Stavějí si Romové v Ústí zeď sami?
Par poznamek k prispevku Jana Lipsanskeho:
a) Kdyz si nekde postezujete, ze jste byl prepaden cikanem, tak samozrejme rasista nejste.
b) Utok Romu vuci fasistovi ci rasistovi neni "rasismus naruby" - protoze fasiste nejsou zadna nova rasa.
c) Nektere utoky Romu prezentovane v mediich jako "rasismus naruby" se odehraly jinak, nez popisuji. Napr. nedavny konflikt v Moravske Trebove se udal lehce jinak, nez jsme se mohli dozvedet v mediich.
K te zdi:
Obavam se, ze v cause "protihlukove" (!!!) zdi v Usti nad Labem media sehrala opet negativni roli. Kamarad tento tyden byl na happeningu, ktery se tam konal a kdyz jsem s nim mluvil, sdelil mi zhruba toto:
Z rozhovoru s mistnimi Romy vyplynulo, ze nejpresnejsi informace ze vsech medii prinesl casopis Respekt, snad s tou vyhradou, ze ac byla skutecne vetsina odpadu puvodu "ciziho" (z pristavu atd.) cast odpadku byla od Romu (biologicky, nikoli udajne vraky aut). Tyto odpadky Romove uklidili snad v dobe, kdy se o veci zacalo psat. Situaci by vyresilo pristaveni kontajneru. Jde vsak o vic. Magistrat odmita diskutovat o jakychkoliv navrzich, nejsou-li to navrhy segregacni a prave toto se musi stat tercem kritiky.
Vyjdeme z toho, ze souziti v Maticni ulici (i jinde) skutecne JE z ruznych pricin problemove. Problem se musi zacit resit! Netrestejme kolektivne romskou skupinu obyvatel, protoze i oni sami rikaji, ze ten bordel tam dela mensina z nich. Nebo se tomu, co reknou Romove v Cechach uz z principu neveri?
Tedy:
1) fenomen poulicni mladeze muze skutecne vest ke kriminalite mladistych a "delani neporadku" nikoli vsak obyvatele, ale zivotni podminky v Maticni ul. jsou lihni problemu. Mate-li 350.000 Kc na reseni problemu (cena zdi) , postavte radeji detske hriste a myslete na dalsi zpusoby, jak pozvednout volnocasove vyuziti komunity.
2) Naleznete pro Romy dustojne bydleni, ukoncete toto provizorium (takova byla puvodni dohoda - pokud neni jednotkou docasnosti, jak pravi stary vtip 1 "Furt"). Jak chcete po teto komunite pozadovat 100% hygienu, kdyz je odkazana jen na studenou vodu?
3) Pristupujme aktivne k politice zamestnanosti, kdy vytvoreni zpocatku i jen nekolika pracovnich mist pro obyvatele inkriminovanych domu muze vesti ke zlepseni jejich socioekonomicke situace. Potom budou s to radne platit najem, inkaso i pozvednout uroven vychovy atd., coz by melo skutecne byt hlavnim cilem mestske spravy.
Reseni, ktera se vyhybaji postihu tric vyse uvedenych bodu, nejen ze obchazeji problem, ale samy navic prispivaji k atmosfere intolerance a vedou majoritu falesnym /a v dusledku rasistickym/ vysvetlenim pricin problemu Romu. Vedou Romy zase k presvedceni, ze mestska sprava tak cini nikoliv z nepoucenosti, ale ze zle vule, s umyslem posilovat predsudky u majoritni spolcnosti a s umyslem etablovat konfrontacni styl reseni otazek souziti. Takovy styl, ktery odporuje myslence zakladnich lidskych prav a stava se nebezpecnym precedentem.
Je zajimave, ze po dobu, kdy se tam konal ten happening se neukazal ani jeden gadzo - proc?
Petr Klimeš
President a volby
Václav Havel řekl před kamerou (v době přípravy natáčení), že jeho kancelář za dobu nemoci zlenivěla. Dříve, než se stačil za svůj výrok omluvit (mimochodem velmi upřímně), media zareagovala.
