Ukradená Fronta, ukradené Právo
(Listy, č. 1/1998)
Jiří Vančura
(Jsem vděčen historiku Jiřímu Vančurovi, že sepsal a otiskl informace o privatizaci deníků Mladá fronta Dnes a Právo, jak jsem se o ní zmínil loni v září v pořadu České televize Netopýr - zde je doslovný transkript toho pořadu. Měl bych k tomuto záslužnému článku jen dvě drobné poznámky. Zaprvé je myslím pozoruhodné, že si autor neuvědomuje, že poctivý původ určitého bohatství, určitého podniku, je naprosto nezbytnou podmínkou jeho dalšího zdárného rozvoje. Musíme si plně uvědomit, že prostě není možné, aby na začátku existence spolehlivého deníku s dobrou pověstí byla krádež. Zadruhé se mi zdá, že je autor článku možná trochu nespravedlivě zaujatý vůči deníku MFD, i když přece Právo bylo ukradeno stejně. Ale čtenář to jistě posoudí sám. JČ.)
Co většinu lidí ani nezajímá a co mnozí další považují nejen za hotovou, ale za přirozenou věc, vyslovil bohemista Jan Čulík v televizním pořadu Klub netopýr tak říkajíc natvrdo: Někdejší Mladou frontu a někdejší Rudé právo označil za deníky, které jejich současní vydavatelé ukradli.
Přestože od televizní relace uplynulo již několik měsíců, nebyla na autora hanlivého tvrzení podána žaloba a nedočkali jsme se ani článku v MFD či Právu, který by je uvedl na pravou míru. Můžeme si to vysvětlit buď domněnkou, že Jan Čulík řekl v televizi nepříjemnou pravdu, která má raději upadnout v zapomenutí, nebo tím, že jde o obvinění natolik absurdní, že nikomu nestálo za diskusi. Ať tak či onak, přechod obou deníků z majetku, který měl být "vrácen lidu ČSFR", do soukromých rukou je jednou z drobných kapitol naší polistopadové privatizace, pouhou epizodou v zásadním majetkovém předělu, který bude snad za deset, možná za dvacet let objektivně, bez předsudků či závisti zhodnocen. Dnes je možné poukázat jen na některé prvky této drobné kapitoly, na ty, které stojí za ohlédnutí.
Na útěku před svazáky
Začněme Mladou frontou, neboť právě ona průkopnicky - jak mladým lidem náleží - odstartovala ten neobvyklý a v dohledných časech neopakovatelný způsob privatizace deníků. Tehdejší situaci popsal na internetu (Neviditelný pes, 13.3.l997) Ondřej Neff, jeden z privatizátorů MF a zároveň snad jediný z protagonistů, který se kdy k podstatě celé záležitosti vyjádřil: Vydavatelem deníku byl Socialistický svaz mládeže, který ovšem zanikl, a tak vycházel deník bez vydavatele. Situaci, za níž k majetkové změně došlo, Ondřej Neff popisuje: Na jaře 1990 stále ještě panovaly představy, že v Československu vznikne jakýsi socialismus s lidskou tváří, že vznikne nějaký "demokratický" nástupce SSM, který začne deník nárokovat... Tehdy se zrodil právní postup, který dříve či později použilo množství českých periodik: vznikne nový právní subjekt, který začne vydávat periodikum s podobným názvem a osloví stejnou čtenářskou skupinu. Dále Neff líčí, jak byla založena akciová společnost MaF, která začala vydávat deník Mladá fronta Dnes, a jak jí později francouzský kapitál umožnil vybudovat vlastní tiskárnu. Dodejme, že v současné době vlastní MFD kapitál německý.
