Pošetilci s politickou protekcí
Jan Čulík
Ve středu 27. května 1998 jsem v diskusi o České televizi v Radiofóru konstatoval toto:
"Situace v České televizi zdá se být asi taková. Je tam určitá - dosti velká redakce zpravodajství, jsou tam různí pracovníci, někteří pracovníci jsou postaveni níže, jiní výše, ale, kupodivu, na tom, jak se zdá nezáleží. Z minulosti vzniklo to, že někteří pracovníci zpravodajství České televize mají velmi dobré konexe na poslance, na politiky, a ti mají v té ČT v současnosti daleko větší moc než často jejich nadřízení. Ti nadřízení se jich bojí. Nově příchozí lidé nemají konexe u politiků a tak jsou v dosti slabém postavení. Ivan Kytka, pokud tomu dost dobře rozumím, i když jsem s ním o tom nehovořil, musel z televize odejít, protože byl šest let v zahraničí a neměl protekci. Byli tam jiní lidé, kteří měli jiné pojetí a měli protekci."
Generální ředitel České televize, který ve výše zmíněném rozhovoru reagoval na všechny konkrétní otázky neuvěřitelným mlžením, mlžil v tomto rozhovoru také. Na má výše citovaná slova reagoval mj. takto:
"Situace ve zpravodajství, respektive chod takového mechanismu, jakým je redakce zpravodajství veřejnoprávní televize je velmi, velmi složitou, velmi subtilní záležitostí, takže některé věci přece jen zjednodušujete a ty věci, které naznačujete, ty já bych nepřijímal."
Jakub Puchalský však nemluvil pravdu buď v tomto případě, anebo o týden předtím, ve středu 20. května, den před vypuzením Ivana Kytky z funkce šéfa zpravodajství České televize.
Toho dne totiž Puchalský poskytl rozhovor týdeníku Prague Business Journal. Snad proto, že časopis vychází v angličtině, a v ČR ho tedy málokdo čte, definoval Puchalský bez mlžení a docela odvážně a otevřeně, co ho zřejmě přimělo k vypuzení Ivana Kytky, člověka, za nímž jel o několik týdnů předtím až do Londýna a téměř si rval vlasy, že ho musí do funkce šéfa zpravodajské redakce získat. Proč ale pak mlžil o týden později v Českém rozhlase?
(Znovu opakuji, že mi nejde o osobní osud Ivana Kytky, ale o modelový příklad, jímž Česká televize dokázala, že je v nynější situaci a v nynějším spiknutí mezi českými politiky a podřadnými novináři neschopna jakékoliv profesionálnější reformy.)
V časopise Prague Business Journal, na týden 25. - 31. května 1998, v článku, jehož autory jsou Scott McMillan a Otakar van Gemund, konstatuje Jakub Puchalský den před vyhozením Ivana Kytky zcela otevřeně:
"I am not happy Parliament wants to interfere" with the "independence" of Czech TV, Puchalský said on Wednesday. He added the Commission's special meeting was most likely the result of political connections of some people from the management of the news department, though he would not specify any names.
Překlad:
"Nejsem spokojen s tím, že chce parlament zasahovat" do "nezávislosti" České televize, řekl Puchalský ve středu. Dodal, že speciální zasedání komise je nejpravděpodobněji důsledkem politické protekce některých osob ve vedení zpravodajské redakce, i když nechtěl uvést žádná jména.
A jaká je situace ve zpravodajské redakci České televize dnes?
Zdeněk Šámal, nový vedoucí zpravodajské redakce, nejenže nemá žádnou koncepci a dosud se na veřejnosti projevil jen pozoruhodným kamarádšoftským, kvalitu a profesionalitu nevyžadujícím rozhovorem, umístěným na internetových stránkách ČT, ale v redakci neprovádí absolutně žádné změny. Je co nejpasívnější, cynikové prohlašují, že se obává, že kdyby se pokusil něco zlepšovat, okamžitě ho stihne osud Ivana Kytky. Domácí redakcí vládne koncem května do funkce šéfa vedoucího domácí redakce ČT Bohumil Klepetko, nevýrazný novinář, který v éře Ivana Kytky z ČT odešel, pak se ho veřejně zastal poslanec ČSSD Pavel Dostál, a ejhle, Klepetko byl najednou zčistajasna jmenován novým šéfem domácí redakce zpravodajství ČT.
