Týdeník Observer odhalil, že bývalí poradci premiéra Tonyho Blaira, ministra financí Gordona Browna a mocného labouristického propagandisty, ministra bez portfeje Petera Mandelsona. pracují nyní pro soukromé lobbystické firmy, které prý prozrazovaly důvěrné vládní informace velkým korporacím, organizovaly schůzky podnikatelů s ministry a získávaly podnikatelům členství ve speciálních vládních týmech pro řešení různých politických úkolů. Jde o dost závažná obvinění, protože labouristická vláda loni zvítězila ve volbách právě proto, že slíbila, že se k takovémuto korupčnímu jednání, jímž prosluli za své vlády konzervativci, nebude snižovat.

Novináři z týdeníku Observer předstírali, že jsou pracovníci jedné americké energetické firmy. Zeptali se britských lobbystů, co obdrží, pokud by byli ochotni si u nich zaplatit služby. Bylo jim řečeno, že mohou očekávat:

Podle informací týdeníku Observer poskytl Karl Milner, bývalý poradce ministra financí Gordona Browna, který nyní pracuje pro lobbystickou firmu GJW Government Relations, zprávu parlamentního podvýboru o britské energetické politice den před jejím zveřejněním. Milner odfaxoval tuto zprávu jedné americké firmě, která spolupracovala s týdeníkem Observer. Milner k faxu připsal poznámku: "Toto se bude zveřejňovat zítra. Myslím, že vás to bude zajímat."

Milner uvedl: Na tuto zprávu dosud platí embargo. Jak jsem vám řekl, máme ve vládě mnoho přátel. Rádi nás předem seznamují se svými rozhodnutími, protože chtějí vědět, jaký na ně máme názor.

Týdeník Observer podotýká, že ignorování embarga na analýzu parlamentního podvýboru je jasným porušením parlamentních předpisů.

Jeden bývalý poradce Petera Mandelsona, Derek Draper, se chlubil, že prozradil významné finanční informace z britského ministerstva financí americké investiční bance Solomon Smith Barney.

Ben Lucas, zakladatel jiné lobbystické firmy, LLM, v jejímž čele stojí tři bývalí poradci Tonyho Blaira a Gordona Browna, tvrdil, že znal obsah významného projevu ministra financí Gordona Browna několik dní předtím, než byl projev přednesen, a že s ním seznámil jednoho svého zákazníka.

Úřad britského premiéra reagoval na tato novinářská obvinění vůči poradcům a státním úředníkům velmi ostře: důrazně jim zakázal, že za žádných okolností nesmějí poskytovat před zveřejněním podnikatelům důvěrné informace.

Tony Blair však odmítl přistoupit na požadavky Konzervativní strany, aby suspendoval Rogera Liddla, čelného představitele jeho interního poradenského týmu, který energicky popřel obvinění týdeníku Observer, že nabídl "pomoc" představiteli jedné americké energetické firmy, s nímž se seznámil na jakémsi večírku se šampaňským.

Derek Draper, bývalý poradce ministra bez portfeje Petera Mandelsona, byl suspendován ze své lobbystické firmy GPD-Market Access a propuštěn z deníku Daily Express, pro nějž psal poznámky a komentáře, poté, co se chlubil, že jeho komentáře schvaluje před otištěním Peter Mandelson.

Jiná lobbystická firma, GJW Government Relations, přiznala, že Karl Milner, daňový odborník, který pro ni začal pracovat loni po všeobecných volbách, poté, co odešel z úřadu ministra financí Gordona Browna, skutečně prozradil americké energetické firmě závěry energetické analýzy podvýboru Dolní sněmovny. Její ředitel se omluvil šéfovi tohoto parlamentního podvýboru.

Tony Blair se vyjádřil, že pokud by týdeník Observer předložil o celé věci skutečné důkazy, byla by to záležitost pro kriminální vyšetřování. K tomu však prý nedošlo. Týdeník Observer ovšem konstatuje, že má k dispozici nahrávky jednání s lobbysty a množství poznámek. Blairova vláda ovšem poukazuje na to, že Observer nezveřejnil žádné pásky rozhovorů s Rogerem Liddlem, protože je nemá.

Šéf Konzervativní strany William Hague požadoval, aby všechny osoby, o nichž se v nynějším skandálu hovoří, byly suspendovány a vyšetřovány. "Nic se jim nestane, protože jsou to premiérovi kamarádi," uvedl. "Kdyby to byli státní úředníci, už by se konalo oficiální vyšetřování," dodal.

