pondělí 2. března

O B S A H

CO JE NOVÉHO V ČR:

  • Přehled aktuálních zpráv z České republiky: Český hokej, ekonomika a zahraničí:
  • Využijme "vlasteneckého vítězství zlatých hokejových hochů z Nagana" k propagaci českých výrobků ve světě (Jan Čulík) Romové a ČR:
  • První dvě romské rodiny, jedna z ČR a jedna ze Slovenska, dostaly asyl ve Velké Británii. Rozhovor s britskou pracovnicí organizace pro pomoc uprchlíkům z Doveru Sdělovací prostředky:
  • Dvojměsíčník Listy pod vedením nového šéfredaktora Václava Žáka plus pro informaci Obsah č. 1/1998
  • Ukradená Fronta, ukradené Právo (Jiří Vančura, Listy, č. 1/1998) Češi v zahraničí a české občanství:
  • K výzvě Čechů žijích v Americe prezidentu Havlovi - upřesnění (Tomáš Pecina) Ještě jednou k tomu hokeji v Naganu:
  • Bij Slováka do hlavy a jiné poznámky (Jiří Jírovec)
  • Bohové z Nagana (Danny Novotný, plus poznámka JČ)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.

    Rychle, než na ČR zapomenou: Využijme krátkodobé popularity českého hokeje v zahraničí: ať čeští hokejisté prosazují české výrobky v reklamách v televizích zemí, které sledovaly hokejová utkání z Nagana

    (viz komentář Jana Čulíka v tomto vydání Britských listů)


    Co je nového v České republice

  • KDU-ČSL chce napravit špatnou privatizaci českých podniků v nejhorším případě i tím, že by je znovu zestátnila a pak je znovu, řádně zprivatizovala, řekl na závěr dvoudenní lidovecké konference v Karlových Varech ministr vnitra Cyril Svoboda. (Jistě se vyskytnou šokované reakce, neboť slovo "zestátnit" či "znárodnit" je dosud - v důsledku komunistického dědictví - v ČR slovem tabuovým. Přitom však je známo, že mnohé podniky v ČR byly skutečně "nenápadně zestátněny" - jenomže se tomu říká eufemisticky jinak. Co například myslíte, že se stalo s podniky, které byly vzaty do "státní správy"?) - Reakce lidí, jako je místopředseda ODS Miroslav Macek, který lidovecký názor považuje za "kvintesenci socialistického myšlení", je ideologický blábol.

    Prvním principem ekonomiky je, že vlastnictví v ní nemůže být založeno na nespravedlnosti. Pokud se stát pokusí provést privatizaci těch podniků, kde selhala, podruhé úspěšněji, poté co nejprve zajistí funkci skutečně dobré a efektivní státní správy a právní řád, může to pověsti a prosperitě České republiky jen prospět. Velkou otázkou však je, jestli je ČR v současné situace skutečně schopna rychle vytvořit efektivní státní službu a spravedlivě fungující právní řád. (Osm let se kultivace těchto záležitostí zanedbávala.) - Znovu při této příležitosti upozorňuji na argumentaci londýnského odborníka na důchodové zabezpečení a kapitálové trhy Františka Nepila (nemá nic společného s populárním, nedávno zemřelým českým spisovatelem téhož jména), který poukazuje od roku 1990 na to, že po zajištění pevného právního rámce (aby se majetek nerozkradl, to je ovšem podmínka jakékoliv hospodářské činnosti) bylo ekonomicky nejvýhodnější pro budoucí rozvoj ČR zprivatizovat státní podniky zesoukroměním občanských důchodových fondů. Nepilovi na jeho dopisy nikdo neodpovídal a v Lidových novinách se jeho argumentům posmívali nedoukové jako někdejší ekonomický redaktor Karel Kříž. Teprve nedávno vyšlo najevo (viz BL z 21.1.1998, zde jsou uvedeny nejdůležitější odkazy k problematice), že Klausova vláda o tomto způsobu privatizace uvažovala, ale nerealizovala ho. - O tomto způsobu privatizace by se mělo odpovědně diskutovat, čeští ekonomičtí odborníci by si měli opatřit příslušnou literaturu ze zemí, jako je Chile či Peru, které tuto reformu úspěšně provedly.

  • Mnozí delegáti IV. celostátního sjezdu Romské občanské iniciativy (ROI), který se konal v Pardubicích, potvrdili, že po posledních rasových útocích uvažují mnohé romské rodiny znovu o odchodu ze země. Znovu zvolený předseda ROI Emil Ščuka uvedl: "Poté, co se dozvěděli, že Anglie udělila azyl jedné romské rodině, žijí v naději, že by mohli mít stejné štěstí. My se je snažíme přesvědčit o tom, že je třeba zde zůstat a přimět stát a vládu k tomu, aby zajistila Romům takové podmínky, aby z vlasti nemuseli odcházet." - Romové chtějí, aby bylo na každém policejním ředitelství vytvořeno nejméně deset míst pro romské uchazeče. Náměstek ministra vnitra Vojtěch Sedláček to však odmítá. Odmítl i požadavek Romů na vytvoření funkce koordinátora, který by na ministerstvu vnitra dohlížel na vyšetřování rasově motivovaných útoků. Bude mít ale dva romské poradce.

  • V baru Alfa v Moravské Třebové napadla skupina asi třiceti Romů čtyři policisty v civilu a dva z nich brutálně zbila. Náměstek ministra vnitra Vojtěch Sedláček hodnotí konflikt jako hospodskou rvačku. Místopředseda ROI Ivan Veselý je přesvědčen, že takové útoky ze strany Romů jsou důsledkem dlouhodobého neřešení problémů romské menšiny. "Pět let tvrdím, že toto etnikum se bude radikalizovat. Nikoho to nezajímalo," konstatuje.

  • Miloš Zeman by chtěl změnit volební systém z poměrného na většinový anebo zvýšením pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu by chtěl zabránit vzniku menšinových vlád. Těch se bojí i Jan Ruml. Zeman také v Sedmičce televize Nova v neděli odmítl povolební spolupráci ČSSD s Unií svobody, ale nevyloučil spolupráci s KDU-ČSL. Ruml také řekl jménem Unie svobody, že s ČSSD do koalice po volbách nepůjde.

    Výběr textů z posledních dní:

