středa 19. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Politická kultura v ČR:
  • Nesnášenliví čeští studenti: Ekonomičtí liberálové, intelektuální dogmatici (Steven Saxonberg)
  • Intolerant Czech students: economically liberal, intellectually illiberal (Steven Saxonberg) Rusko:
  • Ruská finanční krize Česko-německé vztahy:
  • Sudetští Němci v Kanadě (Aleš Zeman) USA:
  • "Naše ceny padají rychleji než prezidentské kalhoty!" (Aja Bufka) Znalost řečí:
  • Které by měli lidi v ČR, ministři, novináři, řadoví občané, znát jazyky? (JČ) Důchody:
  • Poznámka k důchodovému zabezpečení (Jiří Jírovec) Oznámení:
  • Nové číslo časopisu Hurontaria
  • Jihočeské Rádio Faktor už rok vysílá na Internetu

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Zde je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Týdeník o nových knihách a o literatuře "Knihy online" má adresu http://knihy.internet.cz
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.
  • Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.

    Co je nového v České republice

  • Vláda sociálních demokratů hodlá zpracovat "inventuru stavu české společnosti", která by měla "změřit rozsah" vnitřního zadlužení země a realisticky zhodnotit míru zaostávání ČR za zeměmi Evropské unie. Řekl to v parlamentě premiér Miloš Zeman. Vládní prohlášení představuje podle Zemana výčet několika desítek zákonů, které jeho vláda chce parlamentu předložit. Za hlavní cíle programu označil vytvoření prosperující společnosti, která se bude opírat o tři pilíře, jimiž jsou: stále rostoucí vzdělanost občanů, jejich vyšší spoluúčast "na řízení věcí veřejných" a princip solidarity. Vláda si podle Zemanových slov "neklade jiné ambice, než přispět k tomu, aby společnost byla svobodnější, vzdělanější a solidárnější, než je dnes". Zeman zdůraznil, že zaostávání ČR za zeměmi EU se prohlubuje, zejména hrozivý je růst našeho státního dluhu, k jehož sanaci však vláda zatím nedisponuje potřebnými prostředky. Vedle potírání ekonomické kriminality a reformy veřejné správy řadí ČSSD mezi hlavní priority oživení ekonomického růstu. Čtvrtou prioritou je udržení kontinuity české zahraniční politiky, za pátou považuje vláda sociální politiku.

  • Skoro čtyři hodiny kritizovala včera parlamentní opozice včetně ODS a komunistů program sociálnědemokratické vlády Miloše Zemana, která se uchází o důvěru Poslanecké sněmovny. Nejmírněji sociální demokraty kritizovali komunisté. Poslanci ODS jen vysvětlují, proč budou vládu ČSSD tolerovat tím, že při dnešním hlasování odejdou z jednací síně.Unie svobody kritizovala hospodářskou strategii nové vlády, nejútočnější byla KDU-ČSL. Ta kritizovala hlavně ODS a  opoziční smlouvu s ČSSD. Klaus potvrdil, že ODS umožní, aby vláda ČSSD v zájmu politické stability fungovala, ale zároveň zdůraznil, že jí ODS bude všemi silami bránit v "návratu k socialistickému kursu". Šéf poslanců US Vladimír Mlynář kritizoval programové prohlášení sociálně demokratické vlády jako "projekt rozmařile socialisticky a centralisticky řízeného státu, kde se nevyplácí být aktivní, ale pasivní a průměrný".

  • Forenzní šetření financování firmy Deloitte - Touche prokázalo, že v ODS docházelo k porušování zákona o účetnictví, o sdružování v politických stranách, daňových zákonů a vnitřních směrnic strany, k nesprávnému vykazování sponzorských darů a záměrně nesprávnému vykazování jmen dárců. ODS rovněž nedeklarovala všechny své příjmy, jiné vykazovala nesprávně jako jiný druh příjmu. Konstatuje se to v závěrečné zprávě o výsledcích auditu, kterou v pondělí schválila výkonná rada ODS. Audit rovněž poukázal na zhruba 24 zaměstnanců ODS, kteří se na nejasnostech v jejím hospodaření měli podílet. Podle místopředsedy ODS Miroslava Macka z nich už 18 v ODS nepracuje. V navržených nápravných opatřeních, která má uvést do života ředitel Hlavní kanceláře ODS Oldřich Vojíř, se však o žádných personálních opatřeních, vedoucích k rozvázání pracovního poměru, nehovoří. Podle Vojíře nemá proti těmto lidem policie dostatek důkazů a ani neměli podpisové právo.

  • Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's snižuje s okamžitou platností hodnocení úvěrové spolehlivosti mediální společnosti Central European Media Enterprises, která je majitelem TV Nova, z dosavadního BB- na stupeň B+. Zároveň dochází ke snížení ratingu nezajištěného dluhu z B+ na stupeň B. Agentura ve svém prohlášení rovněž uvádí, že mění dosavadní pozitivní výhled na negativní. Je to způsobeno hlavně nepříliš úspěšnými aktivitami firmy CME v Polsku a do určité míry také v Maďarsku, V Polsku a v ČR má CME určité problémy a mohlo by jí prý hrozit i  odejmutí licence televizní stanice Nova, nejúspěšnější televize podniku CME.

  • Změna vlastnictví slovenské TV Markíza? "Vcera rano nebyl udajne vpusten do budovy generalni reditel TV Markiza Rusko, v noci byla vymenena ochranka a udajny novy vlastnik Alexander Rezes resp. skupina VSZ ho propustila. Rusko mel udajne pred rokem ziskat nejake prostredky z VSZ a podepsal nejakou opci na vlastnicky podil...," píše jeden informovaný čtenář. V teletextu Slovenské televize se v úterý večer pravilo: "Podla nepotvrdenych informácií za neprehladnou situáciou v súkromnej televíznej spoločnosti Markíza sú údajne dlhodobo nevyriešené majetkovoprávne spory o vlastnických podieloch. Spolumajitel a generálny riaditel televízie Markíza P. Rusko potom, čo ho v utorok predpoludním členovia novej bezpečnostnej služby nevpustili do budovy centra v Záhorskej Bystrici, údajne opustil Bratislavu a zdržiava se na neznámom míste. Krajský súd v Bratislave v pondelok 17. augusta 1998 rozhodol v právnej veci navrhovatela GAMTEX, s.r.o, Bratislava, proti odporcovi v prvom rade - Markíza - Slovakia, s.r.o., Blatné o nariadenie predbežného opatrenia. Krajský súd prijal uznesenie, podla ktoreho sa zakazuje konatelovi odporcu v prvom a druhom rade - P. Ruskovi disponovať s účtami vedenými v peňažných ústavoch ISTROBANKA, a.s., Bratislava a BANKA AUSTRIA, a.s. Bratislava a zakazuje mu robiť právne úkony, ktoré by zaťažovali odporcu v prvom a druhom rade až do konania valných zhromaždení odporcu v prvom a druhom rade.

  • Koncentrace přízemního ozónu včera opět překročila na mnoha místech republiky limitní hranici 180 mikrogramů na metr krychlový za hodinu. Stejně jako v pondělí i včera meteorologové zaznamenali na území Čech koncentrace ozónu mezi 170 a 200 mikrogramy. Meteorologové dokonce v 16 hodin v Praze naměřili hodnoty přesahující 200 mikrogramů, a to v Kobylisích a Veleslavíně. Norma 180 mikrogramů byla v odpoledních hodinách dále překročena v Ústí nad Labem, Plzni nebo Českých Budějovicích. Meteorologové předpokládají, že situace se ani ve středu nezmění. - V minulých dnech vyvolala velmi vysoká koncentrace přízemního ozónu doslova poplach v několika francouzských městech, kde byla obrovská horka.

