Ze soudního rozhodnutí Horní sněmovny vyplývá, že alespoň některé zločiny patří do kategorie zločinů, za něž je možno obviněného vydat do zahraničí. Je velmi pravděpodobné, že španělské úřady podaly řádně autentizovanou žádost o Pinochetovo vydání. Nikdo nikdy neargumentoval, že jsou zločiny, z nichž je Pinochet obviňován, politického rázu. Horní sněmovna odmítla tvrzení, že bylo páchání těchto zločinů součástí oficiálních povinností šéfa státu.
Složitá je otázka humanitární. Avšak britská prokuratura se přidržuje principu, že čím vážnější zločin, tím pravděpodobnější je, že ve veřejném zájmu bude zapotřebí ho soudně stíhat. Prokurátoři berou méně v úvahu věk obžalovaného, jde-li o vážná obvinění, jako je vražda. V odpovědi na parlamentní interpelaci z 22. října odpověděl ministr Straw: "Nebudu činit politické rozhodnutí. Vykonávám svou statutární povinnost.
Proč se zabýval Jack Straw pouze španělskou žádostí o Pinochetovo vydání? Protože jedině španělská žádost byla v daleko pokročilejší právní etapě, než všechny ostatní žádosti o Pinochetovo vydání.
Pokud právníci pro generála Pinocheta zažádají, aby celý případ znovu hodnotil britský Nejvyšší soud, proces Pinochetova vydání do Španělska se tím zdrží. Ta strana, která u Nejvyššího soudu prohraje, se má právo odvolat znovu k Horní sněmovně. Připad by hodnotila jiná skupina soudců Horní sněmovny.
Po ukončení tohoto procesu bude rozhodovat britský magistrátní soud, zda Pinocheta vydat do Španělska či nikoliv. Pokud se rozhodne ho nevydat, španělská vláda se proti tomuto rozhodnutí může znovu odvolat u britského Nejvyššího soudu a v Horní sněmovně. Pokud se magistrátní soud rozhodne Pinocheta do Španělska vydat, Pinochet bude mít čtrnáct dní na to, aby se znovu proti tomu rozhodnutí odvolal u britského Nejvyššího soudu a pak zase v Horní sněmovně.
Po ukončení celého tohoto složitého soudního procesu, bude-li soudně rozhodnuto, že Pinochet má být vydán, bude o věci znovu rozhodovat britský ministr vnitra.
Celý tento proces může trvat dlouhé měsíce, ne-li roky. Lorrain Osman, obviněný v Hongkongu z podvodů, byl v Londýně zatčen v roce 1985 a do Hongkongu byl vydán až v roce 1992.
Straw konstatoval v písemné odpovědi na interpelaci jednoho britského poslance, že generál Pinochet nemá suverénní imunitu. Britský ministr vnitra také odmítl tvrzení, že Pinochetovy údajné zločiny "byly politického rázu". Straw zdůraznil, že jeho rozhodnutí není politické, ale "kvasi-soudní".
Generál Pinochet byl zatčen, když se v Británii letos v říjnu léčil, a to na žádost španělských úřadů, které ho chtějí soudit za vraždy španělských občanů, údajně spáchaných Pinochetovým jménem.
Britský ministr vnitra také zdůraznil, že skutečnost, že údajné zločiny byly spáchány začátkem sedmdesátých let, nijak neznamená, že by nynější soudní stíhání Pinocheta bylo nespravedlivé.
Britský ministr vnitra také zkoumal otázku zdraví generála Pinocheta a dospěl k závěru, že generál není zdravotně neschopný být postaven před soud.
Straw dále zdůraznil: "Ministr vnitra nepovažuje možnost, že by mohl být Pinochet souzen v Chile, za faktor, který by mohl anulovat povinnosti Velké Británie, definované podle Evropské konvence o vydávání obviněných.
Jack Straw také uvažoval o tom, do jaké míry může Pinochetovo vydání do Španělska destabilizovat demokracii v Chile, avšak dospěl k závěru, že "předložené námitky nejsou dostatečně závažné, aby stačily k tomu, že by mohl být proces vydání generála Pinocheta do Španělska zrušen."
Britský ministr vnitra bude znovu celý případ posuzovat, až bude ukončeno složité odvolací zřízení v této věci (viz výše).
Pinochetovi stoupenci v Chile zuří. Skupina Pinochetových stoupenců před Pinochetovou nadací v Santiagu konstatovala, že jsou "zoufalí" a že jsou "silně rozhněváni". Chilský velvyslanec v Londýně rozhodnutí odmítl a uvedl, že chilská vláda bude usilovat o jeho zvrácení. Velvyslanec apeloval na všechny složky chilské společnosti, aby zachovaly klid.
Pinochetovi oponenti v Chile naopak reagovali s nadšením a chilští aktivisté na obranu lidských práv Strawovo rozhodnutí přivítali.
Amnesty International konstatovala, že "v předvečer padesátého výročí Všeobecné deklarace lidských práv uznává toto rozhodnutí památku tisíců lidí, kteří byli za Pinochetova režimu usmrceni, mučeni nebo zmizeli."
