Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
V archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
Stránky české skupiny Amnesty
International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.
(V tomto povelikonočním týdnu je redaktor Britských listů na dovolené v Africe. Proto až do pátku 17.4. nebudou BL obsahovat komentované přehledy aktuálních událostí z České republiky. Britské listy budou však normálně vycházet denně.)
Nové číslo dvouměsíčníku Listy č. 2/1998 právě vyšlo
Časopis je možno si objednat prostřednictvím šéfredaktora Václava Žáka. V dnešním čísle Britských listů z něho přinášíme dvě ukázky.
TRANSFORMACE A PROBLÉM ODPOVĚDNOSTI
Václav Klusoň
Vládnoucí elita nemohla lépe předvést svůj arogantní postoj ke kontrole a regulaci nežli to učinila v zákonu č. 210/1993 Sb., kde se v § 10 říká: "Na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem. Rozhodování o privatizaci je neveřejné".
Motto: Kdo prospívá ve vědomostech a zaostává v mravech, ten více zaostává než prospívá.
AUGUSTIN
Nespokojenost s výsledky transformace roste a šíří se zklamání. Uvedený postoj výrazným způsobem formuloval i prezident republiky Václav Havel v projevu k poslancům a senátorům v Rudolfinu 9. 12. minulého roku. Všechny kritiky se nejčastěji zaměřují na bývalou Klausovu vládu, parlament a na politické strany vládní koalice, jimž je odpovědnost za současný stav připisována. Prezident sám se k této odpovědnosti rovněž přihlásil, když hovořil o odpovědnosti celé polistopadové politické reprezentace, která měla vliv na osudy naší země v posledních pěti letech.
Na takto vymezované odpovědnosti vadí, že je nepřípustně redukována na příliš úzký okruh osob resp. institucí, především však, že ze zodpovědnosti vyvazuje občana. Nechci zde diskutovat o odpovědnosti politiků, jež je nesporná. Chtěl bych se však soustředit na odpovědnost občanů (laiků i odborníků) za to, co vláda dělá či nedělá, na odpovědnost za politiku vlády.
Odpovědnost v tomto kontextu má alespoň dvě dimenze: politickou a morální. Politická odpovědnost vyplývá z politických aktivit občanů, zejména z účasti popříp. neúčasti na volbách. Politické odpovědnosti v tomto smyslu se nelze vyhnout. KARL JASPERS, který zkoumal otázku viny Němců na hrůzách II. světové války, na válečných zločinech a zločinech proti lidskosti rozlišoval, jak známo, čtyři pojmy viny (kriminální, politickou, morální a tzv. metafyzickou). Politická vina (odpovědnost) podle něj spočívá v tom, že každý občan (volič) je zodpovědný za činy svého státu, jehož je příslušníkem. Z politické odpovědnosti jednotlivce vyrůstá podle Jasperse i politická svoboda: "...to, že celé obyvatelstvo skutečně nese důsledky veškerého jednání státu,..., je pouhý empirický fakt. To že obyvatelstvo ví, že musí nést odpovědnost, je první známka probuzení jeho politické svobody. Jen pokud existuje toto vědění a pokud je uznáváno, je tu skutečně svoboda, a nejen vnější nároky nesvobodných lidí... Cítit se vinen, a tudíž vědět o své odpovědnosti, je počátek vnitřního převratu, jejž chce uskutečnit politická svoboda."
Pád Německa za války chápal Karl Japers jako mezní situci, v níž, jak doufal, se u Němců probudí živý pocit odpovědnosti, který jim otevře novou budoucnost. Neúspěchy transformace takovouto mezní situací naštěstí nejsou, nežijeme ve spálené zemi, to ale neznamená, že si otázku odpovědnosti můžeme odpustit. Tato otázka má své místo i v odborné diskusi o vadách naší transformace.
TRANSFORMACE - SELHÁNÍ VEŘEJNOSTI NEBO ODBORNÍKŮ?
Transformace ekonomiky řízené centrálně na tržní ekonomiku byl nepochybně projekt kromobyčejně složitý; v porovnání s rozsáhlými projekty technickými komplikovaný i proto, že jeho součástí je člověk s měnícími s hodnotovými postoji a zájmy. Další velkou komplikací transformace byla skutečnost, že naprostá většina obyvatelstva měla v roce 1990, kdy byla základní východiska reformy koncipována, jen velice omezené znalosti o tržní ekonomice - spíše jen mlhavé představy - a téměř žádné zkušenosti s jejím fungováním. V tomto ohledu bylo nutné spoléhat především na nepočetnou skupinu teoretických ekonomů, kteří však zase ve většině případů neměli zkušenosti z hospodářské a řídící praxe a jimž proto někteří kritici - ne zcela spravedlivě - vyčítali "učebnicový přístup". Ani právníci však na tom nebyli lépe. Vzpomeňme, kolik bylo u nás po listopadu právníků, kteří měli obstojné znalosti obchodního práva, neřku-li zažitou právní praxi v tomto oboru. Početnější byla skupina řídících pracovníků, kteří před listopadem pracovali ve vedoucích funkcích nebo v aparátech podniků, bank a organizací zahraničního obchodu a přitom získali jisté zkušenosti s tím, jak funguje trh v zahraničí.
