Co je nového v České republice

Tady se vetsinou pod pojmem feminismus predstavuji nejkriklavejsi pripady, napr. ze se zena urazi, kdyz ji nekdo pomuze do kabatu nebo otevre dvere, a feministky jsou predstavovany jako agresivni neprijemne typy. Myslim, ze podstata feminismu je v necem jinem. Zena by se nemela chovat jako nepovedeny muz, ale pokud ma stejne schopnosti jako muz, nemela by se nechat odstrcit agresivnimi muzi jen proto, aby ji nekdo nenarkl z nezenskosti.

Výběr textů z posledních dní:

• Prodaná nevěsta v Sadler's Wells - britský deník si všímá, že tématem Prodané nevěsty je podvod

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Praha, 9.12.1998

Tomáš Pecina
http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html

Andrew Stroehlein

Vyšlo v Lidových novinách dne 14.12. 1998. Ve srovnání s verzí v LN mírně jazykově upraveno. JČ

Přestože je pravda, že česká média nedusí žádná skutečná politická cenzura, neznamená to, že zde cenzura vůbec neexistuje. Rozsáhlá redakční autocenzura je přítomna v každém mediálním zdroji: v rozhlase, v televizi či v tisku. Svým způsobem je to normální a přirozené - vždycky je k dispozici více slov než stránek, na které je lze umístit (s výjimkou internetu). Existuje však jedna oblast, kde je redakční autocenzura křiklavá, znepokojivá a pro rodící se demokracii zhoubná: česká média nekritizují česká média.

Pod svícnem je ticho

Noviny nekritizují jiné noviny, rozhlas neanalyzuje problémy televize, noviny se nevěnují omylům v rozhlasové žurnalistice. Netvrdím, že se občasný skandál jednoho média neobjeví na stránkách nebo ve vysílání jiných médií. Média ale zabraňují uveřejňování přesných analýz a konstruktivní kritiky.

Důvodů je mnoho. Jedním z nich je to, že média často na průzkumech a analýzách spolupracují a žádná ze stran nechce urazit druhou. Zadržení článků je v tomto případě podobné situaci, kdy ochrana komerčních zájmů zabraňuje deníkům psát kriticky o firmách, které v nich inzerují. Takováto cenzura je snad částečně pochopitelná, ale je znepokojivá a poškozuje vývoj demokratické společnosti.

Rodina drží pospolu

Ve větších zemích to není takový problém. Pokud například ve Spojených státech rozhněváte mediální establishment v New Yorku, můžete se ucházet o práci ve Washingtonu, Atlantě, Los Angeles nebo Chicagu.

Praha skutečně nemá dostatečné množství kritických novinářů a kapitálových zdrojů na to, aby se vzájemná mediální kritika stala běžnou. Čeští novináři spíše připomínají malou rodinu než skupinu profesionálů: samozřejmě, že to pod povrchem mezi sourozenci trochu vře, ale kdo by otevřeně kritizoval otce, kterého podporuje matka?

Demokracie trpí

Vývoj demokracie v České republice je zpožďován neexistencí médií, která by byla dostatečně silná na to, aby se konfrontovala s veřejnou kritikou a pozitivně na ni reagovala. Otevřená, tolerantní a demokratická společnost potřebuje zdravá, otevřená média, schopná věnovat se každé otázce ze všech úhlů, tak, aby čtenáři mohli co nejkomplexněji chápat svou společnost a voliči měli dostatek informací pro rozhodování. Jakýkoliv seznam tabuizovaných témat zabraňuje veřejné debatě a tím i samotné demokracii.

Je potřebné, aby čeští žurnalisté umožnili svobodnou debatu o kvalitě jednotlivých médií i českého mediální trhu jako celku. Otevřená kritika jednoho média druhým by neměla být chápána jako podlý útok rádia A na noviny B nebo novin B na televizi C. Měla by být chápána jako diskuse mezi profesionály, kteří mají zájem na zlepšení stavu žurnalistiky a celé společenosti.

Andrew Stroehlein,

redaktor The New Presence

Andrew J. Horton

This article is available in English in The Electronic New Presence.

