Pozapomenutá kultura: Česká literatura v exilu za komunistické éry

Jan Čulík

(Text napsaný pro katalog výstavy samizdatové literatury v bývalých komunistických zemích, která bude zahájena v červnu 1998 v Berlíně a pak bude přenesena do Varšavy, Budapešti, Moskvy a Prahy, kde skončí v listopadu/prosinci 1999, při příležitosti desátého výročí demokratické revoluce. JČ)

Vydávání českých knih v zahraničí má dlouhou historii, jejíž některé kapitoly zůstávají dodneška téměř nezmapovány. Už r. 1562 se obrátili pražští knihkupci a tiskaři dopisem na prvního českého habsburského krále, císaře Ferdinanda I., aby byl ustanoven výlučný knihařský a tiskařský cech a aby byly zakázány "nepořádné prodeje hostinských knih, ... když někdy jaké nové knihy české ... buď v Moravě neb z sektky pikhartské povstanou, ty do tohoto království slavného Českého na zádech v putnách neb v kruosnách [mnozí] přinesou ... a svobodně a směle je prodávají na ujmu velikou našich živností, ... my na svých chudých živnůskách velmi tižce hyneme." Je to snad první svědectví o tom, že se už v polovině šestnáctého století tiskly české knihy k nelibosti "oficiálních" pražských tiskařů a knihkupců mimo české území.

Nejstarším obdobím, kdy byla nezávislá česká literatura vytlačena ve velkém množství mimo Čechy, byla tzv. "doba pobělohorská", po porážce českého protestantského odboje při bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. Po této porážce vznikl v Čechách střední Evropě cizí absolutistický politický systém, jemuž vládla habsburská monarchie. Došlo k rozsáhlé rekatolizaci národa, jehož více než osmdesát procent bylo protestantského vyznání. Propagandistické rekatolizační úsilí vyžadovalo cenzuru, likvidaci neortodoxních knih a  zákaz dovozu knižních titulů ze zahraničí.

V sedmnáctém a v osmnáctém století vydávali a do Čech pašovali převážně náboženské (protestantské) publikace zejména Češi žijící v německé Žitavě. Zajímavá byla i činnost hraběte Františka Antonína Šporka (1662 - 1738), který v sedmnáctém století vytiskl v Čechách v němčině i v češtině více než sto padesát neortodoxních, převážně teologických titulů. Některé knihy vyráběl Špork ve vlastní tiskárně v Lysé ve východních Čechách, ale když byla tato tiskárna násilně jezuity r. 1712 uzavřena, nechal většinu svých publikací tisknout za hranicemi, často bez udání místa vydání a autora. Hotové knihy pak dával do Čech pašovat nejdůmyslnějšími způsoby: r. 1721 například bylo provezeno tisíc výtisků knihy vydané v Drážďanech v hracím automatu v podobě dudáka.

Rozvětvenou historii má vydávání českých knih a časopisů ve Spojených státech v devatenáctém století. Řadu prozaických prací v Americe vydali příslušníci české emigrační vlny, která do Spojených států přišla z Čech po porážce povstání z r. 1848 Existuje několik českých románů z období americké občanské války Severu proti Jihu. V devatenáctém století vycházelo v Americe asi 340 českých novin a časopisů.

Po druhé světové válce opustily Československo dvě vlny exulantů. Asi sto tisíc lidí odešlo na Západ po komunistickém převratu v únoru 1948, asi tři sta padesát tisíc osob opustilo Československo po ukončení Pražského jara invazí Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Ze svědectví příslušníků obou těchto exilových vln je možno vysoudit, že jejich situace po příchodu na Západ byla radikálně odlišná. Informovanost Západu o Československu byla v padesátých letech relativně mizivá. Ze země odešli po únoru 1948 často velmi dramatickým způsobem - přes dráty a zaminovaná pole příslušníci nejrůznějších společenských tříd.Zdá se, že asimilace těchto Čechů do západního prostředí byla často obtížná a existenčně nejistá.

Československé demokratizační hnutí druhé poloviny šedesátých let mělo výrazně elitní ráz. Komunistickou diktaturu se postupně podařilo liberalizovat a do značné míry rozmělnit široké frontě českých kulturních pracovníků: vědců, spisovatelů, divadelníků, filmových umělců. Porážka Pražského jara byla především porážkou české a slovenské inteligence. "Posrpnoví" exulanti pocházeli hlavně z českých vzdělaneckých vrstev. Přišli na Západ v době relativní prosperity a dosti často se jim podařilo najít uspokojivé existenční uplatnění, mnohdy na západních univerzitách.

Rozdílům v obou československých exulantských vlnách odpovídaly i podstatné rozdíly v charakteristice a v činnosti českých exilových nakladatelstvích před rokem 1968 a po něm.

