Čsl. dobrovolníci z Polska se stali základem čsl. jednotek ve Francii, na Středním Východě i v Sovětském Svazu. Rozličné nacionální i politické animosity se projevovaly nadále, ale byly jednak tlumeny se vzrůstající stabilisací politické representace i ustálením poměrů ve velitelském sboru: k této stabilisaci je nutno ovšem připočítat silný a sílící vliv Sovětů na politické poměry u jednotky ustavené později v Buzuluku. A» již přišli domů ze západu či z východu, měli bychom být na naši zahraniční armádu právem hrdi. Nebyli na východě jen Lomský či Reicin a nebyl na západě jen Píka či Rohlena. Jak mi řekla jedna bývalá příslušnice zahr. jednotek z Blízkého Východu: "My jsme se nezajímali o to, kdo jsme. My jsme chtěli bojovat proti Hitlerovi. A tomu jsme podřídili všechno."
(pokračování - 1.týden v říjnu)
Velcí mnichované
Nechť jsou požehnáni mírotvorci, napsal k šedesátému výročí Mnichovské dohody v týdeníku Independent on Sunday Geoffrey Wheatcroft.
V září 1938 vyvrcholila česká krize, píše Geoffrey Wheatcroft v týdeníku Independent on Sunday. Koncem měsíce byla uzavřena dohoda mezi Hitlerem a Chamberlainem. Dodnes, o šedesát let později zůstávají slova "Mnichov" a "mnichovanství" nadávkami a urážkami.
Během studené války, která je nyní předmětem nového britského dokumentárního televizního seriálu, opakovali studení válečníci slovo Mnichov jako strašlivé varování: Západ by neměl nikdy kapitulovat před Sovětským svazem tak, jak Chamberlain musel kapitulovat před Hitlerem.
Ve skutečnosti bylo toto údajné poučení zavádějící. Nejenže bylo Chamberlainovo chování čestnější a pochopitelnější, než se od té doby uznává. "Appeasement" (ustupování diktátorům, "mnichovanství") je přece hlubinným principem diplomacie, míní Wheatcroft. Studená válka to dokázala v praxi, i když nikoliv v teorii.
Krize roku 1938 se rozhořívala od připojení Rakouska k Německu v březnu toho roku. Z jiného hlediska se ta krize rozhořívala už od roku 1933, kdy se Hitler dostal k moci. Týkala se sudetských Němců: tří miliónů Němců v Čechách a na Moravě, které se staly západní částí nově vytvořeného státu po ukončení první světové války.
Po množství cestování sem a tam - byl to první případ kyvadlové diplomacie - se vrátil Chamberlain do Londýna z Mnichova a přinesl, jak doufal, "čestný mír. Jsem přesvědčen, že je to mír pro naši dobu." O tři dny předtím dal Chamberlain anglickému jazyku další novou frázi, když se zmínil v rozhlasovém projevu o "hádce v daleké zemi mezi národy, o nichž nevíme nic". Zdaleka nemohl tušit, jak trpce bude za tento výrok odsuzován, a jak nespravedlivě.
Ani bezprostřední příčina konfliktu nespočívala v jednoduché otázce nutnosti postoupit území a obyvatelstvo chamtivému diktátoru, který chtěl ovládnout Evropu, jak se o tom tak často mluví. Liberální názor, převládající tou dobou už dvacet let, poukazoval na to, že situace sudentských Němců je tvrdým porušením národního principu, který byl údajně plně realizován narovnáním po ukončení první světové války.
Chamberlainovým motivem ovšem nebyla národní spravedlnost. Chamberlain se snažil vyhnout se válce, což není nikdy špatný princip, ať je praxe jakákoliv. Všichni vědí, že se strašně mýlil, když sdělil své sestře, že se "seznámil s člověkem, s nímž se dá jednat." Jak se tou dobou poučila už celá řada německých politiků, s Hitlerem se jednat nedalo. Ale zkušenost s jedním brutálním zločincem přece nemůže zlikvidovat normální pravidla dobré víry a spravedlivého jednání, domnívá se Wheatcroft. Konec konců, válka, které se Chamberlain snažil zamezit, nakonec stála 60 miliónů životů. Úsilí předejít jí přece nebylo svou podstatou nízké.
"Mnichované" měli všichni živé vzpomínky na jatka první světové války, i když v ní, tak jako Daladier, nyní stejně nenáviděný jako Chamberlain, nutně nebojovali. Anthony Eden rezignoval začátkem roku 1938, protože nesouhlasil s Chamberlainovou politikou, ale v žádném případě nebyl pro válku za každou cenu. Eden zdůrazňoval, že podle slovníku Oxford English Dictionary znamená slovo "appease" "přivodit mír, vyřešit konflikt". Na válku se díval se smíšenými pocity, což bylo přirozené pro člověka, který zažil válku v zákopech, přišel v první světové válce o dva bratry a v druhé světové válce o syna.