Klepetko je tak chabý moderátor a chaotický žurnalista, že jak se zdá snad teprve Britské listy mu udělaly určitou reklamu. Přišlo několik dopisů od čtenářů s dotazy, kdo to proboha ten Klepetko je, že si ho diváci ČT dosud nikdy nepovšimli. Tak výrazná je to osobnost, jakou jmenoval po vypuzení Ivana Kytky Jakub Puchalský do vzkříseného křesla šéfa domácího zpravodajství.
Klepetko to mimochodem byl, kdo minulou sobotu - zjevně z titulu své zbrusu nové šéfovské funkce - předvolebně interviewoval na ČT Václava Havla. Nebyl příliš dobře připraven, takže Havel na jednom místě musel opravovat věcné chyby v jeho otázce.
V časopise Televize napsal v těchto dnech Klepetko, že chce prosazovat v ČR "seriózní zpravodajství".
A jak seriózní je práce zpravodajské redakce, jejíž mnozí členové nemají příliš mnoho co na práci, a tak postávají po chodbách a intrikují?
Jak známo, Jan Ruml prohlásil, že nedostane-li se do parlamentu, oholí si vousy.
Jak reagovali vysoce vytížení a absolutně profesionální (vůbec ne dětinští) pracovníci zpravodajské redakce ČT na tuto závažnou zprávu?
Usedli k televizním počítačům a jali se grafickými programy upravovat tvář Jana Rumla, aby zjistili, jak asi vypadá bez vousů.
Ve 13.30 se konají ve zpravodajské redakci schůze. Reportéři ČT, kteří by měli být tou dobou dávno ve městě, zjišťovat, co se děje, získávat zprávy a připravovat reportáže, pasívně sedí na těchto schůzích.
Oni ale vlastně přece žádné zprávy získávat nemusejí. Sedí v redakci u telefonu a čekají, co jim napovídají mluvčí jednotlivých politických stran. Z toho pak vzniká zpravodajství.
Možná, že se s Českou televizí a jejím zpravodajství skutečně nedá nic dělat, než to celé vyvrátit od základů. Jinak se ten zhoubný etos druhořadosti asi nezlikviduje. Co kdyby byla Česká televize zprivatizována? Druhořadí flákači, kteří tam intrikují po chodbách, by se museli naučit pracovat, anebo by museli odejít.
Britské listy mnohokrát ostře kritizovaly televizi Nova, obávám se však, že v nynějším předvolebním období jsou zpravodajské a publicistické pořady Novy lepší než ČT. ČT nepřispívá ničím k předvolebnímu politickému procesu.
Většinou ve zpravodajství ČT neexistuje skutečná svoboda projevu, reportéři ČT nemají tušení, co to je profesionální novinářská práce, nemají ponětí o tom, co to je demokracie.
K podrobnému rozboru zpravodajských pořadů ČT se Britské listy vrátí v některém z příštích čísel.
Jan Čulík
Tipy pro českého voliče - anonymní bloudění předvolební zemí
Jak se blíží všeobecné volby, ubohý volič má před sebou deprimující rozhodnutí, které se dá zredukovat na jednoduché dilema: mám hlasovat pro starou skupinu idiotů, anebo pro novou skupinu idiotů?
Neexistence slušného výběru v politické aréně je více než nahrazována množstvím rad, které přeplňují komentářové sloupky denních listů. Vratislav se na těchto aktivitách nijak nepodílí, a tak se rozhodl přispět tímto rozsáhlejším souhrnným příspěvkem.
Vždycky je jednodušší zahájit souhrnné hodnocení u extrémů a propracovávat se pak pomalu do centra. Proto Vratislav zahajuje tento článek na nejextrémnějším konci racionálního politického spektra.
Vzteklinou postižený pes z Mladé fronty Dnes
Čas od času - bohužel podle Vratislavových měřítek až příliš často - vyráží se své klece v Mladé frontě Dnes vzteklinou postižený pes Jiří Leschtina a terorizuje okolí křečovitými záchvaty vzteklé agrese. Myslím ale, že sousedství si na to už zvyklo a lidé nyní prostě zamykají vrata, když slyší šílené štěkání a vidí, jak se ulicí řítí zpěněná huba. Přesto však by bylo výrazem slušnosti a dobrého sousedského chování, kdyby Mladá fronta Dnes investovala do pevnější klece. Co se dá dělat - to je konec konců také demokracie - i vzteklinou postižení psi mají právo pobíhat volně po ulicích.