  • Zemřel Otto Wichterle.Včera v ranních hodinách zemřel ve věku čtyřiaosmdesáti let profesor Otto Wichterle, jeden z nejvýznamnějších českých vědců 20. století. Před rokem 1945 vynalezl způsob polymerace epsilon-kaprolaktamu, který se stal podkladem pro výrobu polyamidu 6, který je v ČR známý pod obchodním názvem silon. Později působil Wichterle řadu let na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde se stal zakladatelem makromolekulární chemie jako vědního oboru.Vyvinul aplikaci hydrofilních metakrylátových gelů pro kontaktní čočky. Po roce 1969 byl zbaven všech funkcí, přesto ve vědecké práci pokračoval. V roce 1990 ho prezident republiky jmenoval předsedou Československé akademie věd a o tři roky později byl zvolen čestným předsedou Akademie věd ČR.

  • Úterní Jednadvacítka České televize: Bobošíková zazářila? "Mela pozvaneho Zverinu k tematu financni skandaly ODS. Polozila nekolik otazek typu 'Jste spokojen s tim, jak auditorska firma uzavrela skandaly ODS?' nijak Zverinovy odpovedi nekomentovala a s usmevem ho propustila," píše Tomáš Pecina a dodává: "Vcera byla posledni Karantena - se Zemanem. Neuveritelne stupidni a krotke. Oni se vubec nepokouseji o dialog, to byl jeden dlouhy nezpochybneny monolog. Treba Zeman mluvil o prizivnicich, kteri vedi, ze se nemuzou dostat do Parlamentu, ale kalkuluji, ze dostanou aspon 3 % hlasu a budou do dalsich voleb zit ze statniho prispevku. Normalni novinar by se zeptal: 'A pane Zemane, jak se to pozna, ktera strana je takovy prizivnik? Je to jasne uz pred volbami, nebo o tom rozhodnou az volici?' a Zeman by se samozrejme chytil za nos."

  • Aréna České televize.předvčerejšímu textu o tom, jak se na souboj v Aréně připravoval podle Martina Fendrycha Jan Ruml a šlo mu jen o to, aby v telefonním hlasování zvítězil, připomněl Nikolaj Savický z České televize, že v letošní předvolební kampani bylo dočasně telefonní hlasování v pořadu Aréna zrušeno. - Nemínil tím naznačit (a taky nenaznačil!), že by snad zastával přesvědčení, že je telefonní hlasování v Aréně zavádějící a škodlivé, to je názor Britských listů.

  • Přestože ministr kultury Pavel Dostál tento postoj kritizuje, veřejnoprávní Česká televize se i nadále skrývá za informačním embargem, které kryje i Rada České televize, viz tento rozhovor Tomáše Peciny s místopředsedou Rady Vladislavem Kučíkem. (Viz též zde). Generální ředitel Jakub Puchalský utajuje svůj projekt, na jehož základě zvítězil letos na jaře v konkursu na svou nynější funkci. Zřejmě to dělá proto, aby nevyšlo najevo, že jsou v nynější situaci, po revoltě druhořadých pracovníků ČT s výrazným politickým vlivem, jeho reformy nerealizovatelné. Rada České televize utajování projektu schvaluje. Jakub Puchalský odmítá poskytnout Britským listům rozhovor, šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal odmítl odpovědět na třináct závažných otázek, týkajících se zhoršování úrovně zpravodajství ČT a označil Britské listy za "nenávistný, téměř goebbelsovský list". - Česká televize dosud neobjasnila ani vztahy společnosti Hroch k ČT, ani, jakou zahraniční institucí je financováno zpravodajství Pavla Boudy z Bruselu, který podle svých slov prý reportáže o EU a NATO natáčí "zdarma".

    Výběr textů z posledních dní:


    Nesnášenliví čeští studenti

    Ekonomičtí liberálové, intelektuální dogmatici

    Americký profesor na české univerzitě

    Steven Saxonberg

    Tento článek vyšel v srpnovém čísle měsíčníku Nová přítomnost.

    Po určité době jsem došel k závěru, že o politice má smysl diskutovat jen s někým nad pětatřicet. Pokud by to měl být někdo mladší, pak jedině student humanitních věd nebo cizích jazyků nebo přírodních věd, ale nikdy student sociálních věd.

    V dubnovém čísle Nové Přítomnosti Jiří Musil srovnává Čechy s jinými Středoevropany a tvrdí, že Češi jsou "skeptičtější a vybíravější, tj více rozvažující a rovněž vážnější". Kromě oné vážnosti bych souhlasil se všemi těmito charakteristikami, pokud by popisovaly Čechy osmdesátých let. Během mých návštěv v Československu, které jsem v té době podnikl jako student na univerzitě v Západním Berlíně, mě právě tato kombinace osvěžujícího skepticismu a schopnosti podívat se na věc z různých úhlů přivedla k závěru, že Češi jsou extrémně demokratičtí lidé utiskovaní nedemokratickým režimem. Jejich intelektuální liberalismus doplněný proslulým českým humorem byl pro mě vždy příjemnou změnou oproti smrtelně vážným a občas dogmatickým německým studentům. Bohužel, podle mých poznatků zaměnili v devadesátých letech mnozí mladí Češi intelektuální liberalismus předchozí generace za kombinaci extrémně doktrinálního ekonomického liberalismu a intelektuálního dogmatismu. V následujících řádkách bych chtěl ukázat, že tento dogmatismus je závažný problém. Účelem tohoto článku však není krititzovat skupinu jinak velmi sympatických mladých lidí. Šlo mi o to, zamyslet se nad příčinami těchto netolerantních postojů o otevřít diskusi o tom, co se s tím dá dělat.

    Netolerantní studenti?

    Donedávna se této otázce nevěnovala skoro žádná pozornost. Určité komentáře se objevily až po nedávném diskusním televizním pořadu "Na hraně", kde čeští studenti neuvěřitelně neslušným způsobem vypískali šéfa českých sociálních demokratů Miloše Zemana. S mnohými projevy netolerance jsem se setkal i v předchozích letech, když jsem pobýval v Praze. Dodnes si vzpomínám na absolutní horor, který jsem zažil s dvěma mladými lidmi po té, co jsem si troufl říci něco negativního o Václavu Klausovi. Z jejich tváří vyzařovala jasná výčitka: "Jak můžete kritizovat samotného Boha?"

    V mé akademické kariéře jsem se setkal s mnoha studenty z různých míst světa. Doposud jsem však nikde nepotkal tak dogmaticky pravicové studenty, kteří jsou tak netolerantní k jiným názorům. Po určité době jsem došel k závěru, že o politice má smysl diskutovat jen s někým nad pětatřicet. Pokud by to měl být někdo mladší, pak jedině student humanitních věd nebo cizích jazyků nebo přírodních věd, ale nikdy student sociálních věd.

    Přes tyto špatné zkušenosti jsem se na svůj loňský kurs švédské politiky na Karlově univerzitě těšil. Předpokládal jsem, že se postoje studentů mezitím změnily. Od revoluce už uběhlo osm let, Klaus už nebyl tak populární, česká ekonomika přestala být klenotem střední Evropy. Navíc jsem si sliboval, že pokud se studenti budou chtít dozvědět něco o Švédsku, klasické sociálně demokratické zemi, nebudou ve svém tržním liberalismu tak dogmatičtí a připustí možnost jiných politických strategií. Od magisterského kursu jsem očekával, že studenti budou již zvyklí kritickému a analytickému myšlení, které je základem intelektuálního liberalismu. Hluboce jsem se mýlil. V magisterském kursu jsem se snažil vyvarovat normativních diskusí o tom, co je na Švédsku "dobré" a co "špatné". Chtěl jsem, aby studenti uvažovali teoreticky o logice systému a důvodech, proč se takto vyvinul. Jsem přesvědčen o tom, že je důležité rozumět těmto důvodům, než člověk vynese hodnotící soud. O švédské politice není možné diskutovat bez analýzy švédské kontroverzní politiky sociálního zabezpečení. Zjistil jsem, že musím být velmi opatrný, chci-li o tom vůbec mluvit. Abych předešel konfliktům, zvolil jsem tedy knihu, která je moderním klasickým dílem o politice sociálního zabezpečení. Kniha se zabývá důvody, které dovedly různé země k různým sociálním systémům a zvláště se soustřeďuje na Švédsko, Spojené státy a Německo, tedy na model sociálnědemokratický, liberální, a křesťanskodemokratický.

