Mohlo by lékařství zachránit život 10 000 mužů ročně jednoduchým snímkováním?
Aneurysma aorty je nenormální výduť jedné z hlavních tepen, kterou protéká krev ze srdce do těla. Aneurysmatem aorty trpí tři procenta mužů ve věku nad padesát let. Obyčejně se výduť neprojevuje žádnými příznaky. U třetiny mužů však výduť praskne. A to je velmi špatná zpráva.
Takto zemřel před třemi lety ve věku třiašedesáti let okamžitou smrtí glasgowský bohemista a překladatel z angloamerické literatury dr. Igor Hájek.
Praskne-li vám aorta, pocítíte ostrou bolest v břiše, která bude často vystřelovat do zad nebo do třísel, a pak zkolabujete. Při nouzovém chirurgickém zásahu je zapotřebí aortu nad prasknutím sevřít a vsunout takzvaný Dacronův transplantát, píše britský čtrnáctideník Private Eye. Bez lékařského zásahu je úmrtnost na prasknutí aneurysmatu 100 procent. Dojde-li k lékařskému zásahu, záleží na tom, jak rychle byla poskytnuta lékařská pomoc. Praskne-li vám aorta doma, naděje, že to přežijete, než vás dovezou do nemocnice, je 10 procent. Praskne-li vám aorta v nemocnici, úmrtnost je 50 procent.
Prasknutí aneurysmu je ale možno předcházet. S použitím ultrazvukového snímkování lze objevit většinu aneurysmat. Ta pak mohou být odoperována, než prasknou.
Tuto praxi zavedla zdravotnická zařízení v anglickém hrabství Chichester. Všichni muži nad šedesát let byli pozváni na snímkování ultrazvukem. V důsledko tohoto snímkování v hrabství Chichester poklesl počet úmrtí na prasklá aneurysmata na nulu (nikdo na ně neumřel). Úmrtnost na operace výdutí aorty byla jen 1 procento.
Je pravda, že ve dvou třetinách případů by aneurysmata nepraskla. I tak však bylo zachráněno daleko více životů, než zachraňují preventivní prohlídky žen pro rakovinu krčku. I když byly výdaje na ultrazvukové snímkování celé mužské populace nad 60 let a výdaje na preventivní operace výdutí vyšší, pacienti nepotřebovali dlouhodobý a nákladný pobyt na jednotkách intenzívní péče, který často potřebují pacienti, u nichž je nutno provést nouzový chirurgický zásah.
Po předběžných operacích na odstranění výduti aorty získali zmínění muži průměrnou úmrtnost lidí svého věku (tedy žili tak dlouho, jako lidé bez aneurysmat). Znamená to tedy, že většinou žili dalších dvacet let vysoce kvalitního života, bez lékařských omezení.
Dá se tedy čekat, že zdravotnictví po celé Británii provádí u starších mužů předběžné snímkování případných aneurysmat aorty? Bohužel, vůbec ne, píše časopis Private Eye a pokračuje:
"Muži, kteří pracovali tvrdě celý život a celý život platili daně, se stále jak se zdá považují za bezvýznamné pacienty. Cynický názor je ten, že je daleko levnější nechat je, ať doma upadnou do bezvědomí a umřou. Jak uvedl jeden lékařský odborník: "V Británii pravděpodobně umírá na praskutí aorty 60 000 mužů ročně. Srovnejte to s vyšetřováním žen na rakovinu krčku. Tam se provádí vyšetřování všech žen ve věku od 25 do 65 let a zachrání se tím tisíc životů ročně."
Británie má něco pod 60 miliónů obyvatel. Není důvodu předpokládat, že statistické poměry v České republice jsou příliš odlišné než poměry v Británii. Je-li tomu tak, pravděpodobně umírá na ČR ročně na prasknutí aorty cca 10 000 lidí.
Nemělo by se tomu předběžným ultrazvukovým snímkováním zabránit? Neměli by to lidé vyžadovat?
JČ
Nebuďme podezíraví a věřme, že šlo o nahodilý výpadek. Podívejme se, co v rozhovoru s Janem Kavanem chybělo:
Postavení Radia Svobodná Evropa/Radia Svoboda (RFE/RL) bylo až do nástupu Zemanova týmu naprosto nestandardní: v uznání za zásluhy, jimiž tato stanice přispěla k pádu totalitního režimu, přistoupila Česká republika na podmínky, které by pro kterýkoli jiný zahraniční mediální subjekt musely být označeny za skandální nadržování. Je proto třeba položit Janu Kavanovi otázku, jak toto preferenční zacházení vláda hodnotí a zda má v úmyslu u dané politiky setrvat, nebo využije svých exekutivních pravomocí, aby RFE/RL postupně převedla na bázi standardních vztahů - s pochopitelným rizikem, že pro stanici může být výhodné přenést své operace jinam, jak to v nedávné minulosti - mimochodem k velké škodě České republiky - učinila Sorosova Středoevropská univerzita.
