jsem však přesvědčen, že dlouhoměsíční prací pro denní list vzniká u přispěvatele (a Tomáš Pecina byl předním přispěvatelem Britských listů) určitá povinnost vůči jeho čtenářům - není možno je odbýt jen krátkou, neurčitou poznámkou, že po oboustranné dohodě už nebude Tomáš Pecina pro Britské listy psát. Proto ten pokus - možná nedokonalý - o dodatečné vysvětlení.

Poznal jsem Tomáše Pecinu jako člověka, jemuž velmi záleží na rozvoji občanské společnosti v ČR, na tom, aby si lidi osvojili zvyklosti i etiku zavedených demokracií, aby se dokázali vzpřímit a - i když je to mnohdy obtížné - aby se dokázali efektivně zasazovat za svá práva, i za zlepšování demokracie.

Během posledního více než roku, kdy Tomáš Pecina psal do Britských listů, výrazně přispěl k jejich kvalitě. Chtěl bych mu za tuto jeho profesionální novinářskou práci poděkovat.

Je možná pravda, že pro většinovou českou společnost a pro český politický establishment je etos a způsob práce Britských listů nepřijatelný. Je určitě pravda, že se v každodenním životě české společnosti budeme ještě dlouho setkávat s frustrujícími jevy, jaké popisuje Tomáš Pecina ve svých třech výše uvedených příkladech.

Jenže skutečnost není dokonalá nikde, a to přirozeně ani na Západě. Například i pro britský establishment jsou sdělovací prostředky nepříjemné a jeho členové se jejich práci občas snaží bagatelizovat a zpochybňovat jejich autoritu. To je normální manipulace, které se dopouštějí politikové dosti často, sdělovací prostředky se tomu nesmějí poddat, ani by pod tlakem těchto neférových způsobů politiků neměly na svou práci rezignovat.

Sdělovací prostředky jsou zde mimo jiné od toho, aby se pokoušely stav věcí ve společnosti změnit k lepšímu. Skutečnost, že se člověk často setkává s frustrujícími jevy, je mi spíše pobídkou zvýšit novinářské úsilí, než dospět k názoru, že má práce nemá cenu.

Tomáš Pecina má přirozeně právo na své rozhodnutí. Tuším, že usoudil, že je styl Britských listů pro to, aby byl pro většinovou českou společnost přijatelný, příliš energický, přímý a razantní. Kromě toho, jak se zdá, se domnívá, že by měl pracovat pro médium, které čeští politikové nebudou moci lehce bagatelizovat jako bezvýznamné. Nejsem si jist, že je to možné. Každé médium, které bude přistupovat vůči politikům razantně, energicky a kriticky, bude nutně zpochybňováno jako "neoficiální" (viz někdejší výroky Jana Zahradila) či "okrajové".

Vždyť se tato celosvětová tendence politiků projevuje v Čechách neobyčejně výrazně. Přece když vyslovíte cokoliv nového, nekonvenčního, nepříjemného či kritického, lidé, kterých se to týká, se buď postaví do pozice mrtvého brouka, nebo budou na vašem výroku hledat podružné nepřesnosti, a poukazováním na ně se je budou snažit zdiskreditovat. V dnešní, uzavřené české společnosti kupodivu vládne neobyčejně silný respekt ke konvenci. Přesto je však nutno prosazovat myšlenku, že ke zlepšení situace může dojít pouze tehdy, bude-li se konvenční myšlení neustále rozrušovat novými přístupy a myšlenkami a budou-li představitelé establishmentu nuceni pracovat v neustále ostré myšlenkové konkurenci, která bude trvale ohrožovat jejich postavení. Tomáš Pecina je si toho velmi dobře vědom.

Jenže, tato výchova k demokracii a k evropanství musí, míní zřejmě Tomáš Pecina, vypadat jinak. Bude nutno pracovat jemněji, nenápadněji, a schovat "hořkou pilulku" toho, jak funguje pluralismus a demokracie, do nějakého sladkého bonbónu.