Každý pátek se scházejí političtí poradci, kteří tvoří vnitřní jádro vlády premiéra Tonyho Blaira. Když se jeden z nich nedávno zmínil o Jeremy Paxmanovi,známém novináři z každodenního publicistického pořadu televize BBC Newsnight, David Milliband, šéf politického oddělení londýnské Downing Street jeho jméno hned odmítl. "Nikdo dnes neposkytuje interviewy pořadu Newsnight," uvedl.

Trvalo to pouhých 14 měsíců a britská labouristická vláda vede s veřejnoprávní rozhlasovou a televizní společností BBC stejnou válku, jakou s ní předtím vedli konzervativci. Došlo k veřejné výměně útoků mezi Blairovou vládou a vedením BBC na stránce dopisů deníku Times a v denním tisku proti sobě otevřeně vystupují tiskový tajemník Tonyho Blaira Alastair Campbell a nejváženější osobnosti BBC, včetně reportéra Jeremyho Paxmana, proslulého tvrdým způsobem, jímž interviewuje politiky.

Pozorovatelé labouristickou vládu obviňují, že odmítá vystavovat své členy ostře kritickým reportérům a raději je posílá do zábavných, bulvárních televizních pořadů, jaké například vysílá ranní televizní společnost GMTV (Good Morning Television). Alistair Campbell cituje názor jednoho (nejmenovaného) labouristického ministra, který konstatoval: "Jakou má cenu vážit cestu v noci do televize BBC (pořad Newsnight se vysílá od 22.30, Britové chodí podstatně později spát a ráno pracují od devíti, případně od deseti, JČ), aby mohl Jeremy přesvědčovat diváky, že jsem jakýsi zločinec?"

Připomíná to osmdesátá léta. Margaret Thatcherová tehdy neustále útočila na BBC a měla pro to ideologické důvody. BBC, veřejnoprávní instituce, financovaná z povinně vybíraného koncesionářského poplatku, byla pro ni typickým příkladem liberálně "levicového" konsensu, jímž pohrdala. Vrcholem bylo pro ni a její stoupence, když v době amerických náletů na Lybii nebo v době války o Falklandské ostrovy informovala rozhlasová a televizní společnosti BBC o těchto konfliktech nestranně a objektivně. (Místo toho, aby BBC hovořila ve zprávách z Falkland o "našich vojácích", jak chtěla Margaret Thatcherová, trvala BBC na tom, že ve zprávách o faklandské válce bude i nadále nestraně referovat o tom, co dělají "britské jednotky" a "argentinské jednotky".)

Po vítězství labouristů loni v květnu ve všeobecných volbách se několik známých novinářů BBC vzdalo své novinářské kariéry a šli dělat politiku pro Labouristickou stranu, alespoň jako tiskoví mluvčí.

Jenže BBC je velmi velká organizace a je v ní mnoho lidí, kteří projevují zcela samostatné názory. Labourističtí mistři pro mediální propagandu, tzv. "spin doctors", vědí dobře, že BBC není homogenní organizací. Mediální struktury labouristické vlády dobře rozlišují mezi jednotlivými pořady rozhlasu a televize BBC a často se mezi nimi snaží vytvářet umělé soupeření.

Za scénou se složitě vyjednává, kdo bude ochoten se dostavit do studia a za jakých podmínek. Politikové argumentují, že to je proto, že se snaží sdělit to, co mají na srdci, voličům co nejefektivněji.

Ministři jsou ochotni jít do studia pouze pod podmínkou, je-li předem dohodnuto, jaký bude formát rozhovoru, o čem se bude hovořit a kdo bude interviewující novinář. Ministři často odmítají vystupovat ve studiu s jinými politiky, a vymiňují si, že jsou ochotni být interviewováni jedině v přítomnosti opozičních politiků, kteří mají stejně vysoký statut jako oni.

Alistair Campbell si stěžuje, že prestižní pořad televize BBC Newsnight má ve zvyku pozvat politika k rozhovoru na určité téma, a pak se ho v živém vysílání začít ptát na něco úplně jiného.

Úřad Tonyho Blaira se za to mstí tím, že poskytuje rozhovory jiným pořadům. V minulých dnech například Tony Blair poskytl rozhovor komerční kulturní televizi Channel Four o Severním Irsku, do pořadu Newsnight odmítl jít.

Jeden vedoucí představitel společnosti BBC si veřejně stěžuje, že labouristická vláda se rozhodla ostrakizovat některé konkrétní, ostré novináře a některé pořady. Tak rozhlasový publicistický pořad News at One (Zprávy ve 13 hodin) Rádia 4 a Newsnight prý mají předem danou agendu, být vůči labouristické vládě co nejkritičtější.