Na BL se objevily protichůdné názory ke způsobu zveřejnění informace. Podle paní Fuchsové porušuje novinářskou etiku ten, kdo zveřejní výrok, který ke zveřejnění autorem určen nebyl. Naopak pan Čulík v podstatě obhajuje zveřejnění každého výroku (i pasáže natočené po skončení vysílání) a dokladuje to na příkladu Johna Majora.
Nechť pan Čulík promine, ale dávám za pravdu paní Fuchsové. Novinářská etika má svá pravidla a má přímou návaznost na politickou kulturu. O tom pan Čulík něco ví. Bohužel však cestu polosoukromých a neautorizovaných informací rázně nepřehradil a tak vidím na konci této cesty papparazie - v konečném důsledku bulvár nejhrubšího zrna. Možná, že to tak nemyslel, nebudu to dále rozebírat.
Složitější je podpořit nebo odsoudit záměr pana presidenta vystoupit v televizi (dokonce na Nově) den před volbami. Podle volebního zákona končí předvolební agitace 2 dny před volbami. Posledních 48 hodin má být klid, jakákoliv agitace se zakazuje (leč nepostihuje a proto se zákon vesele porušuje).
Od nadstranického presidenta nikdo neočekává řeč ve prospěch konkrétní politické strany. Je ale tisíc způsobů, jak ovlivnit voliče, aniž by padlo konkrétní slovo, aniž by byla porušena litera zákona. Co však duch zákona? Toleroval bych, kdyby pan president řekl pouze jednu větu: "Vážení spoluobčané, zvu vás k zítřejším vobám". Cokoliv řekne president navíc, bude mít politický dopad, bude vykládáno účelově, bude ovlivňováním. V zájmu čistoty volebního boje se proto kloním k názoru volební komise, aby president svou řeč v uvedeném termínu zvážil.
Petr Jánský
Poznámka Jana Čulíka:
Obávám se, že měřítkem novinářské etiky při získávání informací nemůže být, zda novinář získal od politika informaci s jeho souhlasem nebo proti jeho souhlasu, ale to, zda je publikování informace ve veřejném zájmu. Dám vám příklad: Kdyby před lety dva odvážní američtí novináři z listu Washington Post, kteří odhalili aféru Watergate, zveřejnili jen to, k čemu jim dal souhlas tehdejší prezident Richard Nixon, aféra by přece nikdy nevypukla a Nixon by nemusel rezignovat. To, že politik řekne něco, a nebylo to myšleno pro veřejnost, neznamená automaticky, že se to má tajit. Editor příslušného sdělovacího prostředku musí uvážit, zda je publikování informace ve veřejném zájmu.
Paní Fuchsovou a pana Jánského pohoršuje skutečnost, že Nova odvysílala Havlův povzdech ohledně neefektivnosti jeho kanceláře, nikoliv proto, že ta nahrávka byla pořízena kradmo a bez prezidentova vědomí, ale proto, že zveřejněný povzdech byl pouze na hranici veřejného zájmu. Na jednu stranu má veřejnost právo vědět, považuje-li prezident svou kancelář za neefektivní. Na druhé straně to zase není tak světoborně otřesná zpráva, kvůli které by měla televize Nova natáčet prezidenta tajně. Je například odporné, když Nova natáčela Havla v nemocničním pokoji - to nijak nebylo ve veřejném zájmu a bylo to hrubým porušením jeho soukromí, ještě v době nemoci.
Představte si však pro názornost jinou, přiznám, velmi nereálnou, ale přesto silně ilustrativní scénu. Řekněme, že by se podařilo televizi Nova na nějaké tiskové konference kradmo nahrát Václava Klause, jak sděluje jednomu ze svých podřízených z ODS, něco jako: "Mimochodem, to konto ve Švýcarsku, které tam má ODS, je v té a v té bance a je tam vedeno pod tím a tím jménem."
