The Death Penalty: Immoral and Useless
The beginning of April brought two pieces of depressing news which are no doubt related. One item noted that reported crime was on the increase with Prague itself showing a 15% raise. The second item, more depressing than the first, was the result of an opinion poll showing that two-thirds of citizens of the Czech Republic support the death penalty.
In light of the first bit of news, the second seems perhaps understandable, but it is certainly unfortunate. The death penalty is as barbaric and immoral as it is ineffective, and it is sad to see that people might have any faith in it.
The humanitarian and moral aspects of this issue should be relatively clear even though the old commandment of "thou shalt not kill" is obviously a bit too simplistic. Everyone has a right of self-defence, for example, if one or one's family is immediately threatened. When there is an immediate danger, extreme violence may be the only way to protect one's life and the lives of one's family, and if self-defence results in death, such taking of human life may be morally justified. But when a convicted criminal is already behind bars, such a justification disappears, because there is no immediate threat to anyone's life. No matter the horrors of the crimes that person has committed, no matter how evil the acts he or she has perpetrated on others, the immediate threat is gone, and the self-defence argument cannot be used. There is neither need nor moral justification to kill the detained criminal.
There are other difficulties with the death penalty. Most prominent among them is the fact that the death penalty gives the state far too much power; the power over life and death. It is strange that a group of people who have experienced excessive state power first hand would now want to give the power of life and death to the state, but this is what recent opinion polls in the Czech Republic are suggesting.
The death penalty also assumes that a justice system can be infallible, and again from their own experience the citizens of the Czech Republic should know otherwise. The finality of the death penalty after a trial presupposes that judicial infallibility. If, for example, new evidence appears later which would exonerate the accused, neither appeal nor overturned sentence is worth much to that person when he or she is six feet under.
Many will say that the horror of the crimes certain wicked people have committed justifies the death penalty, but a deeper look at the matter reveals this logic to be flawed. You treat people with decency and respect not necessarily because they are decent and respectable, but because you are decent and respectable.
Even those who are cold to these humanitarian and moral arguments, however, should at least recognise one thing: the death penalty simply doesn't work. That is, it doesn't actually reduce crime. Some US states which have reintroduced the death penalty have seen an increase in crime since the reintroduction, some a reduction. Other states which in the same period have not reintroduced the death penalty are the same: in some crime has gone up while in others crime has gone down. The death penalty has no measurable effect on the crime rate, and thus in practical terms it solves nothing.
In fact, study after study in the USA has shown that it is not the severity of the punishment which gets potential criminals to reconsider their committing a crime. It is actually the probability of getting caught which has the strongest effect on behaviour. The fact that Prague police now only manage to solve only about a quarter of the reported crimes is far more significant in explaining the recent rise in criminal activity than the current list of potential punishments.
Some proponents of state sponsored murder say that at least society doesn't pay to keep these criminals in prison for decades, but again American experience has shown the issue of cost to discourage the introduction of the death penalty. Public costs of lengthy appeals (sometimes over 15 years more) are far higher than the cost of keeping a man in prison for forty years.
The American experience with the death penalty in recent years has been shameful and miserable. The state of Texas alone is behind only Iran and Iraq in the number of state sanctioned murders in the world, and despite the boasts of some Texas officials, that distinction is no great honour. Also, it is well researched and widely known that many victims of the death penalty in the USA are actually seriously mentally handicapped people. Additionally of course, there is a racist element as well: a vastly disproportionate number of blacks are killed by the death penalty in the USA while whites are far more likely to receive life sentences instead for similar crimes.
All these moral and financial costs, and yet it still cannot be shown that the death penalty reduces crime. It may seem like an easy solution, but in reality, it is neither easy nor a solution. I hope the recent opinion poll results from the Czech Republic only reflect temporary frustration with the rising crime rate and not deep-felt support for the introduction of the morally indefensible and practically purposeless death penalty.
České fondy budou donuceny k odprodávání akcií
Financial Times, 20. dubna 1998
České investiční fondy, které se staly po kupónové privatizaci nejvýznamnějšími držiteli akcií v ČR, budou donuceny, aby prodaly své kapitálové vlastnictví. Budou také muset dovolit investorům, aby si vybrali svůj kapitál.
Toto rozhodnutí, které schválila v pátek dolní komora českého parlamentu, umožní malým investorům, aby realizovali určité zisky z transformace České republiky. Bude to také znamenat, že firmy převezmou noví majitelé, schopní pokračovat v restrukturalizačním procesu.
