Minulý týden zveřejnila britská veřejnoprávní rozhlasová a televizní společnost BBC plány na dosud nejradikálnější reformu svého zpravodajství.
K reformě má dojít po osmnácti měsících diváckých průzkumů, z nichž vyplynulo, že si televizní diváci přejí, aby se televize více věnovala závažným politickým a ekonomickým otázkám, ale aby je vysvětlovala jasně a aby je srozumitelně uváděla do kontextu.
Tony Hall, šéf zpravodajství a publicistiky BBC, předložil minulý týden veřejnosti svůj plán veřejnoprávního televizního zpravodajství pro příští generaci. Konstatoval, že vztah mezi BBC a jejími diváky musí být vztahem "dospělého k dospělému". V minulosti, přiznal, šlo o vztah "rodiče k dítěti".
Za posledního půldruhého roku uspořádala BBC 7,500 rozhovorů se sociologicky reprezentativními vzorky veřejnosti (tzv. focus groups) a dotazovala se jich na jejich názory na zpravodajství a publicistiku. Soubor analýz stál celkem 200 000 liber (cca 1 milión Kč).
Televizní diváci požadují od reportérů BBC, aby jim vysvětlovali, "proč je daná zpráva důležitá." Diváci očekávají, aby BBC vydávala od nynějška větší část svého rozpočtu, v částce 310 miliónů liber ročně (15,5 miliardy Kč) na vysvětlování témat, která jsou tradičně považována za složitá, totiž problémy zahraniční politiky, podnikatelství, politiky a vědy. Diváci chtějí, aby byly tyto informace umisťovány do relevantního kontextu.
Druhý důležitý úkol, kteří požadují diváci od BBC, je, aby vysílala informace, které diváci považují za osobně důležité.
Tony Hall zdůraznil, že hlavním cílem BBC bude jasnost jazykového vyjadřování. Odborným zpravodajům bude poskytován větší prostor, aby vysvětlili svá témata, zejména prostřednictvím rozhovorů s jedním specialistou. Ve vysílání se však bude televize vyhýbat odborné terminologii.
Padesát procent hlavních večerních zpráv, Nine O'Clock News, bude věnováno zahraničně politickým událostem. BBC bude zahraničně politické události prezentovat z takového úhlu, který bude ukazovat, čím jsou tyto události relevantní a zajímavé pro britského diváka. Tony Hall konstatoval, že z průzkumu veřejného mínění vyplynulo, že britští televizní diváci velmi silně podporují, aby BBC i nadále udržovala svých 50 permanentních zahraničních kanceláří v různých zemích světa.
Zprávy v 18 hodin se budou zaměřovat na domácí a regionální zpravodajství. Dosavadní regionální zpravodajské bulletiny pro jednotlivé kraje se budou i nadále vysílat od 18.30, ale stanou se přímou součástí zpravodajské relace od 18. hodin.
Zprávy v 21 hodin se budou z padesáti procent věnovat domácím záležitostem a z padesáti procent zahraničně politickým tématům. Podnikatelská, ekonomická a politická témata budou lépe vysvětlována.
Pravidelný týdenní monotematický čtyřicetiminutový pořad Panoráma se bude více věnovat investigativní žurnalistické práci.
Dosavadní pětačtyřicetiminutový hlavní publicistický pořad Newsnight, který se vysílá od 22.30 ve všední den bude doplněn týdenním shrnujícím vydáním v sobotu večer. Ve 23.00 hodin se v rámci Newsnight budou vysílat zprávy.
Dosavadní ekonomický pořad jménem The Money Programme se bude skládat z kratších celků, ale pořad se bude vysílat v roce po větší počet týdnů než dosud. Pořad se bude hlavně zaměřovat na závažné problémy, jimž čelí podnikatelé, a na vliv těchto problémů na život obyčejných lidí.
Pořad The Gallery bude každý večer na BBC 2 informovat o jednání v parlamentě během předcházejícího dne.
Pořad Europe se bude systematicky věnovat otázkám, týkajícím se Evropské unie. Bude vysvětlovat, jak tyto problémy ovlivňují život obyčejných lidí v Británii.
Pořad Analysis bude vysvětlovat zásadní složité otázky dneška. Bude mít pořádný rozpočet, takže nepůjde jen o "levnou, nezávaznou debatu ve studiu". Pořad bude uvádět prestižní moderátor. Sesterský pořad s názvek Leviathan bude hledat pro současné problémy historické paralely.
Na obou okruzích BBC se bude vysílat větší počet pořadů než dosud, věnovaných monotematické hloubkové analýze aktuálních problémů.
Vyhánějí Billa Clintona ve skutečnosti z prezidentského úřadu tabákové koncerny?
Bill Clinton je třetím americkým prezidentem v historii, který nyní čelí procesu zvanému impeachment, totiž odstranění z prezidentského úřadu před vypršením jeho funkčního období.