Osobně nejsem přesvědčen o tom, že jemnější přístup může fungovat. Česká společnost bude muset přijmout etos, jaký prosazují Britské listy, pokud se bude chtít stát úspěšnou součástí Evropy. Myslím, že není rozumné věci případně zjemňovat, oslazovat nebo nějak "zpřístupňovat". Největší katarzi a největší prozření, domnívám se, působí, když se se způsoby vnějšího světa seznámí skleníková česká společnost bezprostředně, bez servítků.

Nicméně přeji Tomáši Pecinovi v jeho strategii mnoho úspěchů. Cením si jeho kritičnosti a doufám, že i nadále bude alespoň soukromě komentovat práci Britských listů a upozorní redaktora pokaždé, kdy se dopustil chyby nebo kdyby hrozil pokles úrovně.

Jan Čulík

Andrew Stroehlein

An English version of this article is available in the Electronic New Presence magazine.

Od svého zrodu před dvěma lety je český Senát legislativním tělesem, které hledá smysl. Jeho politická role zůstává nejasná, a malá účast voličů při senátních volbách ukazuje, že nová horní sněmovna nezískala důvěru veřejnosti. Ale když nyní v listopadových volbách byla nahrazena třetina poslanců Senátu novými lidmi, byl ustaven jeden senátní výbor, který by mohl Senátu poskytnout jasný účel. Bude dohlížet na složitý proces harmonizace předpisů a analyzovat všeobecnou českou připravenost na vstup do EU.

Nedávno vytvořený Výbor pro evropskou integraci má hodnotit pokrok České republiky na cestě směrem k Evropské unii.

Poté, co v listopadu dostala Česká republika od Komise pro Evropu v této věci špatné vysvědčení, je jasné, že takový dohled je potřebný. Je sice možné, že Evropská unie začíná v důsledku svých hospodářských starostí zaujímat vůči myšlence rozšiřování na východ poněkud chladnější postoj, ale to nemůže být pro Prahu výmluvou, aby polevila ve svém úsilí o včlenění do EU. I když ČR stále ještě nebylo jasně řečeno, kdy bude přijata, Česká republika musí udělat všechno, co je v jejích silách, aby splnila ze své strany všechny podmínky dohody.

Pokud by Senát využíval vhodně svého politického vlivu, toto těleso - nebo aspoň tento jeden senátní výbor - by se mohlo stát inspekční institucí, dohližitelem nad integračním úsilím České republiky. Mohlo by kontrolovat vládu a parlament a dávat pozor na to, aby české zákony byly slučitelné se zákony EU a aby byl dodržován dohodnutý časový rozvrh.

Kromě toho by tato nová senátní role mohla sloužit i několika alternativním cílům - a to i v tom případě, kdyby byl Senát zrušen. Ať už bude či nebude Senát nakonec zlikvidován - což požadují v ČR nyní mnozí - Česká republika by si alespoň vytvořila dostatek politiků, kteří jsou seznámeni s praxí a etosem Evropské unie - příliš mnoho takových politiků nyní ČR nemá. Záloha těchto politiků by sloužila k třem účelům:

Zaprvé, politikové se znalostí praxe Evropské unie by se časem mohli přesunout do jiných oblastí státního aparátu a politiky. Jejich odborné znalosti by mohly být využívány při harmonizačních těžkostech.

Zadruhé, tato skupina senátorů nebo bývalých senátorů by byla dobře schopna prezentovat Evropskou unii české veřejnosti. Členové nově vzniklého senátního výboru pro integraci ČR do EU by měli vystupovat co nejčastěji ve sdělovacích prostředcích a měli by podrobně vysvětlovat Evropskou unii českým občanům. Tito senátoři by se mohli stát populárními autoritami k záležitostem Evropské unie. Doufejme, že vznikne také vůči Bruselu trochu zdravé a produktivní skepse.

Zatřetí, členové tohoto senátního výboru budou posléze v dobrém postavení, aby se stali prvními českými poslanci v Evropském parlamentu, až bude ČR přijata do EU. Evropský parlament je sice obyčejně považován za domov důchodců pro národní politiky, jejichž domácí kariéra už skončila, ale pomalu nabývá většího významu, a České republika bude potřebovat v tomto legislativním orgánu informované poslance, kteří by dokázali efektivně zastávat zájmy českých občanů.

