Svědectví o roce 1968
zachycené v románě Josefa Škvoreckého MIRÁKL, který byl napsán v emigraci v letech 1969-1972, tedy v době, kdy nikdo nemohl předpokládat, že jednou, za dvacet let bude všechno úplně jinak...
Každé románové svědectví je svědectvím subjektivním, jež je ovlivněno úhlem pohledu, který si autor zvolil pro pozorování okolního světa, nicméně lze předpokládat, že toto svědectví je upřímné, vedené snahou vypovědět pravdu o kusu života spisovatele a jeho země.
Řada románových postav měla své konkrétní předlohy. Byť tyto postavy nejsou přesnými kopiemi svých živoucích vzorů, některé podobnosti nelze přehlédnout. Vysvětlivky určené především mladším generacím jsou na konci textu. (M.Š.)
PS. Přestože by Škvorecký asi argumentoval, že román je fikce, a právě proto dal svým postavám fiktivní jména (u románu Zbabělci se místní lidé v Náchodě snažili jeho postavy ve výtiscích této knihy v tamější veřejné knihovně se známými náchodskými osobnostmi spojovat, ale nešlo to, protože každá postava byla syntézou několika lidí.) V Miráklu je ovšem vazba známých politiků a intelektuálů z veřejného života a románových postav velmi úzká, jak dokládá M.Š. na konci tohoto textu ve vysvětlivkách. Zdá se, že Škvoreckého popis je tentokrát dosti dokumentární.
O Václavu Havlovi v roce 1968 psal před nedávnem pro britský list Financial Times politolog John Kean, který o Havlovi připravuje knihu.
Povšimněme si, že tehdejší "jarní setkání intelektuálů s politiky" je shodou okolností v Keanově článku popsáno velmi podobně, jak ho v románu Mirákl líčí Josef Škvorecký.
Škvoreckého poloautobiografická postava Danny Smiřický, která vystupuje i v mnoha jiných literárních dílech ovšem nemá být stoprocentně ztotožňována s autorem. Škvorecký charakterizuje své románové postavy nikoliv tradičními popisy, ale tím, jak jednají a jak hovoří o skutečnosti kolem sebe. Danny Smiřický působí v románu Mirákl jako cynik.
Škvoreckého postoj k roku 1968 byl asi idealističtější než je postoj Smiřického v níže uvedených ukázkách. Konec konců po roce 1968 nazval Škvorecký své nakladatelství v Torontu (68 Publishers) a několikrát rok 1968 sám charakterizoval výrokem "annus mirabilis" (rok zázraků). Škvorecký nikdy nebyl v komunistické straně. JČ)
Josef Škvorecký, Mirákl
Citováno z českého vydání, Atlantis 1991
str.82 (scéna, kdy se Danny setkává v kavárně Slavie s redaktorem Jůzlem)
...Viděl jsem ...staršího pána s ustaranou tváří, jenž u vedlejšího stolku četl londýnské Times. Nedávno je povolili k vystavování v kavárnách. Na otevřené stránce střízlivě volal titulek TOP KREMLINOLOGIST SAYS CZECHS GO TOO FAR...
...V rohu kavárny, kam nebylo vidět širokými okny zvenčí, právě schůzovala radikální spisovatelská skupina, vedená světoznámým dramatikem Hejlem. V poslední době si počínal tak, jako by chtěl - splní-li se kremlinologovy prognózy - kráčet v stopách písečnického mučedníka. Nepochyboval jsem, že v nich kráčet bude. Nakonec dopadá na světě vždycky všechno špatně...
str. 85
Radikální dramatik si z kavárny udělal patrně sekretariát své budoucí opoziční strany, protože jsem ho opět viděl v jeho rohu, místo spisovateli obklopeného pro změnu studentkami...
na str. 98 začíná líčení jednání Svazu spisovatelů - celé by stálo za citaci, neboť se zde líčí pranýřování jisté Marie Burdychové (vzor Jarmila Glazarová) za to, že v 50. letech schvalovala procesy a poté odhalování jistého Vohnouta (jehož románová postava v sobě spojuje rysy Ivana Skály, Jana Pilaře a potažmo i Jiřího Hájka?)
str. 103
Přišel jsem odpoledne do klubu, a hned u dveří seděla oběť strachu vzbuzeného už před dávnými lety, ale pořád trvajícího. Byl to nadaný bezpartijní prozaik Nabal. Obecný děs ho dohnal k takové virtuozitě, že ve svých románech, ačkoliv živými detaily věrně zachycovaly současnou realitu, beze stopy vyzmizíkoval Stranu. Říct o ní cokoli dobrého nechtěl, a aby o ní řekl něco špatného, k tomu neměl odvahu. Když jsem vešel do haly, potil se právě nad nějakou listinou u stolku v rohu, a sotva mě uviděl, vyskočil a hnal se mi vstříc.
"Taky vám to dali?" Strčil mi pod nos listinu. Byla to přihláška do Klubu nestranických spisovatelů. Ve Svazu jej nedávno založil světoznámý dramatik, patrně jako základnu své budoucí opoziční strany.
"Taky," řekl jsem.
"Myslíte, že se to má podepsat?"
Pokrčil jsem rameny. Pod maskou saxofonisty z Embassy baru se i mně svíral žaludek, a tak jsem dostal chuť vylít si vztek z vlastního strachu na něm.
