pondělí 14. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Smetana v Británii:
  • Prodaná nevěsta v Sadler's Wells: Britský deník si všímá, že je námětem Prodané nevěsty podvod Hrabal v Británii:
  • Nový anglický překlad Tanečních hodin pro starší a pokročilé - geniální dílo (Guardian) ČSSD v kontextu světové politiky:
  • Zajímavé chyby v Saxonbergově analýze možností ČSSD (Jiří Jírovec) Pinochet:
  • Generál má pravdu, argumentuje Independent on Sunday
  • Hrůza a úžas nad Čulíkovou poznámkou (Jaroslav Teplý) Počítače:
  • Počítače a rok 2000: vládní agentura upozorňuje Brity, aby si koncem příštího roku nakoupili do zásoby potraviny alespoň na čtrnáct dní
  • Počítačový věk ohrožuje archívy Sdělovací prostředky:
  • Nový formát pro britské televizní zpravodajství - Neměla by ČT znovu začít přestavovat studio Událostí, tentokrát aby se skutečně přizpůsobilo nejnovějšímu vývoji?
  • Krize v BBC Radio 4 Reakce:
  • Reakce na článek Andrewa Stroehleina "Jak se argumentuje písemně" (ML., DS, PK, Jindřich Pařík)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.

    Co je nového v České republice

  • V sobotu před půlnocí vybuchla bomba v  prodejně Elia Elektro v Plzeňské ulici v Praze 5. Prodejna byla prý několikrát předtím vykradena. 39 nájemníků z postiženého domu, kteří byli po explozi evakuováni, strávili dobu nutnou k ohledání místa výbuchu v odstavené tramvaji.

  • ČSSD odmítla na zasedání svého Ústředního výkonného výáboru požadavek středočeských sociálních demokratů, aby byl zrušen Senát. Vicepremiér pro legislativu Pavel Rychetský uvedl, že druhou komoru Parlamentu nelze zrušit bez souhlasu samotných senátorů, přičemž pro zrušení by se musely rozhodnout tři pětiny z nich, a to senátoři neudělají. Předseda ODS Václav Klaus konstatoval, že ODS Senát zrušit nechce. Názor místopředsedy ODS Miroslava Macka, který doporučuje jít do dalších voleb s heslem "Zrušit Senát", je podle Klause v ODS ojedinělý.

  • Unie svobody nebude nikdy vstupovat do vlády ČSSD. Její delegáti to zdůraznili na celostátní konferenci strany v Havlíčkově Brodě. Podle Vladimíra Mlynáře vládne v ČR nyní "socialistická a nekompetentní vláda" což je pro US "velkou šancí. - Lidovci jsou ale připraveni s Unií a s ČSSD do vlády vstoupit v případě vypovězení opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD. "Ukazuje se, že vládnout na základě opoziční smlouvy je velmi obtížné a nevede to zemi k prosperitě. Hledáme způsob, jak tento neblahý stav změnit," řekl na celostátní konferenci KDU-ČSL úřadující předseda Jan Kasal.

  • Superpolitici v České televizi? V patecni "21" se opakovala znama scena - Vaclav Klaus bez oponenta. Je mi z toho smutno: CT zrejme s konecnou platnosti pristoupila na hru, ze Klaus a Zeman jsou superpolitici a maji proto pravo na monolog (do poradu "Na hrane", jak jsme referovali, Klaus odmitl prijit s tim, ze Vladimir Mlynar pro nej prece neni partner k diskusi). Televiznimu zpravodajstvi v Matheho ere jsem vycital mnohe, ale musim uznat, ze proti tomu, co CT predvadi ted, bylo excelentni. TP.

  • Generální ředitel České televize Jakub Puchalský poskytl Britským listům podrobné zdůvodnění, proč propustil produkčního pořadu Nadoraz Jana Šterna.
  • Austerlitz 2005.Vazeny pane Culiku, zdravim z Brna a posilam Vam link na nas novy server, ktery se tyka znameho regionu okolo Slavkova. Prosim, zda by se dala udelat pozvanka na tuto zajimavou akci a zaroven o Vas nazor na uroven serveru. Anglicke i ceske materialy budeme stale doplnovat. http://www.austerlitz-region.cz/austerlitz2005/programe.htm. Miroslav Jandora.

  • Dobré články o školství. Ondřej Hausenblas doporučuje dobré články o školství na adrese http://it.pedf.cuni.cz/~uclisty/

  • Česká televize: Vedoucí zpravodajství Zdeněk Šámal umlčel Janu Bobošíkovou. Moderátorka Jana Bobošíková poskytla 23. října 1998 Britským listům rozsáhlý a závažný rozhovor. Svědčí v něm znepokojujícím stavu redakce zpravodajství této veřejnoprávní instituce a vysvětluje, proč se rozhodla odejít. Odvetou za její vystoupení v BL i v jiných sdělovacích prostředcích jí Zdeněk Šámal zakázal vstup na obrazovku."Vážený pane Čulíku, možná by vás zajímalo, že mám písemný zákaz moderovat, natáčet šoty a chodit na porady, podepsaný panem Šámalem. To vše pro mé názory v tisku," napsala nám J.B. 27. 10. 1998.

  • Přestože ministr kultury Pavel Dostál tento postoj kritizuje, generální ředitel Jakub Puchalský utajuje svůj projekt, na jehož základě zvítězil letos na jaře v konkursu na svou nynější funkci. Tento jeho postoj schvaluje i Rada České televize, viz tento rozhovor Tomáše Peciny s místopředsedou Rady Vladislavem Kučíkem. (Viz též zde). Šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal odmítl odpovědět na třináct závažných otázek, týkajících se zhoršování úrovně zpravodajství ČT a označil Britské listy za "nenávistný, téměř goebbelsovský list".

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Britská Prodaná nevěsta k vánocům

    Prodaná nevěsta. Royal Opera, Sadler's Wells Theatre, Londýn

    Britský deník si všímá, že tématem "české národní opery" Prodaná nevěsta, je podvodnické chování.


    Před nedávnem zdůraznila letos jiná inscenace Smetanovy Prodané nevěsty, inscenace Davida Slatera pro Opera North, že jediným způsobem, jak zvítězit ve společnosti, která si nezaslouží naši důvěru, je maximálně využít její zkorumpovanosti.


    První věc, kterou je nutno říci ohledně neohrabané nové verze Prodané nevěsty, inscenované v Royal opera v Londýně, je to, že se na ni nutně musejí jít podívat všichni milovníci kýče, napsal deník Guardian v sobotu 12.12. Jakmile se zvedne opona nad touto inscenaci Francesky Zambello, hodnoty a cíle inscenace jsou okamžitě jasné.

    Skupina zromantizovaných venkovanů, líbivě oblečených v brčálově zelených a žlutých lidových kostýmech, pochoduje po jevišti v expertně choreograficky vypracovaných formacích, zatímco skupina atraktivních polonahých fešáků intenzívně staví obrovskou stodolovitou dřevěnou strukturu, která vytváří kulisy.

    Je to Smetana jakožto podívaná: česká totálně zpívající, totálně tancující Oklahoma! na Vltavě. Zambellová se zjevně rozhodla vytvořit rodinnou, zábavnou velkopodívanou, pestré rozptýlení na svátky vánoční. Na tom není nic špatného - Royal Opera má finanční potíže a velký trhák by jí mohl pomoci. Kontroverzní je to, že velká - a neobyčeně inteligentně jemná - opera zmizela pod tlustým nánosem sacharínu a nepřesvědčivé, vulgární manýry.

    Zambellová se odmítla zabývat temným podtextem Smetanovy opery. Ve skutečnosti se Prodaná nevěsta neodehrává v nějaké nádherně a zábavně vyhlížející Ruritánii, ale ve velmi přesně odpozorované venkovské společnosti, kde peníze znamenají moc a lidi a jejich životy je možno doslova kupovat a prodávat.

    Před nedávnem zdůraznila letos jiná inscenace Smetanovy Prodané nevěsty, inscenace Davida Slatera pro Opera North, že jediným způsobem, jak zvítězit ve společnosti, která si nezaslouží naši důvěru, je maximálně využít její zkorumpovanosti.

    Jen velmi zřídka se Zambellová dotkne trpké dvojznačnosti Prodané nevěsty, a pak od toho se strachem uteče do očí bijícími nedůslednostmi.

    V prvním jednání ošuntělý dohazovač Kecal se střídá v tom, že ošahává ženské, a zároveň je vyhání pryč ze světa mužů, v němž si diletantsky zahrává s osudy lidí. Posléze ale už zůstává jeho chování chlípníka a pokrytce jen velmi mlhavé, podivně nedefinované.

    Když vyjde najevo, že Jeník prodal Mařenka za 300 zlatých, ženy na něho zaútočí násilně vidlemi, o hodinu později však jeho příchod vítají, aniž by jim to nějak vadilo.

    Tyto okamžiky občasného prozření jsou velmi vzácné. Celkově rezignovala tato inscenace na hloubku opery a zaměřila se na cukrovou líbivost a sentimentalitu. Mařence je nicméně dovoleno, aby projevovala výbušný hněv.

