Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Alex Kelin

Vážený pane Čulíku,

jsem pravidelným čtenářem BL a čtu je s potěšením zejména proto, že řada zveřejňovaných názorů je pro mne nových a neobvyklých. Zdá se mi ale, že zejména v souvislosti s volbami fandíte levici. Jsou to Vaše Listy, je to Vaše právo.

Já s levicí příliš nesympatizuji - zjevně proto, že jsem si jí užil za svůj život více než by mi bylo milé. Vadilo a vadí mi na ní nezbytné omezování osobní svobody a administrativní manipulování lidmi, které stále graduje a jeho gradování v demokratickém státě končí až volbami. V totalitě pak končí koncentračními tábory, Jakešem a Brežněvem.

Rovněž mi vadí, že všechny levicové režimy zastavují růst produktivity, protože výkonné a pracovité lidi demotivují a postupně prohospodařují to, co bylo vytvořeno v pravicovém motivujícím systému.

Nicméně chápu, že je pro zdravý vývoj společnosti prospěšná existence levice, která působí na pravicové politiky jako strašidlo, nutící je k humanizaci pravicové politiky. Pokud strašení nestačí, převezme moc levice, lidé se přesvědčí, že se nemohou mít příliš dlouho dobře na dluh a opět nastupuje pravice.

Postupně tak dochází ke konvergenci levicové a pravicové politiky a hledání optimálních kompromisních řešení. Jde o nezbytný vývojový proces společnosti, který nelze (vzhledem k nepoučitelnosti většiny lidí) přeskočit a tedy ani opsat ze stabilních demokracií, které tímto vývojem prošly. U nás byl tento vývoj v roce 1939 přerušen a s ohledem na mizivé procento pamětníků v populaci na něj nelze navázat. Jsme tedy odsouzeni projít všemi bolestnými etapami získávání zkušeností a výchovou k poznání, že se slušnost a poctivost v dlouhodobém horizontu vyplácí.

Pan profesor Klaus asi nějak na výchovu a nezbytnost dlouhodobého procesu nevěří a domnívá se, že jediným účinným motivátorem lidského chování jsou peníze (trh).

Ostatní tuzemští politici, bohužel, nedosahují jeho odbornosti a nemají ani jeho charisma. Maslowa a jeho systém lidských potřeb nejspíš nebere příliš vážně.

Obraz naší politické scény vnímám jako lupou groteskně zvětšený vzorek současné tuzemské populace. A to by poslanci a ostatní politici měli být elitou národa. Většina národa byla předchozími socializmy (nacionálním 1939 - 1945 a internacionálním 1945 - 1989) vedena k závisti a třídnímu boji, který se prakticky uplatnil v okřídleném sloganu "Kdo nekrade - okrádá rodinu".

A tak ti kdo kradou v malém a okrádají svého zaměstnavatele (proflákaný čas, neproduktivní a neprofesionální pracovní výkon, materiál atd.) kritizují ty, kteří kradou ve velkém, protože mají větší možnosti a větší schopnosti.

Výsledek je nasnadě. Hospodářský zázrak se nekoná a co je horší, není to na koho svádět. Němci ani Rusové nás už neokupují.

Rozhodně ale nevidím lék ve vítězství levice. Naše současná levice se od pravice liší jen ještě větší mírou diletantismu a tím, že levicová "politická elita" ještě neměla možnost vylepšit si soukromá konta na úkor privatizovaného státního majetku (původně ukradeného soukromým podnikatelům).

Faktickou moc mají v každém státě vlastníci kapitálu a to jsou teď u nás převážně bývalé nomenklaturní kádry předchozího levicového režimu v managementu bank, fondů a firem. Anžto se staří psi učí novým kouskům jen obtížně, nezbývá než doufat, že nám stačí vyrůst nová generace pracovitých profesionálů, kteří se ve státech s prosperující demokracií poučí, jak racionálně řídit naši společnost. Pokud ji ovšem do té doby nebudou řídit kapitálově silné nadnárodní firmy.

Takhle vidím současnou situaci u nás já. Anžto jsem autodidakt a mohu se mýlit, uvítám, když mne poučíte, kde dělám ve svých úvahách chybu. Přece jen ty námi idealizované demokracie máte možnost studovat víc zblízka než my, při našich občasných návštěvách.

Hezký den Vám přeje

Alex Kelin

Pane Keline,

Levici "nefandím". Uvidíte, že pokud se v ČR dostane "levice" k moci, budu ji kritizovat stejně ostře jako dosavadní "pravicovou" vládu. Konec konců, velmi mě znepokojil diletantský postoj člena parlamentní mediální komise, poslance ČSSD Pavla Dostála, k situaci v České televizi, a taky jsem to několikrát napsal. Snažím se vysvětlovat, že pojmy jako "levice" a "pravice" v dnešním světě nic neznamenají. Důležitá je jen míra profesionality, nebo na druhé straně diletantismu. Strašně významná je potřeba být informován, co se děje ve světě a mít schopnost předvídat světový vývoj, který stále více určuje, jaká bude situace i v ČR.

Váš dopis mi trochu připadá jako dopis z minulosti, z oněch sedmdesátých nebo osmdesátých let, které Česká republika nezažila - Československo tehdy žilo ve strnulé, zmrazené éře bezčasí reálného socialismu. Proto, jak se zdá, si ČR nyní musí přehrávat léta vývoje, jimiž mnohé západní země (určitě Spojené státy a Velká Británie) prošly už dávno.

Je pravda, že osobní zkušenost je nepřenosná a slovy se nedá vysvětlit skoro nic. Přesto se o to musíme stále pokoušet.