Pinochet, Allende a otázka demokracie. Odpověď Pinochetovým stoupencům
"Vojenský puč soudruha Georga Staylina proti pravicové premiérce Margaret Thatcherové byl nutný, aby se zabránilo nástupu fašismu ve Velké Británii. Pan Pravicovýčech sice tvrdil v Britských listech, že byla Thatcherová demokratka, jenže vyrostl v Praze až po pádu Hitlerovy Třetí říše, takže naprosto nechápe, co to byla hrůza nacismu. Naproti tomu já jsem vyrostl v nacistickém Německu a vím, že proti nacismu je nutno bojovat se zbraní v ruce. Ano, je politováníhodné, že soudruh Stayline musel nařídit popravy tisíců britských občanů a mučení statisíců. Je nemilé, že armáda musela usekávat lidem končetiny a znásilňovat dcery v přítomnosti otců nebo znásilňovat manželky v přítomnosti jejich manželů. Avšak, to všechno bylo nutné, aby byla Británie zachráněna před fašismem."
Nahraďte "soudruha Georga Staylina" "generálem Pinochetem", výrazy "pravicový" výrazem "levicový", "nacismus" výrazem "socialistický" a "komunistický", "Velkou Británii" výrazem "Chile, a dostaneme tentýž argument, který použili Pinochetovi čeští stoupenci v kritice mého otevřeného dopisu Václavu Bendovi.
Vzhledem k tomu, že jsou moji kritici politicky na pravém středu, byli by pravděpodobně šokováni představou, že "Thatcherová" rovná se "pravice" rovná se "fašismus" rovná se "nacismus" rovná se "Hitler".
Přesto však právě oni využívají úplně stejné zjednodušené rovnice, když tvrdí že "Allende" rovná se "levice" rovná se "socialismus" rovná se "komunismus" rovná se "Stalin".
Pouhý fakt, že byl Allende šéfem socialistické strany, jim stačí k tvrzení, že to nemohl být demokrat. Tak nepotřebují předvést naprosto žádné důkazy, že jednal Allende nějakým způsobem protidemokraticky, a přesto ospravedlňují nejbrutálnější a nejnelidštější vojenský převrat v historii Latinské Ameriky.
Žádný z mých kritiků nepředložil žádné důkazy, že učinil Allende něco ve snaze omezit demokracii, ani neposkytli mí kritikové žádné důkazy, že Allende plánoval omezit demokracii v Chile.
Poté, co Pinochet mučil statisíce lidí, kdyby bývaly skutečně existovaly u levice nějaké plány na omezení demokracie, Pinochet by je býval bezpochyby objevil. Avšak, jediné antidemokratické plány připravila chilská armáda a CIA.
Zjednodušený způsob uvažování, že "levice" rovná se "stalinismus" a "pravice" rovná se "fašismus" znovu dokazuje, že lidé s extrémně dogmatickými levicovými nebo pravicovými názory obyčejně uvažují úplně stejně.
Pokud mají obě tyto strany pravdu, demokracie je pak nemožná. Jediné, co nám zbývá, je volba mezi "stalinismem" a "fašismem".
Už jsem poukázal ve svém článku o konzervativních komunistech, že čeští komunisté hájí konzervativní hodnoty. Když jsem hovořil s komunisty před rokem 1989 a když jsem s nimi posléze dělal rozhovory pro svou dizertační práci, nejvíce mě na nich překvapilo, jak vůbec nepřipomínali radikální revolucionáře - daleko více připomínali lidi jako byl Ronald Reagan, Jesse Helms a další konzervativní republikáni v USA.
Čeští stoupenci generála Pinocheta se stali obětí jednoho velkého mátu moderní doby: že pro rozkvět demokracie je zapotřebí podnikatelů a že socialisté jsou pro demokracii nejvyšším nebezpečím.
Je ironické, že tento mýtus má tak obrovskou moc v zemi, která sama tak nedávno dokázala, že není pravdivý. V listopadu 1989 demonstrovaly po celé zemi milióny Čechů a Slováků. Požadovaly demokracii, přestože tou dobou v zemi nebyli skoro vůbec žádní podnikatelé.
Studie demokratizačních procesů ukazují, že podnikatelé nejsou velkými hrdiny demokracie, jak je vidí neoliberální mytologie. Podnikatelé se často stavějí v nedemokratických zemích proti zavedení demokracie a v demokratických zemích často podporují protidemokratické převraty. (Chile je jedním příkladem tohoto jevu.)
I na této teoretické úrovni jsou liberálové tradičně skeptičtí vůči demokracii, protože pro ně je nejdůležitější ochrana vlastnických práv. Kdyby totiž dělníci či rolníci dostali právo volit, mohli by zvolit vládu, která by zdanila podniky, regulovala hospodářství či zestátnila průmysl.
Otec moderního liberalismu, John Stuart Mill, chtěl omezit hlasovací právo jen na bohaté majitele. Také byl stoupencem graduálního volebního systému, v němž bohatí majitelé měli více hlasů ve volbách než chudší majitelé. Lidé odkázaní na sociální podporu neměli mít hlasovací právo. V původní americké ústavě bylo povoleno otroctví a právo hlasovat měli jen vlastníci majetku.
Tak jak vlastně vznikly demokratické systémy? Před několika lety vyšla velmi podrobná, průkopnická studie od Dietricha Rueschemeyera, Evelyne Stephensové a Johna Stevense. Pokusila se tuto otázku zodpovědět. V této vlivné knize, nazvané Capitalist Development and Democracy, Rozvoj kapitalismu a demokracie, dospívají k závěru, že motorem demokratizace v Evropě i v Latinské Americe bylo dělnické hnutí.