V poslední době se labouristická vláda stále více vyhýbá seriózním, kriticky analytickým pořadům v rozhlase a televizi a poskytuje častější rozhovory bulvárním a povrchním pořadům či sdělovacím prostředkům. Záběry, jak premiér Tony Blair a ministr financí Gordon Brown sledují fotbalový zápas Skotsko - Maroko, se vysílaly jen ve zpravodajství komerční televize, nikoliv však na BBC. Vedení labouristické vlády záměrně experimentuje s nepolitickými, zábavnými televizními a rozhlasovými pořady - Tony Blair i Gordon Brown vystoupili v minulých týdnech v několika z nich.

Alistair Campbell se za to vůbec neomlouvá, naopak: "Ohledně zavedených publicistických pořadů společnosti BBC vládne v Londýně mediální snobismus," argumentuje. V lidových rozhlasových a televizních pořadech sleduje podle něho britské vládní politiky obrovské množství občanů, kteří se nedívají na pravidelné vysílání z parlamentu ani nečtou noviny. Labouristickým propagandistům se také líbí, že vystupování v bulvárních pořadech prý politiky "humanizuje". A nikdo jim přitom nedává informované, kritické a nebezpečné otázky.

V krátkodobé perspektivě může být tato strategie Blairovy vlády úspěšná, pozorovatelé však varují, že v delší perspektivě je kontraproduktivní. Vzniká problém, pokud bude vytvořen dojem, že některé pořady jsou vůči vládě "nepřátelské" a jiné naopak přátelské. Zvlášť nebezpečné je pro Blairovu vládu, že se vystavuje obvinění, že se systematicky vyhýbá kritickým a inteligentním novinářským otázkám. Už během loňské předvolební kampaně poukazovali konzervativci na to, že se Blair odmítl střetnout v televizní debatě s Johnem Majorem a zdůrazňovali, že Major byl daleko lépe informovaný a Blaira by určitě v debatě porazil.

Od té doby, co loni v květnu zvítězil Tony Blair ve všeobecných volbách, poskytl sdělovacím prostředkům pozoruhodně jen jednou delší televizní rozhovor. Bylo to jen výjimečně, v době, kdy čelila labouristická vláda obvinění, že obdržela od šéfa závodnické firmy Formule 1 úplatek ve výši 1 miliónu liber.

Jestliže se Blairova vláda bude příliš vyhýbat seriózním pořadům, konzervativci to začnou v parlamentě ostře kritizovat jako projev arogance a neochoty se veřejnosti zodpovídat ze své činnosti.

Bouře ve studiu - nejznámější konflikty BBC s politiky

John Nott kontra Robin Day (1982)

První a nejdramatičtější konflikt vlády Margaret Thatcherové s BBC se uskutečnil mezi někdejším ministrem obrany ve vládě Thatcherové sirem Johnem Nottem a známým reportérem sirem Robinem Dayem. Během války o Falklandské ostroy interviewoval Day tohoto konzervativního ministra obrany. Došlo na obrazovce k dosti vzrušené debatě a Day v jejím rámci ministra obrany charakterizoval slovy: "Vy přece nebudete u moci navždycky, jste, mohu-li to tak říci, naprosto dočasný politik, dnes tady ještě jste, ale zítra už budete pryč." Když to John Nott uslyšel, vyrval si při živém vysílání z klopy mikrofon, praštil jim o stůl ve studiu, vstal a odešel. Zahájil tím dlouhou a rozsáhlou kampaň stížností konzervativní vlády na údajnou politickou zaujatost BBC vůči Konzervativní straně.

Norman Tebbit a televizní seriály BBC (osmdesátá léta)

Nigel Lawson kontra Brian Redhead (1987)

Jonathan Aitken kontra John Humphrys

Alistair Campbell kontra Panorama, publicistický pořad televize BBC (1996)

Alistair Campbell, tiskový mluvčí a propagandista labouristického premiéra Tonyho Blaira si stěžoval na publicistický pořad BBC Panorama, která analyzoval práci stranicko politických propagandistů, tzv. "spin doctors". Podle Campbella se ho BBC "pokusila zničit". Pořad byl prý "neobyčejně nudný a stupidní". Předtím, v říjnu 1995 poslal Alistair Campbell vedení zpravodajství BBC fax, v němž požadoval, aby hlavní zprávou toho večera ve zpravodajství BBC byl projev Tonyho Blaira na labouristické výroční konferenci a nikoliv americký rozsudek nad O.J. Simpsonem. Generální ředitel BBC John Birt tento fax charakterizoval jako "zabedněný a nevhodný".