    Když jí konečně dojde, co je pravda a jak to Jeník udělal, ani Zambellová ani Mařenka neshledává na Jeníkově chování nic špatného. Zambellová také v podstatě úplně zničí Mařenčinu dojemnou úzkostnou árii tím, že ji Mařenka neohrabaně zpívá do záhodu se zelím, které tam sází Jeník.

    Je to všechno velmi deprimující. Prodaná nevěsta by měla být plná komedie, ale zároveň by měla znepokojovat. Tahle inscenace nedokáže ani jedno. Teprve když se na scénu konečně dostaví vynikající principál Roberta Teara, se svými malapropismy a s předváděním svého absurdního cirkusu, začne představení konečně fungovat. Jak dokázala režisérka významu a inteligence Zambellové vyrobit něco tak mlhavého a nezaostřeného, to je záhada.

    Kecal potřebuje v ideální případě plnější, pevnější tón, než co dokáže vyplodit Franz Hawlata. Občas je Kecal velmi ochromen tím, že se Zambellová na tuto postavu řádně nesoustředila. Ani Vašek Iana Bostridge se nedokáže prosadit víc, než na co má karikatura Zambellové, i když kvalita jeho zpěvu je vynikající.

    Je škoda, že si tato operní společnost vybrala před svým uzavřením tuto inscenaci. Tato operní společnost - i Smetana - si zasloužili něco lepšího.


    Hrabal: Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Recenze nového anglického překladu

    Trest na doživotí

    Začíná to. Končí to. Uprostřed, jak zjistil recenzent Ian Sansom, pracuje génius, napsal deník Guardian v sobotu 12. prosince

    Dancing Lessons for the Advanced in Age, Bohumil Hrabal, překlad Michael Henry Heim, 103 stran, Harvill, 6.99 liber

    Ve své Autobiografii Alice B. Toklasové nechává Gertruda Steinová poznamenat Alici: "Ráda bych řekla, že jsem jen třikrát za život potkala génia a pokaždé ve mně zazvonil zvon a měla jsem pravdu." Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé by měly v čtenářích rozeznít takovýto zvon, píše Ian Sansom v deníku Guardian 12.12. 1998.

    Recenzent pokračuje:

    Český spisovatel Josef Škvorecký napsal v roce 1981: "V Československu je Bohumil Hrabal považován téměř za národního hrdinu, revolucionáře prózy, inovátora, oživovatele jazyka, zkrátka, za člověka, který otevřel české literatuře nové výhledy, osvobodil ji ze začarovaného kruhu propagandy a vrátil ji na cestu umění."

    Jsou jen dvě potíže s touto krásnou větou Josefa Škvoreckého. Už neexistuje Československo a Hrabal je mrtev. Zemřel v roce 1997, poté, co vypadl z okna v jedné pražské nemocnici, ve čtvrtém nebo možná v pátém patře - zprávy o té věci se různí. "Pravděpodobně krmil ptáky," poznamenal tou dobou jakýsi dr. Dungl. "Měl to ve zvyku."

    Byl to český způsob umírání, a český způsob života: Hrabal zůstal celý život ve své rodné zemi, přežil liberální demokracii, nacistickou okupaci, demokratický socialismus, stalinismus, liberální komunismus, sovětskou kolonizaci, a pak zase další liberální demokracii. Pracoval jako úředník, byl zaměstnancem u dráhy, pošťák, kulisák, ocelář a balič starého papíru (zkušenost, která je tématem jeho mistrovského díla Příliš hlučná samota). Stal se doma i v zahraničí hrdinou, téměř kultem, pil hodně a oženil se s číšnicí.

    Také zosobňuje český způsob psaní a my, líní čtenáři, kteří umíme číst jen anglicky, bezpochyby přicházíme o moc, když můžeme číst Hrabala jen v anglickém překladu. Podle Josefa Škvoreckého, jméno Miloš Hrma. Hrabalova slavného anti-hrdiny z Ostře sledovaných vlaků, znamená něco jako "ochlupení v rozkroku mé milenky". Různé režimy a úřady zakazovaly, cenzurovaly většinu Hrabalova díla a dávaly ho na index.

    Tak asi nikdyrabalovu prózu pořádně nepoznáme, ale možná to nevadí. "Já vlastně nepíšu," tvrdil Hrabal. "Stříhám a pak lepím ty výstřižky do koláží." Více než próza jeho současníků a navzdory tomu, že Hrabal často využívá knižních triků a obratů, je Hrabalova próza folkloristická, skládá se z městských mýtů a lidových řečí. Milan Kundera píše filozofii, Josef Škvorecký satiru. Hrabal vypráví příběhy.

    Taneční hodiny pro starší a pokročilé vyšly česky v roce 1964 a do angličtiny je přeložil Michael Henry Heim teprve teď. Skládají se z jediné dlouhé věty, v níž starý švec vypráví vzpomínky na svůj život skupině mladých žen. s

    Švec jako vypravěč, to okamžitě vyvolává dojem pohádky, a Hrabal v žádném případě není obyčejný obuvník. Je to virtuóz, "inženýr lidských nohou", "tak citlivý jako Mozart a obdivovatel evropské renesance". Dává svou knihu dohromady z vynikající řady poddajných příběhů o pivu, salámu a sexu, zapřísahá se, že "i když jsem přislíbil loajalitu císařům a prezidentům, jsem přesto hrdina, pořád mám kouzelné ruce, chirurgovy ruce, švec má vždycky jemné ruce, a lidé mi říkají skutečný profesionál..." Tento obuvník není mýtus, uvědomujeme si, je to metafora.

    Uvedu to jen krátkou ukázku pozoruhodně kořeněného jazyka: "Náhodou byl zrovna trh a ženská se zakousla do tlačenky, a tu náhle vyběhl ven doktorův pes a urval jí tlačenku i  ret, a doktor Karafí? musel jsem jí koupit další tlačenku a přišít jí ret.... jednou jsem pozval jejího bratra na odpočinek na našem venkovském vzduchu, ale tak se opil slivovicí, že by býval umřel, kdybychom ho nezabalili do tvarohových obkladů ... řekl mi jednou řezník, povídal, že manželství je jako táhnout krávu po tenkém levu ... Básník Bondy říká, že skutečná poezie musí bolet, jako když jste zapomněli, že jste si zabalili do kapesníku žiletu, a pak se vysmrkáte... jedna přítelkyně mě jednou požádala, aby jí vzal psa na procházku, ale jí je vzal k mým kráskám do hospody, a tam se na něho omylem dva hosti vychcali..."

    Tohle je jen asi 200 slov ze 100 stran, i tato slova však stačí k tomu, aby rozezněla zvony.

    Anebo, jak by to asi řekl Hrabalův švec, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, to je kniha, která způsobí, že budete chcát olivový olej.


    Zajímavé chyby v Saxonbergově analýze možností ČSSD

    Jiří Jírovec

    Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci, respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.

    Saxonbergův rozbor možností ČSSD trpí stejnými neduhy, jako ty předcházející. Nicméně není bez zajímavosti článkem projít, protože hlavně to, co zůstává mezi řádky, jistě stojí za diskusi. Vstupuji tedy řadou poznámek znovu do diskuse. Saxonberg píše:

    Poprvé v historii České republiky a Československa převzala moc úplně sociálně demokratická vláda. Paradoxně k tomu došlo v době, kdy prochází sociálně demokratické hnutí svou nejvetší ideologickou krizí ve své historii, i když zároveň mají nyní sociálně demokratické strany své největší volební úspěchy. Drtivá většina zemí Evropské unie má nyní sociálně demokratické ministerské předsedy a ve 13 z 15 členských zemí EU zastávají sociálně demokratické strany funkce ve vládě. Dosud však nevznikl žadný nový sociálně demokratický model, který by nahradil model "staré levice". Vzniká otázka: bude se ČSSD vracet k myšlenkám staré levice v modifikované formě, anebo se otevře "modernějším" alternativám?

    Saxonberg bohužel nevysvětluje, proč se voliči obracejí k sociálně demokratickým vládám ani to, proč tyto strany mají problémy s "modernizací" svých programů. V podstatě to ani udělat nemohl, protože opomíjí několik významných faktorů, které mají velký, ne-li rozhodující vliv na to, co se ve světě (a nejen politických stran) děje.

    Domnívám se, že současný stav věcí souvisí s prolínáním ekonomického cyklu (oživení - stagnace - oživení) a podobného cyklu v oblasti rozdělování bohatství. Přesněji řečeno, s tím, v jaké fázi obou cyklů se daná část světa zrovna nachází.

    Pro pochopení změn na politické scéně lze použít (velmi zjednodušený) model dvou základních koncepcí - ochrany bohatství a jeho přerozdělení.

    Přerozdělení bohatství mělo být dosaženo zdaněním (viz například velmi progresivní daňový systém ve Švédsku) a převedením klíčových odvětví ekonomiky pod státní kontrolu. V extrémních případech (komunistické státy) byl vyhlášen program zlikvidování "příživnické buržoasie" jako třídy s důsledky, které jsou všeobecně známy.

