Co se čekalo
(Toto je vnitropolitická analýza z aktuálního čísla sociálně demokratického časopisu Pražský demokrat, který není k dispozici na internetu. Redakce BL se přirozeně - jako i u jiných příspěvků - nutně neztotožňuje s názory zde vyjádřenými. JČ)
Podle očekávání se s blížícími senátními a komunálními volbami přesouvá pozornost medií do oblasti mimoekonomických témat. Dokonce ani příležitost skončení prvních 100 dní vlády nebyla velkou většinou (z pochopitelných a dříve uvedených důvodů) medií využita k hodnocení výsledků vlády v ekonomické oblasti. (V případě MfD či LN jde jen o povrchní materiály.) Škoda jen, že sama vláda svého malého "jubilea" nevyužila a sama při této příležitosti nevyvinula v mediální oblasti žádnou iniciativu. Stává se to ale pro mediální politiku symptomatické.
Ústup od medializace ekonomických témat je zřejmý zejména v případě diskuse o státním rozpočtu. Co ovšem z tohoto hlediska lze vládě ČSSD vyčítat? To, že ministerští úředníci, zdědění po předcházejících vládách, které po dlouhá léta uplatňovaly politický princip při obsazování míst ve státní správě (zejména tam, kde se reálně rozhoduje), nepřišli s konkrétními náměty na realizovatelné škrty? To asi těžko. Jednak se škrtalo, kde se dalo, již dříve, jednak vláda během krátké doby svého působení ještě nemohla projevit svůj vliv na kvalitu výkonů státního aparátu. (Projevuje se spíše opačná tendence - v případě některých resortů sociálně demokratičtí ministři zděděnému aparátu zjevně začínají podléhat, což se v dohledné době může stát závažným problémem.)
Aféra Zilk jako politická mediální kampaň vedená zpravodajskými prostředky
Media se soustředila na aféru "Zilk", která dává sdostatek příležitostí k nejrůznějším spekulacím a skandalizacím. Bohužel - sečteno, podtrženo - její celkové vyznění přispívá k vytvoření obrazu o naší zemi jako o zemi, která si sama nedokáže vládnout. V době 80. výročí je to nepochybně nepříjemné a zvyšují se tím rizika dalšího vývoje. Skandalizuje nejen prezidenta a "sehranost" jeho týmu, v němž odkrývá dosud nepopsané propasti ve vnitřní komunikaci, skandalizuje i "nestrannou" roli pseudoinstituce, která pod rouškou dokumentace období komunismu prováděla za zády ministra vnitra soukromé lustrace řady osob (jak je to vůbec možné??) a informovala o nich ústy svého popleteného šéfa kdekoho, přivádí do trapné situace i ministry této vlády, kteří jsou nuceni činit unáhlené předběžné soudy s ohledem na vnější - diplomatické vztahy (Kavan) či činit provizorní opatření, ze kterých sami radost určitě nemají, ale která jsou nutná (Grulich). Nepřímo se vlastně jedná o útok proti "levému" křídlu rakouské sociální demokracie, neboť není tajemstvím, že vídeňský primátor Zilk nepatřil zrovna mezi příznivce kancléře Viktora Klimy.
