Upozornění: v archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.

Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.

Co je nového v České republice

Na zahájení setkání vystoupil činitel z instituce, která ho pořádala, z rakouské banky Austria Bank, a  zdůraznil, že prý nejde o sponsorský podnik. Nebylo však vysvětleno, kdo platil činitelům ČSSD letenku do Londýna a kdo platil jejich hotel. - Zeman prosazuje, že prý by měla Česká republika následovat hospodářsko-politického vzoru Rakouska - že se to pro střední Evropu hodí. Vyvstává zajímavá otázka, která by stála za prošetření: Mají snad ČSSD propojení na rakouské banky a prosazují snad proto rakouské zájmy? Lidový dům pronajala pokud vím ČSSD jakési Austrian Bankstelle, čeští sociální demokraté mají bankovní účet u rakouské banky a do Londýna přijíždí Ivo Svoboda na setkání se západními bankéři, které zorganizovala rakouská Austria Bank. Je to všechno jen náhoda? (Zeman ovšem ve čtvrtek přijíždí na pozvání americké banky Merril Lynch.)

Pozoruhodné je, že ČSSD si do Londýna přivezla poradce z České národní banky, jakéhosi pana Mertlíka. Není to trochu podivný střet zájmů, že pracovník ČNB oficiálně radí ČSSD a vystupuje s jejími představiteli na mezinárodním fóru?

Je zjevné (viz níže) že do České republiky přestaly skoro úplně proudit zahraniční investice. ČSSD se nyní snaží přilákat západní investory do země prostřednictvím různých státních garancí a výhodních podmínek, jejichž udělování Václav Klaus vždycky odmítal a trval na tom, aby všichni investoři měli podmínky v ČR stejné.

Velmi významnou otázkou je: je pravděpodobné, že západní bankéři uvěří slibům ČSSD, budou je považovat za nosné? Jistě, všechny západní státy lákají do země zahraniční investory prostřednictvím dotací a daňových zvýhodnění. Nepovažuje se to však obecněji za zrovna nejlepší zdroj získávání investic ze zahraničí. V příručkách stojí: o dotace a daňová zvýhodnění se většinou zajímají jen ty zahraniční firmy, které mají existenční potíže. Samy si na sebe nevydělají, a tak doufají ve zlepšení své hospodářské situace získáním státních dotací v cílové zemi. Potřebuje ČR skutečně takové investory?

Havlova bojácnost je pozoruhodná. V jejím důsledku snad chce zakazovat i jiným vznášet o tak důležité věci, jakou je vstup do NATO, zcela legitimní otázky. Za velmi nekvalifikovanou otázku označil prezident čtvrteční dotaz sociálnědemokratického stínového ministra zahraničí Jana Kavana ke generálnímu tajemníkovi NATO Javieru Solanovi, zda by některý stát mohl vystoupit z aliance na základě zamítavého výsledku referenda o této otázce, ač předtím svůj vstup do aliance ratifikoval: "Zdá se mi, že země, která má poprvé ve svých dějinách šanci stát se pevnou součástí systému kolektivní obrany v Evropě, která o to po léta usiluje, nemůže ústy svých politiků naznačovat, že si není jista, jestli nevstupuje do nějakého vězení a jestli vůbec se z toho vězení dá vystoupit," řekl Havel. Avšak nelze přece v žádném případě potlačovat veřejnou diskusi. Prezident by ji přece měl naopak stimulovat. - Už abychom v tom NATO byli, viďte, Václave Havle, jinak neztratíte svou nervozitu. - Nikdo však dosud přesvědčivě nevyložil ani klady, ani zápory vstupu České republiky do Severoatlantického společenství. Je ovšem možné, že sociální demokraté požadují referendum o NATO skutečně v důsledku svých "stranických her". Nedomníval jsem se však, že zrovna prezident, jakým je Václav Havel, a jehož si člověk má kvůli minulosti mnoho důvodů co vážit, bude dávat přednost dokončení ratifikačního procesu dnešním parlamentem v podstatě bez mandátu a nikoliv řádné ratifikaci až novým parlamentem, vzešlým z červnových všeobecných voleb. Jak to celé bude vypadat v budoucnosti, z hlediska historie? Mají být ratifikační listiny schváleny poslanci, kteří dnes už vlastně nikoho nezastupují, anebo má být vstup do NATO ratifikován lidmi se skutečně platným mandátem? To si skutečně Václav Havel myslí, že by západní spojenci nepočkali, až bude moci být ratifikace vstupu ČR do NATO opravdu pevně schválena nezpochybnitelnými demokraticky čerstvě zvolenými zástupci občanů? Nedomníval jsem se, že ve své úzkosti dostat ČR do NATO co nejdříve bude zrovna Václav Havel dávat tolik přednost účelu před principem. - Dalo by se říci, že o víkendu Stanislavem Grossem zahájená předvolební kampaň v ČR pokračuje a v pondělí do ní zasáhl velmi výrazným stranickým způsobem právě Václav Havel.

Výběr textů z posledních dní:

Silnice E 55: Tam jsou dnešní česko-německé vztahy

Andrew Stroehlein

Česká strana a německá strana se setkaly. Došlo mezi nimi k dohodě. Byly vyměněny úsměvy. On jí předal tisíc korun, zanechal ji na autobusové zastávce, kde se setkali, a odjel ve svém mercedesu.