  • Britská vláda usiluje o stimulování vzdělávací revoluce, aby země ekonomicky přežila. Co vláda česká? (Jan Čulík)
  • Prestiž BBC pramení z neposkvrněné historie a jasné vize (Ivan Kytka
  • Dvojí ceny pro domácí a pro cizince: Jděte do muzea (Andrew Stroehlein)
  • Zástupné jásání nad hokejovým vítězstvím v  Naganu (Jan Čulík)
  • Západ má zájem o Irák kvůli jeho ropě - proč to nikdo neřekne nahlas? (Independent on Sunday)
  • Další český skandál: počkejte, neobracejte stránku (Andrew Stroehlein)
  • Nemocní a umírající v bagdádských nemocnicích - otřesná reportáž listu Guardian
  • O popravě Karly Faye Tuckerové v Texasu: Přestaňte se chovat jako lidi (Jiří Jírovec)
  • Napsala to ČTK, tak to musí být pravda (Andrew Stroehlein)
  • Umořme Saddáma Husajna ofenzívou bohatého kapitalismu, nikoliv ekonomickými sankcemi a nesmyslnými leteckými útoky (The Times)
  • Přijetí středoevropských zemí do NATO by nemělo být automatické (Los Angeles Times)
  • USA a Británie se před půl druhým rokem pokusily o atentát proti Saddámovi - a další analýzy postoje Západu vůči Iráku
  • Česko-německé vztahy: k příspěvkům Matthiase Roesera. Jde o kompetenci české vlády (Jiří Jírovec)
  • Nový ředitel České televize Jakub Puchalský je z BBC - co je to za instituci?(Jan Čulík)
  • Je rozumné zasáhnout vojensky proti Iráku? Z britské veřejné diskuse
  • Čtyřicet let pozadu? "Naši" Romové a "naši" Němci (Andrew Stroehlein)
  • Diskuse o česko-německých vztazích pokračuje: německý historik Matthias Roeser zajímavě reaguje na předchozí příspěvky Stroehleinovy, Jírovcovy a Zemanovy
  • Děláme něco proti krizi české identity v dnešním světě? (Ivan Kytka, Česká televize)
  • Může ČR příjmy z turistiky dohnat a předehnat Rakousko? (Vratislav Kuska)
  • Česká politika: strany jsou sice zdiskreditovány, ale deset procent podpory jim pro důchod vždycky zůstane? (Andrew Stroehlein)
  • "Je to pro vás dobré" (New York Times ironicky o ČR, o rozšiřování NATO a o Clintonovi)
  • Pokračuje diskuse o česko-německých vztacích (Stroehlein k Roeserovi, v tomto čísle BL též reakce Aleše Zemana, Jiřího Jírovce)
  • SEBEVĚDOMÍ JE ZÁKLAD SVOBODY. Významná diskuse o roli sdělovacích prostředků a školství při pěstování kritického myšlení, vysílaná Svobodnou Evropou. Ivan Kytka, Ondřej Hausenblas, Jan Čulík
  • To, že Ústavní soud odmítl stížnost sládkovců na volbu prezidenta republiky, je velmi znepokojující (Andrew Stroehlein)
  • Tošovského vládní prohlášení mohl napsat Lubomír Štrougal - analýza (Jiří Jírovec')
  • O Franzi Neubauerovi a českých politicích: Stále horší a stále víc pošetilé (Andrew Stroehlein, v tomto čísle najdete také reakci historika Matthiase Roesera)
  • Poznámky Ivana Kytky k politické scéně, k novinářství, k Viktoru Koženému
  • Bigotnost a xenofobie v ČR potvrzeny? 82 procent Čechů si nepřeje, aby Češi v zahraničí směli hlasovat v českých volbách (JČ)
  • Film Titanic překonává všechny rekordy. Proč? (Jan Čulík)
  • O novém šéfovi ČT Jakubu Puchalském
  • Dopis nově zvolenému prezidentu Havlovi (Andrew Stroehlein)

    Využijme "vlasteneckého vítězství zlatých hokejových hochů z Nagana" k propagaci českých výrobků ve světě

    Na článek, jímž jsem začátkem minulého týdne v deníku Slovo a v Britských listech odmítl přehnané, zástupné nacionalistické jásání nad hokejovým vítězstvím českého týmu v Naganu, přišlo několik desítek reakcí, kladných i záporných.

    Zajímavé je srovnávat emocionální, romanticky nacionalistickou reakci lidí v Čechách s  tvrdě komerčním postojem západních firem, zaměřeným na podnikatelský zisk. Tak velmi úspěšně využívá posílených nacionalistických nálad pro propagaci svých výrobků v ČR například firma Coca Cola.

    Nemohlo by to ale fungovat i obráceně? Nemohlo by být rychle, operativně a efektivně využito sportovního úspěchu českých hokejistů v Naganu k propagaci českých výrobků v zahraničí, alespoň v těch zemích, které sledují hokej a kde nyní bude alespoň na krátkou dobu české hokejové vítězství ve veřejném povědomí?

    Jiří Jírovec napsal z Kanady o komerčním využívání českého hokejového úspěchu v Naganu médii na americkém kontinentě toto: "Sport se čím dál víc stává nástrojem propagandy - obchodní a politické. Českým fandům by nemělo uniknout, že 'jejich' Češi, hrající v NHL, byli v Naganu jen z milosti majitelů klubů, kteří ligu přerušili z čistě obchodních důvodů. Rozhodli se pro sebe komerčně využít očekávaného úspěchu Kanady nebo USA, nevyšlo jim to ovšem. Proto možná příště už hokejisty na olympijské hry nepustí.

    Vzhledem k tomu, že vítězství Čechů za mořem nikoho nezajímá (protože je nezpeněžitelné), dochází nyní na americkém kontinentě k tomu, čemu se říká "damage control", omezení škody na nejmenší možnou míru. Nikde se nedočtete, že kanadský hokejový tým byl skvělý, ale Češi byli ještě lepší, a tak sláva jim a taky Rusům. Je ticho po pěšině, mluví se jen o tom, že Američani jsou idioti, protože zdemolovali ony hotelové místnosti. Hokejoví experti začínají předpovídat, že na příští olympiádě žádné 'dream teams' (vynikající hokejové týmy složené z nejlepších hráčů) nebudou, ledaže se bude hrát podle pravidel vyhovujících americkým a kanadským hráčům (menší ledová plocha, žádná trestná střílení, finálové série zápasů místo jednoho utkání).

    Jednotlivé kluby teď začínají zdůrazňovat, že to byl jejich hráč, který získal tu kterou medaili. Už 25.2. hráli Buffalo Sabres proti Torontu. Dominik Hašek nastoupil na led se zlatou medailí (!) reflektory na něj svítily ze všech stran a diváci šíleli radostí, protože ta medaile je přece "jejich". Byla sláva a klub ještě víc vydělá na prodeji dresů s Haškovým jménem.

    Česká republika by možná měla něco z onoho vítězství v Naganu, kdyby hokejisté dělali reklamu českým výrobkům."

    V mnoha západních zemích se dnes docela úspěšně prodává české pivo: Staropramen, Plzeň, Budvar. Objem jeho prodeje by se jistě radikálně zvětšil, kdyby se okamžitě v zemích, které sledovaly hokejové přenosy z Nagana, objevily televizní reklamy, v nichž by české pivo pili nebo doporučovali právě nyní proslavení čeští hokejisté. Budějovický Budvar by přece mohl velmi efektivně využít v oblasti reklamy českého hokejového vítězství ve svém boji proti obřímu americkému konkurentovi, pivovaru Anheuser Busch. Obdobnou reklamu by přece mohly udělat čeští hokejisté v zahraničí i v ČR i jiným českým výrobkům. Projevují-li skutečně tak dokonalé vlastenectví, jak se o tom v minulých dnech psalo v novinách, jistě by svůj honorář za tyto reklamy ve prospěch rozvoje hospodářství v České republice rozumně omezili na minimum.