Jsou známé i kontakty Zilka s některými vysokými funkcionáři ČSSD. Je snad i toto v pozadí špinavé pseudošpionážní konstrukce? Plánovači kauzy Zilk spojili řadu protichůdných domněnek a spekulací s řadou polo-faktů, okořenili to "nezpochybnitelnými zdroji" , brilantně odhadli psychologické reakce přímých účastníků, odhadli i typické (a předvídatelné) reakce médií a brilantně s využitím faktoru časového stressu odstartovali operaci. Média se zachovala přesně dle očekávání, někteří editoři si pospíšili a přinesli do kauzy i "svoje zrnko" v podobě archivního - dokumentu o Emilu Zátopkovi (LN). Režie i scénář odpovídá až nápadně "bamberské" kauze. I v unáhlenosti jednání prezidenta, který po půlnočním našeptávání do svého ouška učinil dalekosáhlé zahraničněpolitické rozhodnutí, jež pošpinilo pověst cizího (i když bývalého) politika. Jako pouhá spekulace, vhodná snad pro film "James Bond v Praze" či "Třicátý prvý příběh majora Zemana" vyznívá vtíravá otázka, není-li režijní tým stejný v obou případech. Pak by ovšem nebezpečnost počínání zpravodajce-amatéra senátora Bééeendy byla nesrovnatelně větší a zavdávala by oprávněnost zbavení imunity, případné mlčenlivosti a prošetření celé kauzy státobezpečnostními orgány a následně pak orgány, činnými v trestním řízení. Parlamentní komise pro kontrolu BIS i ad-hoc sestavený parlamentní výbor by se měl ovšem v každém případě věnovat způsobu bývalého využití archivů StB. Neuvěřitelný šlendrián zde musel panovat po řadu let. Pokud o něm bývalí ministři vnitra informováni byli, je to špatné, pokud ne, je to ještě horší. Nyní je však nutné udělat na Frolíkově písečku jasno. Pikantní je však doba, ve kterou kauza vrcholí. Období před komunálními a senátními volbami umožňuje některým kandidátům do Senátu zviditelňování, kterého by se jim jinak stěží dostalo. A "rudé nebezpečí" nekontrolovatelného bujení bývalých prominentů se mísí s pohrůžkami ČT o opětném zveřejnění seriálu 30 případů majora Zemana, aby tak zanechalo ve voličově žaludku svíravou příchuť strachu nejen z "estébáků" doby minulé, ale z politiků, kteří nechtějí "neviditelnou ruku trhu" třeba v případě protizákonných lustrací kandidátů na vysoké (či nízké) státní pocty.
Blamáž ve věci "aféra Zilk" dochází do rozměru, kdy superlativy ztrácejí význam, píše Ondřej Neff v internetovém magazínu Neviditelný pes a pokračuje: - Prezident české republiky pozval významného rakouského veřejného činitele Helmuta Zilka, nařčeného ze spolupráce s někdejší československou komunistickou tajnou policií, aby se podíval na dokumenty, které objasní, prů mu bylo odepřeno udělení Řádu Bílého lva. Podle sdělení ministra vnitra Václava Grulicha se však ukázalo, že Zilk sice do Prahy smí přijít, můžeme mu však ukázat Karlův most a Tančící dům, nikoli však ony dokumenty, protože Zilk není občanem české republiky a nemá tudíž právo podívat se na estébácké dokumenty, které se ho týkají.
V komentáři dává Neff do souvislosti s aférou Zilk i aféru, jež má podobné - "mediální příznaky": - My jsme tak nádherně právní stát! V živé paměti přece máme onen případ, kdy - gomyse pro výzkum 17. listopadu předváděla americké televizi neméně tajné materiály týkající se Jana Kavana. Nejsem zase tak dobrý pamětník, abych si vzpomněl, že by kvůli tomu byl někdo potrestán. No, jsme o pár let dál. Takže je asi podle práva, že hlava státu označí občana jiného státu za agenta StB, pak ho pozve na obhlídku průkazních materiálů a nakonec mu ukáže jídelní lístek na Vikárce. Třeba to rozptýlí pochybnosti Evropské komise stran ukotvenosti právnosti v našem státě.
Komentáře k postřehům spisovatele Neffa netřeba
Je vidět, že v kauze musejí být zaangažována i veřejnoprávní média, neboť pravá bouře znechucení se strhla po signálech z Českého rozhlasu, jehož redakční týmy si - "lustrovaly" vyznamenané podle tzv. Cibulkových seznamů.