"Těžko říct. Všechno záleží na tom, jak to dopadne."
"Co si myslíte vy?"
Znova jsem pokrčil rameny a zalhal jsem. Věděl jsem, jak to dopadne. Dávný šok, ještě z války, mě vybavil naprostou nevírou v jakékoli trvalé vítězství nad komunismem. Ale vyděšenému Nabalovi jsem řekl:
"Jsem úplně na mělčině. Obyčejně mám na tyhle věci nos, ale teď nevím. Fakt, pane kolego, nevím."
A vykročil jsem k zasedačce....
Mezi dveřmi do zasedačky do mě vrazil Pinkava, člen ústředního výboru Strany. Co mi sdělil, stavu mého žaludku nepomohlo.
"Ahoj, ahoj!" pravil rozjásaně. "Poslyš - byl jsem včera u Ludvy. Řek mi, že jdeš do výboru jeho Společnosti."
Roztřásly se mi nohy. Řekl jsem:
"Ještě nevím."
Ludva byl kdysi slavný, pak na delší dobu zašitý, meztitím zapomenutý a nyní už pouze ctižádostivý skladatel šlágrů, k nimž jsem mu jednu dobu psával texty. Těžce nesl, že ho někdo předešel s Klubem angažovaných nestraníků, ale pak dostal nápad. Opřel se ideologicky o nikde nepraktikovanou Deklaraci lidských práv a založil pro ta práva Společnost.
"Ještě nevím," opakoval jsem. "Myslíš, že to má cenu?"
"Ludva počítá s tím, že by z toho pozdějc mohla bejt opoziční strana."
Nevěřil jsem vlastním uším. Už druhá! Patrně dost vyjeveně jsem se podíval na Pinkavu. Býval to oblíbenec bývalého prezidenta a řadu let mu úspěšně lezl do prdele. Vyneslo mu to řadu funkcí mezi nejmocnějšími tohoto světa. O co mu jde nyní, mi nebylo jasné.
"Není to blbost?" řekl jsem. "Opoziční strana?"
"Proč?" pravil na to člen ústředního výboru Komunistické strany. "Mně to připadá jako zajímavá myšlenka. Ideologicky to opřít o OSN - "
Znova, tentokrát definitivně jsem si uvědomil, že se po dvaceti letech řítíme do další zkázy.
str.113
Vstal jsem a odešel jsem na záchod. Ve foyeru pořád řešil své dilema velmi nadaný prozaik Nabal, s perem opět jednou taseným, ale dosud nepoužitým. Jemu přes rameno atakoval světový dramatik Boženu Pokornou.
"Základem všeho je organizace. Proti profíkům, které mají v politice oni, nemůžeme stavět pořád jenom myšlenky!"
Zůstal jsem stát. Vedle mě se zastavil Pinkava. Vracel se právě odtamtud, kam jsem měl namířeno já, a dopínal si poklopec.
Pokorná hleděla na hezkého, trochu obtloustlého mladého dramatika s životem poučenou nedůvěrou...
"Každý, komu jde o demokracii, musí vstoupit," přesvědčoval ji dramatik, naneštěstí v pojmech, jimž právě nedůvěřovala, neboť od pádu nacismu jich používali všichni. Nadaný prozaik zoufale skákal pohledem z jednoho na druhého a kolem stolu s přihláškami do Klubu nestranických spisovatelů vyrostl docela početný kruh naslouchajících. Nápadně v něm vynikal břichatý svetr člena ústředního výboru Strany Pinkavy.
Jak jsem předpokládal, nevydržel dlouho jen poslouchat a vmísil se do debaty, dost nešťastně:
"Pan Hejl má pravdu, slečno. V takovejchhle politicky vzrušenejch dobách nemůže nikdo stát stranou!"
Pokorná na něho nervózně pohlédla. Snad pochytila slovo "stranou" a spojila si je patrně se synonymem jiného významu. Prudce zavrtěla hlavou.
Dramatik rychle dodal:
"To je fakt, slečno Pokorná. Dneska je možné jenom Ano, nebo Ne. Mezi tím nic."
Zaskřípala židle. Nadaný prozaik Nabal se pokusil vstát a uniknout. Ale Pinkava mu položil ruku na rameno, takže si zase sedl. Pokorná si pošoupla brýle ke kořeni nosu, všimla si prozaikova zděšeného výrazu a zdravá nedůvěra v ní zvítězila.
"Promiňte, prosím, ale já to nepodepíši," pravila výslovností profesorky češtiny. "Od politiky raději dál!"
S tím historickým, i když momentálně nepopulárním výrokem si proklestila cestu davem kolem Pinkavy. Ten ještě stihl jedovatě poznamenat: "Kdyby tohle říkali všichni - "
od str. 143 je líčení jakési recepce v Hrzánském paláci, jíž se Danny rovněž zúčastnil:
Mezi dveřmi na terasu vykládal lidový politik o humorném zážitku. Toho dne dostal anonymní dopis: Budeš viset, kurvo, hned vedle prvního tajemníka! Politik žertovně a zbytečně mnohokrát opakoval, jaká to pro něho bude velká čest, být oběšen vedle zemského, dost bezmocného vládce (....)