    První dvě romské rodiny, jedna z ČR a jedna ze Slovenska, dostaly asyl ve Velké Británii

    Britský soudní tribunál vyhověl žádostí tříčlenné romské rodiny z ČR o asyl a zároveň jedné romské rodiny ze Slovenska. Rozhodnutí zdůvodnil soud tím, že by návratem do ČR byli Romové pravděpodobně znovu pronásledováni. Romové se k soudu odvolali poté, co jim loni britské ministerstvo vnitra odmítlo žádost o asyl a nařídilo jejich deportaci zpět do ČR. Ministerstvo se mohlo proti soudnímu rozhodnutí do pěti dnů odvolat, ale neudělalo to. Britské ministerstvo vnitra v Londýně udělení asylu potvrdilo. Je to poprvé, co byl asyl poskytnut Romům z ČR. Rodiče a syn dostali asyl na čtyři roky, pak mohou požádat o trvalý pobyt v Británii, který bývá automaticky poskytnut. Romové svědčili, že jejich diskriminace začala až v devadesátých letech a zhoršovala se zejména od roku 1995. Otec rodiny konstatoval, že ho loni v létě pronásledovali mladíci s baseballovými pálkami a že byl napaden skinheady. Manželka, která se ho snažila bránit, utrpěla zranění. Napadený si stěžoval místním úřadům i policii, poslanci i českému prezidentovi, ale na žádnou žádost o pomoc nedostal odpověď. Britský soud rozhodl, že rodina byla vystavena pronásledování a že jeho příčinou byl její etnický původ." - K tomuto problému upozorňuju na 
    článek Andrewa Stroehleina "Bouře hanby" v Britských listech z 24. října 1997. Předpovídal v něm, že případy českých Romů bude v Británii v následujících měsících hodnotit nezávislí soudní adjudikátoři a že z toho bude plynout České republice záporná publicita. Odvolání jiných romských rodin však bylo mezitím zamítnuto. Od října loňského roku se muselo několik set Romů vrátit do ČR, respektive na Slovensko. (Možná částečně proto, že jejich odvolání nebylo tak dobře připraveno, jako nynější dvě.)

    Případ dvou výše uvedených romských rodin, jejichž odvolání bylo úspěšné, je zajímavý tím, že navzdory tomu, jak se předpokládalo, Romové nemuseli před soudním adjudikátorem dokazoval osobní pronásledování. Jejich právníci předvolali odborné svědky a ti svědčili na základě mezinárodních dokumentů (například dokumentu OSN) obecně o  případech pronásledování Romů v ČR, o tom, že se jich policie nezastává, atd. Tyto informace o situaci v ČR adjudikátorům stačily aby dvěma zmíněným romským rodinám poskytli asyl.


    Annie Ledger, pracovnice Kentského výboru na pomoc přistěhovalcům do Británie, Dover: Příznivé rozhodnutí odvolací žádosti dvou romských rodin z ČR a ze Slovenska posílí šance dalších Romů

  • Jaké máte podrobnosti o romských rodinách, které nyní dostaly v Británii asyl?

    Annie Ledgerová: Jedna z těch rodin bydlí v Doveru. Znám je, často za námi chodí pro radu ohledně různých záležitostí. Četla jsem adjudikátorovo rozhodnutí. V pátek 27.2. přišli tito Romové k nám do kanceláře a ukázali mi dopis, který obdrželi z ministerstva vnitra. Tím dopisem jim byl udělen status uprchlíků do roku 2002.

  • Co to znamená?

    Annie Ledgerová: Znamená to, že budou mít v pase razítko, které jim dovoluje zůstat ve Velké Británii do roku 2002. Pak budou mít právo zažádat o obnovení tohoto povolení. Mají právo vstoupit do zaměstnání a nemusejí pro to žádat o povolení. Mají právo na sociální a nezaměstnaneckou podporu, mají právo na britské státní zdravotnictví, které je zdarma - prostě mají nyní tatáž práva jako britští občané.

  • Neměli však být na podzim tito Romové na příkaz britského ministerstva vnitra z Británie deportováni. Proti tomu se odvolali. Ke komu se odvolali?

    Annie Ledgerová: Všichni, jimž ministerstvo vnitra odmítne politický asyl, se mají právo proti tomuto rozhodnutí odvolat. Samozřejmě, většina lidí se také odvolá. Koná se nezávislé odvolací řízení, obyčejně před jedním adjudikátorem, kterého jmenuje úřad britského Nejvyššího soudce. Odvolávajíci se osoby mají právo vystoupit na tomto slyšení, předložit důkazy ve svůj prospěch a povolat svědky, svědčící v jejich prospěch. Zatím jsme zaznamenali dva případy úspěšných odvolání. V prvním případě šlo o slovenskou rodinu Balogových, nyní se úspěšně odvolala druhá rodina, z České republiky. V tomto druhém případě povolala česká rodina různé svědky - odborníky, kteří svědčili o situaci v České republice a o zvýšených skinheadských útocích na romské skupiny a o tom, že policie není ochotna či schopna poskytovat adekvátní ochranu.

  • Jestliže tedy tito Romové povolali odborné svědky, kteří svědčili o všeobecné situaci v České republice, má tento případ význam precedentu?

    Annie Ledgerová: Na těchto případech byla zajímavá jedna věc: většina lidí se domnívala, že je velmi malá šance, že budou tato odvolání úspěšná. Normálně totiž musíte dokázat, že jste vy sami, individálně byli obětí násilí. Nestačí dokázat, že vaše etnická skupina je vystavována násilí. Argument: "Jsem Rom a Romové jsou v ČR pronásledováni" normálně nestačí. Žadatel musí normálně prokazovat, že tyto útoky postihly přímo jeho a že on sám bude v nebezpečí, pokud by se vrátil do České republiky. Tak nám to alespoň vysvětlovali právníci, že bude obtížné tyto záležitosti prokázat soudním adjudikátorům. Ale adjudikátoři dospěli k názoru, že existuje dostatečné množství důkazů - v různých analýzách a zprávách, například ve zprávě OSN o situaci na Slovensku a v České republice - že k útokům proti Romům dochází a že k nim dochází stále častěji a že čes,ká a slovenská policie na tyto útoky řádně nereaguje. Proto bylo tedy svědectví jednotlivých Romů pro adjudikátory důvěryhodné, vzhledem k všeobecným informacím o situaci v ČR a na Slovensku. Takže i když neexistovaly konkrétní důkazy, že tito konkrétní Romové byli obětí útoků, adjudikátor usoudil, že svědectví Romů a jejich svědků je spolehlivé a důvěryhodné.

  • Vladimír Mlynář, český ministr bez portfeje, který se zabývá romskou otázkou, se vyjádřil, že udělení tohoto asylu není predecent a že by další Romové měli zůstat v ČR.

    Annie Ledgerová: Má zřejmě pravdu. Tento konkrétní adjudikátor usoudil v tomto konkrétním případě, že rozhodne ve prospěch žadatele. Jiní adjudikátoři mohou rozhodnout jinak. V obou výše zmíněných případech bylo rozhodnuto ve prospěch romských žadatelů o asyl, protože na adjudikátora působili Romové a svědci důvěryhodným dojmem. V dalších případech to bude záviset na tom, jak důvěryhodně budou romští žadatelé a jejich svědci vystupovat. O romských případech bude rozhodovat velké množství nejrůznějších adjudikátorů. Nebude stačit, aby právník poukázal na to, že už v předchozím případě bylo rozhodnuto, že situace v ČR a na Slovensku je pro Romy nebezpečná. Neznamená to tedy, že bude nyní rozhodnuto ve velkém počtu Romů při jejich odvolán proti deportaci z Británie v jejich prospěch. Nicméně to podstatně posiluje argument právníků a právních zástupců. Ti tyto předchozí dva precedenty budou využívat a zejména budou využívat dokumentace, která byla shromážděna pro úspěšné odvolací řízení těchto dvou rodin a která dokazuje, že se v ČR a na Slovensku stávají romské rodiny obětí stále většího množství rasistických útoků. Adjudikátoři ovšem rozhodují velmi rozdílně: někteří jsou velmi přísní, jiní nikoliv.