Vaše představa o dichotomii mezi "pravicovým" režimem a režimem "levicovým" je právě z této dosti dávné minulosti. Obávám se, že mnoho lidí v ČR skutečně zastává tyto zastaralé názory: tzv. "pravičáci" se domnívají, že řešením veškerých ekonomických a politických problémů je naprostá liberalizace trhů, "levičáci" naopak předpokládají, že je stát jakési sanatorium, a měl by se o ně bezplatně starat. Potíž je, že když ona zjednodušená, "pravicová" (spíše "klausovská") vize selhala, mnoho voličů v ČR, zejména těch, kteří žijí mimo Prahu, má tendenci vrátit se k zdiskreditované "levicové" politice, pojimající stát jako bezplatné sanatorium. Nutně i oni zažijí zklamání, protože ani toto "levicové" řešení v nové počítačové éře nefunguje a nepřinese zlepšení české hospodářské situace.

Už jsem psal v Britských listech mnohokrát o tom, že svět se octl v první etapě nové civilizační éry, kdy v důsledku komputerizace jsou rušeny vzdálenosti a neobyčejně se zostřuje konkurence - všichni lidé hospodářsky soutěží se všemi lidmi, kdekoliv na světě. V této neobyčejně ostré konkurenci přežijí jen ty společnosti, které se na tento nový mezinárodní hospodářský boj připraví, budou schopny předvídat, vytvoří ve své zemi pevné právní zázemí, v němž se okamžitě a účinně trestají finanční podvody a korupce a naprosto průhledné podmínky pro podnikání. Součástí životně důležité kultury pro přežití je požadavek, aby lidé byli dokonale informováni o tom, co dělá - kdekoliv na světě - jejich konkurence - a aby přemýšleli o tom, jak dělat výrobky či poskytovat služby stále o něco kvalitnější, než ona. Tato nutnost být vždycky o krok více vpřed než mezinárodní konkurence je základní podmínkou pro hospodářské přežití. Ty společnosti, které se tomuto vývoji nepřizpůsobí, zchudnou a stanou se ve světovém společenství závislými na jiných lidech. Žádná pravicová ani levicová ideologie žádnému národu v této situaci nepomůže. Jediné, co je nutno, je, aby získávali politikové co největší rozhled o tom, co se děje ve světě, zejména v korporacích a na finančních trzích, které přímo ovlivňují situaci v dané zemi, aby o tom informovali své občany a aby inteligentně připravenými, pragmatickými, neideologickými zásahy - někdy přejatými z filozofického arzenálu tzv. bývalé "pravice", jindy "levice" chytře usměrňovali fungování mezinárodních korporací ve prospěch svého společenství.

Přečtěte si v této souvislosti velmi důležitý text profesora Rosecrance v těchto a v těchto Britských listech.

(Jen pohlédněte, jak televize Nova, kterou vlastní skupina Američanů, kteří svou firmu registrovali z daňových důvodů na Bermudských ostrovech, přispívá k postupnému vytvoření otrocké kultury v Čechách. Vydělává na tom, že českému obyvatelstvu poskytuje únikovou zábavu, která před ním utajuje, co se dneska ve světě vlastně děje. Lidé v ČR se budou tak dlouho bavit před obrazovkou Novy, až jednoho dne zjistí, že zůstali za světem daleko pozadu a že jsou žebráci, naprosto vydáni na pospas ekonomicky úspěšnějším národům a jejich finančním trhům.)

Milý pane Keline,

vaše pojetí levice, jejíž program je nenosný a pro niž lidé hlasují občas z protestu, jen aby vedla k napravení "pravicových" politiků, je taky zastaralé. Možná, že dosud platí v relativně autoritářských zemích, jako je Francie. Upozorňuji však, že například britská Nová labouristická strana Tonyho Blaira nepatří do této kategorie. Blairovi labouristé pokračují v Británii s privatizačním programem. Zavádějí pozůstatky "levicového"programu tam, kde je to nosné: zejména se snaží donutit nevzdělané a nezaměstnané občany, aby získali kvalifikaci a byli schopni se zařadit do pracovního procesu.

Píšete, že pan profesor Klaus je odborník: ostatní tuzemští politici bohužel nedosahují jeho odbornosti.

Představa o tom, že Klaus je odborník, je falešná. Jak ho můžete považovat za odborníka, když přivedl české národní hospodářství do krize!

Bylo už známo dávno, že je Klaus diletant, ideolog, omezený technokrat. Je to člověk, který byl léta uzavřený v českých institucích a o tom, jak funguje západní ekonomika či západní kapitálové trhy má jen velmi vzdálené, knižní povědomí. Klaus byl úspěšný v tom, že se mu podařilo několik let opíjet lidi v ČR rohlíkem. Ti lidé ovšem neznali mezinárodní kontext. Manipulovat voliči umí dodnes: viz jeho předvolební kampaň "buď já nebo komunismus", na niž mu mnoho voličů naletělo, přestože ta kampaň byla zjevný nesmysl. Klaus nevynalezl demokracii, ani tržní prostředí, a ani mu nevděčíme za pád komunismu v roce 1989.

Nejnebezpečenější však na Klausovi je to, že není schopen citlivě vnímat, co se kolem něj děje, zejména v zahraničí, a odmítá se poučit z vlastních chyb.

Mnozí v ČR se údajně obávají, že by sociálně demokratická vláda mohla výrazně zhoršit českou hospodářskou situaci, a dali proto ve volbách důvěru znovu Klausovi.

Je to pozoruhodný závěr, vzhledem k tomu, že Klaus v ČR byl předsedou vlády, které se podařilo v době relativně silné světové hospodářské prosperity, kdy investoři hojně investují do zahraničí a měli investovat tedy i do zemí, jako je ČR, zhuntovat české hospodářství natolik, že zaznamenalo záporný hospodářský růst.

Hlavním tématem předvolební kampaně v České republice měly být přece právě hospodářské výsledky Klausovy vlády za pět let od roku 1992. V normálních demokratických zemích rozhoduje o úspěšnosti vlády a o tom, zda pro ni voliči ve volbách znovu hlasují, především efektivnost její hospodářské politiky.

