Kostel svěřilo od roku 1982 svěřilo ministerstvo kultury Státní knihovně ČSR.
27. října 1993 uspořádala aukční a realitní kancelář Gavlas dražbu kostela sv. Michaela Archanděla. Proti dražbě se rezolutně postavila akademická, laická i odborná veřejnost, profesoři a studenti Karlovy univerzity, Akademie věd ČR, ředitel Ústavu dějin umění, Státní ústav památkové péče, fakulta architektury ČVUT, generální převor řádu servitů a další osoby a organizace. Proto byl výsledek dražby anulován a nynější Národní knihovna ČR pronajala za předem stanovených podmínek kostel společnosti Kontakt Moravia Evropa.
V roce 1994 předložila společnost Kontakt Moravia Evropa studii na rekonstrukci kostela a na jeho využití jako banky. Tento záměr byl schválen závaznými rozhodnutími Odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy z 21.6.1994 a 22.6. 1995. Pak vydal Odbor výstavby Obvodního úřadu Městské části Praha 1 stavební povolení dne 24.7. 1995. Rozhodnutí OPP MHMP ze dne 22.6. 1995 bylo posléze zrušeno usnesením ministerstva kultury ČR 15.7. 1996, které nabylo právní moci 12.3. 1997.
20. 6. 1997 vydal Odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy nové stanovisko, na jehož základě vydal Odbor výstavby Obvodního úřadu Městské části Praha 1 25.6. 1997 Povolení změny stavby před jejím dokončením na proměnu kostela v "multimediální show".
14. 4. 1998 podala Akademie výtvarných umění v Praze, zastoupená rektorem J. Kotalíkem, u Obvodního soudu v Praze Návrh na předběžné opatření s cílem neprodleně zastavit všechny práce v objektu kostela svatého Michaela Archanděla. 16.4. 1998 se k návrhu připojil Státní ústav památkové péče a Pražské grémium pro ochranu a rozvoj kulturního prostoru hl. m. Prahy. Odpůrcem je společnost Michal Praha s.r.o.
Kostel svatého Michaela Archanděla na Staroměstském náměstí čp. 460 s rozsáhlým pohřebištěm, vnímaný jako jedna z nejcennějších památek ČR, spojuje ranou českou historii 12. století s kořeny evropské křesťanské civilizace.
Proto je jeho parbarská devastace způsobená přestavbou na multimediální show selháním činných správních orgánů a projevem vandalismu evropského formátu, proti němuž je nezbytné rozhodně vystoupit.
ČT: Události bez událostí
Reforma zpravodajství České televize - pokus o první analýzu
Jan Čulík
Toto je analýza, psaná čistě z hlediska diváka, bez podrobnějších vnitřních informací o situaci v České televizi. Ivan Kytka namítá, že je prý neseriózní a povrchní hodnotit pořad Události zvnějšku, pokud nejsem podrobně seznámen se strukturou redakce ČT a s jejím relativně omezeným financováním. (Pokud mi připadá, že jsou Události jako rozhlasový pořad, měl bych si uvědomit, že rozpočet zpravodajství ČT 1 i ČT 2 dosahuje jen výše rozpočtu britské středovlnné rozhlasové stanice BBC 5 Alive, vysílající zprávy a sport, podotýká Ivan Kytka.)
Tento argument mě nepřesvědčil. Jdu-li do restaurace a objednám-li si jídlo, mám právo ho hodnotit jako dobré nebo špatné, aniž bych měl podrobné informace o situaci v kuchyni, kolik je tam kuchařů a jací jsou dodavatelé.
Argumentuji, že diváka vnitřní poměry v televizi nemusejí zajímat. Berte následující text jako recenzi odvysílaných zpravodajských pořadů, záměrně vnímanou bez pozornosti k vnitřním poměrům v České televizi.
JČ
ČT: Události bez událostí
Přehrál jsem si videopásek s Událostmi České televize vysílanými v povelikonočním týdnu od 14. do 19. dubna 1998. Situace se jistě od té doby už zase trochu změnila, takže tato analýza je asi už do určité míry pasé. Zaznamenal jsem jisté změny, které v struktuře a v obsahu hlavní večerní zpravodajské relace České televize učinil Ivan Kytka. Chápu jeho filozofii a je mi jasné, jakým směrem se snaží zpravodajství České televize zlepšit. Dosavadní výsledky jsou nicméně neuspokojivé. Je však v procesu změn brzo. Jsem přesvědčen, že reformy, které se Ivan Kytka pokouší v Událostech zavést, vedou správným směrem. Povedou k dobrým výsledkům, podaří-li se Kytkovi v České televizi vytvořit profesionální novinářský tým, který by uměl psát a natáčet reportáže, byl schopen kriticky přemýšlet a inteligentně zpochybňovat předložené informace, a podaří-li se mu vybudovat rozsáhlé nezávislé zpravodajské struktury.
