Tři jazyky v jedné zemi
Alexander Stich
Tyto poznámky přednesl profesor Alexander Stich na semináři Obce spisovatelů pro zahraniční bohemisty ve středu 9. září 1998. Loňská přednáka Alexandra Sticha na semináři Obce spisovatelů je zde a zde (druhá část).
"Kdo by u dneska četl Mezi proudy od Aloise Jiráska, kdy v Lidových novinách před několika dny - v sobotu - opět byl článek, jak zločinec Alois Jirásek jako tajný komunistický agent vytvářel české historické mýty."
Jak je to s mnohojazyčností v této zemi?
To je téma velmi aktuální a já jsem odhodlán ho neustále jitřit. Mluví se o tom velmi často. Patří k výbavě mladých českých, větinou snobských a málo vzdělaných vzdělanců říkat, e tato země odjakiva byla mnohojazyčná. A je to někdy komické. Přitom nikdo z toho nevyvozuje ádné pořádné důsledky.
Povím první provokaci. Vyla tu dvojdílná učebnice Dějiny zemí koruny české. To je učebnice velmi dobrá a zajímavá. Leč hlavní, co se v tisku zdůrazňovalo, bylo, e u to nejsou Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě, jak je psal Franz Palacký, nýbr e jsou to právě dějiny teritoriální,
územní, státní. Dějiny zemí koruny České.
Jaká je historie Němců v Čechách?
Váení přátelé, je to velmi krásné. Podívejte se dovnitř. Říkal jsem si,
jsem Chomutovan, dovím se tedy, co dělali Němci v Chomutově. Je známé přísloví, Stránský to roznesl v latinském spise Respublika bojema toto přísloví do celé Evropy: "Vude lidé v Chomutově Němci", tak co tam tedy v Chomutově ti Němci dělali.
Nenael jsem tam nic, ačkoliv to bylo významné centrum němectví českého. Tak jsem si řekl, vezmu si Teplice. Jsou v té knize dvakrát: v roce 1848, kdy se odtrhly od českého, jetě zemského dvojjazyčného Národního výboru, slavíme teď sto padesát let, za týden jedu do Kroměříe na říský sněm, tak si to vechno dávám dohromady.
V Teplicích byl svolán sjezd českých Němců, který se ostře postavil proti českému národnímu výboru. To byla ta první Spaltung, první těpení. Od té doby se projevuje zřetelně. Pak v té kníce není o Teplicích nic, a za padesát let, kdy byly punktace, tak byl opět v Teplicích jeden sjezd, který znemonil, aby dolo k česko-německému vyrování.
Co tam dělali půl století ti Tepličané, jak ili, co chtěli, o tom v těch Dějinách není ani slovo. Není tam ani, co se dělo v Liberci, v Chebu, v Karlových Varech. Jenom se přejmenovaly Dějiny národa českého na Dějiny zemí koruny české. Vnitřně se z tohoto hlediska v postojích nic nezměnilo.
A tak je to vude. O tom je třeba mluvit doma, o tom je zapotřebí mluvit se zahraničními bohemisty i germanisty.
Chceme-li se opravdu vymanit z klauzury jazykově národní české bohemistiky, bude to znamenat několik generací skutečně poctivé vědecké a kulturní práce.
Pocta bohemistů
Přiblině před třemi nedělemi, od 20. do 26. srpna, se konala konference Pocta 650. výročí zaloení Karlovy univerzity, vyel dvoudílný sborník, k dispozici na praské filozofické fakultě v Ústavu bohemistických studií v třetím patře. Laskavé Literární noviny mi otiskly úvodní referát "Pocta bohemistů Univerzitě Karlově".
Tam jsem toto téma také jistým způsobem nakousl. lo o to, jakým způsobem koexistuje a jak působí centrální univerzitní středisko v Království českém za 650 let a větinový jazyk této země, to jest četina. To není zdaleka téma samozřejmé, jak jsem tam ukázal. Má to mnoho peripetií.
Spisovný moravský jazyk?
Mám tady v této souvislosti jednu kuriozitu. Na univerzitě v Tartu v Estonsku, v slavném univerzitním středisku, proslaveném předevím Lotmanovou kolou, vychází velmi prestiní série, která se jmenuje Slavica tartuensia. Čtvrtý svazek této publikace s velkou mezinárodní vědeckou váhou a autoritou je věnován problému malých a velkých jazyků. Mezi těmito jazyky je uvedena i moravtina. Poprvé v dějinách vyel článek od Zbyka ustka z Bratislavy "Otázky kodifikace spisovného moravského jazyka".
Tendendce po spisovné moravtině mají u víc ne stopadesátiletou historii. Poprvé se projevily v třicátých letech devatenáctého století. Je to popsáno v Havránkově Vývoji a v podobných publikacích, Čechů z království, jeden se jmenoval Trnka a druhý Ziak, kteří u tenkrát vystoupili s programem moravské jazykové samostatnosti. Byli tvrdě zakřiknuti předevím velkou autoritou Valacha Frantika Palackého, který napsal slavnou studii do Muzejníku, a tím to vlastně tenkrát skončilo.
Ale projevovalo se to potom při slovenské odluce túrově ve čtyřicátých letech, a tam situace vůbec tenkrát nebyla samozřejmá. Existovalo mnoho vývojových moností při kodifikaci četiny, moravtiny a sloventiny. Nám se dnes zdá, e ta, který se uplatnila, byla jediná moná, ale tak tomu nebylo.
Článek prosazuje zvlátní moravský pravopis a obsahuje i paradigmata.
Vztahy četiny a české kultury k jiným jazykům
Dalí publikaci vydal Uniwersitet Opolski, v Opolí ve Slezsku, činorodý profesor Gajda vydává sérii Najnowsze dzieje jezyków slowanskich. V roce 1998 vyel svazek Český jazyk pod redakcí Jana Kořenského. Obsahuje to popis české jazykové situace a vztahy četiny v současnosti k jiným jazykům, k četině, sloventině, poltině, němčině, potom jsou to otázky romtiny v četině a funkční stratifikace četiny.
Jak víte, za těch osm let, co jsem na fakultě - neměl jsem ádné velké plány, přiel jsem tam poměrně velmi pozdě, to u si člověk velké plány nedělá, ale něco jsem chtěl, a to hlavně zaplnit temnou díru do jisté míry estnáctého, ale i předevím sedmnáctého a osmnáctého století.
