Přehlídka tyranů
John Sweeney, Observer, 5. dubna 1998
Překládám tento článek ze včerejšího Observeru, protože má velmi silnou souvislost s nedávným incidentem v Liberci, kde někteří členové tamější Technické univerzity (a bylo jim většinou pod třicet!) protestovali, když se někdo odvážil namítnout, že během návštěvy velvyslance komunistické Číny se mu mělo energicky připomenout, že útlak Tibeťanů i Číňanů samotných je nepřípustný. JČ)
V Londýně se konala vrcholná schůzka nejvyšších evropských a asijských představitelů. Kam se ale poděla lidská práva?
Ve složce tiskových informací, rozdávané reportérům akreditovaným na schůzce Europe-Asia, která se právě konala v Londýně, byla ze záhadných důvodů i Všeobecná deklarace lidských práv. V preambuli k deklaraci se praví: "Je nutné, nemá-li být člověk nucen, jako poslední možnost, vzbouřit se proti tyranii a útlaku, aby byla lidská práva chráněna zákonem."
To se snad nemyslí vážně!
1. dubna, v den, kdy se po celém světě pořádají aprílové žertíky, byla v londýnské hodovní síni Guildhall uspořádána recepce na počest jeho excelence Žu Rong Žiho, ministerského předsedy Čínské lidové republiky.
Limuzíny majestátně předjely na náměstí před budovou Guildhall, elegantní, černé lesklé totemy moci, zatímco čínští tajní policisté šeptali do mobilních telefonů. Byli plni napětí. Venku, nikoliv na dohled, ale na doslech, byla skupina demonstrantů, požadující osvobození Tibetu. Skandovali, co se dalo očekávat.
Mezi účastníky recepce a mezi demonstranty byl krutý kontrast. Hodovníci ve frontě do Guildhallu byli bez výjimky nudní muži ve večerních oblecích. Demonstranti byli mladí a krásní a zábavní a senzačně hluční. Hvězdou protestu byl pětiletý tibetský chlapec z londýnské čtvrti Haringey v národním kostýmu, který si vyrobil vlastní plakát a volal dokonalým londýnským přízvukem cockney "Osvoboďte Tibet!"
A limuzíny, v nichž seděli vedoucí představitelé našich politických a hospodářských systémů, jely kolem.
Limuzíny se zastavovaly jedna po druhé a postupně zvracely další a další kolaboranty s čínskou tyranií: tu vystoupil bývalý labouristický ministerský předseda Lord Callaghan, támhle zase bývalý ministr financí Margaret Thatcherové Lord Prior, za chvíli zase bývalý konzervativní ministerský předseda Sir Edward Heath. Heath vypadal obřadně a nevyzpytatelně, jako velká nafukovací figurína předsedy Mao, nafouknutá na dvojnásob své přirozené velikosti a těsně před explozí v hnusné cucky.
Blýskavě předjel Rolls Royce s poznávací značkou "LMO" a vystoupila postava ze středověku. Starosta londýnské City (Lord Mayor of the City of London) vypadá normálně jako nudný muž v šedivém obleku, tentokrát měl na sobě středověký londýnský kostým.
A pak začali hlučet demonstranti zvlášť silně a čínští tajní policisté zvlášť znervózněli. Přijelo deset limuzín s mohutným doprovodem policistů na motocyklech. Otevřely se dveře nejmajestátnější a nejdelší limuzíny a vylezl z ní morální trpaslík. Žu, říkají pozorovatelé Číny, je prý modernizátor, který se nepodílel na masakru na náměstí Nebeského míru. Ale rozdrcení studentů tanky neodsoudil.
Tady se neoslavovala zákonnost, oslavovala se vláda určitých mužů. Na jídelním lístku nebyla lidská práva, ale velké peníze. Pro třetího nejvlivnějšího muže v komunistické hierarchii připravila londýnská metropole tak neobyčejně pochlebující podívanou, že by to potěšilo středověkého tyrana. Nejrůznější londýnští hodnostáři vyjadřovali úctu člověku, který vládne prostřednictvím korupce a strachu. Že je prý Británie sympatickou zemí? To je jen hrubý aprílový vtip!
Ta vrcholná schůzka se měla jmenovat TYRANI, TO JE NAŠE!! Po celém Londýně se odehrávaly podobné viněty, když jím hladce projížděla v limuzínách za okny z kouřového skla celá jatka řezníků. A ve velké dálce bylo slyšet hluk krachujících ekonomik.
