Posmrtný život
Diskuse o úrovni zpravodajství ČT se zatím točí hlavně kolem toho, jak zjednat přístup k solidním informacím a jak je srozumitelným způsobem tlumočit divákovi. Jde vesměs o personálně technické záležitosti - kde sehnat schopné lidi, jak zaručit jejich nezávislost a jak se vnitřně zorganizovat, aby prostředky, které jsou k disposici, byly racionálně využívány.
Tato debata ovšem nebude úplná, pokud se nebudeme zabývat osudem informace po jejím zveřejnění. Jinými slovy, divák se něco dozví - ale co dál?
Ivan Kytka ve svém dokumentu týkajícím se zpravodajství ČT (BL, 2.4. 1998) píše: "Posláním zpravodajství České televize by přitom mělo být informace nejen shromažďovat, třídit a zveřejňovat. Ale také inspirovat lidi k tomu, aby se zajímali o věci, které jsou důležité pro jejich budoucnost, i když si to sami (zatím) neuvědomují."
To je velmi závažná myšlenka, jejíž uskutečnění ovšem vyžaduje, aby editoři byli schopni "věci důležité pro budoucnost" nejen identifikovat, ale udržet je dostatečně dlouho při televizním životě a tím jim zajistit "posmrtný život", v němž teprve dojdou naplnění.
Dobrým příkladem ze země reálné demokracie může být tak zvaná somálská aféra. Kanadská armáda se v první polovině devadesátých let podílela na humanitární pomoci Somálsku. Vojenské oddíly vyslané do Somálska měly svou autoritou přispět k vytvoření bezpečnějších podmínek v centrech rozdělujících potraviny a jiných nezbytnosti do Somálska přicházející z okolního světa.
Kanadské sdělovací prostředky se z různých pramenů dozvěděly, že na kanadské základně došlo k mučení a zabití několika Somálců a začaly se ptát kdo, jak a proč. Vojenské orgány na otázky pátracích žurnalistů příliš nereagovaly. Informace přicházející z jiných zdrojů ovšem naznačovaly, že armáda vědomě zneprůhledňovala situaci, že v dané jednotce byli vojáci, kteří neměli zrovna nejdál k rasistickým organizacím a že ministryně národní obrany asi věděla víc, než připouštěla v parlamentu. Pak se našly fotografie, na nichž kanadští parašutisté pózovali vedle zkrvaveného somálského teenagera, jemuž zakrátko na to svými svaly pomohli na onen svět.
Původní informace, postupně rozšiřovaná o další skutečnosti, se udržela v popředí zájmu dostatečně dlouho na to, aby ji politikové mohli ignorovat. Postupně tedy došlo k tomu, že začala žít novým životem, nezávislým na sdělovacích prostředcích, z jejichž prvních stran postupně odumřela. Její "posmrtný život" trval několik dalších let, během nichž došlo k rozsáhlému vyšetřování celé záležitosti nezávislou komisi, rozpuštění parašutistické jednotky a k potrestání několika vojáků. (A v okamžiku, kdy mělo dojít na velké ryby k přerušení vyšetřování). Dokument Ivana Kytky se bohužel posmrtným životem informace nezabývá, přestože právě zde je klíč k pochopení, proč je veřejností financovaná televize nezastupitelná.
Potíž je v tom, že editor (a reportér) musí zaujmout politický postoj, to znamená brát se za věc, která je podle jeho názoru společensky důležitá a zároveň musí udržet neutralitu a dát prostor názorům, která mohou být v rozporu s jeho vlastním politickým přesvědčením.
Nezávislá (tedy všem sloužící) televize - a v obecné smyslu nezávislé sdělovací prostředky vůbec - tvoří nezbytnou protiváhu politické moci. A to nejen tím, že veřejnou kontrolou drží moc trochu na uzdě, ale i tím, že upozorňují na problémy, které politikové ve své ideologické zaslepenosti (a stranické poslušnosti) nechtějí nebo ani nemohou vidět. Celkem paradoxně, nezávislé sdělovací prostředky mohou upevnit moc těm politikům, kteří z nich budou čerpat a ne proti nim bojovat.
V kanadském parlamentu je zcela běžné, že interpelace poslance začíná odkazem na to, co ráno uveřejnily noviny nebo televizní stanice. Jistě by nebylo na škodu, kdyby si této praxe povšimli čeští politikové.