Například, v Německu oznámil v roce 1918 sociální demokrat Friedrich Ebert během povstání dělníků a vojáků, že monarchie bude nahrazena demokratickou republikou. V roce 1933 byla sociálně demokratická strana v Německu jedinou stranou, které hlasovala proti zrušení Reichstagu, německého parlamentu, po jeho požáru. Když byl kancléř Helmut Schmidt dotazován, proč se stal sociálním demokratem, odpověděl, že sociální demokracie byla v Německu jedinou stranou, která důsledně podporovala demokracii.
Většinou se socialistickým stranám nakonec podařilo získat podporu liberálních stran, a tak zavést demokracii - jako ve Švédsku - ale socialistické strany byly v té věci motorem a liberální strany byly skeptickými organizacemi, které bylo nutno přesvědčovat.
Československo bylo zvláštní případ, protože přechod k demokracii byl součástí širšího úsilí za získání národní nezávislosti na Rakousku. Z tohoto důvodů hrály při podpoře demokracie důležitou roli také i české nesocialistické strany. Avšak i v Československu patřily dvě socialistické strany - sociální demokraté a národní socialisté - po většinu trvání první republiky k nejdůležitějším vládnoucím stranám.
Představa, že jsou socialisté vždycky hrozbou demokracii, se zdá být dokonce ještě absurdnější, když pohlédneme na dnešní situaci. V Evropské unii má 11 z 15 zemí nyní socialistické nebo sociálně demokratické premiéry, ve 13 z 15 zemí EU jsou sociálně demokratické strany zastoupeny ve vládě, dokonce i ČR má nyní sociálně demokratickou vládu. A co Chile, kde Pinochetovi stoupenci tvrdí, že brutální diktátor "zachránil demokracii" tím, že ji nejprve zlikvidoval? V Chile byla a je Allendova sociálně demokratická strana jednou ze dvou hlavních politických stran ve všech volně zvolených vládách od té doby, co se Pinochet vzdal moci. Očekává se, že nadcházející volby vyhraje v Chile člen Allendovy politické strany.
Skeptici by mohli tvrdit, že Chilská socialistická strana není dnes tak radikální, jak radikální byla v sedmdesátých letech. Ano, to je pravda. Téměř všechny socialistické strany v dnešním světě od té doby zmírnily svou politiku. To ale neznamená, že se staly více demokratické. Nikdo nezpochybňoval demokratickou podstatu britské Labouristické strany, když se v osmdesátých letech posunula doleva. Veškerá kritika se soustřeďovala na její hospodářskou a zahraniční politiku.
Většina socialistických stran poslední dobou spíše zdůrazňuje nutnost demokracie méně. Během sedmdesátých let se odehrály v mnoha socialistických stranách rozsáhlé debaty o otázce hospodářské demokracie. Levicoví socialisté tvrdili, že je kapitalismus hierarchický systém, v němž mají zaměstnavatelé přiliš mnoho moci nad zaměstnanci a příliš mnoho vlivu na národní hospodářskou politiku. Když chce ze země odejít zaměstnanec, nikoho to nezajímá, když však pohrozí velký podnik, že chce odejít ze země, může to přivodit změnu ve vládní hospodářské politice. Toto bylo považováno za velké omezení práva demokraticky zvolených vlád vykonávat takovou politiku, jakou chtějí občané. Konaly se tedy debaty o demokracii na pracovišti, o vlastnictví průmyslu zaměstnanci, o zestátnění některých průmyslových podniků, o zákonech, umožňujících zaměstnancům podílet se na řízení podniků.
V devadesátých letech je běžné pro socialistické strany, že přiznaly porážku a konstatují, že je otázka hospodářské demokracie mrtvá. Prohlašují, že v éře globalizace už není možné, aby praktikovaly vlády individuální národní hospodářskou politiku. Jsou příliš závislé na přání mezinárodního kapitálu.
Manévrovací prostor je tak malý, jak malé jsou nyní rozdíly mezi hospodářskou politikkou socialistických a nesocialistických stran.
Proto začaly být socialistické strany víc elitářské a hierarchické. Mají-li být schopny vyhrát volby, potřebují striktní stranickou disciplínu, jak to nedávno dokázali Blair a Schroeder.
Zatímco Willy Brandt vyhrál v roce 1969 volby s heslem v předvolební kampani, "Odvažme se mít víc demokracie", Schroederovo hlavní téma byla potřeba dosáhnout "nového politického středu".
Ano, Schroederova politika je pragmatická, možná je jediná, která mohla v dnešní situaci fungovat, ale lze ji považovat za demokratičtější než byla politika Brandtova?
Socialistické strany v Británii, v Německu, ve Švédsku a v Chile se za posledních dvacet let posunuly do politického středu. Staly se pragmatičtějšími. Své strany prodchnuly silnější disciplínou a větší výkonností: cenou, kterou za to zaplatily je, že se tyto strany nyní méně zajímají o demokracii.
