Český stát na prahu třetího milénia
(V minulých dnech vyšlo nejnovější číslo časopisu Prostor (č. 36). Časopis vychází s podporou Open Society Fund George Sorose. Je možno ho objednat od firmy SEND, na této adrese: sendsro@mbox.vol.cz, domovská stránka http://www.vol.cz/send.
Časopis mě zaujal. Zabývá se aktuálními otázkami: jak definovat českou totožnost a jaký bude osud české společnosti v nadcházejících desetiletích, v nové Evropě. Co je pro dnešní ČR hodnotou, ptá se v čísle například Stanislav Komárek. Má český jazyk v Evropě vůbec budoucnost, anebo začne zanikat, tak jako dneska do určité míry zaniká holandština?
Zveřejňuji úvodní text časopisu Prostor č. 36. úvahu Michala Janaty. Časopis se charakterizuje jako časopis konzervativní. Je to však, zdá se, poněkud jiný konzervatismus, než jaký dosud vládl v ČR za éry Václava Klause a jaký dosud - ze setrvačnosti? - prosazují někteří debatéři na zdejších fórech.
Mimochodem, souhlasím skoro se vším, co Michal Janata napsal, až na to vylučování komunistů z veřejného života, které je nedemokratické a těžko v Evropské unii obhajitelné. Vím ovšem velmi dobře, co Michal Janata v závěru článku míní: Česká republika se musí zbavit komunistické mentality . Bohužel však to asi nepůjde zakazováním komunistů: ten princip naopak ČR vrací ke komunismu. Existuje snad řešení v nenásilném přesvědčování a každodenní kontrole odvedené práce podle profesionálních civilizačních měřítek, a v dobré motivaci pracovníků? JČ)
Český stát na prahu třetího milénia
Michal Janata
Česká republika, vzniklá v roce 1993 rozdělením bývalé federace, se ocitla v jedinečné historické situaci. Měla šanci nově vymezit svou roli a totožnost, ustavit se jako stát postavený nikoli na národní homogennosti, ale na občanském principu, pro který je národnost druhotná.
Nová historiká možnost zůstala doposud nevyužita - spíše se zdá, že se ještě víc upevnila stará dějinná schémata. (...)
Hierarchie historických období, na něž je v té které době kladen důraz, vypovídá o charakteru přítomnosti. Česká republika převzala národovecké historické schéma, v němž za plodná údobí platí například husitství, národní obrození, první republika a poválečná éra do roku 1948. Toto schéma se přirozeně netýká řady vynikajících historiografických prací, ale zato platí v obecném měřítku. Jde o značně zjednodušený "český příběh" tvořící historické pozadí naší přítomnosti. Podstatné je, že podle tohoto nacionálně zbarveného "mustru", jenž obsahuje řadu nereflektovaných předsudků, se dodnes píší učebnice dějepisu a učí se na školách (správně na to poukázal David Čaněk ve svém polemicky laděném článku na tomto míste v revue PROSTOR 33).
Přitom nelze přehlédnout, že právě evropská univerzalita, v jejímž znamení dosáhly v minulosti české země nejpozoruhodnějších duchovních vzepětí, se ocitla mimo "identifikační rámec" současného českého státu. Evropa se příznačně redukuje na administrativně fiskální rovinu, přičemž se opomíjejí její kulturně-civilizační zdroje a duchovní kořeny.
Současně s touto pokleslou představou Evropy jako hospodářsko-administrativního prostoru, do něhož máme vstoupit, úporně přežívá určitý "geopolitický fatalismus". Čechám jako by bylo souzeno být výspou i za změněných, příznivějších podmínek evropské spolupráce. Místo "eurofilie" se pěstuje spíše podezíravost vůči sjednocovacím procesům, jakési "misoevropanství". Nutnost integrace se odůvodňuje především ekonomickými, zčásti administrativně-bezpečnostními důvody, ale vůbec se už nebere v potaz nutnost návratu k západoevropským civilizačním normám, tradicím a hodnotám. Právě o ně by se měl opírat celý projekt "evropského domu".