Kdyby byl český Senát zrušen pro nezájem veřejnosti, utvoření Výboru pro evropskou integraci bude pro Českou republiku ze všech těchto hledisek pozitivem. Doufejme, že Senát zrušen nebude a doufejme, že tento Výbor poskytne české horní sněmovně alespoň jednu jasnou roli: dohled nad včleňováním ČR do EU. Ale i kdyby nakonec Senát byl zlikvidován, tento Výbor může alespoň sloužit dočasně jako přípravné těleso pro české politiky, kde by mohli získat kvalifikaci o Evropské unii.

Andrew Stroehlein

Jan Rybář byl ve školním roce 1995-1996 postgraduálním studentem v Glasgow, na univerzitách Strathclyde a Glasgow University, Vypracoval informativní diplomovou práci o Severním Irsku. V Británii se orientuje dobře.

Pro MFD je jeho přítomnost v redakci určitě přínosem, protože na rozdíl od jiných novinářů není Jan Rybář v žádném případě omezen jen na vnímání České republiky - není z těch žurnalistů, které by ani nenapadlo, spojit se s někým mimo hranice ČR, protože to je "cizina", to už není vlastně "náš", "autentický" svět. Pracoval kdysi pro Lidové noviny, posléze z nich po jednom z tehdejších "pravicových pučů" s kolegy odešel. Má dost velké zkušenosti z novinářské práce z Ruska. Není mu ještě třicet.

Je nutno vzdát chválu Rybářově iniciativě, že ho napadlo obrátit se na Tonyho Blaira z otázkami.

Na titulní straně Britských listů máme noticku o tom, jak český ministr školství Eduard Zeman odmítl odpovědět velmi čtenému internetovému časopisu Svět Namodro na závažné, legitimní otázky o tom, co hodlá vláda dělat, aby české školství nezaostalo při šíření moderních technologií a znalostí o nich pro české školáky a studenty.

Ppro britského premiéra Tonyho Blaira musí být deník MFD v jakési České republice asi stokrát obskurnější publikací než Svět Namodro pro Eduarda Zemana. Přesto však, jak se zdá, Blairovi poradci Rybářovy otázky nehodili do koše a Blair na ně celkem zdvořile, i když nepříliš objevně, odpověděl. Nemohli by se z této, alespoň povrchní zdvořilosti vůči novinářům poučit od západních politiků i čeští ministři?

Jak ale vést rozhovory s politiky, které přinesou něco objevného?

Nicméně, Rybářův rozhovor s Tony Blairem pro Mladou frontu Dnes je zklamáním. Neříká totiž skoro vůbec nic nového. Vyvolává vážné pochybnosti o korespondenční metodě provádění interviewů. Pošleme-li politikovi do zahraničí otázky a necháme mu na libovůli, aby na ně odpověděl, jak chce, nemáme totiž možnost přerušit jeho případné nehoráznosti či propagandistické žvanění doplňující otázkou. Rybářův rozhovor s Blairem jasně ukazuje, že neprovádí-li se rozhovor na místě, bez novinářovy možnosti politika přerušovat, nemá asi vůbec smysl rozhovory dělat. (Kromě jednoho vedlejšího smyslu, viz níže.) Pokud není Mladá fronta Dnes ochotna financovat Rybářovi cestu do Londýna za Blairem, celá věc je promarněním peněz i energie.

Řekněme to cynicky: Jan Rybář byl nucen uplatnit vůči Blairovi stejně chabý reportérský postoj, jaký uplatňuje většina českých novinářů vůči českým politikům, a dostalo se mu stejně chabých odpovědí: Blair vytvořil pro MFD propagandistickou "stranickopolitickou pětiminutovku".

Blairovy odpovědi jsou nic neříkající. Jsou vlastně dobrou ukázkou toho, proč začíná Blairova vláda v Británii ztrácet popularitu - Blairovi lidé se soustřeďují s nejvyšším úsilím na perfektnost prezentace, avšak co do podstaty praktické politiky jejich vlády, ta jaksi vymizela. Jistě, musíme v rámci férovosti přiznat, že Blair mluví do zahraničí, k lidem, jaké nezná, a Rybář nemá v MFD dostatečné množství prostoru, aby dokázal lidem vysvětlit, o co v Británii v současnosti jde a čím to může být relevantní pro lidi v ČR.