    Téma jsem zahájil často uváděným poznatkem, že sociálně demokratičtí i liberální reformátoři měli na počátku často stejný úmysl: zavést cílené programy na odstranění chudoby. Zkoumalo se, kdo žije pod určitou finanční hranicí, a těmto chudým lidem se pomáhalo dostat se nad životní minimum. Podle sociálních demokratů tyto programy selhaly a chudí nikdy nedostali dostatečnou pomoc k tomu, aby se vymanili z chudoby. Dokud se totiž sociální programy omezují pouze na chudé, střední vrstva je odmítá financovat. Chudí jsou stigmatizováni, protože střední vrstva je přesvědčena o tom, že si za svou situaci mohou sami. Sociální demokraté došli k závěru, že jediný způsob, jak získat podporu středních vrstev pro pomoc chudým, je zahrnout do univerzalistických sociálních programů střední vrstvu. Jakmile střední třída získá přístup k výdobytkům sociálního státu, bude ochotná financovat chudé. Takže, ačkoli by bylo teoreticky mnohem levnější pomáhat chudým, ve skutečnosti je podle sociálních demokratů nutné pomoci střední třídě, aby pak byla ochotná pomáhat chudým.

    Neuvedl jsem, zda dávám přednost pomocným programům výlučně pro chudé, nebo univerzalistickým programům, nebo něčemu úplně jinému. Jenom jsem se studentů zeptal, zda rozumí logice tohoto argumentu. Člověk mu může rozumět, a přesto být proti univerzalistické sociální politice. Touto nevinnou otázkou jsem ovšem otevřel Pandořinu skřiňku.

    Čeští studenti odmítli diskutovat o hlavní otázce, totiž zda sociální programy výlučně pro chudé lidi skutečně selhaly a nepodařilo se jim odstranit chudobu, a místo toho začali velmi emotivně odmítat ideu dávání peněz "lenochům" z řad nemajetných lidí. A hned se dali do vykřikování volnotržních hesel podobným způsobem, jako před několika desetiletími vykřikovali leninská hesla komunisté.

    Pokusil jsem se je odvést od normativních soudů o tom, co má být hlavním cílem sociální politiky, k původní otázce, totiž zda se zemím s adresnými programy podařilo odstranit chudobu. Když jsem se zmínil o tom, že ve Spojených státech, klasické liberální zemi, žije podle oficiálních údajů 15 % obyvatelstva pod úrovní životního minima, věděl jsem, že jsem definitivně ztracen. Četl jsem v jejich tvářích, že mě už odepsali jako beznadějného komunistu.

    Od té doby mě už nerespektovali. Na příští seminář přišli ze sedmi studentů dva. Většinu času na mě hystericky křičela jedna studentka. Zahrnula mě urážkami a obviněními jako "Četl jste vůbec tu knihu?" a sdělila mi, že několikrát volala rodičům a stěžovala si na můj kurs. Byl jsem v takovém šoku, že jsem jí ani neřekl, aby opustila místnost a vrátila se, až se uklidní.

    Mohl bych líčit další zážitky, ale hlavní problém byl, že studenti byli naprosto nepřipraveni k tomu, aby rozuměli analytické literatuře. Byli intelektuálně neschopni přemýšlet na rovině "A vyvolává B". Místo, aby se snažili pochopit, proč máme B, stále zdůrazňovali, že B musí být špatně, protože odporuje tržnímu liberalismu. Přesto musím zdůraznit, že ne všichni studenti byli dogmatičtí, jenom ti nejhlasitější. Pokud se však tito studenti z Institutu mezinárodních vztahů FSV UK mají stát příští generací českých politiků a diplomatů, vidím situaci jako alarmující. Má podle mého názoru dvě základní příčiny: politický vývoj a vysokoškolský systém.

    Jsme nejlepší

    Po pádu komunistického režimu v Československu existovala jedna generace, která ještě zažila demokratickou první republiku i liberální éru Pražského jara. Další generace zažila Pražské jaro a o první republice byla od svých rodičů dobře informována. Naproti tomu dnešní vysokoškoláci poznali jenom stagnaci Husákovy éry a ostudné období Jakešovo. Mají tedy menší zkušenost s tolerantními režimy než předchozí dvě generace.

    Ačkoli bylo první polistopadové období plné optimismu a euforie, vzestup Václava Klause rychle změnil atmosféru. Zakrátko se stal jedním z nejcharismatičtějších politiků střední Evropy. Jako každý charismatický vůdce vzbuzoval silné pozitivní i negativní emoce a získával si více příznivců mezi idealistickou mládeží než mezi staršími, skeptičtějšími generacemi.

    Klaus vnesl do české politiky nový styl. Byl plný sebevědomí, které chybělo jak mnohým představitelům starého režimu tak sebekritickým disidentům. Rubem tohoto sebevědomí bylo přesvědčení, že jeho političtí oponenti se musejí mýlit. Každý, kdo s Klausem nesouhlasil, byl onálepkován jako komunista: Klausův styl podporoval nejen netoleranci uvnitř společnosti, ale i navenek, směrem k visegrádským zemí i k Bruselu. Klausova politika poznamenala celou generaci mladých Čechů, kteří si zvykli říkat návštěvníkům ze Západu: "My jsme nejlepší, od vás se nemáme co učit!"

    Samozřejmě i příchozí ze Západu se umějí chovat arogantně, když Čechům a jiným Východoevropanům vykládají o tom, co mají dělat. Cílem intelektuálního liberalismu by ovšem měl být dialog, ne hysterická hádka. Mám dojem, že jen málo českých studentů má o takový dialog zájem.

    Univerzity selhávají

    Největší díl odpovědnosti za dogmatismus českých studentů ovšem nesou univerzity. Bez ohledu na politické ovzduší by totiž liberální univerzity měly mít potenciál k tomu, aby formovaly intelektuálně liberální studenty.

    Během letošního akademického roku v Praze a během předchozích návštěv jsem měl možnost hovořit s mnoha studenty o jejich situaci. Přinejmenším studenti sociálních věd, které jsem potkal, mají jen velmi malou zkušenost s kritickým a analytickým myšlením a vůbec žádnou zkušenost s metodologií. Většina kursů je založena na pasivním poslouchání přednášek a memorování faktů, jejichž znalost má být potom předvedena u zkoušky.

    Také zahraniční studenti si stěžují na nízkou úroveň kritického myšlení na pražské univerzitě. Přesto jsem před mojí poslední návštěvou očekával určité zlepšení, domníval jsem se, že by magisterští studenti mohli v oblasti sociálních věd ovládat alespoň základní literaturu. Kurs jsem vedl na úrovni druhého semestru politologie ve Švédsku, ale objem látky jsem redukoval přibližně o 20 %. Přesto všichni studenti pokládali kurs za extrémně náročný.

    V roce 1995 jsem byl šokován, když jsem slyšel, jak říká univerzitní učitel svému studentovi, aby ve své diplomové práci neužíval žádnou analýzu. Student se podle tohoto učitele měl soustředit výlučně na podání faktů. Ve Švédsku bych nepřijal takovou seminární práci ani od studenta prvního semestru.

    Jestliže studenti nemají zkušenost s kritickým myšlením, není divu, že neumějí logicky uvažovat a klást si nenormativní otázky. Jestliže nemají žádnou zkušenost s psaním seminárních prací, není divu, že neumějí jasně formulovat své argumenty. Jestliže neměli možnost analyzovat texty, není divu, že se nenaučili analytickému myšlení. Jestliže se nemohli účastnit seminářů, kdy by si navzájem hodnotili vlastní eseje, není divu, že se nenaučili respektovat názor druhého a diskutovat o něm střízlivým a neideologicky.

    Pokud se univerzity rozhodnou změnit styl výuky a přehodnotí učební náplň jednotlivých oborů, mohou významně pomoci k vytvoření tolerantnější a otevřenější společnosti.