Mluvil jsem o tom, někteří z vás byli loni v Hluboké, kolega Čulík byl tak laskavý, e to zesvětovil ten text, poněvad ho strčil do internetu, co bylo velmi zajímavé.
Mnohojazyčnost v Čechách sedmnáctého a osmnáctého století
Tentokrát bych si zvolil téma, jak to vypadá se stavem četiny v klíčovém období sedmnáctého a osmnáctého století. Ve vztahu k "jiným zemským jazykům".
Skutečně, tato země byla poly -, multilingvální, mnohojazyčná. Je to základní fakt, kterému se vak mnoho pozornosti zatím z různých důvodů nevěnovalo.
Já jsem se poprvé k tomu vyjádřil v článku, který je v České literatuře v článku, který je v čísle 6/1996, k tomu bych těko něco dodával.
Děláme soupis rukopisů sedmnáctého a osmnáctého století v českých muzeích, o kterých jsme dosud nevěděli. Na rozdíl od knihopisu sepisujeme vechny rukopisy, které tam najdeme. Vycházíme z recepčního hlediska. To, e se uchovaly v těch muzeích, je svědectví, e tady nějakým způsobem buď vznikly, nebo sem byly přivezeny, ale proto, aby tu byly čteny, poněvad je někdo tady chtěl mít, čili patří do duchovní atmosféry této země.
Máme tam rukopisy orientální, mediterrání, velijaká překvapení jsou neuvěřitelná, ale předevím jsou to pochopitelně české, latinské a německé rukopisy. Sepisujeme muzeum v Broumově, muzeum na periférii českého území, které bylo germanizováno velmi záhy. Jsou tam rukopisy hlavně německé a latinské. Bude to vydáno.
Budujeme také bibliografii a knihovnu. Hlavní bohemistický úkol je vydat Rosův Slovník. Václav Jan Rosa je znám jako autor mluvnice Čechořečnost z roku 1672. Vedle toho zanechal Slovník, který existuje ve dvou rukopisech, jednak patrně v Rosově autografu (rukopise), jednak v obrozenském Neuberkově opisu.
Je to edice, která má tisíc a jednu svízel, záhad a komplikací, skterou se těko vyrovnáváme, ale postupně se nám to snad podaří. Mimo jiné je také potí, e tam chybí kus m a kus n.
Němčina a latina v Čechách byla českým prostředím pozměněna
Tento slovník je česko-latinský. Ukazuje to latinitu a bohemikálnost v této zemi. Není to slovník, v něm by latina vypadala stejně, jak by vypadala v dobovém slovníku česko-panělském nebo česko-maďarském. Latina je v tom slovníku modifikována. Je ovlivněna tím, e ty rukopisy do značné míry vznikaly v této zemi od lidí, kteří uměli česky nebo německy nebo česky i německy. Tento úkol, jak proniknout k této jazykové promíenině je velmi svízelný.
Pokud jde o latinu, máme jistou výhodu. U téměř dvacet let vychází slovník středověké latiny v českých zemích. Vydává to Akademie. Zatím je těchto svazků venku asi estnáct a pokrývá to asi třetinu celkového rozsahu.
Otázka je, co je vlastně latina v českých zemích. Něco jiného je latinská řeč mistra Vojtěcha Raňkova z Jeova nad mrtvým Karlem IV., slavné dílo české latinské prózy. Vojtěch Raňkův z Jeova byl Čech jak poleno, to se o něm ví, zároveň mistr a doktor paříské univerzity, čili člověk se světovým rozhledem, jeden z hlavních vzdělanců té doby. Důleitá je otázka, jak on píe latinsky.
Nebo: česká latina ve čtrnáctém století se vyskytuje ve velkých hymnech arcibiskupa Jana Jentejna. Dodnes je nemáme vydané a přeloené. Toto jsou jasné zdroje. Ale teď existují velijaké přírodovědné či právnické příručky. Do jaké míry je to česká latina, jen proto, e se tyto dokumenty zachovaly v nějakém českém muzeu?
Máme to ovem jen do roku 1500. Prosím, my v této zemi vůbec vechno máme do roku 1500. Gebauerův slovník je do roku 1500, Gebauerova mluvnice je do roku 1500, vechny ostatní historické mluvnice jsou v podstatě do roku 1500. Nový slovník staročeský vychází z materiálu do roku 1500, toto také do roku 1500. Je to fatální datum českých filologických věd.
Co je "česká literatura"?
Přítomnost jinojazyčných kultur v Čechách a edice Česká kninice
Není zajímavé, jak z tohoto hlediska byla zcela automaticky a bezproblémově koncipována Česká kninice, ambiciózní edice nejvýznamnějích českých literárnch textů, kterou nyní vydává nakladatelství Lidové noviny?
Kdy se tady o tom mluvilo včera, krtal jsem si do jedné této brourky, do tohoto edičního plánu. Je to Česká kninice. Je to tschechisch oder boehmisch? Co to znamená? My si musíme tuto otázku klást.
Zřejmě se myslí v tradičním duchu, "kninice české literatury psané českým jazykem".
Ale v České kninici mají vyjít i středověké legendy, a ty jsou psány staroslověnsky a latinsky. Pak má vyjít ivotopis Karla IV., to je latinsky, Zbraslavská kronika, ta je latinská, Vavřinec z Březové Husitská kronika, abych to řekl pěkně česky, echt tschechisch dílo, ideově, jenome si ji musíme ze staré četiny přeloit. Pak je tady Překladový výbor z humanistického básnictví - to u máme, dále Pavel Stránský ze zápské stránky, ta Respublica bojema, evropský bestseller třicátých let sedmnáctého století, pak je tu Bohuslav Balbín. Česká kninice zahrnuje est knih jazykově nečeských.
Teď je otázka: proč není do České kninice zahrnut Ackermann aus Boehmen, kdy je tu Tkadleček? Ale i jinak. Prosím pěkně: dnes ádný Čech, mladý vzdělanec, nemá bezprostřední ivoucí textový vztah k dílu Josefa Dobrovského. Řítí se na nás výročí, v roce 2003. K tomu bychom měli vydat z obrovské korespondence Dobrovského, co je zásadní kulturní evopské dílo, překlady do četiny, protoe mladý český vzdělanec to v latině vůbec nepřečte a v němčině, budi Bohu alováno, to čte patně.