"It's the economy, stupid." - "V první řadě jde vždycky o hospodářství, blbečku," bylo hlavním interním politickým heslem předvolební prezidentské kampaně Billa Clintona.

S takovými katastrofálními ekonomickými důsledky, jaké v ČR přivodil Klaus, by v každé jiné zemi voliči hlasovali pro co nejvzdálenější opozici. V Čechách tomu tak nebylo: Klausovi stačilo začít mávat strašákem údajného možného návratu komunismu.

Zdá se mi, že je to velmi nebezpečné. Klaus totiž může přivést české národní hospodářství k naprostému bankrotu, dostane-li se znovu k moci. Nebude to příliš zábavné, být chudý.

Možná máte pravdu, že v sociální demokracii jsou jen ještě větší diletanti než jsou v Klausově ODS. Nicméně však dosud neměli šanci ukázat, co umějí či neumějí. Zemanův návrh, aby byl premiérem Josef Lux, ministrem financí Josef Tošovský a ministrem zahraničních věcí Josef Zieleniec, se zdá velmi rozumný a střízlivý. Škoda, že v České republice zřejmě nevládne racionalita natolik, aby v situaci hospodářské krize převzala moc koaliční pravolevá vláda národního smíření.

Ať už by byli sociální demokraté jakkoliv špatní, bylo by v ČR velice zapotřebí, aby konečně načas opozice nahradila vládu a vláda odešla do opozice. Pokud nezažijí čeští občané , že se může v zemi zcela změnit vláda a politický systém se nezhroutí, nic závažného se nestane (Poláci a Maďaři mají už tuto zkušenost za sebou), nelze považovat Českou republiku za demokratickou zemi.

Kdyby občané na vlastní kůži pocítili, že jejich rozhodnutím vznikla jiná vláda, že totiž hlas obyčejných lidí má v zemi sílu, vedlo by to k dalekosáhlým změnám. I číšníci v restauracích či prodavačky v obchodech by se posléze k zákazníkům bezpochyby chovali slušněji, protože by si uvědomili, že právě řadoví občané vykonávají v demokracii moc.

Zajistit, aby ve vládních funkcích nebyli hlupáci, ale schopní lidé, musejí kritické a nezávislé sdělovací prostředky. Bohužel, v předvolební kampani předvedly české sdělovací prostředky jen to nejhorší. Absolutně nikdo neanalyzoval hospodářskou politiku české vlády během devadesátých let a nepoukázal na to, v čem spočívaly její hrubé chyby. Skoro vůbec se v předvolební kampani nehovořilo o závazcích České republiky vůči Evropské unii, Severoatlantickému společenství, ani o mocném hospodářském tlaku mezinárodních finančních trhů, přestože právě vliv z těchto tří center bude v následujících letech určovat, jaká bude situace v České republice.

Vy občané, byste měli co nejdůrazněji požadovat kvalitní, nezávislé a kritické sdělovací prostředky, které musejí jako tzv. "hlídací pes demokracie" systematicky prověřovat, jestli ve vládě nejsou pitomci, a pokud se zjistí, že ano, musejí je donutit k rezignaci.

První by tuto roli měla hrát veřejnoprávní Česká televize. Vy, občané, byste ji měli donutit, aby se ve vašem zájmu zbavila druhořadosti a začala dělat to, co je v demokracii její povinností.

Jan Čulík

Chová se Jan Ruml bigotně?

Petr Novotný

Dobry den,

rad bych trochu reagoval na vas vcerejsi clanek (resp. komentar), ze  pry "Jan Ruml se ke skode naroda chova bigotne.".

Mam tri poznamky:

1. Ke skode naroda? Ktereho naroda? Vzdy jste psal proti tomu, aby bylo rovnitko mezi "obcan Ceske republiky" (ci jeste spise "clovek v  CR zijici", nebot i toho se bude pristi vlada tykat) a "clen ceskeho naroda". Ted sam tuto elementarni zasadu porusite hned v prvni vete Britskych listu.

2. Nevim, zda chovani Jana Rumla je "bigotni". Muj slovnicek cizich slov nenabizi vyznam slova bigotni, ktery by se v teto souvislosti hodil, ale je to jen takova kapesni srandicka...

3. Nejsem si 100% jist, zda kompletni poslapani zakladu strany je statotvorne chovani. Ano, tato zeme by potrebovala vetsinovou vladu (aspon si to myslim). Ale volici hlasovali jinak. Podle stejnych pravidel ("Ja interpretuji vysledky voleb tak, ze volici chteji zmenu a chteji vladu socialni demokracie. Protoze kvuli Rumlovi nebude tato vlada vetsinova, poslapava Unie svobody demokracii a nerespektuje vysledek voleb." - to nejsou presne vase slova, ale tak jim rozumim) by slo postupovat proti libovolne strane (co treba komunistum? "volici si preji pravicovou vladu a komuniste nerespektuji vysledky voleb, pokud proti teto vlade hlasuji"). Nevim, kdo a kdy dospel k  nazoru, ze US bude neco jako "levicovejsi ci ke kompromisum ochotnejsi nez ODS". Ja interpretuji US jako "pravici bez Klause"; nevim, proc by k vlade CSSD(+kdokoliv) mela byt vstricnejsi nez ODS. Rozdil je (podle me) jen v (ne)pritomnosti Velkeho Vaclava. A  mimochodem, vetsina lidi v mem okoli ma z vlady socialni demokracie opravdu strach; pokud jste nekdy slysel pana Spidlu hovorit o  ekonomii a socialni politice, vite proc. (Ondrej Neff rika, ze podle Spidly jsou komuniste prilis pravicovi. Neco na tom je.)

Ale stejne si Blisty vzdy rad prectu (ac ne pokazde souhlasim) - a za to dekuji.

Pane Novotny,

prosím, rozlišujte různé autory článků Britských listů. Pokud vím, o tom, že pojem národa je mýtus, je přesvědčen Andrew Stroehlein. Já sám bych tak daleko nešel, jen bych kritizoval určité výstřelky nacionalismu v ČR.