Od začátku padesátých let do konce šedesátých let se pokoušelo na Západě o publikační činnost zhruba asi 35 různých českých exilových nakladatelství. Jejich práci nelze až na výjimky považovat za příliš vlivnou. Československo bylo v padesátých letech téměř hermeticky izolováno od světa a česká exilová nakladatelství tedy fugovala ve skoro naprosté odtrženosti od domácího kulturního vývoje. Většinou šlo o pokusy nadšenců, často prozaiků či básníků, kteří se pokoušeli vydávat vlastní poezii či prózu, případně literární nebo memoárová díla užšího kruhu spřízněných autorů. Mnoho těchto nakladatelství zastavilo činnost po vydání několika málo titulů. Vydání deseti knih bylo v této situaci podstatným úspěchem. Existovaly také pokusy vydávat učebnice pro české děti v zahraničí, klasická díla Masarykova, Štefánikova či Benešova, vycházely memoáry politiků, často se týkající komunistického převzetí moci v únoru 1948, několik málo nakladatelství se pokoušelo zprostředkovávat styky s jinými kulturami, například francouzskou či estonskou. Hojně vycházela náboženská literatura.

Nejdelší tradici mělo nakladatelství Křesťanská akademie v Římě, založené v roce 1950. Zprvu vydávalo především náboženské a filozofické texty, posléze i převážně katolickou prózu, poezii a esejistiku. Od sedmdesátých let tiskla Křesťanská akademie často disidentskou literaturu hlavně od náboženských autorů žijících v Československu.

Jiným významnějším nakladatelstvím z padesátých let byla edice Sklizeň svobodné tvorby, kterou ve švédském Lundu založil v roce 1955 básník, prozaik a překladatel Robert Vlach a pak ji přenesl do Spojených států.Některé tituly této edice vycházely ve spolupráci s Křesťanskou akademií. Sklizeň svobodné tvorby vydávala poezii, prózu a eseje. V této edici vyšlo v letech 1955 - 1975 celkem 55 titulů od autorů jako Pavel Javor, Josef Kratochvil, Robert Vlach, Přemysl Pitter, Milada Součková a Petr Den. Dvacet titulů vydalo od roku 1959 do roku 1966 newyorské nakladatelství Universum Press.

České knihy vycházely v padesátých a v šedesátých letech v zahraničí často při exilových časopisech. Dosti významná byla v letech 1956 -1972 edice časopisu Svědectví. Programově se zaměřovala na informování čtenářů v Československu o politickém a kulturním vývoji v sovětském bloku. Vyšlo v ní třináct svazků. Prvním titulem edice byly dosud nepublikované básně z pozůstalosti velkého českého básníka Františka Halase (1901 - 1949) Potopa. V edici vyšly kromě původních politologických prací Pavla Tigrida, redaktora Svědectví, především překlady z ruštiny, například Pasternakův Doktor Živago a Pasternakova poezie, texty Vladimíra Dudinceva, Abrama Tertze a Alexandra Solženicyna.

Nejdůležitějšími prozaiky byli existencialisté Jan Čep (1902- 1974) a Egon Hostovský (1908 - 1973) a dále Zdeněk Němeček, autor románů z cizích, často exotických prostředí. Jan Čep byl spisovatel katolického zaměření, čerpající duchovní kvality z českého venkova. Egon Hostovský byl ovlivněn angloamerickou prózou a soustřeďoval se na Západě ve svých dílech především na vykořeněné osudy evropských emigrantů v poválečné Americe. Nejznámějšími básníky tohoto období byli Ivan Jelínek (nar. 1909), Robert Vlach (1917 - 1966) a Pavel Javor (1916 - 1981). Mezi nejvýznačnější politické memoáry z tohoto období patří sedm svazků vzpomínek Ladislava Feierabenda, (1891 - 1969), čs. ministra zemědělství v letech 1934 - 1938 a posléze ministra financí v Benešově londýnské exilové vládě, které vyšly v letech 1961 - 1967.

Po roce 1968 vydávání české exilové literatury na Západě v porovnání s předchozím dvacetiletím rozkvetlo. Způsobily to především dva faktory. Zaprvé, liberalizační hnutí v Československu druhé poloviny šedesátých let bylo především hnutím kulturním. Šedesátá léta byla v Československu obdovím velmi dynamického intelektuálního a kulturního rozvoje. Mnozí z 350 000 posrpnových exulantů byli z Československa zvyklí na bohatý kulturní život. Exilová nakladatelství bylo schopno a ochotno podporovat daleko větší procento Čechů žijících v zahraničí, než po roce 1948. Druhým důležitým faktorem byla relativní prostupnost "železné opony" po roce 1968.