Obvinění na základě soukromého mimoprávního informačního (nepotvrditelného) zdroje se tak z VEŘEJNOPRÁVNÍHO média dostalo osobám dalším. Přitom celá aféra je věcně postavena na vodě. Věděl vůbec Zilk, s kým se baví? Komunikace s novináři je osou práce řady úředníků a politiků i dnes. Pokud by současný úředník byl vytěžován zpravodajskou službou, bylo by plkání novinářů v kuloárech Sněmovny či vlády či přestávkách mezi tiskovými konferencemi i dnes vysoce nebezpečnou činností, hraničící se špionáží. V novinářské profesi se stává, že zdroje informací se mísí se zdroji zpravodajskými a někdy se přihodí i to, že osoby s minulostí pracovníků vnitra se stanou novináři. Nemusíme být zrovna intelektuály, abychom si uměli představit, že se tomu může dít i naopak, že se z novinářů stanou pracovníci tajné služby, či dokonce diplomaté. Pokud je doba natolik zjitřená, jako byla v případě roku 1968, lze důvodně předpokládat, že každý stát posílal na cizí území svá vysoce kvalifikovaná - "tykadla" . Že tato tykadla byli lidé, kteří "spolu hovoří" , třeba i v hospodě či nudíce se před zahájením tiskovky, je nabíledni. No prostě, ducha Švejkova nezapře ani evropský intelektuál Václav Havel. Nebo že by nekontroloval a neřídil už ani své nejbližší podřízené ? Nebo že by ztratil zdravý rozum? Proboha, co ještě se v této zemi musí stát, aby nám spadly klapky z očí?
Mediální amatérismus - úzkost zaviněná poctivostí nebo hloupost?
Stojí zato si povšimnou dvou ukázkových příkladů, které zcela jednoznačně vypovídají o tom, jak zle se nevyplácí polovičatost v mediální oblasti, zejména z hlediska ekonomických témat. V obou těchto případech jsme byli svědky naprosto stejného vývoje, který by se dal v bodech popsat stručně takto:
1/ Do vlády ČSSD media bušila, až se z ní kouřilo.
2/ Činitelé z okruhu vládní reprezentace v rámci svých omezených možností se snažili uvádět věci na správnou míru. Více či i méně zdařile. Především pak bez dostatečné koordinovanosti, bez respektování toho, že platí, - kdo se dal na vojnu, musí bojovat (a - dodejme - i vyhrát). A bez využití veškerého prostoru, který k prezentaci postojů v mediální oblasti existuje, bez dostatečné invence.
3/ Když tendenčnost mediální politiky v dané kauze už doslova bila do očí, když občanovi začalo docházet, že tady není v objektivitě medií něco v pořádku, a když se argumentace vlády ČSSD začala v dané kauze zlepšovat, media z dané kauzy okamžitě vycouvala a okamžitě ji překryla jinou.
4/ Vláda ČSSD místo toho, aby daný moment využila a dotáhla příslušnou kauzu ve svůj prospěch, místo toho, aby sama vyvinula aktivitu v jejím připomínání, nechala věc plavat. Nedokázala danou kauzu obrátit ve svůj prospěch. Jako kdyby si řekla - zaplaťpánbů, už to máme za sebou. A to byla samozřejmě největší chyba ve způsobu mediální prezentace.
5/ Jenže s odstupem času media na povědomí, které vzniklo, navázala a sama ji začala připomínat danou kauzu jako zcela samozřejmý případ dalšího selhání ČSSD, jako další příklad toho, že vláda ČSSD je úplně vedle.
Nyní ke dvěma případům (z mnoha dalších), kterých se to týká:
Vysílání RFE do Iránu
Smlouva, kterou podepsala s RFE ještě Klausova vláda, je svým obsahem naprosto neuvěřitelná, nemá nic společného s chováním suverénní země (a to ani v případě, když taková země respektuje zájmy silnějšího a snaží se jim vyhovět). Toho si byla vědoma již Tošovského vláda, která mj. zmínila kromě bezpečnostních i ekonomická rizika tohoto vysílání. O tom, že jde právě o tato ekonomická rizika, jsme již podrobně psali.