Na první pohled je Clinton vyháněn z úřadu kvůli skandálu, týkajícího se jeho poměru s Monicou Lewinskou. Týdeník Observer však včera argumentoval, že hlavním motorem vyhánění Billa Clintona z úřadu je skrytá agenda: kampaň amerických tabákových baronů a jejich pomahačů ve Washingtonu.
Hlavním původcem Clintonových potíží je právník Kenneth Starr, který proslul jako hlavní obhájce zájmů tabákového průmyslu.
Observeru argumentuje, že vedle proticlintonovské kampaně, kterou vede pravice Republikánské strany, je proti americkému prezidentu vedena ještě intenzivní komerční kampaň. Vedou ji mocné americké tabákové firmy.
Oběd na Kapitolu v dusném létě roku 1994
V létě roku 1994 se sešli na Kapitolu při společném obědě tři pravicoví Republikáni z tabákového státu Severní Karolina, senátor Lauch Faircloth, předseda senátního výboru vyšetřujícího údajné Clintonovo zapletení do aféry Whitewater, soudce David Sentelle a senátor Jesse Helms, hlas tvrdé pravice v americkém kongresu a obhájce zájmů tabákového průmyslu v americkém parlamentě. Observer uvádí, že Jesse Helms dosud přijal více peněz od tabákového průmyslu než jakýkoliv jiný americký politik.
Na obědě všichni tři muži vyjádřili nespokojenost se zvláštním prokurátorem Robertem Fiskem, který tehdy vyšetřoval aféru Whitewater. Fiske neprokazoval žádné výsledky a muži ze Severní Karoliny ho chtěli z vyšetřování odstranit.
Zároveň měli jinou, velmi vážnou starost. Tabákový průmysl, hlavní zdroj ekonomických příjmů Severní Karoliny, čelil hrozbě nového radikálního zákona. Zákon, který podporoval Clinton, chtěl donutit výrobce cigaret, aby zaplatili během 25 let 516 miliard dolarů na uhrazení nákladů léčení obětí rakoviny plic.
Zákon také navrhoval, aby byly využity státní finanční prostředky na kampaň, jejímž cílem by bylo odradit mladistvé Američany od kouření. Zákon měl také poskytnout pravomoci americkému Úřadu pro potraviny a léčiva (Food and Drug Administration) aby zahrnul nikotin do kategorie látek působících drogovou závislost.
Hrozilo, že vznikne obří občanský proces mnoha miliónů Američanů proti tabákovým společnostem, když jeden soudce v Novém Orleansu učinil takové rozhodnutí, které umožnilo každému kuřákovi žalovat tabákové společnosti za to, že se stali závislí na nikotinu.
Pro tabákové barony a jejich politické spojence, píše Observer, to bylo vyhlášením války, kterou byli ochotni vést na život a na smrt.
Tři muži, kteří se v létě 1994 sešli na oběd ve Washigtonu, potřebovali jednak znemožnit schválení tohoto protitabákového zákona a jednak neutralizovat Clintona.
Obojí se jim podařilo. Minulý čtvrtek hlasoval Kongres pro proces impeachmentu. To byla druhá Clintonova porážka. K první porážce došlo letos v červnu, kdy byl návrh tabákového zákona rozcupován na kusy. Clinton se tehdy zapřísahal: "Chci, aby tabáková lobby a její stoupenci na Kapitolu věděli, že tato bitva ještě zdaleka neskončila."
Bitva začala velmi brzo poté, co se konal v létě 1994 ve Washingtonu onen tajný oběd tří mužů ze Severní Karolíny. Za pár dní po něm jmenoval soudce Sentelle nového "nezávislého vyšetřovatele", který nahradil Roberta Fiska. Nový nezávislý vyšetřovatel se jmenoval Kenneth Starr.
Každoročně umírá na nemoci, způsobené kouřením, přibližně 400 000 Američanů. Navzdory tomu je tabáková lobby ve Washingtonu jedna z nejsilnějších, sdělil listu Observer losangeleský kongresman Henry Waxman. "Tabákový průmysl poskytuje politikům dary v hodnotě mnoha miliónů dolarů, daleko více peněz než jakékoliv jiné průmyslové odvětví. Jeho flotila soukromých letadel se stala oficiálními aeroliniemi Republikánské strany."
Nejviditelnějším zastáncem zájmů tabákové lobby v americké politice je senátor Jesse Helms. Druhým nejvěrnějším služebníkem tabákového průmyslu je senátor Lauch Faircloth, multimilionář, který chová prasata. Faircloth býval Demokratem, ale v roce 1991 přešel k Republikánům. Tabákový průmysl i Helmsova politická mašinérie přispěla velkými finančními prostředky na jeho volební kampaň v roce 1992.