    Sociální demokracie v Evropě měly se svými programy úspěch do sedmdesátých let. Pak přišla naftová krize, vlna inflace a zjištění, že státem kontrolované podniky jsou dvojsečnou zbraní. V době konjunktury slouží dobře, v době stagnace se stávají politickou přítěží (rušení podniků a propouštění zaměstnanců lze politikům otlouct o hlavu).

    Sociálně demokratické strany měly potíže s financováním svých programů, byly v defensivě a moci se dostaly v řadě států pravicové strany, které razily přístup opačný, to je privatizaci. Současně do své strategie zabudovaly koncept (určený pro komunistické země, ale ne nezbytně pro kapitalistické země v Asii nebo Jižní Americe), že lidská práva jsou nedílně svázaná se soukromým podnikáním. Druhým pilířem byla diskreditace státem řízené ekonomiky a verbální útok na sociální programy (v praxi si na ně nedovolí nikdo moc sáhnout).

    Jak známo ekonomické cykly jsou vcelku nezávislé na tom, kdo zrovna vládne (v době krize na přelomu 90. let byly ve většině rozvinutých zemí pravicové vlády) a tak kdo má štěstí, že přejde z opozice k moci na počátku vzestupné fáze, může pár let spojovat ekonomický růst se svým programem.

    V období "thatcherismu" došlo k masové privatizaci a s ní v podstatě k likvidaci podstatné složky původního programu levice.

    Pravicové strany vlastně paradoxně těžily ze stavu, který pro ně vytvořili jejich levicoví předchůdci. Měly co privatizovat, a protože privatizaci doprovázely ódy těch, kteří přebírali veřejný sektor do svého opatrování, zdálo se, že je konečně všechno tak, jak má být.

    Pak nadšení opadlo, zvlášť když volič zjistil, že na tom není lépe než dřív. Současně s tím pravice zjistila překvapující věc: privatizací a deregulací oslabila nejen levicového protivníka, ale i sebe, takže se často nemá o co opřít ve chvíli, kdy se na scéně se objeví soukromý sektor s chováním vyděrače: "Dejte nám to či ono, jinak se vám přemístíme jinam - to víte musíme být schopni soutěže, bla, bla, bla."

    Obrazně řečeno, v politickém ringu se sice do sebe stále vzájemně strefují (oslabené) politické strany, ale jejich vítězství jsou Pyrrhova, protože do hry zasahují lidé, jejichž postavení (mezi horními několika desítkami) jim otevírá zadní vrátka do center politické moci. Tito lidé mají mohou tvarovat scénu podle svých představ. Mají peníze, vliv a kontrolují značnou část masových medií.

    K nim přistupují v podstatě anonymní globální investoři, kteří přelévají kapitál po světě tak rychle, že mohou, pokud jim znervoznějí počítače, rozvrátit přes noc jakoukoli ekonomiku (snad kromě USA). Globální ekonomika vnesla do původního politického systému chaos a v jeho rámci ztrátu jistot střední třídy (middle class), která tvoří rozhodující část voličů.

    Není divu, že se všechny politické strany pohybují ode zdi ke zdi a neschopné přijmout zásadní politický program, se uchylují ke slibům, které jsou si velmi podobné (zlepšení zaměstnanosti, zdravotní péče a vzdělání). Vágní programy vedou ke zvýšené váhavosti voličů, protože není čeho se chytit. Tato situace pak vede buď k rezignaci na volby vůbec, nebo k oportunistickému hlasování pro toho, kdo slibuje víc, nebo se od něj dá čekat, že příliš nezkazí. Protože v ekonomice vládne nejistota a současně je cyklus rozdělování bohatství ve fázi, kdy, jak často používaný bonmot praví, bohatší se stávají ještě bohatšími a chudí ještě chudšími, volič se obrací k alternativě, kterou často je oslabená sociální demokracie.

    Domnívám se, že toto je situace z níž je třeba odvodit chování politických stran. Staré nálepky jsou v nové situaci nepoužitelné. Saxonberg například píše:

    V této otázce (stimulace ekonomiky poznámka JJ) se ČSSD profiluje jako umírněná keynesovská strana. Chce udržovat relativně malý rozpočtový deficit.

    Nedovedu si představit, že by se v současném světě chtěla jakákoli strana takto profilovat. ČSSD nic jiného nezbývá, protože tak zdědila zem po Klausovi a Tošovském. Není blíže pravdě, že Zemanova vláda byla nucena navrhnout schodkový rozpočet a že se zoufale snaží snaží, aby schodek byl co nejmenší?

    Mimochodem konservativní (chcete-li pravicová) vláda v Ontariu udržuje schodkový rozpočet, protože si musí půjčovat peníze, aby mohla splnit předvolební slib o snížení daní. Naopak sociálně demokratická vláda v Saskatchevanu má už několik let naprosto neteoreticky vyrovnaný rozpočet.

    Další Saxonbergův výrok odráží sterilitu současných politických systémů (nejen v ČR): "Pokud je pravdive tvrzeni opozice, ze bude rozpoctovy schodek ve skutecnosti daleko vyssi, mohla by se CSSD dostat do velmi vazne situace. Do tohoto stavu ji uvrtá ODS, když bude chtít."

    Saxonberg má nepochybně pravdu - ODS to může udělat a taky udělá, jakmile to pro ni bude výhodné. Kdyby fungovaly sdělovací prostředky a kdyby ČSSD byla ochotna za věcí jít, pak je velmi pravděpodobné, že by ODS byla brzo pouhou kapitolou v učebnicích dějepisu, které by si mnozí její členové četli u soudu nebo v base. Jenže místo rasantního odhalování podvodů, které ČSSD slíbila, nastává smír, protože dvě nejmocnější strany vidí šanci dostat od válu nepohodlný zbytek.

    Saxonberg ve svém článku operuje s pojmy "stará" a "nová" levice, aniž by vysvětlil koho, kde a kdy má na mysli. Příklady, které uvádí ohledně toho, čím by se měla "nová" sociální demokracie - a potažmo ČSSD - zabývat, jsou příliš odtržené od reality. Lze to doložit dalšími citáty z jeho článku:

    Zejména důležité je podle ní (tedy nové levice, poznámka JJ) ničení životního prostředí, vztahy mezi pohlavími a diskriminace menšin.

    Tyto body si dá do programu velmi ochotně jakákoli strana (kromě rovnosti homosexuálů). Jejich nedodržení se dá lehce zdůvodnit poukazem na jeho náklady. Žádný z nich však není dostatečně nosný, aby mohl sloužit jako protiargument proti tvrzení pravice, že jen ona ví, jak zajistit ekonomický růst.

    I kdyz nová levice souhlasila se starou levicí, že volný trh vede k nadvládě zaměstnavatelů nad zaměstnanci, argumentovala, že cestou k osvobození je více účastnické demokracie, nikoliv státní řízení. Tak se dává přednost zaměstnaneckému vlastnictví akcií, vlivu zaměstnanců na řízení podniků, družstevních firem a kodeterminačním zákonům o sdílení moci v soukromých podnicích před státním vlastnictvím a ústředním plánováním.

    Nevím jak v Evropě, ale v Severní Americe není o sdílení moci ze strany zaměstnavatelů zájem. Je velmi těžké představit si, že by vlastnicví akcií zaměstnanci mělo v globální ekonomice nějaký větší efekt na zachování podniků při životě.

    Pokud jde o ústřední plánování, pak by jistě bylo zajímavé srovnat v tomto směru státní a soukromý sektor. Velké korporace, jejichž produkce svým rozsahem odpovídá ekonomice menšího státu, se jistě neobejdou bez svých "korporačních plánovacích komisí". Že se jim to vždy nedaří, dokazuje například Boeing, který bude během dvou let propouštět skoro padesát tisíc zaměstnanců, protože nedokázal odhadnout vývoj a přizpůsobit mu vlastní plánování. Je ovšem pravda, že se tento nezdar nevykazuje jako neschopnost vlády (tak by tomu bylo v případě státního podniku). Tak to přece v tržní ekonomice chodí.

    Ve veřejném sektoru potřebuje mít moderní, dobře vzdělaný občan větší možnost výběru a vlivu napřiklad, k jakému lékaři chce chodit. Vzhledem k tomu, že nová levice podporuje účastnickou demokracii, stavěla se vstřicně k požadavkům východoevropských disidentů, aby vznikla občanská společnost s aktivními občany.

    Tyto dvě věty k sobě slepil Saxonberg, ne já. Volba lékaře moderním občanem je argument, jímž například republikáni v USA zabili Clintonův plán na zdravotní pojištění pro všechny občany. Nejde tedy o nápad nové levice. Cílem moderního státu by mělo být, aby každý občan nalezl přiměřenou zdravotní péči (včetně prevence), když ji potřebuje.

    Pokud jde o účastnickou demokracii, je otázka, zda demokracie nějaké přívlastky potřebuje. Podle mého názoru jde o zavádějící termín, který, pokud mu dobře rozumím, občanovi naznačuje, že když se dá s tím či oním sousedem do spolku, může tak nějak koexistovat s mocí, a to tak, že on ji a ona jeho nebude příliš brát na vědomí.