Proč by nemohl český poslanec dohnat svůj kanadský protějšek třeba tím, že interpelaci ministerskému předsedovi zahájil slovy: "Pane ministerský předsedo, Britské listy zveřejnily závažnou informaci týkající se vstupu firmy Boeing do Aera Vodochody. Mohl byste mně a mým voličům objasnit co o předchozích transakcích firmy Boeing vlada ví? Jaké jsou záruky, že české daňové poplatníky nestihne osud kanadských? Jde přece o milióny dolarů - či snad ne?"
Václav Žák ve svém článku (BL 21.5. 1998) naznačuje, jak si "nezávislou" televizi představovali a nepochybně představují někteří politikové. Má zcela pravdu, že to je důvod k znepokojení.
Dovolím si jeden výrok z jeho článku parafrázovat: Političtí hlupáci stojí o propagandu, objektivita je nezajímá. To je fakt, který by měl zajímat občany zejména během předvolební kampaně. Nevolit hlupáky je jediná možnost, jak se jich zbavit.
Jiří Jírovec
P.S. Boj proti nezávislé televizi nemusí být veden jen administrativními prostředky jako je předvolání ředitele ČT před parlamentní komisi nebo zjevný tlak na Ivana Kytku, aby si udělal se Stroehleinem pořádek.
Kanadská CBC je trnem v oku soukromým stanicím, protože má proti nim výhodu státního (i když 100%) financování. Ozývají se samozřejmě i hlasy, že trh si všechno přebere a že v době, kdy je k dispozici několik desítek různých kanálů , není v zájmu daňových poplatníků, aby jejich peníze byly použity na financování veřejné TV.
Ivan Kytka v už citovaném článku píše: "Není vyloučeno, že při propojení s celosvětovou internetovou sítí bude veřejný televizní kanál jen jednou z několika miliard internetových stránek." Tam by jistě řada lidí chtěla veřejnou televizi odkázat. O to víc je třeba, aby zpravodajství veřejné televize pro diváka bylo, jak Ivan Kytka píše o kousek dál, "nepostradatelným titulem. Vždy nejlepším, uznávaným a spolehlivým."
Jenže veřejná televize neplní jen funkci pouhého přisunovače informací. Tím, že informace třídí a dává do souvislostí, umožňuje občanům, aby se lépe orientovali v tom jak jejich společnost funguje či nefunguje. Navíc, je-li vskutku nezávislá, je i základnou umožňující sjednotit síly a s něčím pohnout. V tom je těžko nahraditená, ledaže se podaří nalézt jiný prostředek, jak přinutit politiky k činu.
Zrada v první osobě číhala skutečně tak blízko
Iva Drápalová
Los Angeles Times, středa, 20. května 1998
Pardubice, Česká republika - Můj manžel a já jsme cestovali do tohoto města perníku a věží v pochmurný zimní den. Rozhodli jsme se přečíst si, co o našem životě zdokumentovala za čtyřicet let komunismu tajná policie. Bylo to vyčerpávající setkání. První noci jsem vůbec nemohla spát. Pořád jsem myslela na to, co jsem si přečetla. Když vidíte o sobě určité skutečnosti napsané černé na bílém, dostane se vám to pod kůži způsobem, jaký jsem nečekala - i když šlo o věci, které jsem už dávno věděla, celou řadu let.
Viděla jsem příkaz, kterým bylo zakázáno mému synovi, aby směl jít na vysokou školu. Četla jsem diskusi o tom, jak a kam do našeho bytu umístit odposlouchávací zařízení. Četla jsem o blízkém přítelkyni naší rodiny, která nás prozradila policii, a tak deset nás skončilo ve vězení. Ve složce byly zprávy o mé spolupracovnici, která poskytla policii klíč od mé kanceláře. Jiná kolegyně navrhla policii, aby mně "zmáčkla" v době, kdy naše rodina má málo peněz.
Bývalá československá tajná policie, známá pod jménem StB, udržovala složku o mně i o mém manželovi. Až do roku 1989, kdy byl komunismus pokojnou cestou svržen, sledovala tajná policie mnoho lidí, nejen otevřené disidenty. Zejména se soustřeďovala na ty z nás, kteří přicházeli pravidelně ve styk s cizinci. Než jsem začala pracovat ve svém nynějším zaměstnání jako stringer (občasný reportér) pro Los Angeles Times, strávila jsem dvacet let u tiskové kanceláře Associated Press. Začínala jsem tam v roce 1968 jako tlumočnice a překladatelka, těsně po sověty vedené invazi, která ukončila reformní hnutí "Pražského jara". Nakonec jsem zastávala postavení šéfky byra v Československu. Z tohoto místa jsem odešla v roce 1988, duševně i fyzicky vyčerpána.