Velmi mě zaujal váš článek o anglickém a českém stylu psaní. Vyučoval jsem ve střední Evropě angličtinu čtyři roky, včetně anglického psaní pro zkoušku First Certificate, takže to, co jste ve své článku uvedl, silně rezonovalo. Velmi živě vzpomínám na to, jak jsem se rozčiloval na studenty, kteří tvrdošíjně odmítali rozdělovat svůj text na odstavce, psát tak, aby následující věta logicky vyplývala z předchozí věty a vytvořit svým textem souvislý názor. Tito studenti se dokonce zdáli mírně pobaveni představou, že by od nich někdo někdy takové věci měl požadovat.

Několik reakcí:

1. Zmiňoval jste se o středoevropském stylu psaní. Myslím, že je to širší - je to spíš evropský způsob psaní. Domnívám se, že španělský způsob písemného vyjadřování má víc podobností s češtinou než s angličtinou.

2. Sám nemluvím španělsky, ale jeden kolega mi kdysi vysvětloval charakteristické rysy španělského stylu. Vzpomněl na to, jak byl v hospodě s jakýmsi Španělem a o něčem mluvili. Můj kolega vyjádřil určitý argument, a aby ho podpořil, řekl, "Dám vám příklad." V této chvíli se na něho Španěl podíval nevěřícně, možná i v absolutní frustraci, a postěžoval si, že "Vy Britové pořád musíte uvádět příklady. Proč sakra prostě jen neřeknete, co máte na mysli."

Myslím, že jste mohl tuto věc přidat na váš seznam. Přísnost, s níž vedeme argumentaci, může způsobovat, že se naše argumentace jeví dosti formální, škrobená, a příliš lineární, srovnáme-li ji, řekněme, se španělským stylem argumentace.

3. Přemýšlím, pro jaký účel je český styl psaní nejvhodnější? Je vůbec vhodný k něčemu? Obyčejně se uznává, že francouzština je jazykem diplomacie a slyšel jsem, jak někteří lidé argumentují, že ruština je nejlepší, jazykem pro filozofii, protože se vyjadřuje velmi přesně. Z anglického hlediska se zdá být český styl nevhodný pro spolehlivou argumentaci. Pro co je tento styl vhodný? Jsou situace, kdy by český styl psaní byl konstruktivněji užitečnější než anglický styl psaní?

4. Myslím, že anglický styl převládne. Do značné míry je to asi proto, že je to styl, který se nejlépe hodí pro podnikatelské analýzy. Je to styl, který převládne, protože v podnikatelské sféře je jeho užívání výhodnější z hlediska zisků.

Český styl mě dovádí k šílenství. Nikdy jsem nebyl schopen sledovat jeho logiku a nikdy jsem se nemohl přimět uvažovat o jeho zvláštnostech jinak, než jako o slabostech textu a slabostech autora. Vždycky jsem ale přemýšlel o tom, jestli náhodou nemá český styl nějaké utajené kouzlo, které je mi odepřeno, protože myslím přísně vědecky. Konec konců, všichni slovenští studenti, které jsem učil, dávali přednost tomuto "evropskému stylu", i když jim byly předloženy příklady "dobrého", jasného anglického stylu. O co tedy přicházíme?

přiznávám se, že mně vaše články o vyjadřování ve střední Evropě zaujaly natolik, že jsem se rozhodl - z vašeho pohledu - celou věc ještě více "zatemnit". Omlouvám se, pokud mé formulace budou nepřesné a s překlepy, přístup na internet mám pouze ve škole a jsem limitován časem.

Jde mi o tom, že rozdíl mezi středoevropským a angloamerickým vyjadřováním je podstatně hlubší, než bylo v článcích uvedeno. Studuji VŠE, angličtinu ovládám pouze na nízké úrovni. Mohu pouze porovnat mezi překlady. Přesto je až překvapivé, jak se původní anglické texty na jedné straně a německé texty na straně druhé podobají.

Číst anglickou filozofii (studuji filozofii jako vedlejší specializaci) je v podstatě velice zábavné - texty od Hobbese, Huma, Locka i Berkeleye jsou jednoduché a Němec by řekl, že povrchní. Naopak Kant, Schiller a samozřejmě Hegel jsou podstatně složitější (ale na druhou stranu jsou svým způsobem i více provokativní).