Myslím, že kdyby takovouto kradmo natočenou nahrávku televize Nova zveřejnila, nikdo by ani chvíli nezaváhal a netvrdil by, že jsou její skryté metody natáčení politiků neetické.
Jak se Klaus chytil vandalů
Rozbité výlohy, velký binec a následný diskutovaný zásah policie, který proběhl v Praze po dramatickém pochodu anarchistických fanatiků městem - označovaný některými za protest ekologů či projev frustrované mládeže - se dnes prošetřuje a rozbírá ze všech stran. Většinu lidí šokoval, někomu však byl přece jen k něčemu dobrý. A to předsedovi ODS Václavu Klausovi, aby zčerstva v očích veřejnosti pořádně znectil ekologické iniciativy.
Bez mrknutí oka, aniž si uvědomil, kdo vlastně Prahou táhl, hodil šmahem všechny ty "Děti země" a "Duhy" do jednoho pytle s anarchisty a rozvášněnou mládeží. Těsně před volbami řekl národu: Vidíte, jací ti trhlí ekologové jsou, co v nich vězí, jaké násilnické povahy v nich dřímou. Já si to myslím dávno, teď aspoň nebudu sám, však to sami vidíte, pokýval hlavou Klaus.
"Fanatiky ekologických hnutí jsem vždy považoval za strašně nebezpečnou skupinu, destabilizující společnost. Jsem rád, že občané mohou vidět, co se v Praze stalo," řekl doslova šéf ODS.
Přestože oficiální ekologické organizace nemají prokazatelně s fanatiky řádícími v Praze nic společného, podle "něho to stejně nic neřeší, protože je to jedno nebezpečí".
Jinak řečeno, podle Klause je to jedna verbež. Jeho slova jsou o to vážnější, že je před volbami, ochrana životního prostředí v ČR konečně nabývá na významu a stává se tématem veřejné diskuse. Už to není jen nějaké okrajová ekologie, která stejně nikoho nezajímá, jak si mnozí mysleli.
Klaus v sobě samotném popřel základní princip demokracie, tedy ten fakt, že se občanů sdružují a vyjadřují se k věcem veřejným. Jemu prostě v žaludku leží jakýkoliv ekolog, ať už je to fanatik, nebo rozumně uvažující a argumentující občan. Jsi zelený, jsi nebezpečný, tak zřejmě vypadá jednoduché uvažování bývalého premiéra. Klaus si vytvořil konstrukci a na ní trvá, i když realita je úplně jiná. U neinformovaného člověka tak budí dojem, že je pevně v kramflecích a že vždy ví, co říci. Omyl.
Klaus zneužil vandalismu radikálních skupin, v ČR donedávna neznámých, k diskreditaci oficiálních občanských ekologických hnutí. K nim může mít občan hodně výhrad, když se třeba poutají řetězy k plotu kolem Temelína. Ale takhle primitivně, nepravdivě a účelově, jak to ukázal Klaus, se diskuse nevede.
Vždyť když ekologové kladou vládě všetečné otázky a žádají vysvětlení, patří to k demokracii. Právě ČR potřebuje větší občanskou aktivitu. Nejde samozřejmě hned o to vzít anarchisticky věci do svých rukou.
Česká demokracie vznikla legislativními opatřeními pro roce 1989 a na rozdíl od západních demokracií jí schází přirozená aktivita občanů, která se v západních zemích formovala desítky let.
Občanská iniciativa, kdy lidé přímo ovlivňují svými postoji chod společnosti, nebyla za Klausovy vlády potřeba, neboť přece všechno fungovalo dobře, všechno zařídila ODS, kdo měl námitky, byl komunista.
Ukazuje se, že hltat nekriticky každé slovo našeho, donedávna velkolepého ekonomického mesiáše opravdu nelze.