Vše nasvědčuje domnění, že Jan Kavan byl v otázce vysílání do Íránu přehlasován. To je závažná skutečnost, protože zahraniční politika je tak specifická, že nebývá obvyklé, aby jí kolegové z ostatních resortů rozuměli natolik, že by se mohli kvalifikovaně postavit názoru odpovědného ministra zahraničních věcí. Uvážil Jan Kavan za této situace možnost demise? Nejde přece o marginální záležitost, nýbrž o věc primární "policy-making" důležitosti. Jak vážný by musel být kolektivní zásah do jeho pravomocí, aby Kavan odstoupil? Konkrétně - odstoupí Kavan v případě, že vláda nepovolí vysílání do Iráku?
Právě ministr Kavan byl tím, kdo první pronesl obavu, byť hypotetickou, že by vysílání mohlo být štvavé. V diplomacii bývá zvykem vážit slova na lékárnických vážkách - tento malmot by vyžadoval spíše decimálku. Ergo, může pan ministr doložit, že by vysílání RFE/RL do kterékoli země bylo někdy v minulosti takové, že by to k této obavě opravňovalo?
Profesionální noviář by patrně neakceptoval ani výmluvu na Velkou Británii, která údajně také vysílání odmítla - Británie, na rozdíl od České republiky, nemá totiž pro preferenční zacházení s RFE/RL žádný důvod.
Otázka poslední, a podle mne nejdůležitější: Proč se záležitost kolem RFE/RL řeší v médiích formou jakéhosi plebiscitu, proč vláda neřekne: "Ano, souhlasíme s vysíláním, " a nevysvětlí, jak bezpečnostní aspekty tohtoto vysílání souvisejí mj. se vstupem ČR do NATO, nebo proč naopak nepřipustí, že za dané situace není ČR schopna přimout rizika, neboť její bezpečnostní infrastuktura to prozatím nedovoluje?
Pokud však Jan Kavan bude i nadále předvádět tak neobratný tanec mezi vejci, jako v případě Zemanova sudetského průšvihu a v RFE-gate, nemůž e se divit, že mu bude přisuzována proruská orientace, a je velmi pravděpodobné, že se sám diskvalifikuje pro angažmá v budoucích sociálně demokratických vládách, jejichž složení, jak jsem přesvědčen, bude daleko méně bizarní, než nominace Zemanova.
Události ČT v novém hávu
Dnes poprvé vyšly Události na ČT1 v nové podobě. Studio poněkud ožilo, i
když proti Nově, jejíž TN tu byly zřetelným vzorem, působí poněkud
neuspořádaně. Systém dvou moderátorů se zdá rozumný.
Bohužel, to, co dělá Události tak nudnými, totiž strukturování zpráv,
zůstalo beze změny. Moderátor nejdřív přečte oficiálním tónem v toporném
četkovském formátu stylizovanou zprávu, a potom následuje obrazová
ilustrace. Divák nemusí přemýšlet a analyzovat, závěr za něj udělala
televize, a aby nebyl překvapován ani v nejmenší míře, dozvěděl se ho
předem.
K hlavním prohřeškům dnešní relace patřilo, že Svobodovy nehorázné výroky
o Radiu Svobodná Evropa/Radio Svoboda (prohlásil, že vysílat do Iráku stejně nemá smysl, když Saddám Husajn bude vysílání rušit!) komentovali zaměstnanci RFE, takže televize úspěšně
vyvolala dojem, že v celé věci nejde o střet principů, ale jen o
partikulární zájmy - "polívčičku" - lidí z RFE/RL.
Publicistická pětiminutovka, jíž by od nynějška měly každé Události
končit, byla vyvedena v té nejhorší nadorazové tradici. Doufejme v
postupné zlepšování.
Události Plus, nový zpravodajský pořad vysílání od 22 hodin na ČT1, svou
oprávněnost neprokázal. Vyšš í analytičnost se nekoná, jde víceméně o reprízu
prvních Událostí, tedy servis pro diváky, kteří toto vysílání nestihli.
Stejnou službu by posyktl videorekordér.
Nejvýraznější změnu k lepšímu jsem zaznamenal u Občanského juda na Nově. I
když některá témata (reklamační řád, vydražení nemovitosti...) byla pojednána
v až brutální zkratce, dynamičtější pojetí pořadu svědčí.
Technická poznámka k rušení krátkovlnného vysílání
Krátkovlnné vysílání se nedá rušit v jediné zemi. Vysílání na krátkých vlnách se totiž šíří jednak přímou vlnou od vysílače, a to jen do vzdálenosti cca 10 - 15 km, a pak odrazem od ionosféry, a to na vzdálenost několika set až tisíc kilometrů, podle délky krátké vlny. Ionosféra ovšem musí být osvícena slunečními paprsky. Z Československa se tedy vysílání Svobodné Evropy, určené pro Československo, rušit dalo jen velmi obtížně. RSE v češtině a slovenštině vysílala z Portugalska. Aby bylo rušení účinné, bylo nutno frekvence rušit ze stejné vzdálenosti na východě, totiž ze Sovětského svazu, z Uralu.