Utekl jsem před tímto gaudiem do salónu. Ministerský předseda zrudlý (asi pitím) tam skupině spisovatelů a ministrů referoval o ranním jednání s velitelem sovětských vojsk, která už podezřele dlouho manévrovala v okolí Prahy. "Tak jsem bouch do stolu a povídám," řekl premiér, rozkurážený Býčí krví. "Soudruhu generále, já očekávám, že vaše strana dodrží úmluvu a do tří dnů opustí naše území! A udělal jsem čelem vzad a vypad jsem. A dnes odpoledne už mám hlášení. První jednotky jsou na pochodu k hranicím."
Rozhlédl se vítězně a upil z číše. Byl, spolu s ostatními ráznými muži stranického a státního vedení, už delší dobu v ohnisku zájmu světového tisku a já měl náhle dojem, že se dívám na nějaké Shakespearovo drama v provedení Josefa Skupy. Možná, že zblízka vypadají všechna historická dramata takhle. Vrhcoláb, jenž na rozdíl od Bukavce patřil k nejhovornějším účastníkům podvečerní wine and cheese party, pravil mužně:
"Takhle se to na ně musí koulet! Sověti se konečně jednou musejí naučit, že některé věci my bereme doslova! Rovnost, nezávislost, právo na nezasahování do vnitřních věcí. Zkrátka, na naši vlastní cestu k socialismu!"
Ze stínu zlaceného, avšak nerozsvíceného kandelábru pohlédl na svého někdejšího spolustolovníka od Procházků žasnoucíma očima v bledé, zmatené tváři Bukavec. Vrchcoláb dávno opustil poezii a dal se na dramata, která psal pro své průběžné milenky. Dávno opustil i cudnost modré košile a ostatní parafernálie zeleného mládí a pózoval na terase v obleku, zakoupeném nedávno v Carnaby Street. Jeho poslední hra byla existenciální a ve stylu divadla absurdity. Jarda Bukavec, který se ani v oblékání, ani v náplni práce - byl pořád velmistrem - nevyvinul, vypadal vedle něho jako chudý příbuzný z venkova...
(následuje popis setkání Dannyho s ministrem spravedlnosti, které končí:)
...Od stolu pod křišťálovým zazněl sborový smích. Významný stratég obrody Pinkava tam seznamoval několik mladších básníků se svými politickými plány. "Až se stanu poslancem," slyšel jsem jeho výrazně moravskou češtinu, "zasadím se ze všech sil o to, abychom vystoupili z Varšavského paktu a vyhlásili neutralitu!"
Udělalo se mi nevolno a utekl jsem zpátky na terasu.
Tam, uprostřed hloučku ctitelů, seděl na zídce první tajemník a světoznámý dramatik mu cosi naléhavě vykládal. Mezi naslouchajícími byli i Bukavec a vzhlížel k prvnímu tajemníkovi jako kdysi ve sborovně Ivana Hrozná k portrétu maršála Stalina.
"Můžete mi věřit, pane tajemníku," tvrdil dramatik. "U nás jsou pro socialismus prakticky všichni."
Oslovení "pane" tajemník zřejmě dosud nepřivykl. Snad v něm probouzelo špatné svědomí. Seděl na zídce v letním obleku se stříbrným vzorkem, do něhož ho oblékli, aby reprezentoval, za ním šuměla petřínská stráň a na ní svítila americká vlajka na altánku v zahradě amerického velvyslanectví jako další z trapných symbolů toho léta. Nad tajemníkovou hlavou, opatřenou nosem jako stvořeným pro karikatury, pluly vlhké hvězdy.
"Myslíte?" řekl.
"Určitě!" pravil dramatik. "Vezměte si například mě. Můj otec byl milionář, takže já osobně, řeklo by se, bych návratem kapitalismu mohl jen získat. Ale mě, na mou duši, nikdy nic takového ani na okamžik nenapadlo. Mě nezajímá majetek. Já dělám divadlo, a to je na tom potenciálně mnohem líp v socialistickém zřízení."
"Myslíte?" opakoval první tajemník a očima zabloudil k hippířskému amuletu s pohanským symbolem míru, který si dramatik přivezl z nedávného zájezdu do USA. V interview poskytnutém přednímu newyorskému deníku urazil Warrenovu komisi a prezidenta Johnsona a natočil na magnetofon rozhovory s prominentními antikomunistickými emigranty, které nyní zpracovával pro uveřejnění v předním pražském literárním týdeníku. "Myslíte skutečně?" pravil první tajemník.
"Moje čestné slovo!"
"Možno že vy jste talentovaný. Můžete se plně vyžít v divadle," tajemník se snažil mluvit česky. "Ale každý není. Možno že vy a já to myslíme dobře. Ale je otázka, či to každý myslí dobře. I takoví, co nemají umělecký talent."
"Absolutní většina to myslí dobře," pravil rozhodně dramatik. "Socialismus je epiteton constans moderní doby."
"Myslíte?" pravil znovu starostlivě první tajemník a svěží vánek mu zaplandal lehkým sakem. (...)
Mně se dovnitř nechtělo. Noc byla vlahá, protivně připomínala příjemnější stránky života. Otočil jsem se. O kus dál seděl na zídce ministr zahraničí v důvěrném rozhovoru se Šárkou Pechlátovou. Oběma zasmušile naslouchal autor science-fiction Očenáš. U něho jsem mohl očekávat aspoň dolní mez normálnosti. Přisedl jsem k nim.