Neffovo líčení je nutné podrobit některým věcným opravám
Od 1.ledna 1990 již nebyl vydavatelem deníku Socialistický svaz mládeže, ale Vydavatelství Mladá fronta, zahrnující stejnojmenné knižní nakladatelství, dětské časopisy, jako Mateřídoušku a Sluníčko, a několik časopisů pro mládež. Dalo by se hovořit o tom, zda změna vydavatele - ze SSM na Vydavatelství MF - byla zcela legální. Otázka by však měla podobnou platnost a relevanci jako třeba zkoumání, zda byly legální listopadové manifestace na Václavském náměstí nebo na Letenské pláni. Konkrétně řečeno: nebyla, vznikla samovolně, odrážela však realitu mnohem přesněji, než kdyby byl za vydavatele deníku nadále označován nebožtík Socialistický svaz mládeže. Nadto, vrátíme-li se k situaci jara 1990, bylo již zřejmé, že stejně jako majetek KSČ, také majetek její převodové organizace SSM bude co nejdříve - řečeno tehdejším termínem - "vrácen lidu ČSFR". Dokonce o tom již existovalo zákonné opatření Předsednictva FS ČSFR z 18.5.1990, předcházející ústavní zákon 496/1990 Sb. Mladé frontě tedy nehrozilo riziko, že majetek SSM včetně deníku přejde na nějaké nové svazáky, a jen za zcela účelové lze považovat Neffovo tvrzení, že na jaře 1990 stále ještě panovaly představy, že v Československu vznikne jakýsi socialismus s lidskou tváří a nějaký "demokratický" nástupce SSM, který začne deník nárokovat. Ondřej Neff a nikdo z lidí kolem deníku by neměl předstirat svou tehdejší naivitu, tvrdit, že neviděl, kam se polistopadová společnost ubírá, nebo že skutečně přikládal význam představám, podle nichž se snad vývoj vrátí do roku 1968.
Historická příležitost
Stanoviska a reálné kroky privatizátorů MF sotva byly motivovány altruismem, snahou upevnit polistopadový režim, jak se nás o tom snaží Ondřej Neff přesvědčit. Jejich záměr byl realističtější, dalo by se říci modernější. Vydávat periodikum s podobným názvem a oslovit stejnou čtenářskou skupinu - ovšem s jedním podstatným rozdílem: zisk v řádu desetimilonů ročně, který vydávání tohoto periodika přinese, nebude náležet státu či nějakému Fondu dětí a mládeže, ale skupině novinářů, zakladatelům akciové společnosti MaF.
Budiž s uznáním řečeno, že deník Mladá fronta, již na jaře 1990 významný a ziskový, po své transformaci na Mladou frontu Dnes svůj význam neztratil, ale ještě posílil a jako současný nejčtenější deník je všechno, jenom ne ztrátový či živořící. Nevelká skupina redaktorů Mladé fronty v roce 1990 bystře využila příležitosti, jaká se nabízí jednou za staletí. Kdo kromě neschopných závistivců jim to může zazlívat?
A přece: ekonom František Nepil, který stejně jako Jan Čulík už dlouho žije a působí v Británii a s tímto odstupem jen těžko přijímá různé privatizační praktiky, napsal v odpověď na článek Ondřeje Neffa své stanovisko (internet, Neviditelný pes, 17.3.1997). Okolnosti vzniku Mladé fronty Dnes, jak je Neff vylíčil, nezpochybňuje, avšak vyvozuje z nich zcela jiné závěry.
Dokládá, že Mladá fronta stejně jako veškerý majetek někdejšího SSM patřila v podstatě státu, byla pořízena za státní peníze, a tento majetek měl tedy být státu ("lidu ČSFR") podle zákona navrácen. Jaký majetek? - zeptal by se Ondřej Neff - vždyť deníku, který se zprivatizoval, nepatřilo nic, žádný nemovitý a prakticky žádný movitý majetek.
Zde bere Nepil Ondřeje Neffa za slovo a používá příkladu, který v obhajobě tehdejší privatizace uvedl sám Neff: Hranice smrti pro deník se pohybuje někde kolem sta tisíc výtisků denně. A dále: Ve Spojených státech vznikl nový deník, U.S.Today. Trvalo mu šestnáct let, než začal být rentabilní... František Nepil k tomu dodává: Pozice na trhu má obrovskou peněžní hodnotu. Stojí stamiliony ji vybudovat. A tato hodnota, pravděpodobně několik set milionů korun, soudě podle počtu výtisků MF denně v roce 1990, přešla ze dne na den z vlastnictví státu do vlastnictví malé skupiny lidí. Nepil se ptá, zda zmíněná skupina ty stamiliony státu za trh Mladé fronty zaplatila, a dochází k závěru, že jde o vyvlastnění daňových poplatníků, vyvlastnění většiny malou menšinou. Z právního hlediska není rozdíl, zda se tohoto majetku zmocnil komunistický nomenklaturista nebo "progresivni" novinář.
To, co Ondřej Neff cudně nazval vydáváním periodika s podobným názvem a oslovujícím stejnou čtenářskou skupinu, prakticky znamenalo získání podnikatelské a odbytové základny vytvářené po desítky let, cenné (můžeme diskutovat, zda miliony či stamiliony vajádřitelné) hodnoty, již privatizátoři bezúplatně získali. Nikoli potají, nikoli tunelováním, které přišlo do módy až později, ale všem na očích.