Nedostatečnost Blairových odpovědí

Komická je v Rybářově rozhovoru Blairova odpověď na otázku, co je to tedy vlastně ona tak Blairem prosazovaná "Třetí cesta". Čeští čtenáří vědí, že výraz "třetí cesta" má určitou vazbu na československé komunistické reformisty. Nejsem si jist, zda to ví Tony Blair.

Nejprve Blair odpovídá na Rybářovu otázku tímto prázdným, obecným odstavcem:

Dovolte mi nejdříve vysvětlit, co mám na mysli třetí cestou. Je to modernizovaná sociální demokracie, zcela oddaná svému závazku k sociální spravedlnosti a cílům levého středu, ale pružná a novátorská, pokud jde o prostředky, jak toho dosáhnout. Tedy ano, je to soubor cílů a hodnot, jimiž se řídí modernizační program nové Labouristické strany v Británii. Ale tyto záměry a cíle nejsou v žádném případě jen výlučně britské. To, co nazýváme třetí cestou, rozvíjejí a následují v mnoha jiných zemích, v Evropě i mimo ni, kde sterilní staré argumenty staré levice a nové pravice byly odmítnuty ve prospěch nové politiky.

Opravdu je tomu tak? V dnešní Labouristické straně se proniká na povrch tolik rozporů, že to trochu vypadá, že labouristé jsou vlastně možná jen tradiční sociální demokracií (které tlak mezinárodních finančních trhů a Bruselu odebraly právo příliš silně v zemi rozhodovat), která je nyní stále intenzívněji nespokojena s tím, že ji unesl jakýsi Tony Blair, který se kdysi prý vyjádřil, že by stejně tak dobře býval mohl být konzervativním politikem.

Posléze se v odpovědi na další otázku k věci Blair vrací, údajně "konkrétněji":

Přinášíme Británii vůbec první minimální mzdu a současně snižujeme daň z podnikatelských zisků na vůbec nejnižší úroveň, abychom povzbudili investice. Přistoupili jsme k Novému údělu, abychom se vypořádali s tragédií nezaměstnanosti mládeže, nyní na nejnižší úrovni za dvacet let, a zároveň jsme poskytli Bank of England nezávislost, která pomohla ke snížení dlouhodobých úrokových sazeb na úroveň, jíž dosahovaly naposledy před 35 lety. Našli jsme dodatečných čtyřicet miliard liber na investice do vzdělání a zdravotnictví, přičemž jsme snížili o 20 miliard liber roční úroveň půjček, kterou jsme zdědili po konzervativcích. Jsem tedy rád, že nemůžeme být zaškatulkováni do starých kategorií. Důležité je to, co funguje. To je také, co myslíme třetí cestou. Na tom není nic vágního.

Tento výčet konkrétních politických kroků, které Blairova vláda učinila, přirozeně vůbec netvoří žádnou novou politickou ideologii či filozofii. Blair zde volně žvaní. Přitom jeho propagandistická sebechvála, co všechno jeho vláda učinila dobrého, skrývá celou řadu kontroverzních otázek:

Obecně se nyní v Británii očekává hospodářský útlum. Je velkou otázkou zda se s ním labouristé dokáží vyrovnat tak inteligentně, jak by to asi uměl Kenneth Clarke. Vychvalovat sama sebe, že jsem snížil státní zadluženost o 20 miliard liber, a ještě to činit součástí jakési vágní filozofie "Třetí cesty", je absolutní nesmysl. Škoda, že to nemohl Jan Rybář Blairovi na místě vytknout.

Blair se dále v písemných odpovědích na otázky Jana Rybáře chvástá, že labouristé "snížili podnikatelské daně". Vyhnul se tomu, že naopak velmi energicky zrušili labouristé daňové úlevy zejména na soukromé starobní zabezpečení a soukromé penzijní fondy, které jsou v Británii velmi významnou součástí ekonomiky. Toto zvýšení zdanění bylo tak razantní, že se vyskytly obavy, že některé penzijní fondy nebudou nyní schopny občanům vyplácet uspokojivé starobní penze.