"Vzniknou různé společenské organizace," hovořil ministr, jako by vyprávěl pohádku. V dálce za ním, v místech, kde dle legendy shodili z mostu svatého Jana Nepomuckého, se na Vltavě zrcadlil měsíc. "A ty různé organizace budou reprezentovat různé zájmy různých vrstev obyvatelstva. Vytvoří se tlaky všemi směry a Strana bude ty tlaky usměrňovat jedním společným směrem. Představte si to asi jako řeku," seznamoval nadšenou Šárku a malomyslného autora utopií s úmysly Strany pomocí podobenství. "V té řece jsou různé proudy, víry, peřeje, ale tok řeky je určen řečištěm, které se vlní krajinou a bezpečně vede řeku do moře. Ta řeka, se všemi těmi víry a proudy, to jsou ty tlaky mezi občanskými organizacemi. To řečiště je Strana. To moře je demokratická socialistická společnost. Co tomu říkáte jako nestraníci?"
"Hezký!" pravila Šárka.
"To jsem rád," řekl ministr. "To víte. Strana za to, že se vzdá části své moci, očekává, že ji naši vyspělí občané pochopí a podpoří. My jsme přesvědčeni, že u nás byla už třídní společnost v podstatě překonána. Bývalí vykořisťovatelé integrovali do mas a třídní boj de facto neexistuje. Proto Strana nechce už vládnout, ale vést."
Pak ministra odvolali k telefonu. Volal Berlín.
"Zajímavý, co?" obrátila se na mě cele zaujatá Šárka. "Ne vládnout, ale vést!"
"Ale kam?" řekl jsem.
"Do prdele," řekl autor utopií.
Šárka vylítla.
"Hele, mně už se to tvý škarohlídství hnusí, ty vole! Nevotravuj mi takovejhle krásnej večer, prosim tě, buď tak dobrej!" Vstala a energicky odešla dělat slona na druhý konec terasy, kde Vrchcoláb o něčem horlivě školil Elišku Obdržálkovou. Eliška si nedávno z Paříže přivezla šaty s takovým výstřihem vzadu, že jí byly vidět svůdné ženské dolíčky nad hýžděmi.
Na historické zídce jsme s Očenášem osaměli. Pod námi pořád zářilo středověké město všemožnými nočními krásami, přes měsíc lehce popoháněl rokokové mráčky teplý vítr; uplývala jedna ze sladkých sezón našeho krátkého života. Vzedmul se ve mně strašný vztek. Autor utopií ho vyjádřil za mě:
"Už jednou nám zkazili život, soudruzi," pravil, skoro jako by ho naplňovala zaniklá třídní nenávist. "A sotva jsme si ho trochu dali dohromady, ničej nám ho podruhý."
Mlčeli jsme.
"Kdy asi, podle tebe, do toho šlápnou?" zeptal jsem se.
"To nevím. Ale včas. Na to se spolehni."
Zase jsme mlčeli.
"Většina lidí je v tranzu nebo co," pokračoval jsem po chvilce. "Nevěřej, že příjdou."
"Ty taky ne?"
"Já jo," řekl jsem. "Proč by nepřišli? Zatím vždycky všechno dopadlo špatně."
"A vždycky dopadne," pravil autor utopií.
Kolem nás rychle přešel Vrchcoláb s Eliškou, na útěku před Šárkou Pechlátovou. Šárka se na vzdáleném konci terasy zmocnila Jana Nabala, jenž tam od samého začátku party stál za fíkusem, aby se do ničeho nezamíchal. Ohlédl jsem se za obnaženými dolíčky snad nejkrásnější evropské spisovatelky a zabolelo mě u srdce.
"Taky jeden čarodějnickej učeň!" ozval se Očenáš s nenávistí. Všiml jsem si, že očima sleduje stejné dolíčky, ale myslel na Vrchcolába. "Nejdřív ze všech sil vyvolávali duchy, a teď -" mávl rukou a neslušně zaklel.
"Byli tenkrát mladý a blbí," řekl jsem.
"A my jsme snad byli starý a moudrý?"
Pohlédl s nenávistí i na mě.
"Čert ví," připustil jsem. "Čert ví, čím to je."
Čert ví, pomyslel jsem si a Očenáš mlčel. Třídním původem? Podle úřední statistiky, poprvé po letech zveřejněné aspoň pro potřebu sociologů (kteří to roznesli po Praze), byly skoro dvě třetiny členů Strany, jak se diskrétně říkalo, nedělnického původu. (...)
str. 169
Politické jaro se hnalo zběsile vpřed. Dělnická třída, tradičně konzervativní, hleděla si svých chat a motocyklů, intelektuálové sepisovali manifesty a telefonem obtěžovali své známé o podpis. Podepsal jsem také jeden, který jsem dobře nemohl nepodepsat, abych se neznemožnil před kulturní obcí a právě ten manifest si ještě téhož dne vybrala přechodně se vzchopivší Strana k zatracení. Později téhož dne bylo sice zatracení opět odvoláno, ale přesto jsem pro jistotu přestal brát telefon a vycházel jsem z domova jen pro nezbytné potraviny. Jiní, opatrnější, odjeli z Prahy; Očenáš na chatu do Pikovic, nadaný prozaik Nabal dokonce k moři do Bulharska, kde se vydával za západního Němce, aby ho místní leninisté nezlynčovali. Začal jsem také uvažovat o nějakém turismu...