Dvojí metr
Takzvaný právní postup, průkopnicky vytvořený vedoucími pracovníky deníku Mladá fronta, pak použilo množství českých periodik - abychom naposledy citovali Ondřeje Neffa. Na prvním místě Neff uvádí Rudé právo, dnes Právo. O Rudém právu se dá říci s nepříliš velkým zjednodušením (například: dříve než se RP změnilo v nezávislé noviny vydávané akciovou společností Borgis, bylo zbaveno všeho movitého i nemovitého majetku), že Mladou frontu v říjnu 1990 opravdu následovalo. Avšak zatímco privatizace Mladé fronty (rovněž součásti majetku, který měl být "všemu lidu" vrácen) proběhla za mlčenlivého souhlasu státních orgánů a nikdo se nad ní nepozastavil, proti šéfredaktorovi RP Zdeňku Porybnému bylo v březnu 1992 zahájeno trestní stíhání. Vyšetřovatelé, jejichž postup dodatečně posvětila i tehdejší Generální prokuratura, mu kladli za vinu, že v úmyslu získat sobě a jiným finanční zisk spojený s vydáváním Rudého práva založil a.s. Borgis, která se stala novým vydavatelem deníku.
Vyšetřování proběhlo s plnou parádou a za okolností, které lidem, co poznali praxi minulého režimu, nemohlo tuto starou praxi nepřipomenout. Šéfredaktor Porybný byl zatčen v časných ranních hodinách, transportován s pouty na rukou, také u něj a na jeho pracovišti byla provedena domovní prohlídka, aniž byl k vydání hledaných předmětů vyzván, atd. Dělo se to zkrátka okázale, snad aby bylo zjevné, že s někdejšími komunisty se demokratický stát párat nahodlá. A otázku, jak se liší záležitost Mladé fronty od záležitosti Rudého práva, si samozřejmě nikdo z kompetentních činitelů nepoložil, takže na ni ani nemusel odpovídat.
Že šlo o radikální gesto s významen toliko politickým, stalo se zřejmé již v prosinci 1992 usnesením policejního vyšetřovatele. Konstatoval v něm, jako nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, a trestní stíhání zastavil.
Komu ku prospěchu?
Všechno ostatní je už věcí názoru, oficiálního, tvého, mého. Jestliže kdy platilo rčení, že něco "rozsoudí dějiny", na československou polistopadovou privatizaci to platí v plné míře. Zda potvrdí ekonomicko-právní názor Františka Nepila, nebo samozřejmost, s níž svou úlohu při privatizaci posuzuje řada novopečených podnikatelů, můžeme jen odhadovat.
Když o "ukradené Frontě a Právu" v Přidalově televizním Klubu netopýr hovořil Jan Čulík, nešlo mu o právní posuzování této minulé kauzy, ale o její důsledky pro českou mediální scénu. O konkrétní otázku, zda noviny takto zprivatizované mohou být kritické vůči vládě nebo, řekněme, v pravém slova smyslu nezávislé.
Mám za to, že Jan Čulík vztah mezi nabytím novin a jejich tváří přeceňuje. Rudé právo, které se následně a s komplikacemi, o nichž byla řeč, vydalo stejnou cestou jako Mladá fronta, nelze přece označit za list servilní či poplatný vládě. Ctitel absurdity by se naopak mohl pozastavit nad skutečností, že Rudé právo, po dobrých čtyřicet let konzervativní obhájce statu quo, je dnes možné považovat za nejvýraznější noviny z těch, které mají k dosavadní "vládní ideologii" patřičný odstup, za seriozní opoziční list. Privatizace neprivatizace, zde našlo a zde plní své poslání. Snad právě proto, tedy nejen v předvolební snaze osvědčit svůj dodatečný antikomunismus, policejní orgány spolu s prokuraturou vznesly na jaře 1992 proti vedení Rudého práva obvinění.