Z relací je zjevné, že šéfredaktorovi chybí profesionální novinářský tým. Zpravodajství těžce trpí neexistencí nezávislých informačních zdrojů v České republice. Zásadním úkolem pro Českou televizi je vybudovat si vlastní, samostatné informační (news-gathering) struktury, které budou schopny veřejnost řádně informovat o tom, co se v zemi děje.
Zatím jsou Události v pasívním vleku agenturních zpráv a informací z parlamentu.
Ivan Kytka odmítl proměňovat zpravodajství České televize v nekritickou platformu vedoucích představitelů politických stran. Politikové mají právo objevit se na obrazovce jen potud, pokud přicházejí s novými skutečnostmi. Nemohou televizi zneužívat k propagandě pro vlastní politické účely, jak to dlouhá léta činil zejména Václav Klaus. Reportéři ČT mu nekriticky nastavovali mikrofon. I nadále informují o české skutečnosti pasívně, nudně a nekriticky, i když se snad se trochu podařilo rozbít vazbu na politické strany.
Nynější nepřítomnost politických stran v Událostech bije do očí. Že by politické strany už vůbec neměly co říct nového ? Nešlo by jejich kontroverzní výroky přece jen uvádět a tvrdě je zpochybňovat? A co občas docela podnětné připomínky malých politických stran? Nechystal se Ivan Kytka svým pojetím Událostí podporovat rozvoj občanské společnosti? O ní se v Událostech nedozvíme skoro nic.
Kytka poukazuje na to, že hašteření mezi politiky a vzájemné, nepodložené házení bláta nemá ve zpravodajství místo, pokud je zjevné, že se tím politikové snaží manipulovat veřejnost ke svým cílům. Spirála obviňování a protiobviňování nemůže tvořit základ televizního zpravodajství.
Potíž však je, že odstraní-li Ivan Kytka tuto politickou manipulaci z Událostí České televize, vyjde najevo, že není co vysílat. Nikdo neumí zkoumat, co se v zemi vlastně děje. Donedávna bylo zvykem, že zprávy, to jsou výroky politiků. Všechno šlo seshora. Na nynějších Událostech ČT - po odstranění neplodných politických hádek a pokusů politiků manipulovat veřejnost - je to bolestně viditelné.
Události České televize teď prezentují skutečnost České republiky, jako by se odehrávala za mlžným sklem. Jakoby šlo o vzdálené ozvěny, které se s životem země nestýkají. Nevíme, co se v zemi děje. ČT to nereflektuje. (Nova zase informuje o vraždách. Ta si na získávání informací o nich vlastní efektivní zpravodajský systém zřejmě vytvořila.) Realita do televizního studia a na televizní obrazovky neproniká. Informace nemají říz, nemají šťávu, nemají život.
Novinář musí uvádět nejrůznější názory a pohledy, a všechny musí zpochybňovat
Úkolem novináře je zamyslet se nad každým tématem a vypracovat si podvratné otázky.
Úkolem novináře je zpochybňovat. Každá informace musí být prezentována alespoň ze dvou opačných úhlů, a oba tyto pohledy musí reportér České televize zpochybnit.
Příklad: vyjdou-li do pražských ulic aktivisté z Klubu mladých Evropanů vyptávat se občanů, co si myslí o Evropské unii, a začne-li jeden z jeho mladých činitelů vykládat reportérovi na mikrofon povrchnosti o šířící se globalizaci a o tom, že zmizí národní identita, reportérovou povinností je podvratnou otázkou interviewovaného donutit, aby své nehoráznosti opravil.
Totéž platí při interviewování politiků. Pokaždé je nutno hledat myšlenky a názory, které předkládaný názor podvracejí, a každého interviewovaného s nimi konfrontovat. Novinář musí neustále předvídat, jakými námitkami to, co říká interviewovaný, podvrátit. Dodává to televiznímu zpravodajství dynamiky a objektivnosti a interviewovaného to udržuje ve střehu.
Základní zásadou je, že problém musí být nazírán pokaždé alespoň ze dvou úhlů. Vždycky musí být slyšen opačný názor, ale i ten musí novinář pokaždé podvrátit zpochybňující otázkou.
To, jak se dělají zprávy v ČT, vypovídá o trpné konformnosti a nepřemýšlivosti.
Jednou z mála reportáží o činnosti politických stran byl v Událostech ke konci analyzovaného týdne (v sobotu 18.4.) šot o konferenci Unie svobody. Tato reportáž byla skandální. Pasívně a nekriticky předkládala veřejnosti propagandu, kterou v konferenčním sále Unie svobody šířili vedoucí představitelé této strany. Česká televize otrocky vysílala záběry obřích reklamních hesel Unie svobody, promítaných v sále na velké plátno. NELHAT JE NORMÁLNÍ, tvrdilo gigantické heslo na obrazovce České televize v tomto zdarmém reklamním vysílání pro Unii svobody, Nelhat je normální, opakoval na pódiu v záběru kamery ČT Jan Ruml. Reportérka nepoukázala na to, že zrovna z úst Jana Rumla, dlouholetého činitele ODS, to zní poněkud nepřesvědčivě.