Otázka zní: proč má Klaus zapotřebí si takto lživě budovat svůj image? Je to jenom proto, že za jeho vlády nehrála ochrana životního prostředí (není tím myšleno rabování) téměř žádnou roli, zatímco například v Evropské unii se na ni klade velký důraz? Chce tím snad Klaus zastřít chyby své politiky, když demagogicky dává svým oponentům nečekané rány pod pás? Nejsou právě jeho výroky k pražskému incidentu, kde položil rovnítko mezi normální ekology a anarchisty, ukázkou toho, jak předseda ODS jedná i v jiných oblastech, kdy bez argumentů hází pouze na druhé špínu?
Je opravdu upřímné jeho předvolební heslo? "Hlavu vzhůru"? O čí hlavu vlastně jde?
Diktátoři na lavici obžalovaných?
Za komunismu jsme pociťovali v Československu, že si může diktátorská komunistická vláda země dělat co chce, a nikdo ji nepotrestá. Výmluvou byla "suverenita československého státu". Je to paradox: spáchá-li občan zločin, dá se očekávat, že ho potrestá policie jeho země. Dostane-li se však v zemi k moci nezákonnými prostředky diktátor, může vraždit jak chce, a to beztrestně.
Tak tomu bylo alespoň dosud. Nyní vzniká globální fórum, jehož účelem je dostat světové diktátory na lavici obžalovaných. Velkou otázkou ovšem je: je takové úsilí vůbec realistické?
V impozantní budově Organizace pro potraviny a zemědělství v Římě, kterou postavil kdysi Mussolini jako své ministerstvo pro africké záležitosti, se sejdou tento měsíc činitelé ze 185 členských zemí OSN. Budou vyjednávat o nejvýznamnější smlouvě v oblasti lidských práv od ukončení studené války.
Půlstoletí poté, co odsoudily norimberské a tokijské tribunály vedoucí představitele válečného Německa a Japonska k smrti, budou nyní členské státy OSN usilovat o vytvoření permanentního Mezinárodního trestního soudního dvora. Tento soudní dvůr má soudit mezinárodní zločiny genocidy a trestné činy proti lidskosti.
Pokud se Mezinárodní trestní soudní dvůr skutečně podaří ustavit, budouci diktátoři a zločinci, jako byli Pol Pot, Augusto Pinochet, Idi Amin, Radovan Karadžič či Saddam Husajn, by měli být u tohoto soudu trestně stíháni.
Jenže vyjednávání probíhá ve světě, kde pohlížejí všechny vlády na každou snahu mezinárodních organizací narušit státní suverenitu jednotlivých zemí s obrovským podezřením. Organizace jako Amnesty International varují, že vytvoření slabého soudu, bez pevných pravomocí, by bylo horší než nevytvoření žádného mezinárodního trestního soudu.
V letech po ukončení studené války došlo ke strašlivým masakrům v bývalé Jugoslávii a ve Rwandě. V těchto případech byly ustaveny tribunály ad hoc, pro každý z obou konfliktů. Jejich jednání neprobíhá příliš úspěšně - je zdržováno, tribunály jsou přepracované, trpí nedostatkem finančních prostředků a dosud bylo odsouzeno jen velmi málo pachatelů zvěrstev v těchto dvou zemích.
Vlády jednotlivých zemí nyní do určité míry ustupují tlaku aktivistů za lidská práva a uznávají, že v novém světě je zapotřebí vytvořit efektivní mezinárodní trestní soudní dvůr. Dosti podstatnou roli zde hraje etická zahraniční politika britského labouristického ministra zahraničních věcí Robina Cooka. "Spravedlnost," konstatuje analýza britského ministerstva zahraničí, "je základní podmínkou pro smíření. Společnost se nemůže zotavit z hrůz války nebo z genocidy, pokud ti, kdo spáchali zvěrstva, nebudou potrestáni."
Římská konference o této záležitosti se sice blíží (v Římě se má o zřízení nového soudu jednat po dobu pěti týdnů), zdá se však, že je projekt ohrožen. V textu, navrhujícím zřízení nového soudního dvoru, dosud zůstává 1700 vět nebo částí vět v závorkách - jsou to formulace, o jejichž konečném znění se bude ještě velmi tvrdě vyjednávat.
