Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

• Česká televize: Proč jsem propustil produkčního pořadu Nadoraz Jana Šterna (akub Puchalský

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Jiří Jírovec

Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci, respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.

Saxonbergův rozbor možností ČSSD trpí stejnými neduhy, jako ty předcházející. Nicméně není bez zajímavosti článkem projít, protože hlavně to, co zůstává mezi řádky, jistě stojí za diskusi. Vstupuji tedy řadou poznámek znovu do diskuse. Saxonberg píše:

Poprvé v historii České republiky a Československa převzala moc úplně sociálně demokratická vláda. Paradoxně k tomu došlo v době, kdy prochází sociálně demokratické hnutí svou nejvetší ideologickou krizí ve své historii, i když zároveň mají nyní sociálně demokratické strany své největší volební úspěchy. Drtivá většina zemí Evropské unie má nyní sociálně demokratické ministerské předsedy a ve 13 z 15 členských zemí EU zastávají sociálně demokratické strany funkce ve vládě. Dosud však nevznikl žadný nový sociálně demokratický model, který by nahradil model "staré levice". Vzniká otázka: bude se ČSSD vracet k myšlenkám staré levice v modifikované formě, anebo se otevře "modernějším" alternativám?

Saxonberg bohužel nevysvětluje, proč se voliči obracejí k sociálně demokratickým vládám ani to, proč tyto strany mají problémy s "modernizací" svých programů. V podstatě to ani udělat nemohl, protože opomíjí několik významných faktorů, které mají velký, ne-li rozhodující vliv na to, co se ve světě (a nejen politických stran) děje.

Domnívám se, že současný stav věcí souvisí s prolínáním ekonomického cyklu (oživení - stagnace - oživení) a podobného cyklu v oblasti rozdělování bohatství. Přesněji řečeno, s tím, v jaké fázi obou cyklů se daná část světa zrovna nachází.

Pro pochopení změn na politické scéně lze použít (velmi zjednodušený) model dvou základních koncepcí - ochrany bohatství a jeho přerozdělení.

Přerozdělení bohatství mělo být dosaženo zdaněním (viz například velmi progresivní daňový systém ve Švédsku) a převedením klíčových odvětví ekonomiky pod státní kontrolu. V extrémních případech (komunistické státy) byl vyhlášen program zlikvidování "příživnické buržoasie" jako třídy s důsledky, které jsou všeobecně známy.

Sociální demokracie v Evropě měly se svými programy úspěch do sedmdesátých let. Pak přišla naftová krize, vlna inflace a zjištění, že státem kontrolované podniky jsou dvojsečnou zbraní. V době konjunktury slouží dobře, v době stagnace se stávají politickou přítěží (rušení podniků a propouštění zaměstnanců lze politikům otlouct o hlavu).

Sociálně demokratické strany měly potíže s financováním svých programů, byly v defensivě a moci se dostaly v řadě států pravicové strany, které razily přístup opačný, to je privatizaci. Současně do své strategie zabudovaly koncept (určený pro komunistické země, ale ne nezbytně pro kapitalistické země v Asii nebo Jižní Americe), že lidská práva jsou nedílně svázaná se soukromým podnikáním. Druhým pilířem byla diskreditace státem řízené ekonomiky a verbální útok na sociální programy (v praxi si na ně nedovolí nikdo moc sáhnout).

Jak známo ekonomické cykly jsou vcelku nezávislé na tom, kdo zrovna vládne (v době krize na přelomu 90. let byly ve většině rozvinutých zemí pravicové vlády) a tak kdo má štěstí, že přejde z opozice k moci na počátku vzestupné fáze, může pár let spojovat ekonomický růst se svým programem.

V období "thatcherismu" došlo k masové privatizaci a s ní v podstatě k likvidaci podstatné složky původního programu levice.

Pravicové strany vlastně paradoxně těžily ze stavu, který pro ně vytvořili jejich levicoví předchůdci. Měly co privatizovat, a protože privatizaci doprovázely ódy těch, kteří přebírali veřejný sektor do svého opatrování, zdálo se, že je konečně všechno tak, jak má být.

Pak nadšení opadlo, zvlášť když volič zjistil, že na tom není lépe než dřív. Současně s tím pravice zjistila překvapující věc: privatizací a deregulací oslabila nejen levicového protivníka, ale i sebe, takže se často nemá o co opřít ve chvíli, kdy se na scéně se objeví soukromý sektor s chováním vyděrače: "Dejte nám to či ono, jinak se vám přemístíme jinam - to víte musíme být schopni soutěže, bla, bla, bla."