Slovo bigotní jsem použil ve smyslu zabedněný, s klapkami na očích. Snad vyplývá jasně z mé odpovědi Alexi Kelinovi, proč jsem zklamán, že se Ruml v nynější situaci neumí chovat racionálně.

Co se týče vašeho třetího bodu, nemyslím si, že jsou programy českých politických stran relevantní. Stejně byly většinou špatně a mlhavě napsány. Už jsem několikrát napsal, že na ideologii politické strany nezáleží, každá budoucí česká vláda bude muset dělat v podstatě totéž, totiž co nařídí Brusel, NATO a co budou chtít mezinárodní finanční trhy. Všechno ostatní jsou žabomyší osobní spory. Možná, že by měli politikové víc vysvětlovat, že sami nemají žádnou moc, že moc má nad ČR Brusel. Nakonec je tomu tak i v Británii.

Píšete, že mám respektovat právo Jana Rumla a Unie svobody na vlastní názor, že by tak, jak kritizuju Rumla, že nechce jít do koalice s ČSSD, by šlo kritizovat každou stranu, třeba i komunisty, že nerespektují "pravicové" názory většiny ostatních voličů.

Já Rumlovi ani US právo na jejich vlastní názor neupírám, jen lituji, že se chovají v nynější situaci prosazováním tohoto "názoru" bigotně a iracionálně a poškozují tím Českou republiku. Od komunistů bych na rozdíl od Jana Rumla racionální chování neočekával.

Píšete, že většina lidí má z vlády sociální demokracie opravdu strach. Jenže sociální demokracie zatím ještě neměla možnost nic zkazit: pan Václav Klaus přivedl rozvoj české ekonomiky do mínusu. Jak to, že to lidem nevadí?

V sociální demokracii existují bigotně staromódní etatistické názory, ale jsou tam i moderní, blairovské názory. Pravicové strany by mohly sociální demokracii ve společné koalici přimět, aby opustila zbytky ortodoxního, zastaralého socialismu a dala se blairovskou cestou. Nakonec to, že Zeman navrhoval do funkce ministra financí Josefa Tošovského, se mi nezdá být zrovna komunistickým řešením. Kdy se lidé v ČR zbaví iracionálních, emocionálních strachů z komunismu a začnou uvažovat věcně?

Jan Čulík

Andrew Stroehlein

Předvolební rétorika mizí a politické strany začínají znovu pomýšlet na kompromis a spolužití. To se zdá být pozitivní, i když dlouhodobý trend je znepokojující.

Klaus a Zeman se začínají přátelit a je jasné, že mezi nimi vznikl vzájemný respekt - anebo obě strany uznaly, že se budou muset naučit spolu zdvořile vycházet. To bylo zjevné už před volbami, v takových prohlášeních, jaké učinil Klaus, totiž že ČSSD a ODS jsou jediné strany, které mají skutečnou politickou vizi. Na české politické scéně jsou dva giganti a oba si uvědomují, že ani jeden z  nich hned tak nezmizí.

Zároveň probíhá proces, jímž se rodí třetí gigant. O slučování KDU-ČSL a US se už hovoří dlouhé týdny, a vedoucí představitelé obou stran o tom otevřeně hovořili. Zdá se, že ať už se tyto dvě strany rozhodnou pomoci utvoření pravé či levé koalice, jejich sloučení se zdá nevyhnutelné.

Zdá se to nevyhnutelné hlavně v důsledku opakovaně vyjadřované touhy na politické scéně - tuto touhu vyjadřuje Hrad a vyjadřuje ji Unie svobody - aby se uskutečnila volební reforma. Vzhledem k tomu, že Republikáni se nedostali do parlamentu, člověk by si myslel, že touha Hradu a úsilí Unie svobody dosáhnout změny volebního systému do určité míry zeslábnou - jenže to bychom zapomínali na tu druhou "nedemokratickou" stranu, které se kupodivu účastní demokratických voleb a jejich prostřednictvím získává křesla v demokratickém parlamentu. Obávám se, že úsilí "stabilizovat" český politický systém tím, že se zabrání malým stranám, aby se dostaly do parlamentu, bude bohužel pokračovat.

Ve většinovém systému budoucnosti, jestliže bude pokračovat nynější vývoj a jestliže budou nadále existovat nynější tlaky, budeme svědky vzniku politického systému tří stran: jen ČSSD, ODS a"Unie unií" budou mít šanci v takové hlasovacím systému při hlasování do neobyčejně důležité Dolní sněmovny. Pohlédněte na nynější volby do Senátu a uvidíte, jak nevýznamné jsou menší strany.

Ale dříve, než se všichni budou intenzívně radovat z toho, že to konečně zlikviduje KSČM jako parlamentní stranu - což by samo o sobě nebylo špatné - bylo by dobré zahájit širokou veřejnou debatu a mnoha důsledcích takového politického systému tří stran.

Stabilita?

Bude nový třetí politický gigant stabilní? Je přijatelné předpokládat, že bude schopen několikrát sehrát roli tvůrce pravicových či levicových koalicí. Zdá se ale také logické, že nakonec toho lidé budou mít dost, protože to bude vypadat, jako že tato nová velká strana nemá žádné pevné zásady. Až tato třetí strana začne být nepopulární, není vyloučeno, že bude donucena sloučit se s jednou z obou hlavních stran, anebo že zcela zmizí z politické scény. Ze tří stran by tedy nakonec zůstaly na české politické scéně jen dvě.

Na základě americké zkušenosti lze konstatovat, že systém dvou politických stran není dynamický a vede k politické stagnaci. Jedna věc je nesmírně důležitá: v takovémto politickém systému pronikají jen obtížně nové myšlenky do politiky. Bažina amerického kongresu není pro Českou republiku nejlepším příkladem - nynější starobylý americký systém se zdá být beznadějně zastaralý pro takový mladý stát, jakým je Česká republika. Mladý stát by měl plně využívat veškeré své politické dynamičnosti, a ne se jí pokoušit uškrtit.