    Steven Saxonberg (1961)

    Americký profesor, působí na univerzitě v Uppsale ve Švédsku, loňský rok hostoval na Karlově univerzitě.


    O obdobné zkušenosti po týdenním vedení semináře na fakultě sociálních věd v únoru 1997 svědčil Jan Čulík ke konci
    tohoto vydání Britských listů z 18.2.1997. V tomto vydání BL z 11.3. 1997 je pak ostře kritická reakce na výše zmíněný článek Jana Čulíka od Terezy Boehmové, tehdy studentky druhého ročníku žurnalistiky na FSV.

    Intolerant Czech Students

    Czech Students: Economically Liberal, but Intellectually Illiberal?

    Steven Saxonberg, Department of Government, Uppsala University, currently in Prague for the academic year on a scholarship from the Swedish Institute

    This article was published in the August issue of The New Presence monthly.

    In the April issue of The New Presence, Jiří Musil notes that compared to other Central Europeans, Czechs are "more skeptical, selective, and serious - they tend to weigh different aspects of an issue." Except for the question of seriousness, I would agree with this characterization of Czechs from the 1980s. During my many visits to former Czechoslovakia as a student in West Berlin in that decade, just this combination of refreshing skepticism and a willingness to weigh the different aspects of an issue made me conclude that the Czechs were an extremely democratic people living under an undemocratic regime. Their intellectual liberalism, combined with the famous Czech satirical humor provided a healthy pause for me from the overly serious and sometimes dogmatic German students.

    Unfortunately, my experience during the 1990s is that many of the Czech youth have substituted the intellectual liberalism of the previous generation for a combination of extremely doctrinal economic liberalism and intellectual illiberalism.

    Below I will briefly discuss some of my experiences with illiberal Czech students in order to show that illiberalism is a serious problem. However, the purpose of this article is not to criticize this group of young people, whom I personally find quite likeable. Rather, it is to explore the reasons for this development, so that I can help open a debate about what can be done about the situation.

    Intolerant Students?

    Until recently, very little has been written about the question of whether today's Czech students are intolerant. This has changed somewhat after Miloš Zeman's appearance on the TV show Na hraně and the shockingly disrespectful manner in which the students treated the Czech Social Demoratic leader.

    My previous stays in Prague in 1992, 1993 and 1995 gave me plenty of experience in intolerance. I still remember the absolute horror that some young adults displayed when I dared to say anything negative about Klaus. Their facial expressions said, "How could you criticize God himself?" In my acadless dogmatic in their market liberalism and more open to other possible policies. Finally, since this was to be a master's level course, I expected the students to be used to the kind of critical and analytical thinking that forms the cornerstone of intellectual liberalism. I was soon to be disappointed.

    Since this was to be a master's course, I made a point of avoiding normative discussions of what is "good" and "bad" in Sweden. Instead, I wanted the students to think theoretically about the logic of the system and the reasons why such a system developed. I believe that it is necessary to understand these points, before one can form normative opinions. I also knew that it is impossible to discuss Swedish politics without discussing its controversial welfare policies. I realized, though, that I had to be extremely careful in bringing up this topic. In order to avoid controversy, I chose a book that is a modern classic on welfare policy. The book discusses the reasons why different countries have different welfare regimes and focuses in particular on Sweden, the USA and Germany as the model social democratic, liberal and Christian democratic states respectively. In my introduction to the topic, I brought up the common point that literature on welfare often makes: both social democratic and many liberal reformers originally started with the same goal of using targeted programs to eliminate poverty. They installed means-tested programs to help the poor live above subsistence levels. As the social democrats saw it, these programs had failed. The poor never received enough help to overcome their poverty. The reason being that as long as most programs target the poor, the middle class is unwilling to pay the bill. The poor become stigmatized, because the middle class believes that those less well off are completely to blame for their situation. The social democrats concluded that the only way to gain middle class support for helping the poor is to co-opt the middle class by including it in universalist welfare policies. Once the middle class joins the welfare state, it becomes willing to finance the poor. So even though theoretically it would be much cheaper to only target the poor, the social democrats concluded that in reality they had to help the middle class in order to be able to help the poor.

    I never stated whether I favored universalist or means-tested programs or if I supported some other type of system. I only asked the students if they understood the logic of this argument. One could, of course, understand this logic and just as well be against universalist policies. One can reasonably conclude that the costs of eliminating poverty are higher than the benefits. Or one can believe that eliminating poverty should not be the main goal of social policy. Many other possible goals exist. Nevertheless, it is important to understand the logic of stigmatization if one is to understand the reasons why Scandinavian social democratic parties (and even some of the Scandinavian liberal parties) have supported universalist policies. By introducing this issue to Czech students, I opened a Pandora's box.

    The Czech students refused to discuss the main question of whether the social democrats have made the correct conclusions that means-tested welfare policies really have failed to eliminate poverty. Instead, they became emotional in denouncing the idea of giving money to the "lazy" poor. They began angrily shouting free-market slogans the way Communist students several decades earlier shouted Leninist slogans.

    I tried to get them to move away from normative arguments about what social policy should have as its main goal and stick to the question of whether countries with means-tested programs have been able to eliminate poverty. When I mentioned, for example, that in the model liberal country, the USA, officially around 15% of the population lives below subsistence levels, I knew I was doomed. I could see it in their faces that I was already written off as a hopeless Communist.

    The damage was done. I would no longer have their respect. At the next seminar, only two of the seven students arrived. Most of the seminar consisted of a student hysterically screaming at me. She was filled with insulting accusations, such as "Did you even read the book?" and she explained that she had called her parents several times on the phone to complain about my course. I was in such shock and so unprepared mentally for such a situation, that I did not tell her to leave the room and come back when she had cooled off.

    I could give many more examples from the course, but the main point is that the students were completely unprepared for understanding analytical literature. They were intellectually unprepared to think in terms of "A causes B." Rather than trying to understand why do we have "B," they were intent on sticking to the issue that "B" must be bad if it is not market liberalism.

    I should emphasize that despite my shock over the course, not all of the students were that dogmatic, only the ones who spoke the loudest were. Nevertheless, since these students of the Institute of International Relations are going to become the next generation of Czech politicians and diplomats, I still find the situation alarming. The point of writing this article, however, is not to denounce the students. All of them were very likeable people, as long as one avoided discussing social science with them. Therefore, I believe it is more important to examine the reasons for this development. I believe there are two basic causes of this problem: political developments and the university system.

    Political Developments

    When the Communist regime fell, there was one generation in the Czech lands that had experienced both the democratic First Republic and the liberal era of the Prague Spring. The next generation experienced the Prague Spring and was well informed about the First Republic from its parents. In contrast, Czech university students of the 1990s only know the stagnation of the HusŠk era and the embarrassment of the Jakeö era. Todayís students and perspective students have less experience with tolerant regimes that the two older generations.

    Although the first period after the revolution was filled with openness and euphoria, the rise of Václav Klaus quickly changed the atmosphere. Within a short time, he became perhaps the most charismatic leader in Central Europe. A typical characteristic of charismatic leaders is that they evoke unusually strong emotions both for and against them. They also tend to gain a larger following among the idealistic youth than older, more cynical generations. Klaus was no exception to this tendency.

    Klaus and his troupe also brought about a new style to Czech politics. He was full of a self-assurance that neither the discredited communist regime nor the self-critical intellectual dissidents possessed. The back side of his self-confidence was his certainty that his political opponents must be wrong. Anyone who dared disagree with Klaus had to fear being labelled a Communist. Klaus' style not only led to an atmosphere of intolerance against different political viewpoints, it also led to intolerance against the other Visegrad countries and arrogance towards Brussels. Klaus' politics of arrogance has encouraged an entire generation of Czech students to say to Westerners, "We have nothing to learn from you, we are the best!"

    Liberalizing the University

    Even though a more tolerant political atmosphere would help create more tolerant students, the greatest blame for student illiberalism falls on the universities. Regardless of the general political situation, liberal universities could have great potential for creating intellectually liberal students.