Reportér musí mít od toho, o čem informuje, zjevný odstup. BBC také vysílá záběry z emocionální propagandou často nabitých výročních konferencí Konzervativní či Labouristické strany. (Je to takový cirkus pro řadové stranické aktivisty, kteří jsou odměněni za svou celoroční práci citovou orgií na výroční konferenci. S praktickou politikou to nemá příliš mnoho společného.) BBC při vysílání reportáží z těchto konferenci dává najevo, že je nebere příliš vážně.
Trestuhodné bylo také zpravodajství ČT o tom, jak český parlament hlasoval o vstupu České republiky do NATO. V tu chvíli se Česká televize se opět stala hlásnou troubou převažujících názorů v českém politickém establishmentu. V těchto patolízalských relacích se vůbec neobjevily informace o tom, že u mnoha mezinárodních odborníků existují vážné pochybnosti o rozumnosti rozšiřování NATO do Střední Evropy, o nedokonale definované roli Severoatlantického společenství v dnešní době a o nevyřešeném vztahu NATO k Rusku a ostatním východoevropským zemím.
V ČR probíhá anebo by měla probíhat obdobná debata o vztahu země k NATO a k ČR, jaká se koná v Británii dlouhodobě o vztahu Spojeného království k Evropské unii. Zuří zde boje mezi euroskeptiky a eurofily. Nedovedu si představit, že by se BBC ve svém zpravodajství o tomto vztahu přidala k jednomu nebo k druhému názoru.
Slovenské město Štúrovo uspořádalo obecní vzdororeferendum o NATO. Zpravodaj ČT v Bratislavě Petr Kopecký o něm informoval, jak jinak - pasívně. Nepokusil se ve zprávě zamyslet nad tím, že je toto vzdororeferendum na jedné straně vlastně nesmysl - že jediné obecní referendum o NATO není ničím jiným než symbolickým politickým protestem - asi jako když za vlády Margaret Thatcherové vyhlásil socialistický glasgowský obecní úřad město Glasgow za zónu bez jaderných zbraní (ony tam žádné jaderné zbraně stejně nikdy nebyly).
Ani na druhé straně Kopecký neupozornil, že ač bylo štúrovské referendum zjevně pouhým politickým gestem, bylo projevem samostatnosti a kritického vystupování občanské společnosti na Slovensku, která je podle některých pozorovatelů možná vyspělejší než občanská společnost v Čechách - neohroženě vystupuje proti vládě, a to se v ČR neděje. Čechům konec konců bylo zakázáno konat referendum o NATO - žádná česká obecní rada však vzdororeferendum jen ve své obci pokud vím neuspořádala.
Podle ČT informoval Vladimír Mlynář o tom, že si vláda bude dál před volbami privatizovat, co chce, bez ohledu na to, že parlament rozhodl, že to tak nemá být. Nikdo se Mlynáře nezeptal, kde k tomu vláda vzala mandát a jak je možné, že ignoruje rozhodnutí parlamentu. Reportéři opět jen tlumočili názory vládnoucích stran.
Frustrujícím způsobem nedokonalá byla reportáž o tom, že se po deseti letech oživuje případ zavražděného Pavla Wonky, kterého mučili ve vězení ještě v roce 1988 dozorci a policisté a který tehdy na mučení zemřel. Srovnejte tuto neslanou - nemastnou, mechanickou reportáž ČT s plastickým vylíčením otřesného případu, jako ho nedávno popsal v Lidových novinách Petr Placák. Tady nejde jen o vyřizování účtu s komunisty, ale o závažný, obecný problém: jak je možné, že se obyčejní lidé ve státních strukturách na malém českém městě mohli dopouštět tak strašných zvěrstev, jako v případě Pavla Wonky. ČT dala hlas soudkyni, která Wonku těsně před smrtí znovu odsoudila do vězení, a ta přirozeně řekla, že neudělala nic zlého. ČT však nevysvětlila otřesné podrobnosti Wonkova případu. Nezkoumala otázku, zda má člověk, který působil v soudních strukturách zločineckého režimu, osobní odpovědnost, anebo snad nikoliv, protože Wonku podle zákona odsoudit "musel". Chyběla úvaha o etickém zázemí věci.
Podobně povrchně informovala Česká televize o problémech s narkotiky. Takové reportáže mají být burcující. Vlastně to svědčí o určitém cynismu jejich tvůrců, když o věci, která je do nebe volajícím problémem, natočí nudný, uspávací, mechanický šot.
Jiná reportáž informovala o vystěhovávání neplatičů činží z bytů. Zase jen pasívně předložila fakta. Paní neplatí činži, bude vystěhována kamsi do ubytovny, kde bude muset platit víc, když nebude platit, bude vystěhována na ulici. Konec. Žádný komentář, žádná analýza morálnosti postojů nájemnice, či obecního úřadu. Nic o tom, zda jsou neplatiči vystěhováváni na ulici i v jiných evropských zemích.