Od počátku nešlo o nic jiného, než vytlačit ČR z obchodu s Iránem. Přitom nejde jen o něco víc než miliardu našeho vývozu. Jednak (i z hlediska příznivého vývoje v této zemi) je zde perspektiva zvýšení vývozu, jednak se jedná o typický příklad, kdy se taková jedna miliarda v důsledku multiplikačního efektu v naší vnitřní ekonomice mění v dobrých 10 miliard. (Podíváme-li se na strukturu vývozu do Iránu, pak tento odhad není nijak nadsazený.) A z těchto 10 miliard zhruba polovina odpovídá ušlým příjmům do státního rozpočtu či naopak zvýšeným výdajům ze státního rozpočtu (jednak prostřednictvím daní, jednak prostřednictvím toho, co se bude muset vynaložit na řešení problémů firem).
Za zmínku stojí i to, že v diskusích o RFE a jejím vysílání - "z Čech až na konec světa" nezazněla otázka ekonomických rizik (zmíněná ve vládním materiálu), která jsou ovšem nejvýznamnější. Zatímco např. v případě Íránu USA svou pozici na tomto trhu neztratí (v důsledku své pozice na globálním trhu), a to ani v případě, že obsah vysílání íránskou vládu popudí, naše pozice je snadno nahraditelná. Pro českou ekonomiku tak mohou vzniknout značné ztráty, které bude ztěží kdo kompenzovat. (Samozřejmě, že jednáním - a právě jednáním - lze tato rizika omezit.) Polovičatá, zprvu rozpačitá reakce vlády ČSSD na kauzu vysílání RFE do Iránu, vycouvání vlády z této kauzy, když mohla převzít iniciativu, vede dnes k tomu, že se vzniklý ekonomický problém obrací proti vládě ČSSD. Přitom od počátku bylo zřejmé, že za ty - odhadem - 4 miliardy, které se nutně projevují jako "díra" v rozpočtu plně svou politikou odpovídá Klausova vláda. Tak by bylo možné na adresu postoje ODS k návrhu státního rozpočtu klidně říci - pánové, to není naše, ale vaše rozpočtová "díra". Jen tyto 4 miliardy jsou vaše dílo a takových "děr" jste svojí přihlouplou politikou nadělali mnohem víc než za 31 miliard.
Jsme zavlékáni stále více do amerických válečných her a následky vládní kruhy USA nenesou, poneseme je my. Ne vláda (i když místopředseda vlády Lánsky diplomaticky žebrá, aby si Američané odkoupili naše pohledávky v Iránu), ale my všichni - občané, kteří zaplatí ještě po letech ze svých daní diletantství či nehoráznost vlády profesora ekonomie bez přívlastků Klause, které do hořkých neodvratitelných důsledků dovedla vláda prognostika Zemana.
Media versus Zeman - nebo Zeman versus media?