I po únoru 1948 živořili v Československu zakázaní spisovatelé, od života na Západě byli zcela izolováni. V stalinském Československu padesátých let byla jakákoliv spolupráce literárních "neosob" se zahraničními nakladateli naprosto nemyslitelná. Pokus o navázání styků by pro československé občany skončil dlouholetým vězením, ne-li smrtí. V sedmdesátých a v osmdesátých letech byly politické poměry liberálnější. Stykům mezi českou diasporou na Západě a nekonformními spisovateli v Československu se nikdy nepodařilo plně zabránit, i když zpočátku čeští exiloví spisovatelé s vydáváním samizdatových děl od autorů žijících v Československu váhali: nechtěli je tím ohrozit. Zhruba řečeno, se intenzívní spolupráce mezi českými disidentskými intelektuály a exilovými nakladatelstvími na Západě rozvinula hlavně od konce sedmdesátých let, po vzniku hnutí za lidská práva Charta 77.

Nejproslulejším exilovým nakladatelstvím, které v letech 1971 - 1993 vydalo daleko největší množství titulů (celkem 224) v rekordně největších nákladech bylo torontské nakladatelství 68 Publishers Zdeny a Josefa Škvoreckého. Hlavním motorem nakladatelství byla Zdena Salivarová - Škvorecká, která věnovala neúnavnému vydávání knih (průměrně jich vycházelo deset do roka, tedy jedna přibližně každých pět týdnů!) dvacet let života. Zdena a Josef Škvoreckých některé tituly i sami sázeli (psali do počítače), jak potvrdil Josef Škvorecký dopisem internetovému deníku Britské listy 23.12.1996.

Nakladatelství zahájilo svou činnost v roce 1971 vydáním Škvoreckého satiry na československou armádu v padesátých letech, Tankový prapor, román, z kterého byly do té doby do té doby v Československu publikovány časopisecky jen výňatky. Tankový prapor se během let stal nejprodávanějším titulem 68 Publishers: celkem se ho prodalo 9000 výtisků.

Velkou marketingovou výhodou nakladatelství 68 Publishers bylo, že v jeho čele stála z Československa známá a populární osobnost: spisovatel Josef Škvorecký. Knihy vycházely v nákladu 1500 - 2000 výtisků, poezie v nákladu 500 - 1000 výtisků. Prodávaly se především na subskripci. Nakladatelství mělo 2000 stálých a 1000 příležitostných odběratelů.

Josef Škvorecký řídil edičně nakladatelství 68 Publishers velmi profesionálním způsobem. Měl pozoruhodný talent, jak citlivě vybírat tituly k publikaci. Nakladatelství programově vydávalo současnou českou a slovenskou literaturu, která nesměla v Československu vycházet. Převažovala próza, poezie vycházela jen občas, nakladatelství také vydalo celou řadu původních memoárových prací nejrůznějších českých osobností. Vycházela díla, která Josef Škvorecký shledal novými a objevnými, popřípadě dosud neznámým způsobem osvětlující různé aspekty a kapitoly moderní československé historie. Škvorecký vybíral publikace, který byly čtivé, zároveň však kultivované, inteligentní a čtenářsky náročné. Snažil se produkcí svého nakladatelství nejen bavit, ale i informovat a vychovávat - sdělovat objevné věci.

Kmenovým autorem nakladatelství 68 Publishers byl Milan Kundera. V Torontu vyšla všechna jeho díla ze sedmdesátých a osmdesátých let, a také autorizované vydání jeho klasických povídek Směšné lásky a románu Žert ze šedesátých let. V nakladatelství 68 Publishers debutovala celá řada nových autorů (Sylvie Richterová, Jaroslav Vejvoda, Iva Pekárková, Jan Křesadlo, Jan Drábek, Jan Novák), kteří se posléze zařadili do hlavního proudu české literatury. Románem "českého Solženicyna", v padesátých letech dlouho vězněného, v Praze žijícího prozaika Karla Pecky Štěpení začalo nakladatelství 68 Publishers zveřejňovat i díla disidentských spisovatelů, žijících v Československu. Autory přibližně čtvrtiny titulů, vydaných v nakladatelství 68 Publishers, byli disidentští spisovatelé, žijící v Československu. Někteří z nichž však byli, než jejich knihy vyšly, donuceni odejít na Západ.