Take vidíte, i takovouto kninici sestavit u nebude napřítě tak jednoduché. Bohemista se bude muset stát bohemistou jaksi aspoň informativně dvojstranným.
Jazyk je to, co humanizuje člověka
Jazyk je dán, jako komunikační prostředek. A jazyk, tím jsem v prudkém odporu s mnoha dneními odborníky a vzdělanci, je to, co humanizuje primárně člověka. Jsou případy bilingvních, trilingvních, přechodních situací, ale to jsou vdycky příklady, které se jako příznakové (netypické) odráejí na té bezpříznakové (typické) situaci, e 99 procent lidstva se vrozuje do jakéhosi jazyka, získává tam obraz světa a pak z toho postupuje dále. Můe se nám to líbit nebo nelíbit. Má to někdy historicky, poliicky, společensky, velmi negativní důsledky. Ale to je jiná věc. Nemůeme popřít fakticitu tohoto stavu. To, co dneska ve světě skutečně konstituuje lidstvo, zase s přechodnými případy, jsou pořád ty etnicko-národně jazykové celky.
Jan Čulík: Proč s vámi nesouhlasí jiní odborníci?
Alexander Stich: Poněvad je to nacionalismus. Ale já to o sobě říkám. Oni namítají, e je to problém národně jazykové a občanské společnosti. e to, co říkám, je proti principu občanské společnosti. Vimněte si zajímavé věci, já to napsal provokativně i do Literárek, e ústava této země nemá vůbec zmínku, e by v ČR il nějaký národ a mluvilo se nějakým jazykem. Kdy si vzpomenu a budu se manifestovat jako Eskymák a začnu psát úřední podání v eskymáčtině, jako občan této republiky, tak u Ústavního soudu vyhraju, jsem o tom plně přesvědčen, proces, e mě bude muset ten Obvodní úřad v Praze 2 odpovídat v eskymáčtině. To je následek české ústavy. Natěstí lidé jsou rozumní.
Problém moravtiny
Kdy si vezmete problém moravtiny. U před dvěma lety to prasklo na tomto semináři, vzpomínáte si, kdy se mne Jacek Baluch na tom praském předměstí zeptal, provokativně, jak to, e klameme Brusel. My tam podáváme hláení, e jsme etnicky homogenní národ bez problémů: pár Poláků a slovenská menina. Máme v úředním sčítání lidu milión občanů, kteří deklarovali národnost moravskou a padesát tisíc národnost slezskou. A Jacek Baluch, bývalý polský velvyslanec v této zemi, mi na to řekl, "Pane kolego, prosím vás, tak co tady je? Vdy vy jste na tom meninově výrazněji ne Slovensko, kdy se to spočítá na procenta. Ale vy tvrdíte do Bruselu, e problémy s meninami nemáte."
V této zemi to jetě nezačalo zajímat odpovědné úřední, zodpovědné diplomatické osoby, poněvad jetě nebyl malér. A bude malér, tak to začnou hasit. Budou někam jezdit a budou říkat, "Ono si to tak nesmíte brát." Budou vykládat historky, a tak.
Jsou to velmi naléhavé společenské problémy.
A jaké byly jazykové poměry v Čechách v sedmnáctém a v osmnáctém století?
Chtěli bychom zjistit, jak to vzniklo v sedmnáctém a osmnáctém století, protoe je to doba klíčová.
Co se podařilo udělat? Vyel jeden sborník, který je věnován ranému obrození, se speciálním zaměřením na otázku, jak a do jaké míry souvisí sedmnácté a osmnácté století s národním obrozením. Stará teze u od dob Vlčkových, Jakubcových a pozdějích, i historiků je, e je tam hiát, prázdnota. e v této zemi končí slovní literární kultura někdy kolem roku 1730 - 1740. Pak, e následuje absolutní marasmus, a pak teprve je nový náraz, osvícenství, absolutní stát, Marie Terezie, Josef II. a z toho jako reakce vzniká vlastně na zelené půdě nový národ. Třeba historik Kořalka to v roce 1968 vyhrotil, e to, co jsou dneska Čei, nemá s Čechy čtrnáctého - patnáctého století absolutně nic společného.
Připravuje se druhý díl antologie - ovem jen jazykově české - ke Sládkovu výboru Malý svět je člověk. U se to tiskne. Bude to velmi krásné, morbidní, funerální, to v dnení době bude mít jistě velký ohlas.
Vznikla řada diplomových prací, skutečně pičkových. Přinesl jsem jednu, protoe je kontaktní, odevzdaná právě teď, od Jana Linky, "Český překlad ivotů svatých Petra Skargy, aneb tvorba ebestiána Vojtěcha Scipióna". Jde o jazykový kontakt česko-polský, který je pro nás důleitý ve Slezsku. Soupisy knihovny v polském Těíně jsou neobčejně inspirativní pro bohemistiku.
Toto byl jeden z největích kontaktů česko-polských v dobách, kdy bylo celé Slezsko součástí českého státu.
Budeme-li chtít zdůraznit regionální aspekt naich výzkumů, budeme muset do roku 1630 a něco do toho zařadit Luice a do roku 1740 Slezsko.
To má ovem naprosto fantastické důsledky. Kdy budu psát dějiny české literatury nikoliv napsané česky, ale vzniklé v českých zemích, budu v tom mít Andrea Griffia, Martina Opitze a Angela Silesia. Ti vichni tvořili literaturu jako poddaní českého krále a občani, obyvatelé českého soustátí.
To si ti hoi, co pořád píí o multilingální situaci, vůbec takové otázky nekladou, protoe oni jenom chtějí být moderní a efektní a říkat, "ádný jazykový nacionalismus." Jak to udělat? Tyto otázky si musíme klást.
Vyel sborník "Břevnov v českých dějinách", to znamená benediktinský břevnovský kláetr, nejstarí muský kláter, který teď měl milénium. Já v tom sborníku píu o dvou modlicích kníkách jako ánru, jeden z autorů je Josef Bonaventura Pitr, tomu dělám slávu u několik let jako jednomu z nejvýznamnějích českých autorů poloviny osmnáctého století.