Zapomeňme na pompéznost česko-německé deklarace a jejích přidružených fór. Skutečnou tvář dnešních česko-německých vztahů lze najít na silnici E 55.

Během posledních tří let prošly Bonn a Praha obtížnou zkouškou v rámci úsilí vytvořit formální Deklaraci. Toto úsilí bylo tak namáhavé, jak bylo zbytečné. Deklarace se zabývala především historií anebo se pokoušela historii uniknout. A přesto všechna oficiální vyjednávání o významu minulosti, která obklopují tento neplodný dokument a všechny akademické diskuse, které se konaly během posledních několika let, důsledně ignorují skutečný problém mezi oběma zeměmi, který existuje dnes.

Prostituce na silnici E55 je vážná otázka, týkající se ČR i Německa a skoro nikdo o tom nechce mluvit. Nejde jen o otázku morálky nebo o otázku týkající se jen prostituce a není to jen záležitost pro vesničany v Dubí, kteří byli v posledních letech svědky zničení své komunity. Tento aspekt česko-německých vztahů má velmi vážné nepříjemné důsledky: stovky nemluvňat, která nikdo nechce. 50 dětí opouštějí prostitutky každoročně v porodnici jen v Teplicích. Některé děti se rodí se syfilis, některé jsou nemocné virem HIV.

Slyšel jsem Čechy, kteří říkají, že to není jejich problém, protože prostitutky na silnici E 55 jsou většinou Romky. I když na okamžik ponecháme stranou neslušný rasismus, obsažený v takových výrocích, je na čase si uvědomit, že tato otázka se týká všech občanů v České republice, ať už si myslí, že je jejich pokrevní původ jakýkoliv.

Zaprvé je to otázka peněz. Kdo platí za tyto ubohé děti v době, kdy jsou v porodnici, a pak v sirotčincích? Samozřejmě jste to vy, daňoví poplatníci v České republice. A dále, i když jsem si jist, že se sirotčince postarají v rámci existujících financí o tyto nechtěné děti co nejlépe budou umět, co se stane, až tyto děti dospějí? Vzhledem k tomu, že nevyrůstaly ve stabilním prostředí s milujícími rodiči, nebudou velmi pravděpodobně zdrojem dalších sociálních problémů, které budou stát české daňové poplatníky další peníze? Německá strana by měla uznat svou finanční odpovědnost v této věci.

Daleko důležitější než peníze je přirozeně morální aspekt problému. Těmto dětem jsou do života odepřeny veškeré šance. Lidé mají morální povinnost se o ně postarat, dokonce i o ty s tmavou pletí, které nikdo nechce adoptovat. Lidé mají také morální povinnost zajistit, aby bylo těchto dětí počato co nejméně. To znamená, že je třeba věnovat se samotnému kořenu celého problému: prostituci. Jestliže nezastává Česká republika a Německo názor, že by měla být prostituce zakázána, sexuální průmysl by alespoň měl být regulobván, aby byl počet těhotenství a přenos nakažlivých chorob udržen na minimu.

Toto by mohl být styčný bod pro skutečnou spolupráci mezi Bonnem a Prahou, kdyby politikové projednou zvedli hlavu od minulosti a uvědomili si, že zde a nyní existují skutečné problémy. Společně by mohly obě vlády vypracovat vzdělávací programy, vytvořit strukturu zákonného donucování a možná by mohli i ztrapňovat zákazníky tím, že je budou natáčet na video, jak navrhl šéf policie v Dubí.

Zapomeňte na deklarace o minulosti, zapomeňte na domýšlivě sebevědomou rétoriku o smíření. Jednejte v dnešku. Dobrý den, diskusní fórum, diskutujte právě o této věci. Hej, Fonde budoucnosti, pomozte těmto ubohým dětem nalézt budoucnost.

Andrew Stroehlein

Andrew Stroehlein

The Czech and German sides met. They made an agreement. Smiles were exchanged. He handed her 1000Kč, left her at the bus shelter where they met and drove off in his Mercedes.

Forget the pomposity of the Czech-German Declaration and its associated fora. The real face of Czech-German relations today can be found on the E55.

For the past three years, Bonn and Prague have gone through the difficult ordeal of creating a formal Declaration. As torturous as it was pointless, the Declaration was primarily about history or perhaps about trying to get away from history. Yet all the official negotiations about the meaning of the past that has surrounded the fruitless document and all the academic discussions that have been conducted over the past few years have consistently ignored a real problem between the two countries that exists today.

Prostitution on the E55 is the serious issue between the two countries today that few seem willing to talk about. The problem is not just a moralistic one regarding prostitution itself, and it is not just a matter for the villagers of Dubm who have seen their community destroyed in recent years. This aspect of Czech-German relations has severely unpleasant consequences: hundreds of unwanted babies. 50 unwanted babies are abandoned by prostitutes every year at the maternity ward in Teplice alone. Some are born with syphilis or are born HIV positive.

I have heard Czechs say that it is not their problem because the prostitutes on the E55 are mostly Roma. Leaving aside the uncivil racism inherent in such statements for the moment, it is time to realise that this issue does affect all citizens of the Czech Republic no matter what they think their blood-line is.