    V mnoha otázkách zůstává ČSSD připoutána ke staré levici. Její plány stavět jaderné elektrárny jsou typickym prikladem. ( Š) Jaderna energie patri k tradici "stare levice", stejne jako jeji centralismus. Je to nejcentralizovanejsi a nejvice kapitalove intenzivni forma vyroby energie. Je to take druh vyroby energie, ktery vytvari nejmensi pocet pracovnich prilezitosti v pomeru k investovanym financnim prostredkum. Temer vsechny druhy jinych statnich investic by vytvorily daleko vetsi mnozstvi pracovnich prilezitosti za stejne penize.

    Tuto pasáž, z níž čouhá politika jako sláma z bot, je těžké brát seriózně. Jaderné elektrárny stavěla jak levice, tak pravice a to jednak kvůli plutoniu pro jaderné zbraně, a pak kvůli pokrytí spotřeby energetické energie. Steven Saxonberg se mnou bude jistě souhlasit, že dobové vlády v USA a Kanadě, které rozhodovaly o jaderném programu svých zemí, lze jen těžko označit za "staro" levicové. Pokud jde o Ontario, nízká a stabilní cena elektrické energie (pocházející ze 40 procent z jaderných elektráren) je jedním z faktorů, které přitahují výrobce do této provincie.

    Příští generace by mohly vzpomínat na rozhodnutí stavět jaderné elektrárny jako na největši zločin tohoto století.

    Pokud by historii století tvořily jen jaderné elektrárny, tak by se na "zločinné století" mohlo vzpomínat v tom nejlepším. Dvě světové války, to samozřejmě kazí, ale předčit je mohou jaderné zbraně, pokud se najde dostatek idiotů, kteří ukryti v bunkrech, zmáčknou knoflík.

    Zeman se take naprosto nezajímá o otázka vztahu mezi pohlavími. Příkladem je, že se rozhodl nejmenovat do své vlády žádné ženy.

    Toto konstatování je velmi povrchní. Od politologa by člověk čekal víc. Zeman nejmenoval žádnou ženu do vlády, protože třeba žádnou vhodnou nemá, nebo to pro voliče není důležité. Společnosti, kde se hodnotí víc to, co je pod čepicí než pod spodním prádlem, na tom jsou vždycky líp. (Zeman) se příliš nezajímá o otázky menšin, jako je zlepšování životních podmínek pro Romy, i když alespoň podpořil zákon, zakazující skinheady. Avšak i tento zákon se zabývá spiše důsledky než příčinami problému.

    Není jasné, zda Saxonberg míní Zemana jako předsedu vlády nebo strany. Zeman jako premiér zdědil problém, který, ať již z jakýchkoli důvodů, neřešil ani Klaus ani Tošovský (Je možné, že kradoucí Romové dobře odváděli pozornost od kradoucích bílých.) Teprve mezinárodní skandál s emigrací Romů do Kanady a Velké Británie posunul problém do zorného úhlu stratégů jednotlivých stran.

    Saxonberg se dále zmiňuje o osudu novozélandských labouristů a švédských sociálních demokratů, kteří se posunuli vpravo a tím buď o moc přišli nebo nebo se oslabili. Jenže zase nevysvětluje, proč k tomu došlo a pod jakým tlakem k posunu došlo.

    Pokud jde o ČSSD, vidí Saxonberg její perspektivu v tom, že vytvoří, podle Schroederova vzoru, jakousi českou verzi "nového středu" a bude se profilovat v neekonomických oblastech.

    To je očividný nesmysl. ČSSD musí mít svoji ekonomickou politiku a musí ji formulovat tak, aby nevzbudila odpor u věřitelů a investorů.

    Vzhledem k objektivním podmínkám, v nichž Česká republika existuje, nelze předpokládat, že by se přístup ČSSD a ODS mohl nějak podstatněji lišit.

    Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci, respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.

    Pokud zpráva o stavu repubilky prokáže to, co stejně každý ví, pak je dalším krokem zrušení smlouvy s ODS - právě na základě zjištěného stavu věcí. Problém tohoto kroku je v tom, že ČSSD bude jen těžko dokazovat, že řadu věcí nevěděla již dávno. Pokud se ČSSD podaří přesvědčit společnost, že je schopna vládnout otevřeně a zodpovědně, pak nebude mít problém ona, ale pravice, která se bude muset distancovat od zkompromitované ODS.

    Pozoruhodná je Saxonbergova exkurse do vztahu mezi pohlavími a rodinných záležitostí. Začnu u feminismu. Důvod, proč jsou Češi velmi skeptičtí k západnímu feminismu je v tom, že se potýká s problémy, které v české společnosti prakticky neexistovaly.

    Troufám si tvrdit, že v základních prvcích soužití vládla rovnost a že Češky nebyly žádné uťápnuté slepice.

    Jestli se najednou v Čechách objevily západní feministky a začaly svoje protějšky přesvědčovat o tom, že není možné, aby neměly stejné problémy jako ony, pak je dost pravděpodobné, že se nesetkají s velkým úspěchem.

    Pokud jde o rodinu, základním problémem byl vždy nedostatek bytů, hlavně ve velkých městech. Naopak lékařská péče, délka mateřské dovolené a dostupnost jeslí a mateřských škol jsou věci, o kterých se v mnoha zemích pouze mluví. Saxonberg se zmiňuje o politice Klausovy vlády (neboť zde je podle něj oblast, kde může ČSSD vzniknout):

    Klaus byl presvedcen, ze prilis mnoho zen chodi do zamestnani a chtel je povzbuzovat, aby zustaly doma. Zlikvidoval dotace pro skolky a prodlouzil obdobi rozsirene materske dovolene. Jeho vlada take zpusobila, ze je obtizne, aby muzi sli na "otcovskou" dovolenou (tj. podileli se na vychovavani malych deti) a zajistil, aby byly socialni davky pro rodicovskou dovolenou v dobe, kdy jsou deti male, tak nizke, aby jen malo muzu projevilo zajem uplatnit sva prava starat se o sve deti. Pokud maji rodiny nizke prijmy a pokud ve vetsine rodin muzi vydelavaji vice nez zeny, vetsina muzu nebude schopna dovolit si jit na rodicovskou dovolenou, jestlize nedostanou dostatecnou nahradu za plat, o ktery v te dobe prijdou.

    Zase chybí vysvětlení, proč to Klaus dělal a jestli ČSSD může dělat něco jiného. Omezení dotací pro školky a sociálních dávek je v souladu s trendem omezovat sociální programy. Dlouhá mateřská (otcovská) dovolená je možná jen tehdy, má-li stát na program peníze, podniky si mohou dovolit zaměstnance postrádat nebo je nezaměstnanost tak nízká, že dotyčný člověk snadno získá srovnatelné místo. Lze jen těžko předpokládat, že tyto podmínky v ČR teď existují.

    Závěrem bych ještě chtěl poznamenat, že strany, jimž nehrozí, že by se snad v dohledné době dostaly k moci, budou překypovat nápady jak na ekonomiku, životní prostředí a Romy. Nepřikládal bych tomu takovou důležitost jako Steven Saxonberg.

    Jiří Jírovec


    Ještě jednou Pinochet:

    Generál má pravdu,

    napsal v neděli 13. 12. 1998 v redakčním komentáři týdeník Independent on Sunday:

    Kdykoliv spolu souhlasí pravice a levice, často lze rozumně předpokládat, že se obě strany mýlí. Složitější - a zajímavější - jsou případy, kdy spolu pravice a levice nesouhlasí, ale obě strany se také mýlí, každá jinak. Takový je případ generála Augusta Pinocheta.

    Omylem levice je její tendence mít dvojí měřítka. Je tomu více než padesát let, co George Orwell identifikoval, že problém levice spočívá v tom, že chce být antifašistická, ale odmítá být antitotalitářská, a to je problém levice až do dneška. Je horší být zavražděn gangstery, kteří slouží nějakému jihoamerickému diktátorovi, než být zavražděn tajnou policií nějaké "socialistické republiky"? Jestliže se britský ministr průmyslu a obchodu Peter Mandelson vyjadřuje, že by to bylo "strašné", kdyby měl být Pinochet nepotrestán, jaktože mu nevadí, že britský premiér Tony Blair dolézá během návštěvy Číny za představiteli čínského komunistického režimu, který zavraždil víc lidí, než je několikanásobek celého obyvatelstva Chile?

    Avšak omyl pravice, nemluvě o tom, že její postoj je naprosto hnusný, je dokonce jasnější. Konzervativnější politikové či polemikové hájí muže, který je zodpovědný za zavraždění a umučení četných politických oponentů. To, že je Chile spřátelená země, a pomohla Británii při Falklandské válce, je irelevantní.

    Co to asi vypovídá o baronce Thatcherové, že se přátelí a zve na čaj tohoto brutálního tyrana? Jak může tato žena tohoto muže obdivovat?

    Je to absurdní, ale argumenty Margaret Thatcherové, lorda Lamonta a různých pravicových komentátorů, aby se na Pinocheta pohlíželo vlídně, jsou velmi podobné argumentům, z nichž je často obviňována levice. Allendově hrozbě Chile bylo možno se postavit s čistýma rukama; Pinochetovy metody možná porušili nejpřísnější zásady dodržování lidských práv (jak počestně přiznává i sama Margaret Thatcherová) ale Pinochet navrátil Chile stabilní vládě a hospodářskému pokroku, neboli, jak tvrdili obhájci J. V. Stalina, když se kácí les, lítají třísky.