Obrazně řečeno, v politickém ringu se sice do sebe stále vzájemně strefují (oslabené) politické strany, ale jejich vítězství jsou Pyrrhova, protože do hry zasahují lidé, jejichž postavení (mezi horními několika desítkami) jim otevírá zadní vrátka do center politické moci. Tito lidé mají mohou tvarovat scénu podle svých představ. Mají peníze, vliv a kontrolují značnou část masových medií.

K nim přistupují v podstatě anonymní globální investoři, kteří přelévají kapitál po světě tak rychle, že mohou, pokud jim znervoznějí počítače, rozvrátit přes noc jakoukoli ekonomiku (snad kromě USA). Globální ekonomika vnesla do původního politického systému chaos a v jeho rámci ztrátu jistot střední třídy (middle class), která tvoří rozhodující část voličů.

Není divu, že se všechny politické strany pohybují ode zdi ke zdi a neschopné přijmout zásadní politický program, se uchylují ke slibům, které jsou si velmi podobné (zlepšení zaměstnanosti, zdravotní péče a vzdělání). Vágní programy vedou ke zvýšené váhavosti voličů, protože není čeho se chytit. Tato situace pak vede buď k rezignaci na volby vůbec, nebo k oportunistickému hlasování pro toho, kdo slibuje víc, nebo se od něj dá čekat, že příliš nezkazí. Protože v ekonomice vládne nejistota a současně je cyklus rozdělování bohatství ve fázi, kdy, jak často používaný bonmot praví, bohatší se stávají ještě bohatšími a chudí ještě chudšími, volič se obrací k alternativě, kterou často je oslabená sociální demokracie.

Domnívám se, že toto je situace z níž je třeba odvodit chování politických stran. Staré nálepky jsou v nové situaci nepoužitelné. Saxonberg například píše:

V této otázce (stimulace ekonomiky poznámka JJ) se ČSSD profiluje jako umírněná keynesovská strana. Chce udržovat relativně malý rozpočtový deficit.

Nedovedu si představit, že by se v současném světě chtěla jakákoli strana takto profilovat. ČSSD nic jiného nezbývá, protože tak zdědila zem po Klausovi a Tošovském. Není blíže pravdě, že Zemanova vláda byla nucena navrhnout schodkový rozpočet a že se zoufale snaží snaží, aby schodek byl co nejmenší?

Mimochodem konservativní (chcete-li pravicová) vláda v Ontariu udržuje schodkový rozpočet, protože si musí půjčovat peníze, aby mohla splnit předvolební slib o snížení daní. Naopak sociálně demokratická vláda v Saskatchevanu má už několik let naprosto neteoreticky vyrovnaný rozpočet.

Další Saxonbergův výrok odráží sterilitu současných politických systémů (nejen v ČR): "Pokud je pravdive tvrzeni opozice, ze bude rozpoctovy schodek ve skutecnosti daleko vyssi, mohla by se CSSD dostat do velmi vazne situace. Do tohoto stavu ji uvrtá ODS, když bude chtít."

Saxonberg má nepochybně pravdu - ODS to může udělat a taky udělá, jakmile to pro ni bude výhodné. Kdyby fungovaly sdělovací prostředky a kdyby ČSSD byla ochotna za věcí jít, pak je velmi pravděpodobné, že by ODS byla brzo pouhou kapitolou v učebnicích dějepisu, které by si mnozí její členové četli u soudu nebo v base. Jenže místo rasantního odhalování podvodů, které ČSSD slíbila, nastává smír, protože dvě nejmocnější strany vidí šanci dostat od válu nepohodlný zbytek.

Saxonberg ve svém článku operuje s pojmy "stará" a "nová" levice, aniž by vysvětlil koho, kde a kdy má na mysli. Příklady, které uvádí ohledně toho, čím by se měla "nová" sociální demokracie - a potažmo ČSSD - zabývat, jsou příliš odtržené od reality. Lze to doložit dalšími citáty z jeho článku:

Zejména důležité je podle ní (tedy nové levice, poznámka JJ) ničení životního prostředí, vztahy mezi pohlavími a diskriminace menšin.

Tyto body si dá do programu velmi ochotně jakákoli strana (kromě rovnosti homosexuálů). Jejich nedodržení se dá lehce zdůvodnit poukazem na jeho náklady. Žádný z nich však není dostatečně nosný, aby mohl sloužit jako protiargument proti tvrzení pravice, že jen ona ví, jak zajistit ekonomický růst.

I kdyz nová levice souhlasila se starou levicí, že volný trh vede k nadvládě zaměstnavatelů nad zaměstnanci, argumentovala, že cestou k osvobození je více účastnické demokracie, nikoliv státní řízení. Tak se dává přednost zaměstnaneckému vlastnictví akcií, vlivu zaměstnanců na řízení podniků, družstevních firem a kodeterminačním zákonům o sdílení moci v soukromých podnicích před státním vlastnictvím a ústředním plánováním.