Blair se chválí, že jeho vláda snížila podnikatelské daně, v odpovědi na Rybářovu otázku, není-li jeho vláda příliš pravicová. Nezdá se mi, že by snižování podnikatelských daní bylo "nepravicovým" opatřením. Vypadá to, že si Blair tuto otázku, než na ni začal odpovídat, ani pořádně nepřečetl.

Všechny ty otázky a odpovědi se dají označit anglickým slovem "anodyne", neškodné, mlhavé, chlácholící, utišující. Typicky blairovské.

Jak se dnes dělají rozhovory

Moderní žurnalistika, zejména anglosaská, už dávno netiskne pasívní přepis interviewů formou otázka - odpověď. Rozhovory se zpracovávají do novinářova souvislého textu, v němž autor rozhovoru používá vlastní subjektivní postřehy a analýzy. (Viz např. rozhovor listu Scotsman s Václavem Havlem, při příležitosti Havlovy návštěvy Glasgowa. Tento, nyní všeobecně - nikoliv však v českých sdělovacích prostředcích - používaný formát (sám jsem ho nedávno použil v tomto článku) je daleko výhodnější, neboť by býval Janu Rybářovi poskytl možnost Blairovo propagandistické řečnění uvést svým komentářem do kontextu a na pravou míru.

Cituji na ukázku pár odstavců z rozsáhlého rozhovoru, napsaného tímto moderním, "subjektivním" způsobem. Je to rozhovor s americkým hercem Kelseym Grammerem, mezinárodní hvězdou, představitelem psychiatra Frasiera Crana v  inteligentním komediálním americkém televizním seriálu Frasier (bohužel se pokud vím tento seriál v českých televizích nedává, pravděpodobně by bylo příliš nákladné ho koupit?). Rozhovor na čtyři strany velkého formátu vyšel v sobotu v barevném magazínu deníku Guardian:

(...) Když začnete sbírat informace o Kesley Grammerovi, první skutečnosti, které zjistíte, jsou, že má značně kontroverzní historii. Kontroverze s drogami, s alkoholem a se ženskými. Grammer se to ani nesnaží zakrývat. Napsal o tom dokonce upřímnou, i když místy poněkud patetickou, autobiografii, pod názvem So Far, Zatím. Ale chaos, kterým v minulosti prošel, obklopuje Grammera jako legenda a jde před ním na internetu, v bulvárním tisku a v hollywoodských drbech.

V současnosti se však Grammer už nelituje. Říká lehce, "Součástí mé denní strany je trochu výsměchu a hanby, zaměřené proti mě. Ale teď už jsem schopen přečíst si o sobě v novinách něco záporného a nebrat to stoprocentně osobně." Je to jedním z důvodů, proč se rozhodl začít poskytovat živé rozhovory na internetu (kelseylive.com) a hovořit se svými fanoušky. "Je to způsob, jímž si beru nazpět kus svého života," konstatuje Kelsey Grammer. (...)

Samozřejmě, toto je rozhovor s filmovou hvězdou, nikoliv s politkem. Ale je jasné, jak úplně jinak by vypadal Rybářův rozhovor s Tony Blairem, kdyby ho Rybář napsal tímto způsobem, a nikoliv jen mechanicky zredigoval pár Blairových sebeoslavných výroků. Měl by možnost kriticky analyzovat Blairovy výroky, porovnávat je s výroky jiných politiků a uvádět je do obecného kontextu.

Některé Rybářovy otázky jsou trochu obecné, v jedné z nich Rybář spojuje dvě témata, která spolu nemají mnoho společného:

Jak odpovídáte těm, kteří vás kritizují za přílišnou pravicovost, a těm, kteří tvrdí, že koncepce "třetí cesty" je příliš vágní?

Spojovat dvě témata v jedné otázce nikdy není rozumné, neboť to poskytuje interviewovanému politikovi možnost vyhnout se řádné reakci alespoň na jednu z nich.

Novinář nesmí dávat politikům otázky, kterých mohou zneužít k sebechvále či k propagandě.

Ptá-li se Rybář Blaira, Je současné silné postavení evropské levice důkazem, že "historie je na jejich straně"?, co proboha očekává, že mu Blair řekne, než sebechválu. Politikům se nesmí v rozhovorech dávat příležitost, aby kritizovali své oponenty a aby se sami chválili.