In the first place, there is the question of money. Who is paying for these poor children while they are in the hospital and then in the orphanages? You, the taxpayer of the Czech Republic, of course. Furthermore, though I am sure that the orphanages do their very best with the resources available, what will happen as these unwanted children grow older? Not having grown up in a stable environment with loving parents, are they not more likely to be the cause of further social problems that end up costing the Czech taxpayer more money? The German side should recognise its financial responsibility in this matter.

More important than money naturally is the moral aspect of the problem. These children are being given no chance in life. People have a moral obligation to look after them, even the dark-skinned ones that no one wants to adopt. People also have a moral obligation to see to it that fewer of these children are created in the first place, and that means getting at the root of the problem itself: prostitution. If the Czech Republic and Germany do not feel that they can ban the practice, the sex industry at least needs to be regulated so that pregnancies and disease transmission can be kept to a minimum.

This could be a point for real co-operation between Bonn and Prague if politicians could pull their heads out of the past for just a moment and realise that real problems exist here and now. Together, the governments could work on education programs, law enforcement and perhaps even shaming some of the customers using video as the police chief in Dubm has suggested. Forget declarations about the past, and forget the pretentious rhetoric of reconciliation. Deal with today. Hello, Discussion Forum, discuss this. Hey, Fund of the Future, help these poor children to have a future.

Rupert Murdoch se hluboce omluvil Chrisu Pattenovi za potlačení jeho knihy

Nakladatelství HarperCollins, které je součástí mediálního impéria globálního televizního a vydavatelského magnáta Ruperta Murdocha, vydalo koncem minulého týdne hluboce poníženou omluvu poslednímu britskému guvernérovi Hongkongu Chrisu Pattenovi, za to, že předtím se pokusilo vytvořit dojem, že jeho memoáry o letech jeho působení v Hongkongu, East and West, jsou příliš "nudné" na to, aby mohly být vydány tiskem.

HarperCollins přislíbil, že vyplatí Chrisu Pattenovi plnou zálohu na honorář za jeho knihu, v částce 125 000 liber (6, 825 000 Kč). Obě strany se však odmítly vyjádřit ohledně podrobností dohody.

Chris Patten, bývalý člen britské konzervativní vlády, vyšel z výše zmíněného mezinárodního skandálu jako jasný vítěz. Nakladatelství HarperCollins sice získalo autorská práva na vydání Pattenovy knihy, avšak pak rukopis odmítlo vydat, protože je příliš otevřeně kritický vůči Číně a Rupert Murdoch se snaží v komunistické Číně se souhlasem jejích vládců podnikat.

Patten prostřednictvím skandálu získal pro svou knihu. z níž zatím napsal asi 175 stran, obrovskou mezinárodní publicitu. Knihu vydá letos v září londýnské nakladatelství Macmillan.

Listy č. 1/1998

vzak@mbox.vol.cz

Níže zveřejňuji článek Václava Žáka, který vyšel v 1. čísle Listů ročníku 1998, jako příspěvek k havlovské diskusi, probíhající na stránkách Britských listů.

Zde je OBSAH čísla 1/1998 dvojměsíčníku Listy:

Obsah Listů č. 1/1998:

Václav Žák: Do roku výročí 3

Dušan Havlíček: Listy Jiřího Pelikána 6

Z DOMOVA

Ota Turek: Pár otazníků nad zpovědí Tomáše Ježka 11

Jiří Vančura: Ukradená Fronta, ukradené Právo 15

Martin Myant: Český průmysl potřebuje hospodářskou politiku 19

Václav Žák: Důkaz 24

Karel Teissig: Porotě předsedala poezie 27

A.J.Liehm: Minulost v přítomnosti aneb Napřeskáčku IX. 29

Vojtěch Mencl, Miloš Hájek: Ještě k portrétu Obrody 32

SVĚT V POHYBU

Milan Znoj: NATO - příslib, nebo past? 35

Vladimír Kusín: O pravolevém vidění 39

Antonín Peltrám, Květoslava Kořínková: Co chtějí labouristé? 42

Pavel Nováček: Století astmatického tygra 46

Fritz Vorholz: Lépe? Už bylo! 48

Henry A. Kissinger: Pro Bosnu bychom vojáky neměli obětovat 54

Lucio Caracciolo: Německo, které už neexistuje 56

Wolfgang Proissl: Hospodářský horor 58

STUDIE

Václav Žák: Havel? Jistě, ale ... 60

Rozhovor s Adamem Michnikem: Hrdinové jsou unaveni 68

Jaroslav Šebek: Cesta k mocenskému monopolu 74

Michal Reiman: Sovětský podíl na Únoru 79

Leszek Kolakowski: Lhát, či nelhat? 83

DOKUMENTY

Ještě k "nevlídnému zákonu" 86

Referendum a Parlament 88

OHLASY * GLOSY * POZNÁMKY

Erazim Kohák, Milada Brussová, B.Pelc, Petr Smolák, Zdeněk Zárybnický 92

Výtvarný doprovod čísla: Ukázky z bienále ilustrací dětských knih

Václav Žák

(17. 12. 1997)