na str. 227 začíná líčení srpnových dnů s tanky, které tvoří pozadí děje, v němž se pohybují postavy románu, až nakonec Danny odjíždí
str.248
...Bylo odpoledne; sovětská válečná technika jistě už dospěla k rakouským a německým hranicím. Sbalil jsem dva kufry a naložil je do felicie, ale dělal jsem to jen proto, abych si později nic nevyčítal. Podvědomě jsem čekal na klasické zazvonění u dveří: cestou domů jsem z různých tranzistorů slyšel první hlášení legálních podzemních stanic a první manifesty hrdinů - nebo sebevrahů -, kteří zatracovali příjezd bratrské armády a uváděli se plným jménem. Světoznámý dramatik promluvil suše a logicky z úkrytu, po něm pateticky Vrchcoláb a nakonec, třesoucím se hlasem, Bukavec. Pak hlasatelka, jejíž hlas mi byl strašně povědomý, varovala lidi před nějakou ambulancí evidenční číslo AYC 3215. Jezdí prý v ní KGB, maskovaní jako nemocniční zřízenci, a sbírají lidi podle seznamu. Existovala možnost, že jsem taky na nějakém seznamu. (....)
Kapitola desátá od strany 289 již líčí situaci krátce po okupaci a počátky normalizace, je zde např. popisováno shromáždění na Karlově univerzitě poté, co se upálil Jan Palach.
str. 323
Odpoledne bylo jako chiméra. Světově proslulý dramatik hovořil, jako by mluvil k studentům campusu v Berkeley, California, nikoli k studujícím Univerzity Karlovy, odposlouchávadly dokonale propojené na úřadovnu KGB v stranickém hotelu Steiner v Celetné ulici. "Snažíme-li se tak zvaně zachránit, co se dá," narážel na současnou stranickou linii dožívajícího prvního tajemníka, "podporujeme tím jenom, aniž si toho jsme vědomi, povlovný přechod od dnešního stavu, kdy stát má ještě vedení, s jehož složením většina národa souhlasí, ale toto vedení nemá už faktickou moc, ke stavu, kdy budou jednotliví lidé tohoto vedení postupně vyměňováni jeden po druhém, až najednou budeme mít vládu stoprocentně kolaborantskou, která na rozdíl od té dnešní bude mít moc, i když ovšem pouze moc z milosti okupanta a omezenou jeho vůlí. Taková vláda a takové vedení pak velmi rychle a beze zbytku zničí všechno, o čem si myslíme, že jsme to zachránili. Jestliže jsme poslušni tak zvaně moudrého nabádání ke klidu, jímž nás častuje naše dnešní, pořád ještě populární vedení, podporujeme jenom vznik iluze, kterou se okupanti snaží šířit ve světě: totiž, že si svoje věci řešíme sami, bez okupantova vměšování. Pobouření světové veřejnosti se poznenáhlu uklidňuje a okupant bude nakonec mít, prostřednictvím postupně a po jednom dosazované loutkové vlády, u nás volnou ruku."
Dramatikovi vyschlo v krku, napil se vody z karafy, která vypadala jako slitá z květináče, a od věcné analýzy přešel k idealistickému přeceňování staré kurvy, jíž říkal svět:
"Musíme se postavit na odpor, prosadit generální stávku a přinutit okupanty, aby odhodili roušku nevměšování a přistoupili k otevřené vojenské diktatuře sovětské armády. Tím před celým světem odhalíme nahou pravdu o tak zvané bratrské pomoci a vyburcujeme svědomí světa ze spánku, do něhož jinak nevyhnutelě upadne."
Posadil se v bouři potlesku. Moje trapně konkrétní představivost dala nepěknou náplň abstraktnímu pojmu "otevřené vojenské diktatury." Dobře známé a specificky evropské dobytčí soupravy pro lidi, jak po širokém rozchodu odvážejí tyhle holky s vlhkýma očima a jejich cheguevary do krajů, o nichž Arašidov chtěl napsat, ale nikdy nenapsal neortodoxní legendu. Otřásl jsem se. Pak jsem si řekl: Blbost! Trpím perzekuční mánií, oni nejsou už, co byli, když nám bylo dvacet. Sem tam někdo, ale ne dobytčí vlaky (...)
str.325:
...K večeru jsem seděl v Očenášově mládeneckém bytě ve vile na Babě. "Člověče, víš co mi řekla Vrchcolábova Renátka?" povídal. "Víš, co mi řekla? Že držej na koleji vigilie a střídavě si čtou jeho závěť a zpívaj národní hymny. Šárka je tam, že je bude držet s nima, člověče! Inteligentní lidi, a jeden hysterickej psychopat je takhle zpitomí. Nakonec Rusáky donutěj k tomu, co říkal Hejl. To už jsme teda s rozumem úplně v prdeli."
Koukal jsem franocuzským oknem na zimní noc. Na vedlejší parcele stála rozestavěná budova z bílého a strakatého mramoru....
"Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."
"Brzy si vykompenzuje, když bude takhle vyvádět," řekl jsem (...)
str. 338 ve scéně z house-warming party čerstvého emigranta Hrzáně v USA je dialog:
...Úředník Fondu řekl:
"Vůbec na mě nemůžou. A pas mi platí do roku 1973. Napsali mi samozřejmě sprostý dopis, aybch se okamžitě vrátil, ale já jim ani neodpověděl. Nechci už s tou bandou nic mít."