Zajímavá je situace v ekonomii. Celá VŠE "používá" americkou literaturu a čerpá z ní. (např. Samuelson, Kottler...) Píšu diplomku týkající se etiky, a proto čtu různá pomezní pojednání etika - ekonomie. Řeknu vám, že američtí autoři jako Etzioni píší sice jasně, ale zdá se mi, že i poněkud hloupě.

Jinak řečeno, i když jsou evropské texty nesnadné, přesto se mi zdají podstatně relevantnější, než texty americké, které trpí určitou povrchností a ignorantstvím.

O.Č.

Jiří Jírovec

Článek "Co s jadernou energií ?" (BL, 27.11. 1998) vyvolal dosti živou diskusi a tak se pokusím některé informace dále doplnit.

Typy reaktorů v kanadských jaderných elektrárnách

Všechny kanadské jaderné elektrárny používají reaktory CANDU, které existují v několika modifikacích lišících se výkonem a dobou konstrukce. Jako moderátor používají těžkou vodu. Jejich předností je velká flexibilita palivového cyklu - mimo jiné v nich lze "spalovat" plutonium pocházející ze zlikvidovaných jaderných zbraní.

Možností jak uspořádat jaderný reaktor (palivo, moderátor, přenos tepla) je celá řada. Každý systém má své přednosti a nedostatky. Reaktory CANDU se pohybují na světové špičce měřeno poměrem skutečně vyrobené elektrické energie a projektovaného výkonu. Není bez zajímavosti, že srovnatelně dobrý výkon podávají i reaktory v Jaslovských Bohunicích a Dukovanech.

Těžba uranu a jeho zpracování

Aleš Zeman rozšiřuje diskusi o jaderné energii do oblasti, která je velmi zajímavá a stála by sama o sobě za důkladný rozbor. Vše, co napsal, je pravda.

Ve zmíněném článku však poněkud splývá minulost a současnost. Od doby, kdy se těžil uran v Jáchymově, Příbrami nebo kanadském Elliot Lake uplynulo několik desítek let a za tu dobu se podstatnou měrou rozšířilo naše poznání a změnily technologické postupy. S nimi se mění i dopad těžby a případného dalšího zpracování suroviny. Případ Port Hope je ukázkou toho, jak bylo životní prostředí ovlivněno technologiemi používanými před padesáti lety.

Aleš Zeman v závěru svého článku poznamenává: "Skládka (nízkoradioaktivního materiálu v Port Hope) je do dnešního dne tam, kde by neměla být a žádný odborník s ní nehne, dokud nedojde k politickému konsensu (na úrovni komunálních úřadů) a rozhodnutí (nějakým větším výborem), kde by skládka mohla byt bezpečněji umístěna."

Mohu tuto informaci trochu doplnit. Kanadská federální vláda financovala projekt v ceně asi 20 miliónů kanadských dolarů, který doporučil přemístění odpadu z Port Hope na pozemek Atomic Energy of Canada v Chalk River. Protože ten spadá pod jurisdikci sousedního mesta Deep River, bylo zorganizováno referendum, které, světe div se, souhlasilo s umístěním odpadu na vlastním záhumenku. Protože v Deep River bydlí značná část zaměstnanců AECL, vázali představitelé města svůj souhlas na slib vlády, že udrží stavy AECL na určité úrovni. Komise representující vládu dohodu podepsala, ale vláda pak studovala těch několik stránek tak dlouho, až stanovený termín prošel. Důvod byl čistě politický - vláda hodlala snížit rozpočet AECL a nějaký starosta ji přece nebude diktovat. Odpad tedy zůstal tam kde je a možná, že se z oblasti Port Hope ani nehne, protože tamní politiky napadlo, že by za použití svého záhumenku mohli od federální vlády, která odpad "vlastní", něco dostat.

Srovnání rizik výroby elektrické energie z různých zdrojů

Toto srovnání je velmi komplexní záležitost, protože je zapotřebí vyhodnotit každou technologie tak říkajíc "od a do z" a použít při tom metodiku, která umožní porovnání technologií navzájem Nemám bohužel při ruce jiný odkaz než na knihu "Energy Risk Assessment", (Gordon and Breach Science Publishers, 1983), kterou napsal Herbert Inhaber. Mnohé v ní je samozřejmě zastaralé, ale i tak dá čtenáři představu o způsobu myšlení na němž je odhad rizika založen.