    Jenže takovýto "dvojí standard" lze aplikovat dvěma směry. To, že masoví vrazi v Číně, v Africe či na Balkánu zůstávají nepotrestáni, není samo o sobě čestným právním argumentem pro propuštění Pinocheta. Zákon je konkrétní, stejně jako je abstraktní. Představte si, že by člověk, který by se u soudu v Londýně zodpovídal z ublížení na těle, před porotou argumentoval, že v Manchesteru či v Glasgowě došlo k celé řadě nepotrestaných vražd, a tak by on sám měl být propuštěn.

    A přesto je nutno uvažovat o skutečnostech, které jdou dál, než tato odporná kontroverze. Z osvícené, altruistické perspektivy je nejdůležitější budoucnost chilské demokracie. V hněvu vůči Pinochetovi jsou zjevné nepochybné imperialistické podtóny, a Chilané je dobře vnímají. Británie sice už nemůže do Chile poslat dělové čluny, nicméně může na dálku - jako v Palmerstonových dobách - Chile morálně hrozit.

    Nadšenci, kteří chtějí, aby byl Pinochet vydán k soudu ve Španělsku, by si měli uvědomit, že země, jichž se to týká, nemohly být vybrány hůř, aby to rozdmychalo chilský národní hněv. Británie vlastnila po většinu devatenáctého a dvacátého století koloniálním způsobem většinu chilského hospodářství. Pinochet má být poslán do Španělska, což je původní koloniální mocnost, která ovládala Chile.

    Není divu, že v Chile se tato otázka netýká pravice ani levice: chilský ministr zahraničních věcí, který přicestoval do Londýna a žádal o Pinochetovo propuštění, je socialista. Mnoho Chilanů je přesvědčeno, že jen jejich vlastní země by měla posuzovat vlastní historii a její tvůrce.

    Téměř všechno, co řekl Augusto Pinochet či co bylo řečeno jeho jménem, je odporné. Ale když konstatoval v pátek v Londýně před soudem, "Neuznávám jurisdikci žádného jiného soudu, než soudu v mé vlastní zemi," měl pravděpodobně pravdu. Doufáme, že nakonec bude nějak možné tohoto hnusného starce poslat zpět do jeho vlastní země k tomu, aby ho tam odsoudila historie.


    Hrůza a úžas nad Čulíkovou poznámkou

    Jaroslav Teplý

    Pane Culiku,

    Vase poznamka k memu prispevku ve veci Saxonberg-Pinochet me naplnila hruzou a uzasem.

    Nejprve k tem lordum a te hruze: Doposud platilo ve vztazich mezi staty, ze osoba vybavena statem A diplomatickym pasem musela byt schvalena ci akreditovana hostitelskym statem B, kde ji byla propujcena imunita, jakasi nedotknutelnost. Pokud ona osoba porusovala dohodnuta pravidla pro svou cinnost na pr. spionazi, zrusil ji hostitelsky stat B akreditaci a musela se vratit do sve zeme A. Ta pak na oplatku vypovedela diplomata zeme B, l kdyz se nicim neprovinil a bylo to. Byl a je to system, ktery umoznuje styky a kontakty mezi staty s velmi rozdilnym zrizenim ci systemem.

    Hruzou me naplnuje Vase konstatovani odvozene z jednani britskych uradu a psani tisku o teto veci, ze "vetsi silu nez diplomaticky pas ma nyni common sense, zdravy rozum a o tom prave rozhodli lordi"".

    V me stare prirucce anglictiny se pravi, ze "most (GB) voter's calculations end at Dover" - je treba se obavat, ze tamtez konci uvazovani lordu a ostatnich britskych instituci schvalujicich jejich jednani.

    Common sense neni totiz zadna definovana velicina ci jednoznacny pravni pojem; prumernemu ctenari novin je jasne, ze common sense na pr. v Bagdadu, Teheranu, Pekingu, Pyongjangu bude asi velice rozdilny od od toho, co si pod timto pojmem predstavuji lordi.

    Takze hodla-li Velka Britanie pokracovat v teto ceste, stane se diplomacie velmi riskantnim zamestnanim. A je treba vyckat, s jakym common sensem prijdou jine staty.

    K analogiim s ceskymi pomery, tedy k tomu uzasu:

    V druhe casti sve poznamky pisete : "Myslim si, ze kdyby v roce 1948 vyvrazdil nejaky cesky Pinochet 4000 komunistu a 250000 komunistickych poslal do koncentracnich taboru, byla by dnesni situace CR jeste ztraumatisovanejsi, nez je. Neomlouvam ceskoslovensky komunisticky rezim: ovsem popravil v padesatych letech letech "jen"asi 250 lidi, neumucil drastickym zpusobem nekolik tisic. To prece pusobi narodu obrovske jizvy, neprilis lehce vylecitelne. Vrazdeni, zvlast mucenim, neni nikdy, nicim ospravedlnitelne. To se na mne (tady jsem si dovolil zasahnout do ceske gramatiky - misto Vaseho me) nezlobte.JC."

    Zlobit se musim, protoze pri cteni meho prispevku jste povolil oteze bujne fantasii. Nic z Vasi poznamky v mem textu neni. Tam je rec o tom, ze "kdyby by byla mela CSR v roce 1948 take nejakeho generala jednajiciho podle principu zvaneho "flexible response", mohlo to dnes vypadat jinak." Flexible response znamenala v tehdejsich ceskoslovenskych podminkach, ze by ten general pred blizici se krisi vycistil velitelsky sbor od komunistu, uvedl armadu do pohotovosti, poslal ji do ulic a vyhlasil vyjimecny stav . Bylo by to asi stacilo, protoze zadna skutecne revolucni nalada v zemi nebyla a  hospodarska situace se zlepsovala. Je otazka, zda by si byla KSC na neco troufla za takovych podminek. Ale at uz je to jakkoliv,nemuzete prece prenaset chilske pomery primo do tehdejsi CSR. V Chile byla vazna hospodarska situace a  vyhrocene socialni problemy. Mimo to mam pocit, ze obcane Chile jsou (nebo aspon byli) horkokrevnejsi a tim padem mene podelani nez obcane ceskoslovensti (sam sebe z teto charakterisace nevyjimam), konflikty byly proto ostre a nepratelstvi mezi ruznymi frakcemi nemilosrdne. Byl by je cekal kubansky rezim a jeho lidi nemusel muceni nikdo ucit. Ostatne, v Polygonu 8/98 vysla recense na knizku Ivan Gadourek/Jiri Nehnevajsa: "Zalarovani, pronasledovani a zneuznani", obsahujici sociologicky rozbor osudu clenu Konfederace politickych veznu. Polovina dotazanych uvedla, ze byla ve vazbe bita, ve vezeni uz "jen" ctvrtina. Jen nekteri popsali strucne sve zazitky jako "Povesen na mrizich na Marianske, hlavou dolu, bit kabelem. veznen v mrazu a stridave pri vysoke teplote."Polistopadove vlady udelaly vse pro to, aby se pravda o tom nedostala do sirsiho povedomi obyvatel, jmenovite tech mladsich. V knizce chybi svedectvi lidi, kterym bylo 1948 47 let a vice, protoze ti uz mezi nami nejsou a postupne odejdou ze sveta i ti mladsi a pak bude klid. Takze u nas se vsechno zametlo pod koberec (myslim, ze to trochu ma vliv i na Vase stanovisko), ta obcasna svedectvi jednotlivcu v dennim tisku se proste prejdou mlcenim, takze pan Saxonberg, ktery nezazil primo ani Allendeho ci Pinocheta, ani pounorovy komunismus v CSR (zazil jen tu mizernou operetu osmdesatych let) nas klidne muze presvedcovat, ze Pinochet byl prinejmensim stejny, ale pravdepodobne horsi nez komunisti. J.T.

    PS. Pod pojmem Pinochet jsem v CSR minil generala, ktery by byl neparlamentarnimi prostredky zabranil komunistum provest puc, coz je rovnez akce neparlamentarni, ovsem vedouci k zachrane demokratickeho systemu. Zasadne nesouhlasim s tim, ze by to v CSR bylo probehlo s vrazdami a mucenim jako v Chile, protoze uz ten general sam by byl musel byt "predvalecny" a to byli lide (znal jsem jako dite dva nebo tri), kterym by neco takoveho vubec neprislo na mysl.

    Mimo to socialne a kulturne a i jinak byla CSR 1948 na nesrovnatelne jine urovni nez Chile 1971. Cili jeste jednou: jmeno Pinochet jsem pouzil jako symbol pro cloveka, ktery neparlamentarni akci zabranil jine skupine provest neparlamentarni prevrat. To je prece znamy problem demokracie, ktera priznava principialne svobodu i tem, kteri ji zcela viditelne chteji znicit, tak dlouho, az se jim to opravdu podari. (Gottwald pred valkou: my vam zakroutime krkem >1948.)