Pátá kandidatura Václava Havla na funkci prezidenta se ocitla ve stínu vládní krize. Je to škoda: setrvání prezidenta v úřadě by se nemělo stát samozřejmostí. Vlastně jedinou pochybností byl prezidentův zdravotní stav. Avšak sám Václav Havel nepřímo vyzýval k diskusi o tom, jak si ve svém úřadě vede. Pravda, výzva to byla, zdvořile řečeno, poněkud zvláštní: prezident prohlásil, že se novinářské kritiky míjejí s chybami, které dělá, a že pouze on sám ví nejlépe, jakých chyb se dopouští. Jistě, pomlouvání osobního života Václava Havla nebo jeho rodičů žádnou kritikou není. Ovšem přesvědčení, že pouze Václav Havel sám zná nejlépe své chyby, svědčí o vážných problémech prezidenta se zpětnou vazbou. Pokusme se tedy o obecnější zamyšlení, jak se Václav Havel vyrovnává s nároky prezidentského úřadu. Je totiž patrné, že některé sporné aspekty svého působení prezident vůbec nevnímá, naopak, spatřuje v nich své přednosti.

Václav Havel a svět

Vnímání Václava Havla v mezinárodním kontextu však není jednoznačně pozitivní. Souvisí to s jedním z předsudků, který Václav Havel v mezinárodní politice prosazuje. Jde o tzv. protimnichovanství. Václav Havel si Mnichov vyložil jako selhání západních demokracií tváří v tvář nastupujícímu nacismu. Podle něj měly západní demokracie proti Hitlerovi použít sílu hned v zárodku. Václav Havel si neláme příliš hlavu tím, co by zbylo z demokracií, kdyby používaly sílu stejně lehce, jak to dělají diktatury. Nebere v potaz, že protagonista protimnichovanství, Winston Churchill, byl v té době v Británii na jedné z nejnižších příček žebříčku své popularity: pár let před tím totiž prosazoval použití armády proti Gándímu. Veřejné mínění ve Velké Británii v době Mnichova nebylo připraveno na zásah proti Německu, jehož požadavky se řadě Britů zdály oprávněné. Válku proti Německu v době Mnichova by Británie nepovažovala za spravedlivou, a už vůbec by pro ni nemohla získat podporu Commonwealthu. Zásah by současně způsobil pro konzervativce nepřijatelné přiblížení britské a sovětské politiky.

Položme si otázku: způsobilo by vraždění Němců - v době, kdy ještě nebyla ani křišťálová noc - katarzi, kterou měla za důsledek prohra ve válce, v níž Německo spáchalo tolik zvěrstev? Velmi pochybuji. Německo by se neprobudilo z nacionálně-sociálního snu tak důkladně, jak to udělalo poté, co si uvědomilo, jaká barbarství spáchal nacismus v jeho jménu.

Jedině při ignorování dějinného kontextu je možné, aby Václav Havel pronášel své kategorické soudy. Není to tak nevinné, nejde totiž pouze o Mnichov. Se stejným požadavkem Václav Havel přistupoval i ke konfliktu v bývalé Jugoslávii. Jeho potřeba zřetelně odlišit “dobro a zlo" vedla k jednostranným požadavkům ozbrojeného zásahu proti Srbům.

Během jednání NATO s Ruskem zase prohlásil, že mu tato jednání zavánějí mnichovanstvím. To už jsou vážné věci. Krev je pravdy nejhorším svědectvím, říká Nietzsche. Násilí je ospravedlněno, je-li odpovědí na násilí. Není náhoda, že USA vstupovaly do obou válek poté, co byly napadeny. Bez obětí, jakou byl např. Pearl Harbor, se hranice mezi agresorem a přepadeným nebezpečně rozmažou. Válka ve Vietnamu by mohla být dostatečným varováním, co se stane, začne-li demokracie jednat podle ideologického schématu.

Václav Havel a domov

Veřejnost vnímala pozitivně, že se Václav Havel nikdy zcela neztotožnil s redukcí transformace na makroekonomická opatření a zdůrazňoval i její duchovní rozměr. Napětí, které tak existovalo mezi premiérem a prezidentem, bylo po jistou dobu produktivní. U politika však vposledku rozhoduje, jak dokáže své názory uskutečňovat. Jak tedy Václav Havel zvládal základní křižovatky, na kterých jsme se museli rozhodovat po listopadu 1989? Všimněme si jeho postoje ke klíčovým politickým tématům: vyrovnání s minulostí, ekonomické reformě, postoji ke Slovensku, německé otázce, a “budování státu". Důležité je ovšem také myšlenkové zázemí, z něhož politické názory Václava Havla vyrůstají.

Karty na stůl: podle mne Václav Havel zvládl roli vůdce revoluce bezchybně, v pozdějším období ve všech důležitých otázkách kolísal. Jeho počáteční stanovisko bylo založeno na přání: prezident si předem nepromyslel, jakým způsobem se k cili dostane a je-li cesta schůdná. Z toho plynula nutnost měnit kurs. Řešení problému se tím ovšem spíš zkomplikovalo.

Vůdce revoluce

Měl cit pro měnící se atmosféru ve společnosti: pochopil např. velmi rychle, že první návrh Adamcovy vlády je třeba odmítnout - jiní členové vedení OF byli ochotni se s vládou, v níž měli členové KSČ 2/3 většinu, smířit.