Tady se ale dostal do hry nezměnitelný zeměpisný faktor, totiž, rozdílnost časových pásem. Časový rozdíl mezi Portugalskem a Uralem byl přibližně tři až čtyři hodiny. Na Uralu bylo o tři až čtyři hodiny dříve tma než v Portugalsku. Z toho vyplývalo, že rušení krátkovlnného vysílání v nejvolatilnějších pásmech 13, 16 a 19 metrů bylo z hlediska českého posluchače po dobu čtyř hodin pozdního odpoledne a začátku večera v Československu zcela neúčinné. V tuto dobu totiž už bylo v Rusku tma, takže rušičky svůj signál nemohly odrazem od ionosféry šířit, a nad Portugalskem byla ionosféra stále ještě ozářena sluncem. V Československu tedy bylo od cca 16 do 20 hodin slyšet vysílání československého oddělení Svobodné Evropy téměř úplně bez rušení.
S jedinou výjimkou: s výjimkou velkých měst. Prahu se komunistický režim snažil rušit onou přímou vlnou, která měla ovšem dosah pouhých 10 - 15 kilometrů. Neměl však finanční prostředky na to, aby po celé republice rozmístil rušicí vysílače na každém patnáctém kilometrů. V Praze se Svobodná Evropa většinou poslouchat nedala, stačilo však vyjet za Zličín (mám chatu 18 km na západ od Prahy) a tam už bylo Svobodnou Evropu slyšet od 16 do 20 hodin zcela nerušeně, v ostatní denní dobu byl poslech horší, ale sledovat se pořady dalo.
Vzhledem k tomu, že Saddám Husajn nemá žádný Sovětský svaz, který by mu rušil vysílání z Portugalska ze stejné vzdálenosti na východě, jeho rušení může být jen velmi neúčinné. V nejlepším případě pokryje rušením velká města, víc ne. Otázka je, zda jeho režim, který je finančně na pokraji bankrotu, má finanční prostředky na velké množství elektrické energie, kterou rušení vyžaduje, přesto je však neefektivní.
JČ
Čeští občané v zahraničí by měli mít právo volit prostřednictvím jmenovaného zástupce
Mistopredseda socialne-demokraticke vlady Egon Lansky prohlasil 19.srpna ve snemovne pri diskusi o programovem prohlaseni vlady, ze jeho kabinet chce dat ceskym obcanum zijicim v zahranici volebni pravo. Tato dobra zprava je ponekud prekvapujici, protoze programove prohlaseni Zemanovy vlady se o teto moznosti nikde nezminuje, a to presto, ze se hemzi terminy jako spoluucast a respekt k mensinam a stavi se proti "vylucovani vetsich skupin obcanu z civilizacniho protredi".
Neni jasne, sdili-li zbytek Zemanovy vlady a socialne demokraticti poslanci Lanskeho slova. Je-li tomu tak, mohli bychom doufat, ze vlada nezapomina na to, ze cesti obcane zijici v zahranici maji jedinou moznost, jak primo ovlivnovat deni ve spolecnosti, a to je prostrednictvim voleb. Bez volebniho prava nemuze byt ani reci o jejich ucasti na sprave veci verejnych, jak to vsem obcanum zajistuje Listina zakladnich prav a svobod. Dostoji-li CSSD Lanskeho slovum, Ďobcanska spolecnost jen pro domacií by mohla byt brzo minulosti. Bez rozsireni voleb na zahranicni obcany by socialne demokratcke predstavy o multikulturni spolecnosti byly ponekud zvlastni, nebot prijatelne kultury by byly jen ty, ktere se prave nachazeji na uzemi Ceska.
Moznost volit ze zahranici by se tykala i Cechu, kteri v minulosti ztratili obcanstvi at uz odchodem do exilu nebo tim, ze v dobe rozpadu federace zustali na Slovensku. Exulantum socialne demokraticka vlada dosti neurcite naznacuje, ze si budou moci znovu "pozadat" o obcanstvi, a Lansky ma pravdu, ze tato vlada je prvni, ktera se pokusila definovat svuj vztah k Cechum v zahranici. Platila-li by vsak dosavadni uprava voleb, museli-by si i staronovi volici v dobe parlametnich voleb vzit dovolenou a sahnout do uspor, aby si zaplatili cestu do Ceska.
Mnozi cesti politici az dosud nemeli zajem o vclenovani ceskych obcanu, kteri ziji nebo i jen cestuji v zahranici, do volebniho procesu. Ponekud to kontrastuje s postoji predlistopadovych vlad k volebnim fraskam, ktere kazdych pet let organizovaly. Pamatujete se na hlaseni ceskoslovenskeho rozhlasu? Namornici na plavidlech Ceskoslovenske namorni plavby - tedy mimo uzemi Ceskoslovenska - byli stestim bez sebe, ze mohli ve volbach podporit politiku KSC. Pominu-li na chvili, ze komunisticka strana zbavila tisice lidi obcanstvi, musim rici, ze mela na rozdil od polistopadovych vlad zajem na maximalni ucasti volicu ve volbach.