    Bohuzel jsem z Vaseho psani nabyl dojmu, ze podle Vas by bylo doslo v CSR k stejnemu vrazdeni a muceni jako pozdeji v Chile. Mimo to jsem presvedcen, ze by by byla Chile zaplatila za vitezstvi druhe strany mnohem draz ve vsech ohledech, tedy i ve vrazdach a muceni.

    PPS. Pri kontrole jsem zjistil, ze jsem slova Pinochet v "dodatku"" pro ceske pomery vubec nepouzil! Mluvil jsem jen o nejakem generalovi atd., vztahovat na neho neco z Chile bylo tedy i formalne nespravne.

    PPPS:

    Na konec trochu zabavy: kdyz jsme odchazeli pred 30 lety, platilo v ceske gramatice, ze se po predlozkach pouzivalo "sirsiho" tvaru osobnich zajmen.

    V praxi existoval jednoduchy prostredek, jak si spravnost overit: nahradit zajmeno 1. osoby me mne zajmenem 2. osoby te tebe. Cili na Vase "To se na me nezlobte" si dovolim Vam tykat a odpovedet stejne: "Ja se na te nebudu zlobit" ac podle jazykoveho citu i davnych pravidel bych rekl "Ja se na tebe nebudu zlobit" .

    Stejne tak byl pripustny tvar nej jen ve ctvrtem pade, nikoliv po predlozce v pade druhem. Myslite-li si o mne (chybi hacek, napsal byste i tady o me? Vzdyt se rika myslim si o tobe a ne o te!), ja bych do nej nejradeji kopl ;-), mel byste si radeji myslet do neho! Ale to jen tak na okraj, ceske noviny jsou plne takovych a jinych prestupku. Mozna, ze ta "moje" pravidla uz neplati.

    Odpověď JČ:

    Naprosto s vami souhlasim, ze v ceskych pomerech asi bylo zahodno, aby v roce 1948 nejaky general provedl nedemokraticky zasah proti nedemokratickemu komunistickemu pokusu o puc.

    K tom vsak toto:

    Je zakladnim pravidlem historiku, ze se nema spekulovat, "co by bylo, kdyby". Protoze ono to zpetne dost dobre nejde.

    Zadruhe: vubec si nejsem jist, zda na to, co se delo po roce 1945 v Ceskoslovensku, meli nejaky primejsi vliv obyvatele Ceskoslovenska, podobne jako nemeli vliv na pad komunismu v roce 1989.

    I kdyby sance byla, aby meli vliv, obavam se, ze asi byli vlivem nacisticke okupace natolik Cechoslovaci rozlozeni, ze by se asi nezmohli - no vzdyt se nezmohli - na raznejsi odpor.

    Aby nebylo mylky - je mozne, ze bylo spravne nedemokratickymi prostredky zasahnout proti Allendove vlade v roce 1973, mozna, ze byla i ta intervence CIA spravna - ovsem vsechno se delo podle bipolarniho rozdeleni sveta, Americani se obavali, mozna opravnene, ze Chile spadne do sovetske sfery vlivu.

    Pak mate ale zajimavou otazku: kdyz lidi demokraticky hlasuji pro system, jako byl Allenduv, nemeli by v normalni situaci mit pravo zvolit si treba komunismus? (Vite, ze v indickem state Kerala existovala po nekolik desetilei, nebo snad dosud existuje, demokraticky zvolena komunisticka vlada?)

    Jiste, potiz je, ze Allende zvitezil jen velmi tesnou volebni vetsinou a to ho zjevne neopravovalo k provadeni tak radikalnich politickych a hospodarskych zmen. On v podstate toho Pinocheta vytvoril. Porusil zakladni princip demokratickych voleb, ze totiz ZVOLENY POLITIK PO VOLBACH ZASTUPUJE I TY OBCANY, KTERI PRO NEHO NEHLASOVALI, a musi svou politiku tedy prizpusobit tomu, jake procento lidi pro neho hlasovalo.

    Ja o Chile trochu vim, nebot jsem pred lety velmi pracne a podrobne redigoval pro Josefa Skvoreckeho knihu Jarky Stuchlikove, Indiani, politici, plukovnici, ktera se svym muzem, zemrelym etnografem, zila v sedmdesatych letech v Chile - vedli tam jakesi etnograficke univerzitni stredisko. Kniha je psana, jak byste rekl, s "ceskou skepsi", od cloveka, ktery zna komunismus, velmi jasne popisuje doktrinarstvi lidi z organizace MIR, avsak Pinochetovo vrazdeni lici jako strasne.

    Jinak, Chile je mozna chuda zeme, ale mela dvousetletou demokratickou tradici, jiz se nemuze honosit Ceskoslovensko. Pinochet byl an absolute aberration.

    Jinymi slovy, protestuju jen proti tomu vrazdeni.

    O gramatice:

    Takto je to s temi zajmeny:

    Havranek - Jedlicka, Ceska mluvnice, Statni pedagogicke nakladatelstvi 1960 - tedy jde o pravidlo 38 let stare!! - str. 200 - 201, par. 106:

    Kratsi tvary zajmena druhe osoby (ty) a zajmena zvratneho jsou priklonky (viz par. 22,3) , neuziva se jich po predlozce a tam, kde je na zajmene duraz. Napr. to se tě netyka, rekl jsem ti to, uskodil si, videl jsem tě, aj. - Tvaru delsich se u techto zajmen uziva jen po predlozkach a tam, kde je na nich duraz. Napr. na tebe se to nevztahuje, vztahoval to na sebe, tebe se to netyka, tebe jsem tam nevidel, sobe uskodil. (..)

    V 2. a 4. pade jsou oba tvary, mne i mě, tvaroslovne rovnocenne, lze jich tedy uzit bez omezeni jak v postaveni priklonnem, tak po predlozkach a v duraze; tvar mne vsak ma raz knizni. Napr.: To se mě (i mne) netyka, to mě (i mne) nezajima, pro mě za mě (i pro mne za mne).

    V hovorove cestine se uziva jen tvaru vyslovovaneho mně. Ma tedy tvar mně/mě (vyslovovano mňe) platnost obecneho padu (krome 1. a 7. padu)."

    JC


    Počítače a rok 2000: vládní agentura varovala Brity, aby si koncem příštího roku nakoupili do zásoby potraviny alespoň na čtrnáct dní

    Brity oficiálně varovala státní agentura Action 2000, jejímž cílem je odstraňovat problémy, které mohou vzniknout nepřipraveností počítačových sítí na příchod roku 2000, aby si předem koncem prosince 1999 nakoupili pro domácnost potraviny alespoň na čtrnáct dní dopředu.

    Toto varování, usuzují pozorovatelé, způsobí dosti značné rozpaky u britské vlády, která opakovaně ujišťovala veřejnost, že dodávky potravin, plynu, elektřiny a benzínu nebudou případnými problémy počítačů s příchodem roku 2000 nijak postiženy.

    Organizace Action 2000 však radí každé domácnosti, aby se rozumně připravila na případný chaos způsobený příchodem roku 2000 tím, že si předem obstará zásobu trvanlivých potravin.

    Podle týdeníku Observer toto varování ukazuje, že míra paniky ve vládních kruzích je zjevně dosti vysoká. Organizace Action 2000, kterou financuje britské ministerstvo obchodu a průmyslu, doporučilo, aby nouzové plány pro případný "katastrofický scénář" byly zahájeny co nejdříve.

    "Každý rozumný člověk by si měl pro příchod 1. ledna 2000 připravit v domácnosti železnou zásobu potravin," konstatovala mluvčí organizace Action 2000. Nechceme, aby začali lidi panikařit a houfně nakupovat potraviny příští rok před vánocemi, spotřebitelé by se proto měli připravit předem."

    Varování organizace Action 2000 přichází v době rostoucího znepokojení nad dopadem tzv. "millenium bug" - neschopnosti počítačového kódu, založeného na dvouciferné interpretaci aktuálního roku, zvládnout příchod roku 2000.

    Hrozí nebezpečí, že přestane 1. ledna 2000 fungovat velký počet počítačových mikroprocesorů.

    Západní vlády sice opakovaně ujišťovaly veřejnost, že problém s příchodem roku 2000 bude u počítačů předem včas odstraněn, nyní se však ukazuje, že alespoň v Británii, že velký počet počítačových systémů ve vládních úřadech, v podnicích veřejných služeb i v soukromých firmách nebude do konce roku 1999 na příchod roku 2000 připraven.

    Na jaře či v létě vydá britská vláda leták, doporučující britským občanům, jaké potravinové zásoby by si měli ve spižírně doma nashromáždit. "Velmi užitečné budou konzervy, sušené potraviny a obiloviny. Lidi by si měli nakoupit konzervy s polévkou, indická karí v plechovce, tuňáka, sušenky. Trvanlivé mléko by bylo také užitečné, ale neradili bychom zatím shromažďovat vodu.

    Britské nátlakové skupiny, včetně organizace Taskforce 2000, kterou řídí Konzervativní strana, také doporučují, aby si lidi nakoupili zásoby sušených a konzervovaných potravin, výrobky pro domácí spotřebu, toaletní výrobky a aby si doma připravili peníze v hotovosti. Lidé by si také měli schovávat lahve z umělé hmoty od limonád, pro případ že by došlo k přerušení dodávky vody.