Příchodem mladých lidí se skupina odborníků rychle rozrůstala. Nově příchozí si své vzdělání rychle doplnili, někteří ještě před listopadem vystudovali v zahraničí. Tato věkově i kvalifikačně poměrně nehomogenní skupina představovala nicméně hned v prvních letech transformace určitý potenciál, který se nepochybně i realizoval. Stojí za povšimnutí, že dnes z úst některých těchto odborníků zaznívá ostrá kritika reformy; mají k ní zásadní připomínky a vyslovují nesouhlas s některými jejími důsledky. Proč ale tito lidé svá zásadní stanoviska k reformě nevyslovovali již v letech 1990-91, kdy byla formulována její základní východiska a kdy byly podniknuty první reformní kroky, proč již tehdy odborníci (podnikatelé, řídící pracovníci) viditelným a slyšitelným způsobem nezasáhli do diskuze o charakteru reformy, o jejích postupech a rychlosti? Na takovou otázku si musí každý dnešní kritik reformy samozřejmě odpovědět sám. Nicméně právě na tomto příkladu lze demonstrovat morální odpovědnost odborníků. Mnozí z nich udělali v uplynulých osmi letech závratnou kariéru; někteří zajisté díky vysokému pracovnímu úsilí a kvalifikaci, mnozí však spíše díky tomu, co zamlčovali nebo o čem nemluvili, než-li díky tomu, o čem se odvažovali hovořit nahlas.
Ukážeme si nyní na tři oblasti reformy, do nichž kritika odborníků dnes míří především.
KAPITALISMUS BEZ KAPITÁLU
První z nich lze charakterizovat tezí: Pokoušíme se budovat kapitalismus bez kapitálu. Právě tak nazval svůj rozhovor v Právu (31.10.1997) prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, ŠTĚPÁN POPOVIČ. Poukázal v něm na žalostný stav českého průmyslu, mimo jiné též na velký nedostatek domácího kapitálu a na zničující podíl úvěrů (navíc velmi drahých) v bilancích mnohých podniků, což znemožňuje modernizaci výrobního zařízení a podlamuje jejich konkurenční schopnost. Dospět však v 7. roce ekonomické transformace k poznatku, že kapitalismus bez kapitálu nelze budovat, to je pozoruhodné zjištění. Mimo jiné též proto, že nedostatek, resp. absence domácího kapitálu byla zřejmá již v roce 1990 a že to byl jeden z hlavních argumentů pro kuponovou privatizaci. Pokud je současné Popovičovo zjištění správné (a zajisté je/, potom z toho vyplývá, že kuponová privatizace byla koncipována na chybném předpokladu, že tržní ekonomiku bez kapitálu budovat lze a že stačí, když se přiměřeně velké objemy státníh o majetku rozdají obyvatelstvu zdarma a zbytek se zprivatizuje na úvěr nebo pomocí zahraničního kapitálu.
Na nesprávnost tohoto předpokladu již v roce 1990 upozorňovala malá (a především zcela osamocená) skupina ekonomů kolem tehdejšího místopředsedy vlády ČR FRANTIŠKA VLASÁKA, která navrhovala odlišný způsob privatizace státních podniků. Státní podniky měly být převedeny na obchodní společnosti (v převážné míře akciové) a postupně privatizovány formou kapitálových investic do základního kapitálu. Stát, jako vlastník, by po deetatizaci (komercionalizaci) podniků své akcie investorům neprodával, ale dbal by na to, aby vklady investorů směřovaly do rozšíření základního jmění. Podle velikostí těchto vkladů by se stát pak stal bu# majoritním nebo jen minoritním vlastníkem, byť na omezenou dobu. Z hlediska rozvoje ekonomického potenciálu země výhodou tohoto postupu je, že prostředky investorů již v této fázi nesměřují do státní pokladny (resp. do FNM/, nýbrž do podniků, že slouží k jejich ozdravění, k modernizaci a rekonstrukci výrobního zařízení. Tato metoda, která byla nazván a zakladatelskou metodou privatizace, předpokládala prodej státních podílů, a tedy příjmy do státní pokladny až v pozdější fázi transformace, kdy by se restrukturalizované podniky postavily "na nohy" a kdy tržní ceny jejich akcií by se přiměřeně zvýšily. Tehdy by byly i vyšší výnosy z privatizace pro stát. Jednou z dalších výhod tohoto způsobu měla být i nižší očekávaná poptávka po úvěrech, resp. nižší úvěrové zatížení podniků a nepochybně tomu odpovídající i nižší objem rizikových úvěrů bank. Tyto postupy byly široce publikovány, odbornou veřejností byly však zcela ignorovány (viz kupř. Politická ekonomie č. 10/1990, Poznámky k privatizaci, VP č. 399 EÚ ČSAV Praha 1991, Hospodářské noviny č. 46 a 47/1990 a další).
Pro Klausův tým byl tento postup nepřijatelným, protože neodpovídal koncepci šokové terapie. Dnes je přinejmenším sporné, zda by se privatizace podle právě popsaného postupu protáhla do delšího období nežli privatizace podle vládního scénáře. Spíše lze očekávat, že bychom měli větší počet zdravých, prosperujících a konkurenceschopných podniků než máme dnes. Naznačují to výsledky podniků privatizovaných obdobným způsobem s převažující účastí zahraničních investorů. Pozor uhodné jsou výsledky těchto firem zejména ve vývozu (údajně téměř 2/3 těchto podniků vyváží více než polovinu své produkce a jen vývoz automobilky Škoda Mladá Boleslav představuje 7 % našeho celkového vývozu a oproti roku 1996 se zvýšil o 30 %!) Úspěšnými vývozci jsou i výrobci automobilových součástek a další firmy v této skupině (kupř. Barum Continental, Glavunion a další). Kuponová privatizace zřejmě podstatně zredukovala prostor pro přímé zahraniční investice a i z tohoto hlediska zpomalila ekonomický rozvoj země.