Jistě, Allendova hospodářská politika byla selháním. Ano, měl být víc pragmatičtější. Avšak to znamená, že Allendovým "zločinem" nebylo, že byl nedemokratický. Jeho "zločinem" bylo, že byl demokratický až příliš.
Pinochet, Allende and the Question of Democracy: A Response to Pinochet's Supporters
"Comrade George Stayline's military coup against the rightwing Prime Minister Margaret Thatcher was necessary, in order to prevent fascism in Great Britain. Pan Pravicovycech claims in Britiské listy that Thatcher was a democrat, but since he grew up in Prague after the collapse of the Third Reich, he does not understand the horrors of national socialism. In contrast, I grew up in Germany under the Nazi regime and know that Nazis must be fought with weapons. Yes, it is regrettable that Stayline had to order the execution of thousands of British citizens and the torture of hundreds of thousands. It is unfortunate that the military had to cut off parts of people's bodies and rape daughters in front of their fathers or rape wives in front of their husbands. However, all of this was necessary to save the country from fascism."
Just replace "Comrade George Stalyine" with "General Pinochet," "rightwing" with "leftwing," "fascism" or "Nazi" with "socialist" and "communist," "Great Britain" with "Chile" and then we have the same argument that Pinochet's Czech supporters have used in their critique of my open letter to Vaclav Benda. Since my critics are all right of center politically, they would probably be horrified at the notion that Thatcher=rightwingúcism=Nazism=Hitler, yet they use the same type of simplistic equation in suggesting that Allende=leftwing=socialist mmunist=Stalin. The mere fact that Allende was the leader of the Socialist Party suffices to claim that he could not have been a democrat. Thus, they do not need to provide the slightest bit of evidence that Allende in any way was undemocratic to justify the most brutal and inhumane military coup in the history of Latin America. Not one of my critics has offered the slightest evidence that Allende did anything to limit democracy, not have they provided any evidence that he planned to limit democracy in Chile. After torturing hundreds of thousands of people, if there had really been any plans among the Left to topple democracy, then Pinochet would have certainly uncovered them. However, the only anti-democratic plans were the ones worked out by the military and the CIA.
The simplistic way of thinking that Left=Stalinism or Rightúscism shows once again that people with extremely dogmatic Leftist or Rightest opinions usually think in the same terms. If both of these sides are correct, democracy becomes an impossibility. We are left to choose between Stalinism and fascism. I already pointed out in my article about conservative Communists that the Czech Communists have conservative values. When I talked to Communists before 1989 and when I met them afterwards for interviews for my dissertation, what struck me the most is that they do not remind me of radical revolutionaries, rather they remind me of people such as Ronald Reagan, Jesse Helms and other conservative Republicans in the USA.
Czech supporters of Pinochet have fallen prey to one of the great myths of modern times: that entrepreneurs are necessary for democracy and that socialists provide the greatest danger to democracy. It is ironical that this myth has such enormous strength in a country that so recently has proved it wrong. In November, 1989, millions of Czech and Slovaks demonstrated throughout the country to demand democratic change, although there were virtually no entrepreneurs in the country.
Studies of democratization processes show that entrepreneurs are not the great democratic heroes that neo-liberal mythology makes them out to be. Entrepreneurs often oppose the introduction of democracy in non-democratic countries and they often support the overthrow of democracy in democratic countries (Chile is one example of this). Even at the theoretical level, liberals have traditionally been skeptical of democracy, since for them the protection of property rights was of the utmost importance. If workers and peasants were given the right to vote, they might elect government that want to tax business, regulate the economy or even nationalize industry. The father of modern liberalism, John Stuart Mill wanted to limit voting rights to property owners. He also favored a gradual voting system in which large property owners would have more votes than small property owners. Recipients of welfare payments would lose their rights to vote. In the original American constitution, slavery was allowed and only property owners had the right to vote.
So how did democratic systems come about? An extremely detailed pioneering study by Dietrich Rueschemeyer, Evelyne Stephens and John Stevens came out a few years ago and attempted to answer this question. In their influential book Capitalist Development & Democracy, they conclude that the labor movement has been the driving force toward democratization in both Europe and Latin America.
For example, in Germany the Social Democrat Fredriech Ebert announced during the worker-soldier uprising in 1918 that a democrat republic would now replace the monarchy. In 1933 the Social Democratic Party was the only party in Germany that voted against abolishing the Reichtag (German parliament) after the fire. there. When Chancellor Helmut Schmidt was asked why he became a Social Democrat, he replied that it was the only party in Germany that consistently supported democracy.
Most often socialist parties eventually managed to gain the support from liberal parties to introduce democracy-as in Sweden-but the socialist parties were the driving force and the liberal parties were the skeptical organizations that needed convincing. Czechoslovakia was a special case, because the transition to democracy was part of a greater struggle for national independence from Austria. For that reason, non-socialist parties also played an important role in supporting democracy. However, even in Czechoslovakia two socialistic parties-the Social Democrats and National Socialists-were among the most important governing parties for most of the First Republic.
The notion that socialists are always a threat to democracy seems even more absurd when we look at today's situation. In the EU 11 of 15 countries now have socialist or social democratic prime ministers; 13 of 15 EU countries have social democratic parties in government; even the Czech Republic now has a social democratic government. What about Chile, where Pinochet's supporters claim the brutal dictator "saved democracy" by first destroying it? There Allende's Socialist Party has been one of the two major parties in every freely elected government since Pinochet stepped down. A member of Allende's party is expected to win the upcoming presidential elections.