V roce 1971 bylo také založeno v německém Kolíně nad Rýnem jako veřejně prospěšný spolek nakladatelství Index, Společnost pro československou literaturu v zahraničí. (Foerdergemeinschaft tschechoslowakischer Literatur ausserhalb der Tschechoslowakei. Nakladatelství řídili s kruhem spolupracovníků politolog a publicista Adolf Mueller a novinář a překladatel Bedřich Utitz, v posledních deseti letech vedl nakladatelství Index l Adolf Mueller sám. Do roku 1990 vyšlo v Indexu 170 titulů. Nakladatelství mělo asi 400 stálých odběratelů a knihy vycházely v nákladu 1000 - 1200 výtisků. 200 - 300 výtisků od každého titulu se pašovalo do Československa. Kromě beletrie často od mladších exilových i domácích autorů vydalo nakladatelství Index mnoho politologických studií k československé situaci i obecněji k situaci v sovětském bloku. Občas vycházely i překlady významných děl ruských nebo polských disidentů či exulantů, překlady klasických děl ze světové literatury, které by v Československu nemohly vyjít (např. Orwellovy romány Zvířecí farma a 1984). Nakladatelství spolupracovalo se skupinou exulantů kolem časopisu Listy a při naprosté demokratické otevřenosti mělo nicméně pověst mírně levicově centristického, socialistického zaměření. Sdružovali se kolem něho političtí reformátoři z období Pražského jara. Bestsellerem nakladatelství Index byly například paměti člena dubčekovského vedení československé komunistické strany, Gorbačovova spolužáka na moskevské univerzitě Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu (1978, 1979, 1981). Index vydával např. prózy Evy Kantůrkové, Vlastimila Třešňáka a Bohumila Hrabala (ty bez uvedení nakladatelství, aby to pražskému autorovi nepůsobilo problémy). V Indexu občas vycházela i poezie.

Na básnictví se především specializovalo od roku 1975 mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov Daniela Strože. Do roku 1990 vydalo toto nakladatelství 136 titulů, převážně básnických sbírek v nákladu 250 - 400 výtisků. Vydalo mj. také hry Václava Havla z osmdesátých let. Poezie mimo Domov měla asi 180 stálých odběratelů. Při vydávání současné poezie z Československa i ze zahraničí bylo někdy obtížné určit hodnotu publikované poezie. Proto je edice titulů PmD někdy trochu kvalitativně nevyrovnaná. Vyšly v ní však i skutečné klenoty moderního českého básnictví: díla Jaroslava Seiferta, Karla Šiktance, Václava Hraběte, Jana Skácela, Ivana Diviše, Ivana Wernische a dalších. Od pádu komunismu vydává Daniel Strož programově poezii někdejších oficiálně uznávaných českých básníků ze sedmdesátých a  osmdesátých let, jako byli Karel Boušek nebo Karel Sýs. I tato poezie vychází v nákladu přibližně 300 výtisků. Strož zaujal po pádu komunismu velmi kritický postoj vůči poměrům v Československu.

Šestnáct esejistických a prozaických, a básnických děl pro náročného čtenáře v perfektní grafické úpravě vydalo v letech 1980 - 1989 mnichovské nakladatelství Arkýř Karla Jadrného, který předtím vytiskl dvě české knihy v roce 1978 v indickém Pondicherry. Laická katolická organizace Opus bonum, která působila ve Frankfurtu nad Mohanem a posléze v Mnichově, vydala v sedmdesátých letech o zhruba deset několikastránkových cyklostylovaných textů z akademických setkání křesťanského charakteru. Hlavně v osmdesátých letech spolupracovalo Opus bonum edičně s jinými exilovými nakladatelstvími především na vydávání sborníků z každoročních sympozií, která se konala v německém Frankenu. V osmdesátých letech vydala organizace Opus bonum šestnáct knižních titulů zejména na náboženská a aktuální politologická témata.

Nakladatelství Rozmluvy, které založil v Londýně r. 1982 Alexander Tomský, tehdy pracovník britské charitativní organizace Church in Need, se zaměřovalo na vydávání knih pro pašování do Československa. Rozmluvy tiskly fotografické reprinty nejúspěšnějších a nejprodávanějších titulů, které předtím vyšly v jiných exilových nakladatelstvích. Dále vydával Alexander Tomský i původní exilovou a samizdatovou tvorbu, která většinou odpovídala jeho politickému a filozofickému přesvědčení. Hlavně se soustřeďoval na autory konzervativní a katolické orientace, mj. vydal i některá nová díla prozaika Ivana Klímy, eseje Václava Havla, knižní rozhovor s Václavem Havlem a např. i knihu literárních esejů Milana Jungmanna. Ze sedmdesáti českých titulů, (Tomský se pokusil také o vydávání českých knih v polském překladu, avšak nepříliš úspěšně) vyšly v Rozmluvách čtyři svazky poezie.

Rozmluvy bylo jediné české exilové nakladatelství, které se už v prosinci 1989 rychle a pružně přemístilo do Prahy. Alexander Tomský tam hned začal vydávat reprinty některých svých předchozích titulů, tentokrát pro české domácí publikum. Tyto první knihy dosáhly v důsledku krátkodobého konjunkturálního zájmu o zakázanou literaturu obrovských nákladů. Tak například nového vydání povídkového souboru Ivana Klímy Má veselá jitra, které vyšlo na jaře 1990, se prodalo 148 000 výtisků.