Ale i kdyby v důsledku nového volebního systému a sjednocení obou unií existovaly tři politické strany po dosti dlouhou dobu, politická scéna by byla umrtvena. Ve většinovém systému, i když v něm existují tři strany, je obtížné zaujmout veřejnost novými myšlenkami. Má-li být země dynamická, má-li být schopna předvídat v dnešním rychle se měnícím světě, je zapotřebí, aby byly přijímány nové myšlenky daleko rychleji než kdy předtím. Problémy musejí být vyřešeny daleko rychleji, protože jinak nad vámi zvítězí váš konkurent. Uzavřou-li si dveře k novým myšlenkám - nebo vzniknou-li na cestě nových myšlenek k všeobecnému přijetí nové překážky, poškodí to připravenost malých zemí, které se snaží zvýšit svůj význam na globálním trhu.

Sice jí brouky, ale...

Navzdory tomu, že jeho hnutí nemá žádná jasná řešení dnešních problémů, Kremlička zaznamenal v minulých měsících jeden úspěch. Ukázal totiž hodnotu nynějšího českého volebního systému.

Důchodci byli v minulých letech zanedbáváni, a Důchodci za životní jistoty do určité míry vyjádřila jejich nespokojenost. Jakmile to začalo vypadat, že se DŽJ dostanou do parlamentu, začaly všechny ostatní strany věnovat daleko více pozornosti tomuto důležitému problému. Nakonec se sice DŽJ do parlamentu nedostala, ale veřejné povědomí bylo v této věci zaktivizováno. DŽJ tedy sehráli významnou roli: donutili politiky, aby se zaměřili na zanedbávaný problém, protože hrozilo, že jim budou schopni odebrat volební podporu.

Je pochybné, zda by k něčemu podobnému mohlo dojít ve většinovém systému - určitě by to nebylo možné ani v USA ani ve Velké Británii, kde nemá žádná nová strana ani tu nejmenší šanci získat křeslo v zastupitelském orgánu, vůbec už nemluvě o tom, že by se mohla podílet na výkonné moci. V těchto zemích se snaží lobbystické skupiny přimět hlavní politické strany, aby se zabývaly konkrétními politickými problémy.

Potíž s tímto přístupem přirozeně je to, že zdrojem moci lobbystických skupin jsou peníze - někdy (což je demokratičtější ) pocházejí tyto peníze z mnoha malých darů, ale často pocházejí od několika málo velkých dárců. DŽJ vyvolali pozornost České republiky nikoliv proto, že by nashromáždili válečný zlatý poklad, ale proto, že podle předvolebních průzkumů veřejného mínění získali podporu veřejnosti. A co je ještě důležitější, DŽJ ohrozili podporu druhých stran do takové míry, že tyto druhé strany musely reagovat tím, že se začaly zabývat hlavním problémem, který do politické arény přinesli DŽJ.

Velmi důležitý je faktor času. Lobbystické skupiny ve Spojených státech fungují tak, že přesvědčují kongresmany a senátory po relativně velmi dlouhé časové období. Ve srovnání s tím byl vliv Důchodců za životní jistoty na českou politickou scénu okamžitý. Reakce hlavních českých politických stran byla velmi dramatická. V jednu chvíli se zdálo, že všichni hovoří o problémech důchodců.

I když jsem rád, že se DŽJ nedostali do parlamentu, jsem přesvědčen, že jejich příklad ukazuje, že nynější český politický systém má velké výhody. Reaguje rychle a dokáže rychle upozornit na potřeby a obavy občanů. To je velmi důležité v mladé zemi, jako je Česká republika, kde jsou demokratické tradice velmi slabé. Doufám, že současný systém hlasování pro dolní komoru parlamentu bude inteligentně veřejně hájen, dříve, než se ho někdo rozhodne měnit. Nynější český volební systém má jistě své chyby, ale přináší České republice také určitá pozitiva.

Andrew Stroehlein

The Question of a Three-Party Political System and the Value of the Bug-eater

Andrew Stroehlein

Pre-election rhetoric is disappearing, and parties are starting to think of compromise and spolužití once again. This would seem all for the better, though a long-term trend is worrying.

Klaus and Zeman getting chummy, and it is clear that a mutual respect has developed between them - or at least an acknowledgement that they will have to learn to co-exist civilly. This was evident even before the election in statements such as Klaus' that CSSD and ODS are the only parties with real vision. There are two giants on the Czech political scene, and they realise that neither of them is gong to disappear very soon.

A third giant is now in the process of being born. The sloučení of KDU-CSL and US has been a rumour for weeks, and has even been given open consideration by major figures in both parties. It seems that no matter whether they opt to help form the left or right coalition, their union seems inevitable.

It seems inevitable mainly because of the repeated desire on the political scene - from the Hrad and from members of US - for electoral reform. With the Republicans now out of Parliament, one might think that the Hrad's desire and US's ambitions for electoral change would be diminished to some extent - but then we would be forgetting that other "undemocratic" party that oddly takes part in, and wins seats in Parliament through democratic elections. The move to "stablise" the Czech political system by blocking out small parties will, I fear, continue.

In the většinovém systému budoucnosti, if current trends and pressures continue, we will see a three-party system develop: only CSSD, ODS and the "Union of Unions" parties will have little chance in such a system of voting for the all-important Lower House. Take a look at the Senate elections now to see how insignificant smaller parties are.

But before everyone gets overly excited about finally seeing the end of KSCM - not a bad thing by itself - it would starting a wide-ranging public debate about the many consequences of the resultant three-party system.

Stability?

Would that new third political giant be stable? Is it reasonable to think that it could play king-maker for both right and left coalitions several times, but it also seems logical that eventually people would get sick of this because it would seem like a lack of principle. After the third party lost favour, it could be forced to unite with one of the main two parties or disappear from the political scene forever. Three parties would eventually become two.