Toto období však trvalo poměrně krátce: skončilo po 5 týdnech volbou Václava Havla za prezidenta ČSSR. Téměř okamžitě nastaly potíže, které měly jednoho společného jmenovatele. Václav Havel chápe politiku jako službu veřejnosti, službu, za kterou nese osobní ručení. To je ovšem těžko slučitelné s kolektivní tvorbou vůle v moderní, demokratické politice: do procesu vstupují názory, a po diskusi a hlasování vznikne rozhodnutí, které se samozřejmě může lišit od názoru, s nimž každý účastník do rozhodovacího procesu vstupoval.

Jenže v pojetí Václava Havla politik, který na tiskové konferenci obhajuje stanovisko strany, které se liší od jeho osobního názoru, nejedná autenticky, nechceme-li říci, že lže! Je zřejmé, proč Václav Havel má k politickým stranám víc než zdrženlivý postoj: jsou pro něj generátorem neautencity. Takoví pojetí politiky se však dá jen velmi těžko sloučit s demokratickými procedurami, tedy s rozhodováním většiny.

"Vyrovnání s minulostí"

Základní osa polarizace české společnosti probíhala na otázce "vyrovnání s minulostí". Co slyšel Václav Havel s uchem na tepu davu? Ve svém důležitém projevu z 21. srpna 1990 slyšel přesně rostoucí polarizaci společnosti, která po volbách začala očekávat jak "s nimi zametem'". Václav Havel vyšel náladě vstříc: mluvil o "temných žilkách slušovických mafií" a o "druhé revoluci". To byl jeden z klíčový momentů porevolučního vývoje: odtud vedla přímá cesta k lustračnímu zákonu. Václav Havel probleskujícímu antikomunismu požehnal z nejvyšších míst (útok proti Slušovicům byl přitom založen na mýtech, které okolo agrokombinátu šířil Stanislav Devátý, jehož Slušovice tolerovaly jako signatáře Charty, ale nechtěly tolerovat jako mluvčího).

V čele ústavních institucí - kromě ČNR - byli vesměs bývalí komunisté, kteří nemohli proti prezidentovi vystoupit. Vypadali by, že mluví ve vlastní věci. Antikomunismus dostal požehnání a stal se účelovým nástrojem v politickém zápase. Vedl k odcizení Slovenska, které poslední léta "reálného socialismu" prožívalo zcela jinak než české země. V ČR se nálepka "kryptobolševika" stala cejchem, který se vypaloval každému, kdo se postavil proti primitivním frázím o "trhu bez přívlastků".

Pak už bylo málo platné, že se Václav Havel od lustračního zákona distancoval. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu - pod tlakem veřejného mínění - už podepsal bez zdráhání. Takové zákony však liberální demokrat nemůže schvalovat. Nejsou spravedlivé a porušují princip ústavního konsensu. Teď, mimo jiné, tento zákon a jeho potvrzení zpolitizovaným Ústavním soudem vyvolal ostrý konflikt mezi nejvyššími soudními institucemi státu.

Havel a Slovensko

Je zřejmé, že Václav Havel v té době neměl o ústavním systému ani tušení: ústavně federace vůbec nebyla totalitní, naopak, byla velmi volná, s konfederativními prvky, dokonce s ústavně zakotveným právem odtržení (to se do naší ústavy dostalo nepochybně z ústavy SSSR. V jiné ústavě bychom takové ustanovení hledali marně.) Pevnost státu spočívala na moci ÚV KSČ, ne na ústavě.

"Autentická federace" se stala ihned velmi populární. Byla pochopena v duchu "dialektického" hesla "silné republiky znamenají silnou federaci", a programově znamenala jednosměrný přesun kompetencí z federace na republiky. O tom, že v mnoha ohledech bylo třeba posílit roli centra, zejména v kontrolních funkcích a při řešení sporů, nepadlo ani slovo.

Složitost česko-slovenských jednání byla zřejmá hned při změně názvu státu, z něhož se vyvinula známá "pomlčková válka". Prezident, bez předchozího projednání s ústavními institucemi či politickými reprezentacemi, předstoupil před překvapený parlament s návrhem na změnu názvu státu a státního znaku. Bylo varovným znamením pro budoucnost, že prezident ignoroval parlamentní procedury: takový návrh musely nejprve projednat národní rady.

Slovenská reprezentace návrh odmítla: na rozdíl od českých politiků, pro které byl návrat k tradici první republiky něčím přirozeným, se obávala oživení čechoslovakismu. Prezident ovšem asi dodnes nechápe, že jeho neochota předjednávat důležitá rozhodnutí, jeho záměr postavit slovenskou reprezentaci před hotovou věc - v Letním přemítání lituje, že netrval na tom, aby se parlamentní procedury "malounko" neporušily - jsou smutným dokladem toho, že nerozumí politice jako kolektivní tvorbě vůle, ale jako "zjevování pravdy". To je ovšem ryze subjektivní přístup, který nutně vyvolá protireakce.

Od této chvíle se česko-slovenská stanoviska začala rychle rozbíhat. Politika premiéra Mečiara se dala v dobrém vysvětlit tak, že se snaží využít národního vzmachu na Slovensku k překonání potíží, které transformační proces přinese. V pozadí byly samozřejmě i jiné motivy, Mečiar chtěl být pánem na Slovensku, avšak bylo zřejmé, že se bolestivý proces transformace dá jen stěží řídit z Prahy. Prezident Havel udělal další klíčové rozhodnutí: po volbách v červnu 1990 slíbil Mečiarovi, že se kompetence upraví ještě před tím, než se připraví nová ústava, tj. že se ústava bude přijímat "po částech". Neuvědomil si, že protahované jednání o ústavě povede k vyostření vnitropolitického napětí.