Vrátím se ještě jednou k článku Aleše Zemana. Je pravděpodobné, že část čtenářů utvrdil v jejich přesvědčení, že jaderná energie je škodlivá - viz zmíněné zamoření. Ti ostatní se, doufám, budou ptát: Co je zamořeno a v jaké míře? O jak velkou oblast jde? Jak je ovlivněn život obyvatel kteří v ní žijí? Jak se Port Hope srovnává s jinými lokalitami? Třeba s přístavem města Hamilton, ležícím na opačné straně od Toronta v samotném závěru jezera Ontario, vzdušnou čarou tak 100 km od Port Hope. Aleš Zeman by mohl o tomto přístavu, jehož vody a dnový sediment jsou "obohacovány" nejrůznějšími odpady ze dvou velkých oceláren Stelco a Dofasco, lecos zajímavého napsat. Chci tím naznačit, že nejde o černobílou situaci, ale o mozaiku informací, k níž tato diskuse svým dílem přispívá.

Pokrok a jaderná energetika

Jan Trhlík ve svém článku dosti podivnou představu ohledně ředitelů zeměkoule (ať už jimi míní kohokoli), kteří by prý stavěli počítače jako domy a k tomu atomové elektrárny, aby je měli čím napájet. Jeho výčitku, že se pro mě pokrok zastavil kolem roku 1950, lze samozřejmě obrátit - co on sám o jaderných elektrárnách ví?

Je pravda, že kdysi byl počítač velký jako dům, protože tehdejší technika nedovolovala nic jiného. To ovšem neznamená, že si lidé nemysleli, že to nemůže být jinak a že pro to nic nedělali. Právě naopak - a proto máme počítače na stůl, na klín nebo do kapsy.

Kdo chce, ten vidí, že i jaderná technologie prodělala obrovské změny. Nevím od čeho je Jan Trhlík inženýr, ale i člověk bez většího vzdělání jistě pochopí, že nemůžeme zmenšit třeba Airbus na velikost jednomístného letadla a chtít pořád přepravovat 300 lidí najednou. To, že se nezměnila velikost jaderného reaktoru ještě neznamená, že se kolem něj čas zastavil.

Řídící systémy, měřící technika, použité materiály, technologie udržby, výroba palivových článků, ochrana životního prostředí, ochrana zdraví pracovníků - to vše se průběžně zdokonaluje. Vzhledem k přísné regulaci patrně rychlejším tempem, než tomu je v jiných průmyslových oborech.

3Kolik (elektrické) energie je světu zapotřebí 3

Tuto otázku jsem odbyl velmi vágním výrokem, že svět je energeticky vyhládlý a hledá nové zdroje. Netroufám si odhadnout o kolik megawattů se jedná, ale i ekonomicky neozbrojenému oku je patrné, že to bude hodně.

Světová spotřeba energie je v současné době rozdělena velmi nerovnoměrně. Podle říjnového čísla National Geographic spotřebovávají USA s Kanadou dvakrát tolik energie než Evropa, desetkrát víc než Asie a dvacetkrát víc než Afrika. Bude-li se chtít Asie a Afrika alespoň trochu dotáhnout na zbytek světa, bude muset mít energetické zdroje. Vzhledem k tomu, že Amerika ani Evropa nebudou ochotny omezit spotřebu ve prospěch těchto kontinentů, budou tyto země nuceny budovat vlastní zdroje. Vzhledem ke stavu životního prostředí i postupnému úbytku fosilních paliv lze k jaderné energie těžko najít dostupnou alternativou.

Jakkoli nelze nic namítat proti úsporám elektrické energie, je nepochybné, že ani USA a Kanada se nevyhnou budování nových kapacit, protože budou potřebovat rezervy, které jim umožní udržet co nejplynulejší zásobování spotřebitelů elektrickou energií. Každý výpadek sítě má za následek výpadek počítačů, bez nichž se zde už neobejde vůbec nic.