Skeptics could claim that the Chilean Socialist Party is not as radical today as it was in the 1970s. Yes, that is true. Almost all socialist parties in the world have moderated their policies since then. However, this does not mean that they have become more democratic. Nobody questioned Labour's democratic credentials when the party moved to the left in the 1980s. All criticism centered around its economic and foreign policies.
Rather than becoming more democratic, most socialist parties have de-emphasized the democracy issue. During the 1970s, there were big debates within many socialist parties over the issue of economic democracy. Leftwing socialists claimed that capitalism was a hierarchical system in which the employers held too much power over employees and that they had too much influence over national economic policy. If an employee threatens to leave the country, nobody cares, but if a large enterprise makes the same threat, it can change the government's policy. This was seen as a great limit on the right for democratically elected governments to carry out the policies which the citizens wanted. Thus, there were debates about workplace democracy, worker ownership of industry, nationalization of some industries, co-determination laws that give employees influence over their firms etc.
In the 1990s, it has become common for socialist parties to admit defeat and claim the issue of economic democracy is dead. They claim that during the era of globalization, it is no longer possible for governments to pursue a national economic policy. They are too dependent on the wishes of international capital. The room for maneuvering is small as is the difference between the economic policies of socialist and non-socialist parties. Consequently, socialist parties have become more hierarchical and elitist. To win elections they need great party discipline as Blair and Schroeder have recently shown. While Willy Brandt brought the German Social Democrats to power in 1969 with the campaign slogan "dare to have more democracy," Schroeder's main theme was the need to reach the "New Middle." Yes, Schroeder's policy is pragmatic, perhaps the only one that could have worked in today's situation, but can it be considered more democratic than Brandt's? The British, German, Swedish and Chilean socialist parties have moved toward the middle during the last 20 years; they have become more pragmatic; they have brought more discipline and greater efficiency to their parties; but the price has been that they have become less interested in democracy.
Sure, Allende's economic policies were a failure. Yes, he should have been more pragmatic. But this means that Allende's "crime" was not that he was undemocratic, but rather that he was too democratic.
Chemická těžba ve Stráži pod Ralskem
V clanku o ekologickych problemech tezby uranu v BL z 8.12. byl
zminen jen jeden z moznych zpusobu tezby uranu, a to klasicka metoda
(dolovani rudy v hlubine, doprava na povrch a uprava na povrchu).
Chtel bych upozornit na dalsi mozny zpusob tezby uranu, chemickou
tezbu (ta je - nyni v utlumovem rezimu - provozovana napriklad ve
Strazi pod Ralskem). Predesilam, ze nejsem geolog, ekolog ani
technolog; jsem absolvent fyziky, chemie a v soucasne dobe
programator. Ve Strazi p.Ralskem jsem byl na exkurzi v ramci vyuky
chemie na PrF UK.
Nejprve zakladni opacko z chemie: Uran sam o sobe je jen slaby alfa
zaric, manipulace s neobohacenym uranem je nebezpecna spis z duvodu
jedovatosti uranu nez jeho radioaktivity. Ovsem v rozpadove rade
uranu jsou prvky, ktere jsou mnohem silnejsi (a nebezpecnejsi)
zarice.
Dolujeme-li tedy z hlubin rudu (typicky obsahuje jen promile ci
procenta uranu), tezime obrovske mnostvi hlusiny a hlavne i zminene
rozpadove produkty uranu. Likvidace tohoto odpadu je velmi draha.
Chemickou tezbu nelze provozovat vsude, museji byt k tomu vhodne
geologicke podminky.
Zakladni princip je jednoduchy: Do zeme (do dostatecne hloubky, pod
nepropustnou vrstvu ohranicujici loziska pitne vody) pod tlakem
pumpujeme technologicky roztok (zejmena 8% kyselina sirova); tento
roztok rozpousti uran (na siran uranylu) a dale zelezite a hlinite
slouceniny. Hlinitokremicitany (hlusinu) nerozpousti; stejne tak
nerozpousti vetsinu rozpadovych produktu uranu, ty zustavaji v zemi;
vylouzeny roztok je celkem malo radioaktivni a odpada starost s
likvidaci radioaktivniho odpadu.
Geologicke podminky jsou jasne - nad i pod loziskem musi byt
nepropustna vrstva. Proti prusaku do stran lze bojovat (jak je to
uspesne i v Ralsku praktikovano) tak, ze okolo loziska do stejne
vrstvy pumpujeme cistou vodu - tim je kyselina sirova stlacovana zpet
do loziska.
Kdyz mluvim o tom, ze se v zemi rozpousti uran, nemyslim tim, ze
vznikne nejaka kavita v zemi, kde se vse rozpustilo (i kdyz sam jsem
si to puvodne tez myslel); vysledkem je "trochu porovitejsi
piskovec".
Hlavni ekologicky/technologicky problem v pripade chemicke tezby je
ukonceni tezby. Hovorime o stovkach tisic tun kyseliny sirove v zemi.