    Mluvčí britské vlády, který koordinuje veškerou činnost pro odstranění počítačových problémů před příchodem roku 2000, konstatoval: "Jsme velmi překvapeni tím, co veřejnosti radí organizace Action 2000. Vláda s její analýzou nesouhlasí. Potravinářský a energetický průmysl patří v Británii mezi nejpřipravenější průmyslové sektory na rok 2000. Tyto sektory investují velké finanční částky a ze všech sil usilují zajistit, aby dodávka a výroba jejich produktů nebyla příchodem roku 2000 nijak záporně ovlivněna."


    Počítačový věk ohrožuje archívy

    Je to jednou z velkých ironií konce dvacátého století: počítače umožňují, aby bylo skladování daleko větší množství informací, než kdy předtím, přesto je však naše doba, jak na to poukazují archiváři, nejhůře zdokumentovanou érou v historii.

    Profesionální archiváři jsou znepokojeni, jak velký počet oficiálních dokumentů se ztrácí nebo je znepřístupněno pro archívy, v důsledku toho, že byly uloženy v elektronických formátech, které budou v budoucnosti nečitelné.

    Archiváři zahájili mezinárodní úsilí odvrátit krizi, která by mohla znamenat, že k dispozici vůbec nebudou pro současnost archívní materiály.

    Britský oficiální vládní archív, Public Record Office, spolupracuje v současnosti s vládními archívy ve Spojených státech, v Kanadě a v Austrálii ve snaze varovat svět před nebezpečí, že lidstvo přijde v digitálním věku o historickou dokumentaci.

    "Poslední desetiletí vyprodukovalo více informací, než jakékoliv jiné desetiletí v historii lidské činnosti," konstatovala Luciana Duranti, náměstkyně děkana na University of British Columbia a šéfka International Research on Preservation of Authentic Records in Electronic Systems (Inter Pares). "Většina těchto dat je ale daleko méně přístupná než kdy předtím - to je jedna z velkých ironií informační éry."

    Potíž je, že se počítačové systémy neobyčejně rychle vyvíjejí a rychle zastarávají.

    "Digitální informace se ztrácejí, v začarovaném a nákladném kruhu zastarávání přístrojů a nekompatibility," konstatovala profesorka Duranti. "Každý, kdo chce získat přístup ke starému dopisu, uloženému na staré pětipalcové disketě napsané zastaralým počítačovým programem na počítači, jehož výrobce už dávno neexistuje, je dobře seznámen s tímto problémem."

    S těmito těžkostmi se potýkají především němečtí archiváři. Německý federální archív v Koblenzi se pokusil zachránit tisíce historicky důležitých počítačových souborů z komunistické éry bývalé Německé demokratické republiky. "Dokumentace digitálních systémů, jimiž byly záznamy ukládány, chybí, softwarové zakódování je neznámé a nosiče, na nichž jsou informace uloženy, jsou zastaralé a ve špatném stavu," konstatovala profesorka Duranti. "Nová německá vláda tak nemá přístup k elektronické dokumentaci vlády bývalé NDR."

    Christopher Densmore, archivář ze State University v New Yorku, Buffalo, varuje, že existuje ještě další důvod, proč bude asi konec dvacátého století jednou z nejhůře zdokumentovaných ér v lidské historii. "Digitální informace jsou nesmírně křehké. Málo je známo o stabiltiě i starých technologií, jako jsou magnetické pásky, které vydrží jen asi 10 let. Ještě méně je známo o generaci disket a CD. Vydá-li v současnosti univerzita publikaci na papíru neobsahujícím kyselinu, a je-li publikace uložena v knihovně, očekává se, že bude použitelná po dobu 500 let. To je archivářský standard pro papírové dokumenty, fotografie a mikrofilmy. Takže materiál, který je dnes uložen v těchto formátech, bude k dispozici až do roku 2498. Diskety v nejlepším případě vydrží do roku 2028 a bez speciální péče jen do roku 2008. Optické disky možná vydrží do roku 2058 - nikdo to neví jistě.

    Dalším problémem digitálního věku je to, že je lehké pozměnit uložené informace, aniž by bylo zaznamenáno, že byla provedena změna. Papírové složky v britských vládních archívech obsahují často ručně psané poznámky ve veškeré dokumentaci, která vedla k vytvoření vládního dokumentu.

    V počítačovém věku se však e-mailové zprávy málokdy ukládají do archívu a dokument v elektronické verzi je často pozměňován, aniž by se uchoval originál.


    Nový formát pro britské televizní zpravodajství

    Neměla by ČT znovu začít přestavovat studio Událostí, tentokrát aby se skutečně přizpůsobilo nejnovějšímu vývoji?


    Sledovanost hlavních zpravodajských pořadů v britské televizi:

    Británie má cca 60 miliónů obyvatel. Počty v závorkách jsou vyděleny šesti, uvádějí, kolik by byla sledovanost v českých poměrech, a dále, kolik je sledovanost v procentech obyvatelstva

    Six O'Clock News, BBC 1, 18.00 hodin (zpravodajství, 30 minut): 7 miliónů (1,17 miliónů, 11 procent)

    Nine O'Clock News, BBC 1, 21.00 hodin (zpravodajství, 30 minut), 6 miliónů (1 milión, 10 procent)

    News at Ten, komerční televize ITV, 22.00 hodin (zpravodajství, 30 minut, s jednou přestávkou pro reklamy), 6 miliónů (1 milión, 10 procent)

    Early Evening News, ITV, 17.40 (zpravodajství, 20 minut čistého času ), 4,5 miliónu (750 000, 7,5 procenta)

    Newsnight, BBC 2, 22.30 (45 minut, tři hlouběji rozbíraná témata prostřednictvím reportáží a živých rozhovorů) 1 milión, 100 000 ( 1 procento)

    Channel Four News, komerční kulturní celostátní okruh Channel Four, (zpravodajství, 50 minut čistého času, s  třemi přestávkami pro reklamy), 19 hodin, 900 000 (150 000, 1,5 procenta)

    Z výše uvedeného je vidno, že sledovanost zpravodajských pořadů v britské televizi je zhruba stejná nebo nižší než sledovanost zpravodajských pořadů ve veřejnoprávní ČT ("zpravodajství "na Nově nelze považovat za zpravodajské pořady). Nikdo z toho nedělá tragédii. Přesto se do kvalitního zpravodajství investují obrovské finanční částky.


    Newsnight, třičtvrtěhodinový zpravodajský pořad na BBC 2 a Channel Four News, v podstatě hodinové zprávy, které se vysílají na komerčním kulturním okruhu Channel Four, dostanou od 4. ledna 1999 novou tvář.

    Soukromá firma Independent Television News, která vyrábí televizní zpravodajství pro Channel Four, ITV i Channel 5 (nový, zábavný celostátní okruh, zaměřující se především na mládež a na vysílání filmů) investovala do renovace Channel Four News 3 milióny liber (150 miliónů Kč).

    Channel Four News se budou od ledna vysílat v barevnějším, méně formálním studiu, vybaveném nejmodernější počítačovou technikou.

    Moderátor Channel Four News, Jon Snow, který tento pořad uvádí už 10 let, bude moci podle libosti před kamerou sedět u pultíku nebo chodit sem a tam. Zprávy se už nebudou předčítat zpoza stolu. Snow bude stát před videozdí, sedět u pultíku nebo interviewovat hosty sedící na nové purpurové pohovce.

    Pohovka je ovšem vyhrazena pro méně útočné rozhovory. Politikové budou muset - tak jako dosud - čelit otázkám Jona Snowa u stolu.

    Zprávy na Channel Four, Channel Four News, budou od nynějška mít o něco rychlejší tempo a produkční tým bude projevovat více úsilí vracet se k tématům během vysílání, podle toho, jak se zpráva rozvíjí.

    Zprávy budou velmi pružné. Jon Snow v této souvislosti konstatoval: "Jestliže bude zřejmě, že je pro určitý interview zapotřebí 30 minut, tak těch třicet minut rozhovor v Channel Four News dostane."

    Tim Gardam, ředitel programu televizní stanice Channel Four dal změny zpravodajství na této stanici do kontextu "zpravodajské revoluce", která nyní probíhá v britské televizi. Komerční televizi ITV bylo po letech dovoleno, aby přestala vysílat hlavní zpravodajský bulletin ve 22 hodin (může tedy nyní volně vysílat celovečerní filmy). Tento zpravodajský bulletin bude nahrazen zprávami v 18.30, do nichž však komerční televize investuje velké finanční prostředky.

    Vysoce kvalitní pořad BBC 2 Newsnight zklikvidovat stůl, od něhož moderátor hovoří k divákovi, už před určitou dobou. Moderátoři pořadu Newsnight nyní většinou v pořadu stojí, popocházejí, vcházejí do počítačové grafiky, anebo sedí u interviewovaných osob. Vzhled Newsnight má být od začátku ledna také zmodernizován, BBC změny zatím nezveřejnila.


    Krize v BBC Radio 4

    Chris Dunkley, donedávna moderátor pořadu "Feedback" rozhlasové stanice BBC Radio 4, která vysílá především mluvené slovo, totiž zpravodajství, anylýzy, publicistiku, kulturní pořady, komedie a divadelní hry, ostře zaútočil na vedení BBC. Obvinil ředitele BBC, že se chovají jako "control freaks", šílenci, kteří chtějí mít všechno obsesívně pod úplnou kontrolou.

