Czech media, Czech politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in
English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
Tady je minulé vydání Britských listů.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je ivotopis Jana Čulíka.
Adresa Britských listů je zde. Pouze kdy nefunguje, pite na tuto alternativní adresu.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
Uitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.
(Redaktor Britských listů Jan Čulík je v tomto vánočním týdnu na dovolené. BL budou vycházet pravidelně do středy 23.12., dalí číslo vyjde v pondělí 28.12. Přejeme čtenářům hezké vánoce!)
Soudruka Ostrava
Úvaha o české literatuře v 50. letech
Martin Pilař, Ostravská univerzita
Po únoru 1948 se postavení severní Moravy a zvlátě Ostravska v celonárodním kontextu radikálně změnilo. Působením ideologické propagandy se předevím průmyslové oblasti severní Moravy měly velmi rychle a radikálně proměnit v ukázkovou "dílnu nového lidství". Obraz výsadního politického a ekonomického postavení Ostravska v rámci celé republiky je zachycen např. v básni Viléma Závady Můj ostravský kraj (sb. Polní kvítí, 1955): "Kdy volnost ucítils, můj kraji,/ zahrabals kopyty a dal se v klus./ Z nozder ti havé ohně plají,/ zem nai táhne za sebou jak vůz." Tlak oficiálních poadavků na "angaovanou" literaturu se vak míjel se spisovatelskými schopnostmi zdejích autorů ochotných vstoupit do sluby ideologie i s místními dosti omezenými publikačními monostmi. Významným specifikem Ostravska byla také skutečnost, e se sem za inspirací i poučením sjíděli i autoři z ostatních krajů na tzv. "literární brigády". Dát najevo zaujetí tématem budování zdejího těkého průmyslu bylo vnímáno jako jeden z podstatných imperativů celé tehdejí oficiální literatury. Výmluvné svědectví o literárních plodech dobové konjuktury zájmu o Ostravsko podává sborník poezie, prózy a úryvků dramat, který vyel pod názvem Spisovatelé Ostravsku (Československý spisovatel, 1953).
V regionu severní Moravy bylo mono provádět "revoluční přeměnu" literatury podstatně radikálněji a snáze ne v tradičních centrech české kultury, je mají na rozdíl od Ostravy hluboké historické zázemí a jsou větinou centry rozvoje humanitních věd a umění. Díky svému pohraničnímu a průmyslovému charakteru jako i pestrému národnostnímu a sociálnímu spektru obyvatelstva, které z něj vyplývá, byl právě tento region velmi vhodným prostorem pro pokus o naruení humanitních a intelektuálních tradic české kultury "zdola". Dobová politická hesla pronikala do časové lyriky a přispívala k mýtizaci a heroizaci manuálně pracujících dělníků, zvl. horníků a hutníků: "Já jsem havíř, kdo je víc? - / tak jim touha zvoní, kdy novému jaru vstříc/ květ na haldě voní." (Bohumil Marek: Soudruka Ostrava, 1954) V takovémto společenském klimatu nebylo prostoru pro uznání opravdového uměleckého počinu, pro něj by neměly mít dobové společenské poadavky určující význam. V rozporu s oficiálními proklamacemi byla úloha slovesného umění v ivotě společnosti naprosto nivelizována. Tvůrčí umělec byl přesouván z extrémního postavení hlasatele nejzávanějích mylenek do neméně extrémního postavení "dělníka slova". Na Ostravsku se v této době setkáme s četnými příklady povyování tvůrčích schopností dělníka, popř. estrádního baviče nad schopnosti básníka či romanopisce: "Nejsou ovem vechny havirske vtipy zrobeny jen pro smích! Mnohy havirsky vtip poví často o ivotě a práci naich havířů více ne leckterý román." (Jan Rohel: Hornický humor, 1953) Povídkový soubor Josefa Filgase Za mrazivých dnů (1953) pojednává o počáteční fázi budování Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčicích. Z následující ukázky je zřejmé, e i presti technické inteligence byla zpochybňována (Jde o výňatek z epizody, v ní je betonář íma přesvědčován, aby se ujal vedení zimních prací na stavbě): "Oni mají koly" - bránil se íma. "Ty má odvahu a důvěru v Sovětský svaz, a to je někdy víc" a Tobola hned dodával ímovi odvahy - "oni mají koly, pravda, ale nemají takovou betonářskou kolu, jakou má ty (...) Kdo tě překoná, kdo se ti vyrovná?"