Jakou roli by mohla hrát Česká republika v budoucí Evropě? Především je dobré si uvědomit, že často právě na civilizačním okraji může existovat ostřejší smysl pro hodnoty západní civilizace, z nichž žije Evropa leckdy automaticky, neuvědomovaně, matně. Víme, jakých autentických poloh nabýval judaismus v těch nejvýchodnějších výspách Evropy, například v oblasti Haliče. Víme, jakou anticipační moc měla "humanitas austriaca" v období koroze rakousko-uherského dualismu.
Zní to jako pošetilá vize, ale celospolečenská frustrace z éry úzkoprsého redukcionistického ekonomismu, který se deklarativně hlásil k evropskému modelu liberalismu, ale v praktické rovině byl hodně poplatný marxismu, může přivodit hlubokou potřebu identifikace s těmi evropskými hodnotami, které v západní Evropě existují v příliš zautomatizované, odvozené formě.
Není ani vyloučeno, že se můžeme, po desetiletích intenzívní ateizace, nadít v české společnosti znovuvzkříšení křesťanských hodnot. Přitom nemusí jít o žádná náboženská dogmata, dokonce ani o religiózní jádro křesťanství. Probuzený smysl pro křesťanské hodnoty může obsahovat nové formy solidarity s méně úspěšnými členy společnosti, potřebu překonání společenského atomismu, ale také rozumnou korekci společenského modelu založeného na jednostranném prosazování výkonu, efektivity a úspěchu.
Rovněž se nedá vyloučit příklon k judaismu ve formě zvýšené úcty k odlišnosti druhého či v podobě zbystřeného smyslu pro spravedlnost, jež se neváže jen na kodifikovanou rovinu práva, ale také na jeho hluboké vnitřní zdroje. Nedá se však vyloučit ani nejméně pravděpodobný příklon k antickým hodnotám uměřenosti, střízlivosti spojené s vědomím politických hodnot jako tmelu, nikoliv jako zdroje neustálých sporů a konfliktů vedoucích k rozklížení společnosti.
Toto znovuuvědomování si pilířů, na nichž stojí Evropa, se stává prvořadým kulturním úkolem. Znamená to ovšem znovu položit zvláštní důraz na vzdělání jako nástroj osobnostního rozvoje zaměřeného zejména ke kultivaci a prohlubování společné sdílených hodnot. Zatím se školství, ekologie, zdravotnictví a další oblasti odsunuly na okraji s poukazem na prioritu ekonomické transformace. Ztráta povědomí, že transformace má více rovin, nás z Evropy spíše vyděluje. Překonání strnulých stanovisek je i jednou z cest k překonání krize identity české státnosti.
Je-li řeč o krizi české státnosti, pak je třeba se ptát: Lze i nadále opírat identitu českého státu s bohatě rozvrstvenou minulostí o státnost založenou na ideji čechoslovakismu? Vznik samostatného Československa byl jen velmi krátkou epizodou v dějinách českého státu, navíc epizodou - z hlediska čistě geopolitického - nepříliš šťastnou. Mnohem lépe se rozvíjel český stát v rámci Rakouska, později Rakouska-Uherska. Jako bytostně naléhavý úkol vyvstává před námi potřeba formulovat "ideu státu českého".
Absence zřetelné zahraničně-politické koncepce České republiky stejně jako absence vojenské doktríny české armády pramení právě z toho, že se nám nedaří formulovat, artikulovat tuto nezbytnou ideu. Propracovaný soubor priorit, jímž bychom se definovali politicky i geopoliticky, by prospěl nám i naším sousedům.
Je třeba připomenout, že konfrontační styl zahraniční politiky první republiky vůči sousedům, především Maďarům a Polákům, vyplýval ze soustavné krize identity mladého českélslovenského státu. Umělá konstrukce kombinující hledisko územní historické kontinuity (týkalo se zemí Koruny české) a hledisko mocenských potřeb (týkalo se například Podkarpatské Rusi) nemohla neprocházet trvalou krizí. Přes velkou kulturní a hospodářskou konjunkturu Československa byly územní garance nového státního útvaru velmi nejisté a slabé. Záruky poskytované dohodovými mocnostmi ( a ty samy o sobě vzaly za své mnichovskou dohodou) neměly odpovídající protiváhu v garancích založených na vnitřní soudržnosti státu.