V curyšském nakladatelství Konfrontace vyšlo od roku 1973 do r. 1986 přibližně sto titulů. Patřily k nim např. původní prózy Jana Beneše, Oty Filipa a Viktora Fischla, ale i překlady klasiků moderní prózy, některé v reprintech (Franz Kafka, Friedrich Duerrenmatt, Stefan Zweig, Ephraim Kishon) a literatura faktu, eseje a filozofické práce. V Konfrontaci vyšel i český překlad Solženicynova Souostroví Gulag. Po příchodu televizního publicisty z r. 1968 Vladimíra Škutiny do švýcarského exilu v roce 1978 (Škutina byl v Československu v sedmdesátých letech vězněn) se nakladatelství soustředilo na vydávání zábavnější prózy, která vždycky tvořila důležitou součást jeho edičního plánu. R. 1980 vyhořely sklady Konfrontace a od r. 1986 bylo nakladatelství v likvidaci.

Kromě těchto hlavních nakladatelství fungovalo v sedmdesátých a v osmdesátých letech na Západě po určitou dobu ještě zhruba třicet menších vydavatelů, mnozí z nichž publikovali jen několik málo titulů, někdy jen jednu knihu.

Významnou roli hrály v českém kulturním exilovém životě časopisy. Nejvýznamnější byl čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, který od roku 1956 nejprve v New Yorku a pak v Paříži vydával Pavel Tigrid. V Římě vydával od roku 1971 bývalý ředitel Československé televize v roce 1968 Jiří Pelikán dvouměsíčník Listy, "časopis české socialistické opozice". Listy byly přeneseny do Prahy a vycházejí dodnes. Od roku 1981 vydávaly Listy každoročně rozsáhlou literární ročenku Čtení na léto. A.J.Liehm redigoval v nakladatelství Index třikrát do roka překladový, převážně politologický časopis 150 000 slov - texty odjinud. Daniel Strož vydával v nakladatelství Poezie mimo Domov v letech 1980 - 1990 kulturní čtvrtletník Obrys, který prezentoval všechny proudy české kultury: domácí oficiální, samizdatovou i exilovou - jako jediný celek. Československá Společnost pro vědy a umění publikovala kulturně akademický čtvrtletník Proměny.

Spolupráce mezi českými exilovými nakladatelstvími a disidenty v Československu byla v sedmdesátých letech, ale zejména v osmdesátých letech dosti těsná. Československý komunistický režim postupně donutil celou řadu čelných disidentů, aby opustili zemi. Ti se na Západě včlenili do aktivních exilových kruhů a energicky pomáhali věci československé nezávislé kultury. Železnou oponou tak byli rozděleni - často na dlouhá léta blízcí spolupracovníci a přátelé. I když byla mnohdy přímá komunikace těžká: bylo nutno vyhýbat se sledování tajné policie - nepřímá komunikace dost dobře fungovala.

Jan Kavan, který vedl v Londýně nezávislou tiskovou agenturu Palach Press, posílal do Československa každým rokem od roku 1970 až do roku 1989 přibližně pět speciálně upravených kempingových vozů, jimiž se pašovala československým disidentským kruhům nezávislá literatura a zpět se vozily samizdaty. Podobné akce organizovalo nebo se na nich podílelo kolínské nakladatelství Index, pařížská redakce časopisu Svědectví, Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu a londýnské Rozmluvy. V Scheinfeldu a jinde se hromadně xeroxovaly samizdatové publikace. Fotokopie byly poskytovány knihovnám v mnoha zemích světa. Zhotovovaly se miniaturní kopie pro pašování do Československa. Četní nadšenci jezdili v západním Německu mezinárodními rychlíky, jimiž cestovali do zahraničí českoslovenští turisté, a rozdávali jim nezávislou českou literaturu. Vycházely anglické mutace hlavního periodika československých obránců lidských práv Informace o Chartě.

Česká nezávislá literatura, která v sedmdesátých a v osmdesátých letech vycházela na Západě, ať už její autoři žili v Československu nebo v zahraničí, vytvořila v československé diaspoře určitou svébytnou kulturu s vlastní filozofií a s vlastním hodnotovým systémem. Dlouho se zdálo, že kriticky nezávislý hodnotový systém české disidentské komunity je velmi blízký filozofii a postojům českých autorů, žijících na Západě. Teprve po pádu komunismu se ukázalo, že situace není tak jednoduchá a že mezi domácími českými postoji a přístupem zahraničních Čechů, podstatně bližším západnímu nazírání skutečnosti, existují rozdíly.

V sedmdesátých a v osmdesátých letech se to však tak nejevilo. Vznikl silný, sebevědomý proud české nezávislé literatury, která, jak se zdálo, byla schopna na základě extrémních zážitků z mezních situací totalitního útlaku, vytvořit obecnější, často úchvatné svědectví o situaci člověka v moderním světě. Z tohoto proudu pak hojně čerpali překladatelé do cizích jazyků, jejichž zásluhou se zejména v osmdesátých letech stala řada českých autorů načas součástí celoevropského kulturního povědomí.