Ale důleitějí je v tomto sborníku od Jaromíra Lindy článek Josef Bonaventura Pitr, "Zpráva o nálezu konceptů Pitrových kázání z let 1735 - 1752".
Je tady dlouhý soupis vcelku 163 homiletických konceptů. Je zajímavé, jak se v tom prolínají různé jazykové ivly. Pitr je typický Čech, syn hrnčíře z Třebechovic pod Orebem, z maloměstské řemeslnické vrstvy. Se svým otcem si do smrti píe česky. Jedinou kariéru, kterou v té době mohl udělat nadaný malý kluk, byla kariéra církevní. Pitr to dotáhl velmi vysoko. Byl to moravský zemský prelát a zpovědník Marie Terezie. Byl také namočen do svporů o svatost Jana Nepomuckého, byl to velký diplomat a významný kulturní činitel.
Pitr píe česky, píe a káe latinsky a svou korespondenci s Vídní vede německy. To nebyla v té době samozřejmost.
Máme řadu jezuitských profesorů Karlovy univerzity, kteří, kdy vylo nařízení v osmdesátých letech osmnáctého století, e se Karlova univerzita germanizuje, v pobarokní době, lo o dobu osvícenskou, řada těchto jezuitských profesorů odela do penze nebo někam jinam, protoe nebyli schopni přednáet německy.
Centrální jazyk byla předevím latina. Pitrova kázání nám dávají zcela unikátní materiál, abychom pronikli reálně na základě konkrétních materiálů k tomu, jak to vypadalo s jazykovou situací této země v tomto období.
Jak s tím máme zacházet? Víme o tom zatím velice málo, a proto se musíme vyjadřovat velmi opatrně, hypoteticky a zdůrazňovat omezenost naeho poznání. To nás snad bude hnát k tomu, abychom tohoto materiálu nashromádili víc.
Dalí problém je, to je jasně řečeno ve 34. čísle Literárek v mém článku Pocta bohemistů, musíme i jako bohemisti, i jako Čei i jako odborníci, říct jednu věc, e ta mylenka, e tady koexistovaly tři, popřípadě dalí jazyky na stejné úrovni, musíme odmítnout, protoe to neodpovídá realitě.
Latina hrála úlohu internacionálního jazyka, který spojuje od raného středověku evropskou křesansko-idovskou vzdělanost.
Něco jiného jsou druhé jazyky, které u jsou parciální, jejich uívání je částečné, i nazíráno z hlediska teologického. Latina je nejenom jazyk univerzální, ale i jazyk posvátný.
Posvátnost četiny
Je zajímavé, e četí barokní autoři, počínaje Balbínem, přes autory vech předmluv k mluvnicím, Rosu, Jandyta, Konstance a dalích, neustále zdůrazňují, e četina je také jazyk posvátný a odvolávají se na tradici cyrilometodějskou.
Kolega historik Duan Třetík je pevně přesvědčen, e slavismus v této zemi je bludný výmysl jungmanno-kolárovský. Chyba je v tom, e Třetík je světový odborník na rané Přemyslovce a v ostatním se pohybuje tak asi, jak já se pohybuju v epoe raných Přemyslovců. To jest, e z několika faktů vyvozuje nějaké závěry.
Oni si český jazyk nobilitovali. Toto období udělalo ten jazyk svatým jetě jinak. Je to lingua wenceslaina, jazyk svatováclavský. To je a chorobné. Ten motiv jazyka svatováclavského, který potom vyprchává v obrození, jsem popsal na několika místech ve své kníce od Karla Havlíčka k Frantiku Halasovi.
Tvrdý český jazykový zákon
Vztah jazykový česko-německý nebyl paritní. A to ani v dobách, kdy veřejný ivot v Praze nebo ve velkých městech byl ivlem německým pokryt. Budeme potřebovat dějiny českého jazykového práva, otevřel jsem na to na fakultě seminář, chodí u tam asi 15 mladých lidí, snad někdo z nich nám je jednou napíe. Centrálním pojmem tam je český jazykový zákon z roku 1615.
To je unikátní dílo, na které se pak odvolávají ranní obrozenci, to je jejich hlavní ideologický nástroj, zbraň. To kdy si dnení Evropan přečte, tak mu běhá trochu mráz po zádech. To je skutečně pro dneního člověka a neuvěřitelné. To je nejtvrdí represívní zákon, který chce zajistit totální jazykovou bohemizaci této země. Pozoruhodné je, e to odhlasovali i likové a Turnové a podobní členové stavovské obce, kteří byli nacione germani. Uznávali, e to je zapotřebí. Zřejmě luteránská jazyková agrese byla od poloviny estnáctého století velmi silná.
V té době také vznikl slavný spis Stránského "Na nedbalého Čecha učiněný okřik". Obojí je vydáno, doporučuji vám to.
Jazykový vliv v Čechách se nevztahoval k jednomu centru
Jazykový vliv, i literární, v českých zemích byl dispersní, rozptýlený. Představa jednotného českého němectví je velmi pozdní představa, z devatenáctého století.
Oni byli občany této země, zčásti bilingvní, a pokud se vztahovali někam, tak se na severu vztahovali k Sasku, do Lipska, Dráďan, Freiburku, ti jiní z okolí Krumlova se vztahovali k rakouským zemím, jiní Morava zase jinam, do Slezska celá severní Morava.
Neexistovala představa jednotnosti a jednotného centra. Proto se nám budou těko tvořit Dějiny česko-německé literatury. Nemáme na to připravenou českou bohemistiku.
Germanistika v Čechách musí studovat českou německou literaturu
To taky opakuju, kde můu, oni u to vědí, nemají mě rádi, ale je to tak. Germanistika v českých zemích se pěstuje asi tak, jako by se mohla pěstovat na Novém Zélandě nebo na Islandě. Představuju si českou germanistiku po tradicích Fischerových a Arnota Krause poněkud jinak. Jistě, je zapotřebí, aby se tam přednáela německá mluvnice a Goethe, ale vedle toho tam musí být jetě to druhé, to česko-německé.