Nedostatek vůle ke spolupráci ze strany současné České republiky s ostatními středoevropskými zeměmi (opět se týká Polska a Maďarska) má podobné kořeny: nevyjasněné "ratio essendi" státu. I když je územní celistvost českého státu garantována podstatně jistěji než celistvost někdejšího Československa, nijak se tím neumenšuje potřeba jasného geopolitického vymezení. Za veškerou vágní frazeologií naší "jednoznačné orientace na Západ" se skrývá bezradnost, související s tím, že podstatné otázky nebyly dosud vážně nastoleny: Kde je naše skutečné (nikoliv proklamované?) místo v Evropě? Jaký je náš skutečný vztah k Rusku?
To, jak se zahraničně politicky i vnitropoliticky vymezí český stát, jakou podobu bude mít příští evropská integraqce a jaký bude vnitřní vývoj v Rusku, určí do značné míry budoucí profil České republiky. Fascinace naším přijetím do Severoatlantické aliance může zastřít neméně naléhavou potřebu naší kooperace se středoevropskými státy, zejména se Slovenskem, Polskem a Maďarskem. Přezíravý postoj zejména ke Slovenské republice by mohl v budoucnu způsobit nemalé komplikace. Český stát je součástí užšího, středoevropského regionu neméně než součástí Evropy, nelze se tedy narcistně vydělovat z úzkého sepětí se zeměmi tohoto regionu. Tím spíše ne, že s těmito státy máme společnou historii. Zbavit se přítěže konfrontační politiky vůči sousedům také znamená učinit vstřícný krok vůči sudetským Němcům, kteří tvořili po staletí součást české sídelní struktury. Národně homogenní prostor a žárlivé střežení jeho čistoty znamená kulturní sterilitu a sníženou ekonomickou potenci. Bez důkladné revize česko-německých vztahů nemůže hrát Česká republika v budoucí Evropě důvěryhodnou roli. Rovněž tak nemůže nabýt ztracené politické věrohodnosti, nezbaví-li se dosud silných reziduí komunismu. Stav justice, státní administrativy i vysoce monopolizované a nestandardní ekonomické prostředí neskýtají zatím příliš šancí na zlepšení. I v těchto oblastech nás čeká nutnost korekce dosavadního vývoje.
Čím intenzívnější a hlubší bude integrační evropský proces, tím větší tlak bude na český stát vyvíjen, aby se řídil evropskými civilizačními normami. Po desetiletích života v euroasijském klimatu to nebude snadné, velká odpovědnost leží zejména na bedrech politiků, pedagogů a novinářů. Prvním krokem k postupnému přijímání evropských standardů by měla být analýza současného marasmu a personální změny, směřující k eliminaci komunistů z justice, administrativy a školství. Skutečný proces debolševizace dosud zahájen nebyl, bez uskutečnění tohoto kroku však nebudeme plnoprávnou evropskou zemí.
Ve vztahu k Rusku si není třeba dělat iluze o tom, že bychom mohli zmizet z mapy jeho mocenských zájmů. Současné Rusko se po desetiletích sovětské destrukce pomalu a bolestivě vrací k identitě dědice určitých evropských tradic. V jaké míře bude kooperativní vůči Evropě, v té míře budou platit nepsané garance naší územní celistvosti. Jistěže rozhodují většinou faktory, které se vymykají dosahu možnosti malých států, ale záleží také na vnitřní soudržnosti a dynamice navenek, nakolik se malý stát stane či nestane hříčkou v silovém poli zájmů mocností.
Jedno je ale jisté: jaká bude Česká republika po roce 2000, to bude záležet také hodně na nás. Přes všechen retrospektivní fatalismus a nářek nad mnichovskými a jinými zradami.
Michal Janata
Čeští a slovenští Romové: Jak to bude nyní v Británii se žadateli o politický asyl:
Nechceme bohatý výběr různých národností, jsme Britové!