Naopak tam, kde zahraniční investice nesměřovaly do rozšíření základního jmění a omezily se na spekulativní nákupy akcií (tzv. portfoliové investice), nebyly vždy pro příslušné podniky přínosem, popříp. znamenaly i jejich přímo ohrožení (viz kupř. působení Harvardských fondů a Strattonu v některých českých podnicích - Sepap Štětí, Biocel Paskov, Česká námořní plavba a další).
Je zajímavé pozorovat čiperné úsilí některých expertů argumentujících dnes ve prospěch urychlené privatizace komerčních bank zahraničními investory. Tedy v době, kdy se největší naše banky zřejmě dostaly až na hranici privatizovatelnosti (klesající ratingy, vysoké podíly rizikových úvěrů, vysoká pravděpodobnost klesajících hodnot úvěrových záruk a další) a tedy v době, kdy je navýšení základního jmění (nikoliv jen pouhý prodej podílů státu) jedinou únosnou variantou ozdravění bank (zvýšení kapitálové přiměřenosti). Metoda, která byla navrhována již v roce 1990 a tehdy v odborném tisku dostatečně publikována, se možná nakonec dostane v omezeném rozsahu a v pokřivené podobě na pořad dne. Její realizace však bude obtížnější a její výsledky budou horší.
Očekávaný kapitálový efekt privatizace se tedy nedostavil. Dnes zřejmě máme stejný nedostatek domácího dlouhodobého kapitálu jaký jsme měli na počátku privatizace a k tomu ještě přistoupilo tíživé břemeno rizikových úvěrů a s tím související problém ozdravení bank. Sanace bank, po níž se i dnes tolik volá, znamená - alespoň v oblasti rizikových privatizačních úvěrů - že stát (daňoví poplatníci) novým vlastníkům zaplatí za to, že si státní majetek převzali. V tomto rozsahu jde jen o další skrytou formu bezúplatné privatizace; kuponová privatizace má zřejmě své potomky...
"Kuponová privatizace sice rychle firmy odstátnila, ale nepřinesla jim žádný nový kapitál. Rovněž podniky, které byly privatizovány přímým prodejem a na úvěr, jsou velmi finančně zatíženy..." řekl údajně nedávno ministr průmyslu a obchodu, KAREL KÜHNL (MF DNES, 22.11.1997, str. 15). Toto ministrovo sdělení je asi stejně tak překvapující jako sdělení, že každý den vychází slunce. Zjišťujeme, že základní otázky zůstávaly některým odborníkům po roce 1990 dlouho utajeny, začínají si je vyjasňovat až po sedmi letech. Otázku morální odpovědnosti lze přitom sotva pominout.
PRÁVO NEDRŽÍ KROK S REFORMOU
Řada expertů dnes považuje za velkou chybu transformace, že ekonomická reforma nešla ruku v ruce s reformou právní, že státu šlo zejména o to, co nejrychleji prodat majetek, a příliš mu již nezáleželo na tom, zda při tom půjde o čisté či špinavé peníze (viz kupř. TÝDEN č. 51/97). Chyběla proto ochota odpovídající právní normy včas vytvořit a zajistit jejich prosazování. JAN ŠVEJNAR, který je stále ještě přesvědčen o tom, že kuponová privatizace byla sama o sobě dobrým řešením, že však nebyla doprovázena dalšími opatřeními, říká: "Mám tím na mysli vytvoření jasné a přísné legislativy, která by zabránila tunelování, ochranu malých akcionářů, pro které se v tomto smyslu nic neudělalo..." (PRÁVO, 28.11.1997). Tyto a podobné výtky se shodují v tom, že se reformátorům nepodařilo synchronizovat rychlost ekonomické reformy s rychlostí reformy právní. Samozřejmě nikoliv na bázi postupné, nýbrž tzv. rychlé privatizace.
Kritiky tohoto druhu však neberou v úvahu skutečnost, že legislativa byla od samotného počátku privatizace pod velkým časovým tlakem. Bylo třeba přijmout zcela nové zákony (kupř. obchodní zákoník, zákon o soukromém podnikání fyzických osob, zákon o konkurzech, zákon o ochraně hospodářské soutěže/, kromě toho také bylo třeba schválit řadu novel existujících zákonů, o nichž se vědělo, že jde o provizorní úpravy (kupř. novela Ústavy, hospodářského zákoníku, občanského zákoníku, občanského soudního řádu apod.). Potom přišly na řadu zákony o restitucích, o velké a malé privatizaci, o transformaci družstev. Tyto "legislativní dostihy", jak toto období výstižně nazval PAVEL RYCHETSKÝ, sotva mohly vést k tomu, že takto vytvořené normy budou dokonalé, přesné a dostatečně podrobné. I tradiční normy obchodního práva byly proto v porovnání s obdobnými normami zahraničními značně zjednodušeny. K upř. zákon č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník) obsahuje v části pojednávající o akciových společnostech jen 66 paragrafů. Naproti tomu německý zákon o akciových společnostech z 6. září 1966 má 410 paragrafů (bez tzv. uvozovacího zákona a dalších navazujících zákonů). Byl však údajně připravován 8 let!
Dalším nedostatkem vyslovovaných kritik na adresu práva v období transformace je, že pomíjejí obecný rámec, v němž transformace probíhala. Mimo jejich pozornost často zůstává oblast prosazování právních norem a oblast ideologie, kde je rovněž třeba hledat příčiny dnešního stavu.