I v takovýchto podmínkách se nadále rozvíjela bezručovská tradice a nacházela svoji novou podobu. Bezručovy 80. narozeniny v r. 1947 byly impulsem k dalí vlně epigonské tvorby, která přesahovala hluboko do let padesátých. Na jejím počátku stála v r. 1948 sbírka Josefa Filgase Slezské písně nedozněly, Petře Bezruči (pod psedonymem Ondra Foltýn). Obdiv k Bezručově sociální kritičnosti ve Filgasových neumělých verích jetě nesměřuje k jednoznačné politické interpretaci básníkova odkazu. Sbírka Bohumila MarkaSlunce nad zásekou vyla v téme roce, ale vztah k bezručovské tradici je zde naprosto jiný a typický i pro následující léta. Hovoří se v ní ji o současné době, v ní se vekeré dávné Bezručovy sny o astnějím ivotě v jeho kraji úspěně naplňují: "Pod Těínem u Karvinné/ první hvězdy z temnot plály/ a ze achet rázem jiné/ sny havířů vyfáraly." V podobném duchu se k Bezručovi hlásili mnozí regionální i jiní autoři ve sborníku Spisovatelé Ostravsku. Charakteristické bylo např. vystoupení představitele nejmladí generace regionálních básníků Jaromíra Nohavici, který v básni Nová Ostrava nejprve slezského barda téměř důvěrně oslovil ("Přijďte se podívat do nové Ostravy,/ ná drahý básníku z Beskyd.") a poté se pokusil parafrázovat jeho revoluční vere: "Z vysokých pecí jde plamen a dým,/ i v naich srdcích je plamen./ Vy jste nám pomohl verem svým úderným/ navdycky súčtovat s pánem." Je více ne zřejmé, e bezručovská tradice po únoru 1948 výrazně oila a e se k ní přihlásila celá řada tvůrců z celého Československa. Bezručův odkaz byl vak zjednoduen k agitačním účelům a v obrovském mnoství konjukturálních nápodob je těké hledat vere, je by se přibliovaly jeho uměleckému mistrovství.
Josef Kainar, který během válečných letech skládal v Ostravě svá "stará blues", se na počátku 50. let proslavil hlavně jako autor sbírky Český sen, je byla vnímána jako jeden ze ádoucích vzorů pro tehdejí poezii. O Kainarově přizpůsobení se reimním poadavkům svědčí i báseň Ostravská neděle (Spisovatelé Ostravsku), z ní stačí ocitovat jen jednu strofu: "Jen a kahan míru/ do rubání hledí!/ Kdy se uhlí sype,/ trne Truman bledý." Při čtení budovatelské poezie vzniklé na severní Moravě se vnucuje otázka, zda neměl "český sen" svoji "ostravskou" variantu. Četné příklady potvrzují oboustranné ovlivňování historicky zakotveného "českého snu" a "ostravského snu", jen je mnohem konkrétnějí nejen svým místním určením, ale i upřednostňováním aktuální přítomnosti. Kainarovský "český sen" se odehrává ve velmi irokém časovém rozmezí od vrady pohanské kněky v mýtických dobách a po idylicky astnou budoucnost, do ní se "budoucí bohatýr" probudí. Dějinný rámec "ostravského snu" je tvořen Bezručovými obrazy zbídačeného Ostravska (obsahující tuení proletářské revolty) a budovatelskou současnotí, je se prolíná s vizí ideální budoucnosti. Ostravsko bylo regionálními autory i "literárními brigádníky" vnímáno také jako "bojitě", tedy jako místo dramatického sváru mezi odumírající, starou dobou a rodící se dobou novou. Protikladnost "starého" a "nového" světa se v publicistice i v uměleckých dílech prolínala s dalími kontrastními obrazy: válka x mír, Západ (USA) x Východ (SSSR). Vojenská činnost byla nahrazena bojem o rekordy v těbě uhlí, tavbě oceli a dalími formami "socialistického soutěení". Základní rysy tematiky "ostravského snu" jsou doloitelné nejen z ukázek tvorby psané na společenskou objednávku, ale i z poněkud spontánnějí slovesné tvorby horníků, je navazovala na tradici místního folkloru, např: "Tam, tam na východě,/ mladé slunko září,/ a já fárám do tmy/ s rozjasněnou tváří." (Lidová poesie hornická, 1950) Z "černé Ostravy" se stalo "město světla" a Vilém Závada tuto metaforu dokonce pouil v názvu své sbírky z r. 1950. Ostrava vak nebyla prosvícena jen vycházejícím sluncem a nočními ohnivými záblesky nad hutěmi. Podstatným