Poslední Rybářova otázka Blairovi je neskutečná:

Jaký je váš největší sen?

Je to s odpuštěním doprdelismus. Novinář nikdy nesmí politikovi dát příležitost ke šťavnění, jak to nazýval Jiří Voskovec.

Blairova odpověď na tuto otázku je jen pěnou s minimálním obsahem:

Jsem otcem tří dětí ve školním věku. Proto bych řekl, že mým největším snem je poskytnout všem mladým lidem to, co chci pro své děti - šanci žít v míru, cítit se bezpečně, být respektován a mít příležitost uplatnit svůj potenciál. Chci, aby vláda nové Labouristické strany usilovala o dosažení těchto záměrů v Británii a napomáhala ve spolupráci s ostatními zeměmi tomu, aby byly tyto cíle dosaženy na celém světě.

Není možno doufat, že by tento Rybářův rozhovor přístupněji či plastičtěji českým čtenářům objasnil situaci ve Velké Británii, a vysvětlil, jaký kladný či případně odstrašující příklad by si Češi případně z této země měli brát.

Snad jediná užitečná věc je to, že české čtenáře asi překvapí, jak velkou roli dává Tony Blair na vzdělání. Ovšem zároveň to bagatelizuje tím, že poukazuje na to, že britské školství bylo zatím špatné. Bylo či je horší nebo lepší než školství české? To je otázka, na kterou nemáme spolehlivou odpověď. České školství je biflovací a autoritářské - mnohé britské školy jsou zajisté příliš liberální, takže při podporování rozvoje samostatných názorů se děti nenaučí nic.

Jenže britská vláda dává velký důraz i na počítačovou gramotnost nejnovějších generací, protože ví, že je to hospodářsky velmi důležité - český ministr školství na otázky na toto téma odmítá odpovídat.

Celý Rybářův rozhovor s Blairem pro MFD má ale úplně jinou, pro deník MFD daleko významnější funkci. Obsah rozhovoru jekonec konců podružný.

Nejdůležitější je podtext, který bezpochyby hřejivě zapůsobil na každou zakomplexovanější českou duši.:"Podívejte se, jak významným deníkem je Mladá fronta Dnes. Poskytují ji - nám - rozhovory i takoví velikáni světové politické scény jako je Tony Blair. Kupujte tedy MFD!!"

Kam ve svých otázkách Blairovi odložil Jan Rybář skandály a potíže Blairovy vlády?

Tři rezignace v posledních třech týdnech

Nevím, jak dlouho ležely v Blairově kanceláři Rybářovy otázky. Jenže od posledních předvánočních dní leží na Blairově vládě dosti podstatný stín. Hlavní Blairův ideolog, šedá eminence Blairovy Nové labouristické strany, Tony Mandelson, musel rezignovat, protože nedeklaroval obrovskou bezúročnou půjčku, kterou obdržel od přítele, posléze činitele ministerstva financí Geoffrey Robinsona, na koupi luxusního londýnského čtyřpatrového domu. Geoffrey Robinson také rezignoval. Dále rezignoval tiskový tajemník ministerstva financí Charlie Whelan, o němž se šíří dohady, že to byl právě on, který prozradil novinářům, že Peter Mandelson dostal od Geoffrey Robinsona kontroverzní půjčku.

Už dost dlouho se šíři dohady o emocionálních rozporech a nenávistech uvnitř Blairova vládního týmu, zejména o údajně rivalitě mezi Blairem a ministrem financí Gordonem Brownem, a o odporu mnoha členů Blairovy vlády vůči příliš "pravicové" politice Petera Mandelsona a Gordona Browna.

Další problémy Blairovy vlády

Zdá se, že britští občané začínají po půldruhém roce Blairových Nových labouristů u moci trpět určitým vystřízlivěním.

Hlavně se Blairovi vyčítá, jak už jsem napsal v těchto poznámkách, a jak dokázal i rozhovorem s Janem Rybářem, že je jeho vláda jen propagandistické žvanění, samá hesla a fráze, a žádná podstata.

Mezi další problémy Blairovy vlády nyní patří:

Proč nebyla ani zmínka v Rybářově interview s Tony Blairem o všech těchto rozporech v jeho vládě?