Všichni přitakali, že oni taky ne. Nebyl jsem mezi nimi ve své kůži, protože to byli, včetně manželky, samí straníci a ve mně dosud houževnatě trval podmíněný reflex, nikdy nehovořit špatně o Straně v přítomnosti jejích příslušníků. Jeho podstata se vlastně v cizině poněkud změnila. Měl jsem dojem, patrně katolický, že bych se dotknul jejich cítění. Většinou jsem tedy jen pil.
"Provalily se kanály a všechno je skrz naskrz už jenom špína," pravil egyptolog. "Ale to je přirozený následek každého kompromisnictví. Uvidíte, že za chvíli budou v Praze všichni kolaborovat."
"Chyba byla," řekl politolog, "že se prezident v tý Moskvě nezastřelil."
Úředník Fondu odmítavě mávl rukou:
"Chyba byla, že prezident nemobilizoval! Mělo se bojovat! Stálo by to životy, ale národu by to napřímilo páteř. Dvacet let mu ji křivili, a sotva se trochu zvednul, hned mu ji zas ohnou."
"Copak, naši lidi v tom uměj chodit," řekl egyptolog.
"To je právě to strašné!" vykřikl úředník Fondu. "Já vím, co máte na mysli. Bude se zas chytračit, drobné podvůdky, já na bráchu, brácha na mě a tak. Jenže to právě ničí národní charakter nejvíc! A trvá to, když připočtete nacistickou okupaci, už třicet let!"
Politolog pravil:
"Dubček měl od začátku postupovat mnohem radikálněji. Žádný ohledy na Moskvu a sjezd Strany se měl svolat už na jaře."
Lokl jsem si whisky (...) zakuckal jsem se, a to na mě upozornilo.
"Radši abysm se zeptali tady pana kolegy, co si o tom myslí," ozval se dr. Hrzáň. "On vlastně jediný z nás má tu výhodu, že v tom spolku nikdy nebyl. Jak se na to díváte, pane spisovateli? Nemělo se postupovat s větši energií?"
Byl jsem už dost zwhiskán (...) chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že spolkem myslí Komunistickou stranu.
"Já nevim," pokrčil jsem rameny a utíral jsem si poprskané sako servítkem s emblémy americké vlajky. "moje heslo vždycky bylo: 'Švejk, ne Caesar!', ale -"
"Právě kvůli tomu přece jsme, kde jsme!" vykřikl úředník. "Švejkování je hezká věc, jenže uvědomte si, co nám to udělalo s lidma! Nejsou už schopni akce!"
Obvykle jsem se řídil zásadou, že každý má právo na vlastní názor, a moc jsem nepolemizoval. Whisky, poklidný Connington a přítomnost pouze amerických poldů mi však dodala odvahy.
"Koukejte," otočil jsem se k úředníkovi Fondu a odvaha - nebo co to bylo - mě trochu přešla. "Já se vás nechci dotknout. Ale tohle ochrnutí akceschopnosti. Nebyla to právě vaše, teda bývalá... myslim, člověk měl poměrně malej výběr. Buď švejkovat, nebo nýst následky..."
"Má pravdu," zasmál se srdečně dr. Hrzáň, "on nikdy nekolaboroval jako my."
"Nekolaboroval?" rozhlédl se po shromáždění úředník. Měl patrně cholerickou povahu, nebot zrudnul a vypadal velmi nahněvaně. "Já nevím, kdo tady kolaboroval!" spočinul očima na mně. "Já tomu věřil. Už z definice kolaborace je jasné.." Přestal jsem ho vnímat a svitlo mi, že mě snad z něčeho obviňuje.
Per definitionem, jako bych slyšel Gellena, kolaborace je spolupráce s nepřítelem. Svatý sylogisme! On věřil, oni tedy nebyli nepřátelé, on tedy... Já nikdy nevěřil (...) On věřil. Jistě se zdatně zúčastňoval akcí. Konec konců, flek u Fondu v New Yorku...
Najednou jsem dostal nezvykle normální vztek. Opět jsem ho slyšel: "My si to tenkrát představovali úplně jinak!"
"Co? Diktaturu proletariátu?" zeptal jsem se.
Dr. Hrzáň se znova srdečně zasmál:
"Má pravdu. To se nedá nic dělat. My jsme kolaborovali, i když už jsme dávno věděli, s kým máme tu čest. Leckdo až do začátku šedesátých let."
Výmluvně se rozhlédl, ale o dělení uvnitř conningtonské stranické organizace jsem neměl přehled.
"My jsme bojovali!" zvolal úředník Fondu. "A já nevím -"
"A pojďte se radši napít!" navrhl egyptolog. "Nač rekriminovat. Co bylo, bylo. Pro nás je to přeci vyřízená věc!"
Autor se představuje:
str. 380
"Já vlastně pořád nevím, co vy jste zač?" (ptá se Laura)
"Já nejsem nic," řekl jsem. "Já jsem jen pitomej otazník. Na mě se vykašlete..."
str. 412
...Byl jsem už docela při vědomí, opět já. Daniel Smiřický, pomýlený kontrarevolucionář menšího významu, převychovatelný, autor libret k muzikálům, detektivních románů a filmových veseloher, bojící se ne tak Boha, jako světa, skeptický...