Teď máme v této zemi univerzit, jak nastláno, v této zemi. Vude je germanistika. Mělo by to dělat Ústí. Dělají to Budějovice. Tam je velký mu, profesor Václav Bok, to je jediný mu, který tyto věci v této zemi dělá.
Vzal jsem si včera novou středokolskou učebnici nakladatelství Atlantis, Kouzelné zrcadlo literatury. Pracujme s ní ve kole z tohoto hlediska.
Pokud jde o německé záleitosti, učebnice se zmiňuje o Niebelunzích, pak je tam jen řádek o Ackermannovi aus Boehmen, je tam zmínka v německých souvislostech o Aeschenbachovi. Celý německý hrdinský epos třináctého století se odehrával v Praze, na dvoře krále Přemysla Otakara II.
Nikoho to nenapadne, e kdy chceme mít česko-německou literaturu, měli bychom na to upozorňovat. Kdy si vezmete novou učebnici Lehárovou a mou, tam je to jetě horí. Věděli jsme, e by to byla disjecta membra, jen nesystematické zmínky, tak jsme si netroufli. Germanisti nám nedodali materiál, z kterého bychom mohli vycházet.
V Zrcadle není vůbec velký Mathesius z Jáchymova, světový renesanční spisovatel. Měli bychom si ho přeloit. Není tam z 19. století Ebert Maisner Hartmann. Dodneka nejsou přeloeny do četiny Paměti Alfréda Maisnera. Dvacet let u obcházím Prahou jak straidlo, poaduju to, a zcela neúspěně.
V tomto Zrcadle je připomenut Grimmelshausen a Andreas Griffius, pro literaturu barokní, pak přijde klasicismus a je tam zmíněn Lessing a Kant. A vedlem toho Dobrovský, který je přece autor jazykově latinsko-německý, nikoliv český.
Působí to poněkud zmateně a bizarně. Stejně tak bych mohl mluvit o podílu česko-latinské literatury. Chci udělat do dvou tří let v Chomutově malou studentskou konferenci o česko-latinsko-německé literatuře, poněvad z Chomutova je Bohuslav Hasitejnský z Lobkovic.
A co idé v Čechách?
Pak existuje jetě jeden bolavý problém. Toti národnostně-jazykově kulturní sloka idovská. To je také dnes velmi zjitřeno. V tomto Zrcadle na str. 97 je ukázka z Paijí praských idů. To je památka latinsky psaná a je to vlastně parodie na evangelium. To je velmi zajímavé. Je to jistý krok dál. A pak je tam pláč velkého rabbiho praského, Abigdora Kara.
Zásluhu o tom, e my Čei víme o Karovi má jeden český spisovatel, který má zásluhu i v mnoha jiných věcech. Alois Jirásek. Poprvé se objevil ten alozpěv Abigdora Kara nad vyvraděním praského ghetta koncem čtrnáctého století za Václava IV. v jeho románu Mezi proudy. To u je sto let staré.
Ovem to nikdo nevěděl, protoe kdo by u dneska četl Mezi proudy od Aloise Jiráska, kdy v Lidových novinách před několika dny - v sobotu - opět byl článek, jak zločinec Alois Jirásek jako tajný komunistický agent vytvářel české historické mýty. To je odporné, co se píe v českých novinách. To, pokud to bude dávat kolega Čulík do toho internetu, a tam to slovo "odporné" laskavě napíe, ano. To je kulturní nedospělost. Toti jde o to, jestli Klaus se Zemanem něco dělají nebo nedělají, a při té příleitosti se vytáhne Jirásek. A je v souvislosti s tím citován Čornej, ten to jistě neřekl. A tím to končí.
Ale ghetto v Praze přece fungovalo nejenom koncem čtrnáctého století, ale a do časů Dobrovského, a o tom u tady není nic, protoe my o tom zase nic nevíme.
Bohemisté musejí umět historii, musejí umět mluvit německy a latinsky, bohemistika musí mít kontakty se slovanským světem
Měli bychom bohemistiku do značné míry rehistorizovat, relatinizovat. My máme dneska ze esti set posluchačů asi tři lidi, kteří umějí sluně latinsky. Regermanizovat. Kadý bohemista by měl umět alespoň sluně pasivně německy. Nemusí mluvit jak Goethe, ale musí umět číst a musí umět číst třeba Dobrovského v němčině. A re-slavizovat. To je překvapení. Protoe po čtyřiceti letech tak něného přátelství s ruským Sovětským svazem se ukazuje, e my máme slavistiku ve stavu velmi poválivém.
Budeme se snait vydávat knihy ze sedmnáctého a osmnáctého století, které existují v různých jazykových verzích. Ale nejsou to překlady, třeba z četiny do němčiny, nebo z němčiny do četiny. Jsou to verze, které jsou posunuté. Nedaří se nám dost dobře určovat, která je prius a která je posterius. Vylo to ve stejném roce, má to sejné vročení.
Je moné si klást otázku: jsou ty posuny dány různými adresáty, nebo čím? Proč se vynechávají motivy nebo mění některé formulace?
Knihy k poutním místům
Krásný pramen na to jsou knihy k poutním místům. To je ve středním období překrásný ánr, ánr komplexní. Ta kníka je jednak náboenská, modlicí. Ale vedle toho je to kníka historická, kníka legendistická, vedle toho je to turistický průvodce, poněvad se tam taky popíe, jak se tam člověk dostane, a je to i topografie - to místo je tam popsáno. Vedle toho je to kníka velmi často lékařská a chemická, poněvad na těch svatých místech, u těch zdravohojitelných míst vdycky byly lázně. Tak se musí popsat, co se tam léčí, jak se to provádí, a tak dále. U v té době se píe, jako dneska, z čeho se chemicky skládají ty prameny. Kromě toho je to kníka básnická. Zcela pravidelně tam jsou litanie, písně k světci, který je uctíván, a podobně.
Zatím to bylo zcela mimo zájem lingvistiky, filologie, literární historie, kulturní historie. Zde je něco, co nás zajímá i z důvodů patriotických.