Přitom je to velmi důležité: Zdá se, že i nejidealističtěji zaměřená vláda podlehne po určité době svodům moci a dochází do určité míry k její zkorupovanosti. Mladíkům - nebo spíše pánům středních let (lidem kolem Blaira je přibližně čtyřicet) se prostě jejich "moc" poněkud vrazila do hlavy. Jan Rybář to ve svém rozhovoru v MFD příliš nereflektuje.

Britský premiér exkluzivně pro MF DNES

Důležité je to, co funguje, tvrdí Tony Blair

MFD 8. ledna 1999

Britský premiér Tony Blair charakterizuje svoji politickou a ekonomickou "třetí cestu" jako modernizovanou sociální demokracii. V písemných odpovědích na otázky MF DNES shrnuje výsledky roku a půl vlády labouristů a obhajuje hluboké změny ve správě země. Odmítá obavu, že nedávný nárůst separatistických nálad ve Skotsku povede k oslabení Spojeného království. A tvrdí, že směřování Severního Irska k míru se již nedá zvrátit.

Je koncepce vaší "třetí cesty" jen souborem myšlenek pro reformy ve Spojeném království, nebo ji považujete za něco univerzálnějšího, například novou ideologii pro sjednocenou Evropu?

Dovolte mi nejdříve vysvětlit, co mám na mysli třetí cestou. Je to modernizovaná sociální demokracie, zcela oddaná svému závazku k sociální spravedlnosti a cílům levého středu, ale pružná a novátorská, pokud jde o prostředky, jak toho dosáhnout. Tedy ano, je to soubor cílů a hodnot, jimiž se řídí modernizační program nové Labouristické strany v Británii. Ale tyto záměry a cíle nejsou v žádném případě jen výlučně britské. To, co nazýváme třetí cestou, rozvíjejí a následují v mnoha jiných zemích, v Evropě i mimo ni, kde sterilní staré argumenty staré levice a nové pravice byly odmítnuty ve prospěch nové politiky.

Jak odpovídáte těm, kteří vás kritizují za přílišnou pravicovost, a těm, kteří tvrdí, že koncepce "třetí cesty" je příliš vágní?

Od začátku jsem dával jasně najevo, že nemám zájem znovu vybojovávat staré bitvy nebo posouvat ručičky hodin dozadu. Ale opravdu pádnou odpovědí těm, kteří si stěžují, že vláda nové Labouristické strany je příliš pravicová, jsou naše výsledky za prvních osmnáct měsíců u moci. Přinášíme Británii vůbec první minimální mzdu a současně snižujeme daň z podnikatelských zisků na vůbec nejnižší úroveň, abychom povzbudili investice. Přistoupili jsme k Novému údělu, abychom se vypořádali s tragédií nezaměstnanosti mládeže, nyní na nejnižší úrovni za dvacet let, a zároveň jsme poskytli Bank of England nezávislost, která pomohla ke snížení dlouhodobých úrokových sazeb na úroveň, jíž dosahovaly naposledy před 35 lety. Našli jsme dodatečných čtyřicet miliard liber na investice do vzdělání a zdravotnictví, přičemž jsme snížili o 20 miliard liber roční úroveň půjček, kterou jsme zdědili po konzervativcích. Jsem tedy rád, že nemůžeme být zaškatulkováni do starých kategorií. Důležité je to, co funguje. To je také, co myslíme třetí cestou. Na tom není nic vágního.

Je současné silné postavení evropské levice důkazem, že "historie je na jejich straně"?

Není pochyb o tom, že se díváme na změněný politický terén v Evropě. Například třináct z patnácti členů EU má nyní vlády levého středu. Existuje uznání toho, že politika trhu neomezovaného pravidly, kterou zastává pravice, nemůže naplnit reálné potřeby a aspirace lidí po celé Evropě o nic víc než názory staré levice, že "stát to ví nejlépe". Síla levého středu je odrazem poptávky po novém přístupu k politice, který uznává význam partnerství a spolupráce.

Považujete nebývale silnou pozici Skotské národní strany za svoji porážku? Proč nevyšel předpoklad, že skotský separatismus bude zkrocen vytvořením parlamentu? Existuje reálné nebezpečí, že by se Skotové mohli odtrhnout? Jak proti tomu hodláte bojovat?