Soudce Sentelle se aktivně podílel už v mládí na republikánské politice. Podle listu Observer se dostal Sentelle k soudu ve Washingtonu v roce 1985 na Helmsovo doporučení. Tam - opět na Helmsův zásah - byl povýšen k odvolacímu soudu. Během slyšení, kdy měl být Sentelle potvrzen ve funkci, dočasně zdržel jeho jmenování Robert Fiske. Obvinil ho, že Sentelle prozradil důvěrné informace o protireaganovských kandidátech na soudní úřady. A však Sentellovo jmenování se republikánům nakonec prosadit podařilo.
Starr po jmenování nezávislým vyšetřovatelem nepřerušil styky se svými soukromými klienty
Vydělával i nadále milión dolarů ročně obhajobou tabákového průmyslu.
Do listopadu 1994 byl poslanec Henry Waxman předsedou výboru pro zdravotnictví a životní prostředí. Objevil přitom zajímavé podnikatelské dokumenty. Kolovaly ve firmě Brown and Williamson, pobočce obřího podniku British American Industries, plc. Dokazovaly že firma věděla po dobu třiceti let, že nikotin působí drogovou závislost, ale tuto informaci utajovala.
Firma žalovala Waxmana, ve snaze získat tyto dokumenty zpět a najala si k tomu Kennethe Starra. Starr argumentoval, že prozrazení těchto informací kongresovému výboru bylo porušením důvěrného vztahu mezi právníkem a jeho klientem. Tuto argumentaci sžíravým verdiktem odmítl odvolací soud.
2. dubna 1996 se opět objevil Kenneth Starr, nezávislý vyšetřovatel Billa Clintona, u soudu, a to v Novém Orleansu. Opět zastupoval podnik Brown and Williamson. Hájil tabákovou firmu v případě, který hrozil, že se stane nejvýznamnějším precedenčním případem v americké historii. Podnik Brown and Williamson žalovala paní Castanová, vdova po muži, který zemřel na rakovinu plic.
Firma se odvolávala proti verdiktu soudce Okly Jonese, který rozhodl, aby se soud zabýval žalobou paní Castanové, zahrnující "podvod, zanedbání povinností a velmi vysoké odškodné" jako tzv. "class action", precedenční případ, kdy se bude verdikt týkat rozhodnutí statisíců obdobně postižených osob.
Úkolem Starrovy obhajoby bylo zabránit tomu, aby se případ stal "class action", kdy by nárok na odškodné získal každý kuřák i každý bývalý kuřák. Starr argumentoval, že kdyby k tomu došlo, beznadějně by se zadřela americká justice milióny žalob o odškodné.
Zároveň však Kenneth Starr u soudu argumentoval, že nikotin nezpůsobuje drogovou závislost.
Právní zástupce paní Castanové, Elizabeth Cabraserová, poukazovala na to, že průmysl věděl, že nikotin působí drogovou závislost, že nikotin upravoval, aby vytvářel drogovou závislost, že o tom lhal veřejnosti a proto jde o žalobu týkající se podvodu.
Byl to případ, který měl obrovský dopad. Pokračovalo se v něm v pěti různých amerických státech. Skončilo to mimosoudní dohodou, která bude stát tabákový průmysl mnoho miliard dolarů.
Starr sice prohrál případ, v němž hájil zájmy tabákového průmyslu, ale ještě nedokončil svůj boj proti prezidentovi, který se veřejně postavil proti výrobcům cigaret.
16. ledna 1998 potřeboval Starr rozšířit své vyšetřování proti Clintonovi, aby mohl zahrnout skandál týkající se Moniky Lewinské. Po čtyřech letech vyšetřování aféry Whitewater a poté, co bylo vydáno na toto vyšetřování 40 miliónů dolarů ze státním prostředků, Starr neobjevil nic, co by se dalo použít proti Clintonovi.
Teď našel Lewinskou. Bylo zapotřebí aby mu dovolila rada tří soudců rozšířit své vyšetřování tímto směrem. Žádost v tomto smyslu, kterou podal Kenneth Starr soudci Davidu Sentellovi, byla schválena jako formalita, uzavírá Observer.
Debata s Táňou Zajícovou: je kanadský majitel britského deníku Daily Telegraph Conrad Black čelným světovým politickým myslitelem, anebo jsou jeho názory "poněkud simplistické"?
Britský týdeník Sunday Times býval ostrým, vynikajícím listem za šéfredaktorství Andrewa Neila (toho přiměl před několika lety majitel týdeníku, australský tiskový magnát Rupert Murdoch, k rezignaci, poté, co si Murdochovi na Neila a ostrou kritiku Sunday Times, zaměřenou proti malajskému režimu, stěžoval malajský diktátor Mahathir Mohammed). Od té doby bohužel poklesl týdeník Sunday Times na takové víceméně polobulvární zábavné nedělní čtení. Aspoň já v něm v současnosti nenacházím příliš mnoho podnětných námětů.