Dlouho se debatovalo v České republice - která se oddělila v roce 1993 od Slovenska - zda by měly být složky Stb otevřeny a pokud ano, komu. V bývalém východním Německu, kde byly složky tajné policie archivovány na papíře, byly německým občanům i cizincům zpřístupněny stohy dokumentů. Odhalení, obsažená v těch složkách, vyvolala mnoho trápení, protože spousta Němců se dověděla, že nepřítel byl často daleko blíže než se domnívali - někdy dokonce i v jejich vlastní domácnosti.
V mé zemi, kde byly složky archivovány na mikrofilmu, to znamenalo, že jakékoliv jejich studium bude nudné a bude vyžadovat spoustu času. Nakonec se vláda rozhodla otevřít archívy jen pro české občany. Od loňského léta můžete zažádat o povolení prohlídnout si vaši složku zde v Pardubicích, asi 100 km na východ od Prahy. Zde udržuje ministerstvo vnitra své archívy v bývalé klášterní budově. (Město je také dobře známé svou továrnou, která vyrábí Semtex, výbušninu z umělé hmoty, kterou mají rádi teroristé.)
Předpisy vám dovolují udělat si jednu kopii materiálu. Stojí to asi 1,50 dolaru za stránku. (Utratila jsem více než 700 dolarů). Nejsou žádné záruky, že nechybějí určité části svazků, že nebyly zničeny a jména ostatních lidí, zmíněných ve vaší složce, byla začerněna, i když není obtížné sestavit většinu chybějicích postav. "Ne, já se nebudu zajímat o obsah své složky u tajné policie," zdůrazňovala jsem, když jsme poprvé hovořili o tom, jestli bych o to neměla zažádat. "Vím, že mě všichni udávali, že byl můj telefon odposloucháván a že mi byla čtena pošta. Co z toho? Předpokládala jsem to."
Ale historky přátel z oboru, kteří si do Pardubic zajeli číst své složky, vzbudily můj zájem a můj manžel - který se vždycky chce dostat všemu na kloub - doufal, že se mu podaří získat více informací o epizodě z roku 1953, v jejímž důsledku jsme skončili ve vězení.
Elegantně restaurovaná budova archívu na Zborovském náměstí působí zvnějšku nenápadně. Jakmile vyjdete po několika schodech nahoru ke vchodu, obklopí vás laskavost, vřelost a porozumění zaměstnanců archívu. Poté, co jsme vyplnili požadované formuláře, nás odvedli do velké místnosti kde bylo sedm kójí, v každé z nich byl přístroj na čtení mikrofilmů a stůl se větším množstvím papíru. Zaměstnanci archívu jsou naučeni, aby byli nápomocní, ale zároveň aby nerušili. Vysvětlí vám, jak používat čtecího přístroje anebo vás prostě budou s porozuměním poslouchat. Mnoho lidí nedokáže si své složky číst mlčky. Dost návštěvníků se při čtení rozpláče.
Požádala jsem, aby mě nechali o samotě. Ať se obrňujete proti tomu, co najdete, jakkoliv intenzívně, zjistila jsem brzo, to, co najdete, je stejně šokující. Je jedna věc předpokládat, že jsou určité věci pravda. Úplně něco jiného je číst si o tom černé na bílém. Předpokládala jsem, že všichni lidé, s nimiž jsem ve styku, mě pravděpodobně udávají, avšak nebyla jsem připravena na každodenní udávání zaměstnanci agentury Associated Press. Má vlastní asistentka dala policii klíč ke kanceláři a později, poté, co byl instalován nový zákem, je vpustila dovnitř zase. Věděla jsem, že je odposloucháván můj telefon, ale netušila jsem, že je sledován i telex. Věděla jsem, že do kanceláře občas chodí "návštěvy", ale ve složce byly oficiální záznamy těchto návštěv, s podrobnostmi o tom, jak byly věci zkoumány a fotografovány. Policie probrala navštívenky 300 mých návštěvníků a 60 z nich poté dále sledovala. Ještě více znepokojující byly chybné informace o tom, kteří lidé mě údajně navštívili v kanceláři, a nebylo to pravda. Policie pak sledovala lidi, které jsem ani neznala.