    During this academic year in Prague and during previous visits, I have had the opportunity to speak to many students about their situation. At least among the students whom I have met, it appears that the social science students receive very little training in critical, analytical thought and absolutely no training in theory or methodology. Instead, most of their courses are based on passively listening to lectures and then memorizing facts to spit out during an exam. Even students from third world countries complain about the low level of critical thinking at the university.

    I must admit that I was a little bit prepared for this situation from my previous trips here. For example, in 1995 I was shocked to hear a professor tell his student that he should not use any analysis in his graduate thesis. Instead, the student should concentrate on giving the facts. In Sweden I would not even accept such a paper from a first semester student.

    Despite my previous experiences, I had expected that by now the situation might have improved enough so that at least the students at the masters' level could handle some basic social scientific literature. I tailored the course to the level of second semester political science students in Sweden, but I reduced the workload by around 80%. Nevertheless, all the students found the course extremely difficult.

    Since students have no experience in critical thinking, it is not surprising that they have not learned to think in causal terms and to ask such questions as why does Sweden have a different social system than the USA. If they do not have any experience in writing term papers, it is not surprising that they have trouble formulating their arguments clearly. If they do not get any practice in analyzing texts, it is not surprising that they have trouble thinking critically and analytically. And if they have not taken part in seminars where they have to discuss each other's papers, it is not surprising that they have not learned to respect each others arguments and discuss them in a calm, non-ideological manner.

    If many of the teachers would change their style of teaching and the departments would alter their curricula, then the university could help create a more tolerant and democratic society.


    Ruská finanční krize

    Ruská reformistická vláda, která je šest měsíců ve funkci, utrpěla v pondělí těžkou ránu, když byla pod tlakem tržních sil donucena devalvoval ruský rubl. Přestože vláda opakovaně prohlašovala, že rubl devalvovat nebude, snížila jeho hodnotu vůči zahraničním měnám v podstatě o padesát procent.

    Rubl se v minulých dnech octl pod tlakem klesajících cen ropy, což byl důsledek krachu asijských finančních trhů. George Soros veřejně požadoval jeho devalvaci. Vláda rozhodla, že povolí, aby se rubl začal volně pohybovat v pásu od 6 do 9,5 rublu za dolar.

    Toto rozhodnutí, k němuž došlo pouhý měsíc poté, co poskytl Mezinárodní měnový fond Rusku půjčku ve výši 17 miliard dolarů na podporu rublu, ohrozilo dva jediné úspěchy Jelcinovy vlády: stabilizovanou měnu a relativně nízkou inflaci. Jelcin byl donucen učinit, to, o čem se ještě v pátek zapřísahal, že nikdy neudělá: uvolnit vazbu rublu na americký dolar.

    Ve snaze odvrátit naprostý kolaps ruského finančního systému uvalila ruská vláda devadesátidenní moratorium na splácení dluhů zahraničním investorům. V důsledku devalvace rublu čelí mnoho ruských bank bankrotu, protože mají rozsáhlé kontrakty na obligace, které musejí splnit. Vláda konstatovala, že zakládá společný fond, aby si mohly postižené banky vzájemně vypomáhat a podělit se o svá pasíva.

    V důsledku těchto událostí v Moskvě vznikl další tlak na finanční trhy na Dálném východě a nevylučuje se devalvace čínské měny.

    Podle listu Guardian by ruská finanční krize mohla vyvolat nárazovou vlnu po celém světě, pokud z toho vznikne celosvětová krize důvěry ve vznikající trhy. Vážně by mohlo být postiženo Německo, které je největším věřitelem Ruska a hrozí mu, že bude poškozeno klesající hodnotou rublu a moratoriem na splácení zahraničních dluhů.

    Německá vláda ovšem německým bankám poskytuje na ruské úvěry záruky, takže pravděpodobně nedojde ke krachu německých finančních institucí. Německo půjčilo Rusku v přepočtu 925 miliard korun, avšak devadesát procent těchto půjček garantuje německá vláda.

    Přežije Rusko hrůzy, které ho čekají?

    Moskva se stala nejdražším městem na světě, píše v deníku Independent 18. srpna 1998 britský historik Norman Stone. Hotely v Moskvě jsou dražší než v Paříži. Je to proto, že v Moskvě není dostatečné množství navzájem si konkurujících hotelů - když se někdo pokusí otevřít si hotel za rozumné ceny, je zavražděn, nebo donucen platit peníze za "ochranu", takže jdou ceny zase nahoru. Děti lidí, kteří takto vydělávají peníze, mimochodem nyní studují v jazykových školách v Oxfordu, a je jich tam tolik, že se dovídám od oxfordských taxíkářů, že nejčastějším cizím jazykem je tam nyní ruština.

    To není překvapující, protože během procesu desovětizace vydělali někteří Rusové obrovské množství peněz. Vývoz Ruska do světa je sice o něco nižší než vývoz Dánska, ale jestliže jste ovládli životně důležitý výrobní proces, bez daní relativně rychle zbohatnete.

    A pak jsou v Rusku západní peníze, které se tam posílají údajně pro stabilizační účely. Těch peněz je tam hodně a kdykoliv se zúčastněné strany v Moskvě dovědí, že Japonsko, Jižní Korea nebo Thajsko mají dostat peníze, zorganizují krizi, takže Rusko dostane peníze taky. Takovým způsobem poskytnou západní mocnosti Rusku dalších 21 miliónů dolarů na podporu údajně konvertibilního rublu, jehož budoucí prodej za daleko nižší kurs lze lehce zorganizovat. Samotná Moskva dostává asi tři čtvrtiny všech zahraničních investic, a jste-li mladý člověk se západu s univerzitním vzděláním, je pro vás být v Moskvě velmi příjemné - má hrozivý šarm výmarského Berlína ve dvacátých letech. A Rusko nyní skutečně směřuje k Výmaru.

    V moskevském pouličním provozu to není vidět, po celou řadu let bylo možno předstírat, že Rusko jen prochází určitým druhem kapitalismu Divokého západu, jaký zažily v devatenáctém století Spojené státy.

    Bohužel se zapomíná na dvě důležité věci. Zaprvé, Divoký západ měl ve Spojených státech své meze: existoval šerif a expresní dostavníky Wells Fargo. Zadruhé, za okružní dálnicí kolem Moskvy je strašný život, který se nedostane do sdělovacích prostředků. Pozornost by měla vyvolat jen tato statistika. Průměrná délka života mužů v Turecku je 68 let. V Rusku je průměrná délka života mužů 54 let a dále klesá. Turecko bylo kdysi považováno za typickou zemi třetího světa. Nyní v něm žijí 2 milióny ruských uprchlíků.

    Nynější krize dokazuje, že mělké kořeny moskevské prosperity dospěly do suchého podzemí a rozpadají se. Jen se podívejte na každodenní internetové zprávy z Ruska: je to katalog katastrof, které jsou pro moderní zemi plnou inteligentních lidí zcela surrealistické.

    Na Dálném východě dlouho stávkují posádky sanitek. Zdržení při dodávkách uhlí do elektráren je tak obrovské, že se uhlí zkazí a už se nedá v elektrárnách použít. Elektrárny jsou tedy vypnuty a nevyrábí se elektřina. Je velmi pravděpodobné, že o letošní zimě budou mnoha ruská města zcela bez proudu. To znamená, že přestanou fungovat ledničky. Což znamená, že jídlo, které si lidé mrazí, se jim zkazí.

    V současnosti závisí většina ruského národa, tak jako v roce 1945 na tom, co si vypěstují na záhumencích. Pokud se jim tyto zásoby zkazí, nastane hladomor.

    Cituji z Wall Street Journalu: Ruská burza se scvrkla na pouhých 20 miliónů dolarů, což je velikost středně velké firmy. Ve čtvrtek stouply úroky měsíčních vládních obligací na 210 procent. V jednu chvíli byla hodnota dolarových ruských bankovních půjček jen o trochu výše než hodnota obdobných půjček pro Bosnu a pro Kubu, které vůbec nesplácejí úroky ze svých dluhů.

    Rusko je ale země s fantastickými přírodními zdroji. Co se stalo?