Momentky: přijel turistický autobus, z něho vystoupil kancléř Kohl a čekající dav se dal do zpěvu: Happy Birthday, všechno nejlepší k narozeninám! V obrovském prázdném prostoru bylo na stovkách televizních obrazovek vidět, jak premiér Blair navzájem představuje světové vůdce. Místo psacích stolů - bylo to neobratné - dostali velcí muži z Evropy a z Asie křesla s jedním velkým opěradlem pro ruku.
Když se posadili, vypadali jako pololidé. Napůl připomínali zdegenerované kraby z moře nedaleko jaderné elektrárny v Sellafieldu. V popředí máchali jedním velkým klepetem.
Tony Blair udělal vtip. Kohl vypadal, že mu chybí masitá svačina. Jeden asijský diktátor - už si nevzpomínám na jeho jméno - vypadal, jako by chtěl sníst k obědu disidenta. A pak televizní obrazovky zčernaly a nabídly nám tiskovou informaci Alistaira Campbella, tiskového tajemníka Tonyho Blaira.
Campbell byl ve formě. Vyzařovalo z něho pro světový tisk tak silné pohrdání, že kdyby se to převedlo v elektrický proud, dokázalo by to pohánět město Coventry až do roku 2000.
"Zmínil se však někdo vůbec na této vrcholné schůzce o pojmech jako je 'demokracie'a 'lidská práva'?" zeptal jsem se.
"Ano. Jestliže počkáš, až ostatní odejdou, a vezmeš si kravatu, Sweeney, tak ti o tom řeknu."
V zájmu objektivity je nutno dodat, že jsem se z nezávislého zdroje dověděl, že premiér Tony Blair hovořil podrobně se Žuem o lidských právech. Jak důrazné ty rozhovory byly a jak ovlivněny byly obavami Západu, že se nynější hospodářská nestabilita Asie brzo promění v politickou nestabilitu, to je otevřená otázka.
Na jiném místě pracoval japonský tiskový tajemník, japonská verze Alistaira Campbella. Charakterizoval hospodářský kolaps asijských tygrů jako "ekonomickou situaci, která je delikátní".
Člověk uvažuje, jestli celá vrcholná schůzka a celé toto předvádění nahé moci není nic jiného, než obrovský podvod, aprílový vtip, jehož obětí se stávají občané Evropy i Asie. Když se na to díváte zblízka, vůbec to na vás nedělá dojem.
Minulý čtvrtek se v londýnském Middle Temple Hall konalo něco, co naopak na člověka dělalo velký dojem: byla to schůze Medical Foundation for the Care of the Victims of Torture, Lékařské nadace pro péči pro oběti mučení. Místnost byla plná lidí až k prasknutí. Ne, nebyli to vedoucí světoví politikové, ale byli to aristokraté ducha: bejrútský rukojmí John McCarthy, herečka Julie Stevensonová, která přečetla krásně verše Osipa Mandelštama (ruského básníka, který zahynul ve Stalinových koncentračních táborech) a zakladatelka nadace Helena Bamberová, která se starala, když jí bylo devatenáct, o vězně, kteří přežili Belsen, a od té doby neustále čelí zlu. Ale největší dojem na mě udělal malý, hubený Afričan v levném šedivém obleku. Raphael Wiseman je nigerijský pastor, který byl krutě mučen - bez jakéhokoliv důvodu.
Hovořil o tom, že se cítil tak strašlivě, že chtěl spáchat sebevraždu. Ale začal bojovat proti svému zoufalství a přežil. Líčil, jak přecházel jednoho dne v Londýně přes ulici nedaleko Clapham Common, když viděl, jak jakýsi muž bije ženu a dvě děti.
"Nemám rád mučení," řekl Raphael, "tak jsem tomu učinil přítrž. A o tři týdny později jsem dostal děkovný dopis od policie."
Sál seděl mlčky a přemýšlel o tom, čím vším Raphael prošel, a jakou měl odvahu, když zachránil onu ženu. To skutečně na člověka dělalo dojem.
A pak jsme všichni začali tleskat.