Po listopadu nastala zmena az s prichodem polourednicke Tosovskeho vlady. Jeji vladni prohaseni sice take nezminovalo volby ze zahranici, ale ministri presto v unoru tohoto roku parlamentni volby ze zahranici navrhli. Faktem je, ze socialne demokraticti poslanci se zaslouzili o odmitnuti prislusne novely volebniho zakona kterou Tosovskeho vlada predlozila Poslanecke snemovne.
Priprava navrhu Tosovskeho vlady byla typickou ukazkou tajnostkarstvi ceskych uradu. Urednici ministerstva zahranici i ministr Mlynar se v prubehu ledna vyjadrili, ze dokud zakon nebude definitivne schvalen, neni mozne ho verejnosti poskytnout. Az do posledni chvile nebylo tedy jasno, jakou upravu voleb vlada vlastne chystala.
Na navrhu Tosovskeho vlady bylo pozitivni, ze problem voleb ze zahranici se vubec zacal diskutovat. Jinak vsak mel sve nedostatky. Navrh predpokladal, ze obcane trvale zijici v zahranici a ti, kdo jsou v zahranici na sluzebni ceste nebo dovolene, by se zapsali na do zvlastnich seznamu vedenych na velvyslanectvich. Pritom by byli vyskrtnuti ze volicskych seznamu ve svem trvalem bydliste, pokud tam jsou jeste registrovani. Volici hlasujici v zahranici by tedy nehlasovali pro kandidaty ve volebnim okrsku, kde maji trvale bydliste, nebo trvale bydliste meli pred vystehovanim, ale ve zvlast urcenych volebnich obvodech. Z navrhu vyplyva, ze vsichni Cesi volici v zahranici do Poslanecke snemovny by hlasovali ve volebnim obvodu Praha 1. Hlasujici do Senatu by pak volili v Usti nad Labem, zdrzuji-li se v Severni nebo Jizni Americe, ve Znojme, zdrzuji-li se v Evrope nebo Asii, a v Ostrave-meste, zdrzuji-li se v Africe nebo Australii.
U voleb plati princip rovnosti volebniho prava, tedy to, ze volebni obvody jsou vice mene stejne. Zatimco ve volbach do Snemovny je to vyreseno tak, ze pocet poslancu ve volebnim kraji primo zavisi na poctu volicu, kteri se dostavili k volbam, u voleb do Senatu se volebni obvody nakreslily pri prvnich senatnich volbach v roce 1996 tak, aby v kazdem obvodu byl vice mene stejny pocet kvalifikovanych volicu. V dusledku ucasti zahranicnich volicu by se ve volbach do Snemovny proste zvysil pocet zvolenych zastupcu v Praze. U senatnich voleb se
vlada snazila problem rovneho volebniho prava vyresit vyclenenim vyse uvedenych senatnich obvodu, ktere v pri senatnich volbach v roce 1996 mely nejnizsi pocet obyvatel.
Navrh predpokladal, zahranicni volici obdrzi volebni listky pote, co se registrovali na ambasadach. Dalsi volebni listky by byly k dispozici primo na ambasadach pro ty, kteri v zahranici jen cestuji a voli s pomoci volebniho prukazu, ktery si vyridili doma pred odjezdem. Velkou cast prace by odvedla velvyslanectvi CR v cizine, ktera by ustavila zvlastni okrskove volebni komise. Tyto komise by potom predaly sectene hlasy prislusnym volebnim komisim v Cesku.
Proti vladnimu navrhu se ve snemovne zvedla socialne demokraticka, komunisticka a republikanska opozice, a zakon byl vracen vlade k prepracovani, coz vzhledem k blizicimu se konci polourednicke vlady v podstate znamenalo smeteni ze stolu. Stenograficky zaznam snemovni diskuse je na na nasledujicich strankach:
http://www.psp.cz/sqw/hledani/text.sqw?3884+T=K1996PSPT+q=volebn+j=1+d1=1+X=t
http://www.psp.cz/sqw/hledani/text.sqw?C=3885+T=K1996PSPT+q=volebn+j=1+d1=1+X=t
http://www.psp.cz/sqw/hledani/text.sqw?C886+T=K1996PSPT+q=volebn+j=1+d1=1+X=t
http://www.psp.cz/sqw/hledani/text.sqw?3887+T=K1996PSPT+q=volebn+j=1+d1=1+X=t
http://www.psp.cz/sqw/hledani/text.sqw?3917+T=K1996PSPT+q=volebn+j=1+d1=1+X=t
http://www.psp.cz/sqw/hledani/text.sqw?3918+T=K1996PSPT+q=volebn+j=1+d1=1+X=t
O mesic pozdeji Snemovna zamitla obdobny navrh na zmenu volebniho zakona, ktery predlozily tri poslankyne Unie svobody Drahoslava Bartoskova, Hana Marvanova a Anna Roschova. Navrh je na
teto adrese.