To samozrejme nelze nechat jen tak bez kontroly. Neni mozne ji vysat
(system funguje opacne - tlakem nove napumpovavaneho roztoku je stary
vytlacovan). Neni mozne ji prudce nahradit vodou (pri rychle zmene pH
by se vysrazely hlinite i zelezite soli a vse ucpaly). Je nutne
pozvolna (po dobu desitek let) snizovat kyselost technologickeho
roztoku - v utlumovem rezimu v Ralsku to provadeji tak, ze do
technologickeho roztoku kyselinu jiz nedoplnuji (ubyva z nej tim, ze
rozpousti horniny a odpovidajici sirany jsou pri dalsim chemickem
zpracovani vysrazeny).
Souhrnne receno - jsou de facto odstraneny vsechny problemy s
radioaktivitou. Pripadne ekologicke nebezpeci je srovnatelne s
nebezpecim jakehokoliv jineho chemickeho provozu. Hlavni odpad - smes
siranu hliniteho a zeleziteho (plus spousta dalsich prvku - "skoro
cela periodicka soustava" - v zanedbatelnych mnozstvich) - lze
chemicky cistit a dale zpracovavat; ovsem smes siranu je vlastne
totez, co vznika pri odsirovani tepelnych elektraren.
Nesnazil jsem se naznacit, ze chemicka tezba je bez dopadu ci bez
rizik; ovsem co uz dnes je bez odpadu a bez rizik?
Střední Evropa
Jak se argumentuje písemně
Proč se čeští a anglosaští autoři tolik liší ve svém přístupu k analýze a k psaní?
(An English version of this article is available here in the Electronic New Presence weekly.)
Čeští mluvčí a angličtí mluvčí píší jinak. Čeští autoři a anglo-američtí autoři nerozvíjejí argument stejným způsobem, a jejich celkový postoj k analýze se liší. Má to pravděpodobně hodně společného s různými školskými systémy, jaké existují na jedné straně v České republice a na druhé straně v Británii a v Severní Americe.
Studuju češtinu už řadu let, dva roky píšu do českých novin a půl roku pracuju jako editor časopisu New Presence. Zdá se mi, že jsem konečně schopen vysvětlit, v čem spočívá onen rozdíl.
Samozřejmě, má omezená zkušenost ze mě nečiní odborníka na literaturu, avšak rozdíly v komentářových a analytických článcích, které přijdou během jediného dne na můj stůl, jsou pozoruhodné: české texty a anglické texty nejsou jen napsány různými jazyky: přebývají v úplně odlišném světě.
Hlavních rozdílů mezi českými a anglickými texty je mnoho, ale nejvýznamnější rozdíly se vyskytují ve třech oblastech psaní a argumentace: ve struktuře, v přechodových oblastech a v rozvoji argumentu:
Struktura
Anglické texty (americké i britské) jsou daleko strukturovanější než české texty. Článek od anglického autora má často jasně definovaný úvod, stať a závěr. Pravidla ohledně toho, co patří do každé části, jsou docela jasná. Při psaní anglických článků a při anglických veřejných projevech ví autor, co má dělat.
Zaprvé, autor nastíní, o čem bude hovořit (úvod). Zadruhé, prodiskutuje to (stať). Zatřetí, shrne, o čem hovořil (závěr). Navzdory nekonečným variacím na toto schéma, v dobře napsaném článku je vždycky jasně zřetelná tato základní forma. Je zajímavé, že Češi často říkají, když si přečtou anglický text, že se ten autor opakuje. Pro angloamerického čtenáře je však tato trojdílná struktura prostě správnou formou. Je to znak dobře strukturované analýzy.
Naproti tomu český text často připadá Angloameričanům zcela bez struktury, úplně chaotický. Často je obtížné říci, kam autor směřuje, dokonce už po přečtení prvního nebo druhého odstavce. Odstavce stati nejsou nijak obsahově odlišeny od úvodu. Málokdy se v článku vyskytuje závěr, který by všechny argumenty pospojoval. Často se zdá, že je v textu velmi málo, čeho se čtenář může zachytit. Člověk jako editor má často pocit, že by text mohl zkrátit jakkoliv, takže by mohl začít úplně kdekoliv, třeba od prostředka.
Přechodové věty
Druhým jasným rozdílem mezi anglickými a českými texty bývá ve využívání přechodových vět mezi odstavci a mezi myšlenkami. Autoři textů se dovídají v kursech anglického psaní, že má-li vzniknout lehce plynoucí, čtivá analýza, takové přechodové věty jsou velmi důležité. Nový odstavec by měl přirozeně vyplývat z předchozího a nikoliv jen tak se objevit zčistajasna, z ničeho.
Učitelé anglického psaní hovoří o "přechodových větách", které by měly být umisťovány na konci prvního odstavce anebo na začátku druhého. Účelem přechodové věty je spojit oba odstavce, každý z nichž má obsahovat jinou myšlenku.
Vzhledem k tomu, že české texty mívají jen málo přechodových vět, zdají se být méně plynulé - obsahují ostré skoky z jednoho odstavce do druhého a z jedné myšlenky ke druhé.
Často zahrnují neproniknutelně dlouhé české odstavce několik myšlenek, které by byly v anglickém textu rozděleny do kratších celků, každý obsahující jediný pojem, a tyto celky by byly pospojovány přechodovými větami. Anglosaskému čtenáři se zdá analýza bez takovéto strukturace zmatená a argument špatně rozvíjený.