(Guardian, sobota 4. dubna 1998)
Britský ministr vnitra Jack Straw nás tento týden ujišťoval, že britská labouristická vláda neustupuje žadatelům o asyl. Mluví tak tvrdošíjně, že myslím, že by bylo pro něho vhodnou pomstou, kdyby vyšlo najevo, že jeho sedmnáctiletý syn prodává v Sierra Leone falešné britské pasy.
Děsivé historky o přistěhovalcích kolují po Británie ve velkém počtu od té doby, co do Doveru loni přijela hrstka Romů. Tato mytologie se skutečně silně zmocnila nepevných myslí. Mohu to dokázat citováním právníka, který hájil bohatého švýcarského bankéře, jehož chytli o vánocích v luxusním londýnském obchodním domě Harrods jak krade. Richard St. Clar-Gainer řekl soudu při procesu v londýnské Horseferry Road: "Tento člověk není nějaký cikán z nějakého regionu Československa, kteří přijeli, aby v celých tlupách vykrádali naše obchody."
Za posledních čtrnáct dnů nám mnozí tvrdí, že jsme obklíčení Turky, Afričany, Rusy a etnickými Albánci - a to všechno kvůli zatraceným Belgičanům. Belgičané nám totiž prý posílají vlakem pod kanálem La Manche zchudlé masy z východní Evropy a z třetího světa. Mám dojem, že pravicové deníky v Británii nejvíc naštvalo, že ti uprchlíci přijíždějí docela poholdným vlakem Eurostar. Má-li totiž být uznán váš nárok autentického uprchlíka, musíte přicestovat na potápějícím se voru a smíte mít jen malý transistorák, naladěný na zahraniční vysílání BBC.
Jistě, je to hrozné, že některé jiné Evropské země nám sem posílají uprchlíky, ale jen proto, že to znamená, že vyhošťují uprchlíky. Skutečnými obětmi jsou ti lidé, kteří jsou z evropských zemí vyhazováni. Nechápu, jak někdo může cítit nenávist vůči lidem, kteří se snaží začít nový život. Jsou to prý "houby" a "paraziti", snažící se vysávat systém sociálního zabezpečení. Nikdo nemluví o tom, že je zapotřebí zorganizovat, aby uprchlíci nemuseli být závislí na podpoře v nezaměstnanosti a aby si mohli na sebe vydělávat. Ano, každý, koho chytnou bez povolení, je okamžitě deportován.
A žádný xeonofob dosud nevysvětlil, že kdyby byla Evropská unie rozšířena o Rusko, Turecko a bývalou Jugoslávii, obyvatelé z těchto zemí by měli právo přicestovat do Británie a pracovat tady. Jestliže budou do Evropské unie přijaty Česká a Slovenská republika, tak sem budou moci přijet všichni jejich cikáni, protože dostávám dopisy od českých a slovenských vlastenců, kteří tvrdí, že jejich Romové v žádném případě nejsou bez státní příslušnosti.
Tento článek není tirádou proti Evropské unii, je spíše jen poznámkou na okraj. Mně nevadí, kdo sem přijede. Netřesu se strachem, že 15 zemí Evropské unie se chystá veškeré své obyvatelstvo vyslat do Británie. Žít ve strachu před tím, co se může stát, vede lidi k šílenství. V šedesátých letech jsme se všichni strašně báli zrychlující se porodnosti a v osmdesátých letech nás zase varují, že se nerodí dostatečné množství dětí, aby dokázali uživit rostoucí armádu starých lidí. Staří lidé, jak se zdá, se rozmnožují neobyčejně velkou rychlostí, padají z nich kusy a z nich vznikají noví staří lidé, jako je tomu u hvězdic. Jsem si jist, že kdyby celé lidstvo kýchlo zároveň, Země by se posunula ze své osy, ale myslím si, že navzdory tomu nebezpečí bychom se měli pokusit dát žít.
Jsem poněkud znepokojen, když si uvědomím, koli rasistických Jihoafričanů má právo vystěhovat se z tamější demokracie a usadit se v Británii a nemám zrovna rád Švýcary, ale jestliže začne moje ulice smrdět jihoafrickým salámem boerworst a švýcarským fondue, holt to budu muset přežít.