Vzhledem k tomu, že v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech byla "železná opona" mezi Československem a Západem relativně velmi prostupná a mnozí čeští disidentští spisovatelé se postupně přestěhovali na Západ, je myslím obtížné dělit českou nezávislou literaturu na exilovou a samizdatovou podle místa bydliště autora. Existuje však jiné měřítko.

Přechod z komunistického Východu na kapitalistický Západ většinou znamenal, že byl člověk nucen podstoupit dosti traumatický proces psychologické adaptace na nové poměry. Lidé se museli přizpůsobit radikálně odlišným zvyklostem, filozofii a mentalitě nového prostředí, často v situaci hluboké existenční nejistoty.

Možná je typickou exilovou literaturou právě ta literatura, která se snaží zaznamenávat jednotlivé etapy tohoto procesu psychologické transformace, proces získávání znalostí o novém prostředí, proces, jak ho charakterizoval Jaroslav Hutka, v jehož rámci se člověk "znovu narodí, jenže tentokrát bez dětství". Kniha Karla Hvížďaly České rozhovory ve světě (Index, Kolín nad Rýnem, 1981), v níž autor rozmlouvá se dvaceti českými spisovateli žijícími v zahraničí, poskytuje užitečný úvod ke studiu tohoto problému, neboť různí čeští autoři zaujímají různé postoje vůči svému prostředí, často podle toho, jak dlouho už žijí na Západě.

Nejznámějšími českými autory, kteří ve svých dílech systematicky srovnávají život v Československu se životem na Západě, jsou Josef Škvorecký a Milan Kundera. V českých exilových nakladatelstvích však vyšla díla celé řady autorů, kteří analyzují proces psychologické adaptace českých příchozích na Západ, srovnávají život a mentalitu v Československu a na Západě a poukazují na různé absurdní rysy života v obou rozdílných civilizacích. Nejpozoruhodněji a nejpřesvědčivěji zachytil traumatický proces adaptace do západního prostředí Vlastimil Třešňák v knížce Bermudský trojúhelník (Index, Kolín nad Rýnem, 1986). Podnětné jsou i fejetony písničkáře Jaroslava Hutky, napsané na Západě a vydané v knížce Požár v bazaru (Sebetlač, Amsterdam, 1989). Zajímavými příspěvky jsou i díla Jaroslava Vejvody, Jana Beneše, Ivana Binara, Oty Ulče, Jana Drábka, Jana Nováka a Karla Friedricha. Na abstraktnější, ale zároveň hlubší rovině se tímto tématem zabývá dílo Sylvie Richterové. Vztah jednotlivce v cizím prostředí k domovu rozbírá i poezie básníků Ivana Diviše, Karla Kryla, Antonína Brouska a Pavla Javora.

Prozaik Jaroslav Vejvoda líčí život českých přistěhovalců do Švýcarska, oné bohaté, avšak nesmírně byrokratické země. Vyčítá Čechům, že se ve snaze včenit se do švýcarské společnosti vzdávají osobní integrity. Nechápe, proč tito lidé z Československa emigrovali: pro svobodu se vzdali své vlasti, a v zemi, v níž se usadili, se pak vzdávají své svobody! Jan Drábek, autor románů na pomezí mezi zábavnou, a seriózní literaturou, argumentuje, že se Východoevropan nikdy nedokáže šťastně včlenit do západní společnosti. Ivan Binar se snaží v poloautobiografickém románu Kytovna umění, 1988 (Poezie mimo Domov, Muenchen, 1988) ve vídeňské dílně, kde slepuje rozbité umělecké předměty, sestavit dohromady i svůj nesrozumitelný život, poté, co byl vyvržen z rodné země. Ve svém úsilí selhává: život je spontánní, nezvládnutelný proud události, celá řada zkoušek, jimž asi porozumíme teprve až po smrti. Sylvie Richterová využila traumatu ztráty českých kořenů jako odrazového můstku pro dva vynikající experimentální texty Návraty a jiné ztráty (68 Publishers, Toronto, 1978) a Místopis (Index, Koeln am Rhein, 1983). Richterová se opakovaně a energicky snaží porozumět realitě kolem sebe a také doufá, že se jí podaří nově definovat svou osobnost. Odrazovým můstkem pro tuto sémantickou a psychologickou analýzu je ostrý, intenzívní zážitek dětství. Avšak hrdinka příběhu zjišťuje, že ve své zoufalé snaze definovat svou totožnost zcela selhává: život se jí rozpadá na fragmenty.

Právě tato díla patří k tomu nejplodnějšímu, co vyšlo v sedmdesátých a v osmdesátých letech v českých exilových nakladatelstvích. Srovnávání různých kulturních prostředí je totiž vždycky podnětné. Vznikají z toho nové myšlenky. Autoři, kteří se pokusili zaznamenat proces psychologického přerodu svých osobností po příchodu do jiné společnosti, anebo se snažili srovnávat život v komunistické a v západní civilizaci, vytvořili pozoruhodnou kapitolu v nikdy nekončícím úsilí člověka porozumět své existenci. Toto jejich dílo je daleko zajímavější než literatura, která jen svědčí o útlaku v totalitním komunistickém režimu.