Opozicni poslanci se pri diskusi o vladnim navrhu obavali, ze neni znam pocet obcanu zijicich v zahranici. Komunisticky poslanec Vaclav Frank vyzval vladu k tomu, aby overila pocet volicu, kteri by v zahranici volili. Socialne demokraticky poslanec Zdenek Jicinsky zase namital, ze Snemovna ma pred sebou do predcasnych voleb dulezitejsi ukoly, a ze je potencialne narusena rovnost volebnich hlasu u voleb do Senatu, protoze neni ani priblizne znam pocet volicu, kteri by do tri senatnich obvodu volili.
Ze zamitnuti predlohy jsem mel rozporne pocity. Mrzelo me, ze opet nebudu moci volit. Na druhou stranu jsem si uvedomil, pote co jsem si precetl navrh novely, ze vlada mohla odvest mnohem lepsi praci. Pokusim se vysvetlit proc.
Rozdeleni zeme na nekolik zon, jak to Tosovskeho vlada zamyslela u voleb do Senatu, jsem s kolegou pred necelym rokem take navrhoval v clanku v Britskych listech Musim rici, ze ac jsem toto reseni sam navrhoval, s odstupem se mi prilis nelibi. Tento zpusob neumoznuje obcanum pobyvajicim v zahranici volit v 'jejich' volebnim obvodu, a jsou nuceni volit v obvodu, o kterem za ne rozhodli ministersti urednici se souhlasem poslancu. Radeji bych tedy ve volbach do Snemovny, budu-li prave v zahranici, volil ve snemovnich volbach ve svem vychodoceskem volebnim kraji, nez v Praze. Ve volbach do Senatu chci volit v Hradci Kralove, nikoliv ve Znojme.
Navrh Tosovskeho vlady take predpokladal volbu na velvyslanectvi, coz je ten nejhorsi zpusob, protoze volici, pobyvajici v cizine mimo hlavni mesta, museji cestovat desitky az tisice kilometru, aby se dostali na prislusne velvyslanectvi. Pro me osobne by volba znamenala cestu z autobusem z Glasgova do Londyna a zpet, coz by znamenalo sestnact hodin na ceste a dvacet liber za jizdenku. Kdybych chtel letet letadlem, bude to rychlejsi, ale zaplatim nejakych sedesat liber, coz si jen tezko muzu dovolit. Dovolim si odhadnout, ze v podobne situaci jsou tisice ceskych obcanu v zahranici.
Navrh take neumoznoval volbu po Internetu, ktera je popsana ve zminenem clanku v Britskych listech. Uprimne receno, neocekaval jsem, ze by byl prijat s nadsenim, vzhledem k nevabnemu obrazku, ktery o Internetu siri ceska media, vykreslujici celosvetovou sit jako raj pornografie a zlocinu. Je take pravda, ze mnozi se obavaji, ze tato metoda neni dostatecne bezpecna.
Seznamil jsem nyni s tim, jak se resi volbu ze zahranici Britove. Volebni procedura pro britske obcany pobyvajici v zahranici resi jak otazku rovneho volebniho prava, tak problem volby ve volebnim obvodu, ke kteremu volic skutecne patri. Tyka se voleb do Snemovny (horni komora je v Britanii nevolena) a do Evropskeho parlamentu. Netyka se mistnich voleb. Jednim z duvodu je to, ze obcane Evropske unie mohou volit v mistnich volbach v kterekoliv jine zemi EU, ve ktere se prave nachazeji. (Pokud se rozhodnou, mohou v zemich unie volit i do Evropskeho parlamentu.)
Britsky obcan, ktery zije trvale v zahranici, nebo ktery vi, ze v dobe voleb v zahranici bude, si proste zvoli sveho zastupce (proxy), ktereho instruuje, jak volit, a ktery za nej provede volbu ve volicove domovskem obvodu. Odpada tady urcovani zvlastnich volebnich okrsku pro zahranicni volice. Staci vyrozumet volebni urad (Register of Electors) ve volicove volebnim okrsku v Britanii, a predlozit prislusne osobni doklady, ma-li volebni urad pochybnosti o totoznosti volice. U obcanu zijicich dlouhodobe v zahranici se poklada za jejich volebni obvod ten, ve kterem byli naposledi registrovani.
Volic se take musi zaregistrovat na velvyslanectvi, coz lze ucinit postou. Jedine za predpokladu, ze zastupce jmenovany volicem se nemuze dostavit k volbe, muze volit korespondecne uvnitr Velke Britanie. Volic sam nemuze ze zahranici poslat svuj hlas postou.
Britska metoda rozklada pocet hlasu zahranicnich Britu rovnomerne. Mistnimu volebnimu uradu je znam pocet zahranicnich volicu, a podle poctu volicu tedy lze mezi jednotlivymi volbami menit uzemi volebnich obvodu tak, aby pocet volicu v kazdem z nich byl priblizne stejny.
Soucasna britska uprava je z roku 1989. Podle ni mohou volit jen zahranicni volici, kteri trvale bydli mimo Spojene kralovstvi mene nez dvacet let. Predchozi uprava z roku 1985 umoznovala volit pouze tem, kteri v zahranici byli mene nez pet let. Jsme tedy svedky postupneho rozsirovani volebniho prava, coz je koneckoncu soucasti procesu demokratizace, ktery v Britanii trva jiz nekolik stoleti, a zrejme bude pokracovat.