Ještě jednou, aby nebylo mýlky: nechci, aby Česká televize vnucovala divákům konkrétní názory. Nestačí však jen pasívně a povrchně předložit fakta. Zároveň k nim je nutno vznést otázky, které z problému vyplývají a analyzovat je z různých stran. Zpravodajství veřejnoprávní televize musí stimulovat samostatné myšlení.
ČT informovala o tom, že bylo vystaveno v Turíně tzv. turínské plátno, s údajným otiskem Kristovy tváře. Tato zpráva byla svou podstatou dezinformace. V posledních týdnech proběhly britskými sdělovacími prostředky - jako už několikrát - zprávy, že turínské plátno není původní, je ze třináctého století a celá jeho historie je kontroverzní. Autorka reportáže ČT o tom nevěděla. hovořila o "obrazu Krista".
Na Brněnské přehradě byla znovuzahájena pravidelná lodní doprava, jako součást brněnské veřejné dopravy. Česká televize to uvedla jako snad "unikátní" situaci, kdy je snad jedině v Brně doprava lodí součástí veřejné dopravy. Avšak zcela běžnou součástí městské veřejné dopravy je cestování lodí například v Hamburku, přes jezero Alster. I v Londýně jezdí lodi po řece Temže do Greenwiche. Někdy reportéři vidí českou jedinečnost, kde není.
Proč považují diváci Události za matoucí
Nejméně uspokojivé byly Události z velikonočního pondělí 14.4. (Možná však také pocházel šok z toho, že to byly první Události, které jsem shlédl. Ostatní se mi třeba už nezdály tak šokující, protože jsem si na jejich pozoruhodný styl za chvíli zvykl.)
Události ze 14.4. byly nesrozumitelnou, zmatenou směsicí špatně prezentovaných domácích i zahraničních zpráv.
Hlavním důvodem, proč jsou diváci, sledující Události, dezorientováni, je myslím toto.
Při reportážích, zejména zahraničních, ale často i domácích, se tluče obraz a zvuk. Reportér mluví o jedné věci a na obrazovce se ukazují věci jiné. Někdy dokonce tomu, co říká reportér, obraz přímo protiřečí.
V jedné zprávě z Izraele na jednom místě reportér hovořil o tom, že místní policie je nyní ve stavu absolutní bdělostí a ostražitosti. Přitom byl v záběru jeden policista, jak klimbá na jakési zídce.
Obdobně zmateně byla prezentována o několik dní později informace o uzavření příměří v Ulsteru. Hovoří-li se ve zprávě o šéfovi hlavní ulsterské protestantské strany Davidu Trimblovi, českému divákovi je nutno ho nějak identifikovat, alespoň tím, že ho při vyslovení jeho jména ukážu v detailu. Jakž takž jsem byl schopen se ve zprávě orientovat jen proto, že tváře protagonistů severoirské politiky znám. I tak jsem musel vyvíjet úsilí, abych se v reportáži orientoval. Pro českého diváka to muselo být naprosto nesrozumitelné. Stejně špatné jsou většinou reportáže z Moskvy, viz níže.
Konflikt mezi zvukem a obrazem je zhoubný, protože tříští divákovu pozornost a znemožňuje mu se orientovat. Pohlédl jsem na večerní zpravodajství BBC, a znovu jsem si ověřil, jak jsou reportérova slova až do nejmenších podrobností V NAPROSTÉM SOULADU S OBRAZEM.
Nemohly by se v České televizi konat pravidelné semináře, na nichž by se rozebíraly zpravodajské reportáže BBC, aby se čeští televizní novináři naučili ty reportáže strukturovat a stříhat?
Když něco reportér řekne, musí se to objevit na obrazovce. Čeští televizní novináři jsou spíše zdá se posedlí dojmem, že když pracují pro televizi, na obrazovce se to musí pořád hýbat, ať jde o cokoliv.
Vysílá-li ČT těžko srozumitelný záznam pár vět, které vyslovil prezident Havel v innsbrucké nemocnici, a pokud na obrazovce pro porozumění uvádí při tom transkript titulky, nemůže tyto titulky podkládat nervními, panoramujícími záběry Pražského hradu.
Ten obraz Pražského hradu při vysílání Havlových slov, to měl být symbol české státnosti? Ve zpravodajství se nemají užívat metafory, zvlášť ne mrtvé, vyčerpané, stereotypní metafory.
Zavádění "poezie" do zpravodajství, kde mají vládnout argumenty a fakta, je vůči divákovi neférové, protože to zavádí a lyrickým podtextem to rozmělňuje fakta.
Není dobré říkat místo "Kanada" "Země javorového listu", místo "americká ministryně zahraničí" - "šéfka americké diplomacie", "město nad Seinou" místo "Paříž" (Adolf Bašta). Proč se vyhýbat přímým pojmenováním?