Nevím jak v Evropě, ale v Severní Americe není o sdílení moci ze strany zaměstnavatelů zájem. Je velmi těžké představit si, že by vlastnicví akcií zaměstnanci mělo v globální ekonomice nějaký větší efekt na zachování podniků při životě.

Pokud jde o ústřední plánování, pak by jistě bylo zajímavé srovnat v tomto směru státní a soukromý sektor. Velké korporace, jejichž produkce svým rozsahem odpovídá ekonomice menšího státu, se jistě neobejdou bez svých "korporačních plánovacích komisí". Že se jim to vždy nedaří, dokazuje například Boeing, který bude během dvou let propouštět skoro padesát tisíc zaměstnanců, protože nedokázal odhadnout vývoj a přizpůsobit mu vlastní plánování. Je ovšem pravda, že se tento nezdar nevykazuje jako neschopnost vlády (tak by tomu bylo v případě státního podniku). Tak to přece v tržní ekonomice chodí.

Ve veřejném sektoru potřebuje mít moderní, dobře vzdělaný občan větší možnost výběru a vlivu napřiklad, k jakému lékaři chce chodit. Vzhledem k tomu, že nová levice podporuje účastnickou demokracii, stavěla se vstřicně k požadavkům východoevropských disidentů, aby vznikla občanská společnost s aktivními občany.

Tyto dvě věty k sobě slepil Saxonberg, ne já. Volba lékaře moderním občanem je argument, jímž například republikáni v USA zabili Clintonův plán na zdravotní pojištění pro všechny občany. Nejde tedy o nápad nové levice. Cílem moderního státu by mělo být, aby každý občan nalezl přiměřenou zdravotní péči (včetně prevence), když ji potřebuje.

Pokud jde o účastnickou demokracii, je otázka, zda demokracie nějaké přívlastky potřebuje. Podle mého názoru jde o zavádějící termín, který, pokud mu dobře rozumím, občanovi naznačuje, že když se dá s tím či oním sousedem do spolku, může tak nějak koexistovat s mocí, a to tak, že on ji a ona jeho nebude příliš brát na vědomí.

V mnoha otázkách zůstává ČSSD připoutána ke staré levici. Její plány stavět jaderné elektrárny jsou typickym prikladem. ( Š) Jaderna energie patri k tradici "stare levice", stejne jako jeji centralismus. Je to nejcentralizovanejsi a nejvice kapitalove intenzivni forma vyroby energie. Je to take druh vyroby energie, ktery vytvari nejmensi pocet pracovnich prilezitosti v pomeru k investovanym financnim prostredkum. Temer vsechny druhy jinych statnich investic by vytvorily daleko vetsi mnozstvi pracovnich prilezitosti za stejne penize.

Tuto pasáž, z níž čouhá politika jako sláma z bot, je těžké brát seriózně. Jaderné elektrárny stavěla jak levice, tak pravice a to jednak kvůli plutoniu pro jaderné zbraně, a pak kvůli pokrytí spotřeby energetické energie. Steven Saxonberg se mnou bude jistě souhlasit, že dobové vlády v USA a Kanadě, které rozhodovaly o jaderném programu svých zemí, lze jen těžko označit za "staro" levicové. Pokud jde o Ontario, nízká a stabilní cena elektrické energie (pocházející ze 40 procent z jaderných elektráren) je jedním z faktorů, které přitahují výrobce do této provincie.

Příští generace by mohly vzpomínat na rozhodnutí stavět jaderné elektrárny jako na největši zločin tohoto století.

Pokud by historii století tvořily jen jaderné elektrárny, tak by se na "zločinné století" mohlo vzpomínat v tom nejlepším. Dvě světové války, to samozřejmě kazí, ale předčit je mohou jaderné zbraně, pokud se najde dostatek idiotů, kteří ukryti v bunkrech, zmáčknou knoflík.

Zeman se take naprosto nezajímá o otázka vztahu mezi pohlavími. Příkladem je, že se rozhodl nejmenovat do své vlády žádné ženy.

Toto konstatování je velmi povrchní. Od politologa by člověk čekal víc. Zeman nejmenoval žádnou ženu do vlády, protože třeba žádnou vhodnou nemá, nebo to pro voliče není důležité. Společnosti, kde se hodnotí víc to, co je pod čepicí než pod spodním prádlem, na tom jsou vždycky líp. (Zeman) se příliš nezajímá o otázky menšin, jako je zlepšování životních podmínek pro Romy, i když alespoň podpořil zákon, zakazující skinheady. Avšak i tento zákon se zabývá spiše důsledky než příčinami problému.