13. června 1998 napsal Jiří Leschtina, že po volbách bude Zeman spolupracovat s republikány, aby získal podporu pro utvoření vlády, anebo je dokonce vezme do své vlády.
Vzteklému Psu vůbec nevadí, že jeden čelný sociální demokrat, který zřejmě bude za několik týdnů jmenován do funkce ministra, stále ještě obviňuje republikány z toho, že se stal loni terčem brutálního fyzického útoku. Leschtina zcela ignoruje, že tento budoucí ministr a další prominentní sociální demokraté neustále požadují zákaz Republikánské strany. Ignoruje také, že kdyby si Zeman skutečně vypracoval politickou dohodu se Sládkem, jeho stranu by zahnal do divočiny Šéf Politického Establishmentu na Pražském hradě. Zapomeňme úplně na skutečný svět, Vzteklý Pes z Mladé fronty Dnes štěká.
Je to legrační. Vratislav si nedovede představit, že by někdo mohl brát Leschtinu vážně.
Bestie ze Slova
Samozřejmě, Vzteklý Pes z Mladé fronty Dnes není jediným postrachem české demokratické obce. Tvrdě mu nyní konkuruje na stránkách deníku Slovo Otakar Černý. Ten také má pěnu u pusy, namísto aby byl schopen prezentovat logický, rozumný argument. Tato Bestie ze Slova se zoufale snaží zabránit "druhému Únoru" a ve snaze dokázat, že Únor skutečně hrozí, ignoruje přitom všechna fakta (jako například tu drobnost, že Sovětský svaz už neexistuje).
Buď Klaus anebo komunismus
Celá falešná dichotomie "Buď Klaus nebo komunismus" je tak nudná, jak je ubohá. Obyčejně se bývalá vláda v předvolební kampani honosí svými hospodářskými a politickými úspěchy, avšak Klaus to zjevně činit nemůže, neboť jeho vláda dávala důraz na hospodářskou činnost a výsledky, které přinesla Klausova ekonomická politika, jsou naprosto okrajové. Kdyby se Klaus začal v předvolební kampani honosit tím, že dokázal vyvolat v České republice jednoprocentní hospodářský růst, asi by se s tím daleko nedostal. Tak se snaží Klaus vyvolat dojem, že celá "sametová revoluce" byla vlastně jenom jeho zásluhou.
Každý, kdo má alespoň půl mozku, si uvědomuje, že Klaus nevynalezl svobodu a že nehrál hlavní roli při osvobozování Československa. Vratislav nezná v ČR příliš mnoho lidí, kteří si myslí, že se dají do pohybu směrem k České republice ruské tanky, jestliže tento týden zvítězí ve volbách Zeman. Ta doba je v nenávratnu a nikdo se vážně neobává, že se vrátí. Kdo platí za ty absurdní billboardy s nápisem "1948 - 1968 - 1998", to je otázka, ale přece musí existovat něco jiného, za co by se mohly rozumněji vydat tyto peníze.
Klausova volební podpora stoupá a tak se může zdát, že jeho volební strategie mu začíná přinášet určité množstí hlasů. Funguje tedy, když Klaus vyvolává ducha Gustáva Husáka? Řekl bych, že ne, protože Klausův nedávný vzestup ve volebních preferencích je lehce vysvětlitelný jinými faktory. Klaus totiž především odebírá hlasy od svého hlavního soupeře na takzvané pravici: od Rumla.
Unie svobody
Uvědomíme-li si, že Rumlovo působení na ministerstvu vnitra nebylo zrovna dramaticky úspěšné, kdo si proboha mohl myslet, že tento nešťastník bude schopen z ničeho vytvořit kompetentní politickou stranu?
Unie svobody nyní hraje tutéž roli, jakou hrála při posledních volbách ODA, a bude to překvapení, jestli se vůbec dostane do parlamentu. I Havel, o němž si mnozí mysleli, že se staví vůči Unii svobody příznivě, ji ostře kritizoval v sobotním rozhovoru v České televizi. Uvedl, že Unie svobody nebyla schopna ospravedlnit ani svůj vznik, ani svou existenci.
Ruml samozřejmě také používá argumentu "buď my nebo Brežněv", ale dokonce ještě méně přesvědčivěji než Klaus. Vratislav se ptá: Jsou čeští voliči skutečně tak hloupí, že by byli ochotni tomu uvěřit?