Rozvoj argumentace
Zdá se, že je analýza anglosaských článů rozvinutější, vzhledem k jasnější struktuře a větší pozornosti pro plynulost textu. Dobrý autor, píšící anglicky, se věnuje centrální argumentaci a neubíhá od ní stranou. Člověk se nesnaží básnicky stylizovat - snaží se jasně argumentovat.
Naopak český způsob analýzy se zdá bloudit nejrozmanitějším terénem, a k tomu je ještě dovoleno text literárně ozvláštňovat. Stává se, že text nemá ani žádný hlavní argument, žádnou logickou argumentační linii, která by procházela celým článkem. Český autor může psát, co ho napadne, článek, který jakoby neměl žádný účel - jako by se autor obával prozradit svůj názor.
Jednotlivé věty dokonce mohou vyrazit úplně jinými směry, než jak článek posléze skončí.
A nejhorší - zase, jen z angloamerického hlediska - je ono "ale možná to tak není", které čeští autoři často vkládají na konec svých článků. Toto "možná to tak vůbec není" bývá v přímém protikladu vůči všemu, o čem autor hovořil průběžně celým článkem.
Jestliže autor napsal deset odstavců o tom, že je obloha modrá, v posledním odstavci se pak praví něco v tom smyslu, že "možná je přece jen obloha tmavá a hrozivá".
Takový pokus na poslední chvíli ochránit svou argumentaci tím, že ukážu, že se na věc dívám i z jiného hlediska, je v anglosaském textu úplně nepřípustný. Jen totiž argumentaci oslabuje. Pamatuju si pořád, jak mi učitelé v hodinách psaní kladli na srdce: "Závěr je od toho, aby se věc uzavřela. V závěru se nesmí uvádět žádná nová myšlenka." Je na tom moc pravdy: proč by měl člověk v závěru argumentovat proti svému argumentu?
Tyto krátké poznámky nechtějí tvrdit, že všichni Anglosasové píší lépe než všichni Češi. Existují české texty, které mají jasnou strukturu a důslednou argumentační linii. Stejně tak existuje množství anglických textů, které jsou prostě strašné - bez struktury, žádné přechodové věty, žádná jasná argumentace. Tyto poznámky nepředkládám jako absolutní pravidlo - spíše jako ukázku průměru. Je také dost dobře možné, že tyto "české rysy" jsou ve skutečnosti daleko více středoevropské. Ano, existuje mnoho německých textů, kde se také nakonec vyskytuje autorská zdrženlivost, ve smyslu "ale možná to, co jsem napsal, není pravda".
Vzdělání
Ale ať už jde o české nebo všeobecně středoevropské rysy, hlavním důvodem pro tyto rozdíly jsou jistě rozdílnosti ve školských systémech. Američané a Britové, zejména ti, kteří chodí do škol, z nichž půjdou na univerzitu, píší texty od raného věku, a ve srovnání se svými českými protějšky píší relativně velmi často. Ve školách, připravujících děti na studium na univerzitě, není nezvyklé, že tam žactvo píše dvakrát týdně esej, která má dvě až čtyři strany strojopisu (500 až 1000 slov). Během dlouhých hodin praktického psaní se studenti naučí psát tak, aby využívali jasnou strukturu, a naučí se rozvíjet argumentaci - něco konkrétního sdělit. Je zjevné, že čeští studenti gymnázií tak často nepíšou.
Možná, že by čeští učitelé namítli, že Anglosasové píší příliš mnoho a příliš se soustřeďují na formu - úvod, stať a závěr, to se může zdát všechno příliš formální. Ale praxí se psaní zlepšuje a dobří autoři se stejně nemusejí fanaticky přidržovat strukturovaného přístupu. Tu a tam se od systému odtrhnou, to, čemu se naučili ve škole, zůstává u nich v podvědomí a projevuje se jasným a stručným psaním.
Za posledních pár měsíců, jako editor časopisu New Presence, jsem přečetl velké množství článků, esejí a analýz, které přistály na mém stole. Když srovnávám české a anglické texty, nemohu si pomoci, že průměrně vzato jsou české texty méně strukturovány a méně dobře organizovány. Chybějí jim přechodové prvky, které udržují celým článkem jasnou argumentační linii, a často nemají jasně rozvinutou argumentaci od začátku do konce. Zdá se, že čeští studenti nepíší tak často a tak mnoho, jako studenti v Británii a v Severní Americe, a to je pravděpodobně důvodem těchto nedostatků.
Hovořil jsem o tom často se svými kolegy v ČR i v zahraničí a mnozí z nich si povšimli téhož. Rád bych nicméně vyslechl názory učitelů, autorů, editorů i jiných lidí, kteří mají možnost srovnávat české a anglické texty.
Vyjadřovat se bez obalu, jakou to má cenu?
Shledal jsem, že je váš článek "Jak se argumentuje písemně" dobře vyargumentovaný, což není překvapivé, protože byl napsán anglicky (!?), ale jde o něco úplně jiného.
Jsem rodilý mluvčí, bilingvní v češtině i v angličtině. Vyrostl jsem v české rodině v Británii. Dokonce jsem po návratu sem objevil v sobě latentní schopnost simultánního tlumočení, kterou praktikuju. No a co, můžete říci.