Není jasné, zda Saxonberg míní Zemana jako předsedu vlády nebo strany. Zeman jako premiér zdědil problém, který, ať již z jakýchkoli důvodů, neřešil ani Klaus ani Tošovský (Je možné, že kradoucí Romové dobře odváděli pozornost od kradoucích bílých.) Teprve mezinárodní skandál s emigrací Romů do Kanady a Velké Británie posunul problém do zorného úhlu stratégů jednotlivých stran.

Saxonberg se dále zmiňuje o osudu novozélandských labouristů a švédských sociálních demokratů, kteří se posunuli vpravo a tím buď o moc přišli nebo nebo se oslabili. Jenže zase nevysvětluje, proč k tomu došlo a pod jakým tlakem k posunu došlo.

Pokud jde o ČSSD, vidí Saxonberg její perspektivu v tom, že vytvoří, podle Schroederova vzoru, jakousi českou verzi "nového středu" a bude se profilovat v neekonomických oblastech.

To je očividný nesmysl. ČSSD musí mít svoji ekonomickou politiku a musí ji formulovat tak, aby nevzbudila odpor u věřitelů a investorů.

Vzhledem k objektivním podmínkám, v nichž Česká republika existuje, nelze předpokládat, že by se přístup ČSSD a ODS mohl nějak podstatněji lišit.

Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci, respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.

Pokud zpráva o stavu repubilky prokáže to, co stejně každý ví, pak je dalším krokem zrušení smlouvy s ODS - právě na základě zjištěného stavu věcí. Problém tohoto kroku je v tom, že ČSSD bude jen těžko dokazovat, že řadu věcí nevěděla již dávno. Pokud se ČSSD podaří přesvědčit společnost, že je schopna vládnout otevřeně a zodpovědně, pak nebude mít problém ona, ale pravice, která se bude muset distancovat od zkompromitované ODS.

Pozoruhodná je Saxonbergova exkurse do vztahu mezi pohlavími a rodinných záležitostí. Začnu u feminismu. Důvod, proč jsou Češi velmi skeptičtí k západnímu feminismu je v tom, že se potýká s problémy, které v české společnosti prakticky neexistovaly.

Troufám si tvrdit, že v základních prvcích soužití vládla rovnost a že Češky nebyly žádné uťápnuté slepice.

Jestli se najednou v Čechách objevily západní feministky a začaly svoje protějšky přesvědčovat o tom, že není možné, aby neměly stejné problémy jako ony, pak je dost pravděpodobné, že se nesetkají s velkým úspěchem.

Pokud jde o rodinu, základním problémem byl vždy nedostatek bytů, hlavně ve velkých městech. Naopak lékařská péče, délka mateřské dovolené a dostupnost jeslí a mateřských škol jsou věci, o kterých se v mnoha zemích pouze mluví. Saxonberg se zmiňuje o politice Klausovy vlády (neboť zde je podle něj oblast, kde může ČSSD vzniknout):

Klaus byl presvedcen, ze prilis mnoho zen chodi do zamestnani a chtel je povzbuzovat, aby zustaly doma. Zlikvidoval dotace pro skolky a prodlouzil obdobi rozsirene materske dovolene. Jeho vlada take zpusobila, ze je obtizne, aby muzi sli na "otcovskou" dovolenou (tj. podileli se na vychovavani malych deti) a zajistil, aby byly socialni davky pro rodicovskou dovolenou v dobe, kdy jsou deti male, tak nizke, aby jen malo muzu projevilo zajem uplatnit sva prava starat se o sve deti. Pokud maji rodiny nizke prijmy a pokud ve vetsine rodin muzi vydelavaji vice nez zeny, vetsina muzu nebude schopna dovolit si jit na rodicovskou dovolenou, jestlize nedostanou dostatecnou nahradu za plat, o ktery v te dobe prijdou.

Zase chybí vysvětlení, proč to Klaus dělal a jestli ČSSD může dělat něco jiného. Omezení dotací pro školky a sociálních dávek je v souladu s trendem omezovat sociální programy. Dlouhá mateřská (otcovská) dovolená je možná jen tehdy, má-li stát na program peníze, podniky si mohou dovolit zaměstnance postrádat nebo je nezaměstnanost tak nízká, že dotyčný člověk snadno získá srovnatelné místo. Lze jen těžko předpokládat, že tyto podmínky v ČR teď existují.

Závěrem bych ještě chtěl poznamenat, že strany, jimž nehrozí, že by se snad v dohledné době dostaly k moci, budou překypovat nápady jak na ekonomiku, životní prostředí a Romy. Nepřikládal bych tomu takovou důležitost jako Steven Saxonberg.

Jiří Jírovec

Jaroslav Teplý

Vase poznamka k memu prispevku ve veci Saxonberg-Pinochet me naplnila hruzou a uzasem.