Soudě podle toho, kolik podpory se stále dostává šílencům komunistům a šaškovitým republikánům, dalo by se snad argumentovat, že někteří voliči jsou dost primitivní a tak na ně budou působit primitivní argumenty jako "Buď Klaus nebo komunismus". Všeobecně je však Vratislav přesvědčen, že to pro většinu voličů není přesvědčivá argumentace. Jejich starosti a jejich znepokojení jsou daleko podstatnější než povrchní obava, že by se mohl vrátit husákovský režim.
Pošetilá televizní reklama ODS
Toto je jedním z důvodů, proč je reklama ODS v České televizi pošetilou chybou. Ano, je to krásné uspořádat na Staroměstském náměstí koncert a pozvat všechny přátele, kteří umějí zpívat (a některé, kteří to neumějí). Avšak použít to jako politický inzerát ve společnosti, která je silně nespokojena s politickou a hospodářskou situací, je školácká chyba. ODS vysílá voličům tento signál: "Hej, podívejte se na nás, my jsme ale šťastní a spokojení! Tancujeme a zpíváme. Jsme bohatí a nemáme žádné starosti." Vratislav se však domnívá, že jednoprocentní hospodářský růst, rostoucí nezaměstnanost, klesající reálné mzdy, kritická situace v bytové oblasti, ve zdravotnictví a ve školství nejsou zrovna přesvědčivé důvody, proč by měla ODS tancovat a zpívat.
ODS mohla ve své televizní reklamě vysvětlit, jak bude tyto problémy řešit. Namísto toho nám naservírovala prázdný pseudo-liberální triumfalismus. Průměrného diváka taková reklama v podstatě zhnusí. Člověk si také musí uvědomit, že klausovský mejdan na Staroměstském náměstí byl asi přijímán s velkými rezervami na venkově. A mohl by někdo vysvětlit, kdo pozval Karla Gotta, který byl symbolem nenáročné zábavy v komunistickém režimu, natolik, že se jako symbol idiocie dostal do světoznámého Kunderova románu Kniha smíchu a zapomnění?
Klaus ČR nerozumí
Klaus znovu prokázal, že naprosto nerozumí zemi, které chce vládnout. Lidé mu nezpívají v ulicích chválu a netančí v ulicích radostí nad tím, že jim Pánbůh seslal dar Václava Klause. Lidé nejsou v dnešní České republice velmi šťastní ani spokojení. Nespokojenost je v ČR dnes pravidlem v celém širokém společenském spektru, netýká se to jen pár primitivních komunistů a fašistů.
Bylo by daleko moudřejší, kdyby Klaus naslouchal některým svým kritikům a soustředil se na aktuální problémy České republiky a na možná řešení, jenže člověk má pocit, že slovo "naslouchat" není v Klausově slovníku. Konec konců, Klaus je tak ješitný člověk, že se nechal sám sebe včlenit do politického programu své strany!!
Je to skutečně pravda. Žádná jiná strana v politickém předvolebním programu neuvádí žádná jména: jen ODS. A program ODS obsahuje jen jedno jméno: Václav Klaus. Ani Sládek se k něčemu takovému nesnížil. Trpkými zkouškami posledních dvou let se Klaus vůbec nepoučil. Klaus je stále tak arogantní, jako byl vždycky.
Pravice v ČR neexistuje
Vratislavovo bloudění českou předvolební krajinou pokračuje pohledem na levici, ale co to má znamenat? Jsme pořád ještě na témže místě - u ODS. Po celou dobu jsme byli na levici. Ano, nejhůře skrývané tajemství ve Střední Evropě už dnes ví každý. Tiskne se to otevřeně dokonce i v novinách Vzteklého Psa: Klausovy vlády o pravicovém liberalismu hodně mluvily, ale vykonávaly v podstatě sociálně demokratickou politiku.
Je to závan čerstvého vzduchu, že se o této skutečnosti nyní hovoří v českém tisku zcela otevřeně, avšak Vratislava by zajímalo, jaký to bude mít dopad na výsledky všeobecných voleb. Tyto myšlenky nedávno shrnul v MFD (12.6. 1998) jeden článek prostřednictvím odkazů na Rupnika a Peheho. Pehe sám cituje Ivana Hoffmana, podle něhož je největším problémem české politické scény, že na ní existuje dvě velké sociálně demokratické strany.