Kritika (některých) redaktorů (některých) medií ze strany M. Zemana byla oprávněná. Muselo se ovšem vědět, že se píchne do vosího hnízda. A také podle toho postupovat. Trumfy v ruce měla vláda ČSSD např. v podobě nehorázných a prokazatelně lživých výpadů Lidových novin a následně MF Dnes vůči P. Mertlíkovi. (Tomu jsme rovněž věnovali podrobnou pozornost - viz analýza v č. 9/98, ale nedošli jsme k paušálnímu odsudku celé redakce LN.) Opět se vycouvalo v kritický moment. Přitom byla možnost zvrátit mediální dojem. Mělo by to značný význam pro samotnou pozici ČSSD a její vlády v mediální politice. Věc se nedotáhla. Nezaslouženě se ovšem paušalizovalo, a tak věcné argumenty nezbyly a vařilo se z vody demagogií. Výsledný projev M. Zemana na ÚVV byl urážlivý pro řadu žurnalistů, od LN po Právo (což také dávali komentátoři najevo), včetně redakce Pražského Demokrata. I když jsme si vědomi částečné oprávněnosti rozhořčení Zemana na redakci LN za - samozrušitelnost "proroctví" (termín, který rád používá Zeman jako prognostik - pamatujete si ještě, pane premiére?) o potřebě výměny některých ministrů, nedomníváme se, že by realita života se dala ostrouhat do podoby, která by se premiérovi v dané chvíli hodila. Premiér nemůže být naštvaný na novináře do té míry, aby bylo oprávněné pořekadlo "Na každém šprochu je pravdy trochu". Nemyslíme si ani, že postoj LN by byl (alespoň v této věci) plný nenávisti, jak se to Zeman snažil podsunout členům ÚVV. Naopak. Zcela otevřeně se o nutnosti podobného kroku v nejbližší budoucnosti diskutovalo i mezi některými členy ÚVV a hosty, včetně novinářů v kuloárech hradecké Střelnice. Stejně tak se diskutovalo i o výměně místopředsedů, z nichž činnost (či nečinnost) jednoho už je do nebe volající. Nicméně stalo se, co se stalo a Miloš Zeman nyní stojí před opačnému extrému novinářů - lhostejností. Možná mu bude vyhovovat více, ve svém důsledku ale zakonzervoval daný stav. Nejen v LN, kde zaujatost zase na čas zvítězila, ale například i v ČT, jejíž vedení pouze posílilo hrozby proti "neposlušným" redaktorům (na které doplatil i M. Maňák, kterého snad ani Zeman nemůže podezírat ze sympatií ke své osobě a k ČSSD). Protizemanovské výpady činí dnes i redaktoři Novy - je to reakce na útok Zemana proti médiím, nebo pokračování politické orientace vávrovského manipulativního zpravodajství a publicistiky? A tak se nyní může třeba M. Jílková nechutně otřít o M. Zemana v Kotli (4. 11. 1998). Přitom v úplně absurdním kontextu - M. Žantovský zde prezentuje své americké zkušenosti a hovoří o kritickém vztahu medií k senátorům, M. Jílková k tomu dodá, v našich podmínkách je M. Zeman ve vztahu politiků a medií jiného názoru.
Na druhé straně vláda zatím nepůsobí dojmem sehraného týmu a mediální politika ČSSD je velmi slabá.
Mluvčí by neměl být mluvka
Praktickou ukázkou tohoto mediálního amatérismu se stalo vystoupení mluvčího vlády v pořadu "21" , kde nevybíravým způsobem napadl veřejnoprávní televizi. Ne že by věcně neměl pravdu, je ale pod úroveň vládního mluvčího způsob, který použil. Samozřejmě, že ČT měla u jména jeho protihráče v diskusi zmínit jeho vazby na ODS, nic to však nemění na tom, že pan Rouček svým výpadem výrazně oslabil váhu svých dalších argumentů. To by se profesionálovi stávat nemělo. Podobných případů toho, jak se nyní vrací nedůslednost v kauzách, je více a budou se vyskytovat ještě hodně dlouho. Novináři, na rozdíl od politiků, nepotřebují být zvoleni a proto nemusí uzavírat se svou "lovnou zvěří" - politiky - dočasné účelové ad-hoc koalice. A nezapomínají. Zvláště ne nezasloužené urážky. Připomenou je Miloši Zemanovi ve chvíli, kdy bude možná potřebovat právě jejich pomoc či alespoň neutralitu. Bude se ještě pak premiér divit zaujatosti?
EU a Potěmkinovy vesnice
Nyní se otevírá nová kauza spojená s kritickým hodnocením naší země EU. Svým způsobem se jedná o tvrdší kritiku než tu, která byla obsažena v modré předvolební knize. Zdálo by se, že vláda ČSSD bude mít zjednodušenou roli při zpracování dokumentu o stavu naší země, který přislíbila. Jakkoli je zřejmé, že dokument EU popisuje bezprostřední důsledky politiky Klausovy vlády, okamžitě se projevila snaha obrátit jej proti vládě ČSSD.
