Dubček - hrdina či zrádce?
V těchto dnech si připomínáme 30 let Pražského jara. Jak obtížné je hodnotit postavy a události tohoto pokusu o reformaci socialismu, bych si dovolil ukázat na postavě Alexandra Dubčeka.
Po svém zvolení generálním tajemníkem ÚV KSČ Dubček významně uvolnil totalitní atmosféru. Začaly vycházet Literární listy, které přinášely necenzurované informace o zvěrstvech komunistického režimu. Vznikl K 231, který sdružil politické vězně, nestraníci založili KAN, kde se mohli politicky angažovat. Jaro skutečně žilo svobodou, v národě bylo obrovské nadšení (vzpomeňme na majálesy, sbírku zlata, atd.), které nepředčilo ani cinkání klíči v listopadu 89. Alexandr Dubček byl oslavován jako národní hrdina - lidé nosili trikolory a odznáčky s Dubčekovým portrétem.
Naděje a radost neměly dlouhého trvání. 21. srpna 68 jsme byli za noci přepadeni spojenci - vojsky Varšavské smlouvy. Kdy byl to ráno v Praze u Čs. rozhlasu, jasně viděl, že útočníkem jsou jakési mongolské hordy v uniformách Rudé armády. Vojáci polské, maďarské a rumunské armády se účastnili jako statisté, do žádných konfliktů se nepouštěli. Jen ta sovětská zvěř střílela. Celý ÚV KSČ zajali, naložili do letadla a přepravili k Brežněvovi na kobereček. Jistě pod velkým psychickým tlakem a v obavách o osud národa podepsali naši vrchní komunisté tzv. Moskevské protokoly - souhlas s okupací Československa. Bez nejmenší pochyby se tím dopustili ( a A. Dubček jako generální tajemník zvlášť) vlastizrady. Nešlo o život, jak dokazuje postoj MUDr. Kriegla, který nepodepsal - a vrátil se domů živ a zdráv.
Po listopadu 89, snad ve snaze o udržení republiky, jsme na vlastizradu zapomněli a zvolili A. Dubčeka předsedou Federálního shromáždění. Již tehdy jsme si zadělali na neschopnost vypořádat se s komunistickou minulostí. Obávám se, že národ, který neumí nebo nechce pravdivě zhodnotit své dějiny, nebude nikdy schopen vlastní identifikace.
Glasgowská návštěva Miroslava Holuba a význam Pražského jara
Jan Čulík
V pondělí 20. dubna byl tady u nás na Glasgow University český básník Miroslav Holub. Tedy: abych to trochu opravil: asi mezinárodní básník Miroslav Holub. Dokonce se takto vyjádřil na jednom nedávném literárním setkání tuším ve Vídní Ludvík Vaculík. Označil jiné přítomné, lyrické básníky z Prahy za básníky české a Holuba za básníka "internacionálního". Shodou okolností stejně argumentovala v sedmdesátých letech česká policie, když k Holubovi nepustila reportéry australského rozhlasu. Holub, znělo vysvětlení, není básník český, je básník internacionální.
V Čechách není Miroslav Holub zrovna příliš uznáván. V zahraničí ano. Jeho poezie byla přeložena do 39 jazyků světa. V jižní Anglii existuje básnický klub, který se jmenuje Holub. Miroslav Holub je neustále zván na nejrůznější mezinárodní literární festivaly a čtení, od Ameriky přes Nový Zéland až po Británii. V Británii se v Edinburku v minulých dnech účastnil festivalu, který se zabýval souvislostmi mezi vědou a literaturou. To se hodilo, neboť Holub je lékař, imunolog, který celý život pracoval jako vědec.
Na Glasgow University jsme s Miroslavem Holubem uspořádali asi hodinovou veřejnou debatu. Hovořilo se mimo jiné i o Pražském jaru. Miroslav Holub si ho velmi vysoce cenil. Konstatoval, že Pražské jaro bylo tím nejcennějším, čeho jeho generace, generace šedesátých let dosáhla.
Jenže jaké bylo vlastně dědictví Pražského jara? Nezaplatili Češi a Slováci za nezodpovědné hlučení a harašení svými řetězy v roce 1968 v následujících dvaceti letech tvrdou odplatou od koloniální mocnosti Sovětského svazu, z níž se jen těžko vzpamatovávají ještě dneska? Nakonec Petr Pithart napsal někdy začátkem osmdesátých let ve své knižní studii Osmašedesátý (vydané pod pseudonymem Jan Sládeček v nakladatelstvi Index v Kolíně nad Rýnem), že Čechoslováci se v roce 1968 chovali nestrategicky neodpovědně a nebezpečně. "My něco rozbijeme," hrozili podle Pitharta v tom roce Varšavskému paktu Čechoslováci. "Nevíme ještě, co to bude, ale něco určitě!" - No, ono je to těžké. Jakmile jednou povolila cenzura a zavládla svoboda projevu, ono nebylo možné NEMLUVIT o strašných stalinských příkořích, napáchaných v padesátých letech...