Murdoch má ovšem velké množství peněz, a tak často v Sunday Times tiskne ještě před vydáním exkluzívní ukázky z kontroverzních nových knih. Jednou z nich je tajný deník Woodrow Wyatta, bývalého labouristického poslance a nynějšího člena britské Horní sněmovny, důvěrného přítele Margaret Thatcherové, který je nyní, jak píše Sunday Times, "pravicovější než členové britské královské rodiny". Od 4. října tiskne Sunday Times ukázky z Wyattových deníků. Vyplývá z nich například, že britská královna matka měla velké sympatie k Margaret Thatcherové v době, kdy byla Thatcherová britskou premiérkou, kdežto královně Alžbětě II. šla Thatcherová silně na nervy, a občas to Alžběta při setkáních se Thatcherovou dávala dosti energicky najevo.
Wyattovy deníky obsahují celou řadu indiskrétností, ukazujících, že se čelní členové nejvyššího britského establishmentu dosti často chovali primitivně a infantilně.
Když jsem pročítal včera nejnovější pokračování těchto drbů, jimiž týdeník Sunday Times znovu včera zaplnil celé tři strany velkého formátu, vzpomněl jsem si při četbě následujícího odstavce, jak Táňa Zajícová charakterizovala majitele deníku Daily Telegraph, Kanaďana Conrada Blacka, jako významného politického myslitele, a obvinila mě, že jeho význam schválně čtenářům v České republice zamlčuji. Podotýkám: názory britské "pravicové" smetánky přirozeně nemusejí být v žádném případě reprezentativní, v Británii však skutečně neexistuje povědomí, že by Black byl vynikajícím mezinárodním politologem. Možná, že je to dáno anglickou arogancí.-
Neděle 4. května 1986: Večeře s Andrew Knightem (šéfredaktorem deníku Daily Telegraph) a jeho manželkou. Při večeři dostali jídlo muži, počínaje Andrewem, jako první. Obrátil jsem se k dámě, která seděla vedle mě, a chtěl jsem jí dát svůj talíř s jídlem, ale Andrew mi vysvětlil: "Ne, naše domácnost je muslimská a moje žena Sabiha trvá na tomto servírovacím pořádku."
Max Hastings, editor Daily Telegraphu, se ptal: "Měl bych jako editor mít úzké styky s politiky?"
Odpověděl jsem: "Měl byste od nich mít odstup, abyste o nich mohl psát ve svém listě nezdvořile, aniž byste měl pocit, že jste je zklamal, anebo že oni zklamali vás. Samozřejmě, až se stanete velkým šéfredaktorem, můžete se k nim chovat velmi přátelsky, dávat jim rady a kritizovat je na veřejnosti, ale zatím ještě ne."
Andrew řekl, jak smutné je to s bývalým vlastníkem Daily Telegraphu Michaelem Hartwellem. Chodí do redakce teď jednou týdně a občas chce mluvit s editorem anebo s šéfredaktorem, ale oni si ho nevšímají. Nikdy se mu totiž nepodařilo zvládnout manažerskou a podnikatelskou stránku Daily Telegraphu a také vůbec nepochopil podstatu tohoto listu. Andrew dodal, že Hartwell přišel o všechny peníze tím, jak se snažil, aby se Daily Telegraph nedostal do rukou Conrada Blacka, nového majitele tohoto deníku.
Andrew má velkou radost, že může pro Blacka ředitelovat celému podnikatelskému koncernu Telegraphu. Andrew a Max Hastings zastávají názor, že názory Conrada Blacka jsou poněkud simplistické - což se konec konců dá od Kanaďana očekávat - ale že je dobrý podnikatel.
K diskusi o volném obchodování
Jan Werich kdysi vykládal o zubaři z New Yorku, který každou informaci, kterou během války dostal, spojoval s otázkou "Je to dobré pro nás, pro Židy?". Paní Zajícové zjevně vadí, že Britské listy často upozorňují Čechy, aby se ptali ve své národnosti na totéž. Považuje to za pohrdání lidmi doma. Jak absurdní.
Na počátku bylo slovo, přesněji řečeno tři: odstraňme obchodní omezení. Na papíře to vypadá velmi dobře: my zrušíme svoje cla, vy svoje, odstraníme státní subvence výrobcům a ten lepší tak nějak zvítězí. Další heslo - stejné podmínky pro všechny - dokonce dává celé věci nádech sportovní fair play.
Hned na začátku je třeba zdůraznit, že nelze zaměňovat integrační snahy Evropské unie se zájmy USA.
Existence stejných podmínek pro všechny je samozřejmě nereálná, jak z hlediska geografického tak i kvůli tomu, jak je v současnosti rozděleno bohatství a moc ve světě. Zmíněné heslo má původ v rétorice politiků USA a ve skutečnosti znamená "naše podmínky pro vás". Je postaveno, s velkou pravděpodobností vědomě, na nesprávném předpokladu, že subvence a cla nerovné podmínky vytvářejí. Fakt, že subvence a cla nerovné podmínky odrážejí, je zcela opomíjen.
