Poznámka k českým volbám
Jako u každých voleb, tak i u právě proběhlých českých se dá spekulovat o tom, proč to zrovna takhle dopadlo a k čemu to povede v budoucnosti.
Nejdřív k tomu prvnímu, tedy proč. To, že si ODS, po dvou letech a dalších několika set ztracených miliardách pohoršila jen o dvě procenta voličské podpory lze nejspíš přičíst kombinaci dvou prvků, nevědomosti a manipulaci voličů.
Jan Čulík napsal ve svém komentáři k volbám (BL, 22.6. 1998) svatou pravdu: "Česká republika je natolik svázaná smlouvami s Evropskou unií a s NATO a tlakem mezinárodních finančních kruhů, že jakákoliv vláda bude muset provádět v podstatě tutéž politiku". Tahle skutečnost, k níž se ještě vrátím později, podle všeho českým občanům příliš nedochází, patrně z toho důvodu, že v české politice převažují, jak Jan Čulík píše ve stejném článku, osobní antipatie a nenávisti nad věcným přístupem. Je tedy velmi pravděpodobné, že část voličů, kteří hlasovali pro ODS a US to udělala v domnění, že tím zachrání zemi před levicovým nebezpečím.
Onehdá jsem se zmínil o tom, že jsem byl s jedním českým podnikatelem na pivu. Samozřejmě řeč přišla na politické strany a volby: Tobě to můžu říct, povídá, že tenhle je gauner a tenhle hlupák (a zmínil několik politiků - jména s ohledem na BL vynechávám), jenže když jdu na pivo doma, tak to tam těm lidem říct nemůžu, protože oni jsou nevzdělaný a volili by socany.
Jeho sdělení obsahovalo jistou lichotku. Zřejmě mě nepovažuje za primitiva, kterému by se taková věc musela v hospodě tajit. Na druhé straně ovšem demonstroval, že české myšlení je pořád v zajetí pravosti a levosti a podstatné věci se nedostanou na pořad dne.
Jenže kdo s nimi má vyjít na světlo, když ne sdělovací prostředky. Vratislav Kuška to v článku (BL, 22.6. 1998) vyjádřil zcela přesvědčivě: "Poslední volby opět prokázaly, že volič v ČR a tím celý národ, jsou rukojmími politické elity, která se formovala v bývalém Prognostickém ústavu, který byl zřízen především za tímto účelem, nebo ve spolupráci s nÍm. "
Až na pár výjimek, které slouží pouze jako reklama a vnadidlo, většina lidí na politické scéně získala zkušenosti, známosti, možnost se organizovat a počáteční kapitál ve službách komunistického režimu. Jejich pozice, především finanční, umožňující jim téměř absolutní ovládání sdělovacích prostředků, jejichž nezávislost je podmínkou fungující demokracie a demokratických voleb, je zvýhodňuje natolik, že noví lidé, kteří se s nimi nespojí, nebo s nimi dokonce budou ve skutečné, ne zdánlivé, opozici, nemají a ještě asi dlouho nebudou mít šanci.
Takže nejen předcházející, tyto, ale i budoucí volby budou ještě dlouho dopadat tak, jak dopadají. Dokud nevzniknou nezávislé sdělovací prostředky, které budou bez obav kritizovat všechny nedostatky a špatnosti, kterých je dost i ve slušných a relativně dobře fungujících demokraciích, budou v ČR pouze takové výsledky voleb, jaké současná situace umožní. V ČR vznikl jakýsi druh feudální pseudodemokracie, ve které o moc soupeří a rozdělují si ji pouze různé, zdánlivě a částečně i skutečně názorově rozdílné větve vládnoucího klanu, jejichž hlavní motivace, t.j. touha po moci a výhodách z ní plynoucích, je u všech stejná."
Podle toho, co jsem se v době předvolební kampaně dočetl (ČT nemohu v Kanadě sledovat), se mi zdá, že vztah politiků a novinářů je podobný tomu mezi ředitelem a sekretářkou z vtipu: "Tak už ho tam dejte, pane řediteli" povídá roztoužená sekretářka. "Vždyť už ho tam máte", sdělí ji ředitel, a sekretářka na to: "Jů, to je ale macek, pane řediteli".
Servilnost sdělovacích prostředků je asi jedním z důvodů, proč se, jak píše Daily Telegraph (citovaný v BL, 23.6. 1998), Klausovi podařil pozoruhodný návrat na politickou scénu a to navzdory rozkolu v ODS a desetiprocentní podpoře této strany v únoru 1998. Troufl si snad některý český sdělovací prostředek na analýzu období 1992-97 a stala se taková analýza středem volební kampaně? Skutečný stav české společnosti včetně ekonomiky, sociální sféry (zdravotnictví, školství, bydlení), připravenost na možné důsledky ochabnutí světové ekonomiky - to jsou věci, které by měly být v popředí zájmu.
Václav Klaus v rozhovoru pro Literární noviny (BL, 12.6. 1998) dostal tuto otázku: "Kdybyste býval měl na počátku své premiérské éry ty zkušenosti, jaké máte nyní, byl byste prosazoval jinou politiku ve vztahu k vědě, školství, kultuře?" Odpověděl na ni takto: "Ne, určitě bych nedělal politiku ani o milimetr jinou". Místo toho, aby se novinář na tomto místě zeptal, proč si je (Klaus) tak jist, že jeho politika v této oblasti byla úspěšná, když se o mnoha lidem tak nejeví, nechává věci volný průběh, čehož Klaus využívá pro 170 slov naprostého blábolu z nichž s trochou fantasie plyne, že za všechno může Chytilová.