Text Havlových slov měla televize uvést při vysílání jeho slov na statickém podkladu, nahoře s Havlovou fotkou v rámečku.
V reportáži o tom, že v Kanadě byl jedné romské rodině udělen politický asyl, vysílala ČT záběry jakéhosi mluvícího člověka a k tomu synchronizovala z telefonátu nahraná úplně jiná slova. Působilo to groteskně. Sekvence měla být přirozeně zpracována tak, že k záznamu telefonátu měla být použita jen statická fotografie mluvčího.
ČT nyní už používá ve zpravodajství občas pro názornost grafiku, třeba pro citace nejdůležitějších zákonů či předpisů, které byly zrovna schválený v parlamentě.
Jestliže se však objeví na obrazovce jeden text, reportér nemůže číst v komentáři text jiný. Bylo tomu tak při vysílání zprávy o novele zákona o investičních fondech. Výsledkem je dezorientace a chaos.
Je nepřípustné uvádět v Událostech vysvětlující titulky v cizích jazycích. Při reportáži o jakémsi rakouském či německém biskupovi se v Událostech objevila na obrazovce jeho fotografie, s písemnou citací jeho dlouhého výroku v němčině! To si redakce Událostí nemohla dát práci text přeložit a zveřejnit ho česky? Je to trochu arogantní, protože to automaticky vylučuje ze sledování těchto informací většinu národa, která neumí cizí řeč.
Reportáže paní Šámalové z Moskvy jsou dobrým příkladem zmatené novinářské práce, kde si často protiřečí obraz a zvuk. Paní Šámalová telefonuje cosi nepříliš srozumitelného - je to pravděpodobně podáním, prostě to není příliš sdělné - a Události k tomu vysílají jakoby jakési téměř namátkou vybrané záběry z ruské televize. Hovoří o tom, že ruský parlament má spor s prezidentem Jelcinem ohledně jeho kandidáta na ruského premiéra Kirijenka, a divákovi se v záběrech ruské dumy podaří Kirijenka identifikovat teprve víceméně až v závěru sekvence. Divák se musí namáhat, aby se ve vysílaném materiálu orientoval. To v dnešní konzumní společnosti, kde nabídka převažuje nad poptávkou, nikdo nebude dlouho dělat. Zprávy musejí diváka svou přehledností, přesvědčivostí a zajímavostí k obrazovce přitahovat.
Ivan Kytka se hájí tím, že k textu agenturních zpráv jen málokdy prý přicházejí adekvátní filmové záběry, které by text agenturní zprávy ilustrovaly. V tom případě bude ale asi třeba jen zprávu stručně přečíst ve studiu, bez doprovodných záběrů, anebo ji nevysílat.
Trochu matoucí taky je, že Česká televize neukazuje v průběhu reportáží na obrazovce titulek, jak jmenuje reportér, který právě hovoří. Bývá to krátce uvedeno v zahájení reportáže, pak už se divák nedoví, o o kterého reportéra jde. Reportéři, kteří živě hovoří před kamerou v reálu do studia, jmenovitým titulkem označováni nejsou vůbec.
Množství irelevantních informací ze zahraničí, bez vztahu k české skutečnosti. Vysílají se, jen protože je ČT prodaly agentury?
V Událostech se občas téměř náhodně objevuje hrst zpráv ze zahraničí, které jsou irelevantní a pro českého diváka většinou nezajímavé. Šéfredaktor zjevně nemá, zejména o víkendu, čím Události naplnit, a tak do nich vkládá bezvýznamné zahraniční informace.
Události nemají dost originálních reportáží. Britská veřejnoprávní televize má po světě rozmístěno přibližně 240 stálých zpravodajských týmů. (Nevnucuji České televizi nutnost financovat tolik zahraničních zpravodajů.) Když se kdekoliv něco stane, BBC o tom natočí vlastní originální reportáž. Její principy jsou:
Novinář musí vycházet z osobní zkušenosti postiženého člověka, a musí divákovi tuto osobní zkušenost živě zprostředkovat. Teprve pak ji zobecňuje. V reportážích BBC je citlivě dodržována rovnováha mezi osobní zkušeností a obecným významem události. Zpráva nesmí být neosobní a nudná. Zpráva musí být burcující. Události musejí být analyzovány a hodnoceny z různých hledisek.
Určitý pokus o osobně založenou zprávu byla reportáž o velikonocích v dětském domově. V principu byla záslužná, byla však pojata nepřemýšlivě a povrchně. Reportér si měl vybrat jedno dítě a na jeho celkovém osudu a na jeho pohledu na svět ilustrovat, co takové děti cítí ve svátek.