To se také stalo. Federální vláda předala po volbách 1990 na republiky kompetence v těžkém průmyslu a s dalším nespěchala. Slovenská vláda proto připravila nový kompetenční zákon, který v mnoha ohledech zakládal "duální federaci". Druhá změna kompetencí v krátké době za sebou už vyvolala značné napětí. Václav Havel změnil kurs: kolísal mezi nejasně definovaným pojmem "autentické federace" a posílením funkcí federálních orgánů, především role prezidenta. Zvlášť zápornou roli v odcizení podstatné části slovenské politické reprezentace sehrály amatérské pokusy Hradu zasáhnout proti některým slovenským politikům mocensky.

Snaha Václava Havla řešit česko-slovenské vztahy apelem na občany, aby vyvinuli nátlak na parlament (listopad 1991), patří k nejméně světlým okamžikům jeho politické kariéry. Prezident ukázal, že ústavní dělbu odpovědnosti vlastně neuznává. Vyvolal tím ostrý konflikt mezi ústavními institucemi a přispěl k polarizaci společnosti. O sedm měsíců později Václav Havel na svůj úřad resignoval.

Německá otázka

Prohlášení způsobilo šok. Přišlo poté, co předseda bavorské vlády Streibl vyzval čs. vládu, aby se omluvila za vyhnání. OF se od Havlova postoje distancovalo. Na české straně vyvolalo ostražitost (dokonce veřejnou protestní hladovku), na německé straně očekávání, že se sudetští Němci dočkají nějakého odškodnění. Prezident Havel si však neuvědomoval, že jeho prohlášení bude vnímáno - v kontextu německé politiky - jako začátek pokusu křivdy zmírnit.

S rostoucí nespokojeností pak sledoval, jak se na německé straně stále zřetelněji formulují požadavky na navracení majetku. Privatizace státního majetku totiž definitivně pohřbívala naději sudetských Němců na restituce. Na české straně se omluva prezidenta Havla začala stále častěji vykládat jako politická chyba, která - místo uzavření temné minulosti - otevřela cestu majetkovým nárokům. Změnu nepřinesla ani smlouva o dobrém sousedství z roku 1992. Naopak, debata o ní těsně před volbami v ČSFR postoj k Německu ještě vyhrotila.

Prezident Havel se jako český prezident snažil stát “reálpolitikem". Zcela vyměnil svůj tým, přátele nahradili profesionálové. Začal sledovat dopad svých projevů na veřejnost. Původní přímočaré "hlásání pravdy za každou cenu" nahradily silové hry.

Projev v Karolinu v únoru 1995 byl součástí takové hry. Prezident - proti očekávání německé strany - "přitvrdil" a přešel na tradiční české stanovisko: “zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo". Havel odmítl diskusi o odškodnění. Ústavní soud ČR potvrdil ústavnost dekretů prezidenta Beneše, v nichž se vyvlastňoval majetek na základě etnické příslušnosti. To na německé straně vzbudilo velmi nepříznivou reakci i mimo okruh sudetských Němců.

Deklarace měla česko-německé vztahy vyvést ze slepé uličky. Strategickým cílem české strany bylo dosáhnout závazku, že se bonnská vláda zřekne majetkových nároků sudetských Němců výměnou za omluvu za vyhnání. Ministr Zieleniec předpokládal, že v okamžiku, kdy bude zřejmé, že nad majetkovými nároky Bonn udělá kříž, česká veřejnost se smíří s omluvou.

To byl poněkud naivní předpoklad. Jednání o deklaraci se vleklo a bylo tajné. Vážná diskuse o tom, co se po květnu 1945 u nás odehrávalo, se po projevu prezidenta Havla prakticky zastavila. Ti, kteří upozorňovali na neudržitelnost obhajoby postupů založených na principu kolektivní viny, dostali nálepku “zaprodanců".

Po projevu prezidenta Havla bylo zřejmé, že jakýkoliv pokus o odškodnění sudetských Němců nepřichází v úvahu. Výsledná deklarace to zohlednila: aplikuje dnešní normy lidských práv na válku a dobu po ní, přitom bere v potaz příčinu a následek. Problém odškodnění byl cudně přikryt tzv. Fondem budoucnosti. Znamenala však posun v českém stanovisku a byla proto po svém zveřejnění podrobena sžíravé kritice. Ukázalo se, jak scházela otevřená debata o česko-německých vztazích. Česká veřejnost německé stanovisko neznala. Prohlášení kancléře Kohla, že deklarace individuální majetkové nároky vysídlenců neruší, přijali jako její zpochybnění.