From American experience, one can see that a two-party system is not dynamic, and leads to a kind of political stagnation. Most importantly, it is difficult for new ideas to filter into politics. The mire of the American congress is not the best example for the Czech Republic - the now ancient US system seems hopelessly outdated for such a young state like the Czech Republic. A young state should make use of its political vibrancy not try to strangle it.

But even if the new electoral system and unification of Unions left three parties intact for a significant period of time, the political scene would be stupefied. In a vetsinovem systemu even with more than two significant parties, it is difficult to get new ideas to the forefront of public attention. To be dynamic and prepared in this rapidly changing world, new ideas have to be embraced much more quickly than before. Problems have to be solved more quickly lest your competitors get an edge on you. Closing the door to new ideas - or rather putting additional obstacles in their path - will damage the preparedness of small countries fighting to increase their significance in the global market.

He is a Bug-eater, but Still...

Despite the fact that his movement had no clear solutions to today's problems, Kremlicka scored one success in recent months. He showed the value of the current electoral system in the Czech Republic.

Pensioners have been neglected in recent years, and DZJ articulated their dissatisfaction to some extent. As soon as it seemed that they would get into Parliament, all the other parties started paying much more attention to this important issue. In the end, DZJ didn't make it into Parliament, but public concern was raised significantly. DZJ thus served an important role: they got politicians to focus on an issue with the real threat of stealing votes.

It is doubtful that such a phenomenon would be seen in a vetsinovem systemu - certainly not in the USA or UK, where no upstart party has even the slightest chance of a seat in the legislature let alone a possibility of executive power. In those countries, lobby groups play the role of encouraging the major parties to focus on particular issues.

The problem with that is of course that lobby groups owe their strength to money - sometimes (more democratically) from many smaller donations but often from a few large single donors. DZJ got the country's attention not because it had a war-chest of crowns to impress others but because, according to preliminary polls, it had popular support. More importantly, DZJ threatened the political support of other parties to such an extent that those other parties had to respond by facing the main issue DZJ raised.

The time factor is critical. Lobbies in the USA work by impressing Congressmen and Senators over a relatively long period of time. DZJ's effect on the political scene in the Czech Republic was immediate by comparison. The reaction time of the Czech political heavyweights was impressive. At one point it seemed that every one was talking about the problems of pensioners.

Though I am glad that DZJ did not get into Parliament, I think that their example shows the advantages of the current political system. It reacts quickly in drawing attention to people's needs and fears. This is critical for a young country like the Czech Republic where democratic traditions are very weak. I hope that the current system of voting to the lower house is given a decent public hearing before any moves are made to change it. It certainly has its faults, but for the Czech Republic, it also brings some benefits.

Andrew Stroehlein

(Podle diskuse v semináři k projektu České vzdělání a Evropa zpracoval Ondřej Hausenblas)

O výsledcích mezinárodních výzkumů čtenářské gramotnosti (Reading Literacy Study) a matematického a přírodovědného vzdělávání (Third International Mathematics and Science Study) se mnoho psalo v článcích v tisku učitelském i běžném. Konkrétní čísla a pozice ve srovnávacích tabulkách vypovídají o minulosti českého školství: takto jsme učili a takto to dopadlo. Nás však zajímá budoucnost vzdělávání a proto je vhodnější se nad výzkumy ptát:

Jaké jsou příčiny dosažených výsledků? Které vlastnosti školy a českého vzdělávacího systému je ovlivňují? Co má učitel, co škola a co řízení školství dělat k jejich zlepšení?

Je třeba včas a důkladně výsledky výzkumů interpretovat. Případné závěry a návrhy kroků, vyplývající z takové analýzy, je nutno ověřit konzultacemi s učiteli, ověřením se žáky, a pak podle nich upravovat vzdělávací politiku, kurikulum, nové učebnice.

Některé zjištěné údaje by nás měly vyburcovat k neodbytným otázkám a předběžným hypotézám:

Jak dlouho se u nás studuje, v kolika letech u nás mládež se vzděláváním končí - a proč?

Které dítě chodí do škol delší dobu, to také počítá s ještě dalším pokračováním svých studií. U nás však je rozdíl mezi věkem žáků osmých tříd a průměrným věkem na konci středoškolského vzdělání jeden z nejmenších! Zdá se také, že závislost mezi tím, jak dlouho dítě chodí do škol a jak je úspěšné v testech, je velká.

Žáci mladší než 16 let u nás školu opouštějí sice méně než ve světě, po 17. roce věku však procento dětí v českých školách klesá velmi prudce, zatímco ve vyspělejších i srovnatelných zemích je úbytek výrazně pomalejší. Snad si naše rodiny nemohou (bezplatné) vzdělávání dovolit? Měli bychom vědět, zda např. bohaté země nedávají do vzdělávání víc peněz, a zda jim žáci zůstávají déle ve škole právě proto, nebo zda jsou k tomu ještě další důvody.

Tedy:

1. hypotéza: České vzdělávání je krátké, a tím se celkově snižuje jeho úspěšnost.

Jak se u nás rozhoduje o tom, kdo "půjde na studia"?

O vhodnosti dítěte pro studium se u nás rozhoduje u přijímaček na střední školy dost brzy, a kdo nemá žádané "předpoklady", je ze školství vytlačenŠ

Tolik dětí u nás v šestnácti letech se školou končí možná proto, že studium na střední škole je tradičně považováno za věc vyhrazenou jen pro nadané.

Velké procento žáků se tak dostává jen do škol učňovských, méně náročných a ukončovaných dříve a bez maturity, nebo do škol úzce odborných, anebo nestudují dál vůbec. Proto asi je v České republice největší propast mezi všeobecnými znalostmi žáků v 8. ročníku ZŠ a  studentů na konci školy střední.