    Komunismus v Rusku existoval po dobu tří generací a během té doby zlikvidoval všechno, kromě schopnosti vydržet katastrofu a přijmout smrt.

    Odporné je, že ti lidé, kteří v Rusku věděli, jak vydělat na komunismu, byly osoby nejnižšího společného jmenovatele. Byli to lidé, dostatečně inteligentní na to, aby dokázali "manipulovat" Západ a získat z něho vydíráním tisíce miliónů dolarů: jinak budeme prodávat jaderné zbraně do zahraničí.

    Partnery jim byla chabá západní generace, která od ropného šoku v roce 1973 prosazuje détente, a která se domnívala, že když budete s lidmi jednat slušně, oni budou jednat slušně s vámi.

    V Rusku máme skupinu lidí, kteří vyrostli s představou, že je kapitalismus svou podstatou zlý a chtivý peněz, že vládne krátkodobé rozhodování a že historie Spojených států je jen historií vykořisťování naivních přistěhovalců. Věří, že Rusko, které se nyní už stalo "demokratickou" a "kapitalistickou" zemí, dokáže, co kapitalismus skutečně znamená - ožebračování národa - a že nakonec vyjde najevo, že měl Lenin pravdu.

    Tito lidé zároveň očekávali, že východní Evropu zničí nekonečné národnostní konflikty.

    Současný ruský problém je neřešitelný. Obávám se, že potrvá velmi dlouho. Dívám se na budoucnost Ruska velmi pesimisticky a je mi líto mnoha Rusů, kteří jsou mi sympatičtí.


    Sudetští Němci v Kanadě

    Aleš Zeman

    Čelní představitelé sudetoněmeckých sociálních demokratů v době 2. světové války

    Patri k dosti malo zname casti nasich dejin, ze dosti velky pocet sudetskych Nemcu Hitlera nepodporoval. Byli to predevsim sudetonemecti socialni demokrate (Deutsche Sozialdemokratische Partei, DSP), ktere vedl do r. 1938 dr. Ludwig Czech, narozeny r. 1870 v dnesnim Lwowe (tehdejsim Lembergu). Czech, brnensky advokat, patril k tzv. sudetonemeckym "aktivistum", kteri byli pro spolupraci v ramci cs. predvalecne demokracie a v roce 1929 vstoupili do vlady. Czech se stal ministrem socialni pece a s jeho jmenem jsou spojeny tzv. "Czechkarty", ktere zejmena pomahali lidem postizenym hospodarskou krizi tricatych let. Krize, ktera vseobecne zpusobila vysokou nezamestnanost, zasahla oblast tehdejsich Sudet velmi tezce. V roce 1934 prevzal Czech ministerstvo prace a v roce 1935 ministerstvo zdravotnictvi. V pohnutem roce 1938 vystridal na predsednickem miste DSP L. Czecha Wenzel Jaksch. Czech byl zidovskeho puvodu, z rasovych duvodu byl nacisty uveznen, a zemrel na zapal plic v terezinskem koncentraku v r. 1942. O Czechovi existuje biografie v nemcine od jeho sekretare a pozdejsiho vyznacneho sudetonemeckeho historika Johanna W. Bruegela, ktery od r. 1948 pobyval ve Velke Britanii.

    Dle soucasnych sudetonemeckych pramenu v predmnichovske CSR mela DSP asi 80 000 clenu, z nichz asi jen 5000 mohlo po Mnichove emigrovat. 20 000 sudetskych socialnich demokratu bylo zatceno po nacistickem obsazeni Sudet. Naciste zatykali nejen prislusniky DSP, ale i jine sudetonemecke odpurce Hitlerova a Henleinova rezimu, zejmena z cirkevnich a mestanskych kruhu.

    Sam Wenzel Jaksch s nekolika spolupracovniky prozil leta valky vetsinou v  Londyne. O  svych trpkych zkusenostech s exilovou vladou Edvarda Benese (a tez s valecnou britskou vladou) napsal knihu "Evropska cesta k Postupimi", ktera vysla v nekolika vydanich. Mam pro statecneho antifasistu Jaksche velky obdiv, ale musim napsat, ze kniha bohuzel neni zcela objektivni a  uvadi nektera i dosti dulezita fakta nespravne. Je dobre tyto cenne pameti porovnat s ostatni dejepisnou literaturou. V r. 1953 se stal Jaksch poslancem v nemeckem Spolkovem snemu, byl prezidentem Sudetonemeckeho krajanskeho sdrizeni (Bundesversammlung der Sudetendeutschen) - coz neni stejna organizace jako dnesni SL - a prezidentem celonemeckeho Spolku vyhnancu (Bund der Vertriebenen). Jakschovi se dostalo cetnych poct, mezi nimiz nechybi ani cestny doktorat jedne americke univerzity. Jaksch zemrel v roce 1966 ve veku 70 let v nemeckem Wiesbadenu.

    Emigrace sudetských Němců do Kanady

    Prvni sudetonemecti emigrante po Mnichovu v druhe polovine zari r. 1938 prichazeli do oklesteneho Ceskoslovenska spolecne s ceskymi a zidovskymi uprchliky. Wenzlovi Jakschovi a jinym celnym funkcionarum DSP bylo jasne, ze zmensene ceske vnitrozemi nebude schopno vetsi pocet nemeckych uprchliku absorbovat, zejmena ne kvuli protestum nacistickeho Nemecka. Nemecke prameny uvadeji, ze dokonce dochazelo z ceske (ci presneji cs.) strany k  nasilnym odvozum nemeckych odpurcu Hitlera zpet do Sudet, kde se jich rychle a nemilosrdne zmocnilo gestapo.

    Moznost emigrovat do jinych zemi zapadni a severni Evropy byla na konci vlekle hospodarske krize pro prislusniky DSP velmi omezena, i kdyz v nich sudetonemecti emigrante docasne pobyvali. Nejvetsi pocet techto emigrantu byl shromazden ve Velke Britanii. Par jednotlivych emigrantu prijala Australie; Novy Zeland mel zajem toliko o kvalifikovane stavebni delniky.

    Nadeje sudetonemeckych emigrantu se soustredily na Kanadu. 13. ledna 1939 rozhodla kanadska federalni vlada, prijmout vsechny "fyzicky vhodne rodiny" a to bez ohledu na to, zda to byli zemedelci ci nikoliv. Kanadska vlada vyslovila podminku, ze kazda rodina musi vlastnit na tehdejsi dobu znacnou sumu 1500 kanadskych dolaru a ze tez nove prichozi si musi hradit vsechny dopravni naklady. Sudetonemecti emigrante, kteri byli vetsinou naprosto bez financnich prostredku, vyuzili rozhodnuti britske vlady, ktera v ramci neblahe Mnichovske dohody prislibila financni dar k obnove pomnichovske CSR. Tento dar se tykal tez pece o uprchliky.

    Po dlouhem vyjednavani ziskali prestavitele sudetonemckych emigrantu sumu 4 milonu britskych liber. Vlastni vystehovani do Kanady probehlo od dubna do konce cervence r. 1939. Rodiny nedostaly penize primo, ale tyto byly prevedeny britskymi uredniky urednikum kanadskym. Prepravou emigrantu do divokeho kanadskeho pomezi ("frontier") byly povereny dve nejvetsi kanadske zeleznicni spolecnosti "Canadian National Railway" (CN) a "Canadian Pacific Railway" (CP).

    Skupina, kterou prepravovala spolecnost CN se octla na severozapade provincie Saskatchewan, zatimco druha se spolecnosti CP byla dopravena do oblasti Peace River v Britske Kolumbii. Usidleni v Saskatchewanu bylo snazsi, neb tam jiz existovaly farmy. V Britske Kolumbii museli nejprve sudetsti Nemci vymytit asi 8000 hektaru lesa. Diky teto namahave praci se hospodarilo v Britske Kolumbii v pocatecnich letech kolchoznim zpusobem (a s nim spojenymi nevyhodami). Jednalo se o sociologicky pokus neb vetsina sudetonemeckych imigrantu nebyli zemedelci, ale delnici a kvalifikovani specialiste v ruznych odvetvich lehkeho prumyslu. Proto casem doslo k  odchodu mnohych rodin ze zemedelstvi do jinych zamestnani v jinych castech Kanady. Presto asi dve tretiny pristehovalcu zustaly na pridelene zemedelske pude.