Problémy spojené s volným obchodem není možné oddělit od potřeb (dané) společnosti a úlohy vlády při jejich zabezpečení (omlouvám se za starořeč, ale výstižnější formulace mě nenapadla). Zdraví, vzdělání, zaměstnanost, koupěschopnost obyvatelstva a služby jsou obvykle v popředí zájmu jakékoli vlády. Otázka je, do jaké míry je možné uvolnit ochranná opatření, aniž by se tím narušil chod společnosti.
Vezměme české zemědělství jako příklad. Řekněme, že v něm pracuje milión lidí. Teoreticky je možné všechno dovézt z těch oblastí světa, kde se zemědělské produkty vyrábějí levněji. Jenže co pak bude ten milión lidí dělat a čím se dovoz zaplatí? Snese republika víc průmyslu a exhalací a kumulaci lidí ve městech? A pokud ne, tak co s tím? No, nejspíš si zemědělství nějak ochránit. A jsme u subvencí a případně celních bariér a různých protidovozních opatření.
V menším měřítku je velmi dobrý příklad McDonald. Češi samozřejmě umějí pěstovat prasata a krávy, plácat z mletého masa karbanátky, o pečivu ani nemluvě. Z hlediska českého občana tedy nedává velký smysl tyto produkty dovážet a zisk z jejich prodeje posílat ven.
Volný obchod (free trade) je obvykle spojován s uspořádáním mezi Kanadou a Spojenými státy formálně ustaveným na počátku devadesátých let. Původní bilaterární Free Trade Agreement (FTA) byl později rozšířen o Mexiko na North American FTA neboli NAFTA. Z hlediska Američanů měl FTA nepochybně přispět k vylepšení jejich mizerné platební bilance s Kanadou. Ještě větší provázanost obou ekonomik má jistě i svoje důsledky politické, ale ty ponechme stranou. FTA předpokládal postupné odstranění různých dovozních tarifů a státních dotací a volnější pohyb pracovních sil. Nezahrnoval autoprůmysl (Ford, Chrysler a General Motors vlastní továrny v Kanadě), který podléhá tak zvanému Autopaktu, což je dohoda, která brání kanadské zájmy v této oblasti. FTA se rovněž netýkal kulturní oblasti, v níž zatím existuje řada opatření chránící kanadskou kulturu před jejím převálcováním z jihu. Důležitým opatřením FTA bylo zřízení arbitrážního panelu, který má pravomoc rozseknout spory, pokud k nim dojde.
FTA byl od počátku terčem kritiky kanadské Liberální strany, která předvolebně slíbila, že dohodu zruší. Když se stala stranou a vládou prohlásila, že by to bylo obtížné a že vlastně toto uspořádání (a zejména arbitráž) je pro Kanadu docela výhodné. Do jaké míry je to pravda, je těžké říct. Řadový občan se může pouze dohadovat, zda by trend zdražování byl bez FTA výraznější.
Základním předmětem sporů je interpretace termínu "subsidy" neboli dotace, především v oblasti zemědělských výrobků a dřeva. V současné době probíhá spor o dovoz kanadského obilí. Američtí farmáři si stěžují, že Kanada podporuje svoje farmáře, a tak žádají o uvalení cla na kanadský dovoz, čímž by se cena dováženého obilí zvedla a oni by jí mohli konkurovat.
Problém s dotacemi je v tom, že je těžké rozlišit, kdy jsou prostředkem k přežití a kdy prostředkem manipulace s cenou, jejímž smyslem je vyřazení konkurence z provozu nebo alespoň její obsazení.
Mezi dotace se dá zařadit prakticky cokoli od zvýhodněných půjček až třeba po nízkou cenu, kterou platí zemědělci v Kalifornii za vodu k zavlažování. Záleží jen na tom, co kdy kdo proti komu vytáhne. Dotační puristi posunují definici na co nejindividuálnější úroveň - neberou v úvahu, pokud se jim to nehodí, obecnější zájmy a problémy společnosti. Proto je tolik stížností USA na zemědělskou politiku států EU.
Bohužel, právě ty obecnější problémy nelze přehlížet. Můžeme dovážet levné brambory, ale pokud to je za cenu likvidace vlastních výrobců, musíme tuto cenu k dovozu připočítat. Možná zjistíme, že je takový levný dovoz vlastně neúnosně drahý.
NAFTA, jak již bylo řečeno, zahrnuje Mexiko. Nejde ovšem o politické úspořádání, ale čistě o obchodní transakce. Přibrání Mexika mělo, alespoň podle mého názoru, zabít dvě mouchy jednou ranou. Otevřít zdroj levných pracovních sil (Mexiko je přece jenom o trochu blíž než Asie) a tím zároveň poněkud snížit příliv ilegálních emigrantů do USA. V první vlně nadšení byla řada podniků do Mexika skutečně přesunuta, mimo jiné kvůli benevolentnímu přístupu k životnímu prostředí. Sociální nejistota a rovněž fakt, že k levné pracovní síle se často nelze dostat bez (nikoli levných) prostředníků, původní optimistický názor na Mexiko zjevně mění.