Čeští politici se pod tlakem veřejného mínění rozhodli deklaraci jednostranně interpretovat. Po projednání deklarace ve Spolkovém sněmu, v němž kancléř Kohl prohlásil, že “česká strana poprvé označila “vyhnání, vyvlastnění a odnětí občanství za křivdu", řekl prezident Havel, že “reprezentace demokratického Německa, to znamená Bundestag, drtivou většinou přijal deklaraci, která neoznačuje tento odsun za bezpráví, která odsuzuje pouze excesy, tzv. přehmaty, které se během tohoto odsunu staly. To je nesmírný ústupek německé strany České republice". Havlův výrok byl v Německu přijat značně kriticky. Prezidentův projev ve Spolkovém sněmu byl však přijat velmi dobře a tyto rozdílné interpretace se načas překryly.

Rozdílný výklad deklarace však přetrvává. Čelní čeští politikové zdůrazňují, že uzavírá majetkové nároky - a ponechává otevřenou možnost individuálního odškodnění obětí nacismu. To je ovšem podstatný posun proti tomu, jak ji rozumí německá strana. Dnešní diskuse okolo deklarace se soustřeďuje na dvě věci: individuální odškodnění obětí nacismu a - vyloučení sudetských Němců z diskusního fóra. Za těchto okolností je přínos deklarace skutečně problematický.

Havel a ekonomická reforma

Pro Klause nebyl spolehlivým partnerem ani Václav Havel. Prezident nechtěl, aby se Klaus stal ministrem financí po volbách v roce 1990, a prosazoval ho na místo guvernéra Státní banky, v němž by Klaus neměl přímý mocenský vliv. Klaus - ani vedení OF - s tím nesouhlasilo a po tvrdých jednáních prezident nakonec ustoupil. Svou nespokojenost dal najevo v projevu, v němž federální vládu Federálnímu shromáždění představoval. O Klausovi se nezmínil vůbec, a při představování místopředsedy vlády Valeše prohlásil, že je zárukou obrany proti “snaze slepě promítat do hospodářské praxe školské poučky a různé, leckdy i dobou překonané ekonomické teorie". V tomtéž projevu uložil ekonomickým ministrům, že transformace musí proběhnout bez inflace a bez nezaměstnanosti, a že zde neplatí žádné "ale". Jinými slovy, nařídil jim nakreslit kulatý čtverec. Prezident tím na počátku transformace předvedl, že ekonomice nerozumí, že svoje projevy nekonzultuje, a že nemá příliš v lásce klíčovou postavu ekonomické transformace. Slušný vklad na pozdější konflikty. Domácí komentátoři si Havlova projevu nevšimli, v zahraničí vzbudil rozruch. Klaus pochopil, že musí mít vlastní mocenskou bázi, jinak se může stát obětním beránkem při prvních potížích transformace.

Rozštěpit OF se mu podařilo celkem lehce: prezident Havel nebyl schopen přeložit svoje politické názory do srozumitelného "akčního programu". Kromě obecných tezí se spíš zaměřoval na prosazovaní osob, kterým "věřil". Ne-disidentští, ne-pražští politici OF to nechápali jako projev zodpovědnosti, ale jako snahu disidentů monopolizovat “křesla".

Václav Havel se svým projevem diskvalifikoval jako člověk, který může stanovit racionální kurs ekonomické reformy. To pochopitelně později komplikovalo situaci té části OF, která stála v opozici proti Klausově strategii "divokého Východu".

Havel a občanská společnost

To je ovšem zúžení problému ve dvojím ohledu. Zaprvé, V. Havel nemá stát v lásce (když se snaží státu vdechnout étos, jako ve svém projevu k 28. říjnu 1997, ztotožní ho se společnosti). To je sice u nás obvyklý, ale značně zavádějící postoj. Stát je mocenský nástroj a jeho do určité míry odosobněná tvář je nutným předpokladem k tomu, aby mohl plnit svou základní funkci: zajistit dodržování práva a zákona pro všechny. Bez státu, bez jeho mocenských nástrojů, občanská společnost nemůže fungovat. Spontánní koordinace občanské společnosti totiž nemá pouze kladné znaménko - viz např. hnutí skinheads. Kvalita státu závisí na plnosti života občanské společnosti. Ale sama občanská společnost bytostně závisí na kvalitě státu. Václav Havel to přehlíží. Ve svém okouzlení "samoorganizací života" si neuvědomuje, že význam dobrovolných institucí ve společnosti je omezený, pokud na ně stát nepřenese část svých rozhodovacích kompetencí. Pokud je však přenese, je na místě velká ostražitost: dobrovolně se totiž neorganizují jenom altruisté Armády spásy, ale i dravé lobby. Vliv lobby na chod státu může být obrovský. Lékařská komora je názornou ukázkou, kam může pod ekonomickým tlakem degenerovat samosprávný orgán.

Za druhé, pro pochopení občanské společnosti je důležitý fenomén moci. Občanská společnost se před nemírným pronikáním politiky do všech sfér chrání tím, že řadu koordinačních funkcí neprovádějí výlučně státní orgány, ale instituce, které nezávisejí na výsledku voleb. Vývoj moderních společností ukázal, že horizontální dělba moci (vláda, parlament, soudy, kontrola), ani vertikální (obecní a regionální zastupitelstva, federalismus) pro dostatečnou kontrolu moci nestačí.

Z přímého politického vlivu se vyčlenily aktivity, které by se daly zneužít k získávání a udržování politického vlivu těch, co jsou u moci. Vznikly tzv. veřejnoprávní korporace, které řídí např. sdělovací prostředky, v nichž by jmenování ředitele vládou znamenalo politické ovlivňování zpravodajství. Stejný princip platí i v sektoru veřejných služeb. To je důležité: politici rozhodují pouze o daních, nikoliv o pojistném.