Nejprve k tem lordum a te hruze: Doposud platilo ve vztazich mezi staty, ze osoba vybavena statem A diplomatickym pasem musela byt schvalena ci akreditovana hostitelskym statem B, kde ji byla propujcena imunita, jakasi nedotknutelnost. Pokud ona osoba porusovala dohodnuta pravidla pro svou cinnost na pr. spionazi, zrusil ji hostitelsky stat B akreditaci a musela se vratit do sve zeme A. Ta pak na oplatku vypovedela diplomata zeme B, l kdyz se nicim neprovinil a bylo to. Byl a je to system, ktery umoznuje styky a kontakty mezi staty s velmi rozdilnym zrizenim ci systemem.

Hruzou me naplnuje Vase konstatovani odvozene z jednani britskych uradu a psani tisku o teto veci, ze "vetsi silu nez diplomaticky pas ma nyni common sense, zdravy rozum a o tom prave rozhodli lordi"".

V me stare prirucce anglictiny se pravi, ze "most (GB) voter's calculations end at Dover" - je treba se obavat, ze tamtez konci uvazovani lordu a ostatnich britskych instituci schvalujicich jejich jednani.

Common sense neni totiz zadna definovana velicina ci jednoznacny pravni pojem; prumernemu ctenari novin je jasne, ze common sense na pr. v Bagdadu, Teheranu, Pekingu, Pyongjangu bude asi velice rozdilny od od toho, co si pod timto pojmem predstavuji lordi.

Takze hodla-li Velka Britanie pokracovat v teto ceste, stane se diplomacie velmi riskantnim zamestnanim. A je treba vyckat, s jakym common sensem prijdou jine staty.

K analogiim s ceskymi pomery, tedy k tomu uzasu:

V druhe casti sve poznamky pisete : "Myslim si, ze kdyby v roce 1948 vyvrazdil nejaky cesky Pinochet 4000 komunistu a 250000 komunistickych poslal do koncentracnich taboru, byla by dnesni situace CR jeste ztraumatisovanejsi, nez je. Neomlouvam ceskoslovensky komunisticky rezim: ovsem popravil v padesatych letech letech "jen"asi 250 lidi, neumucil drastickym zpusobem nekolik tisic. To prece pusobi narodu obrovske jizvy, neprilis lehce vylecitelne. Vrazdeni, zvlast mucenim, neni nikdy, nicim ospravedlnitelne. To se na mne (tady jsem si dovolil zasahnout do ceske gramatiky - misto Vaseho me) nezlobte.JC."

Zlobit se musim, protoze pri cteni meho prispevku jste povolil oteze bujne fantasii. Nic z Vasi poznamky v mem textu neni. Tam je rec o tom, ze "kdyby by byla mela CSR v roce 1948 take nejakeho generala jednajiciho podle principu zvaneho "flexible response", mohlo to dnes vypadat jinak." Flexible response znamenala v tehdejsich ceskoslovenskych podminkach, ze by ten general pred blizici se krisi vycistil velitelsky sbor od komunistu, uvedl armadu do pohotovosti, poslal ji do ulic a vyhlasil vyjimecny stav . Bylo by to asi stacilo, protoze zadna skutecne revolucni nalada v zemi nebyla a  hospodarska situace se zlepsovala. Je otazka, zda by si byla KSC na neco troufla za takovych podminek. Ale at uz je to jakkoliv,nemuzete prece prenaset chilske pomery primo do tehdejsi CSR. V Chile byla vazna hospodarska situace a  vyhrocene socialni problemy. Mimo to mam pocit, ze obcane Chile jsou (nebo aspon byli) horkokrevnejsi a tim padem mene podelani nez obcane ceskoslovensti (sam sebe z teto charakterisace nevyjimam), konflikty byly proto ostre a nepratelstvi mezi ruznymi frakcemi nemilosrdne. Byl by je cekal kubansky rezim a jeho lidi nemusel muceni nikdo ucit. Ostatne, v Polygonu 8/98 vysla recense na knizku Ivan Gadourek/Jiri Nehnevajsa: "Zalarovani, pronasledovani a zneuznani", obsahujici sociologicky rozbor osudu clenu Konfederace politickych veznu. Polovina dotazanych uvedla, ze byla ve vazbe bita, ve vezeni uz "jen" ctvrtina. Jen nekteri popsali strucne sve zazitky jako "Povesen na mrizich na Marianske, hlavou dolu, bit kabelem. veznen v mrazu a stridave pri vysoke teplote."Polistopadove vlady udelaly vse pro to, aby se pravda o tom nedostala do sirsiho povedomi obyvatel, jmenovite tech mladsich. V knizce chybi svedectvi lidi, kterym bylo 1948 47 let a vice, protoze ti uz mezi nami nejsou a postupne odejdou ze sveta i ti mladsi a pak bude klid. Takze u nas se vsechno zametlo pod koberec (myslim, ze to trochu ma vliv i na Vase stanovisko), ta obcasna svedectvi jednotlivcu v dennim tisku se proste prejdou mlcenim, takze pan Saxonberg, ktery nezazil primo ani Allendeho ci Pinocheta, ani pounorovy komunismus v CSR (zazil jen tu mizernou operetu osmdesatych let) nas klidne muze presvedcovat, ze Pinochet byl prinejmensim stejny, ale pravdepodobne horsi nez komunisti. J.T.