Hlavním problémem je potřeba vytvořit nezávislého prokurátora, který, jak požadují maximalistické země jako Kanada a Švédsko, musí mít pravomoci sám zahájovat z vlastní iniciativy vyšetřování, a toto vyšetřování musí mít právo být založeno na informacích z jakéhokoliv zdroje. Informační zdroje má mít právo zkoumat jen soud.
Pravděpodobněji však zvítězí kompromisní řešení: že prokurátor bude smět zahajovat vyšetřování sice bez souhlasů států, ale bude muset získat souhlas od předsoudní komory. To by zajistilo nezávislost mezinárodního trestního soudního dvora, ale zároveň by to vyloučilo politicky motivované nebo nevážné vyšetřování - například kdyby někdo chtěl zahájit třeba trestní stíhání pro "zločin proti lidskosti" proti Janu Rumlovi, že údajně spiknutím dosáhl pádu Václava Klause.
Jinou velmi významnou otázkou je, jaký má být vztah nového nezávislého soudu k trvalým pěti členům Rady bezpečnosti OSN, státům které mají jaderné zbraně. Tyto země, totiž Spojené státy, Rusko, Čína a Francie, požadují - jak se dalo očekávat - aby měl nový mezinárodní trestní soud pravomoc vyšetřovat nějaký případ teprve, pokud ho tímto vyšetřováním pověří právě výše zmíněná jaderně ozbrojená pětka trvalých členů Rady bezpečnosti OSN.
Některé státy také chtějí, aby musel mezinárodní soudní dvůr získávat k zahájení trestního stíhání souhlas jednotlivých států. To by vedlo k absurdní situaci, že kdyby chtěl soudní dvůr stíhat Saddáma Husajna, musel by nejprve požádat Irák o svolení v této věci.
Činitelé OSN jsou celou situací velmi frustrováni. "V současnosti je tomu tak, že když zavraždíte jednu osobu, budete potrestán, ale když zavraždíte 100 000 lidí, nestane se vám nic," stěžoval si jeden diplomat.
Není tajemstvím, že některé státy světa se cítí ohroženy případným mezinárodním zkoumáním porušování lidských práv a nepřejí si, aby vznikla mocná mezinárodní organizace, která by mohla obžalovat jejich vedoucí představitele z vážného porušování lidských práv.
Mnoho vlád argumentuje, že prý by nezávislý soudní dvůr byl příliš politický. Nevládní organizace ale namítají, že vlády i Rada bezpečnosti OSN jsou právě politickými strukturami a že nový mezinárodní soudní dvůr by neměl být omezován diplomatickými a ekonomickými hledisky. Velká Británie vytvoření mezinárodního trestního soudního dvora podporuje, americký prezident Clinton také, avšak jinde ve Washingtonu se vůči jeho zřízení stavějí nepříznivě. Soud by podle amerických činitelů měl být až institucí poslední záchrany, měl by začít jednat až poté, kdy už selhalo soudnictví jednotlivých států.
Konzervativní americký senátor Jesse Helms ze Severní Karoliny například varoval, že Spojené státy soud neschválí, pokud nebude mít USA právo vetovat veškerá rozhodnutí, spojená s činností Rady bezpečnosti. Americká armáda, stále ještě ztraumatizovaná fiaskem ze Somálska, se v žádném případě nenechá přesvědčit, že by se měli její příslušníci případně zodpovídat před neamerickým soudem.
Země, které systematicky porušují lidská práva, jako Alžírsko, Nigérie, Írán a Egypt zahájily koordinovanou kampaň, v jejímž rámci se pokusí prostřednictvím procedurálních námitek ochromit úsilí vytvořit nový soud. Obávají se, že bude soud Západem ovlivňovanou institucí, která bude prý užívat dvojích měřítek a bude tyto země zaujatě stavět na mezinárodní pranýř.