Jinou, zdá se, že mnohem logičtější cestu nastoupila privatizovaná Mladá fronta. Kdo by si předem vytkl takový cíl a měl sdostatek badatelské trpělivosti, snadno by mohl na základě minulých ročníků MfD obhájit stanovisko, že tyto noviny vládě výrazně podkuřovaly, že "nepřátelé" ODS byli i jejími nepřáteli, vůči nimž bylo často používáno razance nepřípustné až nevkusné. A přece ani toto není pravda úplná a celá. Mladá fronta Dnes nehájila a napříště jistě nebude hájit vládu stůj co stůj. Její pozdější kritický odklon od vládnoucí strany nebyl pouhou konjunkturální změnou, ale skutečnou kritikou ve chvíli, kdy vládní garnitura začala ohrožovat stabilitu novoliberální politiky. Co Mladá fronta dnes skutečně hájí a pravděpodobně vždy hájit bude, je právě onen způsob politiky a nazírání, který mimo jiné umožnil, aby se z nevelké skupiny novinářů-zaměstnanců stali zámožní podnikatelé.
Nejsem zásadním odpůrcem Mladé fronty dnes, sám bych dovedl v její prospěch a k její chvále přinést řadu argumentů. Je věcí názoru, zda postoj, který MfD zastává, jí budeme či nebudeme vytýkat. Osobně mám tomuto listu za zlé, že svým čtenářům - kteří nejsou zanedbatelní ani svým počtem, ani svým sociálním složením, ani svou dnešní a zítřejší společenskou funkcí - v podstatě předkládá tento svět jako nejlepší z možných; jako scénu, která je jakoby prostá skutečných, dnešku a zítřku vážně hrozících problémů; jako arénu, ve které se člověk dostatečně průbojný a nezatížený zbytečnými "intelektuálskými" pochybnostmi snadno a úspěšně prosadí. Jinými slovy: zazlívám jí, že po celá leta podporovala "český sen" a přispěla k tomu, že se z něj nyní společnost probouzí rozčarovaná, s pachutí trpké nálady.
Komu ke škodě
Co však lze podle mého názoru privatizované Mladé frontě vytknou nejvíc, je sobectví, s nímž postupovala za svým cílem.
Byl to model známý z mnoha jiných privatizací: z podniků byly oddělovány úseky lukrativní - co nejrychleji a zpravidla vlastními pracovníky privatizované - a ponechávány úseky ostatní, potřebné, ale takto o samotě odsouzené k obtížím, živoření nebo přímo k zániku.
Deník Mladá fronta, jak již bylo řečeno, byl součástí určitého celku, vydávajícího vedle propagandisticky motivovaných zbytečností (záhy po Listopadu přirozeně zanikly) řadu zajímavých a užitečných publikací. Především časopisů pro školní a předškolní děti a technických a přírodovědných časopisů pro mládež. Tyto časopisy nebyly ideologické, a zejména ty dětské, stejně jako většinu českých knížek vydávaných pro děti, bylo možné označit za odvrácenou tvář režimu, za určitou vizitku, kterou si starý režim ani nezasloužil. Ty časopisy pro děti a školní mládež byly hezké, kvalitní - a nebyly drahé. Právě proto, že vydavatelský komplex mohl počítat se ziskem, který přináší každý životaschopný deník, dokázal pokrývat určitou ztrátu, která z vydávání časopisů pro děti vyplývá.
Aby tomu bylo rozumět: žádné, ať velké či malé, naše nebo cizí nakladatelství asi nikdy nebude mít zisk z vydávání básní, přesto je čas od času - ve jménu nezpochybnitelného kulturního poslání - vydává. Může si to dovolit, neboť zisk mu přinášejí různé, ne vždy zcela hodnotné bestselery. Vezměte však (zprivatizujte) v onom nakladatelství vydávání dobře prodejné literatury, a podříznete větev, na níž květy poezie vyrůstají.
Zatímco deník Rudé právo živil svou rodnou stranu a její propagandistické tiskoviny, vydavatelství Mladá fronta, dílčí privatizací v roce 1990 zbavené deníku, pozbylo možnost, jejíž ztráta nemůže být společnosti lhostejná. Už jen s obtížemi může pokračovat ve vydávání hezkých, a hlavně levných, prakticky každé rodině s dětmi dostupných časopisů. A na nějaký užitečný rozlet, jakým by třeba bylo vydávání časopisů pro romské děti, nemůže ani pomyslet.
Je to škoda? Je to přirozený a spravedlivý rozsudek trhu? Třísky létající, když se kácí les?
Objektivní, nezaujatý názor bude možné, jak již bylo řečeno, zformulovat až s delším časovým odstupem. Vlastní názor, vycházející z osobního pohledu na svět a jeho problémy, můžeme si však vytvářet již dnes.
Jiří Vančura