    Dvojměsíčník Listy pod vedením nového šéfredaktora Václava Žáka

    Upozorňuju na první číslo ročníku 1998 dvojměsíčníku Listy, které nedávno vyšlo pod novým redakčním vedením Václava Žáka. Listy jsou k dispozici v každém kvalitnějším českém knihkupectví. Specializují se na nezávislé myšlenky. Chtějí nyní programově zaplňovat informační bílá místa i tím, že budou tisknout články na témata, o nichž se v ČR příliš neví.

    Redakce Listů je na Václavském náměstí 17, 112 85 Praha 1 - pasáž Práce, II. schodiště, 3. poschodí. Telefon: 242 262 87 24009 575, fax: 232 0989

    E-mail na Václava Žáka je:

    vzak@mbox.vol.cz

    Zde je OBSAH čísla 1/1998 dvojměsíčníku Listy:

    V dnešním čísle Britských listů přetiskujeme z Listů č. 1/1998 článek Jiřího Vančury "Ukradená Fronta, ukradené Právo", tento týden zveřejníme také jako příspěvek do naší havlovské diskuse článek Václava Žáka "Havel? Jistě, ale..."

    Obsah Listů č. 1/1998:

    Václav Žák: Do roku výročí 3

    Dušan Havlíček: Listy Jiřího Pelikána 6

    Z DOMOVA

    Ota Turek: Pár otazníků nad zpovědí Tomáše Ježka 11

    Jiří Vančura: Ukradená Fronta, ukradené Právo 15

    Martin Myant: Český průmysl potřebuje hospodářskou politiku 19

    Václav Žák: Důkaz 24

    Karel Teissig: Porotě předsedala poezie 27

    A.J.Liehm: Minulost v přítomnosti aneb Napřeskáčku IX. 29

    Vojtěch Mencl, Miloš Hájek: Ještě k portrétu Obrody 32

    SVĚT V POHYBU

    Milan Znoj: NATO - příslib, nebo past? 35

    Vladimír Kusín: O pravolevém vidění 39

    Antonín Peltrám, Květoslava Kořínková: Co chtějí labouristé? 42

    Pavel Nováček: Století astmatického tygra 46

    Fritz Vorholz: Lépe? Už bylo! 48

    Henry A. Kissinger: Pro Bosnu bychom vojáky neměli obětovat 54

    Lucio Caracciolo: Německo, které už neexistuje 56

    Wolfgang Proissl: Hospodářský horor 58

    STUDIE

    Václav Žák: Havel? Jistě, ale ... 60

    Rozhovor s Adamem Michnikem: Hrdinové jsou unaveni 68

    Jaroslav Šebek: Cesta k mocenskému monopolu 74

    Michal Reiman: Sovětský podíl na Únoru 79

    Leszek Kolakowski: Lhát, či nelhat? 83

    DOKUMENTY

    Ještě k "nevlídnému zákonu" 86

    Referendum a Parlament 88

    OHLASY * GLOSY * POZNÁMKY

    Erazim Kohák, Milada Brussová, B.Pelc, Petr Smolák, Zdeněk Zárybnický 92

    Výtvarný doprovod čísla: Ukázky z bienále ilustrací dětských knih


    Ukradená Fronta, ukradené Právo

    (Listy, č. 1/1998)

    Jiří Vančura

    (Jsem vděčen historiku Jiřímu Vančurovi, že sepsal a otiskl informace o privatizaci deníků Mladá fronta Dnes a Právo, jak jsem se o ní zmínil loni v září v pořadu České televize Netopýr - zde je doslovný transkript toho pořadu. Měl bych k tomuto záslužnému článku jen dvě drobné poznámky. Zaprvé je myslím pozoruhodné, že si autor neuvědomuje, že poctivý původ určitého bohatství, určitého podniku, je naprosto nezbytnou podmínkou jeho dalšího zdárného rozvoje. Musíme si plně uvědomit, že prostě není možné, aby na začátku existence spolehlivého deníku s dobrou pověstí byla krádež. Zadruhé se mi zdá, že je autor článku možná trochu nespravedlivě zaujatý vůči deníku MFD, i když přece Právo bylo ukradeno stejně. Ale čtenář to jistě posoudí sám. JČ.)

    Co většinu lidí ani nezajímá a co mnozí další považují nejen za hotovou, ale za přirozenou věc, vyslovil bohemista Jan Čulík v televizním pořadu Klub netopýr tak říkajíc natvrdo: Někdejší Mladou frontu a někdejší Rudé právo označil za deníky, které jejich současní vydavatelé ukradli.

    Přestože od televizní relace uplynulo již několik měsíců, nebyla na autora hanlivého tvrzení podána žaloba a nedočkali jsme se ani článku v MFD či Právu, který by je uvedl na pravou míru. Můžeme si to vysvětlit buď domněnkou, že Jan Čulík řekl v televizi nepříjemnou pravdu, která má raději upadnout v zapomenutí, nebo tím, že jde o obvinění natolik absurdní, že nikomu nestálo za diskusi. Ať tak či onak, přechod obou deníků z majetku, který měl být "vrácen lidu ČSFR", do soukromých rukou je jednou z drobných kapitol naší polistopadové privatizace, pouhou epizodou v zásadním majetkovém předělu, který bude snad za deset, možná za dvacet let objektivně, bez předsudků či závisti zhodnocen. Dnes je možné poukázat jen na některé prvky této drobné kapitoly, na ty, které stojí za ohlédnutí.

    Na útěku před svazáky

    Začněme Mladou frontou, neboť právě ona průkopnicky - jak mladým lidem náleží - odstartovala ten neobvyklý a v dohledných časech neopakovatelný způsob privatizace deníků. Tehdejší situaci popsal na internetu (Neviditelný pes, 13.3.l997) Ondřej Neff, jeden z privatizátorů MF a zároveň snad jediný z protagonistů, který se kdy k podstatě celé záležitosti vyjádřil: Vydavatelem deníku byl Socialistický svaz mládeže, který ovšem zanikl, a tak vycházel deník bez vydavatele. Situaci, za níž k majetkové změně došlo, Ondřej Neff popisuje: Na jaře 1990 stále ještě panovaly představy, že v Československu vznikne jakýsi socialismus s lidskou tváří, že vznikne nějaký "demokratický" nástupce SSM, který začne deník nárokovat... Tehdy se zrodil právní postup, který dříve či později použilo množství českých periodik: vznikne nový právní subjekt, který začne vydávat periodikum s podobným názvem a osloví stejnou čtenářskou skupinu. Dále Neff líčí, jak byla založena akciová společnost MaF, která začala vydávat deník Mladá fronta Dnes, a jak jí později francouzský kapitál umožnil vybudovat vlastní tiskárnu. Dodejme, že v současné době vlastní MFD kapitál německý.