Tato kníka se jmenuje:
"Studně zdravohojitedlná svatého Vácslava kníete, mučedlníka a dědice českého, v Hořejím Lauterbachu kurfiřstského kraje Schrobenhausu v Hořejích Bavořích, nedávno vyprejtěná. Nejprv v německé řeči skrz Pavla Kruegera, doktora a kanovníka u Matky Boí v městě Mnichově, faráře v Schrobenhausu sepsaná, a nyní ke cti a slávě svatého Vácslava Čechům k vzbuzení a potěení na česko vyloená a s dovolením jeho kníecí Eminence, pana kardinála z Harrachu, arcibiskupa praského, v Praze, v koleji Societatis Jesu u sv. Klimenta vytitěná, Léta Páně 1659."
A vedle toho máme to německé.
Vimněte si, e český titul je jenom český: "Studně zdravohojitedlná svatého Vácslava." Německo je to: "Fons Apollinis - " autor českého překladu tuto antikizující jednotku vynechal - "oder Sonnenbrunnen das is das Leben - " v četině není ádný "ivot" - "des heiligen Wenceslai Martyres, dieses Koenigreich Beheim Hauptpatrons."
Vimněte si drobných rozdílů. V české verzi je "mučedlník a dědic český", v německé verzi je "dieses Koenigreich Beheim Hauptpatrons".
Ty posuny jsou velmi závané. Ukazuje nám to psychiku doby, kulturní historii. Dnes se pěstuje historie mentalit. Historici nám to pořád otloukají o hlavu. Z těchto textů to budeme moci čerpat.
Pro nás bude velmi zajímavá "Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavě" - tam bylo palladium země České, v německé verzi "Heiliger Weg von Prag nach Altbunzlau". Obě dvě verze vyly v roce 1680. Jejich autorem je významný český spisovatel a kulturní činitel té doby Jan Tanner, o kterém u toho víme velmi mnoho. A o deset let později vyla latinská verze. Bude se muset srovnávat trilingva, trojjazyčnost.
Konceptuální kázání
Jetě vám předvedu konceptuální kázání, homiletika, jeden ze základních prozaických ánrů té doby.
Byla jednak kázání uitková, katechizační, kde se vykládalo, a jednak kázání bych řekl literární. To bylo to italské concetto, které jde a ze paněltiny.
V těch kázáních byla často náboenská sloka u velmi oslabena. Máme jedno krásné české kázání toho typu, e biblický citát ke dni začíná, "Et vos..." a pokračuje to "A vy uděláte to a to..."
Autor si vezme těch pět písmen "Et vos" a vytváří na ně postupně věty. Které vůbec nesouvisejí s významem. Autor přímo tu arabesku tká, proplétá, k závěrečnému efektu. V té době to byla vrcholná literatura, ne literatura pro prostého lidového čtenáře, ale pro vzdělance, který umí ocenit literární finesy, figury, rétorické ozdoby.
A vypadá to takto. Jeho autor má krásné jméno, jmenuje se Jan Jáchym Hloupý. To kázání se jmenuje takto:
"Lucerna mezi vodmi mořskými plující temnosti nočné světlem jazyka svého osvětlující a k studni ivota vedoucí." Nebo: "Svatý Jan Nepomucký, ryba svatá z vody a z ducha svatého narozená, v hořkém moři tohoto světa plující, přebývající temnosti v smyslích hříníkův ohněm jazyka svého, chci řícti, s řečí svatou rozeplující a k studni vody ivé a moudrosti vedoucí."
A teď se říká, e to bylo prosloveno nedaleko Mělníka, od urozeného a vysoce učeného pána Martina mida, od Johanna Jáchyma Hloupý, byl to cisterciák, profes, ze ďáru na Vysočině.
Je zajímavé, e v tom titulu má řada těch lexému index a dole jsou k tomu vysvětlivky. To je také pozoruhodné z hlediska literárního. Říká se to, co je ta lucerna. Lucerna není laternae, svítidlo.
Lucerna jest jméno ryby mořský jazyk ohnivý mající, který nočního času na způsob pochodně hoří a svítí. Viz Plinius, Kniha IX., ver 27. Vztahuje se to k latinské, antické vzdělanosti.
A tento text vypadá takto (s omluvou, jde o přepis zvukového záznamu):
"Die in Meer mit feuriger in zur Nachtzeit leuchtender Zunge schwimmende und die irrende Schiffer zum Hafen dahin sie begehren fuehrende Luzerna, oder der heilige Joannus Nepomucenus, ein aus dem Wasser und dem heiligen Geist geboren, in bittern Weltmeer schwimmendes in der grossen Nacht der Suenden, der Werken, der Finsterniss mit seiner heiligen Zungen leuchtender ..." Atd.
Abychom mohli jazykově, literárně, kulturně, proniknout situaci této země a být právi dobovému a často tak módně bych řekl jen nahazovanému heslu, takovéhle věci se budou muset v bohemistice také dělat. Zapla Pánbů, e se na to nachytal jistý počet mladých lidí a začal s tím konečně něco dělat.
Doufám, e a bude přítí seminář, e tu bavorskou Zdravohojitedlnou studni svatého Václava, dědiče a patrona země české, u vám budeme moct v synoptickém vydání i s analýzou jako bohemistům předloit.
Tak já bych toho nechal.
Alexander Stich
Otázka kodifikace spisovného moravského jazyka
Zbyek ustek, Bratislava
Slavica Tartuensia, IV, Tartu, 1998
"Moravanům jde na nervy, jak Čei z Čech obecnou četinou przní český jazyk."
Prosadilo by se sjednocení Moravy se Slovenskem?
Tento pozoruhodný článek vyel česky v renomovaném akademickém sborníku v estonském Tartu.
Současnou jazykovou situaci na Moravě a v Čechách charakterizuje nápadný paradox. Dominantní obyvatelstvo sice hovoří podle oficiálních názorů různými dialekty a jazykovými vrstvami jednotného, t.j. českého, jazyka s dlouhodobě ustálenou spisovnou formou spojující v tvarosloví typicky české prvky s některými moravismy, ale i nejvzdělanějí vrstvy českého národa se v posledních letech spontánně přiklánějí ve veřejném mluveném i písemném projevu k nespisovným tvarům, společným pro značně unifikované interdialekty na území Čech. (Tj. skoro vude v Čechách se mluví stejně, obecnou četinou, pozn. JČ) Naopak na Moravě se v soukromých hovorech převáně pouívá některý z početných a stále ivých moravských dialektů, ovlivněný případně spisovnými tvary, kdeto ve veřejném projevu mluvčí více méně dodrují spisovnou normu.