Vysvětlivky:
světoznámý dramatik Hejl - Václav Havel
bezpartijní prozaik Nabal - Vladimír Páral
Pinkava, člen ústředního výboru Strany - Jan Procházka
lidový politik - Josef Smrkovský
první tajemník - Alexandr Dubček
předseda vlády - Oldřich Černík
ministr zahraničí - Jiří Hájek
autor sci-fi Očenáš - Josef Nesvadba
Vrchcoláb - Pavel Kohout
Bukavec - šachový velmistr Luděk Pachman
Daniel Smiřický - Josef Škvorecký
No to snad ne! Do takové hloubky snad nebylo nutno klesat!
Dr. (sic!) Daniela Drtinová: "Ty maškaro," pokřikoval na ni na
chodbách Kavčích hor Ota Černý, od něhož
se hodně naučila" (Reflex č. 35)
Už bych nemusel vlastně psát nic. Je to deprimující dodatečný dokument k všemu, co už bylo o ČT napsáno v Britských listech. Strašně nízkou úroveň některých novinářů ČT znovu dokazuje tento rozhovor s Danielou Drtinovou v týdeníku Reflex.
Vážně jsem uvažoval nad tím, jak o věci napsat a nikoho neurazit, jenže je to obtížné. Nechci nikoho zbytečně urážet, jenže je povinností každého, kdo to vidí, poukazovat na primitivnost, omezenost a druhořadost, která předstírá, že je kvalitou. Je to podvod, který není možné tolerovat. Kritika je v tomto případě zásadně důležitým občanským činem, ke kterému by se měli vzepnout všichni. A ne, jak mnozí sdělují, i novináři, "tady je to či ono politicky neprůchodné, existují politické tlaky, tady to mají obšancované všichni, nic nemá cenu".
Tupost, která se z rozhovoru v Reflexu line, od interviewujícího reportéra Tomáše Baldýnského i od "hvězdy" Daniely Drtinové, je zarážející. Jaké lidi si to proboha pan Ivo Mathé do své zpravodajské redakce za ta léta své činnosti ve funkci generálního ředitele ČT natahal? Drtinová je v ČT od svých třiadvaceti. (To studovala při práci a dosáhla doktorátu studiem po práci v České televizi?)
Odmítám představu, že český národ degeneroval v bandu primitivů - to prostě není možné. Stále pevně doufám, že jen došlo jakýmsi nepochopitelným spiknutím k tomu, že se dostali na čelná místa ve sdělovacích prostředcích hloupí lidé a že lidi, s inteligencí, soudností a přehledem se časem v České republice prosadí a že se situace vrátí k normálu.
V rozhovoru je pozoruhodná směsice zabedněnosti a latentní ješitnosti. Jakmile je někdo na obrazovce, bez ohledu na své schopnosti, stává se v ČR zdá se hvězdou a je mimo kritiku! Viz pochlebovačné otázky reportéra Reflexu Tomáše Baldýnského.
Jistě Reflex, je vlastně bulvární časopis, snad se tedy musí, když interviewuje "hvězdu", ptát na rodinné zázemí Drtinové, takže se třeba dočítáme, jak veselá byla jejich rodina a jak Drtinová byla naopak vážná. Proč to celé působí tak trapně?
Drtinová je podle Baldýnského "vzdělaná, má doktorát práv". "Vypracovala se" podle neohrabané formulace Baldýnského "na jednu z nejpodstatnějších
postav televizního zpravodajství". (Co prosím česky znamená, "nejpodstatnější postava"? )
Podnětné otázky rozhovoru jako "Navenek působíte velice seriózně. Máte to v rodině?" mluví samy za sebe.
Jaká je novinářská filozofie Daniely Drtinové? "Před relací vždycky dlouho přemýšlím nad tím, jak ten rozhovor povedu. Nesmím být ve středu pozornosti, protože ideální rozhovor je takový, který obsahuje co nejvíce informací. A v hádání informace nejsou. Mám zaznamenávat realitu, ne ji měnit."
Potíž je, že úkolem profesionální televizní stanice musí být pomáhat lidem se ve světě orientovat a předvídat problémy, nikoliv pouze pasivně zaznamenávat realitu. Zpravodajství České elevize je obětí tohoto scestného konceptu. Zpravodajství ČT je hrdé na to, že "zaznamenává realitu a nemění ji". PROČ PROBOHA NEJEDOU NĚKTEŘÍ NOVINÁŘI Z ČT NA ROK DVA NĚKAM DO SVĚTA, TŘEBA DO AMERIKY, DO BRITÁNIE, DO NĚMECKA?
Že by to na nich nezanechalo žádné stopy? Nevěřím. Neměl by být podmínkou k přijímání do redakce zpravodajství ČT alespoň dvouletý pobyt v západním zahraničí? (Podtrhuji, nikoliv v RUSKU!)
V hádání informace jistě nejsou. "Hádání" také není, milá paní Drtinová, účelem. Vy máte používat techniku tzv. "probing", zjišťování. Máte operativně a bystře reagovat na to, co interviewovaný říká. Máte být kvalitně a hloubkově informovaná o tématu, máte o něm vědět víc než politik, kterého interviewujete, a máte mu dávat takové otázky, abyste se v rozhovoru dobrala pro diváky, kteří ho sledují, nového poznání.