    Neffovo líčení je nutné podrobit některým věcným opravám

    Od 1.ledna 1990 již nebyl vydavatelem deníku Socialistický svaz mládeže, ale Vydavatelství Mladá fronta, zahrnující stejnojmenné knižní nakladatelství, dětské časopisy, jako Mateřídoušku a Sluníčko, a několik časopisů pro mládež. Dalo by se hovořit o tom, zda změna vydavatele - ze SSM na Vydavatelství MF - byla zcela legální. Otázka by však měla podobnou platnost a relevanci jako třeba zkoumání, zda byly legální listopadové manifestace na Václavském náměstí nebo na Letenské pláni. Konkrétně řečeno: nebyla, vznikla samovolně, odrážela však realitu mnohem přesněji, než kdyby byl za vydavatele deníku nadále označován nebožtík Socialistický svaz mládeže. Nadto, vrátíme-li se k situaci jara 1990, bylo již zřejmé, že stejně jako majetek KSČ, také majetek její převodové organizace SSM bude co nejdříve - řečeno tehdejším termínem - "vrácen lidu ČSFR". Dokonce o tom již existovalo zákonné opatření Předsednictva FS ČSFR z 18.5.1990, předcházející ústavní zákon 496/1990 Sb. Mladé frontě tedy nehrozilo riziko, že majetek SSM včetně deníku přejde na nějaké nové svazáky, a jen za zcela účelové lze považovat Neffovo tvrzení, že na jaře 1990 stále ještě panovaly představy, že v Československu vznikne jakýsi socialismus s lidskou tváří a nějaký "demokratický" nástupce SSM, který začne deník nárokovat. Ondřej Neff a nikdo z lidí kolem deníku by neměl předstirat svou tehdejší naivitu, tvrdit, že neviděl, kam se polistopadová společnost ubírá, nebo že skutečně přikládal význam představám, podle nichž se snad vývoj vrátí do roku 1968.

    Historická příležitost

    Stanoviska a reálné kroky privatizátorů MF sotva byly motivovány altruismem, snahou upevnit polistopadový režim, jak se nás o tom snaží Ondřej Neff přesvědčit. Jejich záměr byl realističtější, dalo by se říci modernější. Vydávat periodikum s podobným názvem a oslovit stejnou čtenářskou skupinu - ovšem s jedním podstatným rozdílem: zisk v řádu desetimilonů ročně, který vydávání tohoto periodika přinese, nebude náležet státu či nějakému Fondu dětí a mládeže, ale skupině novinářů, zakladatelům akciové společnosti MaF.

    Budiž s uznáním řečeno, že deník Mladá fronta, již na jaře 1990 významný a ziskový, po své transformaci na Mladou frontu Dnes svůj význam neztratil, ale ještě posílil a jako současný nejčtenější deník je všechno, jenom ne ztrátový či živořící. Nevelká skupina redaktorů Mladé fronty v roce 1990 bystře využila příležitosti, jaká se nabízí jednou za staletí. Kdo kromě neschopných závistivců jim to může zazlívat?

    A přece: ekonom František Nepil, který stejně jako Jan Čulík už dlouho žije a působí v Británii a s tímto odstupem jen těžko přijímá různé privatizační praktiky, napsal v odpověď na článek Ondřeje Neffa své stanovisko (internet, Neviditelný pes, 17.3.1997). Okolnosti vzniku Mladé fronty Dnes, jak je Neff vylíčil, nezpochybňuje, avšak vyvozuje z nich zcela jiné závěry.

    Dokládá, že Mladá fronta stejně jako veškerý majetek někdejšího SSM patřila v podstatě státu, byla pořízena za státní peníze, a tento majetek měl tedy být státu ("lidu ČSFR") podle zákona navrácen. Jaký majetek? - zeptal by se Ondřej Neff - vždyť deníku, který se zprivatizoval, nepatřilo nic, žádný nemovitý a prakticky žádný movitý majetek.

    Zde bere Nepil Ondřeje Neffa za slovo a používá příkladu, který v obhajobě tehdejší privatizace uvedl sám Neff: Hranice smrti pro deník se pohybuje někde kolem sta tisíc výtisků denně. A dále: Ve Spojených státech vznikl nový deník, U.S.Today. Trvalo mu šestnáct let, než začal být rentabilní... František Nepil k tomu dodává: Pozice na trhu má obrovskou peněžní hodnotu. Stojí stamiliony ji vybudovat. A tato hodnota, pravděpodobně několik set milionů korun, soudě podle počtu výtisků MF denně v roce 1990, přešla ze dne na den z vlastnictví státu do vlastnictví malé skupiny lidí. Nepil se ptá, zda zmíněná skupina ty stamiliony státu za trh Mladé fronty zaplatila, a dochází k závěru, že jde o vyvlastnění daňových poplatníků, vyvlastnění většiny malou menšinou. Z právního hlediska není rozdíl, zda se tohoto majetku zmocnil komunistický nomenklaturista nebo "progresivni" novinář.

    To, co Ondřej Neff cudně nazval vydáváním periodika s podobným názvem a oslovujícím stejnou čtenářskou skupinu, prakticky znamenalo získání podnikatelské a odbytové základny vytvářené po desítky let, cenné (můžeme diskutovat, zda miliony či stamiliony vajádřitelné) hodnoty, již privatizátoři bezúplatně získali. Nikoli potají, nikoli tunelováním, které přišlo do módy až později, ale všem na očích.

    Dvojí metr

    Takzvaný právní postup, průkopnicky vytvořený vedoucími pracovníky deníku Mladá fronta, pak použilo množství českých periodik - abychom naposledy citovali Ondřeje Neffa. Na prvním místě Neff uvádí Rudé právo, dnes Právo. O Rudém právu se dá říci s nepříliš velkým zjednodušením (například: dříve než se RP změnilo v nezávislé noviny vydávané akciovou společností Borgis, bylo zbaveno všeho movitého i nemovitého majetku), že Mladou frontu v říjnu 1990 opravdu následovalo. Avšak zatímco privatizace Mladé fronty (rovněž součásti majetku, který měl být "všemu lidu" vrácen) proběhla za mlčenlivého souhlasu státních orgánů a nikdo se nad ní nepozastavil, proti šéfredaktorovi RP Zdeňku Porybnému bylo v březnu 1992 zahájeno trestní stíhání. Vyšetřovatelé, jejichž postup dodatečně posvětila i tehdejší Generální prokuratura, mu kladli za vinu, že v úmyslu získat sobě a jiným finanční zisk spojený s vydáváním Rudého práva založil a.s. Borgis, která se stala novým vydavatelem deníku.

    Vyšetřování proběhlo s plnou parádou a za okolností, které lidem, co poznali praxi minulého režimu, nemohlo tuto starou praxi nepřipomenout. Šéfredaktor Porybný byl zatčen v časných ranních hodinách, transportován s pouty na rukou, také u něj a na jeho pracovišti byla provedena domovní prohlídka, aniž byl k vydání hledaných předmětů vyzván, atd. Dělo se to zkrátka okázale, snad aby bylo zjevné, že s někdejšími komunisty se demokratický stát párat nahodlá. A otázku, jak se liší záležitost Mladé fronty od záležitosti Rudého práva, si samozřejmě nikdo z kompetentních činitelů nepoložil, takže na ni ani nemusel odpovídat.

    Že šlo o radikální gesto s významen toliko politickým, stalo se zřejmé již v prosinci 1992 usnesením policejního vyšetřovatele. Konstatoval v něm, jako nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, a trestní stíhání zastavil.

    Komu ku prospěchu?

    Všechno ostatní je už věcí názoru, oficiálního, tvého, mého. Jestliže kdy platilo rčení, že něco "rozsoudí dějiny", na československou polistopadovou privatizaci to platí v plné míře. Zda potvrdí ekonomicko-právní názor Františka Nepila, nebo samozřejmost, s níž svou úlohu při privatizaci posuzuje řada novopečených podnikatelů, můžeme jen odhadovat.