Zapomenutelný film?
Jan Čulík nabídl čtenářům Britských listů vítané odlehčení v podobě seminární práce Nancy Isenson o filmu Kolja (29.5. 1998). Nancy se zabývá tím, proč tento film došel mezinárodního uznání a zda je tento úspěch zasloužený.
Abych pravdu řekl, zaujala mě představa nezaslouženého úspěchu. Kdy je úspěch filmu nezasloužený a jak jej vlastně definujeme? Kolja dostal v roce 1996 tři významné ceny. Proč, je-li to "zapomenutelný" film? Co na něm viděli porotci? A co diváci?
Domnívám se, že se Nancy Isenson nechala příliš strhnout nápadem vtěsnat film obou Svěráků (tedy scénáristu a režiséra) do škatulky "zavedené formule hollywoodského rodinného filmu" a svůj závěr udělala dřív než se pokusila její víčko byť jen přivřít.
Moje představa o hollywodském rodinném filmu je patrně dost cynická. Myslím, že vznikne tehdy, když situace vypukne takového rázu, že dojdou výbušniny a hořlaviny pro speciální efekty, kaskadéři stávkují, herečkám se udělají faldy na břiše, takže se nemohou svléknout před kamerou, marketingoví experti zjistí, že jsou rodiny, které by šly na popcorn a Pepsi do kina, kdyby k tomu mohli konsumovat něco nezávadného, najde se herec, který se umí legračně šklebit a scénárista, který nedává ze setrvačností slova "fuck" a "shit" do každé druhé věty, příslušně luxusní ateliérový byt je zrovna volný a lease na BMW nebo Mercedes z předcházejícího filmu ještě nevypršel. Když se tohle stane všechno najednou, pak je čas k natočení vskutku zapomenutelných filmů.
Jsem si jist, že Kolja nebyl natočen proto, že se někde povaloval Trabant, Šafránková zrovna neměla co dělat a Smoljak si chtěl u kámoše Svěráka přivydělat nějakou tu pětku.
Kolja není film na němž se zasměje a případně zamáčkne slzu celá rodina. Není to rovněž film, při němž by si milenecké nebo manželské páry navzájem tiskly ruce, buď ze strachu, jestli to dobře dopadne, nebo ohledně vzedmutí erotických vášní. Řekl bych, že ruce se spíš vzdalují, protože film není o tom, že "pak spolu žili šťastně až do smrti", ale o normálním životě, v němž je mnohdy těžké najít jak trochu něhy, tak trochu odvahy. A tyhle věci si každý raději přebírá sám. Je pravděpodobné, že právě v tom lze najít důvod úspěchu Kolji mezi diváky i porotci. České reálie dělají film zajímavý pro (některé) diváky, ale nezakrývají, stejně tak jako jeho humorné pojetí, základní myšlenku filmu.
Svěrákův scénář je hrabalovsky reálný, což usnadňuje divákovi, aby se s filmem ztotožnil. Už kvůli tomu je takměř nemožné srovnávat Kolju s hollywoodskou rodinou produkcí.
Je jistě možné diskutovat o tom, zda třeba scéna, kdy Kolja drží kropítko sprchy a telefonuje babičce, je kýčovitá nebo ne. Stejně tak je možné spekulovat, do jaké míry se Svěrákové poučili z oskarového "neúspěchu" Obecné školy a přizpůsobili svůj film předpokládanému vkusu lidí, kteří o udělení Oskara rozhodují svými hlasy. Případná touha po sošce rozhodně z filmu nečouhá jako sláma z bot.
Nechci se pouštět do úvah, co "chtěl básník říci" tím či oním detailem. Celek však je velmi výstižným obrazem české skutečnosti. V této souvislosti musím poznamenat, že některé závěry Nancy Isenson jsou dost povrchní. Pro Čechy nebyly konflikty s institucemi tak docela neřešitelné. V reálném socialismu se dala paní s metaforickým jménem Zubatá nějak obejít - asi by se našel někdo s potřebnou známostí. Konec konců, Loukovi prošel i zcela zjevný podvod s fiktivním sňatkem.