Příklad váhavého a nedůsledného prosazování právních norem do praxe poskytuje zákon o konkurzu a vyrovnání z roku 1991, který od té doby byl již osmkráte novelizován! Účinnost tohoto zákona však musela být odsunuta (nejprve o rok, potom o půl roku/, zavedeny ochranné lhůty a zvláštní režim pro podniky nacházející se v procesu kuponové privatizace. To, spolu se zdlouhavým postupem konkurzního řízení, hned na počátku předlužené podniky přesvědčilo, že jim z této strany nehrozí vážné nebezpečí a že dělat dluhy, předlužovat se, je fakticky spolehlivou a bohužel i efektivní (!) formou přežívání. O improvizaci a bezradnosti vlády v této oblasti svědčí - jak na to upozornil Zdislav Šulc (Právo, 26.2.1993) - zásadní změna stanoviska Václava Klause k tomuto zákonu; zatímco v srpnu 1991 jej považoval za velmi potřebný a užitečný nástroj k upevnění finanční dis cipliny podniků, v lednu 1993 jej již označil jako nevhodný pro podmínky transformující se ekonomiky. Osud tohoto zákona je ovšem i příkladem toho, že strategie transformace zůstala nedomyšlena. Pokud by účinnost tohoto zákona nebyla pozastave na, přistoupily by k procesům restitučním a privatizačním, popříp. transformačním (družstva) ještě procesy likvidace a někteří kuponoví akcionáři by zjistili, že mají v rukou bezcenné papíry. Podniky, které před privatizací ještě stály, by se v případě prohlášení konkurzu staly neprivatizovatelnými. Nezbývalo proto skutečně nic jiného než platnost zákona oddálit, popříp. jeho účinnost v praxi různými způsoby blokovat (zájmy věřitelských bank, přetíženost obchodních soudů, apod.). Vláda však tím mimo děk poskytla základní vzdělání budoucím podvodníkům a tunelářům. Ani v tomto případě zřejmě nešlo o pochybení legislativy, jejíž úsilí o zdokonalování zákona bylo evidentní, nýbrž o chybu koncepční, které si ovšem širší odborná veřejnost měla všimnout a učinit ji předmětem diskuze o vládním scénáři ekonomické reformy.
Dalším faktorem, který ztěžuje prosazování zákonů do praxe, je přetíženost obchodních soudů. Nejde zdaleka jen o počet a kvalifikaci soudců, nýbrž o velmi vysoký a stále narůstající počet případů, jež tyto soudy mají rozhodovat.
Obchodní soudy vznikly v roce 1992 po bývalé arbitráži, od níž převzaly velký počet nedořešených případů. Rychlý nárůst počtu nových věcí je však již výsledkem vlastní transformace, která vyvolala enormní nárůst počtu ekonomických subjektů, obchodních společností, samostatných podnikatelů (živnostníků/, finančních institucí, nových vlastníků (DIKů, restituentů/, apod. Značně liberální živnostenský zákon i obchodní zákoník, umožňující poměrně snadné zakládání živností a některých obchodních společností, stejně jako liberální přístup k udělování bankovních licencí (k 31.12.1995 u nás bylo 56 komerčních bank) a ke zřizování investičních fondů (v prvním kole kuponové privatizace účinkovalo 426 investičních privatizačních fondů, pro druhou vlnu bylo registrováno 353 fondů/, penzijních fondů a zdravotních pojišťoven, vedly k dramatickému nárůstu závazkových vztahů. V důsledku neméně dramatického poklesu podnikatelské morálky nejsou mnohé závazky dodržovány a tím dochází ke sporům a k jejich pr ojednávání před soudy. Opět na vině zdaleka nejsou jen špatné zákony.
Reformu a uplatnění práva negativně ovlivnila i vládnoucí ideologie laissez faire. Její interpretace českými liberálními radikály vedla k zásadnímu odmítání téměř každé regulace a kontroly ekonomických procesů a to i tehdy, když absence regulativních zásahů zřejmě vytvářela podmínky pro korupci, podvody a mimotržní chování. Není třeba zdůrazňovat, že na pozadí takovéto ideologické předpojatosti nemohou potřebné právní normy vznikat, ani odpovídající instituce nemohou fungovat. Vládnoucí elita nemohla lépe předvést svůj arogantní postoj ke kontrole a regulaci nežli to učinila v zákonu č. 210/1993 Sb., kde se v § 10 říká: "Na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem. Rozhodování o privatizaci je neveřejné". Kontrola privatizačních rozhodnutí orgány státní správy včetně soudů nebyla možná, stížnosti občanů a žádosti o informace se tím staly bezpředmětné. Nejsem si jist, zda toto ustanovení citovaného zákona není v rozporu s Ústavou, s jejím článkem 97, odst. 1, v němž se říká: "Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu". Nevzpomínám si, že by přijatá novela zákona o privatizaci vzbudila větší pozornost veřejnosti, zejména právníků a novinářů.
Úvahu o funkční účinnosti práva v transformačním procesu můžeme tedy uzavřít podobně jako jsme to učinili v předešlé části. Kritiky na adresu práva většinou nepronikají ke kořenům problémů jeho účinnosti, které je nutno hledat v charakteru transformace, v její ideologii a v morálce. Proto autoři těchto kritik nemohli své připomínky a podněty uplatnit již v době, kdy vznikala koncepce reformy.