    Když o "ukradené Frontě a Právu" v Přidalově televizním Klubu netopýr hovořil Jan Čulík, nešlo mu o právní posuzování této minulé kauzy, ale o její důsledky pro českou mediální scénu. O konkrétní otázku, zda noviny takto zprivatizované mohou být kritické vůči vládě nebo, řekněme, v pravém slova smyslu nezávislé.

    Mám za to, že Jan Čulík vztah mezi nabytím novin a jejich tváří přeceňuje. Rudé právo, které se následně a s komplikacemi, o nichž byla řeč, vydalo stejnou cestou jako Mladá fronta, nelze přece označit za list servilní či poplatný vládě. Ctitel absurdity by se naopak mohl pozastavit nad skutečností, že Rudé právo, po dobrých čtyřicet let konzervativní obhájce statu quo, je dnes možné považovat za nejvýraznější noviny z těch, které mají k dosavadní "vládní ideologii" patřičný odstup, za seriozní opoziční list. Privatizace neprivatizace, zde našlo a zde plní své poslání. Snad právě proto, tedy nejen v předvolební snaze osvědčit svůj dodatečný antikomunismus, policejní orgány spolu s prokuraturou vznesly na jaře 1992 proti vedení Rudého práva obvinění.

    Jinou, zdá se, že mnohem logičtější cestu nastoupila privatizovaná Mladá fronta. Kdo by si předem vytkl takový cíl a měl sdostatek badatelské trpělivosti, snadno by mohl na základě minulých ročníků MfD obhájit stanovisko, že tyto noviny vládě výrazně podkuřovaly, že "nepřátelé" ODS byli i jejími nepřáteli, vůči nimž bylo často používáno razance nepřípustné až nevkusné. A přece ani toto není pravda úplná a celá. Mladá fronta Dnes nehájila a napříště jistě nebude hájit vládu stůj co stůj. Její pozdější kritický odklon od vládnoucí strany nebyl pouhou konjunkturální změnou, ale skutečnou kritikou ve chvíli, kdy vládní garnitura začala ohrožovat stabilitu novoliberální politiky. Co Mladá fronta dnes skutečně hájí a pravděpodobně vždy hájit bude, je právě onen způsob politiky a nazírání, který mimo jiné umožnil, aby se z nevelké skupiny novinářů-zaměstnanců stali zámožní podnikatelé.

    Nejsem zásadním odpůrcem Mladé fronty dnes, sám bych dovedl v její prospěch a k její chvále přinést řadu argumentů. Je věcí názoru, zda postoj, který MfD zastává, jí budeme či nebudeme vytýkat. Osobně mám tomuto listu za zlé, že svým čtenářům - kteří nejsou zanedbatelní ani svým počtem, ani svým sociálním složením, ani svou dnešní a zítřejší společenskou funkcí - v podstatě předkládá tento svět jako nejlepší z možných; jako scénu, která je jakoby prostá skutečných, dnešku a zítřku vážně hrozících problémů; jako arénu, ve které se člověk dostatečně průbojný a nezatížený zbytečnými "intelektuálskými" pochybnostmi snadno a úspěšně prosadí. Jinými slovy: zazlívám jí, že po celá leta podporovala "český sen" a přispěla k tomu, že se z něj nyní společnost probouzí rozčarovaná, s pachutí trpké nálady.

    Komu ke škodě

    Co však lze podle mého názoru privatizované Mladé frontě vytknou nejvíc, je sobectví, s nímž postupovala za svým cílem.

    Byl to model známý z mnoha jiných privatizací: z podniků byly oddělovány úseky lukrativní - co nejrychleji a zpravidla vlastními pracovníky privatizované - a ponechávány úseky ostatní, potřebné, ale takto o samotě odsouzené k obtížím, živoření nebo přímo k zániku.

    Deník Mladá fronta, jak již bylo řečeno, byl součástí určitého celku, vydávajícího vedle propagandisticky motivovaných zbytečností (záhy po Listopadu přirozeně zanikly) řadu zajímavých a užitečných publikací. Především časopisů pro školní a předškolní děti a technických a přírodovědných časopisů pro mládež. Tyto časopisy nebyly ideologické, a zejména ty dětské, stejně jako většinu českých knížek vydávaných pro děti, bylo možné označit za odvrácenou tvář režimu, za určitou vizitku, kterou si starý režim ani nezasloužil. Ty časopisy pro děti a školní mládež byly hezké, kvalitní - a nebyly drahé. Právě proto, že vydavatelský komplex mohl počítat se ziskem, který přináší každý životaschopný deník, dokázal pokrývat určitou ztrátu, která z vydávání časopisů pro děti vyplývá.

    Aby tomu bylo rozumět: žádné, ať velké či malé, naše nebo cizí nakladatelství asi nikdy nebude mít zisk z vydávání básní, přesto je čas od času - ve jménu nezpochybnitelného kulturního poslání - vydává. Může si to dovolit, neboť zisk mu přinášejí různé, ne vždy zcela hodnotné bestselery. Vezměte však (zprivatizujte) v onom nakladatelství vydávání dobře prodejné literatury, a podříznete větev, na níž květy poezie vyrůstají.

    Zatímco deník Rudé právo živil svou rodnou stranu a její propagandistické tiskoviny, vydavatelství Mladá fronta, dílčí privatizací v roce 1990 zbavené deníku, pozbylo možnost, jejíž ztráta nemůže být společnosti lhostejná. Už jen s obtížemi může pokračovat ve vydávání hezkých, a hlavně levných, prakticky každé rodině s dětmi dostupných časopisů. A na nějaký užitečný rozlet, jakým by třeba bylo vydávání časopisů pro romské děti, nemůže ani pomyslet.

    Je to škoda? Je to přirozený a spravedlivý rozsudek trhu? Třísky létající, když se kácí les?

    Objektivní, nezaujatý názor bude možné, jak již bylo řečeno, zformulovat až s delším časovým odstupem. Vlastní názor, vycházející z osobního pohledu na svět a jeho problémy, můžeme si však vytvářet již dnes.

    Jiří Vančura


    K výzvě Čechů žijích v Americe prezidentu Havlovi - upřesnění

    Tomáš Pecina



    Ke třem požadavkům výzvy jsem zaujal tento postoj:

    1. Požadavek zrušit podmínku občanství v restitučních zákonech plně podporuji.
    2. Domnívám se, že naturalizační úmluva nevylučuje možnost pozdějšího získání dvojího občanství, proto se mi požadavek vypustit ze zákona č. 88/1990 Sb. podmínku slučitelnosti s mezinárodními závazky nezdá vhodný. Paní Jonášové jsem doporučil přeformulovat požadavek tak, aby tento (jí i mnou sdílený) právní názor přesněji odrážel.
    3. Nemyslím si, že požadavek jedinečného občanství by kolidoval s citovaným ustanovením Ústavy, proto třetí bod výzvy nepodporuji. Protože můj podpis by znamenal souhlas se všemi třemi body, k výzvě jako celku jsem se nemohl připojit.


    Ještě jednou k tomu hokeji

    Bij Slováka do hlavy a jiné poznámky

    Jiří Jírovec

    Bratia Slovaci mi snad odpusti. To biti do hlavy vyrvavali fanousci Sparty, kdyz se valili, uz je to takovych dvanact let, Parizskou ulici ke Staromestskemu namesti ve stejnou dobu, kdy jsem smeroval do hostince U stare synagogy. A k tomu, ze Berger (ci kdo byl tenkrat spartanska hvezda) neni clovek, ale buh. Zadat, aby sel na Hrad, je zrejme nenapadlo, ale politicke uvedomeni i tak tu a tam projevili.