Za hlavní způsob vyhodnocování žákovy způsobilosti studovat jsou u nás tradičně považovány přijímací zkoušky. Jsou důležitější než zkoušky nebo hodnocení závěrečné - na základní škole takovou zkoušku ani nemáme, kvalita maturit na různých školách je nepřijatelně rozdílná, některé vysoké školy ji zcela ignorují.

Studenti i rodiče častěji přemýšlejí o tom, jak se dostat na gymnázium, na vysokou školu, ale málo o tom, jak dobře odmaturovat. Soustředění na to, aby se žák dostal "mezi vyvolené", vede v průměru k horším výsledkům vzdělávání: Čím je školský systém selektivnější, tím horší jsou celkové výsledky žáků, protože početná skupina těch "ke studiu nevybraných" se propadá hlouběji do nezájmu a svými špatnými výsledky mocně v celkovém průměru převáží dobré výsledky těch nemnoha studentů vyvolených.

Tedy:

2. hypotéza: Naše školství je vysoce selektivní - nedává šanci ("pojď a ukaž, co umíš"), nýbrž při přijímacích zkouškách šance odmítá ("ty se nehodíš") - celkově proto dopadáme hůře než západní cizina.

Jak se česká škola vyrovnává s přirozenou nerovností žáků (sociální, psychologickou) a jakou roli v selekci žáků hraje u nás rodinné zázemí? Jak si je česká škola vědoma toho, že její kritéria výběru jsou kulturně a sociálně nerovná ?

Empirické výzkumy ve světě (u nás obecně málo neznámé nebo dříve dokonce popírané) mluví hlavně o vlivu rodinného zázemí a vlivu rozdílů mezi kulturními nebo sociálními vrstvami společnosti (Coleman, Jencks v USA, Bourdie ve Francii, Bernstein v Británii).

U nás se rodiny liší hlavně v kulturnosti, a už méně v majetku. Záleží i na vzdělání rodičů, jaká je jejich slovní zásoba, kulturní aktivity. Škola obvykle zvýhodňuje děti z prostředí kulturně vyššího, protože učitelé sami z něho většinou pocházejí (je to tedy také problém komunikační).

V české škole jsou znevýhodňovány děti z rodin s menší verbální pohotovostí (s menší "výřečností"), s nižší kulturou ve čtení, s menšími příležitostmi k rozumové reflexi. Koncepce vyučování i přijímací testy na střední školy jsou hlavně psané a čtené, vyžadují vyšší míru abstraktnosti v uvažování, než je běžné v daném věku dítěte.

Sama výuka ve školách je abstraktní, založená více na slovech (učitelé velmi mnoho přednášejí) než na zkušenostech (málo dávají žákům možnost najít řešení sami nebo společně, experimentem nebo úvahou).

Škola však by mohla pomáhat nerovnosti překonávat - v  zahraničí se v 70. a 80. letech usilovalo o demokratizaci školy, a proto tam nastal posun v tom, jak jsou žáci ve své různosti vnímáni a jak je dětem s jiným kulturním zázemím umožňováno, aby studovaly a aby byly úspěšné.

Pomáhá si české školství k lepším výsledkům tím, že odděluje studijně nadané děti od ostatních?

V zemích, které usilují prostřednictvím školy o vyrovnání sociálních nerovností mezi žáky, se daří snižovat i jejich rozdíly ve výsledcích studia, a přitom se nesnižuje výkon těch nejlepších (TIMSS).

U nás však tyto rozdíly spíše posilujeme. Děti s dobrým rodinným zázemím u nás ve vzdělávání pokračují a zároveň, kvůli vysoké selektivnosti školství, odtud vytlačují ty méně obdařené (vrstva nadaných dětí tedy mění školu k svému obrazu a činí ji nepřístupnou vrstvám ostatním).

Avšak tříděním dětí poškodíme i samy žáky nadané - tím, že je vytrhneme z normálních sociálních souvislostí. Dnes už je u nás docela jasné, že vytvářením škol pro nadané děti jsou poškozováni žáci ostatní: ve školách základních chybějí žáci zvídaví a snaživí jakožto model pro druhé.

Tedy:

3. hypotéza: Naše škola se utváří k obrazu těch žáků, o které stojí, a zanedbává ostatní. Tím prohlubuje kulturní a sociální nerovnosti mezi žáky a studenty.

Jaký vliv na vztah dětí ke vzdělávání (na jejich motivaci) má náš školský systém?

Nepřispívá k nezájmu o další vzdělávání také pověst škol?

Po ukončení učňovského oboru se žákům vyšší vzdělávání nerýsuje. Absolventi středních odborných škol bývají na vysokých školách handicapováni tím, že mají slabší znalosti v obecné části matematiky a  fyziky. Za správnou cestu na vysokou školu jsou u nás obecně považována jen gymnázia. Učni mohou sice pokračovat ve vzdělávání nástavbově - pokračuje jich 50%, ale dnes je tato možnost administrativně omezována.

Základem řešení, jak podnítit zájem žáků o pokračování ve studiu, by však měla být rozsáhlá vnitřní diferenciace na 2. stupni základních škol. Bylo by také potřeba přehodnotit dnešní tři proudy středního stupně tak, aby "kanál" plynoucí do vysoké školy nebyl tak úzký. Takovým proudem by mohlo být např. tzv. lyceum - střední škola s rozmanitou vnitřní nabídkou různě profilovaných typů studia.

Tedy:

4. hypotéza: České školství žáky většinou demotivuje, odrazuje je od studia a od pokračování v něm.

Vypadá to, jako by vinu za neúspěšnost českých žáků v mezinárodním srovnávání nesl hlavně sám český školský systém.

U nás se tradičně myslí hlavně na instituci školy, a ne na pojem vzdělávání.

Proto si neumíme dobře všímat ani rozmanitosti cest ke vzdělanosti, ani moderní psychologie učení.