Začátkem devadesátých let vznikly v ČR rychle stovky investičních fondů, které vyměnily své akcie za kupónové knížky, vlastněné občany. Avšak po četných podvodech a po mnoha případech, kdy se obchodovalo s akciemi bez ohledu na zájmy jejich vlastníků, s akciemi českých fondů se nyní obchoduje jen asi za 30 čisté kapitálové hodnoty jejich investic.
Až bude tento zákonný dodatek schválen koncem léta v Senátu, všechny fondy budou donuceny, aby se staly do konce roku 2002 otevřenými. Akcionářům to umožní, aby si vykoupili své akcie za plnou čistou kapitálovou hodnotu a nikoliv pouze za okamžitou obchodní cenu akcií. Fondy, které obchodují s akciemi jen za čtyřicet procent své čisté kapitálové hodnoty, budou donuceny stát se otevřenými během prvního roku po schválení této zákonné novely.
Zákonná novela také sniží do roku 2000 maximální množství akcií, které smí fond vlastnit v jediné firmě, z 20 procent na 11. Spolu s nutnosti získat peníze na vyplacený akcionářů toto donutí fondy, aby prodaly velké akciové podíly, které si vybudovaly s pomocí kupónových knížek.
Jiří Špička, šéf oddělení pro finanční trhy na českém ministerstvu financí, uvedl: "Kupónová privatizace vedla k zmrazení struktury vlastnictví. Fondy jsou špatnými vlastníky. Naše podniky musejí být restrukturalizovány, ale fondy k tomu nemají kvalifikaci a nejsou schopny poskytnout dodatečný kapitál."
Investiční fondy už začaly seskupovat své kapitálové bohatství na prodej strategickým investorům a přesunovat své investice do obligací a zahraničních akcií.
Avšak, úspěšně si vymohly odklad pro zavádění novely tohoto zákona, vzhledem k tomu, že tvrdí, že by je to donutilo prodat své akcie levně. Tím by poškodily své akcionáře a destabilizovaly by trh.
Některé fondy, které obchodují jen za minimální procento své kapitálové hodnoty, udělají bankrot, protože budou investoři požadovat realizaci svého kapitálu. Ale Tomáš Ježek, bývalý šéf pražské burzy, který je nyní členem nové inspekční komise kapitálového trhu, říká, že novela zákona nebude destabilizující.
"V krátkodobé perspektivě existuje nebezpečí, že na trh přijde příliš mnoho akcií, ale to přiláká zahraniční investice," řekl. "V dlouhodobé perspektivě to může být jedině pozitivní.
Desmond Tutu
Desmond je malý jihoafrický člověk. Celkem nezáleží na tom od jakého náboženství je knězem, ani jak se k tomu dostal. Možná, že nemohl zavadit o pořádnou ženskou nebo se necítil na fyzickou práci.
Jeho pracovní náplň si představuji zhruba tak, že si občas odlouží mši, střihne nějakou tu zpověď a pak se věnuje rozjímání. Nevím na co takový kněz myslí při mši - asi na to, že se jeho Bůh věnuje důležitějším věcem, než sledování každého pastýře zvlášť, a že se tedy nic moc nestane, když tu mši tu a tam trochu odflákne. Něco jako herec v divadle, když se sejde nudné publikum.
Je tedy dost pravděpodobné, že Tutu přišel na svou geniální myšlenku při rozjímání o smyslu zpovědi. Za normálních okolností, jak se celkem ví, přijde takový hříšník do kostela, tedy do zpovědnice, a vylíčí do zamřížovaného okénka co a jak. Kněz pak, poměřivše hříchy délkou a obtížností motliteb, udělí rozhřešení. Problém s originální versí zpovědi je v tom, že výsledek nespojuje minulost s budoucností. Hříšníka nic nenutí k tomu, aby zase nehřešil, Bůh mu pokaždé odpustí, třeba i na smrtelném loži. Zpovědní tajemství navíc zabraňuje tomu, aby se kdokoli z hříchů druhého poučil.
Není tajemstvím, že se v Jihoafrické republice děly v minulosti věci z nichž Bůh nepochybně moc radost neměl. Se změnou režimu došlo i na nutnost vyrovnat se s minulostí a to pokud možno takovým způsobem, aby jí budoucnost nepodobala. Mohlo se samozřejmě postupovat tak, že by se minulost svěřila častečně do rukou Božích a částečně světských. Hříšníkům by se nejdřív dostalo tradičního rozhřešení a černá světská moc by pak ty bíle rasistické pacholky zavřela, až by se barvou podobali svým předchůdcům.
