Ještě k Havlově "milosti" pro útočníky na Sládka:
Litera a duch zákona
Tak máme za sebou zase jeden průzkum veřejného mínění, tentokrát ohledně reakce presidenta Havla na události v Novém Boru (BL 15.5. 1998). Uvedená čísla je možno interpretovat dvojím způsobem, podle toho, jak zněla otázka. Výsledek ovšem není pro dotazované ani v jednom případě lichotivý.
První možnost je, že otázka byla jednoduchá: Souhlasíte s tím co prezident udělal? V tom případě 85% procent dotazovaných udělalo svůj závěr na základě informací sdělovacích prostředků. Ty ovšem ještě 13. května tvrdily, že policie může potvrdit jen to, že Sládek byl některými přítomnými po svém příchodu hrubě urážen. Žádný svědek naopak nepotvrdil, že by Sládek presidenta urážel. Výsledky průzkumu mínění veřejnosti ohledně aktuálních problémů totiž většinou neleží někde v šuplíku, ale používají se okamžitě. Lze tedy předpokládat, že dotazovaní měli tuto informaci k dispozici. Jestliže těch 85% procent i přesto s Havlem souhlasilo, ukazuje se , že jim vůbec nejde o pravdu. Vašek to prostě gaunerovi Sládkovi ukázal a dobře mu tak.
Druhá možnost je, že otázka byla formulována s přihlédnutím k zatimním nejasnostem: Souhlasíte s tím co president udělal, za předpokladu, že je pravda, že Sládek presidenta republiky a jeho choť hrubě urazil? Tato formulace by posunula celou událost do jiné roviny a odpověď by vlastně vypovídala o tom, jestli občan chce žít ve státě v němž fugují zákony nebo "soudce lynč" tu a tam zlegalizovaný presidentskou amnestií.
Těm 85% dotázaných uniká, že existuje rozdíl mezi duchem a literou zákona. Ústava má být z principu nekomplikovaná a proto je její znění stručné. Články 62 a 63 dávají presidentovi právo udělat to, co udělal. Nebyl tedy porušen zákon, ale, podle mého názoru, jeho duch.
Zmíněné články ústavy jsou nutné, protože zákony a jejich interpretace nemohou vždy obsáhnout humánní rozměr věci. Toto presidentské právo je ovšem nutné uplatňovat jen ve výjimečných případech. A sám president musí v tomto směru uplatňovat soudnost. Zmíním se o jednom případu z Kanady, který by byl jako stvořený pro články 62 a 63 (kdyby tady existovaly). Farmář Latimer měl dceru, těžce postiženou roztroušenou sklerózou. Mentálně byla na úrovni dvou až tříletého dítěte. Většinu života byla, tedy dalo by se říct protrpěla, v kolečkové židli. Medicina tu a tam trochu pomohla, když bylo třeba kontrolovat bolest. Když se chystala další operace (odstranění kyčelního kloubu), farmář usoudil, že všeho bylo tak akorát dost a že nemůže dopustit, aby jeho dcera podstoupila další zákrok a utrpení jen proto, že to lékařská věda umožňuje. Jeho selský rozum mu řekl, že se koně také střílejí. Posadil dvanáctiletou dceru do auta, nasadil na výfuk hadici a její konec zavedl do kabiny. Pak ohlásil úmrtí dcery. Kdyby u toho byl býval kněz, řekl by asi, koukněte, pane Latimer, nebudeme z toho dělat moc velkou vědu. Vy se tím tady dole budete muset nějak srovnat a pak Mu to nahoře jednou vysvětlíte, jestli to byl ten záchvat jako obyčejně, nebo něco jiného. A podškrábl by úmrtní list. Jenže přišel úřad a ten si povšiml, že to nebyla zástava dýchání, z níž před tím farmář dceru mnohokrát vzkřísil, ale právě to "něco jiného". Farmář Latimer trochu zatloukal, ale ne moc, protože byl přesvědčen, že udělal pro dceru to nejlepší, co mohl. A dokonce předvedl policii jak. Tím se dostala ke slovu litera zákona a porota neměla jinou možnost než ho odsoudit za vraždu prvního stupně (nešlo o náhodu, ale o plán a policie měla přiznání) na doživotí.
To je tedy případ, který zákony nemohou plně postihnout. Ale předvolební nadávky a facky? MF Dnes otiskla 14.5. názor Tomáše Brzobohatého: "Havlův skutek vyvolává i jeden specifický úlek: Vždyť tím jen a jen přihrál Sládkovi. Jak ten toho zase využije! Jenomže prezident odmítl toto uvažování. Vědom si toho, že republikánský vůdce zneužije vždy všeho. Zloducha přece nevystrašíme ani nepřelstíme tím, že při každém rizikovém kroku budeme s obavami pomýšlet na to, jaká bude jeho reakce. Tak se jedině staneme jeho zajatci. Již diskuse kolem republikánských billboardů k tomu bohužel směřovala. Havel nabídl postoj jiný: Dělej si co dělej. Já mám svoje pravidla a představy, a nemohu je podřídit ohledům vůči tvé špatnosti. Úspěšně tím brání logice extremistů získat vliv na politické rozhodování ve společnosti. To je jeho poslání. Chránit národ před jejich činy nemůže. To je v odpovědnosti jiných, pokud překračují zákon. A jestliže jen morálku, pak přijímání a odmítání jejich způsobů záleží na vyspělosti celého národa. Muž z čela může nanejvýš napovědět, jak na to, a to se mu zrovna povedlo."