Rozhlas v televizi
Události České televize jsou vlastně do značné míry rozhlasový pořad. Původních, pronikavých reportáží je málo, namísto toho vede Jolana Voldánová ze studia časté řeči s dosti zmatenými zpravodaji - takový byl například zvláštní zpravodaj České televize v Innsbrucku Jiří Janeček, informující do studia v živém vysílání o stavu Havlovy nemoci. Jiří Janeček by neměl házet po divákovi nesrozumitelnými pojmy jako resekce a kolostomie bez vysvětlení. Mluvil většinou dost bez ladu a skladu, nedalo se v tom orientovat. Možná je to částečně dáno jeho příliš rychlým, nervózním způsobem vyjadřování. Mluví, jako kdyby telefonoval manželce. Přerušuje věty uprostřed, opravuje se a začíná jinou větu znova.
Zajímavé je, jak podstatně snižují srozumitelnost všeho, co se snaží novináři Událostí divákům komunikovat, vedlejší věty, vložené do věty hlavní. O co názornější a srozumitelnější by Události byly, kdyby reportéři většinou hovořili v nerozvitých větách.
Česká televize odvysílala v Událostech celou řadu reportáží o Havlově nemoci, některé nezodpovězené otázky však zůstaly. Například: kdo platil za Havlovo léčení v rakouské nemocnici? Česká státní správa? Česká zdravotní pojišťovna? Václav Havel z vlastních zdrojů?
Zahraniční zpravodaje České televize dosud skoro vůbec nezasáhlo reformní úsilí Ivana Kytky. Pokračují v užívání stereotypů, jaké v ČT vládly před příchodem nového vedení. Jolána Voldánová už sice ví, že objektivní novinář nemá nahrazovat slovo "český" výrazem "náš". Martin Chalupný v Německu to ale neví a hovoří pro profesionálního novináře veřejnoprávní televize nepřípustně o postojích Německa "vůči nám", namísto "vůči České republice". Objektivní reportér se ale nemůže ztotožňovat s žádným zájmem, ani s žádnou komunitou.
Zahraniční zpravodajové drmolí příliš rychle. Z Británie to dělá reportér Jiří Potužník (mluví rychle, trhaně a nesrozumitelně). I zpravodaj ČT v Německu hovoří, jako by ho honili. Jeho zprávy jsou chaotické a poněkud podlézavé establishmentu. Uvede-li Česká televize, že německý ministr zahraničních věcí Kinkel se k čemusi vyjádřil ohledně česko-německých vztahů, měla by to zároveň analyticky pár větami zpochybnit.
Opakuji: reportér musí na obrazovce prokázat od zprávy odstup.
Veřejnoprávní televize by neměla být podlézavá. Neměla by hovořit o Německu, "velmi významném sousedu ČR", o "setkání významných ekonomů Mezinárodního měnového fondu" , o světově významném básníku Ferlingettim, který zavítal do Prahy. Jinde ve světě se prostě hovoří o Německu, o ekonomech z MMF. Ferlinghetti, o němž pravděpodobně v Americe většina obyvatelstva vůbec neví, byl v Praze zjevně doslova vyveden z míry, jak obrovské pozornosti se mu dostalo v Praze během čtecího maratonu jeho děl.
Špatní a dobří reportéři
Česká televize měla při Havlově pobytu v innsbrucké nemocnici v Innsbrucku zvláštního zpravodaje Jiřího Janečka. Jeho vstupy do studia a rozhovory s Jolanou Voldánovou byly nepřehledné. Otázky Voldánové byly většinou dobré. Jenže živé vstupy jsou v Událostech velmi nevděčné: reportéři je neumějí přehledně strukturovat. Bylo by dobré je časově omezit. Na prostoru dvou minut snad nebudou reportéři marně zápolit s principy přehlednosti a logiky.
I po sledování jen několika vydání Událostí si divák vytvoří povědomí o některých reportérech. Když je avízováno, že se objeví na obrazovce, divák se už bojí chaosu předem.
Jedním z největších chaotiků je reportér Klepetko, který dělá ze zpravodajství v parlamentě skutečně to, čemu říkají Britové hezky dog's dinner (něco jako když pejsek a kočička pekli dort). Chaotickým tendencím Klepetkovým by se snad dalo čelit tím, že by se prostor pro jeho živé reportování z parlamentu omezil na nejmenší možnou míru.
Po informacích z parlamentu často rozvíjí moderátorka ze studia s Klepetkem v přímém linku do sněmovny řeči o tom, co bude následovat po aktuálním rozhodnutí poslanců. Tak například se v Událostech vysílal dosti dlouhý, hovor Klepetko-Voldánová o tom, co se bude po ratifikaci vstupu do NATO Poslaneckou sněmovnou se zákonem dít dál. Klepetko složitě a nepřehledně vysvětloval další legislativní etapy. To nemohl sledovat snad nikdo. Informace o tom, co se dál bude dít s ratifikací vstupu ČR do NATO, měla být prezentována formou krátké reportáže vhodně využívající grafiky ke znázornění dalších legislativních etap.