RESTRUKTURALIZACE
Restrukturalizace podniků a bank je stále horkým tématem současných diskuzí. Bývalá vláda je opět kritizována za to, že restrukturalizaci v žádoucím rozsahu dosud neprovedla. Tímto problémem se zabýval kupř. J. ŠVEJNAR ("Západ jsme zklamali, ztracenou důvěru budeme získávat těžko", Právo 28.11.1997 a "Sedm let bez restrukturalizace", Ekonom č. 49/1996) a JIŘÍ LOBKOWICZ ("Pryč od nečinné vlády", Ekonom č. 44/1997). Posledně jmenovaný však připomíná, že hned na počátku privatizace říkal, "...že není možné před začátkem privatizace neprovést restrukturalizaci alespoň několika podniků z průmyslu, že populistická kuponová privatizace sama o sobě kýžené efekty nepřinese..."
Problém je stejný jako v obou předchozích případech; restrukturalizace před privatizací nebyla v rámci vládního scénáře ekonomické reformy možná. Její zařazení v této etapě by znamenalo totální změnu tohoto scénáře a přechod na postupnou reformu. Naproti tomu alternativní "Návrh strategie přechodu k tržní ekonomice", který zpracovala skupina ekonomických expertů české vlády (Praha, březen-duben 1990) mohl vřadit proces restrukturalizace v poměrně širokém pojetí do tzv. deetatizace a řešit i otázku jeho fina ncování. Podrobněji se těmito otázkami zabýval v četných vystoupeních zejména ZDISLAV ŠULC (viz kupř. Hospodářské noviny č. 18/1990).
Autoři vládního scénáře ekonomické reformy úkol restrukturalizovat podniky přesunuli až na nové vlastníky, tedy do období po privatizaci. V případech, kdy privatizace byla uskutečněna vstupem zahraničního kapitálu do privatizovaných podniků, byl tento úkol většinou rychle a dobře zvládnut. U podniků privatizovaných kuponovou metodou a u přímých prodejů pomocí úvěru se však prostředky na restrukturalizaci nedostávaly a nedostávají, a proto příčiny nízké produktivity a technické zaostalosti značného počtu zprivatizovaných podniků nebyly ani po sedmi letech transformace odstraněny. Byla-li restrukturalizace obtížná v období před privatizací, je dvojnásob obtížná nyní.
Přeúvěrované a předlužené podniky, na něž měl být v mnohých případech již dávno vyhlášen konkurz, nemohou přirozeně úvěry na restrukturalizaci získat. Zbývá proto pouze vstup nového kapitálu a navýšení základního jmění, což však naráží na řadu překážek. První z nich je nízká hodnota těchto podniků (tržní hodnota akcií hluboko pod nominální hodnotou). Odtud malý zájem investorů, které rovněž znepokojuje absence důvěryhodných vlastníků, zainteresovaných na rozvoji podniku. Některým vlastníkům někdy jde spíše o nalezení vhodných a obtížně odhalitelných forem post-privatizačního rabování, tunelování a nepřehledného obchodování s vlastnickými podíly. Restrukturalizace v současných podmínkách je obtížná také proto, že se vlastníci zprivatizovaných podniků, právě ze spekulativních důvodů, často mění, že vlastnické struktury podniků jsou málo stabilní, a tak i výrobní cíle podniků jsou v pohybu. To na důvěře investorů nepřidává.
Nicméně restrukturalizace v širokém slova smyslu, tj. výrobně-technická, finanční (sanace, oddlužení, zvýšení základního jmění, konverze úvěrů apod.) i organizační (kupř. převzetí, fúze, zakládání nových podniků, vytváření velkých uskupení) bude hlavním úkolem hospodářské resp. průmyslové politiky každé budoucí vlády. Z povahy naznačených problémů vyplývá, že se jen s dosavadními schematy nevystačí (rychlé dokončení privatizace, urychlení privatizace cestou prodeje státních podílů, atd.) a že bude třeba hledat nové přístupy. Především takové, které by umožňovaly, aby nové kapitálové vstupy sloužily především a zejména modernizaci a rekonstrukci výrobního zařízení, nikoliv inkasům do státní pokladny (rehabilitace tzv. zakladatelské metody privatizace, o níž již byla zmínka). Dnes ovšem bude případná realizace takových postupů daleko obtížnější nežli v počátečních etapách privatizace, protože současní vlastníci nebudou mít - velmi pravděpodobně - zájem na tom, aby se jejich vlastnický vliv snižov al. Vymyká se však povaze a možnostem této úvahy se těmito problémy zde dále zabývat.
Z toho, co bylo právě řečeno vyplývá, že ani v otázkách restrukturalizace mnozí odborníci zůstali dlužni své morální odpovědnosti. Nebyli většinou s to objektivně analyzovat vládní scénář a nyní se spokojují s poměrně lacinou kritikou vlády, aniž by alespoň naznačili, jaké jsou skutečné příčiny absence restrukturalizační strategie a aniž by ukázali na cesty, jimiž je možno a nutno se dále ubírat.
ZÁVĚREM
PAVEL TIGRID koncem listopadu minulého roku napsal, že se naše společnost dnes nachází "...v typicky české situaci: napřed velké nadšení a potom velké zklamání. Z těch druhých. Nikdy ze sebe." (Právo, 28.11.1997). Skutečně, někteří občané nepociťují ani špetku odpovědnosti za to, jak byla transformace koncipována, kam dospěla a jsou jen rozčarováni z jejích výsledků. Reformátorům samotným lze však sotva vyčítat, že svůj projekt reformy vytvořili a že jej teď obhajují a prosazují. Vždyť k tomu dostali od voličů mandát. Lze jim však vytknout, že nenaslouchali svým oponentům, že s nimi nediskutovali, popříp. že vůči nim byli arogantní. Kolik však u nás bylo opravdových kritiků reformy na jejím počátku a kolik je jich dnes?