    Dalsi sudetsti Nemci prisli do Kanady, casto uprkem, po povalecnem odsunu ci vyhani; povetsinu koncem 40. a zacatkem 50. let. Jednalo se zejmena o ty sudetske Nemce, kteri byli nasilne premisteni (se zavazadlem do vahy 60 kg a rucnim zavazadlem do vahy 10 kg!) do tehdejsi DDR. Je zahodno se zminit, ze diky jejich pracovitosti se sudetsti Nemci casem v Kanade vypracovali na  vyznamne spolecenske pozice. Pro Kanadu sudetsti Nemci rozhodne dodnes predstavuji jednoznacne pozitivni faktor.

    Použitá literatura:

    Willi Wanka: Dokonce dvakrat ztracena vlast (Die Heimat gleich zweimal verloren), Deutsche Presse, 17. 4. 1985

    Rudolf Hemmerle: Sudetenland Lexikon, Weltbild Verlag GmbH, 1996


    "Naše ceny padají rychleji než prezidentské kalhoty!"

    Aja Bufka

    tvrdila minuly tyden reklama na pocitace v deniku Los Angeles Times, jehoz kazdodenni vytisk presahuje 1 milion.

    Presidentsky skandal, jehoz ucastnici byla stazistka v Bilem dome Monica Lewinska se stal v USA horkym korenim multimedialni propagace. Vezmete si k tomu ctyrstrankovou reklamu navrhare Tommy Hilfigera, prave k dostani na novinovych stancich v poslednim cisle casopisu Vanity Fair a uvidite o cem je rec. Na prvni dvojstrance vystupuje statny muz z helikoptery, ktera pristala na zahrade Bileho domu. Nasledujici dve stranky ukazuji atraktivni mladou zenu, ktera sedi na stole, za kterym uraduje president.

    V obou pripadech ukazuje reklama, jak rychle umi napodobit titulky, ktere dokazi upoutat pozornost. Znamena to, ze zadavatele a reklamni agentury prekrocili hranici dobreho vkusu? A je to vubec jejich problem?

    Je pravda, ze zdejsi znalosti beletrie Capka jsou mizive a houba Vaclavka ani pejsek Dasenka by nikomu nic nerekly. Avsak predstava, ze by Hillary a Bill chteli zalovat uvedene reklamni spolecnosti za urazku hlavy statu, je ve zdejsi demokracii naprosto nerealna. Urazena jesitnost, uz vubec do domaci politiky nepatri.

    A jak se na to divaji americti volici a zakaznici, kterych se to tyka nejvice. S usmevem, nekdy i s mirnym prudernim rozhorcenim, ale predvsim se bavi. Ve zdejsi demokracii nastesti posvatnou uctu k politikum, vstipovanou komunistickym rezimem, na vlastni kuzi doposud nezazili.


    Které by měli lidi v ČR, ministři, novináři, řadoví občané, znát jazyky?

    Motto č. 1:

    Je neuvěřitelné, že úplně dospělí lidé v České republice často vůbec neumějí ale ani slovo anglicky. Jak mohou vůbec žít v dnešním světě?

    Emma Čulíková po měsíčním pobytu v Čechách, s neznalostí historie a s drzostí a otevřeností člověka, kterému je pouhých dvanáct let.

    Motto č. 2:

    "Ano, znalost angličtiny v menších evropských zemích je naprosto obecná. Je to fascinující. Vezměte si třeba Skandinávii. Ve Švédsku jsem to pak už zkoušel na všech. Ptal jsem se vandráků, metařů, opilců válejících se po lavičkách. Všichni mi odpovídali dost dokonalou angličtinou."

    Václav Žák při nedávném setkání v kavárně ve Valentinské ulici na Starém Městě v Praze.


    Mladá fronta Dnes otiskla článek, v němž se dotazuje, jaké mají ministři nynější vlády jazykové znalosti. Ano, velmi špatné.

    Ale daleko více znepokojující je zdá se povědomí, že ani novináři z MFD nevědí, který jazyk je v dnešním světě určující - v kterém jazyce na tomto světě nejdůležitější obchodní, politická i ekonomická komunikace.

    Ano, samozřejmě, je to angličtina.

    To není žádná imperiální nadřazenost, jak si možná někdo pomyslí, snad protože píšu z Británie.

    Ne, ať se nám to líbí či nelíbí, řečí mezinárodního diskursu je angličtina. Podívejte se na internet, kde je v angličtině více než 90 procent stránek!!

    Novináři v MFD by měli vědět, a do článku to i napsat, že ruština ani francouzština při diplomatickém jednání dnes nikoho nespasí a že jazykové vybavení Vladimíra Vetchého a Jana Kavana, kteří umějí anglicky je skutečně nejdůležitější. Pavla Rychetského sotva zachrání, bude-li si opakovat francouzská a ruská slovíčka.

    Viz tento článek z Financial Times. Už i ve správních radách německých podniků, vyskytuje-li se mezi nimi jeden cizinec, se v současnosti mluví anglicky. Angličtina je jazykem mezinárodních konferencí, obchodního i politického vyjednávání. Bezpochyby i diplomatické jednání v Německu se vede v angličtině. Nedovedu si představit, že by Němci trvali na němčině, umí-li partner dobře anglicky.

    (Mimochodem, Jan Kavan se nenaučil anglicky od maminky Angličanky. Jeho český komunistický otec si nepřál, aby se v rodině mluvilo anglicky, takže se Kavanovi chlapci angličtinu naučili až později. Jan Kavan mluví anglicky dobře, nikoliv však s rodilým anglickým přízvukem, jak to uměl Jan Masaryk. Ten, když promluvil anglicky, okamžitě se projevil jako důvěrná součást anglosaské kultury - stejně jako byl důvěrnou součástí kultury české.)

    Poznámka k důchodovému zabezpečení

    Jiří Jírovec

    V Britských listech z 10.8. 1998 mě upoutala poznámka Jana Čulíka (k vystoupení vicepremiéra Pavla Mertlíka ohledně záměru vytvořit státní pensijní fond), že se zdá - jak se prokázalo několikrát před tím - že sociální demokracie příliš nerozumí pensijní problematice.

    Domnívám se, že pensijní problematice není tak těžké porozumět, ale je těžké ji realizovat způsobem, který by uspokojil většinu lidí. Pokusím se na kanadském příkladu ukázat jaká hlediska a rizika jsou ve hře.

    V současné době zde na scéně důchodového zabezpečení existují tři názorové směry:

  • absolutní nezávislost
  • pensijní systém bez vládní účasti
  • kombinace státní pense s oborovými pensijními fondy.

    Společným jmenovatelem všech tří směrů je vědomí, že občan musí mít ve stáří prostředky na udržování přiměřené životní úrovně a že tyto prostředky se získají vhodným investováním peněz. Mylným předpokladem prvních dvou směrů pak je představa, že každý má dostatek prostředků, kázně a zkušenosti, aby mohl před sebou valit svou chrobákovskou důchodovou kuličku jíž se zde říká golden egg.

    V Kanadě existuje státní pense (old age security - pozor nezaměňovat s pensí státních zaměstnanců) na níž každý občan povinně přispívá. Výše příspěvku se řídí výší příjmu, ale současně existuje nepříliš vysoký strop, který současně omezuje státní pensi na jakýsi záchovný přídavek. Státní zaměstnanci a několik dalších skupin (například učitelé, zaměstnanci velkých automobilek atd.) mají svoje zvláštní pensijní fondy. Ačkoli kriteria se mohou fond od fondu poněkud lišit, dá se říct, že pense z tohoto zdroje obnáší zhruba dvě procenta průměrného příjmu za několik posledních let.