Stále více se ukazuje, e spisovnou četinu jako národní jazyk Čechů sami Čei de facto odmítají a vědomě se hlásí k (zatím) nespisovné nií vrstvě jazyka oficiálně nazývané "obecná četina" , která vak de facto je vlastní, tedy autentickou "českou" četinou . V posledních desetiletích tato autentická četina představuje s výjimkou zpravodajských relací ve sdělovacích prostředcích a některých velmi oficiálních projevů vlastně jediný, de facto neoficiálně kodifikovaný literární jazyk, ířený s úplnou samozřejmostí nejen z praského rozhlasu, televize, divadelních scén a filmu , ale v posledních letech i v psaném projevu .
Mluvčí, kteří si osvojili spisovnou četinu anebo Moravany, kteří si zachovali vlastní jazykové povědomí, tato situace znepokojuje a nejednou i uráí . Pokles oficiální jazykové kultury překvapuje mluvčí, kteří dlouho pobývali v zahraničí a přes svoji odloučenost paradoxně mají (z pohledu spisovné četiny!) vyí jazykovou kulturu ne převáná část domácího českého, nebo početěného obyvatelstva (např. spisovatel Milan Kundera původem Moravan). Situace zachází tak daleko, e i literatura věnovaná jazykové kultuře (Chloupek, 1974) otevřeně přiznává, e spisovně hovoří převáně jen Moravané přicházející do Čech, aby tím zakryli společensky nií presti svých (moravských) dialektů . Oficiálně skrývaná, ale objektivně existující jazyková divergence Moravy a Čech se projevila i tím, e herci moravského původu vystupující v českých filmech byli dabováni rodilými Čechy, protoe mají pro české posluchače (v spisovném projevu!) nepřijatelnou výslovnost. Odklon od spisovného jazyka a agresívní prosazování autentické (obecné) četiny se v Čechách přijímá jako přirozená samozřejmost, zatímco na Moravě převáně vyvolává nespokojenost a působí cize (Svěrák 1971).
Záporné reakce Moravanů na tento proces jsou různé. Někteří sledují tento proces lhostejně, jiní navrhují, aby si Čei kodifikovali svoji obecnou četinu a aby se na Moravě důsledně pouívala současná spisovná "četina" (MSIC 1994). Pod vlivem známé odlinosti britské a americké angličtiny zazněl v tisku hlas (Řehák 1994) volající po moravské četině. Národně nejuvědomělejí Moravané začínají v posledních letech nahlas hovořit o moravtině (Kuběna 1988), resp. o kodifikaci spisovné moravtiny.
Zatím jde o méně početné hlasy, co je způsobeno zdánlivou neuskutečnitelností, objektivně velkou náročností této úlohy i zřejmou obtíností íření mylenky kodifikace spisovného moravského jazyka v atmosféře nynějího intenzívního potlačování veho moravského . Přesto tento proud sílí a vyúsuje a do soukromých petičních akcí adresovaných ústředním orgánům (Opálka, os. sdělení). Nejeden skeptičtějí Moravan by kodifikaci spisovné moravtiny přijal, pokud by se podařila uskutečnit. Je zřejmé, e kodifikace spisovné moravtiny by přiblíila spisovný jazyk pouívaný na Moravě přirozenému domácímu jazykovému substrátu a cítění . Zároveň by poskytla monost k podstatnému zjednoduení pravopisu. Kodifikace spisovné moravtiny by v konečném důsledku pravděpodobně urychlila i vývoj v samotných Čechách směrem ku kodifikaci tam přirozené obecné četiny na spisovný jazyk .
Příčiny toho, proč přes poměrně nedávnou kodifikaci moderní spisovné četiny jako jazyka vech obyvatel Čech, Moravy a moravského Slezska dochází k uvedeným jevům, a proč v dnení době vůbec uvaujeme o kodifikaci nového spisovného jazyka, spočívají v několika skutečnostech:
1. Historicky, přes téměř tisícileté sousedství Čechů a Moravanů v různých formách vyích státních útvarů a vzájemný poměr obou zemí kolísající od úplné nezávislosti, popř. nezávislosti v rámci vyího celku přes volnou konfederaci a diachrii a po současný typicky koloniální vztah se soustavnými českými ingerencemi do moravských záleitosti, jde stále o dva různé národy . Jejich samostatnost byla v minulosti udrována nepřístupnými oblastni Českomoravské vysočiny. Od středověku a do let 1945 - 1946 funkci bariéry mezi českým a moravským etnikem plnily rozsáhlé ostrovy německých kolonistů. Svou úlohu sehrála i úplná celní hranice, která oddělovala Moravu od Čech a do roku 1755. Naopak geografické podmínky po celou historii Moravy podporovaly gravitaci hospodářských styků do Dolního Rakouska a Uherska , resp. Slovenska, a přes politické rozdělené tak udrovaly styk státotvorného obyvatelstva jádra někdejí Velké Moravy.
2. Moravské dialekty mají mnohé znaky společné téměř se vemi ostatními slovanskými jazyky, avak odliné od autentické četiny . Je to zvlá absence typicky české přehlásky a na e a u na i v deklinaci podstatných jmen. (Příklad: četina: mu, mue, mui, moravtina: mu, mua, muu, pozn. JČ). Tím je Tvarosloví moravských dialektů oproti spisovné i obecné četině přesnějí. Je proto jen zdánlivě paradoxní, e se větina těchto tvarů sice rozchází s normou spisovné četiny, ale shoduje se se spisovnou sloventinou a dalími slovanskými jazyky. Tato skutečnost je vak při výuce spisovné četiny na kolách pečlivě skrývaná, případně, na základě izolovaného srovnání se starou četinou, je vydávána za primitivní znak moravských dialektů.
3. Rozdílný jazykový substrát v Čechách a na Moravě a jiné tendence vývoje jsou zřejmé z rozíření dialektů. V Čechách dospěl vývoj k vzniku v podstatě jediného interdialektu se třemi neostře oddělenými pásmy a malými enklávami zbytků původních dialektů. Na Moravě je výrazná diverzifikace několika dále bohatě členěných oblastí (Lamprecht et al. 1976). Rozmanitost dialektů na Moravě je, mimo mnohé lexikální a gramatické shody, podobná situaci na Slovensku.