Je možná pravda, že někteří lidé, kteří tvrdí, že prchají před pronásledováním, asi lžou, ale nemůžete jim to dávat za vinu, protože je nesmírně obtížné kamkoliv se přestěhovaat, pokud netvrdíte, že vás pronásledují. Například vám není dovoleno, abyste uprchli před chudobou. To je "hospodářská" migrace, a to se nepočítá. Británie udělala tlustou čáru a řekla, "Jsme hrdi na bohatství naší etnické rozrůzněnosti a jsme vděčni, že přispíváte britskému sportu, restauračnímu umění, hudbě pro mladé lidi a výrobě barevných oděvů, ale víc už vás nechceme, díky, nejezděte."
Je strašně těžké vědět, jestli jsou žádosti o asyl "pravé", neboť je to všechno vysoce subjektivní. Pořád čteme o tzv. "falešných" žádostech o asyl, ale znamená to jediné: imigrační úředníci, jejichž zaměstnáním je nedovolit cizincům, aby pronikli do Británie, žádost odmítli. Když pomyslím na někoho, kdo uprchl před rasismem, náboženským pronásledováním nebo před válkou a teď nervózně hovoří prostřednictvím tlumočníka v přítomnosti britského státního úředníka, který se ptá: "Když říkáte, že vás zbili, utrpěl jste otevřené rány anebo jen modřiny?" připadá mi to jako křížový výslech obětí znásilnění.
Tento týden schválila Horní sněmovna odvolání ministra vnitra, podle něhož od nynějška budou muset členové pronásledováné skupiny při žádosti o asyl dokazovat, že byli pronásledováni víc než ostatní členové té skupiny. Jinými slovy, to, že ne všichni lidé na světě chtějí nebo mohou přicestovat do Británie, bude používáno jako argumentu proti těm lidem, kterým se sem podaří dostat. Nikdo jak se zdá vůbec nepřipouští, jak neobyčejně traumatické je to vytrhnout se z vlastního prostředí a opustit domov, rodinu a přátele a pokusit se začít úplně znovu v jiné části světa. A přesto: když pomyslíme na židy, kteří zahynuli v koncentračních táborech, všichni si z celého srdce přejeme, aby se jim bývalo podařilo včas utéct ze země.
Teď plánuje britské ministerstvo vnitra vyhodit žadatele o asyl ze země do deseti dnů po odmítnutí jejich žádosti, aby se nemohli řádně odvolat. Je to právě proto, že rozhodnutí byrokratů jsou právem otevřena přezkoumávání soudy, že je v Británii tolik lidí nejistého statutu.
I tak jich v Británii zase tolik není. Bulvární list Sun píše, že pobírá v Británii tolik uprchlíků podporu v nezaměstnanosti, že by zaplnili celý stadión ve Wembley. To tedy upřímně řečeno není ztrovna děsivé. V neděli se tam konal pohár firmy Coca Cola a pochybuju, že si někdo pomyslel, "Panebože, to je strašné - tady je tolik lidí, že to zaplnilo ten stadión celý."
Zbavme se trpaslíků
Ctu si SLOVO, a zaujala mne nasledujici zpravicka: nekde v Nizozemsku se duchodce, ktery 25 let sbiral trpasliky ze vsech zemi sveta, nektere i metrove!, rano probudil a zjistil, ze mu celou sbirku kolem stovky zahradnich trpasliku nekdo ukradl... Zlodej musel mit na trpasliky nejmene kamion...
Zive si vzpominam na sva detska leta v ceskych komunistickych skamnach prozita... Vyuka dobra, ba skvela, ovsem s nepostradatelnym rudym prilivem zalevajicim vsechny vyucovaci predmety... Mimo jine do nas stranicky proverene ucitelske kadry den co den nalevaly a prelevaly soudruzsky odpor a nenavist k zahradnim trpaslikum.... Mestacky nevkus, kyc, neuveritelne, jak si to nekdo muze strcit pred dvere...