zdrojem světla a optimismu byly i rozsvícené rudé hvězdy nad závody, hlásající plnění plánu. Dalí ustálenou metaforou v budovatelské poezii byly hornické kahany, vnímané jednak jako jakýsi novodobý zdroj "světla v temnotách", jednak jako nezbytný atribut dobového hrdiny a "mučedníka" práce. "Dnes je můj kahan jednou z hvězd a září nad městem", napsal tehdejí pracovník SČS Jan Noha (Spisovatelé Ostravsku ). Stávalo se dokonce, e básníci vnáeli do přírody obraznost továrny a výrobního procesu: "V chemické továrně lesa/ na kyslík, ozon, pryskyřice,/ nebude výroba klesat..." (V.Závada: Město světla) Převaha lidského ivlu nad přírodním zde (i v mnohých dalích dobových básních) signalizuje kořistnický vztah k přírodnímu bohatství, jen se odráel i v necitlivém zasahování do severomoravské krajiny. Ostravsko zobrazené v budovatelské poezii přilo o vyhrocenou dramatičnost a rozporuplnost, typickou pro Bezručovu poezii. Často bylo zachycováno jako místo budoucí idyly, je se částečně začíná naplňovat. Stalo se krajinou dokonale ovládanou a pokořovanou člověkem.
Jak vyplývá z několika výe uvedených citací, magičnosti "ostravského snu" zdaleka nepodlehli jen spisovatelé s malou publikační zkueností, ale i některé nesporné umělecké osobnosti. Platilo to i o známém prozaikovi Vojtěchu Martínkovi, který v r. 1952 vydal básnickou sbírku Píseň nového dne. Sráejí se v ní vere svědčící o hlubokém pochopení Bezručovy poetiky s neumělými popěvky prosycenými dobovými básnickými a politickými klié. Několik básní (např. Jeřábnice) prozrazuje Martínkův překvapivý příklon k frézistické poezii. Martínkova budovatelská sbírka nebyla významnějím uměleckým počinem ne jeho jen částečně a porůznu publikované Poslední sonety, které rovně vznikaly v 50. letech. Jejich působnost vak byla v době vzniku omezena a ucelené kniní publikace se dočkaly a v r. 1976. Právě ony představují logické uzavření Martínkova uměleckého díla, na jeho počátku stál mj. i obdiv k sonetům Macharovým. Závadova sbírka Polní kvítí (1955) byla marxistickou kritikou vdy oslavována. "Vedle děl Vítězslava Nezvala a Konstantina Biebla představuje Závadovo Polní kvítí nejlepí kvality české poezie po Únoru 1948," napsal Oldřich Rafaj (Literatura a současnost, 1963) a jeho hlas byl jedním z mnoha. Závadův příklon k dobovým pořadavkům na poezii se ji dříve projevil ve sbírce Město světla , vydané v r.1950. V téme roce Závada publikoval druhé, výrazně pozměněné vydání sbírky Siréna, v něm eliminoval náboenské motivy. V jednom podstatném ohledu se Závadovy sbírky lií od ostatní (a zvl. od regionální) básnické produkce své doby. V nejlepích opusech Města světla jsme svědky doznívání raně avantgardního okouzlení kadodenní realitou. Téma práce je zde rozvíjeno v duchu poetistického vnímání světa jako permanentní slavnosti: "Lehce jak na slavnost/ lehce jak na zábavu/ chodíme do práce.// Tovární haly/ vyletěny/ jako taneční sály/ a podél stěny/ stroje i kovy připraveny,/ a vyzveme je do tance." Vere o nezastupitelném významu práce lidí "beze jména", k nim se Závada sám řadil, sice tvoří ideovou páteř celé sbírky, ale tento společenský akcent je doprovázen citově stejně intenzivními veri reflexivní, přírodní i milostné lyriky. Nikoliv náhodou se o obou Závadových sbírkách psalo jako o pokračování nerudovské tradice. Zaznívá v nich jak sociální patos některých Nerudových próz, tak směřování k oprotěnému, sdělnému veri Prostých motivů. Moná právě toto Závadovo přilnutí k vysloveně českým literárním tradicím způsobovalo poněkud méně vřelý vztah nastupující generace severomoravských spisovatelů k jeho osobnosti. Připomenuté sbírky V.Martínka a V.Závady nepatří k největím úspěchům v jejich uměleckém díle. I kdy nesou nepřehlédnutelnou peče poetiky ostravské varianty "českého snu", umělecky převyovaly tvorbu mladí generace regionálních básníků.