Občané, odborníci i celá veřejnost, dnes zřejmě prochází, obdobně jako tomu bylo na počátku reformy, neúprosným testem morální a politické odpovědnosti. Ten posléze ukáže, zda si lidé začínají konečně morální a politickou odpovědnost uvědomovat, či zda chtějí politice a politikům jen odcizeně přihlížet. V tom druhém případě by však vyhlídky na pronikavé zlepšení dnešní situace v dohledné budoucnosti byly pramalé.
Praha, leden 1998
Občanská společnost
Milan Znoj
Občanská společnost je u nás sporné téma. Objevuje se v článcích učenců, stejně jako v poznámkách komentátorů novin, v prezidentských úvahách stejně jako v projevech politiků, spřízněných s vládou i opozičních. Někdo říká, že nám občanská společnost chybí a že ji k dalšímu zdárnému vývoji nezbytně potřebujeme, někdo soudí, že je to výraz zbytečný, a někdo dokonce, že je zavádějící. Svým způsobem se tato naše diskuse napojuje na diskurz o občanské společnosti, který se táhne celou dlouhou tradicí evropského politického myšlení. Povědomí o této tradici by naší diskusi nepochybně prospělo.
Občanská společnost podle Václava Havla
Diskusi o občanské společnosti u nás inicioval především Václav Havel. Ve svém prezidentském projevu na Nový rok 1994 přišel s tezí, že dalším pokračováním transformace by mělo být budování občanské společnosti. Na cestě ke svobodné společnosti jsme dosud hlavně odstátňovali a privatizovali. Demokracie se neobejde bez občanské splečnosti, prohlašuje Václav Havel. Stát musí občanům otevřít "pestrý vějíř možností, jak se angažovat nejen soukromě, ale i veřejně, jak rozvíjet nejrůznější typy občanského soužití, solidarity a účasti." V tomto podání občanská společnost je životodárné podhoubí státu, sféra spontánní aktivity občanů mimo stát, ta je nepřeberná, neregulovatelná a svým způsobem i neracionální. "Život je ze samé své podstaty nekonečně barevný a různotvárný,....vždy znovu vytváří nekonečně bohaté a trvale se proměňující tkanivo společenských vztahů, zájmů a aktivit, které prostě nelze z jednoho místa předvídat, natož plánovat či regulovat. Snažit se o to by znamenalo život jen dusit a riskovat tím konfrontaci s ním. Čím mnohotvárnější je občanská společnost, tím lépe dovoluje všem dobrým rozměrům lidské bytosti, aby se projevily, a tím bohatší život posléze umožňuje." Občanská společnost snese rozpory a protiklady. "Občanská společnost znamená úctu ke všemu nestandardnímu, jedinečnému, osobitému, neobvyklému nebo dokonce tak či onak provokujícímu". Občanský princip, který z těchto rysů občanské společnosti dělá zásadu, se potom zásadně odlišuje od nacionalismu a všech projevů společenské nesnášenlivosti, ať už národní, etnické nebo rasové.
Toto pojetí vyvolává řadu otázek. Je spontánní kypění v občanské společnosti samo o sobě dobré? Proč by občanská společnost měla eo ipso plodit toleranci, radost z radosti druhých, soudržnost a solidaritu? Není třeba nacionální vychloubání, popř. vyhrožování též spontánním projevem činnorodosti občanů? Proč by "provokativní" anarchisté měli být uznáni za součást kypění občanské společnosti a "provokativní" skinheadi by z něho měli být vyloučeni? Zřejmě musí být ve hře ještě nějaké jiné parametry toho, co je občanská společnost (občanský princip), než stanovuje pouhá zásada, že je to sféra spontánního sdružování občanů mimo instituce státu.
Václav Havel o občanském principu mluví ještě v jiné souvislosti. Jeho pojetí občanské společnosti tím ale na jasnosti nezískává. V projevu k senátorům a poslancům na konci minulého prezidentského období se ve svých úvahách opět opíral o pojem občanské společnosti. Záchranu před zmrtvěním státu tentokráte viděl v tom, že "duchem spravedlnosti a slušnosti, jak vyplývá z mravního řádu, musí být prodchnut celý systém technických pravidel upravujících naše soužití, tedy náš právní řád". Od občanů se přitom žádá, aby "respekt k pravidlům zdomácněl v lidských myslích do té míry, že pro každého bude ctí, plní-li zákon, a nikoli, že ho porušuje či obchází". Občanským principem se tedy nyní myslí identita občanů se státem v tom smyslu, že občan ve státu a v chodu jeho institucí nachází ztělesněno své základní morální přesvědčení. Příkladem budiž zmíněná slušnost, pokora, myšlenka na ty, co přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi...
Otázka, která se vnucuje, ovšem zní, jak se tyto občanské morální principy ztělesněné ve státu vztahují k občanskému kypění mimo stát. Jsou to morální podmínky pro občanské sdružování? Pokud ano, znamená to, že stát ukládá občanům jisté morální přesvědčení? V jakém rozsahu a jakým právem? Můžeme potom mluvit o nějaké občanské spontaneitě rozíjející se mimo stát? Pokud ne, jak a v čem se občanská spontaneita, jež se odvíjí mimo stát, vymyká oné politické identitě občana a státu, a proč se potom v obou případech vůbec mluví o občanství?