PS. Pod pojmem Pinochet jsem v CSR minil generala, ktery by byl neparlamentarnimi prostredky zabranil komunistum provest puc, coz je rovnez akce neparlamentarni, ovsem vedouci k zachrane demokratickeho systemu. Zasadne nesouhlasim s tim, ze by to v CSR bylo probehlo s vrazdami a mucenim jako v Chile, protoze uz ten general sam by byl musel byt "predvalecny" a to byli lide (znal jsem jako dite dva nebo tri), kterym by neco takoveho vubec neprislo na mysl.

Mimo to socialne a kulturne a i jinak byla CSR 1948 na nesrovnatelne jine urovni nez Chile 1971. Cili jeste jednou: jmeno Pinochet jsem pouzil jako symbol pro cloveka, ktery neparlamentarni akci zabranil jine skupine provest neparlamentarni prevrat. To je prece znamy problem demokracie, ktera priznava principialne svobodu i tem, kteri ji zcela viditelne chteji znicit, tak dlouho, az se jim to opravdu podari. (Gottwald pred valkou: my vam zakroutime krkem >1948.)

Bohuzel jsem z Vaseho psani nabyl dojmu, ze podle Vas by bylo doslo v CSR k stejnemu vrazdeni a muceni jako pozdeji v Chile. Mimo to jsem presvedcen, ze by by byla Chile zaplatila za vitezstvi druhe strany mnohem draz ve vsech ohledech, tedy i ve vrazdach a muceni.

PPS. Pri kontrole jsem zjistil, ze jsem slova Pinochet v "dodatku"" pro ceske pomery vubec nepouzil! Mluvil jsem jen o nejakem generalovi atd., vztahovat na neho neco z Chile bylo tedy i formalne nespravne.

PPPS:

Na konec trochu zabavy: kdyz jsme odchazeli pred 30 lety, platilo v ceske gramatice, ze se po predlozkach pouzivalo "sirsiho" tvaru osobnich zajmen.

V praxi existoval jednoduchy prostredek, jak si spravnost overit: nahradit zajmeno 1. osoby me mne zajmenem 2. osoby te tebe. Cili na Vase "To se na me nezlobte" si dovolim Vam tykat a odpovedet stejne: "Ja se na te nebudu zlobit" ac podle jazykoveho citu i davnych pravidel bych rekl "Ja se na tebe nebudu zlobit" .

Stejne tak byl pripustny tvar nej jen ve ctvrtem pade, nikoliv po predlozce v pade druhem. Myslite-li si o mne (chybi hacek, napsal byste i tady o me? Vzdyt se rika myslim si o tobe a ne o te!), ja bych do nej nejradeji kopl ;-), mel byste si radeji myslet do neho! Ale to jen tak na okraj, ceske noviny jsou plne takovych a jinych prestupku. Mozna, ze ta "moje" pravidla uz neplati.

Odpověď JČ:

Naprosto s vami souhlasim, ze v ceskych pomerech asi bylo zahodno, aby v roce 1948 nejaky general provedl nedemokraticky zasah proti nedemokratickemu komunistickemu pokusu o puc.

K tom vsak toto:

Je zakladnim pravidlem historiku, ze se nema spekulovat, "co by bylo, kdyby". Protoze ono to zpetne dost dobre nejde.

Zadruhe: vubec si nejsem jist, zda na to, co se delo po roce 1945 v Ceskoslovensku, meli nejaky primejsi vliv obyvatele Ceskoslovenska, podobne jako nemeli vliv na pad komunismu v roce 1989.

I kdyby sance byla, aby meli vliv, obavam se, ze asi byli vlivem nacisticke okupace natolik Cechoslovaci rozlozeni, ze by se asi nezmohli - no vzdyt se nezmohli - na raznejsi odpor.

Aby nebylo mylky - je mozne, ze bylo spravne nedemokratickymi prostredky zasahnout proti Allendove vlade v roce 1973, mozna, ze byla i ta intervence CIA spravna - ovsem vsechno se delo podle bipolarniho rozdeleni sveta, Americani se obavali, mozna opravnene, ze Chile spadne do sovetske sfery vlivu.