Bylo všeobecně známo - a ona se o tom ani netajila - že je vysoce ceněná zaměstnankyně významného amerického časopisu ve styku - mám-li to říci jemně - s tajnou policií. Ale s tou dámou byla legrace. Byla to renesanční osobnost a všichni jsme byli rádi v její společnosti. Nicméně jsem byla šokována, když jsem zjistila, že tato osoba informuje úřady podrobně o tom, jak stavíme dům. V jednu chvíli informovala tajnou policii, že jsme si vzali stavební půjčku. Vzhledem k tomu, že je moje rodina závislá na mém příjmu, je to prý dobrá doba, kdy mě může policie "zmáčknout" a vynutit si mou spolupráci. Ve zprávě je uvedeno, že udavačka dostala za informaci dárkový koš. V určité chvíli, musím přiznat, však už bylo mou reakcí jen pobavení. Popisovali mě jako židovku (nebylo to pravda), že prý pocházím z bohaté rodiny v Olomouci (nebylo to pravda) a že jsem pravděpodobně špiónkou pro Spojené státy (nebylo to pravda). Dokonce ještě zábavnější bylo, že jsem věděla, s kým si mě ve všech třech případech spletli.
Nejvíce mě pobavila zpráva z roku 1971 o tom, že prezident Nixon uvalil desetiprocentní daň na československý vývoz do Spojených států. V reakci na zprávu od agentury Associate Press jsem se pokusila získat od československých úřadů reakci na novou daň. Mé otázky, přednesené mluvčímu ministerstva zahraničních věcí, byly však zjevně interpretovány jako špionážní činnost: v mé složce bylo uvedeno, že pravděpodobně jednám jménem amerického velvyslanectví. Zmínka o této epizodě se vyskytuje v mé složce opakovaně po dobu celých dvaceti let.
Stb vůbec nerozuměla novinářské práci. V jednu dobu byl vyslán československý agent v Bonnu, aby zkontroloval mé styky se záhadným Hansem Wildem. Wilde byl účetní odborník agentury Associated Press ve Frankfurtu: běžně jsem mu posílala pro zpracování doklady o mých výdajích. Začátkem sedmdesátých let jsem napsala zprávu o Řecích, žijících v Československu. Znovu a znovu se v mé složce vyskytují odkazy na tuto zprávu o Řecích, odkazy na mé otázky o hospodářství, o politice a o životním prostředí. O co jiného by se měl reportér zajímat?
Složka mého manžela, tenčí než moje složka, neobsahovala nic, čemu by bylo možno se smát. Začátkem padesátých let jsme se dostali do případu s motáky - dopisy a balíčky, které se tajně posílaly politickým vězňům. Bratr mého manžela byl v nechvalně proslulých jáchymovských uranových dolech, kam bylo v padesátých letech posláno mnoho politických vězňů. Matka mého manžela mu tajně posílala potraviny prostřednictvím jednoho civilního zaměstance, který pracoval v dolech. Postupně se rozšířil počet lidí, kterým se takovýmto způsobem pomáhalo, a nakonec dostával pomoc i jeden Francouz, který si vzal Češku.
Když byl systém pomoci odhalen a deset z nás bylo odsouzeno do vězení až na 18 měsíců (mně propustili za tři měsíce), domnívali jsme se, že nás prozradil někdo v dolech anebo na francouzském velvyslanectví. Ukázalo se však, že policejním udavačem byl vysoce respektovaný rodinný přítel, který mezitím zemřel. Byli jsme šokováni.
Moje novinářská složka začíná víceméně v době, kdy odcházel korespondent AP Gene Kramer z Prahy a já jsem přebírala kancelář. Dověděla jsem se, že kdyby Kramer stejně neodjížděl, byl by vyhoštěn. Také jsem se dověděla, že už v roce 1972 požadovala Stb, abych byla propuštěna, protože jsem "vědomě Kramerovi pomáhala při jeho nepřátelské činnosti". Kdyby nebylo českého ministerstva zahraničních věcí, dověděla jsem se ve složkách, byla bych zřejmě skutečně propuštěna a skončila bych zase ve vězení. Ministerstvo opakovaně konstatovalo, že jsem nepřekročila běžnou novinářskou praxi. Z jednoho dojemného dokumentu mezi všemi těmi deprimujícími zprávami jsem se dověděla, že Michael Žantovský, tehdy náměstek ministra zahraničních věcí a posléze velvyslanec ve Spojených státech, osobně intervenoval ve věci mého syna, aby směl studovat na Karlově univerzitě. Můj syn tam nyní vyučuje.