Jak vnímala česká společnost nezávislou literaturu? V komunistické éře bylo neobyčejně obtížné zjišťovat reakce české společnosti na disidentská a exilová díla, mimo jiné i proto, že vlastnictví a rozšiřování této literatury bylo trestným činem a lidé se báli přiznat, že o těchto knížkách vědí.

Navzdory tomu, že o českých knihách vydávaných v zahraničí dosti systematicky informovaly západní rozhlasové stanice vysílající v češtině a ve slovenštině, po pádu komunismu se ukázalo, že povědomí české společnosti o české nezávislé kultuře je velmi nízké. Pro většinu občanů žijících v Československu zůstal fenomén exilových nakladatelství záhadný a nepřístupný, jakoby existující "na jiné planetě". Těsně po pádu komunismu se lidé v Československu ve velkých počtech zajímali o tuto "zakázanou literaturu" a rychle vykoupili několik první reprintů českách exilových knížek v astronomickém počtu výtisků. Prvotní zájem pak rychle opadl. Zatímto do Prahy přenesené nakladatelství Rozmluvy prodalo, jak už jsme se zmínili, na jaře r. 1990 celých 148 000 výtisků sbírky povídek Ivana Klímy Má veselá jitra, Klímova daleko závažnějšího díla, románu Soudce z milosti, který vyšel v roce 1991, už se prodalo do r. 1994 jen 8000 výtisků. Posléze šly náklady seriózních českých knih ještě radikálněji dolů.

Česká postkomunistická společnost nepřijala hodnoty nezávislé české kultury, jak se vyvinuly v disidentském ghettu a v českém exilovém prostředí zejména v sedmdesátých a v osmdesátých letech. V době komunismu se zdálo, že je česká nezávislá kultura hodnotově svou obhajobou svobody, demokracie a lidských práv blízká etosu západoevropských demokratických společností. Díla českých nezávislých autorů se zdála dokazovat, na do nebe volajících příkladech totalitního útlaku, zásadní význam západních hodnot demokracie, humanity a tolerance.

Když se však komunistický režim v Československu rozložil, ukázalo se, že si disidenti, představitelé nezávislé české kultury, nejsou dost dobře schopni s novou, neznámou, chaotickou situací poradit. Vyšlo také najevo, že jejich přístupy a filozofie se - poté, co zmizel totalitní útlak - od západoevropských postojů trochu odlišují.

Postoje českých nezávislých intelektuálů však po roce 1989 drtivou většinu české společnosti příliš neovlivnily. Boj exulantů a disidentů proti komunismu byl pro běžného obyvatele Československa spíše výčitkou. Není překvapivé, že v české společnosti i nadále i po roce 1989 přežíval etos a způsoby jednání, které se vyvinuly během dvacetiletí 1969 - 1989, v němž byla česká společnost uvržena do téměř totální izolace od vnějšího světa a byla pod tlakem ideologického neostalinského režimu, odměňujícího loajalitu konzumními výsadami. Po pádu komunismu se obrátila znamínka: po roce 1989 začala v Československu vznikat poněkud netolerantní gruenderská "kapitalistická" společnost, v níž bylo zase přijatelné většinou jen jediné, zjednodušené oficiální vládní řešení. Přitom občané výhodně využívali společenského etosu, dosti silně vyplývajícího z postojů československé společnosti osmdesátých let. k osobnímu obohacování se a k využívání situace k individuálnímu prospěchu, právě tak, jak byli zvyklí za komunismu.

V této situaci nemohla česká nezávislá kultura, která vznikla v zárodcích aktivní občanské společnosti, svou složitostí oslovit rozsáhlejší složky českého obyvatelstva, které neměly o hodnotách a přístupech aktivní občanské společnosti ani tušení. Po zrušení cenzury a  vzniku volné, chaotické kulturní scény, zaplavené literárním, televizním i novinářským brakem, bylo jen málo času na seriózní literární díla. Dosud zakázané knihy vycházely v prvních letech po demokratické revoluci v roce 1989 ve velkých počtech (např.v listopadu - prosinci 1992 vycházelo až 100 nových titulů denně). Česká společnost je nedokázala ve větším rozsahu efektivně absorbovat. Tato skutečnost je možná součástí celkového úpadku významu literatury v současné postliterární civilizaci, které vévodí televizní kultura.

Někteří exiloví nakladatelé nebyli připraveni na "gruenderskou" atmosféru v Československu po roce 1989. Tak například Adolf Mueller, ředitel exilového nakladatelství Index, se po roce 1989 pokusil zorganizovat v Praze domácí vydání některých svých titulů. Poté, co mu byl od několika děl zcizen copyright, rozhodl se raději do "nakladatelské džungle" v postkomunistickém Československu nevstupovat.