Ministryně sociálních věcí Harriet Harmanová kontra John Humphrys (1997)

Labouristická strana pohrozila, že zakáže svým ministrům poskytovat interviewy pro pořad Today, poté, co se labouristická ministryně sociálních věcí Harriet Harmanová zcela rozložila v živém vysílání před útoky reportéra Johna Humphryse. "Válečná rada" informovala BBC, že Labouristická strana přeruší veškerou spolupráci s pořadem Today, dokud nezačnou reportéři jednat s ministry "jemněji". Harmanové se v rozhovoru s Johnem Humphrysem naprosto nepodařilo obhájit své rozhodnutí omezit sociální podporu pro svobodné matky. David Hill, hlavní mluvčí Labouristické strany pro sdělovací prostředky, napsal Jonu Bartonovi, šéfredaktorovi pořadu Today, že Labouristická strana uvažuje o tom, že bude pořad Today bojkotovat, a v dopise se zmínil o "problému jménem John Humphrys". Jediným lékem proti takovému vydírání je ho zveřejnit, což BBC většinou činí.

Většině Britů se v Británii nyní líbí

Podle výsledků průzkumu firmy ICM, provedené v červenci pro deník Guardian, souhlasí 90 procent britských občanů s názorem Tony Blaira, že je "Británie dobrým místem k životu", 81 procent s názorem, že je to dobré místo na vychovávání dětí a 63 procent se stanoviskem, že je příjemné v Británii stárnout.

Britští občané se příliš neshodují v tom, zda je ještě stále Británie "snobskou společností". Většina z nich je ale přesvědčena, že je snášenlivost prý hlavní britskou národní vlastností.

Průzkum veřejného mínění ukazuje, že je většina Britů ve své zemi v současnosti relativně šťastna a že souhlasí s politikou labouristické vlády, navzdory příznakům vznikající hospodářské recese.

Nicméně, dvěma třetinám Britů se nelíbí, že je prý Británie ostře třídně rozdělenou zemí. Každý třetí Brit konstatoval, že by emigroval do zahraničí, kdyby měl možnost se usadit kdekoliv na světě. 63 procent Britů uvedlo, že by zůstali v Británii. Jenom ve skupině odvážnějších mladých lidí ve věku 18-24 let je většina osob, které by se chtěly vystěhovat.

Když se v únoru 1993, tedy před více než pěti lety, v době vlády konzervativce Johna Majora, dotázala firma Gallup na tutéž otázku, tehdy chtělo z Majorovy Británie navždy emigrovat 49 procent obyvatel.

Většina Britů by se přestěhovala do evropských zemí, zejména do Francie a do Španělska. Mimo Evropu je nejčastějším toužebným cílem Britů Austrálie (18 procent), USA (16 procent), Kanada (10 procent).

29 procent Britů je přesvědčeno, že Británie hraje ve světové politice "velmi významnou roli". Jsou to hlavně voliči Konzervativní strany.

34 procent Britů vidí sice Británii jako významnou mocnost, ale jen v Evropě. To byl převažující názor mezi labouristickými voliči.

16 procent britských občanů zastává názor, že Británie nemá ve světě žádný vliv nikde. Byli to především voliči třetí britské politické strany liberálních demokratů.

Posmrtný život? Tajný experiment v jedné britské nemocnici

Nová výzdoba se v té nemocnici objevila nedlouho před loňskými vánocemi. Je umístěna na zdech v  nemocničních pokojích, dosti vysoko, mimo dosah a dohled stojícího člověka . Jsou to zezpodu hleděno, podivné tvary z tvrdé lepenky.

Výzdoba je umístěna ve velké nemocnici v jednom britském městě. Nemocniční pokoje jsou tam svědky četných pokusů o resuscitaci i úmrtí.

Osmadvacetiletý íránský lékař dr. Aziz Zemouri (to je pseudonym) pobíhá po nemocnici stejně rychle jako všichni jeho kolegové. Občas přitom pohlédne na lepenkovou dekoraci.

Když to vidí jeho kolegové, ptají se, jak experiment pokračuje.

O co jde? Lepenkové dekorace umístěné blízko u stropu nemocničních pokojů jsou součástí experimentu, kteří dr. Zemouri řídí od konce minulého roku.

Jde o první experiment na světě, který má prokázat existenci či neexistenci tzv. zážitků blízkých smrti - zvláštních stavů, o nichž svědčí lidé, kteří zažili stavy vážného traumatu, přiblížili se smrti a jsou přesvědčeni, že na okamžik zažili "posmrtný život".