Zmatené jsou v Událostech ekonomické reportáže. Reportéři by si měli uvědomit, že toto jsou specializované záležitosti, kterým nemá divák povinnost porozumět, ale veřejnoprávní televize má povinnost je srozumitelně vysvětlit. V ekonomických reportážích jsou užívány nejasné technické termíny, logické a jednoduché postupy se zašmodrchávají, reportáže jsou příliš rychlé, reportéři kulometnou palbou hovoří o skutečnostech, které divák nemůže pochopit.
ČT se pokusila informovat o tom, že v zemi došlo za minulý rok k vážnému poklesu přílivu zahraničního kapitálu, bylo ho desetkrát méně než o rok předtím. Reportáž byla však tak nesrozumitelná a rychlá, že ji nebylo skoro vůbec možno řádně absorbovat.
Jinou poněkud nejasnou reportáž vyrobil ve zkoumaném týdnu opět reportér Klepetko, který referoval o tom, že sněmovna schválila odškodňování zemědělců, kterým měl být navrácet družstevní majetek, vydáváním pravděpodobně zcela bezcenných akcií. I tuto reportáž bylo možno pochopit jen s největším diváckým soustředěním.
Jinou chaotickou Klepetkovou reportáží byla zpráva o tom, že parlament hlasoval o odvolání vedení Fondu národního majetku. Dodnes nevím, o co vlastně šlo, i když jsem si zprávu pustil dvakrát.
V reportáži o zvýšení důchodů o 380 Kč neuvedla ČT, jaký má toto "zvýšení" vztah k nynější výši inflace v ČR, a jestli tedy nejde vlastně o snížení důchodů.
Je dobře, že pod vedením Ivana Kytky začaly Události vysílat soudní zpravodajství. Zůstává však nezáživné. Diváci nevědí, proč se ty zprávy vysílají.
Kultivovanost jazykového projevu
Klepetko je sice špatný reportér, ale je vynikající čtec zpráv. Má kultivovaný jazykový projev a přirozené nadání, jak zprávy podat. Jeho frázování a využívání drobných pauz pro zdůraznění smyslu je velmi efektivní. To je výjimečný, vynikající talent v situaci, kdy většina reportérů České televize (snad s výjimkou pana Velíčka) neumí vůbec mluvit. Zřejmě neprošli vůbec žádnou odbornou fonetickou průpravou. Ve vysílání se ozývají většinou libové hlasy.
Klepetko by vynikl, kdyby jen uváděl Události jako spíkr. Slova, která má říkat, mu však musí napsat zkušený novinář. Klepetko by neměl mít právo je nijak měnit a zašmodrchávat. Pokud by se tento princip dodržel, Klepetko by myslím získal pověst velmi dobrého moderátora. Bude-li ale mít Klepetko službu v Událostech ve studiu, zaměstnejte někoho jiného na živé rozhovory, při nichž se musí trochu improvizovat při vymýšlení otázek.
ČT by si měla pěstovat Jolanu Voldánovou. Její vystupování je kultivované a inteligentní. Jako Klepetko i ona má dobrý jazykový projev. Bez ní by byly Události ztraceny. Voldánová se umí dost dobře ptát. Někdy nemá cit na to, jak položit otázku, aby byla důrazná, agresívní, nikoliv však urážlivá.
Voldánová i ostatní moderátoři by se však měli vyhýbat užívání různých prázdných výroků, které nemají informační hodnotu a jsou to jen zbytečné fráze. Patří mezi ně věty jako: "Já vám v této chvíli děkuji za informace." (Stačilo by: "Děkuji vám.") Je zbytečné zahajovat rozhovor slovy: "Moje otázka nemůže být jiná."
Takovýchto prázdných formulací najdeme ve vysílání Událostí hodně: (Klepetko: "Tak teď vám řeknu, co v dnešních Událostech ještě uvidíte." "Takové tedy byly dnešní Události". (Místo: "To je pro dnešek všechno.") "My jsme dnes zaznamenali takové informace, že... "Na místě dnes natáčela Česká televize i s pomocí letadla!" )
Jolana Voldánová ani žádný jiný moderátor by neměl reportérům při vysílání tykat. Vyvolává to dojem nepřípustného kamarádšoftského spiknutí.
Špatná logická stavba střihu
Při interviewování reportérů v reálu protiřečí přechod od záběru reportéra v reálu ke scéně s dvěma rámečky, kdy je moderátor sedící ve studiu v rámečku nahoře a reportér dole, filmové logice. Proti velkému záběru reportéra by se vždycky logicky měl - když mluví moderátor ve studiu - objevit velký záběr moderátora.
Kontroloval jsem si to ve zprávách BBC. Skutečně, správná struktura takové sekvence je například takováto:
Polodetail moderátora, který upozorní, že zahajuje rozhovor s někým prostřednictvím živého TV linku.Polocelek moderátora za stolem, v obraze rámeček s interviewovanou osobou v reálu. Moderátor dává první otázku.
Polodetail interviewované osoby v reálu.