    Pokrikovali na prislusniky VB, kterych nebylo dost na to, aby se chteli prat, Gestapo, Gestapo. Proste takova detinska radost z vitezstvi nad Slovanem nebo Trnavou. Sparta jede, Sparta je nejlepci! Byli to takovi ti hosi, kteri by porad nekoho tloukli. Zda se, ze tento zvyk porad pretrva, zejmena narazi-li se na nepritele s hlavou.

    Udalosti po olympijskem finale, k nimz doslo jen kousek od Parizske, me tedy neprekvapuji. Paka, jejichz fyzicka sila, prevazuje dusevni do te miry, ze jim je hrackou prevracet auta a vytloukat vykladni skrine na oslavu vitezstvi (pro ktere sami nemuseli hnout prstem) se vyskytuji v  kazde spolecnosti. Pozoruhodne je, s jakou vytrvalosti se tyto udalosti vydavaji za neskodny projev radosti z toho, jaci jsou Cesi pasaci a jak se umeji sjednotit, kdyz o neco jde.

    Jan Culik se ve svem clanku (Zastupne jasani nad hokejovym vitezstvim, BL, 23.2. 1998) pta: "Kdy si uvedomi Prazane, silejici nad sportovnim zapasem, ze jde pouze o sportovni zapas, nikoli o historicke narodni vitezstvi? Kdy dospeji a prestanou se chovat jak deti, jak je nutil komunisticky rezim?"

    Zkusim na jeho recnickou otazku odpovedet. Patrne nikdy. Domnivam se totiz, ze sport se cim dal tim vic stava nastrojem propagandy - obchodni a politicke. Sport odvadi docela pekne pozornost od reality a navic umoznuje jaksi "bezbolestnou" redistribuci bohatstvi.

    Vyse uvedena otazka je pozoruhodna tim, ze nahradime-li jmeno "Prazane" jakymkoli jinym a vynechame "komunisticky rezim" dospejeme k universalnimu povzdechu nad mentalni urovni urcite skupiny obcanu libovolne narodnosti.

    Proc se lidi vydaji do ulic po sportovnim utkani vedi nejlepe psychiatri a psychologove. Neni vylouceno, ze mnohy ucastnik takova akce je nebo by mohl byt jejich pacientem. Mozna, ze se k tomu nejaky odbornik vyjadri.

    Pamatuji se, ze pred mnoha lety vysilala ceskoslovenska televise porad o chuliganech v Anglii, kteri po fotbalovych zapasech bojuji s fanousky opacneho tymu, demoluji vagony a vubec delaji veci hodne mladeze zijici v kapitalisticke beznadeji. Vysledkem tohoto ideologickeho pusobeni bylo, ze se cast mladeze rozhodla vstoupit do Evropy a tak se pro pristi nedeli rovnez vyzbrojila retezy proti druhym fandum a nozi pro souboj s kozenkou sedadel. No a ta svetovost nas holt drzi. V tomto smyslu se nekteri ctenari BL ozvali - prece se to dela i jinde, tak co.

    Historicke reminiscence ceskych vitezstvi jsou ovsem jen slabym odvarem toho, co se deje v Kanade. Narodni vitezstvi Kanady nad SSSR v serii zapasu roku 1972 se omila do nekonecna. Kolebka hokeje prece nemohla prohrat, takze se pro to udelalo vse mozne i nemozne. Napriklad Bob Clark (manazer kanadskeho tymu snu v Naganu), dostal za ukol zlikvidovat Charlamovova. A tak mu prerazil ruku hokejkou - sam to verejne priznal - slo prece o nepritele a studenou valku, tak jakepak gentlemanstvi. Neustale oprasovani teto "historicke" udalosti ma ovsem silne komercni podtext. Jako ostatne veskery sport na severoamerickem kontinentu.

    Ceskym fandum by nemelo uniknout, ze "jejich" Cesi hrajici v NHL byli v Naganu jen z milosti majitelu klubu, kteri ligu prerusili z ciste obchodnich duvodu. Rozhodli se vyuzit ocekavaneho uspechu Kanady nebo jeste lepe USA stejnym zpusobem jako NBA (National Basketball Association) vyuzila vitezstvi "muzstva snu" v Atlante, ale nevyslo to. Je docela dobre mozne, ze za ctyri roky ze stejne obchodnich duvodu NHL neprerusi kvuli nejake olympiade.

    Vzhledem k tomu, ze vitezstvi Cechu za morem nikoho nezajima (protoze je nezpenezitelne) dochazi k tomu cemu se rika "damage control", omezovani skody na nejmensi moznou miru. Nikde se nedoctete, ze kanadsky "dream team" byl skvely, ale ti obdivuhodni Cesi byli jeste lepsi a tak slava jim a taky Rusum. Je ticho po pesine, mluvi se jen o tom, ze Americani jsou idioti, protoze zdemolovali ty mistnosti a hokejovi experti zacinaji predpovidat, ze zadne snove tymy na pristi olympiade nebudou, ledaze se bude hrat podle pravidel vyhovujicich predevsim americkym a kanadskym hracum (mensi ledova plocha, zadna trestna strileni, finalova serie zapasu misto jednoho utkani).

    Jednotlive kluby ted budou zduraznovat, ze to byl jejich hrac, ktery ziskal tu kterou medaili. Vcera (25.2.) hralo Buffalo Sabres proti Torontu. Hasek nastoupil na led se zlatou medaili, reflektory na nej svitily ze vsech stran a divaci sileli radosti, protoze to je prece "jejich". Byla slava a klub jeste vic vydela na prodeji dresu s Haskovym jmenem.

    Zajem mistnich sdelovacich prostredku mozna vzbudi ostudne chovani ceskych hokejistu v letadle. Zejmena prevysila-li skoda 3000 dolaru, coz je suma udavana v souvislosti s vylevanim vzteku frustrovanych Americanu na pokojovem zarizeni v Naganu. Ale spis ne. Ceska republika by mozna mela neco z onoho vitezstvi, kdyby hokejiste delali reklamu ceskym vyrobkum. Reklama ve smyslu "ke zlate vam Nike nepomuze, kupujte Jitex".

    Reakce na clanek Jana Culika je pozoruhodna zejmena tim, ze nekteri ctenari povazuji jeho kritiku vyrazeni do ulic a pripisovani nadmerne dulezitosti vysledku za urazku naroda, na ktery se povysili. Podle me mel v zasade pravdu, toliko slovo "detinsky" nepouzil zcela presne. Deti totiz v takove situaci udelaji neco jineho. Vezmou hokejky a puk nebo tenisak a vyrazi na ulici nebo hriste ulice mastit hokej. Bylo by samozrejme krasne, kdyby se dospeli umeli zachovat podobne a kdyby se na Staromestskem namesti hrala utkani ad hoc seskupenych tatiku. Jenze tak idealni svet bohuzel neni.

    Jiří Jírovec

    P.S. Jan Culik pise, ze dostal asi tricet dopisu na toto tema. Bylo by zajimave vedet, kolik lidi reaguje s podobnym enthusiasmem na clanky, ktere se tykaji podstatnejsich veci nez je hokej.

    Bohové z Nagana

    Danny Novotný

    Jako byvaly hokejista doslova trpim pri cteni prispevku,hlavne od autora Britskych listu a vydavatele, pana Culika.

    Nakonec jsem nevydrzel a zacal psat.