Dohody FTA a NAFTA představují mechanismus pro vytváření bohatství, a to zejména Spojenými státy. V okamžiku, kdy mají Američané dojem, že se přepočítali, vytáhnou ochranářské metody, jako kdokoli jiný. Smyslem těchto dohod není sdílet bohatství, vyrovnávat životní úroveň a zlepšovat ochranu životního prostředí, ale udržet existující nerovné podmínky.
EU naproti tomu představuje politickou integraci, která je nepochybně nutná, má-li řada relativně malých států vytvořit ekonomicky silný protějšek severoamerickému a asijskému trhu. Tento proces zahrnuje i určitý přesun bohatství (dotace, chcete-li) v rámci společenství, vyrovnávání životní úrovně, volný přesun pracovních sil a tužší standard pro ochranu životního prostředí. Nevím, do jaké míry tento rozdíl mezi EU a NATFtou odráží rozdíl (civilizační) kultury Evropy a Ameriky. Na rozdíl od Táni Zajícové (BL, 10.8. 1998), se však domnívám, že Evropa pochopila Ameriku až moc dobře a že co činí, není z neschopnosti setřást ze sebe evropskou nabubřelost vlastní kulturnosti proti americkému "buranství", ale proto, že evropským politikům dochází, že americký model nemusí být zrovna nejlepší.
Skloubit zájmy zemí EU není samozřejmě lehké. Jak by mohlo být, když si jednotlivé národy dávaly po hubě v celkem pravidelných intervalech. Šílenství irských katolíků a protestantů je jistě dobrým důkazem, jaké překážky je třeba překonávat.
Pokud jde o vztah USA k EU, je zřejmé, že jim ekonomická integrace Evropy příliš nesedí. Jejich politický vliv, odvozený od jejich pozice v NATO jim sám o sobě nezajišťuje přístup k velkému trhu. Návrhy Spojenému království a případně čekatelům na členství v EU, aby se připojili k dohodě NAFTA, jsou očividně zaměřeny především na politické oslabení EU, které by mohlo umožnit proniknutí USA na evropské trhy.
Americké pojetí volného obchodu je nepochybně založeno daleko víc na jejich víře v účinnost reklamy než ve kvalitu vlastní produkce. Stížnosti na Japonce, kteří nejsou ochotni dovážet americká auta, jsou na denním pořádku, přestože je každému jasné, že by museli být šílenci, aby kupovali třeba Fordy místo Toyot. Navíc Američani sami ztěžují prodej dovážených aut, jak jen mohou a když nic jiného, tak nutí zahraniční výrobce, aby přesouvali výrobu do USA.
Jan Werich kdysi vykládal o zubaři z New Yorku, který každou informaci, kterou během války dostal, spojoval s otázkou "Je to dobré pro nás, pro Židy?". Paní Zajícové zjevně vadí, že Britské listy často upozorňují Čechy, aby se ptali ve své národnosti na totéž. Považuje to za pohrdání lidmi doma. Jak absurdní.
Pravolevý problém
Nedávná výměna názorů mezi Táňou Zajícovou a
Janem Čulíkem (a také zde) znovu nadhodila otázku, kdy je rozlišení "pravicový" a "levicový" potřebné a kdy ne.
Rozlišování mezi pravicí a levicí odvozené od názvů politických stran přestává dávat v "běžném" politickém životě, tedy v případech, kdy řešení určité politické situace jakoukoli stranou u moci konverguje ke kompromisu danému okolnostmi, které jsou mimo dosah právě vládnoucí strany.
Pět politických stran v kanadském parlamentu lze podle názvu rozdělit na pravici (Reformní a Progresivně konservativní strana), střed (Liberálové), levý střed (Quebecká strana) a levici (Strana nových demokratů).
Toto rozdělení však v reálu postrádá smysl. Když byla u moci Konservativní strana, musela díky ekonomickým okolnostem udržovat sociální programy a přijímat silně deficitní rozpočet.
Liberálové, kteří jsou u moci teď, v podstatě dělají "pravicovější" politiku než jim nálepka ukládá. Jelikož nebezpečí pro ně přichází (při volbách) zprava, posunuli svůj program úmyslně tímto směrem. Kdyby se dostala k moci Nová demokracie, musela by svou politiku posunout směrem ke středu, stejně tak jako Reformní strana, která je "pravicovější" než strana Konservativní.