Občanská společnost podle Václava Klause
Václav Klaus naproti tomu odmítl mluvit o občanské společnosti jako nějaké svébytné, od státu odlišné sféře společenského sdružování. Ve svém článku "Snahy o hledání třetí cesty stále nekončí" (Lidové noviny, 1994) shledal takové pojetí zcestným, neboť je pokračováním socialistických svodů na cestě ke svobodné společnosti. Občanská společnost není více než společnost svobodných individuí, tvrdí Václav Klaus. Hlasatelé občanské společnosti však vedle, anebo dokonce nad hodnotu individuální svobody staví hodnotu sdružování a kolektivu, kdežto podle Václava Klause pro vznik svobodné společnosti "stačí svoboda _tj. individuální svoboda_, politický pluralismus _tj. politické strany_ a trh". Toto uskutečnit je také to jediné, co lze smysluplně pro spravedlivou a solidární společnost udělat. Ve svobodné společnosti v podání Václava Klause se pochopitelně lidé (občané) sdružují, ale jenom proto, aby lépe prosadili své vlastní zájmy. Existují také kolektivní rozhodnutí. Václav Klaus o nich podrobněji píše v článku "Soukromé, veřejné a státní" (Český deník, 1992). Politika a stát ostatně není nic jiného než jistá kolektivní rozhodnutí, která zavazují všechny občany. Jenomže nikdy nerozhoduje kolektiv veden nějakými obecnými cíli. Vždy rozhodují konkrétní jednotlivci se svými vlastními zájmy. V demokracii musí ovšem kolektivní rozhodnutí splňovat podmínky dané mechanismem parlamentní demokracie, tj. vláda rozhoduje pod parlamentní kontrolou a před očima občanů, kteří ve volbách na základě své zkušenosti a podle svých zájmů potom projevují svou vůli.
Má-li toto být obraz občanské společnosti, není otázkám konce. Pomíjím přitom zjevné omyly Václava Klause. Jak vyplyne z následujícho výkladu, koncepce občanské společnosti nemá nic společného se sociálním inženýrstvím, ani mnoho společného s racionálním konstruktivismem, což jsou v jeho očích hlavní hříchy koncepce občanské společnosti, díky nimž má tato koncepce údajně blízko k ideálům socialismu. I tak je na co se ptát. Co drží (spojuje) občany v jednom státě? Je to jenom snaha prosadit své zájmy? Je stát něco víc než prostředek na dosažení soukromých cílů individuí? Jde v politice jenom o vyrovnávání zájmů? Je politika jenom mocenské kolbiště, na němž se prosadí ti lépe zorganizovaní? Atd...
Antická tradice
Za občanskou společnost se v současných diskusích běžně označuje sféra společenského života odlišná od státu, ve které se občané svobodně (nezávisle na státu, popř. autonomně) sdružují a věnují svým zájmům. Toto pojetí je ale veskrze moderní. Občanská společnost takto začala být chápána až v 19. století. Původně byla občanská společnost synonymem státu. Lépe řečeno, označovala určité, řekněme občanské pojetí státu, které se stalo základem evropské politické tradice. Zrod této tradice je třeba hledat v antické filozofii. Směrodatné bylo v tomto směru zvláště Aristotelovo dílo Politika. Svou roli při utváření pojmu občanské společnosti v evropské tradici měla potom aristotelovská recepce ve středověku a v renesanci. V novověku se přidaly vlivy stoické tradice. Objevuje se tzv. smluvní pojetí státu, které sloužilo na ospravedlnění občanských revolucí 17. a 18. století. Pořád ovšem pro tyto koncepce platila antické inspirace. Stát (polis, resp. civitas) byl chápán jako občanské sjednocení (koinonia politike, resp. societas civilis). Klasická formule evropské politické tradice je republikánská: civitas sive societas civilis sive res publica.
V antice se tak zrodilo něco, co lze označit za politično ve vlastním slova smyslu. Politično nemá místo v teokratickém pojetí státu, např. Izrael se zrodil jako společenství Židů následujících boží vůli a sjednocených vírou v boží slib spásy. A nemá místo ani v teoritoriálním pojetí státu, podle něhož stát je území, jež stojí pod vůlí jednoho panovníka. Stát v antickém pohledu je naproti tomu spojením občanů v politickém řádu. Není to ani území, ani vůle boha (bohů), co občany sjednocuje. Aristotelem počínaje, je politický řád chápán jako vláda občanů nad sebou samými a vyznačuje se rovností a svobodou. Toto pojetí prošlo mnohými proměnami, ale v tom, že stát je občanskou společností, bylo směrodatné ještě pro moderní teorie přirozeného práva a smluvní teorie státu v podání T. Hobbese, J. Locka, J.J. Rousseaua a I. Kanta. A dokonce lze říci, že tato myšlenka má svou platnost i tam, kde se občanská společnost od státu odlišuje. Patrné je to např. tehdy, když budeme tvrdit, že komunistický stát nebyl občanskou společností.
Oddělení občanské společnosti od státu v moderní době
První, kdo teoreticky zdůvodnil odlišnost občanské společnosti od státu, byl Hegel. Občanskou společnost označil za sféru "diference, která vstupuje mezi rodinu a stát". (§182 Filozofie práva) Pod občanskou společností přitom Hegel rozuměl sféru individuální svobody, zájmového pluralismu a trhu, jak ostatně odpovídá definici svobodné společnosti od Václava Klause. Občanská společnost je potom sféra společnosti, kde jedinec je sám sobě účelem v životě a jednání. Cílem jednání "občana" v občanské společnosti je jeho vlastní prospěch a do vztahu k ostatním lidem vztupuje jen pro to, aby tohoto cíle lépe dosáhl.