4. Jazyk na Moravě se označuje za český poměrně krátkou dobu . I mluvčí v moravském Slezsku původně označovali svůj jazyk za moravský (Barto 1886). V minulosti se na Moravě označoval jazyk domácího obyvatelstva i jako "jazyk přirozený na Moravě", popř v minulém století jako slovanský, nikoliv vak český. Pozoruhodné je, e sloventí obrozenci (Pavel Jozef afárik, Ludovít túr) si vimli vysoké shody slovenských a moravských dialektů a naopak od jejich společné rozdílnosti od doívajících dialektů v Čechách. Oba byli první, kdo v shodě s blízkostí krystalizačních center Velké Moravy (jihovýchodní Morava, jihozápadní Slovensko) nahlas vystoupili s mylenkou národní a jazykové jednoty Slováků a Moravanů . Později byl jejím zastáncem malíř Joka Úprka. V jiných nápadných společenských souvislostech na tyto skutečnosti naráí i Kundera (1969) ve svém románu ert.
5. Moderní spisovná četina byla vytvořena do značné míry uměle . V devatenáctém století vedla otázka míry připutění některých moravismů do spisovné normy k ostrým konfliktům mezi ortodoxními Čechy a osobnosti tolerantnějími vůči moravským odlinostem. Nakonec o mnohém svědčí u samotná existence spisu "Hlasové o potřebě jednotného spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky" iniciovaného 1846 J. Kollárem a naměřeného proti slovenským i moravským snahám o vlastní spisovný jazyk. I později si sám Barto (1886) stěoval, e výuka spisovné četiny ve kolách je necitlivá k moravským nářečím a jejich nositelům.
Pokusy o kodifikaci spisovného moravského jazyka nejsou historicky nové. V devatenáctém století se o ni pokoueli v Olomouci Frantiek Dobromysl Trnka a Vincenc Pavel ák (paradoxně původem Čei, Pernes, 1996). Výmluvným důkazem těchto snah je existence moravské českého slovníku, vydaného v devatenáctém století v Olomouci. Na stejnou úroveň mono klást i kodifikaci spisovné latiny básníkem Ondrou Lysohorským, který tak reagoval na evidentní nečeskost, ale i nepolskost laského obyvatelstva. Je přitom příznačné, e spisovná latina, i kdy se zatím uplatnila jen v tvorbě O. Lysohorského jako jeden ze slovanských mikrojazyků, resp. jazyků jedné osoby (Duličenko, 1981), je pro české úřady jako výrazný počin nabourávající fiktivní politicky a ekonomicky motivovanou obrozeneckou koncepci jednotného českého národa (Havlík 1993) hlavním důvodem faktického utajování této světoznámé osobnosti před domácí, hlavně moravskou a slezskou veřejností . Jako spisovný jazyk jedné osoby kvalifikoval Húsek (1971) literární pouití slováckého dialektu Galukem (1972) v jeho knihách Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí.
(...)
Kodifikace spisovného moravského jazyka pravděpodobně bude částí obyvatel Moravy přijímaná s rezervou vyvolanou přirozenou lidskou nechutí k oputění vitých stereotypů. U Čechů pak jistě vyvolá velmi silný odpor a bude i účelově zesměňována. Je to jistě pokus, který přichází pozdě ve vztahu k potřebám národně cítících Moravanů, ale ani zdaleka to není pokus anachronický, či dokonce protichůdný k současným vývojovým tendencím v západní Evropě.
Právě tam se dnes s obdivuhodným úsilkím a nadením oivují dlouhodobě potlačované a zneuznávané jazyky. Věřím, e tak jako ve panělsku je dnes běná komunikace v katalántině a galicijtině, jako se ve "francouzském" městě Rennes běně prodávají učebnice bretontiny, a jako z téměř úplného zapomnění vycházejí jazyky keltských obyvatel Britských ostrovů, vrátí se po tisíciletí ke svému vlastnímu spisovnému jazyku i Moravané - národ, který před 1134 lety programově stál u kolébky slovanského písemnictví.
ustek navrhuje 7. pád mn. č.: pánama, muama, hrdinama, skloňování jednotného čísla muského rodu: bez mua, muovi, vidím mue, volám: muu!
V enském rodě: ulica, bez ulice, vidím ulicu, s ulicú nebo s ulicó.
U sloves, např: já su, oni sú, oni só, oni vijú (tj. vědí) nebo oni vijó, oni chcú, oni chcó.
Literatura
Duličenko, 1981 - Duličenko A.D. Slavjanskie literapurnyje mikrojazyki. (Voprosy formirovania i razvitija). Talinn, Valgus, 1981.
Barto, 1886 - Barto, F. Dialektologie moravská. První díl. Nářečí slovenské, dolské, valaské a laské. - Brno, 1886
Galuka 1972 - Galuka, Z. Slovácko sa nesúdí - Praha, 1972
Havlík, 1993 - Havlík L. V. Moravské letopisy. Dějiny Moravy v datech. - Brno, 1993.
Húsek 1972 - Húsek, J (Doslov ke knize) - Galuka, Z. Slovácko sa nesúdí. Praha, 1972.
Chloupek 1974 - Chloupek, J. Kníka o četině. Praha, Odeon 1974.
Kuběna 1988 - Kuběna, J. ...vyznání Moravské (z dopisu Mirku Holmanovi z 12. ledna 1988) - Střední Evropa (brněnská verze) Brno, 2/88 (samizdat)
Kundera 1969 - Kundera M, ert - Praha, 1969
Lamprecht et al. 1976 Lamprecht A et al. České nářeční texty. - Praha, 1976
MSIC 1994 - Od Moravské a slezské informační centrum. Podpora - lidskost - bratrství, 82 (8) 23. 2. 1994, Texas.
Mezihorák 1994 - Mezihorák F. Moravský extrémní regionalismus a pokus o Velké Slovensko - Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, 1994
Pernes 1996 - Pernes J. Pod moravskou orlicí. - Brno, 1996
Řehák, 1994 - Řekák M. Moravská četina. - Svobodné slovo, 3. 1. 1994