Stejné nepochybně to platí o situaci v ČR. Kdokoli se dostane k moci, nemá příliš velký manévrovací prostor, ať jde o ekonomiku či zahraniční politiku. Tato skutečnost mnoha lidem uniká, a proto s takovým zaujetím provádějí průzkumy veřejného mínění o tom, kdo komu dává přednost.
Zcela jiná situace platí, pokud jde o USA. Sdělovací prostředky se zde bez označení "konservativní", "ultra-konservativní" a "liberální" neobejdou, zejména pokud presentují obecně formulovanou názor z úst méně známého politika. Například výroky člena Justiční komise Kongresu, S.B., citované Jiřinou Fuchsovou (BL, 18.9. 1998): "Nikdo v Kongresu si nepřeje, aby se prezidentovi stala křivda. Americký lid má právo vědět pravdu. Obě strany mají právo být vyslyšeny" nelze plně interpretovat, pokud nevíme ke které straně S.B. patří a ke kterému křídlu v ní.
Liberálové (tedy demokrati) v USA jsou sice označováni za levici, ale pokud bychom jejich pozici promítli do evropského měřítka, byli by asi dost vpravo od středu.
Rozdíl, který jsem se snažil popsat, lze vyjádřit i jinak. Jde-li v prvním případě především o rétoriku a o snahu odlišit se od ostatních, v případě americké pravice jde o výrazný, často bigotně nábožensky založený program, který by jeho zastánci ochotně společnosti vnutili. V tomto smyslu se označení pravicový a ultra-pravicový (ultra-konservativní) používá nepochybně jako nutné vysvětlení, kdo je kdo.
Pravice, levice a společenská tradice
(K článku paní Zajícové a ohlasům na něj)
Jste poněkud příliš bohorovný v ohodnocení představ lidí, majících mírně jiný názor na současný svět, pane Čulíku. Fakt je, že svět se mění. Ale v případě Vašeho
zhodnocení ortodoxních názorů paní Zajícové se skutečně domnívám, že blíže pravdě je pan Pecina, vytýká-li Vám ono intelektuálně laděné "ad rem x ad hominem".
V hodnocení neživotnosti tradičních pohledů na realitu je prakticky nemožné prohlásit s konečnou platností: "Tak vážení, svět se skokem změnil, a ode dneška, od 12:00 středoevropského času jsou proto pojmy 'pravice' a 'levice' passé, a kdo jich používá, je buď konservativní staromilec, nebo nechápe dobře dnešní realitu."
Pane Čulíku, v tomto případě je spíše přání otcem myšlenky. Svět se nemění tak rychle, ani tak poznatelně, aby bylo lze v rámci jednoho jediného krátkého lidského života prohlásit: "To a to je passé, neb většina zastává názor odlišný! Howgh!". Pane Čulíku, pan Pecina jde přímo k jádru věci, když podotýká, že " každý převratný nápad byl na začátku absolutně marginální (existujíc pouze v mysli svého autora)", a já k tomu podotýkám, že cesta vývoje lidské společnosti je podobnými marginálními názory doslova dlážděna, přičemž jen mizivému počtu z těchto nápadů a názorů se dostane té cti, že je společnost převezme, aniž by je, jak je obvyklé, lhostejně minula na své cestě odněkud někam.
Z uvedených důvodů se nedomnívám, že zavedené pojmy 'pravice' a 'levice' jsou passé. Popsat určitý výběr ze spektra široširé společenské názorové reality dneška nakonec nelze jinak (a nikdy nešlo, dovolíte-li), než abstraktním pojmenováním specifikujícím začlenění do určité, již definované, a tedy obecně známé množiny názorů a představ. A z hlediska té reality je pak zcela jedno, zda a jak tu výběrovou množinu pojmenujete. Podstatné je totiž, nakolik onu definici naslouchající chápou, aby porozuměli názoru a stanovisku. A to už je nikoli otázka Vašich osobních představ o tom, co je passé a co nikoli, ale otázka standartu momentálních společenských tradic, pane Čulíku.
Politická řešení na základě těchto tradičních dělení mohou být třeba nazvána 'směšná', nicméně, pane Čulíku, jsou, na rozdíl od margiálních názorů, bohužel zcela reálná. Včetně jejich okamžitých důsledků.
Ovšem, zajímají-li Vás, jako publicistu, obecné trendy vývoje, což předpokládám, těžko můžete z momentálních vítězství mírně levicovějších vlád v některých zemích současného světa odvodit nějaký obecnější názor na dlouhodobé trendy vývoje společnosti. I ideologie mohou být panem Jírovcem nazývány coby 'passé', ale z hlediska znalosti tradiční lidské povahy není možno páně Jírovcův názor zařadit jinam, než kamsi mezi dlažbu ranweje, po níž společnost směřuje k budoucnosti. Rozhodně tento názor nelze uznat za podstatu nějakého budoucího celospolečenského trendu.