Vzhledem k tomu, že jsem schopen myslet v obou jazycích, zjišťuju, že myslím odlišným způsobem, užívám jiný pořádek priorit, podle toho, v kterém je to jazyce. Také si všímám, že existují drobné rozdíly ve vytváření pojmů, pravděpodobně na základě asociace slov či zvukomalby. Například "modrá", to je jiný barevný odstín než "blue".
Lze to taky přirovnat k tomu, že malujete obraz odlišným materiálem - výsledek je podle toho pokaždé jiný. (Proto mě baví překládat oběma směry strukturovanou poezii - možná by se vám to líbilo.)
Angličtina je jako mozaika, kde se vytvářejí jemné barvy umísťováním primírních prvků vedle sebe - tedy ustálených slovních spojení, idiomů.
Čeština se podobá vodovým barvám. Její gramatika umožňuje rafinovanou jemnost výrazu, ale češtině chybí přímost a suchá síla angličtiny (nebo její dvojznačnosti, které se podobají mozaikovému dominu. Vezměte si zjevnou ('apparent') prostotu a organizační názornost tzv. "bullet points", jednotlivých argumentačních bodů v samostatných odstavcích, označených na začátku tečkou. Slovo 'apparent' je tu dobrým příkladem, vzhledem k jeho dvojímu významu.)
Různé jazykové vlastnosti jsou užitečné. To je dokázáno existencí různých programovacích jazyků, které jsou optimalizovány pro různé úkoly. Tak, jak jazyk utváří myšlení, tak myšlení utváří jazyk.
To, jak jsou organizovány a předkládány myšlenky v češtině ve srovnání s angličtinou, se zdá být tak, jak to popisujete. Analyzujme, kategorizujme, uvažujme a dojděme k závěru. Uplatněme anglický argumentační nástroj pro diskutované téma, jako mlýn, který mele slámu stejně automaticky jako pšenici.
Je pravda, že články, vytvořené českou myslí, nejsou příliš přímočaré. Ani tenhle. Avšak česká, nebo přesněji evropská rétorická tradice MÁ schopnost přinášet závěry - zdánlivě nespojité a nepřímočaré myšlení je najednou v posledních závěrečných chvílích přivedeno v crescendo prozření - stává se to zřídka, je to vzrušující a pamatujeme si to dlouho. (Můj otec, který získal vzdělání v předkomunistickém gymnáziu, mi vykládal, že tohle byla tehdy klasická rétorická technika.) Jak píšete, je to stále více už zapomenuté umění.
Poprvé jsem byl svědkem této techniky jako student v Oxfordu, kde se konala přednáška od disidentského českého profesora Tomina. Jak poznamenáváte, anglosaský systém byl úplně jiný. Uveďte vaše tvrzení, pak dodejte argumenty na jeho podporu, pak to shrňte.
Kam tohleto vede? Můj výše napsaný argument je vědomě strukturován a rozdělen na odstavce dostatečně dobře, aby mohl být anglicky, přesto je však dostatečně nepřímočarý, aby vyjadřoval Čecha ve mně. Neboť všechno není vždy jasné a logické, a nemůžete dělat rovnítko mezi jasnou formou (strukturovaným argumentem) a jasným a relevantním obsahem (přesvědčivou argumentací). Doufám, že tento úmyslně hybridní text ilustruje sám, co chce dokázat.
Většina angloamerických projevů začíná vtipem. Mohli bychom sem taky dát vtip, teď , možná lépe později než nikdy. "Jaký je rozdíl mezi nevědomostí a nezájmem?" - "Nevím, a ani mě to nezajímá". Tento vtip se dá přeložit docela dobře, na rozdíl od mnoha anglických vtipů v mezinárodních projevech.
Co chci říci? Špatně použitý, chytrý argument (nebo vtip) se podobá dobrému tak falešně, jako se jemně rozemletá sláma podobá mouce. Chci říci, že zcela neprůhledné zdi vzájemné nevědomosti nevedou k iluzi porozumění. Používáme-li jednoho jazyka a argumentační konvence přes kulturní hranice, vznikají zkreslující skleněné přepážky anebo iluzorní komunikace. Rodilí angličtí mluvčí si navzájem rozumějí a domnívají se, že jim rozumějí i cizinci, mluvící anglicky. Nemají pravdu. Strukturovaná mozaika anglických slov obsahuje množství významů, které se nedají přeložit.
Článek, který jste napsal, je podle mého názoru, arogantní, a o nic méně rasistický, než názory, které kritizujete! Tak reaguje česká část mé bytosti. Pro koho je tohle napsáno?
Hodláte-li myslet v jednom jazyce, používejte argumentační formu, která je v něm k dispozici, je to v pořádku. Nechcete-li hovořit jen k poslouchající obci lidí, kteří sdílejí vaše názory, zkontrolujte si to, co říkáte, se skutečně dvojkulturním a dvojjazyčným tlumočníkem. (Na letišti Heathrow je reklama: "Since last week, John is officially Off His Head". Řekněte to nahlas a vyzkoušejte si tlumočníka.)
Abych porušil protokol, SKONČÍM mottem: výrokem šéfa věznice ve filmu Cool Hand Luke: "What we've got here, is a failure to communicate." (Máme tady neschopnost komunikovat.)
Anebo možná ne.