Lze očekávat rozehrání kauzy kolem dokumentu EU se zjevnou snahou obrátit jej i proti vládě ČSSD. Ze strany ODS nepochybně. Takových, co pod Klausem vyvedeným v nadstalinské velikosti natloukli občanovi, který si dovolil oponovat, když mu dva skalní klausovci tvrdili, že za všechny problémy může M. Zeman, který tu vládně již dva roky, je dost.
US vzhledem k souboji Koukal-Ruml takovou interpretaci nepodpoří, ale o vládu ČSSD se při této příležitosti rovněž otře. Uvidíme, jak si vláda ČSSD tentokrát v této kauze povede. Volby jsou přede dveřmi, všechny trumfy má v rukou, možnosti mediálních výstupů však minimální.
O peníze jde vždy především
Pozitivním prvkem se stal obrat ČNB k racionálnější politice, když v několika krocích výrazně snížila základní úrokové sazby.
Nejzajímavější událostí bylo patrně "turné" autora poměrně radikální liberální ekonomické reformy (která se zapsala do teorie hospodářské politiky pod názvem Rogernomics), bývalého novozélandského ministra financí v labouristické vládě Sira Rogera Douglase. Přestože Nový Zéland má řadu specifik, např. výrazně odlišný způsob, kterým se zde utvářela infrastruktura a výjimečné postavení v geoekonomice, mnohé z toho, co prezentoval, bylo pro hledání cest dalšího vývoje u nás jak inspirativní, tak i poučné.
Bohužel nevyšlo to, co mohlo být skutečným vrcholem celé akce připravené Liberálním institutem - 26.10.1998 měl na Výroční přednášce Liberálního institutu za tento rok s komentářem k hlavnímu referátu R. Douglase s názvem "Kritéria hodnocení úspěšné hospodářské reformy" (a Douglasova reforma skutečně úspěšná byla a je) vystoupit místopředseda vlády P. Mertlík. Ten se však nemohl dostavit, protože právě v době, na kterou bylo jeho vystoupení plánováno, bylo svoláno mimořádné jednání, kterého se musel zúčastnit.
Media tak zaznamenala hostování R. Douglase u nás pouze okrajově, což je nepochybně škoda. Již proto, že podrobnější seznámení veřejnosti s obsahem hlavního referátu i bohatou diskusí k němu mohlo vést k překonání schémat a stereotypů, v rámci nichž se u nás pohybuje prezentování ekonomických témat a ekonomické politiky.
R. Douglas mj. ukázal, jak prostřednictvím liberalizace dosáhnout toho, aby se vzájemně vykompenzovaly ztráty privilegií velkých lobbystických skupin, aniž by se tím zhoršilo jejich postavení, čímž se současně otevírá cesta k účinnému působení konkurence tam, kde byla dříve potlačena, nebo jak vystavit samotnou státní správu účinnému vlivu konkurence tak, aby se zvýšila její výkonnost a současně poklesly náklady na její provoz.
Dva se perou, třetí se nesměje
Výsledek senátních a komunálních voleb bude patrně konzervovat současný stav. ČSSD ani nezíská ani neztratí, pokusy o paušální kritiku její vlády nejsou příliš úspěšné.