    Lidé, kteří nemají přístup k těmto fondům, mohou investovat přebytky (pokud nějaké mají) pod hlavičkou tak zvaného Registered Retirement Saving Plan (RRSP). V rámci tohoto systému nejsou zisky zdanitelné až do doby, kdy začne občan tyto úspory používat a navíc příspěvky do plánu (opět existuje strop) se odečítají od základu z něhož se vypočítává daň z příjmu. daní.

    Rizika investování

    U státních pensí nese riziko stát. Pense je tak jistá, jak jisté jsou státní finance. V tomto smyslu je to stejné jako v případě zdravotní péče. Zastánci absolutní nezávislosti namítají, že kdyby svůj příspěvek státu mohli investovat soukromě, dostali by nakonec daleko víc než to, co představuje státní pense.

    U oborových pensijních fondů nese riziko jeho správce. Pense odpovídají průměrným výnosům fondů, čímž jsou eliminovány výkyvy investičních trhů. Je však třeba zdůraznit, že jen omezená část populace má k těmto fondům přístup a často jen na určitou dobu.

    U individuálního investování nese riziko investor. Zde je třeba vzít v úvahu, že jen některé typy investic jsou v Kanadě pojištěné a to jen do určité míry. Navíc inserované zisky zdaleka neodpovídají tomu, co investor nakonec dostane.

    Volání po absolutní nezávislosti se nejčastěji objevuje v době ekonomické konjunktury. Svým způsobem jde o stejný případ, jako když někdo tvrdí, že nechce platit zdravotní pojištění, protože je přece zdravý a doktora nepotřebuje.

    Rizika politická

    Státní pense je pro vládu politické plus, protože dokazuje, že alespoň trochu pečuje o starší lidi. Navíc pravidelná pense (byť relativně malá, ale upravovaná podle míry inflace) je nepochybně i významým ekonomickým nástrojem podporujícím stabilitu.

    Státní pensi je ovšem možné vnímat i jako určitý druh sociálního programu a tedy jako "plýtvání". Odtud pocházejí námitky proti sociálně demokratickým stranám. Čas od času se objevují tendence pensijní systém modifikovat, ale skutečné změny jsou minimální, protože pensisti tvořící značnou část úpopulace mají dostatečný politický vliv.

    Pokud jde o české poměry, je třeba si uvědomit, že změna pensijního systému není možná přes noc, protože vybudování pensijního fondu jakéhokoli typu je mnohaletý proces. Trvá-li v Kanadě 35 let než jednotlivec (třeba učitel) naakumuluje ve svém pensijním fondu tolik, aby mohl dostávat několik let maximální pensi ve výši 70% původního platu, pak je zřejmé, že než fond získá prostředky na vyplácení pense ve výši životního minima musí občan dostávat peníze z jiných zdrojů. Kde se tyto chybějící peníze vezmou v ČR by mělo být předmětem otevřené diskuse. Do ní by mohl významně přispět Josef Lux, kdyby svoje heslo "Co bylo rozkradeno do roku 1989, bude vráceno" rozšířil i na dobu pozdější.

    Jiří Jírovec




    HURONTARIA BULLET-in No. 12.


    Vážení přátelé,

    právě vyšlo nové číslo internetového časopisu HURONTARIA , naleznete jej na:

    http://www.hurontel.on.ca/~hurychj (Canada)
    nebo na: http://members.tripod.com/~Hurontaria/ (Worldwide)
    nebo na: http://netnow.micron.net/~michal/Hurontaria.htm (USA)
    nebo na: http://rhea.tci.uni-hannover.de/hurontaria/ (Evropa)


    V Japonsku vybírají na oběti povodní u nás, link na ně najdete na Titulní stránce Hurontarie. Díky, paní Kayo Chisaka!
    Z nových linků na Hurontarii uvádíme:
    Shino's Bar Internet, A Station of Contemporary Art and Spirits, Díky pane Shinomiya.
    Katalog Atlas. Díky, přátelé z Atlasu.
    Czechs Abroad. Díky Mirkovi Kolářovi z Kanady a ovšem i  kamarádům z Cesnetu.

    Vážení čtenáři, můžete-li nás propagovat ještě jinde, budeme vám vděčni.

    Vítáme mezi naše čtenáře:
    pány Masaki Shinomiya, Ondru Neffa, Brodského z MSN, family Simek z Concentric, Jana Slavíka z Oakvillu, pana Jandu z WebTV, Jirku Stepanka z Mississaugy, pana Jerry Plška z Austrálie (o které se v tomto cisle zminujeme v Bushpilotech), Jun Aldaye z Hongkongu (je tu s nim interview), Johna Hood-Williamse z U.K. a Bruce Burrella z Michiganu, t.č. v Norsku na assignmentu.
    Čtenáře, kteří nám napsali a které jsme tu dosud nejmenovali, uvedeme v příštích Bulletinech.

    V dnešním čísle doporučujeme:
    V české části: reportáž Bushpiloti, hrdinové severu i jihu (dokončení), úvahu Kosmické pověry včera a dnes a  povídku Tajuplný ostrov na Huronském jezeře.
    V anglické části: Exkluzivní interview s Jun Aldayem, umělcem a bytovým architektem, a povídku The Revival.

    Co připravujeme:
    V české části: Reportáž o tom, že vojna není kojná a povídku Saze.
    V anglické části: Interview s docentem University v Greenwich o rozdílu mezi sexem a pohlavím a povídku Johnny Angel, tentokrát v angličtině., se zbytkem se nechte jako obvykle překvapit.

    Posíláte rádi digitální pohlednice? Nyní je to možné jednu takovou poslat i z Hurontarie na 
    http://www.hurontel.on.ca/~hurychj/dopis.htm anebo z Titulní Stránky Hurontarie.


    OBSAH:

    A - ENGLISH PART
    Other Dimensions: INTERVIEW WITH JUN ALDAY
    Life: THE LAST DEFENESTRATION
    Short Story: THE REVIVAL
    Inclinations: COMPUTER ASSISTED POETRY II.

    B - ČESKÁ ČÁST
    Úvaha: KOSMICKÉ POVĚRY VČERA A DNES
    Reportáž: BUSHPILOTI, HRDINOVÉ SEVERU I JIHU (dokončení)
    Povídka: TAJUPLNÝ OSTROV NA HURONSKÉM JEZEŘE
    Poezie: ŠLA PŘEDE MNOU

    Hezké čtení Vám přeje

    Webmaster Honza / Jan
    hurychj@hurontel.on.ca


    Vysílání českého rádia pro všechny po celém světě

    Pocatkem zari tomu bude jiz cely rok, co Radio Faktor pokusne spustilo svuj prvni RealAudio server a zacalo svuj signal distribuovat daleko za hranice jiznich Cech. Od te chvile se zaradilo mezi ceske radiove prukopniky v teto oblasti.

    Diky moderni technologii a prostrednictvim svetove pocitacove site Internet je dnes mozne poslouchat Radio Faktor kdekoliv na svete. Muzete si dokonce vybrat i sirku vysilaciho pasma (kvalitu prenosu), a to od tech nejmene narocnych na rychlost linky, az po tzv. ISDN prenosy urcene pro uzivatele s rychlym pripojenim. Zde se kvalita prijmu pohybuje ve stejne hladine, jako klasicky prijem FM radia.

    Abychom s Vami, posluchaci Radia Faktor po Internetu, oslavili toto vyroci, pripravili jsme Specialni pisnicky na prani pro Vas z Kanady, USA, Australie, ale i Nemecka, Japonska ci Kamerunu. V noci ze soboty 12. zari na nedeli 13. zari 1998 v dobe od 01:00 do 02:00 hodin SELC (GMT +1) bude pripravena telefonni linka +42038805, na kterou budete moci v uvedeny cas volat sva prani a venovani. Muzete vyuzit take e-mailovou adresu naprani@faktor.cz. Pokud radi faxujete, k dispozici je i faxove cislo +420387312849.

    Dekuji,

    s pozdravem

    Ivo Stejskal

    Radio Faktor - http://www.faktor.cz/
    Ceske Budejovice
    Czech Republic


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|