Současná krize české politické pravice nevznikla v důsledku toho, že se údajná pravice rozštěpila, jak nad tím často bědují komentátoři. Krize české pravice vznikla, protože žádná česká pravice neexistuje. Tento výrok jen opakuje, co se o ČR říká v zahraničí už léta a je to v podstatě správné, ale vědí to voliči a pokud ano, jaký to bude mít vliv na výsledek voleb?
Asi jen velmi malý, protože kdyby si voliči přáli mít v ČR skutečně pravicovou stranu - pravicovou činy, nejen slovy - tak by taková strana vznikla. Uvědomme si, že 66 procent lidí se nedomnívá, že když bude stát financovat více veřejných výdajů, bude muset zároveň zvýšit daně (Sofres-Factum, duben 1998), takže skutečně liberálně pravicová strana asi nenajde u českých voličů zrovna pochopení. Není poptávka, neexistují pravicové strany.
ČSSD
A co ta druhá sociálně demokratická strana? No, řekněme si to otevřeně, nestojí za moc, že? Jediná dobrá věc, která se o ČSSD dá říct, je, že zvítězí-li, bude to změna. Podstatou demokracie je, že se víceméně pravidelně vyměňují strany ve vládě a v opozici. Jiné státy ve středovýchodní Evropě už zažily plný cyklus výměny od pravicové vlády přes levicovou vládu znovu k pravicové vládě, což poskytlo jejich politickému zřízení určitou trvalost a stabilitu. Toto střídání budí dojem, že je demokracie v Polsku a v Maďarsku pevněji zakořeněna. Česká republika musí tímto cyklem také projít, má-li být schopna o sobě tvrdit, že má stabilní demokratický systém.
To, že Česká republika potřebuje změnu - nebo, v dlouhodobější perspektivě, cyklus změn, není vyjádřením podpory pro ČSSD. Je jen pravděpodobné, že ČSSD tyto volby vyhraje, a musíme doufat, že její vládní období nebude úplně k ničemu, i když ČSSD zklame očekávání svých stoupenců - což se bezpochyby stane. Změna sama bude jistě užitečná. Doufejme ale, že ČSSD, až bude u moci, natropí jen minimální množství škod.
A co Důchodci za životní jistoty?
No, temná minulost některých politiků v DŽJ a úzké sociální zaměření této strany netrápí Vratislava natolik jako naprostá absence čehokoliv konkrétního v jejím politickém programu. Představitelé DJŽ charakterizují svůj čtyřstránkový "program" nesmyslů za "hesla", avšak odmítají zveřejnit podrobnější plány.
Často jsou jak se zdá zmateni otázkou, co - konkrétně - plánují dělat, dostanou-li se do parlamentu či do vlády. "No, my jsme mimoparlamentní strana," kňourali opakovaně v několika televizních debatách, "tak nemáme přístup k informacím a nedá se od nás očekávat, že bychom měli vypracovaný podrobný plán."
Cože?
Tak to ne, promiňte, pánové, ale jestliže si chcete hrát na pískovišti s velkými kluky, budete muset dost rychle dospět. Všechny informace, které potřebujete k tomu, abyste si vypracovali otázky, jsou k dispozici, buď na internetu, v novinách, ve vládních publikacích anebo od mezinárodních organizací jako OECD. Prosím, žádné výmluvy.
DŽJ není politická strana s plány a myšlenkami: je to strana hesel. Bez konkrétních plánů čistě využívá nynější vlnu nespokojenosti ve společnosti, avšak nenabízí žádná řešení. Jak můžete očekávat, že vám lidé svěří moc, když jim odmítáte říci, co s tou mocí zamýšlíte dělat?
"Mimořádné a předčasné" volby a česká touha po stabilitě
Proč jsou všichni pořád tak fascinováni, že se nyní budou konat "mimořádné" a "předčasné" volby? Zdá se, že neexistuje jediný autor či komentátor, který to pořád při psaní o volbách zdůrazňuje. Je to skutečně tak zoufale důležité?
Že se rozpadla menšinová vláda, to přece nemůže nikoho zrovna překvapovat. Že pět let stará země asi nebude mít zrovna nejstabilnější politické zřízení, to taky snad není úplně neočekávaná informace. I v zavedenějších státech se často rozkládají vlády dříve, než vypršelo jejich funkční období? Proč se to v ČR tolik dramatizuje?