Z diskusi o volebnim pravu v Britanii vyplyva, ze v roce 1987 se registrovalo k parlamentnim volbam pouhych 12 000 zahranicnich volicu z odhadovanych 400 000, kteri mohli volit. Odhad znel, ze rozsirenim limitu z peti na dvacet let pobytu v zahranici se pocet kvalifikovanych zahranicnich volicu rozsiri priblizne na 1 milion. Bohuzel nemam u sebe pocty tech, kteri po zavedeni upravy z roku 1989 volili.
V diskusich v 80. letech take zaznelo, ze rozvoj medii umoznuje zahranicnim Britum sledovat deni v domovske zemi, takze namitky o tom, ze nevedi, co se doma deje, nejsou na miste. Podobne namitky vznasel take Vaclav Klaus v devadesatych letech, tedy v dobe rozvoje Internetu. Zda se, ze rikat neco takoveho dnes znamena v lepsim pripade neinformovanost, v horsim manipulaci.
Volba pomoci prostrednika mi pripada mnohem lepsi nez volba na ambasadach. Je patrne i levnejsi, protoze se nemuseji ustanovovat zvlastni volebni okrsky a komise na velvyslanectvich a posilat odevzdane hlasy kolem zemekoule do Ceska. Proces je decentralizovan, tiha prace neni na centralnich uradech, ale na uradech ve volebnich okrscich v Cesku. Mysli-li socialni demokracie svoji snahu o decentralizaci statu vazne, mela by sahnout po britskem reseni. Organizace voleb pro obcany zijici v zahranici je pro to dobrou prilezitosti.
Budou-li socialni demokrate skutecne chtit zavest volebni pravo pro zahranicni Cechy, doufam, ze svoje navrhy predem zverejni, a to jeste pred tim, nez budou predlozeny parlamenu k projednani, tak aby se k nim zainteresovane strany mohly vyjadrit. Prispelo by to ke splneni dalsiho zavazku CSSD, coz jest vladout otevrene a za spoluucasti obcanu.
V kazdem pripada doufam, ze se Zemanova vlada aspon pokusi neco ve veci voleb ze zahranici udelat. Vysledek nemusi byt perfektni na prvni pokus, ale proces rozsirovani volebniho prava je potreba zacit co nejdrive.
O volbach ze zahranici
Ruská hospodářská krize: Kde udělal Západ chybu
(From now on, the English-language version of these articles will appear in the Electronic New Presence Magazine, which should be operational by the end of this week. The address will be given in the heading of Britské listy.)
Každodenní katastrofa, kterou je ruská ekonomika, se dostala minulý týden do ještě hlubší krize. Pražská burza reagovala ve čtvrtek největším poklesem cen akcií ve své historii.
Zdálo se, že některým lidem se to velmi nelíbí - možná jsou dokonce i trochu uraženi, že je, jak se zdá, situace České republiky stále tak těsně svázána s osudem Ruska. Je samozřejmě pravda, že obchod ČR se za posledních deset let dramaticky přeorientoval z Východu na Západ a země se integruje do západních struktur tak rychle, jak to jen západní struktury dovolí.
Ale makléři zcela zjevně ve čtvrtek hodnotili jiné faktory. Zejména to, že Rusko stále ještě poskytuje České republice asi 85 procent jejích energetických zdrojů bylo bezpochyby součástí všeobecného znepokojení. Česká republika ovšem nebyla jedinou zemí, která na sobě pocítila dopad ruské krize, a i zde byl zdrojem znepokojení makléřů vývoz ruské energie do Evropy.
Je obtížné říci, co se stane v Rusku dál: hospodářská krize se proměnila v krizi politickou, a komunisté se nyní pravděpodobně budou podílet do určité míry v Moskvě na moci. Je ale načase, aby Západ přehodnotil svou politiku vůči Rusku, neboť je velmi pravděpodobné, že dosavadní jeho politika je jedním z nejdůležitějších faktorů v nynější krizi.
Obrovská závislost na Mezinárodním měnovém fondu
Západ, pod vedením Spojených států, se ve své politice vůči Rusku hlavně soustředil na makroekonomiku. Splňte podmínky Mezinárodního měnového fondu, argumentuje Západ už delší dobu, a dostanete od nás spoustu dolarů. Podle poslední dohody s MMF, která byla uzavřena teprve před několika týdny, bylo Rusku nabídnuto více než 22 miliard dolarů. V rámci předchozích dohod bylo také Rusku poskytnuto mnoho miliard dolarů. Jedna půjčka od MMF vedla k potřebě pro další a další a nyní se na nich stalo Rusko závislé - země má téměř drogovou závislost na přílivu penět od Mezinárodního měnového fondu.