V uvedeném případu nemusí ovšem jít o neschopnost novináře, ale o normální censuru. Nikdo totiž neví, jak rozhovor probíhal, co nechtěl pustit editor a co třeba odmítl autorizovat Klaus.
Výsledky voleb nepochybně ovlivnili profesionální vylepšovači veřejného mínění. Dělá se to kdekoli jinde a tak není důvod, aby k tomu nedošlo i v ČR. Je známo, že třeba president Bush najal před válkou v Zálivu jistou firmu, aby vypracovala plán, jak válku prodat Američanům. Co, kde, kdy a jak říct. Kdy se usmát, kdy pohrozit pěstí a kdy zamáčknout slzu.
Úspěch Jelcina v posledních presidentských volbách (jednu dobu jeho podpora klesla na pouhých 6%) je rovněž připisován jeho spolupráci s (americkými) odborníky. A samozřejmě ovládnutí ruské televise Jelcinovými lidmi, kteří do ní nikoho jiného v podstatě nepustili. Presidentská kampaň se nakonec točila kolem šotu v němž Jecin provozuje jakési tanečky před rockovou kapelou a problémy Ruska šly stranou.
Bylo by jistě zajímavé vědět, do jaké míry ovlivnilo české volby třeba vyhození Ivana Kytky z ČT. Nic nemohlo vyhovovat vládnoucím stranám víc než zbavit se člověka, který by mohl způsobit, že se na veřejnosti kladou nepříjemné otázky.
Základním trikem (ten znají dobře kouzelníci) je odvádění pozornosti. Všimněme si například údajného finančního skandálu ODS. Nejdřív to vypadá jako podvod na podvod a najednou, aniž by se cokoli vyšetřilo (jak asi pracuje policie?), využije se nezávazný audit jako argument k tomu, že se ODS vypořádala s minulostí. (Viz například článek v BL, 22.6. 1998, o tom, že se ODS od finančních skandálů očišťuje. To je, podle mého názoru logická nehoráznost, protože tuto ani jinou politickou stranu nemůže očistit nic jiného než výsledek nezavislé kontroly jejich hospodaření a v případě pochyb o možném porušení zákona, prokurátor a soud.)
A pak přijde bamberská aféra, která staví ČSSD do ještě horšího světla než ODS. Zaprodání republiky nějakému podnikateli Vízkovi. Když se rozetře dostatečné množství másla na hlavě Zemana, prohlásí president Havel, že šlo o ohrožení základních zájmů státu (proč se s tím tedy proboha nic neudělá) a to nejspíše pletkami bývalých členů komunistické rozvědky, kteří usilují o destabilizaci poměrů v ČR. Prý to vyplývá z tajné zprávy BIS. To je samozřejmě stupidní argument, protože jakékoli oslabení české levice vede automaticky k posílení pravicových stran a tím ke stabilizaci jejich moci. (Co když to je naopak práce BIS, která teď sama sebe vyšetřuje?)
Do manipulace voličů patří zjevně i zveřejnění Havlova dopisu Klausovi (proč mu vlastně sděluje něco z pravděpodobně důvěrného rozhovoru) podle nějž je Zeman "unaven" a nechce být ministerským předsedou. Tato akce (načasovaná na dva dny před volbami, kdy již není dostatek času zprávu vyvrátit a případně využít ve vlastní prospěch) totiž naznačuje voličům, že nemá cenu hlasovat pro stranu, jejíž předseda o vedení státu nestojí. Zemana by musel ve vedení strany někdo nahradit, a tak volit ČSSD by bylo riskantní, protože nikdo neví, kdo by na jeho místo přišel a s jakým programem.
Prognózu budoucího vývoje obsahuje výše citovaný článek Vratislava Kusky. S největší pravděpodobností se nestane vůbec nic, protože není v zájmu nikoho u moci, aby opak byl pravda.
Je jen zbožné přání, aby si politikové konečně uvědomili, že svými mandáty přijímají odpovědnost za osud deseti miliónů lidí. Aby si uvědomili, že jen velmi chytrá ekonomická politika umožní zajistit republice takovou pozici, aby mohla, alespoň v míře již citovaného výroku Jana Čulíka, udržet vlastní nezávislost.
Někdy se zdá, že Česká republika žije v jakési ilusi, že přechytračila svět a že se jí nemůže nic stát. Něco jako jistota vojáka, že to trefí toho vedle, ale ne jeho, přičemž ten voják však zapomíná, že vzhledem k sousedovi je on ten "vedle". Pozornosti uniká, že valná část krátké "novokapitalistické" historie republiky spadá do období světové ekonomické stability, v němž není o investory nouze. Málokdo bere na vědomí, že v tomto období relativní prosperity dokázala Česká republika místo reserv nahromadit ohromné ztráty.
Čím dřiv začnou politikové vnímat tuto realitu a přestanou se zabývat vlastními kapsami (přijmou v parlamentu zákony proti sobě), opojením z červených koberců a titulů, tím líp. Pokud poslední volby oddělily od moci byť jen pár politiků, kteří této proměny nejsou schopni, nemusí být budoucnost zcela beznadějná.