Z taktiky ODS, kterou zvolila, je zřejmé (a většině občanů to dochází), že tato strana zatím není schopna předložit nosnou alternativu, dokonce ani nebyla schopna reflektovat příčiny neúspěchu svého vládnutí. (Laciná až přihlouplá kritika, kterou V. Klaus častuje vládu ČSSD, např. v anketě MF Dnes 30.10.1998 při příležitosti prvních 100 dnů této vlády, vyvolává pouze iracionální vášně jeho omezenějších "skalních" příznivců, na veřejnost nepůsobí, vede ODS do izolace a může dokonce vyvolat uvnitř ODS silné tlaky radikálů právě proti předsedovi této strany. Je to zbytečná a neúčinná hra s ohněm.) Opakovaná negativně založená volební kampaň má vždy menší efekt. Například i v trochu komickém zásahu Svatého Petra proti absurditě megalomanského bilboardu. (I Bůh se se socany spojil proti Václavu Klausovi.) Opakování mobilizací povede ke zvýraznění směšnosti a prudkému poklesu účinnosti takovýchto výkřiků. A pokud nebudou následovány zvýšením koaličního potenciálu ODS (což je možné pouze po vypovězení smlouvy s ČSSD a vnitřním převratu ve straně), povedou k zvýraznění poklesu volebních výsledků ODS a názorovému roztříštění jejího hardcore.
Ostatní strany nebudou v celkovém výsledku zejména senátních voleb hrát příliš velkou roli.
Pokud se týká rozpočtu, lze očekávat větší rozruch až při druhém čtení, kde patrně bude vyvinut silný tlak na škrty směřující ke znemožnění vytváření týmu odborníků v rámci kompetence předsedy a místopředsedů vlády, což by mělo za následek, že se M. Zeman se svým nejbližším okolím dostane do vleku aparátu jednotlivých ministerstev, kde si některé aparáty již "svoje" ministry "osedlaly" či izolovaly do "virtuálního světa" , ve kterém ministři mají pouhý pocit, že rozhodují. Pokud je takovým ministerstvem například resort vnitra, mohou být následky nedozírné. Je vidět, že metodu "malých bílých psíků" pochopili protivníci v řadách ministerských úředníků dokonale. Druhý "obkličovací manévr" z hlediska oslabení pozice M. Zemana se vede uvnitř č
ČSSD v souvislosti s přípravou sjezdu. Z Prahy nejsou vnitřní posuny v kádrovém obsazení vidět, nemají-li tak křiklavou mediální dohru jako kandidátka v Hradci Králové. Změny se však týkají i nejsilnějších regionů, jako je např. jižní Morava. Vše se děje nenápadně, jakoby mimochodem. O to více bude předseda ČSSD překvapen na sjezdu delegáty. Pak už ale bude "vymalováno". Na dlouho dopředu. A cesta k "velké" koalici se může "demokratickým způsobem" otevřít. Poradci některých vysokých funkcionářů strany o ní sní už dlouho.
Je čas se odhodlat
Pokud má vláda ČSSD vyvést zemi z tíživé situace, nezbývá jí, než převést vizi vtělenou do jejího Programového prohlášení z podoby deklarované do podoby realizovatelné. Je to nejen nutné, ale i možné. Bez toho povede dosavadní nesehranost vládního týmu k rozháranosti, rozhádanosti a vzájemnému obviňování. Další kroky by měly následovat i směrem k vlastním odborným orgánům strany, aby se tyto skupiny odborníků nedostávaly do oponentní role vůči vládním návrhům a koncepcím. Podcenění profesionální hrdosti členů odborných komisí by mohlo vést i k urychlení a rozšíření vnitrostranických rozmíšek. Kde se dva perou, třetí se obvykle směje.
Mj. - nutnost připravit radikálnější kroky, které by znamenaly skutečnou reformu hodnou pozitivních trendů, které se u některých sociálních demokracií projevují, souvisí i s naší pozicí, která se ve vztahu k EU (ze strany EU) patrně vytvoří. Země "Visegrádu" zůstanou patrně citelně delší dobu než do roku 2003 "vystrčeny" za dveře. Neměly by se marně pokoušet na tyto dveře klepat a neměly by se tím nechat zaskočit. Nouze naučila Dalibora housti a nám nezbude, než přijít se smělým projektem, jak nepříznivému vývoji čelit a jak si uchránit to nejdůležitější (což je zejména udržení a zvyšování úrovně vzdělanosti a infrastruktury).