Ač pracuje v televizi pět let, Drtinová přiznává, že neví, co by její televizní stanice měla dělat, jaké by měla mít cíle a co si tedy ona sama na té obrazovce má počít.
Na otázku "Jakou má Česká televize koncepci zpravodajství?" Drtinová konstatuje: To je spíš otázka na šéfa zpravodajství. Pro mne jako redaktora
zpravodajství je zásadní, abych podávala informace objektivní, ověřené a korektní." (Kéž by bylo.)
Jakou však má mít České televize novinářskou filozofii? Drtinová praví: "Koncepce zpravodajství České televize ... nejsem si jistá, zda ti, co po ní volají, vědí, co
vlastně chtějí. (??) (...) Důležitější než koncepce by podle mě byl etický statut, který by například definoval, co to veřejnoprávnost vlastně je. (!!) Služba veřejnosti se dá totiž vykládat různě.
Jak kriticky rozebírá Daniela Drtinová reformu Ivana Kytky, kterou odmítla? "Některé jeho nápady se ani mně nelíbily." (Čekám s napětím na tomto místě na fundované odmítnutí Kytkova konceptu, na základě inteligentní, pětileté novinářské zkušenosti skutečně profesionální osobnosti. A co následuje? Kamarádšoft. ) Drtinová: "Třeba to, že by měl odejít Bohumil Klepetko. Je to skvělý profesionál a jeden z mála opravdových gentlemanů mezi českými zpravodajci. Tyto prvky Kytkovy koncepce mě zkrátka neoslovily." (sic!!)
Drtinová říká: "Před relací vždycky dlouho přemýšlím nad tím, jak ten rozhovor povedu."
Drtinová musí přemýšlet sama, protože nemá produkční vedení. V profesionálních rozhlasových a televizních společnostech jako je BBC se na rozhovory připravují moderátory ve spolupráci s researchers, výzkumnými pracovníky, a při vedení rozhovoru během vysílání jsou v neustálém kontaktu s producentem, který rozhovor usměrňuje prostřednictvím živého kontaktu s moderátorem z produkce. (Zrovna jsem se účastnil v BBC jedné půlhodinové debaty v angličtině a znovu jsem si ověřil, jak bezvadně souhra mezi moderátorem a produkčním funguje. Je to logické - více mozků ví víc než jeden.)
Ano, moderátor nesmí být ve středu pozornosti, ale zároveň se nesmí nechat převálcovat politikem, který nemůže dlouhé minuty mlžit, jak chce. Kromě informací jde také o analýzu. Tu Česká televize nepřináší a Drtinová ji připravovat neumí.
Rozhovorem v Reflexu proniká v ČR dobře známá postkomunistická arogance vůči řadovým občanům - jsou neinformovaní a když vidíme, jak hloupě hlasují, nejlépe by bylo demokracii zrušit. Drtinová a kolegové jsou naopak informovaní velice dobře !! Mám zaznamenávat realitu, ne ji měnit.
Další část rozhovoru lze citovat bez komentáře: o úsudcích Daniely Drtinové, jedné z "nejpodstatnějších" českých novinářek současnosti si může každý udělat úsudek sám:
A v současné době je situace lepší? [tj. než za Kytky]
Je lepší.
I v porovnání s érou slavného Oty Černého? (sic!!!)
Ota Černý je člověk, kterému ráda leccos odpustím. Našla jsem v něm jisté kouzlo a je pro mě něco jako druhý otec ... (...) Naučila jsem se od něho hodně. Ráda vzpomínám na to, jak na mě na chodbách pokřikoval "Ty maškaro!" nebo jak vyvolával kolegu Macáka z kanceláře slovy: "Macáku, vylez, ty potkane!" Přesto přese všechno si myslím, že Ota je profesionál.
Drtinová přiznává, že když se v této přízračné atmosféře pokusil Ivan Kytka do zpravodajství ČT přinést něco z profesionálního přístupu vnějšího světa, "Řada lidí tady vůbec nepřistoupila na komunikaci s ním." Není divu. Pokud byli tak vysokého kalibru jako Daniela Drtinová, Ota Černý či Tomáš Baldýnský, tak asi vůbec nemohli. Byli z jiného, odpusťte, buranského světa. Mluvili jinou řečí.
Zpravodajství České televize je krvavou ranou na české mediální scéně. Je urážkou českých občanů, kteří ho musejí za své peníze sledovat. Výše uvedený rozhovor s Danielou Drtinovou v Reflexu je jen dalším malým kamínkem do celkově deprimující mozaiky.
Nechtějí-li moderátoři České televize opakovaně upozorňovat na to, jak jsou hloupí, měli by mlčet a neposkytovat rozhovory. Je to syndrom dopisu Pavla Boudy? Stydím se jako Čech za nízkou úroveň zpravodajství ČT.
Vyskytl se jeden velmi zdeprimovaný názor, že se se zpravodajstvím České televize prostě už nedá nic dělat, že se stalo symbolem zakonzervované hlouposti a že by nejlepší bylo redakci rozprášit a celé toto spiknutí podřadnosti, paraziticky využívající koncesionářských poplatků zprivatizovat.
Parlament by ovšem musel přesně definovat pravidla provozu, aby to celé nedopadlo jak druhá Nova.
Jan Čulík