Úspory energie a životní styl

Jan Trhlík rovněž napsal, že dnešní doba stále více respektuje osobu a její potřeby. Myslím si, že to není ani přibližně pravda. Dnešní doba je naopak charakteristická tím, že nerespektuje jednotlivce. Tlačí ho všemi dostupnými prostředky do spotřebitelsko-dlužnického houfu. Ačkoli to zní paradoxně, nabídka vytváří trh, nikoli poptávka. Spotřebiteli často nezbyvá než koupit výrobek nebo službu, o kterou by nezavadil, kdyby měl možnost volby. V okamžiku, kdy koupí, se kruh uzavírá a spotřebitelův krok z nouze se promění v důkaz poptávky použitý v dsalším reklamním kole.

V Kanadě a USA jsou velmi populární dodávky (pickup trucks). Protože vzpomínka na naftovou krizi sedmdesátých let dávno kdesi zapadla, tlačí výrobci všemi reklamními prostředky spotřebitele k nákupu vozidel se stále většími a žíznivějšími motory. Jednotlivec nemá žádnou volbu, kromě nekoupit vůbec.

Ministerstvo dopravy vydává každoročně publikaci v níž je uvedena spotřeba všech modelů motorových vozidel prodávaných v Kanadě. Stránka dodávek začíná Chevroletem. Průměrná městská spotřeba 22 nabízených modelů - 16.2 litrů/100 km. U nyní populárních SUV je to podobné. Průměr spotřeby čtrnácti modelů firmy Ford je 16.8 litrů/100 km. Jeep (16 modelů) je na tom o něco lépe se 14.8 litrů/100 km . Tento energetický barbarismus se zakrývá řečmi o životním stylu a spojováním slova výkon s moderností.

Doprava v Kanadě a USA může sloužit jako dobrý příklad neuvěřitelného plýtvání energii. Jenže tento stav nelze změnit tím, že občas někdo jede do práce nebo na nákup na kole, nebo ujde tu a tam pár set metrů pěšky. Musala by existovat koncepce, ekonomicky přijatelný model (v tomto případě hromadná osobní doprava, doprava nákladů po železnici) a politická vůle nejen k jeho vypracování, ale i k jeho realizaci. Problém není v tom, že by neexistovala technická řešení, ale právě ve sféře politicko-ideologické. V konfliktu celospolečenských a individuálních zájmů.

Cena úspor

Šetřit, ať to stojí, co to stojí, nedává příliš smysl. Je jistě možné obdivovat energeticky soběstačný dům, ale pořád se musíme ptát, kolik taková věc stojí, jaká je návratnost investice a kolik lidí si to může dovolit.

Stejně tak je možné mechanicky znásobit počet "ideálních" domů počtem ušetřených kilowatů a argumentovat, že by to vydalo třeba na jeden Temelín. Jenže jak píše Marcel Derian, k dosažení tohoto stavu by bylo nutné použít mnoho materiálů, které by se musely s velkým výdejem energie vyrobit. Jde ovšem nejen o materiálovou a cenovou bilanci, ale i o to, kolik času je k dosažení takového stavu zapotřebí.

Temelín

Nemohu posoudit, do jaké míry je či není spolupráce s firmou Westinghouse pro projekt výhodná. Proč právě tato firma a ne jiná, za jakých podmínek byla smlouva podepsána a k čemu vlastně dodavatele zavazovala, by měla veřejnost vědět.

Reaktor samotný je konstrukčně osvědčený. Použitý řídící systém musí být dostatečně spolehlivý, aby reaktor udržel v provozu, protože každý výpadek produkce je velmi nákladný. Lze si jen těžko představit, že by řídící kód nebyl důkladně testován a případné chyby nebyly odstraněny před uvedením elektrárny do plného provozu.

Řídící systém musí rovněž umožňovat okamžité zastavení jaderné reakce a odvedení nadbytečného tepla z reaktoru, pokud to okolnosti vyžadují. Jakým způsobem se toho dosáhne je celkem jedno. Pokud je mi známo, reaktory CANDU mají tři na sobě nezávislé bezpečnostní systémy: zasunutí grafitových tyčí, injektáž sloučenin boru a gadolinia a vypuštění těžké vody (moderátoru) do prostoru pod reaktorem.