Promarněná příležitost pro snášenlivost
(Vyšlo také v deníku Slovo v sobotu 4. dubna 1998) Ve čtvrtek odmítla Poslanecká sněmovna České republiky hned v prvním čtení zákon, který by býval učinil Českou republiku jednou z nejtolerantnějších a nejdemokratičtějších zemí na naší planetě. Šlo o návrh poslanců Zuzky Rujbrové, Jany Gavlasové a Jaroslava Zvěřiny na vydání zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví.
Kdyby býval tento zákon přijat, Česká republika by se od začátku příštího roku připojila k elitní skupině nejsnášenlivějších zemí na světě: Uznala by totiž právně vztah lidí téhož pohlaví a zlikvidovala by diskriminaci na základě sexuální orientace. Tato malá skupina zemí dosud zahrnuje jen Dánsko, Norsko, Švédsko, Island, Holandsko, Maďarsko a americký stát Havajské ostrovy.
Na rozdíl od situace v mnoha zemích (včetně některých částí USA) vztah mezi homosexuály je v České republice legální. Homosexuální dvojice však nemohou oficiálně registrovat své partnerství u českých úřadů, tak, jak to mohou učinit heterosexuální dvojice prostřednictvím manželství. Zákon, o němž se jednalo v českém parlamentě, by býval umožnil homosexuálům prostřednictvím trvalých, registrovaných vztahů získat tatáž práva, jako heterosexuální občané, s výjimkou práva adoptovat děti.
I když projednávaný zákon bohužel vyloučil toto jedno klíčové právo, přesto to byl tolerantní a morální dokument, který by měli občané České republiky podpořit. Člověk nemusí být homosexuál na to, aby podporoval práva pro homosexuály. Je to otázka lidských práv.
Samozřejmě některé hlasy z katolické církve (například mluvčí České biskupské konference Daniel Herman) protestovaly, že je homosexualita "abnormální" a neměla by být právě uznána. Většina lidí však je toho názoru, že do sexuálních preferencí souhlasících dospělých není nikomu, než osobám, jichž se ten vztah přímo týká. Kromě toho, rád se vsadím, že je homosexualita o hodně míň "abnormální" než celibát, který prý dodržují kněží a biskupové.Nesnášenlivost několika biskupů neměla ohrozit tento dobrý zákon.
Zásada, na níž byl založen tento návrh zákona, totiž zní, že by neměl žádný občan trpět diskriminací od svého státu jen na základě své sexuální orientace. Taková diskriminace je stejně tak pošetilá a nesnášenlivá jako diskriminace na základě rasy či pohlaví. Všichni lidé by měli uznat, že oficiální vylučován jednotlivců v důsledku jejich osobních vlastností nebo příslušností ke skupině je chybné a ohrožuje to společenskou soudržnost. Rád bych zdůraznil, že stabilní, trvalé vztahy všech druhů mezi dvojicemi jsou ve prospěch společnosti a právní systém by je měl podporovat a chránit.
Je ostudou jiných zemí (včetně Velké Británie) že takové právní uznání trvalých homosexuálních vztahů neexistuje ve světě všeobecně. Bývalo by Českou republiku velkou ctí, kdyby v této oblasti předčila tyto země a kdyby vstoupila do exkluzívní skupiny nejtolerantnějších zemí. Na takové zákony na ochranu lidských práv mohli být občané České republiky hrdi.
Tento zákon, který kupodivu společně podpořili poslanci z KSČM, ČSSD a ODS, byl odmítnut už při prvním čtení. Možné vítězství nesnášenlivosti bylo uškrceno hned při narození. Ze 161 poslanců přítomných při hlasování ho 83 odmítlo a 57 ho podpořilo. Je deprimující, že dvacet procent volených zástupců občanů se ani neobtěžovalo dostavit se do práce a hlasovat pro tento důležitý zákon. Občané by měli požadovat vysvětlení, kde ti poslanci byli, když se o tomto zákonu hlasovalo.
Tolerantní zákon o homosexuálních dvojicích zlikvidovala koalice všech republikánských poslanců a většiny přítomných poslanců za ODS, ODA a KDU-ČSL. Nesou odpovědnost za to, že vyčlenili Českou republiku ze skupiny nejtolerantnějších zemí.
Udělá Boeing s Aerem Vodochody totéž, co učinil s americkou firmou de Havilland?