Dovolím si zde malou odbočku k severoamerické realitě. Před několika měsíci se kanadské úřady rozhodly odebrat dítě nějaké Indiánce, že prý mu bude v pěstounské rodině líp. Ta se bránila dítě vydat a přítomný policista ji i s dítětem v údajné sebeobraně (celá věc ještě není definitivně uzavřena) zastřelil - místní "zubatá" zvítězila jasným KO.
Nancy Isenson používá klišé "Česi utíkali po invazi Varšavského paktu o víkendech na chatu." To je nesmysl. Chataření má svoje kořeny už ve třicátých letech, kdy vznikly první trampské osady. Po druhé světové válce se ovšem původní charakter chataření změnil. Původně převažující návrat k přírodě byl časem "obohacen" o vše co souvisí s úslovím "udržet krok s Jonesovými". Chataření bylo a je ovšem i koníčkem a často řešilo i problém kam s dětmi o prázdninách.
Stejně tak není zcela přesné, že Česi vedli dvojí život, veřejný a soukromý. Takové dělení je daleko zřetelnější, alespoň podle mé zkušenosti, v kanadské společnosti. Český občan byl čas od času požádán, aby předstíral, že něčemu věří a stát na oplátku předstíral, že věří tomu, že občan nepředstírá. Tato situace existovala (v různé intensitě) co pamatuji, tedy od konce padesátých let do roku 1986 (a pravděpodobně až do listopadu 1989). Loukovo "dostaveni" se k revoluci je odrazem teto skutečnosti.
Na rozdíl od Nancy se domnívám, že Kolja obohatil světovou kinematografii při nejmenším o dvě skvělé scény. Kdo zná Cimrmanovu hru Záskok ví, že mistr dokázal hrát Hamleta bez Hamleta. Tento princip se objevil v Koljovi ve scéně soulože bez soulože. Nahradit polopatistické pohyby a zvuky výrokem "mě se to stává (skytavka), když to bylo pěkný" je něco, co se nedá jen tak upoceně vymyslet.
Stejné platí i o scéně v níž si Kolja hraje s loutkovým divadlem na krematorium. To není dospělý nápad podstrčený dítěti scénáristou. Jde o přepis dětské fantazii, kterou nás děti neustále překvapují. Sverák ji pouze obohatil černými kalhotkami Loukovy milenky.
Za zmínku rovněž stojí (domnívám se že ryze česká) nesnesitelnost obdivu matky k emigrovavšímu bratrovi Louky. Několik vět dialogu Louky a jeho matky vypovídá o vztahu Čechů k emigrantům víc než celé studie. Kolja časem upadne v zapomenutí. Nikoli proto, že by to byl zapomenutelný film, ale spíš kvůli tomu, že Čechům je bližší závist (Svěrák se jistě napakoval!) než zvyk připomínat si vlastní úspěchy. Kdo si jestě vzpomene na Kadára a Klose a jejich skvělý Obchod na Korse nebo Menzlovy Ostře sledované vlaky.
PS Pro pořádek uvádím, že slovní spojení "situace vypukne takového druhu" a "když se tohle stane všechno najednou, pak je čas k (natočení)" jsem si vypůjčil z Werichovy a Horníčkovy předscény o tom, kdy je čas na čtení.
J. Jiřík polemizoval s Nancy Insenson ve včerejších BL.
Upozorňuju taky na recenzi filmu Kolja od Jana Čulíka v těchto Britských listech z 26.3.1997 a pokračování z 27.3. 1997 zde ("Oskar není měřítkem vynikající kvality") a z 28.3.1997("Šest stránek o Koljovi"). JČ - PPS. Zadáním seminární práce ("Je úspěch filmu Kolja oprávněný?") jsem vinen já, JČ.