Obecná ekonomická hlediska

Ivan Vágner nadhodil problematiku zaměstnanosti u  středně a vysoce náročných technologií a dává do protikladu uhelné a jaderné elektrárny. To je nepochybně velmi rozsáhlé téma, které by mělo stát Britským listům za pozornost.

Jde vlastně o otázku kam s nimi - tedy s lidmi, kteří nebudou kvůli provedené změně najednou zapotřebí. Musím připustit, že nemám dost dobrou představu, do jaké míry se podobnými otázkami zabývá česká vláda.

V Kanadě se význam míst vyžadujících dobrou kvalifikaci často zdůrazňuje s tím, že kvalifikovaní lidé nemají problém přejít jinam, pokud jejich místo zanikne a navíc přitahují potenciální zaměstnavatele.

Likvidace elektrárny po ukončení jejího provozu

Náklady na tento proces (decommissioning) je těžké odhadnout. Záleží totiž na tom, co má být jeho výsledkem. Vezměme třeba jadernou elektrárnu Pickering u Toronta, která kapacitou pokrývá 20% spotřeby elektrické energie v Ontariu. Je umístěna na pozemku odhadem 1x5 kilometrů na břehu jezera Ontario. Vlastní elektrárna je umístěna v budově, která má plochu asi 200x300 metrů. V ní je osm sil, kazdé s jedním reaktorem a výměníky tepla, oddělená hala s turbogenerátory a další pomocné provozy.

Doplňme ještě celkový obrázek konstatováním, že naprostá většina radioaktivního materiálu (kontaminace) je uvnitř sil, v reaktorech, výměnících tepla a jen v nepatné míře mimo ně. Většina nezastavěné plochy elektrárny se s radioaktivitou nepotkala a je čistá.

Protože vyjmutím paliva a moderátoru z reaktoru a přerušením oběhu chladící vody zmizí hlavní zdroj vzniku a přenosu radioaktivního materiálu, nebude patrně příliš nákladné uvolnit nekontaminované nezastavěné plochy pro normální použití a omezit další činnost na zastavěný prostor.

Co bude následovat, záleží na tom, jak daleko se chceme přiblížit k "zelené louce", na níž se kdysi začalo stavět. Za minimum lze považovat stavební a bezpečnostní zajištění budovy, měření radioaktivity v jejím okolí a likvidace případných úniků radioaktivních materiálů mimo kontrolovaný pozemek. Maximem je demolice budovy, odvezení kontaminovaného materiálu na vhodné úložiště a asanace prázdného pozemku.

Pokud vím, náklady na uložení z Port Hope v Chalk River (řádově několika set tisíc kubických metrů zeminy) byly odhadnuty na 200 miliónů dolarů. Množství materiálu ze zrušené jaderné elektrárny bude nepochybně menší, ale bude různě kontaminovaný a manipulace s ním bude vyžadovat víc než buldozér a nakladač. Kdyby byly náklady 10x větší, šlo by o 2 miliardy dolarů. To je samozřejmě dost peněz, ale toto částku je třeba dát do souvislosti s množstvím vyprodukované elektrické energie.

Pickering pokrývá, jak již bylo řečeno, dvacet procent spotřeby elektrické energie v Ontariu. Finanční objem tohoto trhu je asi 10 miliard dolarů ročně. To je v přepočtu 2 miliardy pro Pickering. Předpokládejme, že prvních dvacet let nepotřebuje elektrárna velké opravy a že po zbytek její životnosti bude zisk a náklady na  udržování elektrárny v chodu zhruba vyrovnaný. To znamená, že z hrubých 40 miliard dolarů, které tato elektrárna vydělala může kolem 5% padnout na její kompletní likvidaci.

Upozorňuji však na to, že náklady na likvidaci jaderné elektrárny jsou těžko odhadnutelné, protože nikdo neví jaké technologie budou k dispozici a jaké předpisy budou v platnosti za patnáct, dvacet let.

Jiří Jírovec

PS Omlouvám se, že jsem čtenářům, kteří mi poslali dopisy, neodpověděl jednotlivě. Vzhledem k časové zaneprázdněnosti jsem to nezvládl.

Pokračování debaty o jaderné energetice přineseme zítra.