Hegel svoje pojetí občanské společnosti staví proti moderním, výše zmíněným teoriím přirozeného práva, které stát (= občanskou společnost) chápali jako smlouvu mezi individui (= soukromníky). Oproti nim Hegel dodává: stát je více než tato občanská společnost, stát je ztělesněním republikánské mravnosti, jak ji známe z antické tradice. Hegel tak sice vzdává termín, ale zachraňuje obsah antické tradice. Lépe řečeno obnovuje republikánskou tradici v podmínkách moderní (= tržní) společnosti. Hegel může občanskou společnost chápat jako nepolitickou sféru ekonomického podnikání soukromníků, tj. měšťanů, o to snadněji, že němčina pod slovem B(rger míní jak člena státu, který má účast na vládě = občan (Kant užívá neologismu Staatsb(rger), tak člena státu, který na vládě účast nemá = měšťan.
Moderní pojetí občanské společnosti odpovídalo na změnu v praktických poměrech života společnosti. Ke svému teoretickému výrazu tak dospěla emancipace měšťanského stavu nejen vůči středověkému státu s jeho zašlými stavovskými poměry, ale hlavně vůči následnému absolutistickému státu, který ze všech dělal poddané. Objevily se dvě varianty tohoto pojetí, které daly vzniknout svébytným proudům moderního politického myšlení. Zdrojem jednoho proudu se stala Lockova liberální teorie, zdrojem druhého pak Montesquieův republikanismus. Oba tito myslitelé sice ještě tradičně užívají termínu občanská společnost jako synonyma k termínu politické těleso (=stát), ale jejich následovníci již rozvíjeli moderní hledisko, podle něhož je něco původnějšího než stát, a to je společenství občanů, a tak občanskou společnost začali od státu odlišovat.
Lockova inspirace
Locke chápe stát jako smlouvu, kterou uzavírají svobodní a sobě rovní jedinci. Tito jedinci se sdružují ve stát, tedy jej vytvářejí proto, aby svou svobodu a rovnost mohli spolu s druhými lépe, to znamená spolehlivěji realizovat. Existuje tedy jakýsi předpolitický stav, který Locke nazývá stav přirozený. Locke tento stav nelíčí v takových děsivých barvách jako před ním Hobbes. Přirozený stav sice postrádá bezpečnost, ale je sférou, kde lidé sledujíce vlastní zájmy, produkují bohatství, rozvíjejí dělbu práce a dosahují v tom pokroku. Lockovi následovníci, např. A. Smith již označují tuto svébytnou a na státu nezávislou sféru za ekonomiku a chápou ji jako souvislost aktů výroby, rozdělování, směny a spotřeby, která má své vlastní (= přirozené) zákony. Stát je tu od toho, aby zajistil bezpečnost a spolehlivost takovéhoto fungování ekonomiky. K lockovské inspiraci ovšem patří, že stát musí zajišťovat nejen bezpečnost společnosti, ale i její základní morální principy, jako je rovnost a svoboda občanů.
Současný neoliberalismus patří k tomuto směru v pojetí občanské společnosti. Mluví jeho stoupenci o morálních principech státu? Samozřejmě že ano, každý ale má pro morální hodnoty ztělesněné ve státu trochu jiné zdůvodnění. F.A.Hayek se domnívá, že stát a jeho instituce, které zaručují svobodu občanů, musí být zakotveny v tradici. Instituce svobodného státu jsou plodem evolučního vývoje, musí vzniknout spontánně a v evoluci se osvědčit. J. M. Buchanan, kterého Hayek tímto svým výkladem neuspokojuje, užívá naproti tomu ideje společenské smlouvy. V tom je Lockovi nepochybně blíže. Společenskou smlouvu chápe jako model, který skýtá kriterium, podle něhož lze posuzovat každou případnou instituci s ohledem na to, jak vyhovuje požadavkům na rovnost a svobodu občanů.
Montesquieuova inspirace
Narozdíl od Locka se Montesquieu nedomníval, že by občanská společnost měla nahradit monarchii. Uvažoval ale o monarchii, která by byla svobodnou vládou občanů, nikoli despocií. Rozhodujícím kritériem byla republikánská myšlenka, že svobodná vláda je vláda založená na souhlasu občanů. Nesmí to tedy být vláda svévolná, ale vláda zákona, kde zákon je ztělesněním občanských ctností. Zákon omezuje svévoli vládce, když v něm mají svou oporu nezávislé instituce (corps intermédiares). Vláda zákona a nezávislé instituce jsou na sebe vzájemně odkázány. Montesquiue tak oživuje republikánskou ideu v nových, moderních podmínkách, kdy občanské instituce jsou svébytné, na moci panovníka nezávislé a dokonce jeho moc omezují. Takto chápaná občanská společnost pořád ale zůstává součástí politické konstituce státu. Nejvýznamnějším následovníkem Montesquieua se v 19. století stal Tocqueville, který republikánskou ideu zbavil všech monarchistických reziduí a zformuloval ji podle obrazu americké demokracie. Objevil přitom důležitost, kterou pro demokracii mají občanská sdružení, a to i na komunální úrovni, která utváří stát má pořád svou váhu. Stát je moc. Klausovo pojetí demokracie je ovšem omezené i ve srovnání s neoliberály všeho druhu. Ekonomický koncept se spojuje s machiavellistickým pojetím politiky. Demokracie není nic jiného než parlamentní mechanismus jak dosáhnout kolektivních rozhodnutí v politických věcech. Rozhoduje ten, kdo má podporu většiny. Uvážíme-li, co bylo řečeno, není se co divit, když zjistíme, že naše diskuse o občanské společnosti poněkud ujíždí.