Polocelek moderátora za stolem, v obraze rámeček s interviewovanou osobou. Moderátor dává další otázku. Když mluví moderátor déle, kamera přejde na velký polodetail moderátora.
Odpověď interviewované osoby: polodetail této osoby v reálu.
(Neříkejte mi, že to nejde udělat, protože jednou, na jiném místě Událostí tato sekvence byla takto správně strukturována.)
Další poznámky
BBC a ITV má dobře strukturované, originální, promyšlené reportáže, které problémy vysvětlují, a to i na relativně velmi malé ploše. Jazyk, jímž je britské televizní zpravodajství psané, je jasný, přesný, srozumitelný. Používají se dosti krátké, nikoliv však primitivní věty. Jsou pádné a dynamické - vtahují svou jasností diváka do reportáže.
Čeští moderátoři vyšperkovávají svůj projev přehnaně rozvitými souvětími. Je to nepřehledné.
Reportéři České televize jsou na štíru s českým jazykem. (Ladislav Šticha: "Celou akci provázela také podpisová akce, kterou překvapivě podepisovali i cizinci. Ve 13.45 ... přinesli pořadatelé celé akce podpisové archy sem do Sněmovní ulice.") Někdy je to trochu komické. V prvních informacích ČT o Havlově nemoci, podle televizních zpravodajů lékaři bojovali s perforací slepého střeva. Taky bych si někdy rád zabojoval s perforací.
Ve zpravodajství je nyní vidět, jak se Ivan Kytka snaží vytvářet tematické paralely mezi zahraničními a domácími událostmi. Toto funguje jen tehdy, není-li tím narušena celková struktura Událostí a nevzniká-li tedy celkově zmatek. (Viz velikonoční pondělí 14. 4.) Nutno uvažovat vždy o tom, jestli asociační vazba různých zpráv nenaruší celkovou strukturu Událostí a nevyvede diváka z míry. Asociační metoda nefunguje pokaždé, protože má příliš volnou strukturu.
Někdy je šéfredaktor při redakci Událostí příliš opatrný. Bylo nesprávné nejprve - až někde v druhé polovině Událostí - informovat o objevení dětské pornografie v Dánsku a teprve pak skromně podotknout, že Česká televize také objevila dětskou pornografii v ČR. To byla přece hlavní zpráva dne! Nová, původní, exkluzívní informace! Jistě, první zprávou musely být informace o nemoci Václava Havla, informace o šíření dětské pornografie v ČR však měla být v bulletinu bezpochyby hned na druhém nebo třetím místě. Totéž platí o zprávě o pašování alkoholu: i tato exkluzívní zpráva měla být v první části bulletinu.
Podobně by se neměla ČT stydět informovat o občanských protestech v Událostech na prvním místě v Událostech - protestují-li obyvatelé krásné české oblasti proti plánům udělat z ní rozsáhlý lom, je to bezpochyby jedna z hlavních zpráv dne. Nehodí se ji umístit na osmnácté místo v bulletinu, poté, co poslušně odvysíláme všechny nudné agenturní informace.
Potřeba vysvětlovat
Vím, že Ivan Kytka zařazuje některé zprávy do Událostí, protože si je vědom, že mají důležitý dopad pro pěstování občanské společnosti. Tak zařazení zprávy o zavraždění policisty bylo důležité, protože ta vražda je útokem na samou podstatu státu. Jenže se vsadím, že lidé v ČR nevědí, proč šéfredaktor takovéto zprávy zařazuje. Je třeba to pokaždé třeba drobným komentářem vysvětlit. Důležité podtexty je nutno objasňovat.
Pořádné vysvětlení, proč je zpráva důležitá, chybělo i v reportáži o novém zákoně, podle něhož budou nyní muset úřady zveřejňovat ekologické informace.Reportáž byla plochá a nevýrazná. Jen chabě se pokusila, rozhovorem s jakýmsi starostou, ukázat, jaký bude mít zákon dopad. Byl to pokus naměřený správným směrem. Tyto reportáže však musejí být výraznější.
Kde jsou všechny ty reportáže o příkladech občanské statečnosti v ČR, které sliboval Ivan Kytka? Nezaznamenal jsem ve sledovaném týdnu ani jednu.
A závěrem ještě maličkost: Kdy přestane ČT používat při rozhovorech a reportážích předpotopní obří mikrofony?
Kritikové možná namítnou, že Události hodnotím po příchodu nového vedení příliš brzo. Jak nedávno zdůrazňoval v Britských listech Jiří Jírovec, vytvořit kvalitní zpravodajskou relaci trvá rok, možná déle.
Jsem však přesvědčen, že je užitečné situaci analyzovat od samého začátku a sledovat tedy celý vývoj. Také vím, že je možná lehké vypočítávat chyby, už těžší je najít efektivní řešení, jak ty chyby odstranit. Třeba tento příspěvek vyvolá hlubší diskusi, která může být reformním snahám ve zpravodajství ČT prospěšná.
Jan Čulík
