Věda, politika a komunikace
Našel jsem na internetu předvolební dopis sedmi vědců, z nichž šest má adresu končící "biomed.cas.cz". Je adresován politickým stranám (uvedeny adresy čtyř sekretariátů v pořadí US, ODS, KDU-ČSL, ČSSD).
Sám se považuji za vědce (s cca 80 publikacemi), i když mi to někdejší stranovláda dvacet let tvrdě upírala: za to, že jsem si v roce 1968 dovolil zajímat se o politiku, byl jsem zařazen na "černou listinu" tzv. "pravicových oportunistů" a v sedmdesátých letech jsem musel svůj vědecký ústav opustit. Dnes kandiduji na prvním místě kandidátky Občanské koalice, jejíž volební program zahrnuje důraznou podporu vzdělanosti, vědy a výzkumu. Předvolební dopis za podporu vědy mne zaujal nejen proto, že se týká našeho volební programu, ale také proto, že prozrazuje mnohé o postoji svých autorů k politice, k demokratické občanské společnosti a ke správě věcí veřejných vůbec. A pokud tento postoj mezi dnešními vědeckými pracovníky převládá, vysvětluje se tím i to, proč je dnes naše věda v tak přezíraném postavení.
V demokratické občanské společnosti jsou veřejné prostředky rozdělovány na základě společenského konsensu o potřebách našeho společenství - České republiky. Tento konsensus vzniká v dialogu, který je vyhraňován uvnitř politických stran a hnutí, a dovršuje se jednáním a rozhodováním v Parlamentu. Komunisté takový dialog zrušili a každý pokus takový dialog nastolit tvrdě trestali. Komunisté sice přiznávali "kulturním a vědeckým pracovníkům" určitou příslušnost ke svému establishmentu, avšak za podmínky, že se vzdají jakýchkoliv samostatných pokusů otvírat dialog o správě věcí veřejných. Většina z těch, kdo tvoří dnešní vrstvu vědeckých pracovníků, tuto podmínku nejen respektovala, ale považovala ji dokonce za součást mravního kodexu vědce - opravdový vědec se do politiky nemá plést. Moji kolegové, když jsem z ústavu odcházel, upřímně litovali že má vědecká dráha je přerušena, ale na druhé straně to chápali jako spravedlivý trest za to, že jsem tento "kodex vědce" porušil.
Vědec vychovaný v dobách komunismu se nezajímal o to, jak jsou a mají být spravovány věci veřejné, užíval vymezený prostor a za svou loajalitu a politickou netečnost byl odměňován příslušností k vlídnému akademickému prostředí i občasnými výlety na stáže a na konference do zahraničí - i nesocialistického. V rámci Akademie a ústavů hrál své hry o přístrojové vybavení, o posílení vlivu "jeho oboru", o autorství na publikacích atp. Každý si nakonec našel svůj obor, ve kterém bylo jeho sebevědomí uspokojováno uznáním i na mezinárodní úrovni. Ve srovnání s miliony lidí, kteří byli v té době podrobeni komunistickým troglodytům ve vedoucích funkcích v továrnách a kancelářích, byl vědecký život poměrně snesitelný a nekladl žádné nároky na osobní a hmotnou odpovědnost. Když jsem v sedmdesátých letech zajišťoval kooperaci jednoho akademického pracoviště na státním výzkumném úkolu, byl jsem překvapen tím, jak důsledně jeho představitelé odmítali vydat jakékoliv závazné stanovisko: budeme vám radit, ale jen nezávazně. Vědecký pracovník žil bez rizika - neměl ani zlomek té odpovědnosti, kterou měl kdekterý podnikový řidič či vedoucí prodejny.
Po listopadu se vědcům ulevilo, zdálo se, že se zbaví i té poslední nepříjemnosti, která jim otravovala život a ponižovala je - že se zbaví povinnosti předstírat souhlas s komunistickou ideologií. Mnozí dokonce snili, že nastává doba, kdy i u nás získá věda podmínky, jaké zažili na svých stážích v nesocialistickém zahraničí. Volili politickou pravici, protože věřili, že jim noví politici zařídí lepší podmínky pro vědeckou práci, protože budou chtít "Západ" napodobit. Když se po řadě let jejich naděje nenaplnily, začínají posílat politikům dopisy, ve kterých argumentují, že věda je společensky prospěšná a že jinde (na Západě) má větší prestiž a větší podíl na státním rozpočtu. Vycházejí z komunistické představy, že oni (vědci) mají v popisu práce (a ve svém kodexu) jen zkoumání přírody, zatímco úkolem politiků je dávat na toto zkoumání nějaké přiměřené peníze.
Jenže v demokratické občanské společnosti to chodí jinak. Každá složka společnosti svou užitečnost musí trvale obhajovat a prokazovat - musí ukázat, že je schopna přispět ke společenskému dialogu i k perspektivám společnosti. To však, bohužel, vědci vychovaní v komunismu, kteří přistoupili na podmínky své občanské kastrace, protože vyměnili své prvorozenství - svůj potenciál stát se politicky respektovanými občany - za pohodlí respektovaného ale politicky bezmocného mudrce, neumějí. Neumějí oslovit občany ani politiky, neumějí předložil schůdná východiska z dnešní neblahé situace vědy, která za ně žádný politik nevymyslí. Považují totiž komunikaci s veřejností a koncepční práci na řešení věcí veřejných za něco, co jim nepřísluší a co je zdržuje od jejich badatelského poslání - od jejich posvátné cesty za vědeckým uznáním.
Dokud se však ve vědecké obci nenajdou osobnosti, které pochopí, že jejich posláním je začlenit vědu do konkrétních společenských souvislostí, ukázat, jak může věda konkrétně přispět k cílům rozvoje naší společnosti, a hledat v politice a ve veřejné správě partnery pro formulaci politicky projednatelných a veřejně obhajitelných návrhů, do té doby zůstane věda v našem společném státním domě nájemníkem spíše trpěným než vítaným. Je mi to líto, protože o společenském významu vědy jsem přesvědčen a chtěl bych jí pomoci i ze své politicky málo významné pozice člena Zastupitelstva hl.m. Prahy. Bohužel, moji vědečtí kolegové zůstávají v zajetí svého "mravního kodexu" - od politiky chtějí zabezpečení podmínek pro svou práci, ale podílet se na jejím formování považují za svatokrádež a za ztrátu svého času, který přece musí věnovat své cestě k vědecké proslulosti. Jak po nich můžu chtít, aby převzali zodpovědnost a ještě se jako vědci pošpinili politikou.
Dopis sedmi vědců mou zkušenost potvrzuje. Neobsahuje žádný návrh, který by představoval přijatelné východisko. Je jen požadavkem na zvýšení rozpočtu pro vědu, doplněným obecnými argumenty. Neobsahuje žádný návrh na institucionální, organizační či ekonomické opatření, je jen skrytou pohrůžkou: koukej slíbit peníze nebo ve volbách uvidíš. Byl bych raději, kdybych na internetu našel racionální návrhy na obnovu a rozvoj české vědy, a mohl jimi obohatit a zkonkretizovat svůj volební program.
V Praze dne 26.5.1998
Ing. Pavel Holba, CSc., člen Zastupitelstva hl.m. Prahy,
ředitel Institutu městské informatiky,
předseda Klubu angažovaných nestraníků,
kandidát volební strany č.6 - Občanské koalice za volební kraj Praha