Desmod Tutu pochopil, že tenhle přístup by do budoucna nic nevyřešil. Vězení by se zase černala, tentokráte bílými, a nikdo by nevěděl, jak z toho kolotoče ven. Genialita jeho nápadu spočívá v tom, že zpověď udělal veřejnou a hřísníka při ní konfrontoval s postiženým (pokud ten nebyl na pravdě boží). A tak proti sobě sedí pan White s panem Blackem a povídají si. Pan White o tom, že vlastně neví proč tady tomu pánovi otloukal hlavu o zeď při výslechu nebo zarážel něco pod nehty ohledně přiznání. A pan Black připouští, že taková věc zatraceně bolela a že mu není jasné, proč to pan White vlastně dělal, když v je to vlastně slušný člověk. A pan White si uvědomí, že neví, kdy se co zlomilo a proč si s přibývajícími boulemi na hlavách podezřelých myslel, že dělá bůhvíco pro lidstvo. Čím déle zpověď probíhá, tím více je zřejmé absurdita systému, který postavil jedny proti druhým. S trochou idealistického přehánění si můžeme představit, že rozhřešení proběhne někde v hospodě u piva, na které si pan White s panem Blackem odskočí cestou od Desmondovy smiřovací komise domů.
Tutův nápad má velkou výhodu v tom, že se neztrácí čas. Je totiž založen na porozumění. Čím dřív se společnost vyrovná s tím co dříve dělilo a čím dřív si uvědomí mechanismy, ktere k předcházející situaci vedly, tím líp na tom budou Whiteové i Blackové.
Vyrovnávání se s minulostí po českém způsobu má poněkud jiný charakter. Například v prohlášení občanské iniciativy Nezlomení 97 (BL, 17.4. 1998) se požaduje odstranění mnoha zkompromitovaných osob z významných postu současné společnosti, návrat k lustračním zákonům a zveřejnění seznamu konfidentů a spolupracovníků Stb a přijetí zákonů, které by umožnily adekvátním způsobem postihnout trestné ciny exponentů předcházejícího režimu.
Takový program je silně zavádějící, protože zastírá skutečnost, že v ČR nevládnou komunisti už pěknou řádku let a že málokdo z bývalých skutečných špiček, pokud vůbec někdo, má nějakou výkonnou moc. Za vývoj po roce 1992 má přímou odpovědnost Klaus jako předseda vlády a Havel jako president. Klausova ODS měla navíc, spolu s koaličními partnery, bezpečnou většinu v parlamentu.
To, co chybí současné ČR jsou nepochybně zákony, které by umožňovaly adekvátním způsobem postihnout trestné činy exponentů režimu, to je pravda, jenže neúplná, pokud k těm předcházejícím nezařadíme nové. Chybí politická vůle přesvědčit české Bílé i Černé o tom, že se dovolají, pokud se děje křivda jim nebo nebo na křivdu, která se děje jiným upozorní.
Porušování (vlastních) zákonů režimem jistě nelze přejít mlčením. Jenže zneužívání moci a potlačování lidských práv není omezeno na komunistický systém. To, že komunisti nejsou u moci nic neznamená, jak ostatně ukázaly jihoamerické vojenské režimy (štědře podporované Spojenými státy) v nedávné minulosti. Za zmínku zde stojí i článek Barucha Kimmerlinga o Izraeli (BL, 16.4. 1998).
Mají-li zákony za něco stát musejí mít zákonodárci určitý formát. Každý ví, že moc korumpuje a tak si zákonodárce na sebe plete do jisté míry bič. Svobodné sdělovací prostředky by mu měly situaci usnadňovat a upozorňovat na domácí i zahraniční zkušenosti s tvorbou a dodržováním zákonů. Zákony musejí platit pro všechny bez rozdílu. Zlodějna je jen jedna nezáleží na tom, zda krade byvalý komunista nebo bývalý bojovník proti komunistickým zlodějům.
Možná, že by se lidé, jimž se zdá vyrovnání s českou minulostí nedostatečné, lecos dozvěděli, kdyby se v Čechách ujala "tutovka". Třeba by bylo jasnější, v jakém okamžiku se láme charakter, a politik (či úředník) začne považovat jemu svěřenou moc za jakousi takměř dědičnou výsadu a červené koberce za součást svého majestátu. Možná by pak byl zřejmější i význam prevence.