Dorostla jsem, a se mnou i cela moje generace... Odpor a pohrdani k sadrovym trpaslikum je snad to jedine, co v me dusi dodnes prezilo ze vsech tech hektolitru bolsevicke indoktrinace, pred kterou jsem posleze za dost tezkych okolnosti uprchla do "nepratelske" ciziny...
Zpravicka o duchodci, ktery za jednu noc prisel o vysledek sve celozivotni namahy za ucelem sbirani trpasliku, mne dnes ale, kupodivu! nenaplnila spravedlivym soudruzskym rozhorcenim nad nevkusem onoho kycem posedleho Nizozemce v duchodu... Napadlo mne totiz, ze presto, ze jak Nizozemsko, tak Nemecko, Bavorsko, mozna i Rakousko bez uhony a vaznych nasledku na dusi i na tele prezivaji, jiz po cela desetileti, bezprostredni pritomnost milionu sadrovych trpasliku na svych zahradkach, v me rodne zemi, drive Ceskoslovensko, nyni Ceska republika jmenem, panuje situace presne opacna...
V ceskych zahradkach od asskeho vybezku po osadu U Sabotu trpaslicka nenajdete... Mame vkus, naprosto jiste a jasne rozezname sadrovy kyc od, dejme tomu, vkusne a vhodne lidove umelecke tvorivosti ci, co do soch v exterieru se vyskytujicich, opravdoveho umeleckeho dila...
Krome, ovsem ve zlate nasi Maticce Praze... Tam to rozhodne neni tak jednoduche... Cesti a moravsti trpaslici mistni provenience dnes totiz zasedaji v dolni a horni komore ceskeho parlamentu... Zasedaji i ve Strakove akademii... Nekteri, dokonce, se obcas promenuji i po nadvorich prazskeho Hradu... Cervene cepicky si poschovali doma, misto zelenych prilehavych spodku nosi nejposlednejsi elegantni olepeni panske, ci damske, mody... Jak spechaji semo tamo pres Malostranske namesti, vlaji za nimi vlnene cerne ci kanovnicky fialove sosy.... V rucicce obvykle trimaji kufricek vlevo, mobilni telefonek vpravo...
Na prvni pohled: uspesni byznysmeni, nebo, snad! statnici jako remen!
Ale varuji vas: nesudte pouze podle toho, co vidite pred sebou.....Zkoumejte, zvazujte, dobre pozorujte, koho to, koho co, mate v techto sviznych mladych, ci i postarsich postavach, pred sebou...
Mam s nimi, a ne z casu komunismu, prosim, mam, a nejen ja, mame! s nimi osmiletou bezprostredni zkusenost: kdo jsou, co jsou, jaci jsou...
Jak dobre ci nedobre to tito lide mysli s radovym obcanem Ceske republiky, radovym obcanem to zemicky bez trpasliku!
A napada mne takovato kacirska myslenka: i kdyz vim, ze sesbirat tuhle kolekci prevlecenych trpasliku nosicich v kapsach ruzi, modreho ptaka, libanonsky cedr, ci nejaky jiny odznak prislusnosti k te ci one trpaslici organizaci, dalo praci velikou, prevelikou!!! i presto mne tedy napada takovato myslenka:
Pratele, Cesi ze vsech koutu rodne zeme i ze vsech koutu planety, kam jste kdysi tak ci onak pred nevkusnymi trpasliky odesli, co takhle udelat za zivot alespon jednu lumparnu:
Co takhle najmout par kamionu, a za jednu noc vsechny ceske trpasliky z tech malostranskych palacu vyvezt nekam... nu... treba do zahranici? V jinych zemich uz budou vedet, co s nimi... Je jaro, zasadi si je pekne do petrklici a hlavacky rozkvetajicich zahradek, a nechaji je spokojene, s prominutim, ocuravat svymi pejsky...
Oni totiz, ti nasi bezprostredni zahranicni sousede, maji v tom rozeznavani toho kdo je a kdo neni trpaslik, dlouhou zkusenost... A proto take je maji v zahradkach... a ne v parlamentech......
Los Angeles, 5. dubna 1998