Bylo-li od Táni Zajícové nefér, že se neoznačila za ultrapravicovou konservativistku, (což je ostatně poněkud diskutabilní specifikace, bereme-li v úvahu, že ona sama své názory považuje za stabilní občanský střed), pak stejné hodnotící kritérium můžeme použít i na Vás. Vy se také často oháníte citacemi, pro změnu levicově orientovaných autorů, aniž byste své čtenáře na tuto skutečnost výrazněji upozornil, viďte? Takže "quod licet Jovi, non licet bovi"? Ale pane Čulíku, trošku objektivity do svého vztahu ke světu, prosím.
Rovněž Vaše hodnocení nás, ubohých výplodů komunistického ideologického dědictví (viz Vaše klasifikace myšlení pana Peciny), je jen chabý pokus začlenit nehodné oponenty někam do ohrazeného ghetta, podobně jako virtuální Bůh zavrhne hříšníka kamsi do pekel horoucích, aby mu zabránil v myšlenkové intoxikaci svého stádečka nevhodným zpochybňováním slova Božího.
Je to přece jen poněkud tvrdé k panu Pecinovi, známému svými, v podstatě neortodoxně liberárními názory a stanovisky, nemyslíte?
Co Vás pane Čulíku, vede k tomu, že nás všechny házíte do jednoho záplatovaného pytle s visačkou "potrefeni komunistickou ideologií"? Naše čistě geograficky orientovaná existence? Mám Vás začít přesvědčovat, že chápáno z tohoto Vašeho pohledu, je Váš osobní názor na cokoli místního zcela jednoznačně irelevantní, neboť kdybyste měl pravdu s tou potrefeností, pak se tato týká celé zdejší společnosti a Vaše názory jsou tedy výrazně odchylné od většinového názoru této společnosti a tedy i od všech předpokládaných trendů jejího vývoje.
Zařazujete-li nás mezi nechápavé postkomunistické relikty minulosti, automaticky se tím vydělujete ze zdejší společnosti, a jako člověk stojící mimo, pak následně nejste schopen chápat trendy jejího vývoje, aniž byste byl eventuálně schopen navrhnout cosi, co by ty trendy mohlo ovlivnit, že ano?
Takže si pane Čulíku vyberte: buď chápete zdejší společnost v její podstatě, a to škatulkování a distancování si nechte od cesty, nebo si nás zaškatulkujte a distancujte se od nás, ale pak nám netvrďte na stránkách BL, že ty představy, co nám nabízíte, jsou náš věrohodný směr dalšího vývoje. V tom případě jsou totiž naše 'postkomunistickou ideologií ovlivněné' názory mnohem směrodatnější z hlediska odhadu budoucích trendů vývoje této společnosti, dovolíte-li, než názor kohosi, kdo se sám vydělil ze zdejší společnosti a nechápe ji....
I v pozadí onoho, Vámi zmíněného "zúženě ideologického vidění skutečnosti", údajně charakteristického pro diskutující na fóru BL, je v podstatě pouze markantní ozvěna obav z nejasné budoucnosti směru vývoje národa a státu, vyjádřená způsobem, jehož jsou aktéři diskusí schopni, nikoli vyloženě tendenční podlehnutí jakési ideologii. Kdybychom podléhali nějaké ideologii, pane Čulíku, pak bychom neměli důvod k pochybnostem, které tak často na fóru vyjadřujeme, a tedy ani důvod k vyjádření. Víra nepřipouští pochybnosti. Nenechte se tedy splést vnějškovými výrazovými schématy, která většina diskutujících na fóru BL používá. V pozadí je vždy pouze jedno: obava o kvalitu vlastního života, případně nespokojenost s ní. Což jsou zcela standartní lidské vlastnosti, bez ohledu na ideologické zabarvení příslušného výrazového schematu, ano? Obavy kovaného komunisty, člena ODS, či novodobého fašisty se v tom směru nijak neliší. Pouze ji jmenovaní vyjadřují každý pomocí jiných myšlenkových schemat, pane. A s důrazem na to, co pokládají za stěžejní.
Domnívám se, že by úrovni BL výrazně prospělo, kdybyste Vy sám pociťoval více pochyb nad kvalitou a úrovní svých vyjádření, a pokud možno se v budoucnu vyhnul zúženě jednostranným hodnocením ze svých privátních hledisek. Tedy přesně to, co nám tak často a rád doporučujete.
Nestyďte se projevit občas nějakou tu trošku pochopení nad zdejším současným vývojem. Je zcela zákonitý, byť neodpovídá plně Vašim představám. Distancovat se od něj a poté ho zvnějšku kritizovat, nesvědčí o plném pochopení současných trendů, pane Čulíku.
Poznámka JČ: Z toho, že se určitý pozorovatel neztotožňuje s některými názory, vyjadřovanými v určité zemi (i kdyby nakrásně odmítal všechny názory, vyjadřovanými v té zemi) přece nevyplývá, že nemůže vývoji v té zemi rozumět.