Lidé v ČR jsou posedlí "stabilitou" politického systému. Možná je to důsledkem určité závisti, pohlédneme-li na Polsko a Maďarsko, které měly levicové i pravicové vlády a nic moc se v samotných zemích nezměnilo. Možná, že se trochu obáváme nynější hospodářské stagnace a jsme přesvědčeni, že trochu pořádku problémy vyřeší. Možná se bojíme, že pokud začne být situace ještě méně "stabilní", otevře to dveře Sládkovi a jeho fanatikům.
Česká posledlost "stabilitou" možná povede k překvapivému hlasování ohledně Luxovy strany. Všeobecně se přijímá, že jestliže se vůbec dostane KDU-ČSL do parlamentu, bude v příští vládě, ať to bude vláda směřující "doprava" nebo "doleva". Tak je možné, že váhaví voliči učiní na poslední chvíli trochu podivnou kalkulaci.
Někteří voliči možná dospějí k názoru, že KDU-ČSL dokáže poskytnout stabilitu, kterou si lidé přejí. Tato strana nabízí určitou kontinuitu (což je na jedné straně klad, ale na druhé straně kletba). Jestliže však bude KDU-ČSL schopna být přítomna v pravicové i v levicové koalici, to by mohlo znamenat, že čím bude silnější KDU-ČSL, tím stabilnější bude příští vláda. Hlas pro Luxe by byl taktickým hlasem pro stabilitu a pro lehký přechod k sociálně demokratické vládě. Bezpochyby to nezmění celkový výsledek voleb, ale určitá volební rozhodnutí budou bezpochyby učiněna na poslední chvíli na tomto základě.
Zase: toto neznamená, že podporujeme KDU-ČSL: je to jen poznámka. Někteří lidé vědí jasně, že nechtějí hlasovat pro Zemana ani pro Klause, ale uvědomují si, že Zeman stejně zvítězí, tak v zájmu "stability státu" (tito lidé si pletou provládní postoje s prostátními postoji) poskytnou KDU-ČSL svůj hlas.
V dlouhodobé perspektivě je přirozeně takováto posedlost se stabilitou šílenstvím. Společnost by se měla vyrovnat se skutečností, že demokracie je vždycky trochu nestabilní - to je totiž její hlavní výhoda. Trochu nestability způsobuje, že nevzniknou rigidní způsoby jednání. Umožňuje to, aby docházelo ke změnám. Změna je základním rysem - dokonce institucionalizovaným rysem - demokracie.
Co bude po volbách?
Takže jestliže Českou republiku čeká změna, jaká změna to bude?
Ubohý Vzteklý Pes v Mladé frontě Dnes a Bestie ze Slova asi dostanou infarkt, až uvidí, že Zeman zvítězil, a pokud přežijí, budou dlouho čekat na příjezd ruských tanků. Možná, že už mají připraveny bunkry a následující čtyři roky přežijí ve skrytu a v izolaci. Můžeme v to jen doufat.
Pokud se však Bestie ze Slova neukryje do podzemí, bude strašně zklamána, že se neprojeví skoro žádná změna. V ulicích bude daleko méně rudých vlajek, než kolik Bestie očekává a vůbec se nebudou ani konat politické procesy. Zeman bude asi čtrnáct dní projevovat intenzívní škodolibou radost - což samo o sobě je dost špatné - ale nic radikálně život ohrožujícího se nestane a nezmění.
Tyto volby totiž nezmění radikálně v České republice vůbec nic. Skutečností je, že se všemi závazky vůči Evropské unii a NATO se zahraniční politika nemůže skoro vůbec změnit. Povinnosti, které má ČR vůči Evropské unii a Radě Evropy znamenají, že domácí politika se může změnit jen minimálně, a to jenom v rámci předem daných direktiv. Hospodářsky má ČR další závazky vůči Evropské unii a Světové organizaci pro obchod. Tyto závazky velmi omezují počet alternativ, které si může ČR zvolit. Proces včleňování ČR do EU byl už zahájen a další mezinárodní smlouvy byly podepsány. Znamená to, že v mnoha oblastech bude mít nová česká vláda úplně svázané ruce.
Vratislav pochybuje, že by chtěl Zeman následovat Mečiarova příkladu, stát se evropským vyvrhelem a ignorovat ty závazky. Zeman se neodváží příliš riskovat hněv mezinárodního společenství, protože ČSSD mu to nedovolí. V ČSSD je příliš mnoho populárních politických osobností, které by mu něco takového okamžitě zatrhly.