Ale stejně: zaujala mě jedna otázka od studenta bohemistiky Paddingtona Tuckera. Zeptal se Miroslava Holuba, jak je možné, že si lidé v Československu v roce 1968 neuvědomovali, že Rusko je imperiální mocnost a že to, co dělají musí vyvolat invazi zcela nutně. Holub na to odpověděl pokud se pamatuji dosti zmateně a nepřesvědčivě. Nikdo, ani největší političtí analytici, invazi nečekal, že prý ani Rusové ještě v červenci nebyli rozhodnuti.
Holub argumentoval, že trvalým dědictvím Pražského jara je, že se konečně ukázalo jasně, že Rusko je imperiální velmoc. Znamenalo to počátek krachu ruské imperiální politiky, který vyvrcholil v roce 1989 pádem komunismu.
Ať je tomu jakkoliv, bylo jasné, že Čechoslováci nebyli schopni v osmašedesátém roce předvídat a strategicky připravovat svou cestu. Pražské jaro nebylo, jak je dnes módní říkat, jen nevýznamným frakčním bojem mezi dvěma složkami komunistické strany. Nikoliv. Koncem roku 1967 a začátkem roku 1968 se v podstatě rozložila komunistická moc. Od ledna do srpna 1968 byla komunistická moc v Československu na ústupu před lidovou vůlí. Lidi chtěli svobodu, nemohli to ovšem říct otevřeně, ale velmi úspěšně si ji vynucovali. To Brežněv pochopil, a tak z mocenského ruského hlediska správně - vyslal do Československa vojska.
Magda Vašáryová píše v druhém čísle letošních Listů, že bohužel ani Slováci, ani Češi nejsou schopni svou situaci řádně předvídat a strategicky uvažovat, co v budoucnosti dál. A právě obětí tohoto postoje se stalo Československo v roce 1968. Celá záležitost byla strašně krásná, ale infantilní. Mně se Pražské jaro líbilo, promlouvalo ke mně svým opojným, emocionálním nábojem svobody a národní jednoty. Bodejť by ne, bylo mi patnáct let. Jenže, to je trochu málo, ne, když celý národ reaguje na (dočasný) vznik svobody jako adolescenti?
Proč nebyli šéfové komunistické strany, včetně Dubčeka, schopni reagovat v osmašedesátém roce jako rozvážní státníci a národ vést tak, aby se vyhnul sovětské invazi a zachoval si svobodu? Zaprvé, vedení komunistické strany nebylo zrovna výlupkem nejinteligentnějších lidí v národě. Mlynář píše ve svých memoárech, jak se na schůzích předsednictva KSČ bezcílně a bez struktury mluvilo o ničem, národ si představoval, jak populární politici "řeší problémy".
Zadruhé, důležitým faktorem u československých komunistů ve vedení státu v roce 1968 byla ještě jiná věc: emocionální náboj příslušnosti ke komunistickému hnutí. Hovořili jsme o tom včera na jednom semináři, shodli jsme se na tom, že z tohoto hlediska byli zřejmě komunismus a Stalin daleko nebezpečnější a zhoubnější než nacismus a Hitler. Stalin dokázal kolem sebe vytvořit aureolu tatíčka národa, i když to byl mnohonásobný vrah. Stalina přece "milovali" v celém "socialistickém" táboře. Nemyslím, že by Hitlera podobným způsobem milovali občané porobených zemí za druhé světové války. Stalinovo vraždění je známo, přesto však dodneška slzí gruzínské babičky, když na "dobrého Stalina" vzpomínají, a dávají věrně květiny k jeho bystám, svědčila jedna studentka, která se právě vrátila z Gruzie.
Tohle byl problém také československých soudruhů, odvlečených do Moskvy v srpnu 1968. Určitou roli v jejich (pošetilých) kalkulacích jistě hrálo přesvědčení, že se jim po návratu do Československa podaří Rusy neposlechnout. Vždyť to znáte: kolikrát jsme my Češi podepisovali ledacos, aniž bychom to mysleli vážně. Tak proč by proboha měl Smrkovský anebo Dubček brát vážně podpis na cáru papíru, na moskevských protokolech, k němuž byli dohnáni pod nátlakem. Jedině Kriegel věděl, že se to nedělá.
Ale soudruzi také shledávali velmi obtížným postavit se proti matičce Rusi, kolébce komunismu. Zdeněk Mlynář sám ve svých memoárech Mráz přichází z Kremlu, je to napínavé čtení, přiznává, že se sám dokázal zbavit emocionálních komunistických postojů až v sedmdesátých letech, kdy už byl vlastně disidentem.
Takže v tomto smyslu soudruzi skutečně český a slovenský národ zradili, ve prospěch ruské komunistické strany, oficiálně ve prospěch "mezinárodního dělnického hnutí". Na druhé straně se jim ovšem podařilo zotročení českého národa po návratu z Moskvy ještě skoro o celý rok oddálit - Brežněv během podzimu 1968 mnohokrát zuřil a hrozil novou invazí - marně. Tlaku však nebyli schopni odolat déle než pár měsíců. Je nepochopitelné, jak mohli moskevské protokoly před národem utajit. Proč je nezveřejnili hned, jak byli v Praze? Snad se to dá vysvětlit jen tou nepochopitelnou emocionální loajalitou ke komunistické revoluci. Nebo obavou z toho, že by způsobili krveprolití? Nebo zbabělstvím?
Jan Čulík