Experimentu se nevědomky účastní asi 300 pacientů. Samotný experiment se odehrává v tajnosti: proto nelze zatím zveřejnit, v které britské nemocnici se koná. Zkoušky začaly koncem loňského roku a budou pokračovat až do letošního podzimu. Poprvé by měli být lékaři schopni odpovědět na jednu z nejspornějších otázek naší doby.

Nejčastěji zažívají ony "zážitky blízké smrti" oběti automobilových nehod a srdečních infarktů. Typické příznaky mají pět etap: Nejprve začne pacient pociťovat bezbolestný stav blaženosti. Pak následuje pocit, že pacient cestuje tunelem k ostrému světlu. Posléze dorazí na "místo světla". Tam ho přivítají jeho známí z minulosti, někteří z nich jsou mrtví. Někdy pak následují i náboženská vidění.

Podle průzkumů, které prováděli američtí lékaři, jdou možná tyto zážitky ruku v ruce se zážitky, kdy člověk v bezvědomí opustí své tělo. Mnoho pacientů svědčí o tom, že jak leželi na posteli nebo na operačním sále, opustili své tělo a vzlétli ke stropu nemocniční místnosti, odkud pozorovali své bezvládné tělo i všechno, co se v místnosti dělo. A právě tyto zážitky jsou jádrem experimentu dr. Zemouriho.

Zážitky blízké smrti poprvé zaznamenal v sedmdesátých letech americký lékař Raymond Moodie . Jeho svědectví bylo zpočátku odmítáno jako nesmysl, jako sci-fi, ale pak začalo o těchto zážitcích svědčit stále větší množství lidí. Podle jednoho amerického průzkumu tvrdí dvacet procent Američanů nad čtyřicet let, že sami měli takovýto "zážitek blízké smrti".

Nyní začali tyto jevy zkoumat lékaři. Etapy blížící se smrti lze vysvětlit neurologicky: pocit blaženosti a ukončení bolesti v důsledku toho, že tělo záměrně svůj otupuje nervový systém vyměšováním endorfinů, je stimulován optický kortex, což vyvolává pocity světla a tmy a paměť přivolává životní zážitky.

V důsledku výzkumu, prováděného v Británii a na berlínské univerzitě, začali vědci souhlasit, že zážitky "blízké smrti" skutečně svědčí o tom, jaké to je, když člověk umírá. Nedá se ale dokázat, co se děje, jestliže člověk skutečně zemře - "vidění posmrtného života" jsou označována za výplody imaginace, založené na zkušenostech pacienta, v důsledku traumatu jimž pacient prošel. Jak řekl jeden německý vědec: "Kdyby měl při těsném předsmrtném zážitku vidění Krista jihoamerický Indián, který v životě neslyšel o křesťanství, to by bylo pozoruhodné. V křesťanské společnosti to ale pozoruhodné není."

Zajímavou otázkou jsou ale právě zážitky uvolnění pacientů z vlastního těla. Pacienti mnohdy svědčí o tom, že "vypluli" ze svého těla směrem nahoru, pluli ke stropu místnosti a někdy odpluli z místnosti pryč. Přitom rekapitulují rozhovory, které se v místnosti odehrály, když byli sami v bezvědomí.

Takových případů byly zdokumentovány stovky, ale až do experimentu dr. Zemouriho je nebylo možno vědecky spolehlivě podvrdit ani odmítnout.

Jeho experiment je jednoduchý, vědecky přijatelný a nijak nenarušuje léčbu pacientů.

"Má-li být experiment důvěryhodný," vysvětluje lékař, "je nutno sledovat větší počet pacientů po určitou, delší dobu. A musíte být schopen dokázat, že když vám říkají, že "vyplavali" ze svého těla a pluli u stropu místnosti, že tam viděli něco, co není vidět z postele, že si tam povšimli něčeho výrazného, o čem nemohli vědět, že to tam je."

A proto je na operačních sálech a v nemocničních pokojích zmíněné britské nemocnice ona "výzdoba". Je v ní něco, co je možno spatřit jedině, pokud se člověk pohybuje těsně u stropu místnosti. Ani lékaři v této nemocnici nevědí, co to je. Budou potvrzovat svědectví pacientů teprve, poté, co je obdrží.

Dr. Zemouri je přesvědčen, že bude mít "pozitivní výsledky" už koncem léta. Možná je má už teď, ale výsledek experimentu bude nejprve zveřejněn ve vědeckých časopisech.