Pak mate ale zajimavou otazku: kdyz lidi demokraticky hlasuji pro system, jako byl Allenduv, nemeli by v normalni situaci mit pravo zvolit si treba komunismus? (Vite, ze v indickem state Kerala existovala po nekolik desetilei, nebo snad dosud existuje, demokraticky zvolena komunisticka vlada?)

Jiste, potiz je, ze Allende zvitezil jen velmi tesnou volebni vetsinou a to ho zjevne neopravovalo k provadeni tak radikalnich politickych a hospodarskych zmen. On v podstate toho Pinocheta vytvoril. Porusil zakladni princip demokratickych voleb, ze totiz ZVOLENY POLITIK PO VOLBACH ZASTUPUJE I TY OBCANY, KTERI PRO NEHO NEHLASOVALI, a musi svou politiku tedy prizpusobit tomu, jake procento lidi pro neho hlasovalo.

Ja o Chile trochu vim, nebot jsem pred lety velmi pracne a podrobne redigoval pro Josefa Skvoreckeho knihu Jarky Stuchlikove, Indiani, politici, plukovnici, ktera se svym muzem, zemrelym etnografem, zila v sedmdesatych letech v Chile - vedli tam jakesi etnograficke univerzitni stredisko. Kniha je psana, jak byste rekl, s "ceskou skepsi", od cloveka, ktery zna komunismus, velmi jasne popisuje doktrinarstvi lidi z organizace MIR, avsak Pinochetovo vrazdeni lici jako strasne.

Jinak, Chile je mozna chuda zeme, ale mela dvousetletou demokratickou tradici, jiz se nemuze honosit Ceskoslovensko. Pinochet byl an absolute aberration.

Jinymi slovy, protestuju jen proti tomu vrazdeni.

O gramatice:

Takto je to s temi zajmeny:

Havranek - Jedlicka, Ceska mluvnice, Statni pedagogicke nakladatelstvi 1960 - tedy jde o pravidlo 38 let stare!! - str. 200 - 201, par. 106:

Kratsi tvary zajmena druhe osoby (ty) a zajmena zvratneho jsou priklonky (viz par. 22,3) , neuziva se jich po predlozce a tam, kde je na zajmene duraz. Napr. to se tě netyka, rekl jsem ti to, uskodil si, videl jsem tě, aj. - Tvaru delsich se u techto zajmen uziva jen po predlozkach a tam, kde je na nich duraz. Napr. na tebe se to nevztahuje, vztahoval to na sebe, tebe se to netyka, tebe jsem tam nevidel, sobe uskodil. (..)

V 2. a 4. pade jsou oba tvary, mne i mě, tvaroslovne rovnocenne, lze jich tedy uzit bez omezeni jak v postaveni priklonnem, tak po predlozkach a v duraze; tvar mne vsak ma raz knizni. Napr.: To se mě (i mne) netyka, to mě (i mne) nezajima, pro mě za mě (i pro mne za mne).

V hovorove cestine se uziva jen tvaru vyslovovaneho mně. Ma tedy tvar mně/mě (vyslovovano mňe) platnost obecneho padu (krome 1. a 7. padu)."

JC

Reakce na článek Andrewa Stroehleina "Jak se argumentuje písemně"

1.

To, co nazyva A. Stroehlein anglosaskym zpusobem vyjadrovani, je bezny jazyk prirodnich ved kdekoliv na svete. Nemel by zobecnovat vlastnosti jazyka humanitaku na celou ceskou spolecnost. M.L.

2.

Srovnavate-li kvalitu clanku v Cechach a v Americe nebo Britanii, nesmite zapomenout na relativni velikost prislusnych zemi. Duvod je velice jednoduchy - clanky otisteny v tiskovinach s celostatni pusobnosti proste museji byt v Americe lepsi nez v Cechach, protoze tamni editori maji moznost vybirat z daleko vetsiho mnozstvi prispevku (pocitam, ze zhruba proporcionalne k poctu obyvatel).

Pokud byste byl editorem Deniku ze Zlamane Lhoty, myslim, ze byste se moc divil, co by vam "pristalo na psacim stole". DS.

3.

Dear Andrew,

Vas clanek o pisemne argumentaci Cechu, potazmo Stredoevropanu, se spolehlive da zevseobecnit na obecnou verbalni argumentaci - komunikaci Cechu - Stredoevropanu.

Jiz patym rokem studuji v Anglii, kde jsem od pocatku mel 'komunikacni problem' pri komunikaci s supervisorem, jehoz jadro se da presne popsat Vasim pozorovanim: "zdanlivy chaos v myslenkach, protichudne zavery". Vazne jsem se ale musel zacit zabyvat timto mym 'problemem' z osobnich duvodu, kdy asi pred dvema lety jsem zacal chodit s anglicky myslici divkou, jiz ma argumentace privadela do stavu zoufalstvi. Z uhlu mych naslednych pozorovani bych rad ted strucne komentoval Vas clanek.