Žáky demotivuje nejen systém škol, ale i způsob, jak ve školách učíme, jaké jsou vzdělávací strategie učitelů i žáků, jak se žákům zpřístupňuje technologie učení, jak jsou vedeni k tomu, aby si sami uměli najít motivaci a aby nebyli závislí jen na vnějším hodnocení.

Byla by potřebná změna v přípravě učitelů, aby ovládali moderní styly vyučování a rozuměli stylům učení svých žáků, aby podporovali osobnostní růst žáků a studentů a nedopustili, že speciální předměty a témata na střední škole potlačují všeobecné znalosti. Ale učitelé jsou dnes spíše unavení, apatie se šíří zejména mezi učiteli tvořivými, kterým se nepodařilo prosadit proti konzervativnímu okolí své inovativní přístupy.

Jaká jsou stanoviska decizní sféry, tedy ministerských pracovníků, politiků?

Většina vládních úředníků má názory opačné, než k jakým poukazují výsledky mezinárodních výzkumů a než jaké se dnes preferují v Evropské unii. Otevřeně se u nás podporuje selektivita škol. Jak v systému škol, tak ve zkušenosti rozhodujících pracovníků u nás chybí vývoj, kterým Evropa prošla od 60. let. Například v pojetí vzdělávání jako celoživotní činnosti.

Jaké by měly být cíle veřejné diskuse o směřování českého školství?

Argumenty pro potvrzení moderních perspektiv ve vzdělávání jsou obtížné - spokojenost dítěte je totiž neměřitelná a také neprůkazná. Posuzovat, jak účinné jsou inovační způsoby učení, je těžké proto, že vyžadují kritéria, která budou exaktními badateli vždy považována za nespolehlivá, neprůkazná.

Výsledkem této neinformovanosti v české veřejnosti však nakonec může být, že bude výhodné dovážet vzdělance ze zahraničí. Bylo by potřeba dosáhnout toho, aby nová kritéria kvality ve vzdělávání, ač exaktně neměřitelná, byla veřejně považována za rozhodující.

Avšak ve společnosti se spíše projevuje tlak pragmatických hodnot. Nestačí tedy testovat své hypotézy o kvalitě vzdělávání jen na výsledcích statistických průzkumů. Vzdělanost se projevuje právě i jinde, v občanském životě: v tom, jak kvalitně lidé umějí rozumět čtenému textu, jak jsou vybaveni pro občanské životní situace.

Jaký je tedy účel výzkumů a poslání badatelů o kvalitě vzdělávání?

Výzkumy ukazují, jak složitě propojené jsou problémy ve školství. Proto je třeba opustit strategii jednoduchých řešení, není možné direktivně do systému zasahovat v jediném místě, např. regulováním počtu středních škol.

Kromě vnější analýzy dat je třeba hledat kořeny poklesu i v tom, jak se pracuje s dětmi ve třídě a škole. Nejtěžší je poznat a rozhodnout, jaké kroky máme podniknout k nápravě. Pro dobré programy bude potřeba připravit učitele ve školách, a to jak přísunem srozumitelných informací, tak profesním tréninkem. Mezi špičkou učitelů je v posledním roce patrné oživení zájmu o inovace a souvislosti, možná i proto, že se o ně začalo zajímat Ministerstvo školství.

Výsledky mezinárodních průzkumů dodávají sice precizně zpracovaná, ale přece jen jednostranná data o školství - data získatelná v plošných písemných testech. Taková data patří k té jednodušší stránce vzdělání.

Skutečně složité kompetence žáků se v testech zjišťují velmi obtížně, málo a draze. Úkolem výzkumu a vývoje v resortu školství bude v nejbližší době nejen dotáhnout do konce standardizované testování na výstupech ze škol, ale nezanedbat ani vývoj a zavádění složitějších metod zjišťování kvality žákova a studentova výkonu.

Tedy:

Pro budoucí úspěšnost českého vzdělávání je důležité i to, aby se lidé “nahoře" i “dole" ve školství naučili rozumět složitým a dlouhodobým souvislostem.

(Podle diskuse v semináři k projektu České vzdělání a Evropa zpracoval Ondřej Hausenblas)

Co chybělo v dopise pana ministra Sokola

Dalibor Štys

Dopis pana ministra Sokola mne potesil. Postradal jsem v nem dva aspekty -

1) pokud se nekde, totiz ve Skandinavii, podaril prosadit nazor ze remeslnik je uctyhodna profese, bylo k tomu nutne prosadit ohromne spolecenske prerozdelovani.

2) nase skolstvi melo jeste v roce 1992 velmi slusnou uroven. Stacilo jen namisto casti jiz zastaralych vedomosti zacit ucit souvislosti v ramci daneho predmetu. Bohuzel doslo k opacnemu procesu - lide, kteri si byli vedomi souvislosti, ze skol odesli a i na mista reditelu se dostali lide, kteri nejsou schopni niceho vice nez vymahani urciteho objemu vedomosti.

Jeste nekolik vybranych praktickych faktu: Ucitelske uvazky byly snizeny v dobe, kdy byly navic administrativne narizeny 9 tridy zakladni skoly. Tak doslo na vsech strednich skolach k vypadku jednoho rocniku. Proto je i v mistech s nekolika strednimi skolami obtizne zajistit pro ucitele 100% uvazku, ackoliv je zrejme, ze tito ucitele za 2-3 roky opet budou potreba. Toto je skutecny dusledek konani ministra Pilipa.

Ucitel ve skole v urcenou dobu dobu proste musi byt. To, pri zpusobu jakym funguji nase urady, znamena ze prakticky neni schopen nic zaridit. Je totiz mozne se uvolnit jednou, ale ne 25x, coz je prumerny pocet navstev ruznych uradu ma-li clovek vlastni byt, podava danove priznani a zada o socialni davky. Drive podobne obchuzky v rodine mnoha vysokoskolaku zarizovala manzelka - ucitelka. Kdo je zarizuje dnes mi neni znamo, ale zajiste i takto vznikaji uspory na socialnich davkach.

Dalibor Štys