Na konci tří dnů pročítání mikrofilmů jsem vyšla z budovy ministerstva vnitra do slunce dne na začátku jara. Byla jsem překvapena vlnou emocí. Přemýšlela jsem o tom, jak zbytečné bylo všechno to donášení. Existoval obrovský aparát, stohy "přísně tajných" dokumentů, a přesto - nakonec závisela tajná policie většinou jen na nespolehlivých informacích od hrstky lidí.
Policie měla odposlouchávací zařízení, mohli poslouchat mé telefonní hovory, prohledávali mé věci, ale kupodivu z toho nezískali skoro žádné informace. Ve složce jsou záznamy jen asi tří nebo čtyř telefonních rozhovorů. Byla jsem na stovkách diplomatických večírků a večeří. Ve složce jsou však jen dvě zprávy z oslav indického Dne nezávislosti, z jednoho britského večírku a z několika amerických večírků při příležitosti čtvrtého července. Nespočetněkrát jsem obědvala s americkými, britskými a německými tiskovými atašé a svazek se o tom vůbec nezmiňuje, ani se nezmiňuje o mých častých rozhovorech s různými velvyslanci.
Jak míjel čas, moje nálada se měnila. K mému velkému překvapení jsem dlouho poté, co bylo dvacet let mého života přede mnou takto odhaleno, měla vztek na tiskovou kancelář Associated Press. Uvědomovala si ta tisková kancelář, pod jakým jsem byla tlakem? Neustálé napětí? Neustálé sledování tajnou policií? Vědomí toho, že se jedna strana pořád ptá, "Pracuje pro CIA?" a druhá strana, "Pracuje pro Stb?" A co oběti mé rodiny? Opatrnost, kterou jsem musela pořád projevovat při setkání s přáteli. A po celou tu dobu jsem neměla na svou ochranu nic, než svou integritu.
Často vzpomínám na schůzi správní rady tiskové kanceláře Associated Press, která se v roce 1990 konala v restauraci U Kalicha. Sál byl plný členů správní rady a jejich manželek. Byl tam generální ředitel agentury a všichni její nejvyšší představitelé. Já jsem měla místo v rohu místnosti. Pronášely se projevy a všem se děkovalo za jejich práci. Nikdo se ale nezmínil o rodině, která nesla břemeno celých dvacet těžkých let.
Můj resentiment však ustoupil a uvědomila jsem si, že po celou tu dobu nás ochraňoval Pánbůh. Nezavřeli mě podruhé, mému synovi bylo dovoleno jít na studia a můj manžel našel zaměstnání ve stavebním průmyslu. Nejvíce trpěl pravděpodobně právě on, avšak vždycky mi stál, aniž by se stěžoval, po boku. Bylo to pro mě radostí, když po "sametové revoluci" v roce 1989 našel určitou míru naplnění v obnovování organizace YMCA, pro niž pracoval roku 1950, kdy ji zrušily komunistické úřady, jako studentský tajemník.
Doufáme, že éra policejního sledování je v této zemi už za námi. Myslím však pořád na ty lidi, kteří pracují v zemí, kde je politická svoboda neznámá. Největším poučením, které jsem získala, je, že činy neskrupulózních lidí kolem vás ohrožují nejen vás samotné, ale i lidi, s nimiž se stýkáte - a že máte odpovědnost chránit i je.
Jednou ze skutečností, která mi pomohla to všechno přežít, bylo, že jsem všechno dělala otevřeně. V mé kanceláři nebyly žádné uzamčené zásuvky, nikdy jsem nehledala neodposlouchávanou telefonní budku (i když jsem občas mluvila s lidmi v koupelně s vodou puštěnou do vany) a můj adresář byl vždycky otevřený na mém pracovním stole. Pokud to jen bylo možné, dělala jsem všechno otevřeně. Po celou tu dobu, mohu nyní říci, se se mnou zacházelo relativně zdvořile - nikdo na mě nekřičel, ani mi otevřeně nehrozil. Když mi bylo 63 let, odešla jsem do důchodu - a od té doby jsem přestala být zajímavá pro profesionální šmuchaly a moje složka byla uzavřena. Ale o pouhý rok později, k překvapení nás všech, se rozpadla železná opona a znovu jsem běžela ulicemi Prahy, tentokráte bez udavačů v patách.
Čím museli projít čeští a slovenští Romové, kteří jsou v Británi označováni za parazity
"Falešní" uprchlíci zaznamenali vítězství, z něhož budou mít zřejmě prospěch stovky lidí
Independent, 21. května 1998
Začalo se jím říkat "Giro Czechs", sporožiroví Češi. Michal a Mariana Balogovi byli součástí přistěhovalecké vlny východoevropských Romů, kteří přijeli loni do Británie a které britští ministři vylíčili jako "falešné uprchlíky, kteří chtějí parazitovat na našem systému sociálního zabezpečení".