Domnivam se ze Vami popsany zpusob argumentace Cechu (Stredoevropanu), je nezavisly na vzdelani (v prumeru). Pri svych navstevach v CR se casto stykam s lidmi bez stredoskolskeho vzdelani, argumentujicich stejne - z anglo-americkeho hlediska - zmatene jako vysokoskolaci. Rovnez se nedomnivam ze tento zpusob komunikace je specificky Cechum, ale minimalne rovnez Slovakum (coz neni vzhledem k historii tak prekvapive) ale i Polakum, a pokud mohu soudit, do urcite miry i Nemcum, i kdyz u Nemcu si nejsem presne jist - mozna snad Bavorakum vice nez Sasum. Troufam si tak soudit diky pomerne znacnym kontaktum ktere mam zde v Anglii (University of Cambridge) s temito narodnostmi.

Myslim, ze se Vam presne podaril vystihnout pohled na argumentaci Cechu z anglo-americkeho pohledu, rad bych tedy dodal nekolik postrehu z uhlu ceske zmatecnosti. Myslim ze vetsine Cechu se zda anglo-americka argumentace velice primocara a jednoducha. Casto rovnez znacne povrchni a ucelova. Tim nechci rict ze to tak je, ale ze to tak problemu neznaly posluchac muze citit.

Zkratka je tu 'komunikacni problem' ktery vede k nescetnym nedorozumenim, ktere vytvari znacne a zbytecne bariery a predsudky. Protoze se me tento problem bytostne tyka, byl bych vdecen za jakekoli informace ktere byste snad k danemu problemu nasel na www.

S pozdravem,

PK, University of Cambridge

4.

Vím, že nic nevím

Jindřich Pařík

Předpokládám, že tuto myšlenku dávného filosofa už Andrew někdy slyšel. Ba nepředpokládám, jsem přesvědčen že ji zná, ale také jsem si jist, že ji nepochopil.

Tolik rozpolcenosti a nejistoty nahromaděné do čtyř slov, malost a strach soustředěný do třinácti písmen, výkřik slabosti prozrazující chyby školského systému, to nepochopitelné, zmatené, evropské tápání, bolestínství, frustrace, tajená xenofobie.

Vím, že vím - to je správně a sebevědomě americké. Vím, že nevím - také možné, ale ostudné a zahanbující. Nevím, že nevím - nesmysl, to nemá cenu rozebírat. Co zbývá?

Ano, pane.

Ne, pane.

Neporozuměl jsem otázce, pane.

Jako ve West Pointu.

Proč by měla slova úporně, hrbolatě a hartusivě drhnout, má-li pisatel chmury, skotačivě klokotit, veselo-li u srdce, úlisně se lísat, oble se kulatit, špičatě se hrotit, k čemu to? Co čtenáři po náladě pisatele!

"Jak se daří?"

"Výborně, skvěle, v životě jsem se necítil lépe, děkuji za optání. A Vám, jak Vám se daří?"

"Děkuji, výborně, skvěle, v životě jsem se necítil lépe."

Úsměv široký na tři prsty. Jak hřejivě upřímné.

Neustále pochybovačné a bublavé drmolení, ta složitě vyskádaná souvětí, nesmyslné ozvláštňování jen odvádějí pozornost od stěžejní myšlenky autora.

Jazyk jest nástrojem dorozumění. To přece není štětec, kterým se malují líbezné obrázky z titěrných slovíček, není to barevná skládanka, potůček hlásek nesoucí myšlenku, říčka to ponorná, která pod skalou zmizí, aby se vzápětí objevila jen o málo mohutnější zato však třeskutě ledová. Proč je nebožák čtenář nucen prodírat se hvozdím samohlásek, v pralese náznaků se pídit po nesdílném sdělení, z hloubky odstavců lovit lastury, které po otevření zklamou. V Čechách už nejsou perly.

Úvod, stať a závěr. Tak zní řád.

Andrewe, kdybys věděl jak velkou máš pravdu. V Čechách skutečně chybí opravdoví novináři, kteří by vzdělávali mateřštinu jak záhumenkáři rodnou hroudu, hnětli, kultivovali, obdělávali, aby kvetla v kráse předky nám zanechané. V Čechách se zatím jen hnojí.

Co nám však zcela jistě nechybí, je onen křupanský řád - úvod, stať a závěr. Čtyři základní slohové útvary - totiž vypravování, popis, úvaha a udání se učí děti už na devítiletce. Ten kdo píše, musí umět víc.

Vím Andrewe, že to nevíš.

Vím, že to nemůžeš vědět, a tak ti to odpouštím.

Jindra Pařík

12.12.98