Myslím, že by bylo dobré připomenout vašim čtenářům, že před pouhými osmnácti měsíci při všeobecných volbách získala naše strana 56 ze 72 křesel ve Skotsku, zatímco separatisté jich zaujali jen šest. To byl poslední opravdový test veřejného mínění. Bojujeme proti separatistům tím, že je nutíme přijmout jako nezbytnost dopad na pracovní místa, prosperitu a celou budoucnost Skotska po jeho vytržení ze Spojeného království. Vyhráváme v tomto sporu, protože Skotové vidí, že skotský parlament jim dá větší kontrolu nad vlastními životy v otázkách, jako je vzdělání a zdravotnictví a současně jim umožní setrvat v silném a moderním Spojeném království. Vidí, že země ve Spojeném království jsou silnější pohromadě než odděleně. Dovolte mi dodat, že skotský parlament nebyl ustaven, aby "krotil" separatisty, ale jako součást mnohem širší a velmi potřebné modernizace našeho zřízení. Vracíme část vládní moci Walesu a Severnímu Irsku, hlavnímu městu obnovujeme celolondýnský správní orgán a oživujeme místní samosprávu. Hodláme také skoncovat se zastaralým právem dědičných peerů zasedat a hlasovat v naší druhé komoře. Británie je moderní země. Potřebuje moderní ústavu. My ji vytváříme.

Čím vysvětlujete zázrak dohody o budoucnosti Severního Irska? V čem spatřujete nejvýznamnější důvod, který donutil odvěké nepřátele shodnout se na společné budoucnosti? Může se mírový proces ještě zhroutit?

Byl-li to zázrak, spočíval ve velkém množství tvrdé práce. Potřeboval také odvahu a oddanost míru u všech politických vůdců Severního Irska, kteří se zapojili do tohoto procesu. Ale především úspěch spočíval v ohromné tužbě po míru velké většiny obyčejných lidí, kteří tam žijí. Vždy jsem si uvědomoval během dlouhých, dlouhých hodin rozhovorů, že za námi stojí vůle lidí Severního Irska. Vím, že jejich touha po míru je stále stejně silná. Za osmnáct měsíců jsme dosáhli pozoruhodného pokroku, nebudeme však mít úspěch ve splnění všech cílů, dokud nedosáhneme trvalého mírového urovnání. Stále před námi stojí mimořádně obtížný úkol uvést dohodu v život. Bude to vyžadovat každý kousek dosud patrné angažovanosti a odvahy. Ale jak jsem nedávno řekl, věřím, že jsme došli příliš daleko po cestě k míru na to, abychom se otočili nazpět.

Co je nejtěžší část vaší snahy reformovat Británii?

Myslím, že nejkomplikovanější a nejdůležitější otázkou je vzdělání. Zdědili jsme postavení, kdy Británie zaujímala 42. místo ze 48 v žebříčku mezinárodní vzdělanosti. Příliš velká část našich dětí odcházela ze škol bez patřičné kvalifikace, příliš mnoho bez schopnosti řádně číst a psát. To je špatné pro ně, ale je to také špatné pro zemi jako celek. Úspěch pro jednotlivce a hospodářství bude v budoucnosti více a více spočívat na schopnostech a vzdělání. Zavedli jsme politiku zlepšování úrovně pro všechny děti tím, že při vyučování klademe větší důraz na gramotnost a schopnost se orientovat, vytyčujeme vysoké cíle pro zlepšení každé školy, zasahujeme tam, kde se jim nedaří, rozšiřujeme počet lidí, kteří získávají vyšší vzdělání, a podporujeme kulturu celoživotního studia.

Jaký je váš největší sen?

Jsem otcem tří dětí ve školním věku. Proto bych řekl, že mým největším snem je poskytnout všem mladým lidem to, co chci pro své děti - šanci žít v míru, cítit se bezpečně, být respektován a mít příležitost uplatnit svůj potenciál. Chci, aby vláda nové Labouristické strany usilovala o dosažení těchto záměrů v Británii a napomáhala ve spolupráci s ostatními zeměmi tomu, aby byly tyto cíle dosaženy na celém světě.

Jan Rybář