Emocionální náboj "Mnichova" se objevil znovu v roce 1961, když vyšla kniha historika A. J. P. Taylora, The Origins of the World War Two, Původ druhé světové války. Vyvolala pozdvižení. Někteří kritikové obvinila Taylora, že idealizuje Hitlera, protože nebere v úvahu jeho dlouhodobé plány na podrobení Evropy.
Ať už je tomu jakkoliv, Taylor měl nespornou pravdu v jedné věci a v tom se dotkl citlivého nervu. Od té doby, co byl Chamberlain v roce 1939 neochotně donucen vyhlásit válku, nebo možná od churchillovské "finest hour", "nejlepší hodiny", výzvy k boji, v následujícím roce, se v Británii podvědomě a kolektivně přepsala historie. Nejenže se "appeasment", "mnichovanství" stalo nadávkou, to slovo se stalo výrazem označujícím spiknutí. Michael Foot a dva další autoři napsali v roce 1940 tendenční a nepříjemně krvežíznivý pamflet nazvaný "Viníci". Mínili jím Chamberlaina a jeho vládu. Chamberlainovo ustupování Hitlerovi a Mussolinimu bylo podle těchto autorů zlovolné a bylo vnuceno britskému národu, který by se býval rád diktátorům postavil se zbraní v ruce.
To je naprosto falešný názor. Jak Taylor napsal později: "Posuzujeme-li situaci podle toho, co se píše teď, zdálo by se, že prakticky všichni konzervativci usilovali o silný vojenský odpor proti Německu v alianci se sovětským Ruskem a že Labouristická strana požadovala rychlé vyzbrojení národa". Naopak, konstatuje Taylor, appeasement, mnichovanství, byla v Británii neobyčejně populární kauza. Všechny noviny v Británii Mnichovské dohodě tleskaly. Labouristická strana byla tvrdě postižena pacifismem a většině konzervativců se vůbec nelíbila představa nutnosti jít do války a už vůbec ne ve spojenectví se sovětským Ruskem.
Pár konzervativců, kteří byli proti Mnichovu, byli výstředníci, a k nim patřil i Churchill. Churchilla považoval establishment za zbrklého a nedůvěryhodného (v tomto ohledu se také po roce 1940 přepisovala historie) a Churchillovy reálpolitické argumenty považovala zejména liberální levice za naprosto odpuzující.
Vzpomínka na Mnichov vrhala dlouhý a temný stín na poválečnou mezinárodní politiku. Právě o Mnichově hovořil v roce 1956 Anthony Eden, když se postavil Násirovi v Egyptě a Kennedyho klaka o něm hovořila začátkem šedesátých let, když požadovala, aby se postavil Ho Či Minovi. Možná, že britská válka o Suez roku 1956 a americká válka ve Vietnamu by se měly přičíst k jinak dosti skrovným politickým zásluhám Michaela Foota, tohoto britského levicového labouristy.
Studená válka trvala déle než 40 let. Západní studenoválečníci se nemýlili ohledně podstaty sovětského komunismu: ukázalo se posléze, že byly zločiny komunismu horší, než co si představovali před padesáti lety ti nejmilitantnější antikomunisté. Avšak neměli pravdu, když šlo o "appeasement", "mnichovanství" a "finlandizaci".
Výraz "finlandizace" se stal dalším bojovým pokřikem. Charakterizoval způsob, jímž Finsko přijalo politiku úslužné, tiché poddajnosti vůči ruským požadavkům, způsob, jímž se země mohly stát sovětskými satelity bez vnějšího dobývání. Jak na to poukázal William Pfaff, nejrozumnější americký politický komentátor, jde o naprostý omyl.
Rusko napadlo v roce 1939 Finsko a Finové se bránili a došlo k uzavření příměří. Když Německo napadlo posléze Rusko, Finové udělali chybu, že obnovili válku proti Rusku a byli v roce 1944 donuceni uzavřít se Stalinem mír v téměř zcela beznadějné situaci. Využitím směsice trpělivosti, rozumných ústupků a "mnichovanství" si bylo Finsko schopno uchovat po dobu celých čtyřiceti let nezávislost a politickou svobodu.
Navzdory tomu, strach z finlandizace a mnichovanství, strach z dominového efektu vedle v poválečnmé západní politice k jedné chybě za druhou. Nechci tím říci, že Stalin neměl agresívní úmysly. Jen to znamená, jak napsal Taylor, že historikové pracují špatně, když odmítají Chamberlaina a Daladiera jako pitomce či zbabělce. "Byli to muži, kteří čelili skutečným problémům a za okolností, v nichž se vyskytli, udělali to, co bylo v jejich silách."
John Kennedy přece jednal jako Chamberlain během kubánské krize roku 1962, když vyjednával. Stejně si počínal Richard Nixon, když jako Chamberlain cestoval v sedmdesátých letech do Pekingu, a Ronald Reagan, když se setkal s Michailem Gorbačovem, aby "došli k mírovému ujednání".
Poučení končícího století je často podivné. Mezi ně ale bezpochyby patří, že "appeasement", vyjednávání, ustupování patří mezi nejvznešenější slova v jazyce, uzavírá svůj argument Geoffrey Wheatcroft.