    Dunkley moderoval týdeník "Feedback", který se skládá z reakcí posluchačů na pořady rozhlasu BBC, po dobu třinácti let. Odmítl dodělat dva poslední pořady v nynější sérii, poté, co mu bylo oznámeno, že bude v novém roce nahrazen jiným moderátorem. Dunkley konstatoval, že jeho odstranění je projevem "neschopnosti snést odlišné názory, jakou projevovalo sovětské politbyro".

    Pořad Feedback se stal v posledních měsících platformou pro ostře kritické příspěvky posluchačů, zejména poté, co nový ředitel programu Radio 4 zavedl nové programové schéma. V důsledku těchto změn opustilo Radio 4 půl miliónu posluchačů. s

    Dunkley uvedl: "BBC je dnes daleko víc centralizovaná než kdysi a Radio 4 je toho typickým příkladem. Vedení BBC se snaží ovládat tuto rozhlasovou a televizní stanicí jako 'control freaks' a pořad Feedback se prostě nehodil do mentality, která se snaží ovládnout všechno. V minulosti byla BBC daleko ochotnější účastnit se veřejné debaty. Nyní se neustále snaží bagatelizovat kritiku jako prý kňourání nereprezentativní menšiny. Nikdo mi nevysvětlil, proč jsem byl propuštěn a je velmi obtížné nedospět k závěru, že se rozhodli zastřelit nositele špatných zpráv. Náš pořad je kritický pořad a oni už nechtějí slyšet kritiku. Nový pořad, který má nahradit týdeník Feedback, věnuje jen polovinu vysílacího času dopisům posluchačů. V ostatním čase bude BBC lidem vykládat o tom, jaké pořady připravuje - bude to prostě nedokonale zakamuflovaná reklama.

    BBC popřela, že nová verze pořadu Feedback bude "měkká". Bude trvat 30 minut, namísto nynějších 15 a bude se vysílat v pátek odpoledne, hned po hlavní zpravodajství ve 13 hodin. Mluvčí BBC konstatovala: "Kdybychom byli skutečně control freaks, odsunuli bychom tento program někam pozdě večer a nezdvojnásobili bychom jeho délku."

    Minulý týden odešli z Radio Four také moderátor Russel Davies, který uváděl pořad o kinematografii Talking Pictures a známý reportér Robin Lustig (ten přešel do BBC World Service), poté, co se mu nepodařilo přesvědčit vedení stanice, aby přesunuli jeho týdenní debatu prostřednictvím telefonu The Exchange na původní vysílací čas ve všední den dopoledne.


    Reakce na článek Andrewa Stroehleina "Jak se argumentuje písemně"

    1.

    To, co nazyva A. Stroehlein anglosaskym zpusobem vyjadrovani, je bezny jazyk prirodnich ved kdekoliv na svete. Nemel by zobecnovat vlastnosti jazyka humanitaku na celou ceskou spolecnost. M.L.

    2.

    Srovnavate-li kvalitu clanku v Cechach a v Americe nebo Britanii, nesmite zapomenout na relativni velikost prislusnych zemi. Duvod je velice jednoduchy - clanky otisteny v tiskovinach s celostatni pusobnosti proste museji byt v Americe lepsi nez v Cechach, protoze tamni editori maji moznost vybirat z daleko vetsiho mnozstvi prispevku (pocitam, ze zhruba proporcionalne k poctu obyvatel).

    Pokud byste byl editorem Deniku ze Zlamane Lhoty, myslim, ze byste se moc divil, co by vam "pristalo na psacim stole". DS.

    3.

    Dear Andrew,

    Vas clanek o pisemne argumentaci Cechu, potazmo Stredoevropanu, se spolehlive da zevseobecnit na obecnou verbalni argumentaci - komunikaci Cechu - Stredoevropanu.

    Jiz patym rokem studuji v Anglii, kde jsem od pocatku mel 'komunikacni problem' pri komunikaci s supervisorem, jehoz jadro se da presne popsat Vasim pozorovanim: "zdanlivy chaos v myslenkach, protichudne zavery". Vazne jsem se ale musel zacit zabyvat timto mym 'problemem' z osobnich duvodu, kdy asi pred dvema lety jsem zacal chodit s anglicky myslici divkou, jiz ma argumentace privadela do stavu zoufalstvi. Z uhlu mych naslednych pozorovani bych rad ted strucne komentoval Vas clanek.

    Domnivam se ze Vami popsany zpusob argumentace Cechu (Stredoevropanu), je nezavisly na vzdelani (v prumeru). Pri svych navstevach v CR se casto stykam s lidmi bez stredoskolskeho vzdelani, argumentujicich stejne - z anglo-americkeho hlediska - zmatene jako vysokoskolaci. Rovnez se nedomnivam ze tento zpusob komunikace je specificky Cechum, ale minimalne rovnez Slovakum (coz neni vzhledem k historii tak prekvapive) ale i Polakum, a pokud mohu soudit, do urcite miry i Nemcum, i kdyz u Nemcu si nejsem presne jist - mozna snad Bavorakum vice nez Sasum. Troufam si tak soudit diky pomerne znacnym kontaktum ktere mam zde v Anglii (University of Cambridge) s temito narodnostmi.

    Myslim, ze se Vam presne podaril vystihnout pohled na argumentaci Cechu z anglo-americkeho pohledu, rad bych tedy dodal nekolik postrehu z uhlu ceske zmatecnosti. Myslim ze vetsine Cechu se zda anglo-americka argumentace velice primocara a jednoducha. Casto rovnez znacne povrchni a ucelova. Tim nechci rict ze to tak je, ale ze to tak problemu neznaly posluchac muze citit.

    Zkratka je tu 'komunikacni problem' ktery vede k nescetnym nedorozumenim, ktere vytvari znacne a zbytecne bariery a predsudky. Protoze se me tento problem bytostne tyka, byl bych vdecen za jakekoli informace ktere byste snad k danemu problemu nasel na www.

    S pozdravem,

    PK, University of Cambridge

    4.

    Vím, že nic nevím

    Jindřich Pařík

    Předpokládám, že tuto myšlenku dávného filosofa už Andrew někdy slyšel. Ba nepředpokládám, jsem přesvědčen že ji zná, ale také jsem si jist, že ji nepochopil.

    Tolik rozpolcenosti a nejistoty nahromaděné do čtyř slov, malost a strach soustředěný do třinácti písmen, výkřik slabosti prozrazující chyby školského systému, to nepochopitelné, zmatené, evropské tápání, bolestínství, frustrace, tajená xenofobie.

    Vím, že vím - to je správně a sebevědomě americké. Vím, že nevím - také možné, ale ostudné a zahanbující. Nevím, že nevím - nesmysl, to nemá cenu rozebírat. Co zbývá?

    Ano, pane.

    Ne, pane.

    Neporozuměl jsem otázce, pane.

    Jako ve West Pointu.

    Proč by měla slova úporně, hrbolatě a hartusivě drhnout, má-li pisatel chmury, skotačivě klokotit, veselo-li u srdce, úlisně se lísat, oble se kulatit, špičatě se hrotit, k čemu to? Co čtenáři po náladě pisatele!

    "Jak se daří?"

    "Výborně, skvěle, v životě jsem se necítil lépe, děkuji za optání. A Vám, jak Vám se daří?"

    "Děkuji, výborně, skvěle, v životě jsem se necítil lépe."

    Úsměv široký na tři prsty. Jak hřejivě upřímné.

    Neustále pochybovačné a bublavé drmolení, ta složitě vyskádaná souvětí, nesmyslné ozvláštňování jen odvádějí pozornost od stěžejní myšlenky autora.

    Jazyk jest nástrojem dorozumění. To přece není štětec, kterým se malují líbezné obrázky z titěrných slovíček, není to barevná skládanka, potůček hlásek nesoucí myšlenku, říčka to ponorná, která pod skalou zmizí, aby se vzápětí objevila jen o málo mohutnější zato však třeskutě ledová. Proč je nebožák čtenář nucen prodírat se hvozdím samohlásek, v pralese náznaků se pídit po nesdílném sdělení, z hloubky odstavců lovit lastury, které po otevření zklamou. V Čechách už nejsou perly.

    Úvod, stať a závěr. Tak zní řád.

    Andrewe, kdybys věděl jak velkou máš pravdu. V Čechách skutečně chybí opravdoví novináři, kteří by vzdělávali mateřštinu jak záhumenkáři rodnou hroudu, hnětli, kultivovali, obdělávali, aby kvetla v kráse předky nám zanechané. V Čechách se zatím jen hnojí.

    Co nám však zcela jistě nechybí, je onen křupanský řád - úvod, stať a závěr. Čtyři základní slohové útvary - totiž vypravování, popis, úvaha a udání se učí děti už na devítiletce. Ten kdo píše, musí umět víc.

    Vím Andrewe, že to nevíš.

    Vím, že to nemůžeš vědět, a tak ti to odpouštím.

    Jindra Pařík

    12.12.98


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|