Hektickému tempu budování a potřebě neustále komunikovat s co nejirími vrstvami čtenářů odpovídala volba ánrových útvarů, je mohly být pravidelně otiskovány v kulturních přílohách novin. kála prozaické tvorby na Ostravsku v období 1948-1957 byla proto alostně chudá. Na počátku tohoto období stojí soubor rozhlasových fejetonů Josefa Filgase Zapomenutá Ostrava, který sice vyel a v r. 1948, ale pojednává předevím o 30. letech. Následující léta patřila v ostravské próze rovně krátkým urnalistickým útvarům, avak jazyková ivost a stylistická nápaditost Filgasových starích fejetonů byla vytěsněna mylenkovou tezovitostí a uniformitou jazyka. Z beletristických útvarů byla pozornost nejčastěji věnována povídkám, avak i ty byly větinou tak tezovité, e se blíily úrovni agitačních tiskovin. V letech 1949-1950 stačil Jan Neuls napsat a vydat tři knihy reportáí s tematikou budování Ostravska: Bitva o jaro, Bitva o uhlí aPlameny v hlubinách. Skutečnost, e prostřední z nich obdrela cenu města Ostravy za rok 1949, svědčí o tom, e politická měřítka byla při hodnocení literatury povaována za nejdůleitějí. Neulsem prosazený a společensky oceněný typ prózy nael četné následovníky (např. Ivan Kubíček: Fronta, na které se neumírá, 1950, Milo vácha: Lidé, uhlí, pětiletka, 1950 aj.). Soubor krátkých próz Jiřího Stana Havířská čest (1952) se sice dočkal masového vydání v praském nakladatelství Svoboda, avak od úrovně Neulsových reportáí se radikálně neliil. Jeho pokusy o vystiení místního jazykového koloritu byly prostoupeny ustrnulou metaforikou "ostravského snu": "Tam začíná, synku, nový ivot. A ne enem na naim dole - to se rozleje jak olej na vodě, uvidí, a chytne to vude, vude. Pamatuj, bo je to silné a mladé - -" Za podobné umělecké prohry je mono označit povídkové soubory Josefa Filgase Za mrazivých dnů (1953) a Frana Směji Věřím v člověka (1953). Společenské romány s vyími uměleckými ambicemi se na Ostravsku začaly objevovat a v polovině 50. let . Výstiným příkladem pokusu o historickou epopej s politicko-didaktickým podtextem byl román Jiřího StanaNa březích Ostravice (1954). Do kronikářsky pojatého příběhu o růstu politického uvědomění mladého proletářského hrdiny jsou promítnuty hlavní body dějin dělnického hnutí, včetně ostravské kapitoly v činnosti K.Gottwalda a G.Klimenta. Jetě v r. 1957 ostravská literární kritika příznivě přivítala také román Josefa inovského Havířská země, který se ponořil jetě hlouběji do dějin a soustředil se na politickou řinnost Petra Cingra. Společenský ideál sociálního románu napsaného metodou socialistického realismu byl vak na Ostravsku naplněn jen částečně. V tvorbě zdejích autorů mladí generace lze sice rozpoznat směřování od publicistiky k povídce a dále k románu, avak tato snaha nepřinesla poadované výsledky. Nad nízkou úroveň zmíněné prozaické produkce se pozvedalo jen několik titulů, které nevznikly přímo v centru budovatelského zápalu. Větina výjimek z norem budovatelské prózy byla publikována a na sklonku 50. let. Nenormální poměry v severomoravské kulturní politice dokumentuje např. povzdech Vojtěcha Martínka, e v Ostravě