Snad nejtragičtějším způsobem se posttotalitní česká společnost pomstila za dvacetiletou práci ve prospěch české nezávislé kultury v nakladatelství 68 Publishers v Torontu Zdeně Salivarové, manželce Josefa Škvoreckého. Salivarová byla v Československu obviněna, že prý byla udavačkou československé komunistické tajné policie. Byla k tomu využita dobová dokumentace, podle níž Salivarová podepsala československé StB spolupráci. Ve skutečnosti však Salivarová byla pouze u výslechu dotázána, co by udělala, kdyby se dozvěděla, že chce někdo poškodit socialistické zřízení či ohrozit život prezidenta Novotného. Odpověděla, že je občanská povinnost takovou věc ohlásit policii, posléze u výslechu podepsala, že si je vědoma, co je její občanská povinnost. Josef Škvorecký zdůrazňuje, že Zdena Salivarová vyhrála v této věci soud s českým ministerstvem vnitra v obou instancích. Škvorecký napsal o případu román Dvě vraždy v  mém dvojím životě (nakladatelství Ivo Železného, Praha 1996). "Zatímco našinec je zmrzačen otrlostí, jíž byl nucen si osvojit, takže dokáže postkomunistickým zrůdnostem obstojně vzdorovat, ztratili slušní lidé v exilu něco z imunity. Jed seznamů (údajných spolupracovníků s komunistickou StB) zasáhl jednoho z největších českých spisovatelů a jeho manželku vskutku zabijácky," napsal v internetovém deníku Neviditelný pes 4. 12. 1996 literární kritik Viktor Šlajchrt.

V roce 1993 tedy uzavřelo nakladatelství 68 Publishers svou vydavatelskou činnost publikací rozsáhlého svazku Osočení, v němž Zdena Salivarová shromáždila svědectví o tragických životních osudech osob, postižených po pádu komunismu obviněním, že údajně spolupracovali s komunistickou policií jako udavači. Útok na Zdenu Salivarou se zdál být příhodnou reakcí od společnosti, která Čechy, žijící v zahraničí, ani českou nezávislou kulturu nikdy stoprocentně nepřijala. (V lednu 1998 vyjádřilo podle průzkumů veřejného mínění 82 procent Čechů názor, že by čeští občané, žijící mimo Českou republiku, neměli mít právo hlasovat v českých všeobecných volbách. Desetitisíce Čechů, žijících v USA, jsou to především exulanti z roku 1968, marně usilují už osm let za nezájmu domácí české společnosti o právo mít dvojí, české i americké občanství. Tito rodilí Češi požadují, aby bylo oficiálně uznáno, že jsou přirozenou součástí českého společenství, v němž se narodili a z něhož vyšli.)

Nyní, téměř devět let po demokratické revoluci, vyšla většina nejzávažnějších titulů české nezávislé literatury znovu v domácích nakladatelstvích. Nejvýznamnější čeští exiloví a samizdatoví autoři se stali součástí sjednoceného proudu české literatury, jejíž význam však od roku 1989 radikálně poklesl. S jejich dílem jsou seznámeni literární odborníci, nikoliv však česká společnost ve větším počtu. I literární znalci vnímají však přínos těchto autorů české literatuře především jako individuální přínos. Nevzniklo obecnější povědomí o dvacetileté existenci ucelené nezávislé exilové literatury s vlastním etosem, o jehož hodnotách by v rámci poznávání vlastní identity měla česká společnost debatovat a vejít v interakci.

Jan Čulík

University of Glasgow

Literatura:

Jan Čulík, Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971-1989, Trizonia, Praha, 1991

Jan Čulík, "Tschechisches literarisches Leben im Exil 1971-1989:Versuch einer Bestandsaufnahme", Im Dissens zur Macht: Samizdat und Exilliteratur der Laender Ostmittel- und Suedeuropas, hrsg von Ludwig Richter und Heinrich Olschowsky, Akademie Verlag, Berlin, 1995

František Knopp, Česká literatura v exilu 1948 - 1989, Středisko vědeckých informací Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha 1996 (nejrozsáhlejší bibliografie s anotacemi)

Ludmila Šeflová, Knihy českých a slovenských autorů vydaných v zahraničí v letech 1948 - 1978 - EXIL (Nakladatelství Doplněk, Brno, 1993)

Aleš Zach, Kniha a český exil, 1949 - 1990, Torst, Praha 1995

Nejvýznamnější sbírky exilové a samizdatové literatury jsou v Československém dokumentačním středisku nezávislé literatury na zámku Schwarzenbergu v Scheinfeldu v Německu a v knihovně Libri prohibiti, Senovážné náměstí 2, 110 00 Praha 1.