Zároveň jak se zdá si Západ nikdy příliš podrobně nevšímal toho, že únik kapitálu z Ruska dosahuje už dlouho více než miliardy dolarů měsíčně. Ruští podnikatelé nemají důvěru v ruské hospodářství. Jejich dolary plynou do bank na Slovensku (alespoň na propírání), do Švýcarska (tradice) a na Kypr, kde si velká skupina pochybných ruských podnikatelů staví vily (je to příhodné pro rychlý únik, až se Rusko rozloží úplně. To, že částka jedné miliardy dolarů měsíčně není nepodobná množství peněz, které MMF pumpuje do Ruska, vede cyniky k názoru, že peníze od MMF jsou prostě úplatkem pro ruské politiky a jejich přátele, aby Rusko i nadále udržovalo proud ropy a plynu do Evropy.
Západu a Mezinárodnímu měnovému fondu se podařilo udržet velmi malou skupinu elit docela v spokojenosti, ale hospodářská situace země jako celku se zhoršuje. To je tragický omyl západní politiky vůči Rusku za posledních několik let.
Demokracie prohrává
Hlavní problém je problém demokracie, přesněji řečeno, její absence. Politikové u moci v Rusku si navykli více záviset na Mezinárodním měnovém fondu než na vlastních voličích. Aby se udrželi v Rusku u moci, závisejí na penězích, které přicházejí ze zahraničí za účelem udržet spokojenost úzké vrstvičky nových zbohatlíků. Pak tito politikové činili dramaticky nepopulární rozhodnutí jako například neplatit mzdy státních zaměstnanců po celé dlouhé měsíce. (Vždycky jsem byl neobyčejně překvapen, jak obrovskou trpělivost mají tito lidé. Neznám nikoho v Británii ani ve Spojených státech, kdo by byl ochoten pracovat po dlouhé měsíce bez mzdy.)
Hospodářská situace průměrného Rusa se nadále zhoršuje, uprostřed bezzákonnosti a korupce, avšak stát nemusí věnovat žádnou pozornost stížnostem občanů, protože státní moc není založena na vůli občanů, jak je tomu v demokracii, ale je podporována zvnějšku. Mezi většinou ruského obyvatelstva ztratilo slovo "demokracie" kredit (a "volném trhu" se ani nezmiňujte) a na Západ pohlížejí Rusové ještě s větším podezřením než kdy předtím.
Krátce řečeno, politika Západu vůči Rusku za posledních několik let byla neúspěšná a je možno ji dokonce považovat za důležitý faktor, který přispěl k hospodářské a politické katastrofě v té zemi. Současná prohlubující se krize v Rusku by měla být pro Západ varováním, aby změnil svou politiku.
Podpora od Mezinárodního měnového fondu Rusku by měla být drasticky seškrtána. Měla by být snížena až na tu úroveň, kdy přestane být hlavním cílem ruského politického vedení získávat tuto finanční pomoc. Ruští politikové by se měli zodpovídat ruským občanům, nikoliv Mezinárodnímu měnovému fondu.
Kontroverze v BBC
Čelný moderátor zpravodajství BBC si stěžuje, že britská veřejnoprávní rozhlasová a televizní korporace ohrožuje důvěryhodnost svého vysílání
Andrew Stroehlein před časem poukazoval na to, že v britských a amerických sdělovacích prostředcích jsou moderátoři, kteří vystupují na televizních obrazovkách hrdé a nezávislé osobnosti, které mají často větší plat než politikové, které interviewují.
V Británii nyní vzniká kontroverze, protože si někteří stěžují, že BBC právě tento statut nezávislých osobností svou nynější politikou ohrožuje.
Jeden z čelných moderátorů BBC zaútočil na manažerské vedení této instituce, že svou řídící politikou ohrožuje autoritu moderátorů zpravodajství.
Peter Sissons, kterému je 56 let, čte hlavní večerní zprávy BBC. (Všimněte si, že podobně jako americké televizní stanice, BBC dosud svěřovala čtení hlavních večerních zpráv staršímu, zkušenému novináři s autoritou.)
Sisson začal pracovat před 34 lety pro tehdy vznikající zpravodajské studio britské komerční televize ITN. V šedesátých letech byl zahraničním korespondetem ITN a ve válce v Biafře byl raněn: byl postřelen samopalem do nohou a dodnes v nich ještě občas cítí bolest. Po tomto zranění pracoval převážně v Británii: v sedmdesátých letech jako editor pro odborovou problematiku a v osmdesátých letech jako vynikající moderátor padesátiminutových hlavních večerních zpráv na kulturním komerčním okruhu Channel Four. Za tuto práci dostal také cenu Britské akademie pro filmové a televizní umění. V roce 1989 ho spiklenecky přetáhla BBC z komerční televize do vlastní zpravodajské redakce.
Sissons si nyní velmi ostře, veřejně stěžuje, že se BBC hodlá "ochromit důvěryhodnost svých zpravodajských moderátorů" tím, že organizuje průzkumy veřejného mínění a chce na obrazovku umístit takové tváře, které jsou pro diváky nejlíbivější.
Očekává se, že BBC z obrazovky odstraní několik moderátorů, které veřejnost hodnotila jako "příliš arogantní".