Je velmi důležité to mít na paměti. Konec konců, v ČSSD je mnoho politiků, kteří by se chtěli Zemana zbavit. Zeman budí dostatečně silný dojem, že je v mnoha oblastech nekompetentní, a to jim dává motivaci, že se ho v budoucnosti zbaví. Možná budeme svědky dalšího vnitřního stranického rozštěpu, jako se to stalo loni koncem roku s ODS. Vlastně je to opravdu velmi pravděpodobné.
Ondráš podotýká před volbami
Pokud někdo četl moje předchozí "podotýkání", které se díky toleranci pana Čulíka objevuje v Britských listech, může se zeptat: Co tím ten člověk sleduje? Jakou politickou pozici zastává? Není to jeho psaní nějakou skrytou předvolební propagandou? Proč se nepodepíše?
Tak nejprve k tomu Ondráši. Je inspirován jistým Dalimilem z roku 1968, pod jehož jménem byly publikovány komentáře více autorů v Literárních listech právě proto, že Dalimila najdete v kalendáři 5. ledna, tj. v den, kdy abdikoval z nejvyšší stranické funkce Antonín Novotný.
Není třeba jísti hodně vtipné kaše a zjistit si, kdy se v kalendáři nachází Ondřej, upravený na Ondráše. A vůbec se nebudu zlobit, když kdokoli, kdo toto datum pokládá za významný krok vpřed ve vývoji naší demokracie, tento alias - v souladu s redakční politikou pana Čulíka - využije.
Doufám, že pozornému čtenáři neušlo, že nejsem vyhraněným příznivcem žádné politické strany, a že jsem spíše zastáncem určitých zásad, pravidel a hodnot, než jejich konkrétních nositelů. Tím se dostávám k dilematu, před kterým dnes stojí téměř každý přemýšlivý občan naší republiky: Koho volit, komu dát svůj hlas?
Přiznám se, že patřím také mezi ty, co budou váhat do poslední chvíle. Ale kdyby se mě někdo ptal na radu, pak ho odkážu na sloupek Petra Příhody "Koho budeš volit?" z Lidovek, ve kterém píše:
"Že vám žádná (politická strana) nevoní? Málo platné, nebudete-li volit vy, jiní budou. Stranu nevolíme jako referenční skupinu, do níž bychom chtěli patřit, ale jako nástroj, jako ingredienci.
Představte si: máte strašlivý hlad, vypravíte se do špajzu, ale tam jsou samé nepoživatelné věci: mouka, ocet, olej atd. Nechcete-li vypustit duši, musíte z toho namíchat něco, co bude aspoň trochu poživatelné. Že to nejde? Pak vám to namíchají druzí. A vy to budete konzumovat možná celé čtyři roky!"
Já k tomu mohu dodat už jenom svoji osobní vzpomínku, čtvrt století starou, kdy jsem byl ještě mlád (a nezkušený, což jest eufemistické vyjádření adjektiva hloupý či nemoudrý) a velice jsem byl rozčarován tím, když jsem se dozvěděl, že známí naši rodiny, intelektuálové z Británie, se přiznali, že volili konzervativce Heathe namísto labouristy Wilsona. Když jsem cosi špitnul cosi o věrnosti přesvědčení, dostalo se mi následující lekce:
"Co na tom vidíte špatného? Vždyť o tom ty volby nejsou. Vždyť to, koho volím, se k mému politickému přesvědčení vztahuje jen částečně. Můj hlas je přece něco jako peněžní vklad. Já ho svěřuji dočasně do správy někomu, kdo s ním bude po čtyři nebo šest let hospodařit. A já chci, aby s těmi penězi hospodařil dobře, a na konci mi je vrátil pokud možno i se ziskem. A protože jsem nyní došel k názoru, že labouristé a Wilson s mými penězmi nehospodařili dobře, tak jsem je pro změnu svěřil konzervativcům."
A kdyby se mě přece jen někdo náhodou zeptal, koho budu volit (před volbami) nebo koho jsem volil (po volbách), pak mu odpovím stejně, jako ona starší žena ve španělském Madridu jednomu televiznímu reportérovi, který jí položil tutéž otázku v roce 1976 před volební místností.
Řekla mu: "Milej pane, do toho, koho jsem volila, vám vůbec nic není, to je moje soukromá záležitost, je to projev mé osobní svobody a já jsem na tu svobodu čekala celých čtyřicet let. Takže se mi nedivte, že se s vámi nechci bavit. Já si tu svobodu velice považuji."