nemohl vyjít jeho román Oehlé haluze (1954), závěrečný díl trilogie Kamenný řád, který kvalitativně značně převyoval zmíněné pokusy o "angaovanou" historickou prózu: "Proč nemohl vyjít v Ostravě, byla by historie bolestná i trapná." Martínkovy problémy byly z politického hlediska těko pochopitelné, nebo dokončení jeho trilogie nebylo v rozporu s oficiálními představami o literatuře. Dokladem nenormálního kulturního niveau na severní Moravě je také fakt, e román Marie Podevové Poslední rok mohl vyjít a v roce 1959, ačkoliv jeho rukopis vznikl ji v letech čtyřicátých. Kniha kladla důraz na souznění venkovského člověka s folklorní tradicí a přírodními cykly a zřejmě neměla anci být vydána v době "nové" společenské doktriny a neurvalého vztahu k přírodě. Také publikační odmlka talentované prozaičky Ludmily Hořké v letech 1948-1959 byla velmi výmluvná. Bejatka , jedna z jejích vrcholných próz vypovídajích o národnostních traumatech na Hlučínsku, vyla a v r. 1959. Teprve v r. 1957 vyel také historický román Bohumila ČetynyValaský vojvoda, dodatečně vydaný a umělecky nejsilnějí úvodní díl tetralogie Hukvadské rebelie (2. Jednou za slunovratu, 1950, přeprac. 1953, 3. Zbojníci, 1953, 4. ivly, 1962). Četyna (vl.jm. B.Strnadel) se v něm přiblíil Olbrachtově schopnosti vystihnout historický mýtus a vančurovské baladičnosti. Ideál velkého společenského románu z dělného prostředí severní Moravy zůstával vak stále nenaplněn. Na tomto faktu mnoho nezměnilo ani vydání rozsáhlé románové kronikyLetopisy v ule (1957), v ní Oldřich uleř zúročil své bohaté znalosti historie dobývání kamene na Jesenicku. V porovnání s Ptáčníkovým románem Město na hranici (1956), jeho děj je zasazen na Bruntálsko a který polemizoval s budovatelskou prózou, je uleřovo politické rozvrstvení postav velmi konvenční a tkví v atmosféře první poloviny 50. let.
Nesporný fakt, e literatura v regionu severní Moravy v 50. letech zaostávala za vývojem v celonárodním kontextu, se stal v letních měsících r. 1955 předmětem diskuse v deníku Nová svoboda. Ta se ale větinou odehrávala v povinně optimistickém, jen mírně kritickém duchu. Jednu z příčin nedobré situace v regionálním literárním ivotě se podařilo dosti přesně pojmenovat Jiřímu Veselskému: "Ostrava zatím nesmazala v irích literárních kruzích rozířené odium lokálního a ve patném slova smyslu regionálního literárního revíru. Staré maloměácké 'co je české, to je hezké' bylo by mono parafrázovat na 'co je ostravské, to je hezké'. Ovem kořeny tohoto stavu smýlení některých ostravských autorů jsou hodně hluboko, u v předválečných dobách, kdy byli dosti silně izolováni předevím hodnotou svých prací od ostatní literární a umělecké obce. (...) Regionalismus se stával z nouze ctností a začal se pěstovat." (1.9.1955) Hlavní příčinu ostravského zpoďování za vývojem v literárním centru nebylo mono v r.1955 otevřeně publikovat. Byla jí toti v prvé řadě extrémní ideologizace literatury a s ní související politicky motivované podceňování schopností nemnoha opravdových uměleckých osobností, jejich tvorba byla se zdejím regionem úzce spjata.
Martin Pilař