Myslíme jinak, konáme stále stejně
Je nutné, aby ČSSD v Praze využila příležitosti a nenechala usnout PORUŠENÍ ZÁKONA a vyhlášek při instalaci megaboardu na Letné i s ohledem na možné obecné ohrožení. Není únosné se spokojovat s Koukalovým konstatováním, že si ODS dá pokutu. Dala si ODS (Koukal Koukalovi) pokutu i za nepovolené shromáždění u sv. Václava (kde Livie Klausová četla dopis "Ahoj tati" )? Toto je již druhý příklad flagrantního porušení pravidel, kterého se ODS dopouští naprosto veřejně. A přitom beztrestně. V druhém případě ovšem za jiné vlády. Jak má národ uvěřit upřímnosti proklamované snahy po "čistých rukou" , kdyby toto ODS prošlo beztrestně?
Autorská práva zřejmě ODS nic neříkají. Přeed rokem si stěžoval ve specializovaném časopise pro grafiky FONT jeden z autorů propagační koncepce ODS ve volbách 96, jak byl podveden a nebylo mu zaplaceno. Nyní se ODS zdráhá přiznat, že OBČAN (i Zeman či Ruml) má právo na ochranu své osobnosti v případě uvedení svého obličeje na reklamě. Před časem takhle jedna agentura uvedla DVOJNÍKA Luxova jako reklamu na iontový nápoj Erektus, musela však své bilboardy stáhnout. Stalo se tak na nátlak arbitrážní komise, která bdí jako samoregulátor nad dodržováním EVROPSKÉHO reklamního kodexu i v ČR.
Poslední případ porušení pravidel ze strany ODS už má fraškovitý charakter. Použít cizí slogan na kampaň zavání rozkladem všech struktur Občanské demkratické strany, včetně jejího reklamního zázemí. Předseda netuší, jeden funkcionář popírá, druhý říká: "to ne my, to někdo jiný" , třetí říká, že mezi rozkazovacím tónem "Think different" a oznamovacím tónem "Myslíme stejně" zeje nepřekonatelná propast. Je. Pouze v tom, že Václav Klaus není stejný génius, jako Albert Einstein. To je stejně jednoduchá rovnice, jako E=mc2. Je vidět, že jablko padlo hodně daleko od stromu. Pokud ne, naskýtá se otázka, není-li prostředí zázemí ODS infiltrováno prohnanými agenty unionistů či socanů a nebude-li vedení ODS po nějakém čase (v případě prohraných komunálních či senátních voleb) opět fňukat, jak jim všichni ubližujou.
Globální otázky, lokální odpovědi - nebo ticho po pěšině?
Je nezbytné mediálně reagovat na nové otázky, které před vládu klade globální krize a dát makroekonomické koncepce i do těchto souvislostí. Někteří ministři vypadají, jako by si tuto krizi vůbec neuvědomovali. (Grégr, Svoboda) Souvisí to i s přípravou jednání o MAI (Mnohostranné dohodě o investicích), kde není naprosto jasné KDO a s JAKÝM ZÁMĚREM se bude za Českou republiku jednání účastnit. Vláda by měla odkrýt karty a říci svým občanům, jaké následky mohou nastat v případě podepsání této "dohody" , či v případě jejího nepodepsání. Tato vláda snad nemá důvod tajit obsah proběhlých jednání, jejichž předchozím garantem byl ministr financí Pilip. času není mnoho. Následky mohou být ale tragické na dvacet let. Po tuto dobu totiž není možnost případně podepsanou smlouvu vypovědět. Past globálního liberalismu sklapne. A Václav Klaus se bude smát (nejen) při pohledu na "sklaplého" ministra financí Svobodu. Pak totiž bude v zásadě jedno, vládne-li ODS, nebo ČSSD. Vládnout bude MAI.