Domnívám se, že jde o velmi zcestný názor. Jakmile se totiž společnost odvrátí od používání zákonů k jakýmsi vyšším principům mravním, podle nichž je možno někomu nafackovat proto, že se mi nelíbí, to co říká, vzniká nebezpečí, že kdokoli, třeba sám Tomáš Brzobohatý, může dostat od někoho pár kopanců nebo facek a kdosi pak může zvednout telefon a zavolat někomu, kdo má styky, že to chlapci trochu přehnali a jestli by s tím pan ten a ten něco mohl něco udělat.
V Novém Boru byl pravděpodobně překročen zákon a proto bylo zahájeno vyšetřování. Těmi "jinými", v jejichž odpovědnosti je, jak Tomáš Brzobohatý píše, "chránit národ". President toto vyšetřování zmařil.
Extrémistické síly nalézají uplatnění ve společnosti pokaždé, když společnost nefunguje tak, jak má. Boj proti nim nemůže spočívat v tom, že protivníkům nafackujeme a pan president pak ty facky odepíše ze soudních inventářů, aby nestrašily v soudních spisech.
Tomáš Brzobohatý rovněž píše, že "(President svou) amnestii zároveň zchladil horkokrevnost Romů. A umožnil jim, aby svou odezvu na Sládkovy útoky, ať už z billboardů nebo jeho úst, promysleli bez pocitu ublíženosti. Současně poopravil jejich někdy až příliš vehementní argument, že se jim nedostává politického zastání."
Není blíže pravdě, že ani prezident ani vláda a parlament toho pro Romy moc neudělali a že tedy jejich vehementní argument je oprávněný a že mezinárodní ostudu s pokusem Romů o masové vystěhování mají na triku jen oni? Má snad Sládek nad českým soudnictvím takovou moc, že soudy přesouvají rasově motivované útoky skinheadů do kategorie jakéhosi "postrašení občana? Asi aby byla sranda. Rasismus v Čechách jde dál než za několik procent podpory, kterou Sládkova strana má, a dál než za Romy. Kdyby tomu tak nebylo, mohl by si Sládek strčit svoje řeči a billboardy za klobouk.
Na závěr se ještě jednou vrátím na kanadskou půdu. Netvrdím, že je zde vždy všechno v pořádku, ale citlivost k otázce nezávislosti policie a soudů je tady velká. Nechám na čtenáři, aby tři zmíněné příklady porovnal s českou realitou.
Jean Charest, před lety ministr sportu ve federální vládě, jednou zvedl telefon a zavolal jakémusi soudci. Nešlo o víc než o to, aby se soudní případ, týkající se jeho známého, trochu urychlil - tuším že šlo o stanovení data projednání nějakého dopravního přestupku. Nevím, jak se na to přišlo, ale za pár dní doministroval, protože je nepřípustné, aby ministr v jakékoli míře u soudu intervenoval.
Druhý příklad se týká Ontarijské vlády a zákroku policie v jednom provinčním parku, který před časem okupovali Indiáni. To se občas stává, protože stále existuje řada sporů o vlastnictví různých území. Shodou různých okolností došlo k tomu, že policie zastřelila jednoho z Indiánů. Během vyšetřování se přišlo na to, že mezi vládou a policii existovaly "nestandardní" kontakty (opozice tvrdila, že střelba byla důsledkem toho, že se vláda, krátce po nástupu do úřadu rozhodla pro rázné jednání a snažila se policii ovlivnit). Nevím, zda byla celá věc již uzavřena. Pokud by se prokázala politická intervence, padl by pravděpodobně příslušný ministr a možná i ministerský předseda.
Třetí příklad bude asi českému čtenáři nejméně pochopitelný. V Kanadě existuje zákon, podle něhož se nesmí zveřejnit jméno mladistvého odsouzeného. Asi před měsícem bylo v ontárijském parlamentu čteno vládní programové prohlášení. Trochu sebechvály nad minulem a sliby do budoucna, jak to už vlády dělají. Vláda se pochválila mimo jiné za to, že úspěšně převychovává mladé trestance ve speciálních táborech s polovojenským režimem (tak zvané boot camps). Spousty děkovných dopisů, třeba jeden od paní Smithové, které tam pěkně zaopatřili syna. No a ministr vnitra už nebyl druhý den ministr, protože někdo na sebe musel vzít vinu za porušení federálního zákona nejmenovat veřejně.
Ale to jen tak na okraj.