    V prve rade je treba poznamenat, ze tento turnaj byl opravdu vyjimecny a medii dobre predeprany, tedy aspon v hokejovych zemich.

    O tom kdo mel hrat finale bylo predem rozhodnuto, proto take nalosovani tomu odpovidalo a ze vse bylo jinak je velkou zasluhou hokejistu jinych zemi,v cele s Ceskou republikou.

    Vzpomenme treba Finsko, ktere dokazalo porazit Kanadu a ziskat bronz, je pravda, ze to Kanada vypustila, protoze jeste den pred zapasem s CR nebylo pochyb o jejich vyhre a vety typu nase zeme nas vyslala pro zlato a my ho privezeme se objevovaly v kazdych novinach-rubrika sport ci primo OH.

    Zarazi me neprofesionalita pana Kytky, ktery vubec nevi ktera bije, ovsem je fakt, ze v Anglii neni pro informovani Anglicanu co se deje v CR ale naopak. Proto ma sice prehled kde co sned irsky obcan Kozeny a co si zase za sve koupil a kde na to bere, zda nahodou nekoho v CR neokradl, ale ze by aspon si poznamenal, ze turnaj nehralo pet az sest muzstev ale ctrnact, ze slo o Olympijske hry a ne o pratelske utkani a ze hlavne Ceska republika ziskala historicke vitezstvi na OH a teprve druhou zlatou v historii OH, to uz nevi.

    Reakce pana Culika me neprekvapila, spise pro nej netypicke odflaknuti tematu a tam kde spila ceskym novinarum za povrchnost, sam se ji dopousti-viz treba vyrok ze hokejista ze zamori se divil proc jsou lide v ulicich.On to samozrejme vedel a myslel svou odpoved ve srande, coz panu Culikovi nedoslo.

    Ze davy sili je normalni, deje se to v Anglii zcela bezne.Staci si pripomenout kazdorocni oslavy mistra zeme ve fotbale. Dale neni mozne, ze by britsky tisk nepsal o OH vzdyt ziskali dokonce jednu bronzovou medaili.

    Spise se pan Culik spatne dival, nebo to nehledal na sporotvnich strankach.

    K ruznym heslum a jejich vyznamu se jiz vyjadrili jini a to zcela presne. Pan Culik jiz zrejme nema v sobe tu ceskou "lidovou tvorivost" a smysl pro humor.

    Opilost nasich sportovcu neni chvalyhodna vec, ovsem asi by to dopadlo s kazdym muzstvem stejne,navic hraci si urcite nedovolili se opit nejak moc,protoze polovina muzstva jiz druhy den chvatala zpet do zamori.

    Lec je to vec normalni a pochopitelna,mozna pro abstinenty neprijatelna,presto tolerovana a sotva ocekavat vyjimku zrovna u ceskych reprezentantu-pit na oslavu mleko by asi z nich nedokazal nikdo.

    Ale o vyslovenych opilcich mluvit nelze.

    Doutniky - toto je symbol vitezstvi v NHL a hraci to zrejme prevzali od svych zamorskych hokejistu.

    To je pro sporotvce vice netypicke a v dnesni dobe spise netolerovany prohresek,avsak v USA stale u vitezu Stanley Cupu nezbytny doplnek.Podotykam pouze u vitezu a zatim tolerovan proto, ze spravny kurak doutniku je neinhaluje.

    Reakce lidi nebyla prehnana.Na tento okamzik cekaji generace ceskych hokejistu. Hokej je s fotbalem nejsledovanejsi a nejoblibenejsi sport v CR. Divite se pak, ze to strhlo tolik lidi?

    Dle stredecnich USA Today cekaji oslavy na vsechny hrace z CR hrajici v NHL mohutne oslavy v klubech.

    Opet tomu tyto noviny venuji pozornost, byt vyhralo muzstvo Ceske republiky. Hasek na titulni strane, Jagr na sportovni strane a zase clanky o potvrzeni vyborneho vysledku Ceske republiky.

    V Buffalo se po priletu Haska na letiste opet objevil mezi fanosky transparent HASEK NA HRAD

    a pred prvnim zapasem po finale na nej ceka mohutne prijeti fanousku.

    Pro zajimavost-kanadske hokejisty cekalo na letisti ctyricet vernych fandu.

    Pokud chce pan Culik zjistit jak se chovaji Anglicane v takovych chvilich, muze zabloudit do archivu nekterych novin v anglii a najit si zpravy z roku 1936 kdy Anglie ziskala prvni a posledni titul Mistru sveta v hokeji.

    Byt to bylo pred 62 lety, a v predvalecnem obdobi, mozna by bylo to srovnani zajimave.

    Danny Novotný


    Poznámka Jana Čulíka:

    Trochu mi to připomíná, jak v roce 1968 protestovali hněvivě hasiči proti filmu Miloše Formana "Hoří, má panenko", že prý zostuzuje hasičskou profesi. Film ovšem nebyl, jak se Forman snažil vysvětlit (moc nahlas to říct nemohl) o hasičích, ale spíše o komunistické straně.

    Danny Novotný nepochopil, o čem byl můj původní příspěvek o zástupném jásání nad hokejovým vítězstvím. Nezmenšoval sportovní úspěch ani profesionalitu hokejistů (zda se ovšem dají všichni z nich plně označit po letech života v Americe či v Kanadě za přímý produkt české hokejové školy, to je otázka). Text byl o něčem jiném - o zavádějících českých mýtech. Z množství dopisů, které přišly, je možno vysoudit, že hokejové nadšení opravdu mělo hodně společného s českým nacionalismem (a zároveň s českým komplexem méněcennosti), s nedokonale definovanou českou národní totožností i  s neschopností české veřejnosti efektivně hodnotit, co je pro český národ z globálního hlediska a z perspektivy budoucnosti důležité. Zájemce odkazuji na tento původní text, zveřejněný v Britských listech 23.2., na jehož obsahu není třeba nic měnit, je dokonale platný. - Britský tisk ani rozhlas a televize skutečně o hokejových zápasech v Naganu neinformovaly.

    Napsala mi jedna čtenářka deníku Slovo, podepsala se "Helena Soukupová, bývalý politický vězeň". Bohužel neuvedla adresu.

    Její dopis zní:

    "Podle fotografie jste mladý člověk a asi nemáte rád sport. (Co má sport co společného s vysedáváním u obrazovky televizoru? JČ) Jestli to tak je, nechte si to pro sebe a neotravujte lidi. Jsem ze starší generace, zažila jsem německou okupaci i věznění spolu s rodiči, pak čtyřicetiletou okupaci sovětskou, a tak jsme si mysleli, že konečně po r. 1989 budeme moci dožít své stáří v klidu. Vy jste z toho nic nezažil (jak to ta paní ví!? JČ) a dovolíte si napsat, "Kdy si Češi, šílející nad sportovním zápasem, uvědomí, že jde pouze o sportovní západ, nikoliv historické vítěztství.

    Pokud žijete v České republice, víte, jaké je situace a že k jakékoliv radosti není dpvod. A jestliže se stane to, že jsme vyhráli zlatou medaili na zimní olympiádě, tak vy nás všechny sepsujete za naši radost. Příště se zabývejte něčím jiným, než radostí obyvatel této země."

    Dopis přímo dokazuje, že jsem měl ve svém původním příspěvku pravdu.

    Proč tolik hněvu?

    Beru dětem hračky.

    Jenže ve světě dospělých je asi nebezpečné chovat se jako děti a schovávat se u hraček. (Že pořád poučuju, promiňte.)


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|