"Tím, že vedení BBC odmítlo se těchto moderátorů důrazně a veřejně zastat, prakticky přimělo veřejnost k závěru, že v tyto lidi BBC nemá důvěru," konstatoval Sissons. "Profesionálně je to pro mě a mé kolegy velmi škodlivé. Pokud nemá BBC důvěru ve své moderátory, proč by v ně měla mít důvěru veřejnost?"
"Je skutečně pozoruhodné," dodal Sissons, "že vedení BBC dává takový důraz na průzkum diváckého mínění a nikoliv ve vlastní úsudek. Vyrobila někdy snad BBC vynikající pořad jako reakci na průzkum diváckého mínění?"
Sissons je poslední z celé řady osobností, které v minulých letech zaútočily na ředitelství korporace, které podle kritiků zahlcuje BBC byrokracií a samoúčelnými manažerskými technikami.
Po celé jihovýchodní Asii velmi dobře známý korespondent BBC v Dillí Mark Tully rezignoval na svou funkci v roce 1994, poté, co charakterizoval BBC jako diktátorský "režim Velkého Bratra", který je řízen prostřednictvím podlézání.
V roce 1994 zaútočil bývalý šéf BBC World Service a bývalý moderátor televizního publicistického pořadu Newsnight John Tusa, který je českého původu, na "vzestup manažerských poradců, sílící žargón a neustávající úsilí o efektivitu, které zavedl nový režim generálního ředitele Johna Birta."
Kenith Trodd, velmi známý režisér televizních inscenací, který často spolupracoval se snad nejvýznamnějším současným britským televizním dramatikem Denisem Potterem (který nedávno zemřel) odešel z BBC, když mu nebyl obnoven kontrakt, poté, co charakterizoval oddělení televizních inscenací BBC jako "bordel".
Britské televizní zpravodajství "nabylo od smrti princezny Diany emocí"
Zdůraznila to ve své přednášce na výročním televizním festivalu v Edinburku hlavní korespondentka společnosti BBC Kate Adieová, která je proslulá tvrdými a neohroženými reportážemi z nejkonfliktnějších oblastí světa. (Uprostřed kulometné palby například Adieová referovala v přímém přenosu v červnu 1989 o masakru na pekingském Náměstí nebeského míru. Adieová také referovala velmi často z bojů v Bosně.)
Od reportérů je nyní požadováno, uvedla Kate Adieová, aby projevovali při reportážích své pocity. Už nejsou kritizováni za to, že nezastávají neemocionální a neosobní stanovisko. Diváci vyžadují, abyste jako novinář projevil angažovanost na zprávě, kterou přinášíte.
Adieová byla před dvěma lety na tomto televizním festivalu kritizována, že její reportáže z masakru dětí ve skotském městě Dunblane byly příliš neosobní.
Britská reportérka si však není jista, jestli ke změnám došlo v důsledku Dianiny smrti. Konstatovala, že v Británii vzniká trend, v jehož důsledku má být ve zpravodajství stále více slyšet "hlas obyčejných občanů".
Je to hlavně důsledkem toho, že v Británii za posledních pět let dramatickým způsobem vzrostl počet zpravodajských pořadů.
"Není to stoprocentně důsledkem Dianiny smrti, ale je to důsledkem změn v televizním zpravodajství. Nyní existují dva čtyřiadvacetihodinové zpravodajské okruhy. Stále tomu říkáme zpravodajství. Vysílací čas musí být něčím naplněn, a tak místo tradičních zpráv se vysílají zpravodajské rozhovory, názory komentátorů a hlasy obyčejných lidí."
Během dnů po Dianině smrti, uvedla Kate Adieové došlo k výrazné změně při užívání názorů obyčejných lidí. Do té doby se těchto názorů užívalo jen málo a vždycky se natočilo daleko více názorů, než kolik se nakonec odvysílalo.
V období po smrti Diany se začalo vysílat "všechno". Kromě tradičních zpráv jsme začali vysílat "hlasy lidí". "Bylo to o hodně sentimentálnější, než bývají normální zprávy," uvedla Adieová. Charakterizovala tón tohoto vysílání jako "zpovědniční".
Adieová také vylíčila v přednášce, jak to vypadalo v Paříži těsně po Dianině smrti. Dorazila s kameramanem jako první reportérka na místo v podjezdu u mostu de l'Alma, kde princeznin mercedes havaroval. Očekávala, že podjezd bude uzavřen, ale pragmatičtí Francouzi ho rychle znovu otevřeli pro běžný provoz.
"Kameraman a já jsme pohlédli na tu scénu a oba jsme potřásli hlavou, protože jsme věděli, že máme televizní problém. Bylo to banální. Ať bychom tam natočili cokoliv, nutně to muselo vypadat jako zpráva o dopravní situaci na silnicích na jihozápadě Anglie."
Proto, domnívá se Kate Adieová, se zpravodajství brzo přesunulo do londýnské čtvrti Kensingtonu, do ulic plných květin od truchlících britských občanů. Bylo to snesitelnější, bylo to něco, s čím se dalo žít, nebyl to ten smradlavý, betonový podjezd, plný aut."