Jan Čulík
(Vyšlo také v deníku Slovo v sobotu 4. dubna 1998)
V pondělí 31. března schválila česká vláda vstup konsorcia, skládajícího se z americké letecké firmy Boeing a Českých aerolinií, do zbrojovky Aero Vodochody. Konsorcium Boeing ČSA má získat navýšením kapitálu Aera Vodochody 34 až 40 procent akcií Aera za 950 miliónů korun a poskytnout za to české firmě moderní leteckou technologii a přístup na světové trhy.
Americká firma Boeing si na české vládě vynutila kontroverzní záruku na "rozvojové úvěry Aera" v hodnotě jedné miliardy dolarů. Podle některých jiných informací byla tato vládní garance schválena snad proto, že Aero prý v minulosti nadělalo značné dluhy, které někdo bude muset nyní uhradit. České vládě musí prý firma Boeing oplátkou garantovat, že zůstane v Aeru Vodochody až do konce roku 2008.
Velkou otázkou je, zda jsou takovéto záruky skutečně vynutitelné. Co se stane, když za tři roky prohlásí firma Boeing, že Aero Vodochody prodělává a že firmu je prostě nutno zlikvidovat? Česká vláda si na soukromé zahraniční firmě nic nevynutí, protože kde nic není, ani čert nebere. Argument, že firma bankrotuje, je neporazitelný. Proti tomu se nedá dělat nic.
Shodou okolností už firma Boeing jednou něco takového udělala. V roce 1986 zakoupila od kanadské vlády leteckou továrnu de Havilland, firmu s velmi dobrou pověstí, existující od roku 1928. Jak napsal v minuých dnech v Britských listech kanadský komentátor Jiří Jírovec, byly také dohodnuty vládou garantované půjčky na rozvoj podniku a Boeing dostal firmu de Havilland od kanadské vlády za výhodnou cenu. O nějaký ten milión dolarů a o šest let později se však Boeing rozhodl, že továrnu de Havilland uzavře, protože její výroba vlastně "nezapadá do jejích tržních plánů". "To bylo kanadské i provinční ontarijské vládě žinantní," napsal Jiří Jírovec, "šlo asi o 3000 zaměstnanců, a tak uzavřeli s Boeingem dohodu a odkoupili od něho - spolu s montrealskou firmou Bombardier - podnik de Havilland zpátky." Kanadské daňové poplatníky to celé stálo pěknou hromádku miliónů dolarů.
"De Havilland je firma, která vyrábí malá, turbovrtulová civilní letadla," sdělil mi ing. Ladislav Smrček, letecký odborník z Glasgow University. "De Havilland měl letadlo, které Boeing nevlastnil a chtěl ho získat. Jenže pak si v Boeingu zadřeli třísku: neuvědomili si, že je na trhu malých civilních letadel obrovská konkurence. Proto se rozhodli podniku de Havilland zase zbavit. Je to ale firma s velmi dobrou pověstí a nyní dále prosperuje.
Vstupem do Aera Vodochody chce získat Boeing přístup k novému českému vojenskému letadlu L-159, jaké tato americká firma nemá," pokračoval Ladislav Smrček. "Vojenská letadla je podstatně jednodušší prodávat na světových trzích než letadla civilní. Pro Aero je příchod firmy Boeing velmi výhodný. Potíž totiž je, že pracovníci Aera Vodochody neumějí své výrobky v zahraničí řádně prodávat, nemají styky ani distribuční síť. Na druhé straně je pro americké firmy, jako je Boeing je velmi těžké proniknout to Evropské unie. Proto se snaží vytvořit si vliv v zemích, jako je ČR, které budou časem do EU přijaty. Boeing má spojení s leteckou firmou McDonald Douglas a bude jistě časem naléhat na českou vládu, aby si od ní zakoupila americké stíhačky. Opačný tlak bude přicházet z Evropské unie. EU má vlastní letoun Eurofighter a jistě bude oplátkou za příjetí ČR požadovat, aby česká vláda zakoupila evropské bojové letadlo."
Je ale podivné, že když firma Boeing kupovala v roce 1986 kanadskou firmu de Havilland, že si nedokázala předem vypočítat, že bude tato transakce pro ni nevýhodná. Myslíte, že za pár let přijde také Boeing na českou vládu, že se chce Aera Vodochody - garance negarance - zase zbavit, zeptal jsem se.
"Těžko říci," odpověděl ing. Smrček. "Pro český letecký průmysl by však trvalá přítomnost firmy Boeing nebyla špatná."
Jan Čulík