Teď britské ministerstvo vnitra připustilo, že Balogovi vůbec nejsou falešní uprchlíci, ale že skutečně utíkají před rasovým pronásledováním, poté, co byli obětí alespoň osmi útoků gangů skinheadů ve Slovenské republice.
Jejich úspěšná žádost o asyl je, vedle dalších schválených žádostí o asyl od slovenských "romských" rodin, materiálem, jehož využijí právníci jako precedentu pro stovky obdobných žádostí o asyl.
Celá záležitost je potenciálně trapná pro ministry, kteří kritizovali Romy jako "ekonomické přistěhovalce".
Britský ministr vnitra Jack Straw řekl v lednu letošního roku v rozhlase: "Ani u jednoho z těchto případů nedošel nezávislý tribunál k závěru, že by měl přesvědčivé důvody žádat o asyl." Obvinil právníky, že prý Romům pomáhají "vyrábět, vymýšlet si a prosazovat" žádosti o asyl.
Avšak zvláštní adjudikátor Odvolacího imigračního úřadu (Immigration Appelate Authority) rozhodl ve prospěch osmi českých a slovenských Romů, kteří tvrdili, že byli pronásledováni. Ministerstvo vnitra, které předtím charakterizovalo tyto případy jako "zjevně nepodložené", se rozhodlo nepodat proti nim odvolání.
Jak kritikové Romů podezřívali po celou dobu, osmadvacetiletý Michal Balog za celý svůj život nepracoval ani jeden den.
Když se mu jen jedenkrát poštěstilo získat zaměstnání - v jednom slovenském pivovaru - byl donucen z práce odejít hned první den, protože spolupracovníci odmítli pracovat s Romem.
Jiné firmy odmítly se vůbec zabývat žádostí o zaměstnání od někoho s jeho rasovým původem a zprostředkovatelna práce mu otevřeně přiznala, že nemá cenu, aby se snažil do ní chodit.
Namísto toho byl nucen hledat na smetištích lahve, papír a železo na prodej.
Kromě fyzických útoků, po jednom z nichž ztratila nejmladší dcera Valerie na několik týdnů řeč, křičeli na rodinu Balogových spoluobčané neustále "Vraťte se do Indie". Slováci považují Romy za "černochy"
Když očekávala sedmadvacetiletá Mariana Balogová svou nejstarší dceru Mariku (které je nyní pět let), bylo jí řečeno v místní nemocnici, že se do nemocnice Romové nepřijímají. Když protestovala, bylo jí dovoleno porodit dceru v postranním kamrlíku, odkud se regulovalo nemocniční ústřední topení.
Minulý rok si už rodina nemohla dovolit činži a byla vystěhována na sídliště za městem, vyhrazené pro Romy. V srpnu utekla rodina autobusem do Británie. Imigrační úředníci zkoumali jejich žádost o asyl a odmítli ji v listopadu.
Ale rodina, který nyní žije ve dvoupokojovém bytě v prvním patře jednoho domu v Muswell Hill, v severním Londýně, vyhrála v květnu odvolání.
I když nikdo z rodiny nehovoří anglicky, Michal Balog řekl prostřednictvím tlumočníka, že je ochoten přijmout jakoukoliv práci. Jeho manželka hledá práci jako švadlena. Marika už začala chodit do místní školy.
Rodina má určité styky s ostatními romskými rodinami, i když mnoho z nich bydlí v Kentu, poté, co přijely do Doveru. Romové o minulém víkendu zorganizovali v severním Londýně ve Swiss Cottage taneční večer.
Prostřednictvím tlumočníka Michal Balog uvedl: "Nikdo by neměl být nucen zažít to, co jsme byli nuceni zažít my. Britské ministerstvo vnitra jak se zdá nemá tušení, co se děje v naší zemi." Je vděčný britské veřejnosti. "Lidé jsou tak zdvořilí. Když tady jdeme nakupovat, lidé nám pomáhají. Na Slovensku ani do mnoha obchodů nesmíme vstoupit."
Deri Hughes-Roberts z Právnického střediska pro uprchlíky uvedl, že kladné verdikty budou precedentem pro 370 Romů, kteří stále ještě v Británii žádají o asyl. Jiných 523 českých a slovenských uprchlíků už bylo donuceno vrátit se do ČR či na Slovensko.