Ze složité vazby mezi státem a občanskou společností Havel opět jednostranně zdůrazňuje jeden aspekt. Bohužel tím přispívá k podceňování institucí státu a formálních vazeb mezi nimi.

Václav Havel a instituce

To je jeden z nejvážnějších omylů prezidenta Havla. Jistě, takové ministerstvo by byl nesmysl. Jenže se společenským klimatem to je podobné jako s květinami na zahrádce: květy si nevynutíme žádnou "přímou akcí". Můžeme jen pečlivě hnojit, zalévat, okopávat a plít - a pak, možná, jednou bude zahrádka plná květů.

Společenské klima také nemůžeme přímo změnit politicky, tedy mocenským zásahem, ani káráním. Měnit můžeme jen instituce. Musíme pečlivě dbát, aby plnily svoje určené role, aby se mezi nimi dodržovaly formální vztahy. Příklad? Jeden z rozšířených polistopadových mýtů praví, že dnešní neutěšený stav etiky podnikání způsobilo 40 let komunismu. Ve skutečnosti se setkáme se stejnými jevy - spekulacemi, tunelováním, korupcí - před 120 lety, v době hluboké jednoty "oltáře a trůnu", v čase rozkvětu akciových společností a začátku činnosti burzy. Bez specializovaných institucí se totiž podnikání od spekulací odlišit nedá - a naše instituční uspořádání je stejně děravé jako za Rakouska-Uherska. Když Reagan v USA omezil kontrolu nad bankami, měli tam za pár let solidní bankovní krizi - a nepotřebovali na to 40 let komunismu.

Havel a transcendentno

Tato platónská tradice - velmi živá u Masaryka, Rádla, Kosíka, i Havla - však má odvrácenou tvář, kterou její stoupenci zametají pod koberec. Platónův ideální stát nesnášel politické disidenty: odchylka od zákonů státu znamenala odchylku od Dobra, a trestala se smrtí. Platónský stát prostě předpokládal, že všichni občané sdílejí stejně pojetí DOBRA. To je ovšem v moderní, masové společnosti nesplnitelný předpoklad.

Moderní společnost je založená na "studených" formálních pravidlech. V liberální teorii se mluví o prioritě práva před dobrem. To u nás chápe skutečně málokdo: je to hlavní důvod, proč je u nás demokracie ochromená. Kdo dodržuje pravidla, patří do hry, byť se nám jeho názory po čertech nelíbí a nepovažujeme je za "dobré". Liberální stát se přece zrodil z touhy zajistit, aby vedle sebe mohli žít lidé, kteří se lišili v tom nejdůležitějším, tj. ve svém vztahu k Bohu. Bez těchto pravidel totiž ve společnosti planou vášně - a po nich "blbá nálada". K polarizaci společnosti přispívá i prezident, který si politické strany vzešlé z demokratických voleb rozdělí na "demokratické" a "nedemokratické" - a s těmi druhými odmítá jednat.

Politici by se měli starat především o fungující instituční rámec. Regulace kapitálového trhu by pro etiku našeho podnikání udělala mnohem víc než kdyby všichni ústavní činitelé každý večer v televizi vyzývali k poctivosti. Dokáží-li kromě toho svým jednáním předvést, že se ve svém rozhodování řídí i jinými motivy než jen ohledem na vlastní prospěch, zviditelňují vertikálu, která proráží běžný politický provoz.

Politik, který však nechce přijmout omezení vyplývající z jeho role a rád by, v roli karatele a nabádatele, jako mravní reformátor ovlivnil společenské klima přímo, problematizuje obě role. Mravní reformátor je totiž přesvědčivý jenom v odporu proti svévoli moci. Nutnost dělat kompromisy, v politice nezbytná, přece zabraňuje ostře vyhraněným postojům, bez nichž je poselství mravního reformátora "rozmazané". Václav Havel svým setrváním v úřadě chtě nechtě legitimizoval politiku "divokého Východu", kterou vládní koalice po léta prováděla. Jeho kritika vlády, jejíž důležitou součástí po celou dobu byl, pak přirozeně vzbudila u řady občanů rozpaky, u příznivců ODS intenzivní pocit nespravedlnosti.

Pro, nebo proti?

Pro stabilitu státu by však bylo dobré, kdyby s rolí, kterou si vybere, přijal i omezení, která z ní vyplývají. Jako intelektuál na Hrádečku by se mohl vyjadřovat svobodněji, ostřeji - a čitelněji. Takový hlas je dnes třeba stejně jako před lety. Jako prezident na Hradě si však musí, chce-li státu prospět, uložit jistý půst a vůči vládě se chovat loajálně. Obojí sloučit nelze. Konflikt, který z pletení obou rolí vyplývá, otřásá státem v základech.

Dnešní situace, kdy prezidentova znělka oznamující jeho Hovory z Lán přejde na orchestrálku před veršem "dokud Země bude kulatá, na chudáky bude bohatá" - zřejmě aby pan prezident nebyl nařčen z levičáctví - zavání schizofrenií. A to je škoda.

(Psáno 17. prosince 1997)